Tak jsem tu s novou kapitolkou a doufám, že jste si krásně užili Ježíška a něco krásného dostali. Snad se kapitola bude líbit a vy si její čtení užijete. Hlavně si však užívejte vánoční prázdniny. :)

„Měl by sis mě udobřovat častěji," škádlila Liliana manžela, když stála na bojišti a natahovala luk, zatímco muž stál za ní a něžně ji objímal.

„Je to tak sebevražedná mise, že se to víc jak jednou za rok udělat nedá, má drahá," odvětil Fergus se zamručením, a když se k němu chtěla obrátit, dodal: „Ani se nehni, nebo mi ustřelíš hlavu, maličká."

„To by byla hrdinná smrt, nemyslíš?" dobírala si ho, když pustila luk a šíp na zem a roztomile se k němu otočila.

„O tom dost pochybuju, Liliano, navíc ty by sis mě taky měla udobřovat, začalo to tvojí chybou," začal se muž obhajovat.

To už mu ale dívka položila prst na ústa.

„Opravdu to chceš rozebírat zrovna nyní, můj pane?" zašeptala vesele.

Muži zajiskřily oči pobavení a vzápětí na to si ji jedním ladným pohybem k sobě přivinul a odvětil lehce: „Možná, že to chvilku počká, maličká."

Načež se jejich rty střetly. Liliana ho pevně objala kolem krku a užívala si vln tepla, které jí prostupovaly. Nemohlo být pochyb, že ho miluje celým tělem a celou duší. City jí proudily, jako by ani nechtěly zastavit. Zachichotala se a přilnula k němu ještě blíž.

„Pozor, maličká, nebo se neudržím," zasmál se jí do úst.

Dívka se od něj na moment odlepila a pronesla vesele: „A co když nechci, aby ses držel?"

„Takže se už nezlobíš?" odvětil, když se prohrábl jejími vlasy.

Liliana mu věnovala záhadný úsměv, než odvětila: „Myslím, že ti můžu mé putování odpustit, obzvlášť poté, co jste se vypravili hledat moje brnění, které jsem „ztratila" cestou. Při tom jsem se pobavila velice."

„Víš, jak bylo vzácné a ty si ho jen tak odhodila do křoví!" rozčíleně odvětil muž, ale oči mu jiskřily smíchy rozhodně ne jako předtím, kdy žhnuly vzteky.

„Bylo strašně těžký a ten kůň by mě s tím nenesl."

„Je to kůň, ty mu přikazuješ, co bude a nebude dělat," dobíral si ji, když se sklonil pro luk a šípy.

„Jistě, tak je zajímavý, že mě nedonesl domů, ač jsem ho o to velice prosila."

Manžel zvedl luk a vložil do něj šíp.

„A řekla jsi abrakadabra?" utahoval si z ní.

Liliana se po něm rozčíleně ohnala, ale Fergus se jí uhnul a ještě ji rošťácky rozcuchal ve vlasech.

„Ty jeden," vypískla a pozvedla ze země písek a mrskla po něm plnou hrst písku.

Muž se tomu však jen vyhnul a přitom se na ni vesele zubil. Byl prostě neodolatelný a ona byla tak strašně šťastná.

Zrovna se po něm chtěla znova vrhnout, když se za ní ozval zděšený hlas: „Och bože, vidíš to? Neuvěřitelné."

Liliana okamžitě upustila písek na zem a obrátila se na kněze, který se k nim řítil.

„Copak se děje, otče?" otázala se sladce, zatímco se na Ferguse zubila.

Manžel jí úsměv vrátil a poslal vzdušnou pusu. Liliana mu ji chtěla vrátit, ale to už si její pozornost vyprosil kněz.

„Nikdo mě tu nebere vážně, jestli má být svatba brzo, musí se celá kaple upravit úplně jinak a ženich s nevěstou musí chodit na moje kázání, abych je připravil na svatbu," hořekoval kněz, ale dívka si moc dobře všimla, že to směřuje jen na ni.

Na manžela se ani koutkem oka nepodíval. Liliana si v duchu povzdechla hodně zhluboka, ale navenek na sobě nedala nic znát.

„Máte pravdu, otče. Okamžitě si promluvím s Ianem i Alicí a dáme se do úprav, jak to budete potřebovat," chlácholila ho mile.

„Takhle zaneřáděný kostel jsem ještě neměl na starost, má paní. Nikdo se o tu svatbu snad nestará a ženich to je mi panáček, už se mě snažil třikrát uplatit, abych v noci odjel. Opravdu zvláštní. Jinde ke mně mají úctu.."

