Hrozně moc se omlouvám, že vydávám po tak dlouhé době, ale do školy toho bylo moc a psaní mi taky moc nešlo. Nebyla inspirace. Teď jsem konečně něco dokázala napsat a snad se vám to bude aspoň trochu líbit. Není to žádný zázrak, ale když vydržíte do konce, tak snad nebudete zklamaní. 

Následné měsíce na panství panovalo jen štěstí a pohoda. Ian se těšil manželství s Alicí, které zjistil, že není tak strašné. Možná proto ji moc nepouštěl z postele.

Liliana se starala o chod domácnosti a často chodila do vesnice, aby roznášela léčivé bylinky. Sice neuměla léčit, ale postupně se něco přiučila od Janet, kterou těšil její zájem.

S Gruagem vedla sálodlouhé rozhovory, zatímco její manžel společně se svými muži opravoval opevnění panství, aby byli v bezpečí a vyučoval nejmladší mladíky, sotva uzvedli meč, umění boje a obrany. Liliana se také i přes Fergusův odpor vrátila ke střílení z luku.

„Má drahá, měla by si myslet na své bezpečí," snažil se ji od toho odradit, když stál vedle ní na cvičišti.

Dívka po něm však vrhla světaznalý úsměv, poplácala ho po zádech a prohodila: „Můj pane, nemusíš se obávat, protože nyní bude vše v pořádku. Zjistila jsem, jak se trefit do terče!"

Manžel na ni vrhl nevěřící pohled a pak ještě jeden, načež se bouřlivě rozesmál. To rázem zaujalo stádo prchajících mužů a zvolili jiný postup než obvykle. Místo útěku se vydali k nim.

„A kdypak si, má drahá, na to přišla?"

Liliana se na něj zazubila a odvětila vesele: „V kuchyni!"

Čímž akorát způsobila další smích mužů okolo a i manžela. Ovšem ona si z toho nic nedělala.

„Já ti to dokážu, Fergusi," dodala naprosto bezstarostně a poté vyndala ze záhybů sukně jablko.

Muži na to ovoce hleděli a pak se zadívali na stejně zmateného laidra.

„S tím jablkem?" vydechl muž nejistě.

Dívka k němu došla a položila mu ho do spojených rukou, přičemž ho přísně napomenula, aby se neopovážil změnit polohu.

Pak od něj ustoupila, a zatímco zvedala luk s šípy ze země, promluvila: „Zjistila jsem, že do teď jsem střílela na bezduchovou věc, a tak mě nic nenutilo, abych se trefila. Neměla jsem důvod to udělat. Ovšem když budu střílet do toho jablka a budeš ho držet ty, můj drahý, budu se muset trefit, přece bych nezastřelila vlastního manžela."

Načež se s rozzářenýma očima rozhlédla kolem sebe a zvolala: „No není to naprosto úžasné, mí drazí?"

Natáhla luk a vložila do něj šíp.

V ten moment její muž odhodil jablko na zem a vykřikl rozzuřeně: „To ani nápad, Liliano! Nebudu tvůj terč!"

„Snad se nebojíš můj pane!" provokovala ho dívka klidně.

Muži stojící okolo pro jistotu o krok ustoupili a politovali v duchu svého vůdce. Na pomoc se mu však nevydal ani jediný. Na to si příliš vážili svého krku.

„Nebojím se, ale nevěřím tvým schopnostem, protože luk se v tvých krásných rukou stává smrtelnou zbraní, maličká."

„Když mi však nebudeš důvěřovat, nikdy mi to nepůjde!" odsekla dívka rozhodně.

Fergus si otřel čelo a zamumlal: „To si mám nechat šíp prolétnout břichem jen proto, aby to mou krásnou lady uspokojilo?"

„A co kdybyste si to cvičně zkusila na tomhle panákovi, má paní?" vložil se do toho znenadání Brian.

Liliana na něj upřela zrak a uviděla figurínu ze slámy v jeho rukou.

„Ale to bude stejný jako terč," zahudrala, ale poslušně zvedla luk s šípem a upřela zrak na figurínu, která však náhle spadla, aniž by dívka stačila vystřelit.

