„Ach, lady Liliano. Jak milé překvapení vidět vaši krásnou tvář, ale kdepak jste nechala svou gardedámu?" ozval se vzápětí za ní milý hlas lorda Lucase, který vstoupil dovnitř lehkým krokem.

Dívka se otočila a uklonila se. Muž vypadal jako obvykle naprosto dokonale. Okamžitě jí srdce zaplesalo a oči se jí zamžily radostí. Na okamžik byl zapomenut každý problém, který jí dělal starosti, a zůstala jen radost z blízkosti tohoto okouzlujícího gentlemana.

Lord Lucas ji něžně zvedl z úklony a políbil na otevřenou dlaň ruky. Jeho tvář byla stažena starostí o ni. Viděla jeho vrásky a zkoumavý pohled, který se zastavil na její posmutnělé a strhané tváři.

„Omlouvám se za to přepadení, lorde Lucasi. Je mi to líto. Vím, že bych tu neměla být sama. Jenže opravdu jsem musela přijít. Dnešního dne se toho tolik stalo," dostala ze sebe těžce a jen se modlila, aby ji odsud znechuceně nevyhodil. Co když se mu tímhle činem znechutila? Dáma by se něčeho takového neměla odvážit. Měla by se za každé situace chovat podle společenských pravidel...

Jenže byla příliš zoufalá a vyvedená z míry, a tak zkusila poslední možnost, která by ji mohla zachránit.

Zhluboka se nadechla a čekala, co se stane. Muž se však nepřestal tvářit starostlivě a místo příkrých slov, aby odešla, ji s největší opatrností dovedl k sofa, kam ji usadil. V tu chvíli strach a nejistota zmizely. Hodlal ji vyslechnout. Jeho pohled na ni se nezměnil, a ona mu za to byla ještě mnohem vděčnější než kdy dřív.

Strach byl zapomenut a ona mu svěřila, co se ten den stalo, a co ji donutilo udělat něco tak opovážlivého a dámy naprosto nevhodného. Svěřila mu svou důvěru. Muž jí trpělivě naslouchal a vážně ji sledoval. Sem tam se mu tváří mihla nějaká emoce, jako zděšení či znechucení, avšak ani jedinkrát ji nepřerušil.

„Ach, vy chudinko. Dneska toho na vás bylo tolik. Samozřejmě, že vám pomohu, má drahá. Nikdy bych si neodpustil, kdybych nechal dámu v nouzi. Obzvlášť dámu, která má moje sympatie. Nemusíte se ničeho bát. O všechno se postarám. Nebudete si muset vzít toho hrozného Skota. To nedovolím! Jen to nechte na mně," pronesl naprosto vážným hlasem, jakmile mu vše do detailů vypověděla. Dal najevo jasný nesouhlas s příkazem jejího otce a přislíbil jí pomoc. Načež se sklonil, když se setkal s jejím uplakaným pohledem, a jemně ji políbil do dlaně.

„Všechno zařídím. Ale tady zůstat nemůžete. Zde by vás mohli lehce najít. Víte, co, má drahá? Počkejte na mě v hostinci U Kohouta. Váš kočí jistě bude znát cestu. Tam by vás nikdo nehledal, a to nám dá čas, který potřebujeme. Za hodinu se tam setkáme a všechno bude v pořádku. To vám slibuji! Vezměte si pokoj na konci uličky, má paní," dodal důrazně a dál ji sledoval ustaraným pohledem.

Byla dojata jeho snahou jí pomoci. Byl ochotný kvůli ní riskovat střetnutí s jejím otcem. Srdce jí zaplesalo nadějí. Co na tom, že bude muset do hostince, kam by neměla ani vkročit? Musí to udělat. Bude tam v bezpečí, aby ji nikdo nenašel. Lord Lucas má pravdu.

Možná ještě všechno dobře dopadne, prolétlo jí hlavou, když mu sevřela ruce a poklekla do úklony, přičemž zašeptala vděčně: „Ach, můj pane, nikdy vám to nezapomenu. Zachráníte mi život."

Muž však jen mávl rukou, jako kdyby to byla bezvýznamná maličkost. Starostlivě ji doprovodil až před dům a přes ramena jí přehodil plášť, který mu byl donesen stoicky klidným sluhou.

„Hlavně se nebojte, má milá. Za chvíli budu u vás," pronesl ještě u kočáru a ona vděčně pokývla. On jediný jí opravdu chtěl pomoci. Rodiče se vzdali a nechali by ji napospas osudu. Tento gentleman byl však jiný.

Vzápětí donutila kočího, aby ji dovezl ke zmíněnému hostinci. Mužovi se to ani trochu nelíbilo, ale jeho paní byla neoblomná, tak se podřídil jejím slovům. Přesto moc dobře věděl, že to není místo pro mladé dámy a byl si jist, že dívčin otec by nikdy nic takového neschválil. Jenže hrabě zde nebyl, a tak musel konat, co poroučela lady.

Už na první pohled hostinec působil zanedbaným dojmem. Vývěsní štít visel jen na jedné straně. Druhá se houpala ve vzduchu, takže to vypadalo, jako kdyby měl každou chvíli spadnout na zem. Budova měla oprýskané zdi a dveře na sobě měly množství jizev a znaků.

Liliana hleděla ven z kočáru dost nejistě. Takhle si ten hostinec rozhodně nepředstavovala. Nepůsobilo to jako místo, kam by měla dáma vstoupit. A když se dveře otevřely a zevnitř se vypotácely dva notně opilí muži, schovala se ještě víc do kočáru a její srdce se rozbušilo strachem o její pověst, ale i o život.

V tu chvíli dostala strach, jestli dělá správnou věc. Rodiče o ni určitě již měli strach. Nikdy nic takového neudělala. Otec z toho musí být na dně. Viděla, jak trpěl, i když to vidět nechtěla. Třeba by je nakonec donutila, aby zvážili i jinou možnost než sňatek s tím Skotem. Možná udělala unáhlené rozhodnutí...

Ne, okřikla se vzápětí rozhodně. Musí věřit muži, který ji vyslechl. Nezaslouží si, aby o jeho úmyslech pochybovala. Podal jí pomocnou ruku. Jistě, věděl, co je správné, okřikla se v duchu rozhodně. Zatřepala hlavou, aby se zbavila vystrašených myšlenek a hbitě si přehodila plášť přes sebe a své krásné lokny skryla pod kapucí. Takhle ji nikdo nepozná. Načež si nechala pomoci kočím ze schůdků. Jakmile se její nožka dotkla země, muž po ní vrhl nesouhlasný pohled.