„Něco se vám, otče, snad nezdá?" vložil se do rozhovoru nečekaně milým hlasem Fergus a objal Lilianu kolem pasu.

Dívka si však všimla jeho očí, které vysílaly varování na metry daleko. S knězem se okamžitě udála změna, zbledl jako smrtka a na čele se mu objevily krůpěje potu.

„Ehm... všechno je v naprostém pořádku, laidře, nemusíte si dělat starosti. Svatba bude dokonalá," koktal svatý muž zoufale.

Očividně si vzpomněl na svůj příjezd. Načež se rychle rozloučil a uháněl do bezpečí kostela, aby se tam mohl zavřít do bezpečí a žádat boha o radu. Jakmile byl z doslechu oba vybuchli smíchy.

„Chudáček, on to myslí dobře," pokusila se kněze zastat, ale stačilo, aby jen manžel pozvedl obočí a znovu se propadla do smíchu.

„Tebe se bojí jako čerta," dodala pobaveně.

„To by ses taky mohla naučit, trocha respektu k mé osobě by ti, maličká, neuškodila," rýpl si Fergus pobaveně.

Liliana se po něm ohnala, ale muž ji k sobě přivinul a chtěl políbit.

Dívka mu však položila prst na ústa a dodala uličnicky: „Neslyšel jsi snad svatého otce? Musíme se víc snažit. Ty zařiď, ať ho Ian přestane uplácet a jde na to sezení. Já se postarám o výzdobu."

„To chvíli počká," odbyl to klidně její manžel a snažil se ji políbit, ale dívka před ním uhýbala.

„Ale no tak, drahý, kněz i bůh nás vidí," prohodila pobaveně.

To už ji však i za jejího křiku popadl do náručí a dodal cestou do domu: „Bůh počká, ale já ne. Navíc pochybuju, že kněz se odváží do naší komnaty."

To už se dívka rozesmála a chytila se ho kolem krku.

„Jsi úžasný, můj pane, divím se, že někdy něco stihneš, když chceš být neustále v naší komnatě," dodala něžně.

„Viď? Já taky, maličká, ale je to tvoje chyba neustále mě rušíš, a proto další dny budu pracovat, abych vše dohnal," odvětil vesele.

„Ale až zítra, dnešek je náš," zahlaholil a proběhl s ní v náručí kolem zubícího se Gruaga.

Měsíc se překulil jako voda a přípravy svatby se chýlily ke konci. Stihl se upravit kostel, tak aby se nikdo nemusel stydět do něj vkročit. Ian s Alicí jednou zašli za knězem, protože je tam Fergus osobně odvedl, jelikož jeho přítel se pokoušel vždycky někam zmizet. Nakonec se mu to jednou nepovedlo a všichni mohli být spokojeni.

„Jestli mě tam ještě jednou donutíš jít, laidře, slibuju ti, že se raději nechám zastřelit," vyhrožoval Ian, když jim to později ten den vyprávěl.

„Co na tom mohlo být tak hrozného, Iane?" otázala se mile Liliana a kývla na Janet, aby mu dolila pití.

„Hrozného?? Hrozného?? Nemám slov... Prostě úplně všechno! Buďte ráda, má paní, že jste toho byla ušetřena. Ještě nyní se mi ježí chloupky po celém těle..."

Liliana ho dál neposlouchala, protože ji zasáhla jeho slova tak nečekaně, a tak bolestivě. Ano, ona nikdy nebude mít tak krásnou svatbu jako Ian s Alicí. Neprojde uličkou, aby si stoupla vedle muže, kterého si zvolila. Ona měla svatbu v hospodě a ještě nedobrovolnou.

Fergus si okamžitě všiml manželčina zesmutnění. Uviděl, jak se její oči věčně rozesmáté a dokonalé zahalily na vteřinu do smutku. Při tom pohledu se mu sevřelo srdce a udělal by všechno jen pro to, aby ten zármutek z očí zmizel. Než však mohl něco říct, Ian pokračoval, aniž by si něčeho všiml.

„..A dvakrát se nás ptal, jestli umíme slib nazpaměť? No chápete to? Ten kněz se ani neobtěžuje to sám přečíst a víte, co bylo nejhorší?" dodal a teatrálně se napil z korbelu a na okamžik se zatvářil jako skutečně spokojený muž, než pokračoval: „Že Alice to doopravdy odříkala! Málem mě kleplo, laidře. Ti dva si naprosto kápli do noty! Nestačil jsem zírat."