Spustila ruce a jízlivě dodala: „Někdo ho ovšem držet bude muset, jinak to nepůjde."

Muži se na sebe zadívali, jako by hledali, koho pošlou na smrt. Dívka nad tím pohledem jen protočila oči k nebi.

„Tak nemám si ho i sama rovnou držet, velevážení Skoti? To jste tak zbabělí?" pronesla dráždivě klidným hlasem.

Moc dobře věděla, jak na to jsou hrdí, že se nebojí. Muži okamžitě vypjali hrudě, jako by se něco změnilo a rázem se dilema změnilo. Začali se totiž předhánět, kdo to podrží a div se nezačali masakrovat.

„Já to chtěl udělat, ale vy jste mi bránili!"

„Co to z tebe mluví, hochu, jsem starší, a proto to udělám."

„Najednou všichni, ale nejvhodnější jsem já."

„A proč?"

„Jsem nejmenší a tím se zmenšuje pravděpodobnost zásahu, na rozdíl od vás obrů.."

„Tak proč ses nehlásil předtím?"

„Prostě to budu já!"

Hádali se jeden přes druhého a měřili se vražednými pohledy.

„Já to udělám, má paní," pak se však ozval rozhodný hlas, který svým klidem naprosto přehlušil hádku, a tak se slova dostala k Lilianě.

Ani se nemusela otáčet, aby věděla, kdo to je.

Věnovala starci úsměv a počkala, až zvednul postavu ze slámy a vložil jí do těla jablko.

„Fergusi, zdá se že i stařec je lepší než ty. Myslím, že to budeš muset dlouho napravovat," ozval se Ian, když si stoupnul vedle přítele.

„Přece se nenechám zastřelit," ohradil se laidr nejistě.

„A ten stařec to klidně udělá. Jak odvážné. Měli bychom se všichni stydět," provokoval ho Ian dál.

„Ty jsi tam nešel taky. Já jsem laidr, nemohu umřít."

„No technicky vzato, drahý příteli, klidně umřít můžeš. Laidr se, i když tomu nebudeš věřit, najde rychleji, než si myslíš..."

„Nerozčiluj mě, Iane!" zabručel Fergus a upřel zrak na Lilianu která znovu pozvedla luk s šípy.

„Nezapomeň si představovat, že je to někdo tobě blízký, koho nechceš zabít," zavolal na ni vzápětí klidně.

Dívka se ani neotočila, když odvětila pobaveně: „Tvoje přání je mi rozkazem! Budu si představovat tebe, drahý!"

„Bože, tak to jsem zvědavý," ozval se Ian a přiblížil se k Lilianě.

Ta se ostře zaměřila na slámovou postavičku a snažila se soustředit na jablko, které bylo v postavě. Napětí bylo znát na celé ploše. Všichni ji pozorovali a čekali, co se stane. Liliana se snažila představit, že je to Fergus. Přivřela oči a zhluboka se nadechla. Nejdřív se jí před očima objevily Fergusovy vlasy, postupně obličej, až si místo figuríny představovala manžela.

„Tak už někdy vystřelí?"

„Už bych se trefil desetkrát!"

Liliana se po bandě Skotů ohlédla a narážky okamžitě ustaly a nahradily je nadšené pokřiky: „Jen tak dál, má paní!"

„Váš šíp se trefí do středu, lady Liliano..."

Dál se však nedostali, protože v ten moment dívka šíp vypustila a sledovala jeho dráhu. V první chvíli se zdálo, že letí správně, ale když se dostal k terči, nezapíchl se šíp do jablka, jak si to představovala. Bohužel ani kousíček vedle. Spíš o velký kus vedle.

Zapíchl se do míst, kde by se u živého člověka daly tušit choulostivé partie.

V ten moment se všichni Skoti chytily za své chlouby a sehraně zasténaly.

„Panebože, tam jsem mohl být já," vydechl Fergus, když zíral bledý jako křída na panáka.