„Má paní, váš otec by tohle nikdy neschválil! Tohle místo je nebezpečné. Může se vám něco stát. Měli bychom se vrátit. Tohle místo rozhodně není pro dámy," vyhrkl kočí, aby se aspoň pokusil přesvědčit mladou lady, že je to hodně špatný nápad, ale dívka mu vytrhla ruku ze sevření a zadívala se na něj rozhodným pohledem.

„A i přesto jdu dovnitř a vy tu zůstanete a počkáte na mě. Je to rozkaz!"

Muž na ni zůstal ohromeně hledět. Dívka si ho však dál nevšímala, musela se soustředit na svůj cíl. Stáhla si kapuci ještě hloub do obličeje, načež se zhluboka nadechla, aby si dodala odvahu.

Lord Lucas je ten pravý. Pomůže jí!

S nově nalezenou vírou lehce zatlačila do dveří a vzápětí nakrčila nos, když ucítila neuvěřitelný smrad, který ji udeřil do nosu. Na něco takového nebyla zvyklá. Její vytříbený nosánek protestoval. Ještě navíc k tomu všemu se všude kolem ní vznášel kouř, který ji nutil ke kašli. Jen stěží se tomu nutkání ubránila. Na okamžik se zastavila, aby se uklidnila.

„Co to bude, paninko?" ozval se za ní najednou hrubý hlas, až sebou vyděšeně trhla a prudce se otočila. Musela však zvednout zrak, aby viděla tomu obrovi do obličeje. Byl to hrozivě vypadající muž, bez vlasů jen s holou lebkou, a zamračeným výrazem. Kolem pasu měl omotanou špinavou zástěru, na které byly i nějaké rudé skvrny.

Dívka si raději nechtěla domýšlet, od čeho by to mohlo být.

Při tom pohledu těžce polkla a snažila se, aby na sobě nedala znát, že se celá třese. Hlavou se jí v tu chvíli honily ty nejhrůznější představy. Už se viděla mrtvá a hozená do řeky, nebo utíkající touto pochybnou čtvrtí a všechny možná individua by jí byly v patách. Srdce jí tlouklo jako splašené.

No tak, nejsem přece bázlivá, okřikla se v duchu. Ne, rozhodně nejsem, přesvědčovala se v duchu a už otvírala ústa, aby promluvila. Jenže strach ji stále brzdil. Kolem ní bylo plno očí, které ji sledovaly, a tak si ještě víc stáhla kapuci do očí. Tušila, že je to momentálně její nejlepší ochrana. Jakmile bude v pokoji všechno nebude vypadat tak hrozně, pomyslela si rozhodně a konečně se její rty hnuly snahou něco říct.

„Chci si objednat pokoj na konci uličky," dostala ze sebe stěží slyšitelně, ale přece jenom. Promluvila, a to bylo hlavní.

Mohla si blahopřát, dokázala to! Promluvila a ani se jí neklepal hlas. Konečně se dostane pryč z tohoto odpudivého lokálu od všech nebezpečně zvídavých očí, které na sobě cítila.

Hostinský si ji přeměřil ještě jedním pohledem, pak však jen mávl rukou a přestala ho zajímat, když položil jedno pivo na stůl, u kterého se krčila jediná shrbená postava.

„Jasně! Pojďte za mnou, paninko," odvětil vzápětí, když se k ní znovu otočil.

Očividně před ním svou totožnost neutajila, ale to by se jí povedlo jedině, kdyby byl slepý. Hlavně, že ji nevyhodil. Než však stačila cokoli říct, hostinský se už šinul mezi štamgasty, kteří posedávali u stolů, někteří se opírali o sloupy, ale všichni se vesele bavili a hojně nasávali.

Dívka za ním asi minutu nechápavě hleděla, ale když se jí téměř ztratil z očí, zanadávala, pozvedla si sukni a vrhla se za ním.

„Ach, pardon," zamumlala v omluvě, když ve svém spěchu narazila do nějakého muže. Byla by spadla, kdyby ji nezachytil a nepomohl jí udržet rovnováhu.

„Nic se neděje," odpověděl muž chraplavě, ale dívka nestačila zvednout zrak, protože uviděla hostinského, který si klidně mizel na schodech. Nezdvořák! Ani na ni nepočkal, rozčilovala se, když se za ním hbitě vydala, takže neměla čas se zdržovat tím, že by si neznámého prohlédla.

V tomto prostředí stejně bylo nejlepší, co nejméně zvedat zrak. Nemohla si dovolit, aby si jí začali všímat ještě víc. Mohlo by to dopadnout hodně špatně. Dámy se na tomhle místě nevyskytovaly z dobrého důvodu. Jenže lady na útěku neměly jinou možnost než věřit svým zachráncům. Proto se propletla ke schodům, a když vstoupila na ten první, sevřela v ruce malý křížek, který se jí houpal na krku.

„Pane na nebi, prosím, ochraň mě," zamumlala tiše a pak už neotálela a hbitě se dostala po schodech až do patra.

Tam už hostinský čekal a netvářil se nijak nadšeně, že ho zdržuje, ale naštěstí nic neřekl. Očividně to byl mlčenlivý muž, protože k ní mlčky natáhl ruku, čímž dal jasně, že chce peníze.

Dívka mu věnovala jen krátký pohled, než ho sklopila a vyndala požadovaný obnos. Načež mu ho položila do té obrovské dlaně, ve které peníze zmizely stejně rychle, jako se tam objevily. Nestačila nad tím ani žasnout, když ukázal na poslední dveře a s tichým mumláním se vydal pryč.

Na nic víc nečekala a vrhla se k zmíněným dveřím. Ve vteřině je otevřela a v další už je zabouchla a s tlukoucím srdcem se o ně opřela. Chvíli napjatě poslouchala, zda neuslyší nějaké hlasy, ale když se tak nestalo, s úlevou zavřela oči. Konečně byla v bezpečí. Tady už se nemusela bát.

Unaveně se posadila na postel a snažila se ignorovat její tvrdost i smrad, který se z pokrývek zvedal. V tomhle hostinci se nic lepšího ani nedalo očekávat. Nesměla si stěžovat. Mohla dopadnout hůř. Lord Lucas ji mohl poslat domů s tím, že jí nepomůže. Jenže to neudělal. Chtěl jí pomoci. Tak ona něco vydrží pro naději na štěstí.

Pomalu se uklidňovala. V patře k ní nedoléhal takový hluk, a tak se předešlé události zdály velmi vzdálené. Jako kdyby byla někde úplně jinde. Začínala pomalu věřit tomu, že všechno bude v pořádku.

Čím víc se cítila v bezpečí, tím víc se jí zmocňovala únava. Nebyla zvyklá na tolik námahy, a to si vyžádalo svoji daň. Tudíž to netrvalo dlouho, a i přes veškerou ostražitost, usnula.