Při jeho slovech se už dívka vymanila z chvilkového smutku a koutky úst jí zacukaly smíchy.

„Tak udělej, Alici, radost a taky se to nauč."

Ian se v tu chvíli zatvářil tak šokovaně, až mu na okamžik naprosto došla slova.

Jen na ni mlčky zíral, než dokázal znovu promluvit: „To ne, má paní! To nejde. Akorát by si myslela, že jsem se to naučil kvůli ní!"

„A ne snad?" poškádlila ho lehce a nechala se obejmout manželem, který si ji k sobě něžně přivinul.

„Ne!!! A ne! Vy mě úplně matete, má paní. A pak chtěl, abych před svou budoucí manželkou neměl žádné tajnosti. To se snad zbláznil? V tu chvíli jsem ho už opravdu chtěl zavraždit..."

Fergus ji políbil na vrch hlavy a otázal se pobaveně: „A co tě na tom, Iane, tak šokovalo? To se dá čekat, že manželé mezi sebou nemají mít žádné tajnosti."

Liliana se tiše zachichotala, když Ian teatrálně upustil korbel na zem a odsekl: „Jistě, nejsem úplný blbec, laidře, ale opravdu moc ti děkuju za tvou podporu. Jenže kdyby si viděl moji rozkošnou nevěstu. Ta se na kněze tak nevinně usmála a řekla, že jednou se líbala s kejklířem, který tudy procházel. No a teď babo raď, jak jsem po tomhle nevinném oznámení měl mluvit já? Víš, kolik jsem skolil ženských? No hodně a další kolik vojáků jsem zabil, kolik jsem svedl vdaných paniček. To jsem přece nemohl vytáhnout po tom co řekla Alice."

„Proč ne, Iane? Bylo by to upřímné," prohodila Liliana sladce a v tu chvíli si Ian taky uvědomil, co všechno před ní řekl.

„Samozřejmě, to zase nebylo tolik žen, má paní, ale je to minulost," odvětil lehce Ian, aby si náhodou nemyslela, že je nějaký proutník.

Načež zase pokračoval směrem k laidrovi: „Víš, přece, Fergusi, jak to hned co to ženy zjistí začnou rozebírat, a pak to musím napravovat několik měsíců."

Ustal, protože si zase uvědomil, co to před Lilianou řekl a dodal omluvně k ní: „Samozřejmě vy ne, má paní."

Dívka se vědoucně usmála a přitulila se k manželovi. Ten ji něžně obejmul a políbil na temeno hlavy.

„Já vím, Iane," prohodila mile, načež se zvedla a prohlásila: „Musím se jít podívat, jestli všechno probíhá podle plánu."

Věnovala úsměv manželovi a vydala se do kuchyně.

Jakmile nastal den svatby, všude se narychlo vše dokončovalo. Liliana si s manželem stačila vyměnit jen pár polibků a nezapomněla mu připomenout, aby dohlédl na svého přítele, aby náhodou nezabloudil cestou k oltáři. Fergus si ji k sobě ještě rychle přivinul a něžně políbil.

„Uvidíme se u oltáře," šeptl něžně.

Liliana se nadýchla jeho vůně a odvětila vesele: „Ale já nebudu ta u oltáře, aby ses náhodou nespletl, Fergusi."

„Poznal bych tě mezi všemi, má milovaná, i se zavřenýma očima," dodal smrtelně vážně.

Liliana od něj poodstoupila a oči jí zajiskřily láskou.

„Uvidíme, můj pane," zašeptala, když mu věnovala vzdušnou pusu a vydala se pryč.

Jakmile byla z dohledu, ne dámsky si pozvedla sukně a lehce vyběhla k sobě do komnaty a opatrně otevřela dveře. Rázem se k ní otočily všechny pohledy, ale ona si jen přiložila prst k ústům s očima jiskřícíma nadšením.

„Pššt, ať si muži ničeho nevšimnou," dodala šeptem a pohlédla na Alici, která stála na stoličce a na sobě měla nádherné svatební šaty.

Žena na ni upírala nejistý pohled.

„Nesluší mi? Já..jim to říkala," vyhrkla najednou, ale než se jí mohlo vůbec podařit jeden knoflík rozepnout, Liliana došla k ní a chytila ji za ruku.