Ian zhluboka dýchal a opřel se o něj, aby našel ztracenou rovnováhu.

„Ufff, tak tohle se mi bude ve snu vracet ještě týden," ozval se Ian.

Muži popadali jako hrušky na zem, zatímco se k nim Liliana obrátila s omluvným úsměvem.

„To se dalo čekat. Panák ze slámy mi také nedodá tolik sil, abych se snažila," ohradila se, načež po nich blýskla pohledem.

„Takže potřebuju dobrovolníka. Na živém člověku mi to půjde," dodala s nadšením a pak teprve si všimla, jak všichni utíkají pryč, jako by jim za patami hořelo.

„Fergusi?" oslovila manžela a dodala sladký úsměv.

Manžel vstal a promluvil jemně: „Chci vědět jedinou věc. Představovala sis v tom panákovi, že jsem to já, maličká?"

Liliana se pousmála a s roztomilou kapitulací rozhodila rukama.

„Představovala, ale nebylo to ono," ujistila ho vzápětí.

Muž ji však už objal a odhodil luk s šípy z jejího dosahu.

Jemně jí oddělal vlasy z čela a zamumlal: „Přece víš, co by to znamenalo, kdyby si mě takhle trefila."

„To by se nestalo, můj pane," odbyla ho sebevědomě a položila mu ruce kolem krku.

„Kdyby si to byl ty, nikdy bych ti nemohla ublížit," dodala uličnicky.

Fergus se jí zadíval do očí a poznamenal s koutky úst zvednutými vzhůru: „Drahoušku, bohužel tvé umění nezáleží na tvém mínění, ale na tomto luku a ten očividně zatím neposlouchá."

„Ale když to nezkusím, tak nikdy nezjistíš, že mám pravdu," odsekla dívka.

„To budu muset risknout, má drahá," prohodil jemně, a když se od něj odtáhla dodal: „Ale zkus přesvědčit někoho jiného."

„Zbabělče!" zavolala za ním dívka nadurděně, ale Fergus se jen zasmál a vítr jí zavál jeho odpověď: „Jen realista!"

Ač byla Liliana šťastná po boku svého manžela stále jí ke spokojenosti chybělo děťátko. Nechápala, jak je možné, že dosud neotěhotněla.

Když se pozdě v noci probudila, ležela ve tmě vedle spícího manžela a držela si ruku na plochém břiše, přičemž si představovala, jaké by to bylo, kdyby tam dítě bylo. Nechtěla si tím kazit nezměrné štěstí, ale trápilo ji to. Slyšela dost historek, co muži udělali s ženami, které nedokázaly povít dítě. Odvrhli je a zavřeli do kláštera. Fergus ji miloval, cítila jeho a svou lásku každý den, ale každý muž chtěl potomka obzvlášť, když je onen muž laidr.

Znovu si povzdechla a pokusila se usnout.

Když později otěhotněla Janet, Liliany se zmocnil ještě větší smutek. Jak je možné že stále nebyla těhotná? Co dělala špatně?

Janet zářila jako sluníčko a celá kuchyně, díky její náladě prozářila.

„Ach, doufám, že to bude holčička! Kluků těch našich zlatíček tu pobíhá dost, ale taková drobounká holčička, to by byl zázrak," chrlila ze sebe Janet.

Liliana pod stolem sevřela ruce v pěsti, aby se ovládla a nasadila úsměv.

„Moc ti to přeji, drahá Janet," pronesla rozhodně.

„To budete mít doma veselo, drahá," přidala se Alice se smíchem.

Sebrala ze stolu jablko a zakousla se do něj s chutí.

„To naše děťátko, ať hezky počká. Ještě je brzy," zatrylkovala Alice se smíchem rozzářenýma očima.

„Ví o tom Ian, Alice?" poškádlila ji Janet vesele.

Ta na ně zamrkala a zavrtěla hlavou.

Liliana si povzdechla při jejich nadšení a objala si ploché břicho. Proč já nemůžu mít malou holčičku? Nebo i chlapečka?, pomyslela si v duchu zoufale.