****

„Má paní," byla první slova, která pronikla do její mysli zmámené spánkem. Nejistě se zavrtěla a pootevřela očka.

Zmateně zamrkala, když nad sebou někoho viděla. Stále rozespalá opatrně rozevřela oči a v tu chvíli se dočista probrala, když poznala, že u postele nestojí nikdo jiný než lord Lucas.

Rázem se rozzářila radostí a okamžitě se posadila na posteli. V druhé sekundě rozpačitě zrudla, když si uvědomila, jak asi musí vypadat. Ihned se snažila aspoň rukama si upravit účes. Už nebyl tak elegantní, jako když ráno vycházela ze své komnaty. Pár pramínků se jí volně míhalo kolem obličeje. Proto se musela spokojit s tím, že to trochu upravila.

Přičemž si v duchu nadávala. Takhle by gentleman rozhodně dámu neměl vidět! To je takový faux pas, hubovala sama sebe.

„Omlouvám se, můj pane! Musela jsem při čekání na vás usnout," zamumlala rozpačitě. Nevěděla, jak něco takového omluvit, ale Lord Lucas nad tím jen mávl rukou a věnoval jí okouzlující úsměv, jakmile jí pomohl galantně vstát.

„Musíte být ztrhaná z dnešních událostí, lady. Já to naprosto chápu a můj přítel také," prohodil muž mile. Nezlobil se a dívce se ulevilo, tedy jen do té chvíle, než si uvědomila jeho slova a poté si všimla dalšího muže v místnosti. Nebyli tu sami. Znovu se její tváře začervenaly rozpaky. Takhle se chovat. Nemožné.

Nejistě vykoukla nad ramenem svého zachránce a okamžitě si povšimla, že neznámý měl na sobě kněžské roucho, na krku se mu houpal křížek a v rukou držel nějakou knihu, zatímco si je měřil přísným pohledem.

Nemusela tudíž dlouho tápat, o koho se jedná. Bylo jí to okamžitě jasné a její srdce začalo bušit jako na poplach.

„Otče," vyhrkla zbožně, aby napravila aspoň to, v jakém stavu ji oba nalezli. Víc udělat v tuto chvíli nemohla.

Kněz jí s úsměvem pokynul, zatímco lord Lucas vzal její ruce do svých, a zajistil si tak její plnou pozornost. S úsměvem se na něj obrátila. Čas jako kdyby se zastavil, když si hleděli do očí. Dívka byla tak napnutá a dech se jí zadrhával v ústech. Těžce polkla.

Hlavně klid! Hlavně klid. Nedělej si plané naděje! Ještě ne.

„Má milá lady, prokážete mi tu čest a stanete se mojí ženou?" přerušil konečně dusivé ticho tou nejkrásnější otázkou. Tou, na kterou celý život čekala a už nyní se jí poštěstilo ji slyšet z úst gentlemana, kterého si vážila.

Dojatě vzdychla a do tváří se jí nahrnula červená barva z rozpaků, které ji postihly, když se mu zadívala do očí. Opravdu se to děje? Není to sen? Vždyť tohle si vždycky přála. Tenhle milý, elegantní lord si ji opravdu chce vzít za ženu a strávit po jejím boku celý život. I potom, co zjistil, že jí otec nebude mít co dát jako věno. Hlava se jí zatočila radostí. Pevněji se chytila jeho ruky.

„Ano, stanu," pronesla po chvíli ticha dojatě.

Lord Lucas se okamžitě rozzářil a pokynul knězi. Ten se na ně oba podíval, a pak si sám pro sebe kývnul. Očividně byl s něčím spokojen. To už ji však její vysněný muž k sobě jemně přisunul a dívka mu věnovala lehký úsměv. Nemohla být šťastnější!

„Tak dobrá, mí drazí, začneme tedy s touto radostnou událostí. Jsem opravdu rád, že právě já jsem ten šťastný, který posvětí váš sňatek. Nuže, sešli jsme se tu dnes, abychom..." mluvil dál a dál.

Liliana potlačila záchvěv chladu a skrz sklopené řasy sledovala muže, jenž si ji chtěl doopravdy vzít za ženu. On ji zachrání! Bude mu dobrou manželkou! Oplatí mu jeho dobrý skutek láskou a pochopením! Bude se snažit ze všech sil!

Pomalu se vymanila ze svých myšlenek a pohlédla zpátky na kněze, který vážně a pomalu vyslovoval každé slovo, jako kdyby se jim mělo vrýt do kůže. Možná se i rylo, každou sekundou či minutou. Ona se však vznášela na obláčku blaha. Znovu začínala věřit, že všechno bude v pořádku a ona bude tou nejšťastnější manželkou...

Když v tom bylo ticho přerušované pouze knězovými slovy narušeno prudkým nárazem do dveří. Ty pod tou ranou zasténaly, otevřely se a prudce narazily do stěny.

Liliana sebou vyděšeně trhla při té ráně a vyskočila na nohy. Byla to jako rána z děla. V naprostém ohromení se otočila a při pohledu na příchozí vyjekla hrůzou. Nevěřila vlastním očím. To přece nemůže být pravda. Nemůže se jí to přeci dít.

V rámu dveří totiž nestál nikdo jiný než Skot, který za všechno mohl. Ve své ohromné výšce se tam pyšnil chladným pohledem v zachmuřené tváři. Zdálo se, jako kdyby chtěl vraždit, a v tu chvíli se podobal bohu pomsty.

Liliana při pohledu na něj pocítila takový závan strachu, až o krok ustoupila.

„Co si to dovolujete?" vykřikl lord Lucas opovržlivě, když postoupil o krok blíž k nezvaným návštěvníkům. Zatímco kněz se krčil, co nejdál v místnosti. Očividně se mu vzniklá situace ani trochu nelíbila.

Příchozí však neřekl ani slovo, jen je všechny přehlédl chladně ocelovým pohledem, načež přešel místnost a než se někdo mohl vzpamatovat, chytil lorda Lucase pod krkem a odhodil ho do zadní části místnosti.

Liliana šokovaně o krok couvla a vyjekla strachy.

„Co to děláte?" vykřikla s očima vytřeštěnýma hrůzou. Tohle si přece nemůže dovolat! To není možné. Někdo s tím musí něco udělat.

Skot jí však nevěnoval jediný pohled, jako kdyby ji neslyšel. Možná si ani nevšiml, že je také v místnosti.

Jeho oči plné chladu byly upřeny na jedinou postavu v místnosti, a tou byl anglický muž. Pomalu loudavým krokem se blížil k ležícímu muži.

„Vážený pane, jsem služebník boží, tohle je hřích, měl..." pokusil se zasáhnout i kněz.