Alice k ní okamžitě zvedla zrak, a to už dívka promluvila: „Vypadáš nádherně, Alice. Bude z tebe nádherná nevěsta. Ianovi budou všichni závidět."

Alice se po těch slovech okamžitě rozzářily oči a tváře jí roztomile zčervenaly.

„Děkuju, má paní," zašeptala dojatě a v očích se jí zaleskly slzy.

To už jí jednu Liliana lehce setřela a prohodila: „No tak, má drahá, přece by si nezlikvidovala svůj krásný vzhled slzami. Nasaď úsměv a nech nás pečovat o tebe. Tohle je tvůj den a nenech si ho nikým zkazit."

Načež zatleskala a popohnala Janet s Márií.

„Ještě nás čeká spousta práce, dámy, aby byla nevěstinka v čas připravena," prohodila rozhodně.

Rázem Alici doupravily svatební šaty a Liliana jí kolem krku pověsila drobný přívěsek.

„To je klenot štěstí, ať vám s Ianem přinese hodně lásky," zašeptala jí do ucha, když jí ho jemně připínala kolem krku.

„Má paní, ale to je hrozně cenné..." vyhrkla Alice, když na přívěsek položila prsty.

Liliana jí však přerušila.

„Není to cennější než láska a ta je nejdůležitější věcí. Nech si ho a neprotestuj. Nevěsta musí mít něco darovaného," dodala jemně.

„A něco modrého," dodala Mária a podávala jí modré střevíce, které zářily nádhernou azurovou barvou.

Alice opatrně vklouzla do střevíců, které okamžitě přec světem skryly dlouhé bílé sukně.

„Ach bože, nevím, jak vám poděkovat," vydechla Alice a už zase se jí do očí draly slzy.

„Neplakat!" vyhrkly všechny tři a rázem místnost naplnil smích všech dam.

Následně Liliana odběhla, aby se sama převlékla do šatů společně s Janet. Měla připravené své anglické šaty, které si přivezla z domu. Už den předtím si je připravila v ložnici pro hosty. Rychle dovnitř vklouzly a dívka se okamžitě vrhla k posteli, načež se vzápětí nechápavě zarazila.

„Ale počkat, to nejsou mé šaty," zamumlala překvapeně s pohledem upřeným na postel.

„Ach bože, to je nádhera, má paní," vydechla vedle ní Janet a s naprosto ohromeným pohledem se šatů jen bříšky prstů dotkla.

Liliana došla k posteli a prohlížela si je. Teprve, když zrakem prozkoumala každý cíp nádherných šatů, všimla si, že na polštáři leží pergamen.

Hbitě ho zvedla a přečetla si vzkaz:

„Má paní, mé srdce jediné, tyto šaty jsem ti nechal vyrobit, chci, aby si na dnešní svatbu měla šaty, které budou vyjadřovat mou lásku k tobě, které nikdo jiný mít nebude. Budu šťasten, když tě v nich uvidím, drahá.

S láskou tvůj manžel

Liliana hleděla na vzkaz a oči se jí plnily slzami.

„Má paní, to je tak romantické. No tak to vás musíme do nich dostat," vyhrkla vedle ní Janet a hbitě jí pomáhala se dostat ze současných šatů.

Liliana se rozplývala a oči jí stále sledovaly kratičký vzkaz, který naplňoval její oči slzami. Už byla jen ve spodničce, když se dveře rozrazily a Janet ji rychle strčila za sebe, když dovnitř vběhla Mária.

Liliana okamžitě vyšla do popředí a vyhrkla: „Co se stalo, Mário?"

„Ach, má paní, Alice mě poslala pro něco k pití, ale když jsem se vrátila bylo zavřeno. Zamkla se tam a pláče, najednou si nechce Iana vzít, prý nikam nepůjde, myslím, že kdybyste s ní promluvila, tak... Mě nechce poslouchat," dostala ze sebe Mária.

Liliana jen vážně kývla rychle popadla pléd a hbitě se do něj zabalila.

Načež kuchařce položila jemně ruku na rameno a prohodila: „Promluvím si s ní. Vy dvě zatím zkontrolujte, jestli se nehroutí i ženich. Pak vás zavolám."

Obě ženy s úklonou přikývly a dívka rychle vyšla na chodbu a rozhodným krokem se vydala do své komnaty. Pokusila se otevřít dveře, ale ani se nepohnuly. Zkusila to ještě jednou, ale mělo to stejný výsledek. Proto zabušila na dveře.