„Má paní? Něco se děje?" vytrhla ji ze smutku Alice a upřela na ni pronikavý pohled.

Dívka však jen zavrtěla hlavou.

„Ne, jen se těším na tvoji holčičku, Janet," dodala, co nejmileji.

Janet se usmála a sevřela jí ruku.

„Však i vy se dočkáte, má paní," promluvila žena rozhodně.

„Jistě."

Následující den konečně Liliana našla odpověď na svou modlitbu, a to když seděla v kostele a modlila se k Bohu, aby jí nechal pod svým srdcem nosit dítě. Seděla v lavici a sepnuté ruce spínala k Všemohoucímu.

„Prosím, bože, zachraň mě a dovol mi být hodnou mého milovaného laidra," mumlala tiše.

Zvedla zrak vzhůru jako by čekala odpověď ihned. Nad ní se však stále vzpínal pouhý strop a nic jiného. Ještě chvíli mlčky seděla a mlčela. Snažila se do sebe vpravit klid a mír.

„No tak snad jsem se nemodlila zbytečně!" zašeptala vzápětí, protože další minuta by ji dohnala k šílenství. Spustila ruce a zahrozila s nimi.

„Tak já se modlím, snažím se a nedostanu jediné znamení?" zašeptala rozčíleně.

Pro jistotu se ještě kolem sebe rozhlédla, hanbou by se propadla, kdyby ji někdo slyšel.

„Jenom jedno děťátko, Bože, prosím, já se doopravdy snažím, co bych to byla za manželku, kdybych svému muži nedokázala povít dítě?" pokračovala ve svém monologu a koutkem oka prolustrovala jedním pohledem vše kolem ní.

Načež zavřela oči a soustředila se.

„Má paní?" ozval se náhle hlas.

Liliana vytřeštila oči a vzhlédla vzhůru. Nic se nezměnilo pořád to byl ten temný kostel jako před chvílí, ale ten hlas. To si přece nemohla vymyslet.

„Ano?" vydechla s očima upřenýma na oltář.

Už si tam představovala různé druhy znamení.

„Má paní?" znovu uslyšela ten zastřený hlas, ale znamení nikde.

Byl zastřený a no dívčí. Panebože, že by měl bůh sestru? To je děsivé, honilo se jí v hlavě.

Těžce polkla a chtěla promluvit, když v tom na rameni ucítila ruku.

„Znameníííí!" zavřeštěla v naprostém šoku a vyskočila na nohy a otočila se.

Bylo jí jako by na ni šáhla smrt. To už však hleděla do očí vyděšené služky, která na ni poulila oči.

Liliana vydechla úlevou a musela se opřít o lavici, aby nabrala svůj duševní klid.

„To jsem se lekla, Faily, příště by sis mohla odkašlat, abych se nezhroutila. Byla by si tak laskavá?" promluvila, jakmile našla zpátky svůj dech a hlas.

Děvče před ní se plaše usmálo a přikývlo.

„Tak, co jsi mi chtěla?" dodala dívka a vykouzlila na tváři lehký úsměv.

Děvče se kolem sebe rozhlédlo skoro jako by se bálo, takže i Liliana pro jistotu prozkoumala, zda zde na ně nečeká další překvapení.

„Má paní, nechtěně jsem slyšela vaši modlitbu..."

Liliana pozvedla káravě obočí, ale děvče spěšně pokračovalo dál v mluvení: „Nechtěla jsem, přísahám, ale myslím, že vím, kdo by vám mohl poradit a získat odpovědi."

Překvapeně se zadívala na služebnou před sebou a její tvář se změnila v nadšení. Načež ji pobídla, aby začala mluvit.

„V lesích nedaleko panství žije Maruna, je to kořenářka, ale také ji lidé volají čarodějnice. Nikam nechodí a kdo za ní jde, tak jen tajně, má paní. Dokáže vám poradit. Vždycky to dokázala. Flippy díky ní získala muže svých snů."

Načež se k ní děvče naklonilo a dodalo tajemně: „Namíchala jí lektvar lásky."

„To jsou jen babské řeči," odvrkla dívka.