Nemohl hledět na takové bezbožné násilí. Jenže když po něm vrhl Fergus tak chladný pohled, že se snad v místnosti opravdu ochladilo, zmlknul. Nechtěl to odnést vlastním životem. Nejistě se odšoural na stranu. Byl rád, že není cílem on.

Lord Lucas se pomalu otřeseně sbíral ze země po ráně do ramene, kterou mu úder způsobil. Přičemž si oprašoval kabátec, který byl po útoku na několika místech roztržen. Za to ještě ten narušitel zaplatí.

„Jste šílenec! Co si to dovolujete?! Jen tak si sem vtrhnete a ohrožujete mě i mou snoubenku! Tohle bude mít ještě dohru. Za to vyrušení zaplatíte. Bude vás to pořádně mrzet," zvolal mladý muž rozhořčeně, když stál pevně na nohou.

Odpovědí mu však bylo jen ticho, které po jeho slovech následovalo, a to bylo děsivé. Jako kdyby se nedalo přerušit. Nikdo nepromluvil. Nepokusil se vzepřít osudu.

Liliana byla v naprostém šoku z událostí, které se kolem ní děly. Najednou se vše rozpadalo pod jejíma rukama. Ještě před pár minutami byla tou nejšťastnější ženou a nyní netušila, co by měla udělat.

„Vaše snoubenka?" promluvil náhle Skot tiše a dal důraz na každé slovo, přičemž slovo snoubenka jako kdyby na jazyku převaloval déle, než bylo běžné.

„Ano, narušil jste naši soukromou svatbu," odsekl lord Lucas a ostražitě ho pozoroval.

„To věřím, že narušil. Zaprvé je tato žena MÁ snoubenka, chlapče. Za druhé jsem moc dobře slyšel, stejně jako celé osazenstvo hospody, jak jste najal herce. Protože jste potřeboval zahrát kněze, aby dáma ztratila zábrany," promluvil chladně po chvíli ticha zamračený Skot.

Liliana nevěřícně vyjekla a položila si ruku na ústa. Ne, to nemůže být přece pravda! Ne! To by lord Lucas neudělal! Je to gentleman! Zoufale na něj pohlédla.

„To není pravda, má drahá, on lže," vykřikl muž a upřeně se jí zadíval do očí a věnoval jí svůj okouzlující úsměv, ve kterém ji žádal o její slib víry.

Ano, určitě je to jedna velká lež. Tento gentleman by něco takového určitě neudělal, prolétlo jí hlavou rozhodně. Jen to na něj ten neotesanec chtěl hodit. Tak to musí být!

Skot nad tím tvrzením jen pokrčil rameny, jako kdyby ho ta slova ani nijak zvlášť nezajímala, a hned na to svého protivníka drsně uhodil, až ten vykřikl bolestí a sesunul se na zem. Dívka jen stěží zadržela zoufalý výkřik při pohledu na to násilí.

Načež laird z opasku vytáhl pistoli a k dívčině ohromení ji namířil na krčícího se kněze.

„Jste kněz? Máte možnost lhát a s klidným vědomím umřít, nebo říct pravdu a budete žít," otázal se muž chladným hlasem, ve kterém nebyl ani náznak slitování.

Liliana upřela oči na kněze v černém posvátném rouchu. Ten vypadal, že každou chvíli snad omdlí. Pot mu kapal z čela a nohy se mu klepaly, zatímco očima těkal mezi Skotem a Angličanem.

Prosím, ať řekne, že to není pravda, modlila se dívka vroucně. Pak bude vše zase v pořádku. Její přání však nebylo vyslyšeno, protože vzápětí se stalo něco ohromujícího. Kněz ze sebe vydal táhlý výkřik, načež ze sebe začal strhávat oblečení, jako kdyby zešílel.

„Jsem herec! Herec! Ne, kněz! Neplatí mě dost, abych kvůli tomu umřel," zakřičel s očima vypoulenýma strachy, když zůstal jen v košili a spodních kalhotách. Víc se kolem sebe nerozhlížel a než se někdo vzpamatoval z toho šoku, prosmekl se kolem nich a zmizel z komnaty jako pára nad hrncem. Zbaběle se vyřítil do bezpečí.

V ten moment se dívce zhroutily všechny její iluze o lásce a o naději, a ona se sesunula s výkřikem bolesti, který jí vycházel až z hloubi duše, na zem. To přece nemohla být pravda! Nemohl ji muž, kterého měla v největší úctě, takto obelhat.

„Nééé!"vykřikla zoufale a v hrudi cítila rozlévající bolest z hořkého zklamání a otevření očí. Věřila mu! Věřila mu víc než komukoliv na světě. Jenže on si chtěl jen užít. V hrdle se jí vytvořil knedlík, nemohla skoro polykat. Slzy se jí hromadily v očích, ale nedokázala je prolévat. Jen se objala kolem hrudi, zavřela oči a poddala se emocím, které ji v tu chvíli sežehly.

„Nyní zaplatíš za to, co jsi udělal!" zavrčel Skot na lorda Lucase.

Dívka slyšela výkřiky a zvuky boje, ale neměla sílu na to, aby zvedla zrak. Všichni ji obelhali. Naprosto všichni. Byla tak naivní a věřila všem. Málem se mu povedlo ji zneuctít a ona mu naivně nahrála. Ona by mu do náruče sama vběhla, a pak by už byla navždy zničená. Nechala se obelhat tím krásným úsměvem a zdvořilým chováním. Byla tak povrchní, tak naivní!

Potlačila další vzlyk. Ona ho měla tak ráda, chtěla, aby on byl ten muž, se kterým zůstane po celý život. Nechala se okouzlit pozlátkem! Byla tak hloupá.

Najednou už v té místnosti, kde se všechny její naděje zhroutily, nemohla zůstat. Potřebovala se dostat jinam! Potřebovala se nadechnout! Prudce vyletěla na nohy a rozeběhla se pryč. Ovšem sotva proběhla dveřmi, narazila do něčí hrudi. Vylekaně zvedla oči a pohlédla do očí muže, který byl s lairdem i na plese. Stál tam a nevzrušeně na ni hleděl.

„Má paní, neměla byste se unáhlovat, ale ještě chvíli posečkat," pronesl lehce a v očích mu zářily sympatie. Vypadalo to, že je mu opravdu líto, co se jí stalo.

„Není na co," zašeptala odevzdaně a rozhodně se ho pokusila obejít.

Nechtěla na nic čekat a prostě uniknout před svým naivním chováním. Skot se jí ovšem postavil do cesty, a když po něm mrskla rozčíleným pohledem, lehce ji postrčil dovnitř, jako kdyby byla nějaká hadrová panenka, a ona proti němu neměla nejmenší šanci. Nedokázala se jeho stisku vzepřít, a tak mohla jen rozzuřeně sledovat, jak zabouchl dveře a opřel se o ně.