„Alice, otevři dveře. Slyšíš?"

„Běžte pryč!!" uslyšela vzápětí vzlykající odpověď přes dveře.

„Co se stalo, drahá? Pusť mě dovnitř, promluvíme si," zavolala Liliana jemně, ale slyšela jen další vzlyky.

„Alice, copak se děje?" otázala se jemně Liliana a znovu zabušila na dveře.

„Bude mě nenávidět, vzlyk, nenávidět... za to, že ho nutím, vzlyk," zavolala Alice zoufalým hlasem.

„Byl to špatný nápad, raději, vzlyk, jsem to měla nechat, jak to bylo, vzlyk," dodala roztřeseně.

„Ach, má drahá, otevři ty dveře, takhle to rozhodně nebude," zavolala jemně.

„Nic nevíte, já ho donutila, nezasloužím si nic než nenávist, ale...já to nesnesu," vykřikla Alice zoufale.

„Alice, Ian tě nikdy nebude nenávidět. To by ani nedokázal, to že celou dobu dělá, že se mu do toho nechce, neznamená, že je to pravda..."

„Nenávidí mě," přerušila ji tvrdohlavě Alice.

„Já myslela, že když se s tím smíří, mohl by ke mně chovat stejné city jako já k němu.."

„Má drahá, třeba chová, já si také nikdy nemyslela, že by mě mohl Fergus někdy milovat a vidíš? Jsem ta nejšťastnější žena ve Skotsku a ty budeš taky," promluvila jemně Liliana.

„U vás to bylo jisté, má paní, od počátku to na laidrovi bylo vidět," odvětila tvrdohlavě Alice.

„Víš, co drahá? Já přivedu Iana a on ti potvrdí, že tě rozhodně nemůže nenávidět," pronesla vzápětí Liliana rozhodně.

„Ne, nechoďte!" vykřikla Alice rychle.

„Tak mi otevři dveře, má drahá," dodala Liliana jemně.

V tu chvíli si všimla, jak se na posledním schodu objevila Janet, rychle na ni mávla a když k ní přiběhla zašeptala k ní: „Mluv s ní. Já dojdu pro Iana, ten nám vrátí veselou nevěstinku."

Žena vážně kývla, načež Liliana se rychlým krokem vydala pryč. Proběhla po schodech do síně a vůbec nevnímala překvapené pohledy mužů, kteří ji šokovaně sledovali, jak jen v košilce a plédu pobíhá po síni. Jakmile uviděla u krbu svého manžela a Iana vrhla se k nim. První si jí všiml Fergus a okamžitě jí věnoval nádherný úsměv, až na malinkou chvíli zapomněla, co vlastně chtěla dělat. Podle manželova zajiskření jí bylo jasné, že mu její zastavení rozhodně neušlo.

„Má paní, myslel jsem, že seš s nevěstou a ne že tu pobíháš takhle nalehko," promluvil trochu nejistě při pohledu na její oblečení, ale koutky úst mu cukaly smíchy.

Liliana se k němu naklonila a zašeptala provokativně: „Chtěla jsem tě svést, drahý, nic pod tím nemám."

Když uviděla manželovo ohromení, dodala pobaveně: „Ale prosím tě, Fergusi, mám pod tím spodničku, Tak se netvař tak pohoršeně. A vlastně jsem nepřišla s tebou laškovat."

„Ne? To je mi skoro, líto, má lásko," odvětil lítostivě.

Liliana se rozněžněle usmála při jeho oslovení má lásko, srdce jí zaplesalo, ale pak ho cvrnkla k jeho šoku do nosu.

„Budeš muset počkat na vhodnější chvíli," dodala jemně a pak se otočila k Ianovi.

Nesouhlasně upřela pohled na džbán piva v jeho ruce a sebrala mu ho, přičemž ignorovala jeho rozhořčený pohled.

„Iane, přece nechceš být na vlastní svatbě opilý," napomenula ho lehce.

„Má paní, snad byste nebohému ženichovi nebránila v přípitku," odvětil vesele Ian.

„Jen aby to byl jen jeden přípitek," odvětila dívka podezřívavě, načež ho chytila za ruku a k jeho i manželově šoku ho táhla pryč.

„Co to děláte, má paní?" vyhrkl Ian nechápavě.

„Tvoje nevěsta potřebuje ujištění, že ji nebudeš nenávidět, protože tě „nutila" k svatbě," odvětila lehce a ani na chvíli nezvolnila krok.