Služebná se však zapřísahala, že je to jen a jen pravda.

„Přísahám při všem, co je mi svaté," vydechla dívka.

Později proto Liliana vzala koně ze stáje a vyjela z brány pryč. Nikomu nic nevysvětlovala a rozhodla se jednat. Na koni a v plášti ujížděla cestičkou vedoucí lesem. Hodlala tajemnou ženu navštívit a získat odpovědi na své otázky. Proč jen nemůže mít dítě?

Sklonila se na koňský krk a celá se chvěla vzrušením. Konečně budou šťastní na největší možnou míru. Uháněla lesem kolem míst, které jí služebná pořádně popsala, aby její paní nemohla v nejmenším zabloudit. Projela úzkou stezkou a když se dostala skrz ni, uviděla před sebou starou chatrč. Na malou chvíli jí otřásla zima jako zlé znamení, ale nevěnovala tomu pozornost. Hbitě seskočila z koně, přivázala ho ke stromu, načež s kapucí staženou hluboce do očí po chvíli klepala na dveře.

„Kdo se mě tu opovažuje vyrušovat?" ozval se hlas stařeny a při prvním pohledu Liliany na ni se jí vzduch zadrhl v ústech.

Její tvář byla pokryta jizvami a oči zářily nenávistí. No možná nebyl nejlepší nápad sem jezdit, prolétlo jí hlavou, když ztěžka polkla.

„Kdo pak jste, slečinko?" ozvala se Maruna a pozorně si ji prohlížela.

Ještě by to šlo! Utéct, křičel jí v hlavě mozek, ale dívka si vzpomněla, proč přijela, a proto hrdě zvedla bradu, shodila kápi a dodala: „Jsem lady Liliana a ty budeš Maruna!"

Ženě se oči zablýskly něčím tajemným, ale než si toho dívka mohla povšimnout víc, zmizelo to.

„Račte dál, urozená paní," pronesla zdvořile a ustoupila ode dveří, aby Liliana mohla vstoupit.

Ta se na ni zamračeně zadívala a po zádech jí přejel mráz, ale i přesto mladá žena vstoupila dovnitř. Neměla na vybranou.

Zhluboka se nadechla a rozhlédla se po malé chaloupce, která byla celá špinavá a kolem ní byly navěšené bylinky, které dodávaly domku vůni květin. Nejistě se kolem sebe rozhlédla.

„Má paní, posaďte se u mě a podělte se s mou maličkostí, co vás přivádí za vaší ubohou služebnicí?" ozvala se za ní Maruna a dívka po ní hodila nejistým pohledem.

Přesto se usadila na místo, kam žena ukazovala a položila si ruce do klína.

„Chci vědět proč nemůžu otěhotnět. Určitě máš nějaké byliny, které by mi pomohly," pronesla rozhodně a pohlédla ženě hluboce do očí.

Zdálo se, že její gesto, kdy upřela pohled do jejích jizev ženu překvapil. V očích jí zatančily ohníčky překvapení.

„Všechno něco stojí, má paní. Informace, bylinky," pronesla nevzrušeně a hraně podřízeně, ale ona si moc dobře všimla, že není zvyklá někomu poklonkovat.

Dívka od ní neodtrhla zrak, když si odvázala váček s penězi a hodila ho na stůl.

„Bude to stačit?"

Žena sáček vzala do rukou a vzápětí se její tvář roztáhla do úsměvu, až jí zasvítil zčernalý zub a dívka se oklepala.

„Neviděl jsi, Lilianu?" otázal se Fergus Iana znepokojeně, když svou ženu nenašel ani v jejich komnatách ani v kuchyni.

Ian se zrovna snažil chytit svou ženu, která se chichotala na celou síň. Po slovech laidra však oba zvážněli.

„Neviděl jsem ji docela dlouho. Třeba se šla projít, laidře, dej své ženě trochu prostoru," prohodil přítel vesele a snažil se Alici znovu k sobě přivinout.

Žena však přestala mít chuť na hrátky a žertovně ho plácla přes ruku.