Dal tím, jasně najevo, že ji nikam nepustí!

„Je mi líto, lady. Dole je to pro dámu příliš nebezpečné," odvětil na její vražedný pohled nevzrušeně a víc k tomu již nedodal. Liliana ho zpražila rozčíleným pohledem, ale on se ani nehnul. Naopak jí ho oplatil pobaveným úsměvem.

Než mu však mohla pořádně vynadat, že ji tu nemá, co držet, uslyšela blížící se kroky a ovanul ji závan strachu. Těžce polkla a odvrátila se od usmívajícího muže, aby čelila mnohem nebezpečnějšímu Skotovi.

Nejprve se však zadívala za něj, aby zjistila, co se tam dělo. Ustaraně si všimla, že na zemi leží nehybná postava, a přece jenom ji to zneklidnilo. Pocítila o lorda Lucase starost. Hruď se jí sevřela bolestí. Na malý okamžik se k němu chtěla rozeběhnout, ale to nutkání zahnala pachuť jeho zrady v jejích ústech. Neudělala ani krok.

„Lady Liliano?" pronikl do jejího vědomí chladný hlas muže, který všechno zkazil, ale i zachránil. Ještě chvíli hleděla na zhrouceného lorda, než se zhluboka nadechla a odhodlaně od něj odvrátila pohled a pohlédla na vysokého mohutného muže.

V jeho očích nezahlédla ani náznak nějaké emoce. Tvářil se chladně a nedal na sobě nic znát. Pocítila strach. Byl nevyzpytatelný. Netušila, co se mu může honit hlavou.

„Zdá se, má paní, že vaše volba ženicha se nevyplatila. Nemusíte mi děkovat, že jsem vás té verbeži zbavil. Nyní konečně přejdeme k věci a vy si mě vezmete!" prohlásil vzápětí rozhodným tónem Skot.

„Ale no tak, Fergusi. Takhle se k dámě nechová. Je otřesena," pokusil se jeho slova zmírnit Ian, kterému cukaly koutky úst smíchy, když sledoval, s jakou neohrabaností si počíná jeho pán.

Liliana byla jeho slovy otřesena. Sotva se jí zhroutily všechny představy a on už mluvil o svatbě s ním. Něco takového přece nemohla udělat! Ne, nyní! Tak strašně se chtěla rozkřičet, že lord Lucas byl lepší volba než on, ale nemohla. Byla by to lež. Sama se málem přivedla do záhuby. Jenže...

Copak mohla vědět, kdo je zlý a kdo hodný? Kdo ji má opravdu rád a kdo jen touží po jejím jmění, či těle? Podle toho všeho to vypadalo, že láska v tomhle světě sňatků a přetvářky neexistuje. Nejspíš si o ní vymýšlí historky jen hloupí lidé a naivní snílci.

„Ty mlč, už tak jsme se zdrželi!" okřikl ten hulvát přítele.

Ten se však neurazil, jen si těžce povzdechl a zamumlal: „Tady se člověk nedočká žádné úcty."

Jeho pán ho však už neposlouchal, protože zamyšleně pozoroval zamlklou dívku před sebou.

Nechápal sám sebe, měl by být rád, že je najednou rozumná a nedělá potíže, ale nebyl. Najednou mu jí bylo líto. Vypadala tak ztraceně. Do té chvíle se se vším rvala jako lvice a měla takovou jiskru, až ho to samotného překvapilo. Jen tak někdo si nedovolil se mu postavit na odpor, ale ona to udělala. Neměla z něj strach.

Ian ignoroval svého přítele, který se nehnul, aby dívce pomohl, a tak to udělal sám. Opatrně ji posadil na židli ke stolu a vzápětí se vrátil se sklenicí vína, zatímco jeho pán se dostal z transu a odvlekl z místnosti omráčeného muže.

„Má paní, tohle vypijte," zamumlal s lehkým úsměvem ten milejší z obou Skotů.

Liliana na sklenici pohlédla a sledovala tu odporně rudou barvu. Vypadala téměř jako krev. Při té představě si povzdechla a ani nehnula rukou, aby se jí dotkla. Jak mohla být tak hrozně naivní? Jak mu mohla věřit a nechat se tak okouzlit? Copak opravdu nemohla vidět žádné náznaky, které by ji varovaly?

Vždyť se tím jen dostala do ještě horší situace, než ve které byla předtím. Nejenže nesehnala žádné peníze, ale od naprostého zničení její pověsti ji zachránil právě muž, před kterým utíkala.

Skrz sklopené řasy pohlédla na toho Skota. Laird stál uprostřed místnosti a jeho výraz byl stejně kamenný jako předtím a stále byl upřen na její osobu. Neuměla si na něj udělat názor. Skrz jeho chladný výraz nemohla vidět, co si myslí. Jedno však věděla jistě. Už na plese se choval jako hulvát!

Odvrátila se od něj a pohled jí ulpěl na sklenici a v tu chvíli ji uchopila do ruky a odhodlaně si ji dala k ústům. Proč by nemohla zapít žal a zklamání? Za dnešní den si to zasloužila. Ještě ve zlostných představách ji do sebe překlopila. Udělala to však příliš prudce. Hněv nebyl nejlepší rádce. Rázem jí totiž zaskočilo a ona se rozkašlala, přičemž jí při dušení neušlo, že se tomu hrubiánovi při jejích nesnázích kmitly koutky úst v úsměvu.

„Měla byste pít opatrněji," poznamenal chraptivě a koutky úst se stále mihotaly vzhůru.

Načež se od ní odvrátil a vrhl rozkazovačný pohled na svého přítele, který si bez rozpaků dával víno přímo ze džbánu a nějak se tím netajil.

„Sežeň kněze," rozkázal mu chladně a lehký náznak úsměvu zmizel v nenávratnu stejně jako dívčina úleva. Doufala, že bude mít chvíli na vzpamatování, jenže to jí nebylo dopřáno. Jako na jehlách po těch slovech poskočila na židli.

Ian vypadal, že chce začít protestovat, ale když viděl, jak se Fergus sveřepě tváří, těžce si povzdechl, jako kdyby kdoví jak trpěl a s mumláním nad tou nespravedlností zmizel pryč.

Liliana se roztřesenou rukou natáhla a nalila si další víno. Na tohle potřebovala další doušek, aby se uklidnila. Bylo toho na ní hodně. Sotva unikla jedné katastrofální svatbě, už ve vzduchu visela další neméně chtěná. Posilnila se dalším douškem vína, který jí dodal odvahu, a tak zamyšleně prohodila: „Proč myslíte, že si vás vezmu, pane?"