Muž se zastavil s nohou na prvním schodě.

„Ale ona mě nutila k svatbě, já si ji brát nechtěl!" odsekl Ian.

Liliana se také zastavila a zadívala se mu vážně do očí.

„Ale nemůžeš říct, že bys ji nenáviděl, Iane. Že?" pronesla klidně.

Už to vypadalo, že řekne ano, ale pak zaklel.

„To nemohu, ale nechci si ji vzít!"

„Já si myslím, že chceš a že ti tolik nevadí, že tě do toho dostala sázka, ale nechceš, aby si ostatní mysleli, že jsi slaboch, a tak dál děláš ramena, že ti to vadí. Ale já moc dobře viděla tvé pohledy, které na Alici vrháš, když si myslíš, že tě nikdo nevidí. Líbí se ti. Nechceš před ostatníma ztratit tvář, ale svatba ti není proti mysli. Nemýlím-li se?" pronesla klidně a celou dobu pozorovala mužovu tvář.

Ian se na nepatrnou chvíli zatvářil ohromeně, ale vzápětí to překryl zamračením.

„Proč bych ji měl utěšovat, když mě k tomu opravdu donutila?" odsekl.

Dívka se však na něj jen zpytavě zadívala a čekala. Muž se jí chvíli díval do očí, pak se odvrátil, načež zaklel.

„Zatracené ženské," zamumlal.

„Tak já s ní promluvím, má paní. Je pravda, že nějaké ty výhody to manželství má a Alice není zrovna šeredná," dodal trochu morousovitě, ale dívka moc dobře viděla, že se už usmívá.

Proto ho poplácala po zádech.

„Já vím, že spolu budete šťastní," dodala.

„A teď o tom běž ujistit svou paní, a dostaň ji z komnaty. Nesmí propásnout vlastní svatbu," pronesla ještě.

Ian po ní mrskl vražedným pohledem, ale pak hbitě vyběhl schody. Liliana se chtěla vydat za ním, když se jí kolem pasu ovinula pevná paže.

„Ty moje milovaná, zachránila jsi svatbu," ozval se jí u ucha hlas jejího manžela.

Dívka se k němu otočila a položila si hlavu na jeho hruď.

„Takhle bych chtěla zůstat na pořád," zamumlala tiše, ale manžel ji slyšel.

„To bychom, ale drahoušku prošvihli tu slávu. Běž za Ianem, ať to ještě nezhorší," dodal vzápětí s těžkým povzdechem.

„Ale rozhodně bych nyní dělal raději něco jiného," dodal se zabručením.

Liliana zvedla hlavu a stoupla si na špičku, načež ho políbila na tvář a šeptla: „Já také."

A nechala ho tam stát. Vyběhla dva schody a obrátila se.

„A měl by ses jít obléct, drahý, aby se nakonec nečekalo na tebe," dodala láskyplně, načež už běžela po schodech.

Když poté Liliana stála v kostele a hleděla na Alici, která se závojem a v nádherných šatech kráčela uličkou zavěšená do Ferguse, měla co dělat, aby zadržela slzy dojetí. Sledovala, jak všichni obyvatelé klanu pozorují pár a Ian jako správný ženich stál u oltáře. Dívka si moc dobře všimla lehkého úsměvu na jeho rtech. Byla si jistá, že jestli do ní do teď nebyl zamilovaný, tak hodně brzo bude.

Janet už rovnou vzlykala do kapesníčku a Gruag se usmíval tím svým vědoucím úsměvem, jako by věděl něco, o čem ostatní neměli ani potuchy.

Když Fergus vložil Alicinu ruku do Ianovi, sledovala, jak se snoubenci sledují vážnými pohledy. Skoro to vypadalo jako by mezi nimi proběhla tichá konverzace, která vyústila v to, že si Ian stoupl vedle ní a uchopil svou nevěstu za ruku.

Zadíval se jí do očí a na naznačení kněze jasným hlasem pronesl: "Jsi kosti mých kostí, krev mé krve..."

Alice to tišším hlasem zopakovala, načež se oba snoubenci řízli do ruky a poté je dlaněmi přitiskli k sobě.

Liliana, která tenhle obřad neznala, se nechala vzápětí unášet svými představami, jak by to vypadalo v Anglii. Její rty zvlnil úsměv. Situace se před jejíma očima změnila. Představa nabyla reálné podoby a ona se do ní úplně propadla.

Objevila se vedle manžela, který ji jemně objal kolem pasu.