„Budeme to muset nechat na jindy," zašeptala mu do ucha.

Fergus se znovu zadíval po síni, zdálo se mu, že je něco špatně a jeho žena nebyla k nalezení. To nebylo dobré.

„Viděla jsem ji naposledy v kuchyni, ale pak už ne, laidře," přidala Alice a i jí se oči zaleskly obavou.

Navíc laidr nečekal a začal štěkat rozkazy a celý dům se rázem stál naprosto veřejný. Muži prohledávali každou místnost, zatímco Fergus vyslýchal služebné. Faily nejistě stála vzadu a vrhala pohledy kolem sebe. Tohle nebylo dobré znamení.

Maruna potěžkala váček s penězi a spokojeně se usmála. Postavila ho vedle misek plných něčeho smrdutého a pak se rozhlédla kolem sebe.

„Takže vás, lady, trápí, že nemůžete povít dítě?" zamumlala, když něco hledala.

„Ano," zamumlala dívka smutně.

Maruna se na ni zadívala a dál hledala něco mezi bylinkami, přičemž otočená k ní zády mluvila: „Takže to vy jste si vzala laidra Ferguse, má paní?"

Liliana se pousmála, když si vzpomněla na svého manžela a prohodila: „Ano, Maruno, je to ten nejúžasnější muž na světě!"

„A ví, že jste tady?" otázala se Maruna, když začala nožem krájet jakési květiny.

Liliana se na ni zadívala a skoro by přísahala, že při chvále jejího manžela ztuhla.

„Ne, neví. Nechápal by to," poznamenala nejistě. „Takže mi pomůžete?"

Žena se ani neotočila a její nehty se zatnuly do stolu, jako by se snažila udržet. Když zvedla oči její oči zářily smrtonosným vztekem. Liliana jí však do nich neviděla.

„Jistě, má paní, namíchám vám lektvar, po kterém brzy otěhotníte," pronesla klidným hlasem kořenářka.

Liliana si ulehčeně oddechla. Konečně bude moc otěhotnět! Její oči se naplnily slzami štěstím, a proto bez rozmyslu vyskočila na nohy a naprosto šokovanou ženu objala.

„Nikdy vám to nezapomenu. Jste moje spása," vydechla a oči jí zazářily novým světlem. Světlem budoucí matky.

Maruna jen tak tak odložila nůž, když se k ní mladá žena vrhla. Byl to obrovský šok.

Liliana ji pustila a začala chodit mezi bylinkami a čichala si k nim. Její oči se vždy zavřely, když se nadechla vůně a nechala se jí obestřít.

„To jsou krásné vůně," zamumlala, když v tom ji žena uchopila za ruku, až sebou Liliana trhla leknutím.

„Má paní, napijte se a pojezte, než lektvar připravím," promluvila lehce.

„Se mnou si nedělejte starosti," pokusila se dívka protestovat, ale žena nad tím jen mávla rukou a pokynula ke stolu, na kterém už leželo jídlo a pití.

Liliana chvíli váhala, pak se však usadila a pustila se do jídla. Koutkem oka však dál pozorovala kořenářku, jak krájela byliny.

Položila si ruku na ploché bříško a zašeptala: „Už brzy!"

Napila se z poháru a pustila se do jídla. Zamyšleně žvýkala, když se jí zamotala hlava. Nejistě se zajíkla a na chvíli seděla bez hnutí. Jakmile to zmizelo pokračovala v jídle. Asi jsem málo jedla doma, pomyslela si.

Zapila další sousto, když najednou se jí začal motat celý svět. Zamračila se a snažila se zaostřit na věci kolem sebe, ale nedokázala to.

„Co to-.." vypískla, když se pokusila vstát, ale nohy ji odmítly poslouchat a ona spadla na kolena a rukama se naposledy stihla zachytit stolu.

„Má paní, nebude to dlouho trvat," pronesla žena klidným hlasem.

Liliana otočila hlavu za hlasem a zmocnil se jí děs. Maruna se k ní blížila s nožem v rukou.