„Protože už jsem dohodu podepsal s vaším otcem, a vy jako hodná dcera, která ctí svého otce, si mě vezmete a dodržíte ji tak," odvětil muž až příliš klidně. Byl si tak jistý, když se posadil ke stolu přímo naproti ní. V jeho hlase nebyly sebemenší pochybnosti. Byl si jist svým úspěchem.

„Nejsem hodná a vzorná dcera svých rodičů. Utekla jsem z domova. Na tuhle maličkost jste snad zapomněl?" dodala nevzrušeně a znovu se posilnila. Přestávala pomalu cítit vztek a zoufalství nad svým osudem. Začínalo jí to být jedno. No, co tak si málem zničila pověst! To je toho. Moc vína, na které nebyla tolik zvyklá, udělalo své.

A všiml si toho i její společník, který jí s povzdechem sebral skleničku, až po něm dívka vrhla škaredým pohledem. Nic jí nedopřeje. Hulvát jeden, pomyslela si uraženě.

„Ale jste, maličká. Dejme tomu, že to můžeme svést na náhlé pomatení smyslů."

Dívka pozvedla obočí nad jeho nevybíravou odpovědí a rozčíleně vyprskla: „Ach, opravdu pomatení smyslů, pane? To je krásná výmluva, ale i přes to, co se tu stalo, si vás nevezmu. Vy si myslíte, že si jen poručíte, že si mě vezmete, a já vám padnu k nohám? Nikdy. Ani mě neznáte, a já vás také ne."

Fergus se na ni nevzrušeně zadíval, jako kdyby ji tím pohledem chtěl donutit ho poslechnout, ale ona se nedala, a tak po chvíli prohodil: „Ale já vás znám. Jste neposlušná, krásná, ale také nebojácná."

Liliana na něj zůstala překvapeně zírat. Něco takového od něj nečekala a už vůbec ne slovo krásná. Přesto však nechtěla, aby poznal, že ji překvapil, proto po něm vrhla kosým pohledem. Jen ať si nemyslí, že stačí pár slůvek a ona celá roztaje. To nikdy.

Naopak mu ukáže, že se nenechá tak snadno podmanit, a tak se jí rty zvlnily v uličnickém úsměvu, když sladce pronesla: „Já zase vím, že jste arogantní, rozkazovačný a nemilosrdný."

Načež jí oči zajiskřily ještě větší dávkou uličnictví, když dodala přesládle: „A ošklivý!"

Se spokojeným úsměvem čekala na jeho reakci na její provokativní slova. Myslela si, že se na ni rozkřikne, a bude pořádně naštvaný, že si z něj utahuje, jenže k jejímu naprostému úžasu se stalo něco úplně jiného. Muž totiž pomalu naklonil hlavu na stranu a oči mu zvláštně zajiskřily, a rozhodně ne vzteky.

„Všechno až na tu ošklivost musím uznat. Na ni si zatím nikdo nestěžoval," prohodil lehce a úplně bez hněvu. Téměř by přísahala, že se jejími slovy dobře bavil.

Dívka cítila, jak jí víno proudí tělem. Nikdy nepila, což se jí v tuto chvíli nevyplatilo, protože se nehlídala, a víno jí dalo odvahu, kterou by jinak neměla.

„Ať řeknete cokoliv, nic mě nedonutí, abych si vás vzala. Nemůžete mě k tomu donutit. Mé ano musí být svobodné," pronesla rozhodným hlasem a očima se zabodávala do těch jeho, aby mu ukázala, že ji svým pohledem nezastraší!

Muž však vypadal naprosto nevzrušeně a jeho výraz jí nic neprozradil. Nevypadal, že ho její slova zarazila, či rozzlobila. Ne. Nic takového.

Lilianu z toho až zamrazilo. Nekonečně dlouho mlčel, jako kdyby jí chtěl ukázat, kdo tu má moc v rukou.

Když najednou vstal, dívka sebou trhla, jak se lekla. Nečekala tak rychlý pohyb. Jen stěží zadržela překvapený výkřik. To tak, aby věděl, že z něj jde strach. To se nesmí nikdy dozvědět. Pak by byl ještě namyšlenější, než byl nyní.

Muž jí však nevěnoval jediný pohled, jako kdyby tam ani nebyla, načež otevřel dveře a odešel. Prostě jen tak. To je přece normální, uprostřed debaty odejít, pomyslela si nechápavě, ovšem jakmile si uvědomila samotu v místnosti, oddechla si a na tváři se jí rozzářil úsměv. Vždyť ona právě vyhrála nad tím sebevědomým náfukou. Jedna nula, Skote, zaradovala se.

Dlouho si však neužila své radosti nad tím úspěchem, protože během pár chvil byl klid komnaty záhy znovu přerušen, když se dveře s řinkotem prudce otevřely a dovnitř vrazil ten zatracený Skot.

Copak neuměl otvírat jako ostatní lidi, pomyslela si kriticky. Takhle by se angličtí gentlemani rozhodně nechovali. Než však mohla zaběhnout dál, všimla si, že se nevrátil sám. V jeho stínu cupitaly dvě ženy, které si nejistě prohlížely místnost a opatrně hodily očkem i po ní.

Liliana si je nechápavě prohlížela a pohled jí přelétával mezi nimi a Fergusem, který ji sledoval téměř vyzývavým pohledem.

„Má paní, jsme tak rády, že se budete dnes vdávat! Bude nám ctí jít vám za svědky. Taková událost a tady. To je úžasné," vyhrkla mladší s rozzářeným pohledem, když se dostatečně osmělila. Vrhala na ni nadšené úsměvy, které jí však připomínaly zatloukání hřebíků do rakve.

Nechápala, co se to tu dělo. Vždyť jasně řekla, že si ho nevezme. Ohromeně pohlédla na lairda, který ji drtil pronikavým pohledem.

„Ale... to je omyl... já se za něj nebudu vdávat..." dostala ze sebe zajíkavě a nejistě. Nepotřebovala jim to přeci vysvětlovat. Byla to její věc. Nebyla to jejich záležitost. Vždyť je vůbec neznala.

„Ach, tak to se omlouvám, ale pán říkal... přece jako svobodná... jinak byste tu přeci být nemohla... to by bylo nepřípustné," vyhrkla druhá nejistě, ale v jejích slovech byl již jasně poznat i náznak opovržení. I její pohled jako kdyby bodal. Až z něj dívku zamrazilo.

Najednou jí to začalo docházet. Ona už byla zničená. Nebyla zachráněna. Nyní pod pohledy těchto dvou služebných, se její naděje na klidný odchod domů hroutil. Je sama v pochybném pokoji, a ještě k tomu s mužem. To byl její konec.

Nikdo si ji už nevezme. Navždy bude mít zničenou pověst a všichni se otočí zády k ní i k jejím rodičům. V tuto chvíli ji mohla zachránit jen jediná věc.