„Sešli jsme se zde, vážení svatebčané, hosté a hlavně vy, nevěsto a ženichu," začal kněz odříkávat posvátný text.

Liliana se okamžitě do situace vžila a naklonila se k manželovi, načež zašeptala: „To je tak dojemné."

„Vždyť to každý slyšel už několikrát," zabručel Fergus naprosto nedojemně.

Liliana do něj nešetrně bouchla a odsekla: „Ale stále je to krásné. Nestačí ty slova slyšet jednou, člověk je může poslouchat klidně každý den, a když jsou myšlena s láskou a porozuměním, nikdy jich není dost."

Načež ještě dodala, než se otočila zpět ke knězi: „Ale jestli se ti to nelíbí, tak to nemusíš poslouchat, Fergusi."

A odvrátila se od něj.

„Abychom tyto dva mladé lidi spojili svazkem manželským, který nemá právo nikdo zničit ani rozloučit. Jen Bůh!..." pokračoval kněz tichým smrtelně vážným hlasem.

Liliana jen stěží zadržovala slzy při pohledu na Alicinu rozzářenou tvář, kterou zdobil ruměnec rozpaků. Právě se jí splňovalo její největší přání.

I na Ianovi bylo poznat dojetí a rozhodně svou nevěstu nedržel za ruce, jako člověk, který je do něčeho nucen. Jeho oči jiskřily zvláštním světlem a ona si byla téměř jistá, co by to mohlo být.

„Vždyť ty slova musíte znát nazpaměť, maličká, vůbec bych se nedivil, kdybyste se je od matek učily od narození.."

„Pššt!" zašeptala dívka rozčíleně a mrskla po něm vražedným pohledem.

„Tohle je nejlepší a nejkrásnější situace v životě a já si ji nenechám tebou překazit, Fergusi," dodala.

Manžel vedle ní jen pokrčil rameny a dívka se znovu zadívala na šťastný pár před sebou.

„Berete si, Alice, zde přítomného Iana a slibujete, že s ním budete v dobrém i zlém, v nemoci i ve zdraví.." přesně jak kněz důstojným hlasem odříkával slova, i Lilianiny rty se pohybovaly, když tiše odříkávala ta stejná slova.

„Vždyť to říkám, znáš to nazpaměť," ozval se jí náhle u ucha hlas jejího manžela.

Dívka div nenadskočila leknutím, když se k němu znova otočila a zasyčela: „Nechám tě vyvést, drahý!"

„Já jsem laidr," usmál se na ni sebevědomě, ale to už se k němu naklonila s očima plnýma pobavených blesků.

„Myslíš však, že by tě lid bránil? Rozhlédni se kolem sebe, není tu jediný člověk, který by to chtěl překazit."

„Ve zdraví i nemoci," dodala hned na to ve stejnou chvíli slova společně s knězem.

Načež pobaveně zamrkala na Ferguse, když na ni zůstal zírat.

Alice odříkávala důstojným hlasem slib a její oči hleděly upřeně do Ianových. Ani na moment neustala a mluvila. Liliana cítila slzy v očích, ale opatrně a hlavně, aby ji neviděl Fergus, si je otřela kapesníkem.

Ian mluvil kupodivu taky naprosto klidným hlasem a své ano řekl, tak že se rozletělo kolem všech v kostele, jako by to řekl přímo jim, zatímco Alicino bylo tiché, ale rozhodné.

„Má-li někdo něco proti tomu sňatku, ať promluví nyní nebo ať mlčí navždy," ozval se kněz.

Dívka se rozhlédla po kostele, ale nikdo nevstával, naopak občané se vědoucně usmívali.

„Pak tedy, jste manželi. Co bůh spojí, člověk nerozpojí, amen," dodal kněz.

V ten moment dívce představa, která se zdála naprosto dokonalá, zmizela a ona se vrátila do reality.

Liliana se pousmála, když sledovala manželský pár, který se od sebe nemohl odloučit, načež koutkem oka pohlédla skrz clonu vlasů na manžela. K jejímu šoku se Fergus nedíval na šťastný pár, ale na ni. Srdce jí poskočilo radostí.

Jakmile se Alice s Ianem otočili, Liliana ženu objala a zašeptala jí do ucha: „Bude to krásné manželství, Alice, Ian z tebe nemůže spustit zrak."

Žena jí opětovala objetí a oči se jí naplnily slzami: „Děkuju vám, má paní, za všechno, co jste pro mě udělala."

