Užijte si předvánoční kapitolku a snad se bude líbit. Jednou byla brzo, ale nezvykejte si. :D Příští bude jako obvykle. Krásné počteníčko.

„Ach, můj bože, to je ale milá návštěva. Laidrova manželka a u nás?" vyhrkla ohromeně mladá žena, když jí to manžel prozradil, zatímco vcházeli do malého, ale útulného domku.

Uvnitř dívku okamžitě obestřelo teplo, až se nad tím zachvěla. Teprve v tu chvíli si uvědomila, jaká jí byla venku zima.

Liliana ženě věnovala lehký úsměv, zatímco ona se jí hluboce uklonila.

„Jaká čest pro nás, paní. Nikdy bych se nenadála, že tu budete u nás," vyhrkla žena v rozpacích.

A pobídla ji, aby se posadila k ohni, kde bylo teplo a zašeptala k manželovi tiše, aby ji Liliana neslyšela: „To jsi mě nemohl upozornit, muži? Taková vzácná návštěva a já nemám naklizeno. Podívej se okolo. Ach, stydím se do morku kostí."

Dívka ji však slyšela a cítila se špatně, že se kvůli ní žena tak cítí.

„Nemohl jsem tě upozornit, když jsem ji potkal, ženo, teprve na cestě domů. Lady nevypadá, že by si něco dělala z nepořádku. Dej jí najíst, napít a zavděčíš se jí," odvětil její muž bodře.

Liliana se opatrně usadila, co nejblíže k ohni a užívala si ten pocit, kdy jí teplo pronikalo do těla a ona pocítila hřejivý pocit, který venku rozhodně neměla. Nejraději by si sedla ještě blíž, ale odolala pokušení, protože pak by se její oblečení mohlo vznítit. Bylo by to příliš nebezpečné.

Okamžitě před ni žena položila jídlo a pití, přičemž se neustále omlouvala: „Bohužel, má paní, není to nejlepší jídlo, ale nečekali jsme návštěvu..."

Liliana ji však přerušila, když prohlásila mile: „Já vám moc děkuju. Mám hlad jako vlk, sním naprosto všechno. Nemusíte si dělat starosti. Jste moc laskaví, že jste mě sem vůbec vzali."

Žena na ni chvíli zírala, jako by jí nevěřila, ale když dívka nic nedodala, žena se rozzářila a rozeběhla se ven.

Muž se usadil k Lilianě a dodal spiklenecky: „Nemusíte se bát, pak vás dovedu zpět, má paní. Moje žena jen není zvyklá na tak nóbl návštěvy."

Liliana mu věnovala úsměv, zatímco zasytila svůj hlad.

„Máte moc milou ženu, pane. Važte si jí," dodala mile a napila se vody v poháru.

Konečně ustalo ustavičné kručení žaludku a teplo jí taky prohřálo každičkou kostičku v těle. Skoro se jí oči zavíraly únavou z celého dne, ale než se její oči mohly zavřít, náhle se rozletěly dveře, až dívka vylekaně usedla rovně a vzápětí uviděla drobnou holčičku, která vběhla dovnitř.

„Tatíí," vypískla dětským hláskem a skočila mu do náručí.

Muž ji něžně pocuchal vlásky a s láskou ji napomenul: „Zapomněla si, Elosii, jak se chováme, když máme návštěvu?"

Dívenka rázem zvedla očka a zvědavě se na ni zadívala. Dívka jí nejistě ten pohled oplácela.

Holčička ji ještě chvilinku sledovala, než zamumlala tatínkovi do košile: „Třeba bych se paní nelíbila."

Liliana sledovala dívenku s úsměvem. Byla naprosto roztomilá. Jednou by taky chtěla mít takhle roztomilé děťátko.

To už se však dveře rozletěly znovu a dovnitř se jako vítr vřítili tři kluci.

„Pusť mě!"

„Já tam budu první!"

„Lenoši, stejně zase vyhraju já."

Překřičovali se, když proběhli kolem otce a chtěli se vrhnout na jídlo u stolu, když v tom si jí všimli. Rázem se zastavili. Nejdřív první a do něj vzápětí narazili další dva kluci.

„Co to děláš, Rade," zanadávali oba a teprve v ten moment zvedli zraky a taky zůstali stát s otevřenými ústy.

„Darebáci, jedni! Zase mi ukradli dobrůtky," ozvala se matka přísně za nimi a pro jistotu je lehce majzla přes hlavu a hnala je.

„Mazejte si sednout a ať nevidím, že byste naši vzácnou návštěvu zlobili, jasné?" pro jistotu žena dodala, když je vytahala za košile a popohnala sednout.

„Má paní, omlouvám se. Jsou jako z divokých vajec," dodala k ní omluvně.

Liliana se jen usmála a prohodila: „Nic se neděje. Jsou úžasní."

Chlapci už se cpali až se jim dělaly boule za ušima, zatímco žena si od manžela vzala dcerku a jemně ji houpala v náručí.

„Má paní, úžasní? To si nejsem jistá. Jsou to zlobivci," prohodila žena jemně.

Načež na ni chlapci upřeli pohledy plné kouzla malých chlapců, že by se nad nimi kde, kdo zželel.

„Nejsme zlobivci, mami, viď že ne?"

„Ty slepice pustil, Julek a ne my. Nemusíme to přece odnést za něj."