Sklopila zrak, aby zakryla svoje zoufalství. Měla zničenou pověst. Mohla ji zachránit jen svatba. Zatraceně! Vzápětí však pohled znovu zvedla, ale tentokrát byl naplněn zlobou nad tím, jak ji dostal do pozice, ze které vedla jen jedna cesta. Zlostný pohled upřela na toho zatracence, který se tvářil, jako kdyby se vůbec nic nedělo.

On to udělal naschvál! Přivedl je, aby ji donutil udělat to, co on chtěl. Věděl, že si uvědomí, co je v sázce, a že nemá na výběr. Když si ho nevezme, její život bude zničen a nejen její, ale i jejích blízkých.

„Lady Liliana se před vámi stydí. Nemusíte se bát, kněz tu bude každou chvíli a čest této dámy bude v bezpečí," přerušila její přemýšlení o vlastním osudu mužova chladná a nevzrušená slova. Byl si tak jistý. Věděl, že mu nemůže uniknout. Nyní již ne. Čas na záchranu dávno vypršel.

Obě ženy vypadaly, že se jim opravdu ulevilo. Tak to přece mělo být. Jedině tak bylo přípustné, aby zde trávila čas svobodná dívka. V tu chvíli, kdy si prohlédla jejich spokojené úsměvy, si připustila nevyhnutelnost situace. Mohla se tomu bránit zuby nehty, ale stejně neměla na vybranou. Buď sňatek s tímhle tvrdým Skotem, nebo opovržení na celý život.

Pomalu se sesula na židli a znovu uchopila džbán s vínem. Tohle už byla jediná příjemná věc tady. Tak se aspoň opiju a na všechno zapomenu, pomyslela si rozhodně. Proč taky ne? Jinak než opilá, si nebyla jistá, že ze sebe dokáže dostat to zatracené prokleté ano.

Než si však mohla nalít, nádoba jí z ruky zmizela a ona uviděla lairda, jak ji drží z jejího dosahu. Zakabonila se na něj. Ještě i tohle jí vezme. Hrubián jeden zatracený!

„Maličká, nechci si brát opilou nevěstu," prohodil smířlivě.

Lilianu však to, co chtěl, nezajímalo. Vždyť on ji nutil do něčeho, co vytrvale odmítala. Tak co by po ní ještě chtěl. Proto jen pokrčila rameny a důrazně se natáhla pro nádobu s tím omamným mokem.

„A já si nechci brát vás. Člověk vždycky nedostane, co si přeje, pane," zamumlala unaveně a dál čekala, až jí vrátí víno, ve kterém bude moct na všechno zapomenout. Aspoň na chvíli.

Toho se však nedočkala. Naopak ani se nenadála a najednou před ní ten mohutný věčně zamračený Skot klečel na jednom koleni. Nevěřícně vypískla, když jí překvapivě jemně zvedl bradu, aby mu hleděla do očí.

„Neublížím vám, má paní. Budete v bezpečí a já se o vás postarám, jak nejlépe umím. Budu vás chránit a ve Skotsku se vám bude líbit. Je to výhodný sňatek. Postarám se o vaše rodiče, aby netrpěli!" pronesl naprosto vážně s pohledem upřeným do jejích očí.

„Chci tu mít rodiče," zamumlala tiše při jeho zmínce. Úplně se jí vykouřili z hlavy. Musejí o ni mít hrozný strach. Nikdy takhle nezmizela. Cítila se opravdu provinile, že jim způsobila starost. Navíc ji napadlo, že kdyby je sem přivedl, všechno by se zpomalilo a v tu chvíli ji zaplavila jiskřička naděje.

„Budete se muset obejít bez nich."

A ta zase rychle uhasla po jeho chladných nevzrušených slovech. Dívka po něm vrhla rozzuřeným pohledem, ale než mohla něco říct, vešel dovnitř Ian a za ním muž v kněžské kutně.

Liliana si v tu chvíli uvědomila absurditu dnešního dne. Dnes už podruhé byla na cestě stát se vdanou ženou. Výtečně, pomyslela si, a když se jí přestal Fergus věnovat, aby se přivítal s mužem božím, nenápadně si rychle ještě nalila. Potřebovala si dodat odvahy, aby to všechno přežila.

„Můžeme začít?" když se tato slova donesla až k dívce, ani se nehnula.

Laird po ní vrhl pohledem, který by uměl zabíjet. Jak milý budoucí manžel. I kněz vypadal vyděšeně a ona jen silou vůle nevyskočila na nohy, aby okamžitě splnila jeho přání. Ale udržela se a na konec jen pozvedla bradu.

„Jak můžu vědět, že to znovu není nějaký falešný kněz?" otázala se klidně. Když on ji může nutit do svatby, tak to neznamená, že ona to musí pokorně přijmout. Ať vidí, že ho nebude na slovo poslouchat.

Kněz při jejích slovech šokovaně vykvikl pohoršením. Očividně se ho její nařčení dotklo, ale to jí nevadilo. On to pochopí. Důležitý byl zkoumavý pohled jejího budoucího manžela, kterého se očividně bál i tento kněz.

„Mám snad přísahat?" prohodil nevzrušeně a dál jí hleděl do očí. Nenechal se tím zahnat do úzkých. Klidně jí oplácel pohled.

Ne, nepřísahej, jen mě nech být, zakřičela v duchu unaveně, jenže věděla, že kdyby to opravdu řekla, ničemu by nepomohla. Přesto si neodpustila další naštvaná slova, protože mu nehodlala cestu ke svému ano nějak usnadňovat: „A to mám vašemu slovu jen tak věřit?"

Kněz vypadal, že se každou chvíli zhroutí. Takhle přeci s tím Skotem nemohla mluvit. Vždyť to byl laird, a to byl vysoce vážený titul. Už na pohled budil respekt. Muž boží se proto vrhl k ní a chytil ji za ruce, jako kdyby jí tím chtěl domluvit.

„Má dcero, jak to mluvíš s vládcem klanu? Dbej na svá slova, je to vážený a nebezpečný muž. Nesmíš ho rozčilovat..." vysvětloval jí zděšeně. Snažil se ji ochránit před její zbrklostí. Ona však neměla o takovou ochranu zájem.

„Když budu přísahat na život svého přítele? Je to dost?" pronesl nevzrušeně vůdce klanu a dál hleděl na svou budoucí ženu, která byla jeho slovy zaskočena, ale rozhodně ne tolik jako jeho přítel.

„Co to zatraceně navrhuješ? Co si tu přísaháš na můj život? Proč ne na svůj? Zbláznil ses?!" vyjekl Ian zděšeně a ani trochu se mu přítelovi slova nelíbila, ale když ho jeho pán zpražil velitelským pohledem, zmlkl. Ovšem jeho naštvaný pohled mluvil za vše. Tohle si nenechá jen tak líbit! Takhle hazardovat s jeho životem. Neuvěřitelné.