„Vždyť já jen chci děťátko," dostal ze sebe sotva šeptem a zuby nehty se držela stolu, aby nespadla na zem.

Maruna se na okamžik zastavila, ale pak vražedně pronesla: „Vy a váš muž se děláte něčím víc, ale mohla bych být na vašich místech. Proč vy jste něco víc? Proč v přepychu nežiju já? Nenávidím vás. Musím žít v této páchnoucí žumpě..."

„To snad není tak hrozné," dostala ze sevřených úst dívka nejistě.

„Máte tu pěknou výzdobu," dodala nevinně, a jednou rukou se snažila najít dýku, kterou si pro jistotu vzala.

Ne že by čekala něco takového. Chtěla dítě, to v lidech snad nemůže vyvolávat tak vražedné touhy.

„Vy se nadřazujete nad lidi a myslíte, že jste něco víc," zasyčela s vraždou v očích. Liliana zuřivě mrkala, aby zahnala mihotání před očima.

Začínala se potit a uvědomovat si, že nebyl nejlepší nápad se sem vydat bez ochrany.

„My přece také nemůžeme za to, jak jsme se narodili!" mumlala nejistě, jak ji prášek, co jí dala, nutil zavřít oči.

Ruka jí sklouzla a ona klesla na kolena.

„Nevybrali jsme to, miluju svého manžela, a to cítí každý ne jenom my. Vy můžete mít dítě a já třeba ne!" zaútočila zuřivě, a když uviděla se na stole mihotat sklenku vody z posledních sil ji na sebe vylila, aby se probrala.

Nepomohlo to však moc, jako by její smysly byly obestřené mlhou a tu se nepodařilo odehnat.

„Máte všechno a chcete víc. Zaplatíte za to. Zabiju vás, lady, a budu šťastná, že je o jednoho nadřazeného člověka méně," zasyčela žena a klesla k ní na kolena.

Liliana zhluboka polkla a hmátla po ženině ruce, že překvapením nestačila uhnout.

„Tak mě zabijte, nečekejte! Jestli nedokážu povít dítě, stejně to někdo udělá," zamumlala a upřeně ženě pohlédla ženě do očí a dokonce jí s rukou pohnula jejím směrem.

Věděla, že strašně riskuje, ale vědomí odplouvalo, takže neměla na vybranou. Maruna překvapeně zamrkala, ale poté jí ruku vytrhla a vyskočila na nohy.

„Mě nezmatete, lady! Umřete a nic mě nezastaví!" zakřičela.

„A co ten nápoj?" vydechla Liliana.

Ženu tím dočista zmátla. „Co s ním?"

„Nemůžu ho vypít před smrtí, abych umřela s radostí?" zasténala Liliana a zhluboka dýchala, aby rozehnala tmu. Ještě ne, ještě ne!

„K čemu vám bude?" odsekla žena a zamířila jí na krk dýku.

„Umřu s díky na rtech," vydechla Liliana a pod tělem dál skrývala dýku.

Musí jen vyčkat na tu správnou chvíli. Bude mít jen jeden pokus. Hlavně nesmí podlehnout tomu, co jí žena dala.

„To jsou nápady, ale jestli je to vaše poslední přání, tak ať je po vašem, lady," pronesla žena naprosto bezstarostně.

Ničeho se nebála, měla ji v pasti a obě to moc dobře věděly. Přesto se dívka nehodlala vzdát.

Liliana se s námahou otočila, tak aby na ženu viděla a prosila své tělo, aby spolupracovalo. Dokázala natočit jen hlavu, takže viděla, že kořenářka je k ní zády. Pomalu jako ve snu začala zvedat dýku. Prosím, prosím ještě kousek, modlila se a na okamžik ji přemohla temnota. Černo před očima ji obestřelo.

Na okamžik ji látka v těle sevřela jako nic, ale ona zuřivě bojovala, až dokázala znovu otevřít oči, ale jen chvíli. Věděla, že nyní má poslední šanci.

Jakmile žena položila misku s lektvarem a otočila se k ní, dívka bez rozmyslu z posledních sil hodila dýkou a ztratila vědomí.