Liliana jí věnovala úsměv a vzápětí se už objevila v objetí Iana.

„Má paní, tentokrát vám to vměšování odpustím, protože z toho vzešlo něco dobrého," poškádlil ji vesele a rychle pustil, protože po něm Fergus vrhl rozzlobený pohled.

Liliana manžela vesele objala kolem pasu a rázem se mu na tváři objevil milovaný výraz. Něžně ji políbil na tvář.

Kněz se chtěl odebrat nejspíš k dobrému jídlu, ale v tom ji Fergus uchopil za ruku a nechal tam stát, jak Iana tak i Alici.

„Můj pane, kam mě to táhneš?" vyjekla dívka nechápavě, když za ním plála jako plachta na lodi.

Fergus se na ni přes rameno jen zazubil a neustál v tempu.

Dokonce na kněze i zavolal: „Otče?? Na okamžik!"

Kněz se v první chvíli zatvářil otráveně, ale když pochopil, že na něj volal sám laidr, nasadil úsměv hodný světce. Počkal, až ji tam dotáhl a pozvedl zvědavě obočí. Liliana také zmateně pohlédla na manžela, který ji stále pevně držel, ale stisk nebyl bolestivý, ale jemný.

„Chci, abyste nás oddal, a to hned!" rozkázal Fergus.

V ten moment na něj zazírali šokovaně, jak kněz tak Liliana. Ohromeně vydechla a zadívala se na manžela. Srdce jí zaplesalo nekonečnou láskou k němu.

„Ale vy už jste manželé, laidře," zaprotestoval kněz nechápavě.

„Je v tom snad nějaký problém, otče?" otázal se laidr takovým tónem, že se kněz snad ještě víc zmenšil, když poslušně vyhrkl: „Samozřejmě, že ne, můj pane,...jen jsem byl lehce zmaten. Samozřejmě, že to jde!"

Fergus spokojeně kývl, ale to už promluvila dívka jemně: „Ale, co když já si tě nechci vzít po druhý?"

Muž se k ní rázem otočil a oči mu zajiskřily hlubokým citem.

„Myslím, že chceš, má paní. Chci, aby sis pamatovala tuhle svatbu a ne tu v hostinci. Navždy si chci v paměti uchovat okamžik, kdy si mě vezmeš dobrovolně. Miluju tě a chci to mít potvrzené od boha," pronesl muž tichým, ale rozhodným hlasem.

Načež k úžasu všech v kostelech si klekl na koleno a pronesl: „Vezmeš si mě, má lásko? A tentokrát dobrovolně a s láskou?"

Liliana na něj ohromeně hleděla a oči se jí zalévaly slzami. Vždycky chtěla mít svatbu takhle krásnou a vědět, že si vezme muže, kterého ze srdce miluje. Hleděla na toho velkého Skota a ještě si pamatovala, že si myslela, že není lásky schopný a nyní po té době, ví, že ji miluje.

„Začínám být trochu nervózní, má lásko," ozval se náhle Fergus.

Liliana zatřepotala hlavou, aby se zbavila jiných myšlenek, a pak se obrátila na sedící vesničany a zvolala, tak aby ji slyšel celý kostel.

„Myslíte, že bych si měla toho morouse vzít?"

Rázem se kostelem ozval jednohlasný křik: „ANO!!!"

Až na Iana, který provokativně zvolal: „Nikdy!"

A Liliana se se smíchem obrátila k Fergusovi, načež k úžasu všech klesla na kolena k němu a vzala jeho obličej do svých rukou.

„Vezmu si tě tak strašně moc ráda. Tohle je to nejkrásnější, co jsi pro mě mohl udělat, má lásko. Miluju tě a navždy budu. Děkuju," zašeptala s pohledem ponořeným do jeho.

„To já děkuju tobě, má drahá," odvětil vážně a obrátil se na kněze, který si otíral k jejich ohromení slzy.

Než však stačil něco říct, dodal její manžel lehce: „Prosili bychom, otče, anglickou verzi obřadu, protože je moje krásná žena Angličanka a k tomu i kratší verzi, kdyby to bylo možné."

Dívka ho se slzami v očích uhodila do ramena, ale muž se jen rozzářil úsměvem.

„Ty snad nechceš mít tu odpornost za sebou rychle?" poškádlil ji něžně.

Jejich ano zazněly do ticha kostela jako nejranější vánek stejně jako odříkané sliby. Nyní nemohla být Liliana šťastnější.