Liliana sklopila zrak a povzdechla si. Moc dobře věděla, že proti tomu sňatku nemá šanci. Musí si ho vzít, a jelikož ji před jednou katastrofou zachránil, musela mu věřit! Opravdu odjede do Skotska a už nikdy neuvidí svoji rodinu! V očích se jí objevily slzy a ona je rychle zatlačila zpátky. Zhluboka se nadechla, rozhodně ani jednomu z nich neukáže, jak ji to trápí.

„Dobře," pronesla vzápětí naprosto jasným hlasem bez jediného zaváhání, a tím zpečetila svůj osud.

Ani se na svého budoucího manžela nepodívala, když vedle něj klesla na zem a obřad mohl začít. Nevnímala slova kněze, které již toho dne slyšela. Její myšlenky unikaly do bezpečí. Vezme si ho, protože jiná možnost není, ale nic víc. Bude její manžel, bude mu věrná, ale nikdy mu nedá své srdce. Znovu ho nenechá uvrhnout do nebezpečí.

Najednou ucítila jeho ruku na své, když jí ji jemně chytil. Chtěla mu ji vytrhnout, ale nakonec to neudělala. V tuto chvíli by ho tím jen zbytečně rozčílila a nic by tím nezískala. Proto se ani nehnula a nechala se unášet tokem svých myšlenek.

Jelikož však nevnímala pronášená slova, vylekalo ji, když jí muž sevřel ruku pevněji. Zvedla k němu překvapený zrak. Byla ztracená. Nevěděla, co prošvihla.

Jakmile si však prohlédla nervózně působícího kněze, došlo jí, že se čeká na její odpověď. Samozřejmě již v tu chvíli věděla, jaká bude. Už nebylo úniku. Neměla na vybranou. Nemohla si dovolit říci ne. To však neznamenalo, že by se musela ihned podvolit. To rozhodně ne. Jen ať i oni zažijí chvíle nejistoty. To bylo stále málo proti tomu, že její chvíle bude trvat po zbytek života. Proto ještě chvíli mlčela a nechápavě je všechny přejížděla pohledem.

„Má paní?" ozval se vedle ní po chvíli hlas, který zněl sice tiše, ale dívka za ním dobře vycítila potlačovaný hněv. Očividně se jí konečně podařilo jejího budoucího manžela rozčílit.

Liliana si ho ještě chvíli nevšímala, než na něj pomalu pohlédla a nevinně se otázala: „Můj pane?"

Přitom si všimla kněze, který po ní vrhl zoufalý pohled, který na ni přímo křičel: „Takhle se s lairdem nemluví, lady!"

A ještě lepší bylo, když se služebník boží pro jistotu sám pokřižoval. Co kdyby se náhodou hněv přenesl i na jeho osobu? To by bylo opravdu hrozné!

Fergus jí však jen dlouze pohlédl do očí, až se otřásla nad jeho hrozivým pohledem. Už chápala knězův strach, ale přece jen slíbil, že jí neublíží.

„Řekněte ano a nemusíte se ničeho bát," pronesl po chvíli se silným přízvukem. Bylo vidět, že je rozzlobený, i když to nedával najevo jako jiní křikem a nadávkami. Ovšem koutky úst mu cukaly hněvem a pěst měl zatnutou mnohem víc než před chvílí.

„Já se nebojím," ohradila se dívka okamžitě, ale to už od ní muž odvrátil pohled, jako kdyby řekl všechno, co chtěl a už nic nebylo potřeba dodat.

„Možná by pomohl kratičký oddech," pokusil se do toho vložit taky Ian, ale Fergus zavrtěl hlavou a pevně jí sevřel ruku, aby jí ukázal, kdo je tu pánem. Mrskla po něm vražedným pohledem, ale ten mohla věnovat jen jeho profilu. On již upíral svůj zrak na kněze.

„Ona to zvládne!" prohodil pevně bez jediného zaváhání, aniž by se na ni jen podíval.

Takhle si svůj svatební den rozhodně nepředstavovala. Měl být krásný a láskyplný! Měla mít na sobě nádherné šaty a celou svou rodinu kolem sebe! Všichni by se na ni usmívali a ona sama by měla oči jen pro svého milého. Nic z toho se tu však nedělo!

Kněz se na ni v očekávání díval a nejspíš se modlil, aby konečně dostala rozum a přestala skotského pána dráždit. Zatímco ona vzdorovala vůli mohutného muže. Její ruka v jeho byla v čím dál ocelovějším sevření. Pokusila se mu ruku vytrhnout, ale on jen stisk zesílil. Dával jí tím jasně najevo, že udělá, co chce on.

Zlobila se na něj. Za to, že ji připravil o krásnou svatbu, o veškeré naděje i o přítomnost jejích rodičů. Tohle nebyl krásný den, který by si chtěla navždy pamatovat. Spíš toužila rychle zapomenout.

Déle již nemohla pokoušet jeho trpělivost. Již tak dala jasně najevo, že ho nebude slepě bez vlastního názoru poslouchat. Musí si uvědomit, že nebude mít vždy, co chce. Nyní to však bohužel dostane, protože neměla na vybranou.

Proto hrdě pozvedla bradu, aby ukázala tu pravou dámu, kterou v sobě ukrývala, a teprve poté bez jediného zaváhání odpověděla: „Ano, beru!"

V ten moment kněz vypadal, že se snad radostí i rozpláče. Očividně se začínal obávat o vlastní život, který její ticho ohrožovalo.

Její muž po těch slovech uvolnil sevření a držel ji jen jemně a opatrně. Byl to obrovský rozdíl.

Jakmile však přišlo na novomanželský polibek, dívka si prosadila svou. Nevzrušeně se mu dívala do očí, a jakmile se téměř dotýkal jejích rtů, trhla hlavou do strany, takže se dotkl jen její tváře. To máš za to. Na nějaký polibky můžeš zapomenout, pomyslela si škodolibě a okamžitě vyskočila na nohy, aby neměl šanci něco napravovat.

Nezdálo se však, že by ho její chování nějak rozčílilo. Spíš naopak. Koutky úst se mu lehce nadzvedly, když ji sledoval, jak se hrnula potvrdit svým podpisem jejich manželství.

Kněz je totiž svými netrpělivými pohledy přímo pobízel, aby si s tím pospíšili. Nejspíš se hodně těšil, až odtud zmizí. Jakmile totiž byly všechny detaily hotovy, vyhrkl pár rychlých slůvek a už se hnal z pokoje, jako kdyby mu hořelo za patami.