„Ty práskači, ty jsi zase mamince snědl čerstvý bochník. Za všechno nemůžu já. To vy dva jste se prali na louce a já to za vás odnesl, protože jste mě roztrhli novou košili."

„Neměl ses do toho plést."

Rázem kluci zapomněli na jídlo a pustili se do sebe. Nejprve do sebe jen strkali, ale vzápětí spadli ze židlí a o několik chvil později z nich bylo vidět jen klubko rukou a nohou. Lilianě při pohledu na jejich rvaní cukaly koutky úst smíchy, zatímco žena jen spráskla ruce a vyskočila na nohy.

„Že na vás pošlu otce s řemenem, vy bando zlotřilá! To se neumíte chovat, ani před laidrovou manželkou? Že se nestydíte!" křičela na ně, když se k nim vrhla a snažila se je od sebe odtrhnout, přičemž na ně celou dobu rozčíleně povykovala.

Její manžel dál seděl na židli a s očividným pobavením celou situaci sledoval, zatímco malou holčičku držel, aby se nevydala za bratry. Holčička se mu snažila vyvinout, ale tatínek se jen tak nedal.

„Ne, ne, drahoušku, to není pro dámy," prohodil se smíchem, při jejích marných pokusech.

Když na něj dívenka vyvalila roztomilá očička, muž se jen zasmál.

„Elosii, na mě tvoje roztomilá očka nefungují," poškádlil ji něžně a pak zvýšil hlas: „Okamžitě toho nechte, holomci !! Dost!!"

Rázem ustal jakýkoliv hluk a kluci s nadávkami, které rozhodně nebyly určeny pro její uši, se ze sebe skulili.

„Ale, otče, on si začal," začali se okamžitě všichni obviňovat, ale muž je utnul mávnutím ruky.

„To mi je jedno, nyní se najíme a uctíme, jak se má, našeho hosta. Rád bych, aby paní viděla, že jsme nevychovali žádné uličníky," dodal již s úsměvem.

Kluci okamžitě pochopili, že nebezpečí bylo zažehnáno a na tvářích, které po otcově slovech zbledly, se nyní objevily rošťácké úsměvy.

„Že vás nechám o hladu," zlobila se žena, ale Liliana moc dobře viděla, že jí obličej při těch slovech láskyplně zářil.

Rázem rodina zasedla k jídlu a všichni sepjali ruce k modlitbě. Liliana nejistě sledovala, jak zavřeli oči, ale cítila se nepatřičně, když je v takové chvíli sledovala, proto také spojila ruce a oči nechala zavřít.

„Děkujeme ti, Bože, za to, že jsi se postaral abychom měli dostatek jídla, aby naše děti netrpěly. Za to, že máme zatím dost jídla, abychom nadcházející zimu netrpěli hladem. Amen," pronesla tiše se vší vážností žena měkkým a laskavým hlasem.

Děti navíc nečekaly a cpaní pokračovalo. Liliana je s úsměvem sledovala a žoudala kousek chleba, přičemž si užívala tepla.

„A vy máte celý hrad pro sebe, paní?" ozval se jeden chlapec s pusou plná jídla.

Matka se na něj zamračila a plácla ho přes ruku.

„S plnou pusou se nemluví, drahoušku," napomenula ho.

Chlapec se řídil matčinou radou a spolykal celé sousto najednou, že to bylo slyšet po celé místnosti a vyhrkl: „Je to pravda?"

Liliana mu věnovala úsměv a odvětila: „Panství je opravdu veliký, chlapče, ale žije nás tam spousta. Klidně se můžete přijet podívat. Ukážu vám kde, co máme. Za vaši pohostinnost mi bude potěšením."

Zrovna chtěla pokračovat, když se ozvalo netrpělivé zabušení. Rázem všichni zmlkli a jen upřeli pohled na dveře. Oba manželé si vyměnili nejisté pohledy.

Muž začal ihned jednat.

Tiše pronesl ke svým potomkům: „Zalezte pod stůl a nevylézejte za žádných okolností."

Načež se natáhl pro pušku a pevně ji sevřel, zatímco žena ho objala. Děti tentokrát poslechly bez jediného protestu a zalezly pod stůl.

„Co se to děje?" otázala se Liliana nejistě.

„Už několik dní se po vesnici pohybují loupežníci a chtějí kořist a ubližovat. Nebojte se, má paní, nikdo vám neublíží. Schovejte se," pronesl muž nejistě.

Liliana pocítila zamrazení strachu, ale nehodlala se schovávat jako malé dítě a místo toho se kolem sebe rozhlédla. Jakmile si všimla dlouhé hole, její oči zajiskřily odhodláním.

„Děkuji za starost, ale myslím si, pane, že jsem již dost stará na to, abych se schovávala," pronesla rozhodně a hbitě udělala dva kroky a popadla hůl.

Muž i žena překvapeně zamrkali, nejspíš něco takového nečekali, ale to už se zaklepání ozvalo znovu.

Proto muž došel ke dveřím a zvolal hlasem, kterého by se dívka možná za jiné situace lekla: „Kdo je tam? Zde je počestná rodina a dovnitř nepustíme nikoho, kdo by nás ohrožoval."

To už se však dveře rozletěly a Liliana zvedla hůl vysoko nad hlavu, aby měla šanci se ubránit, stejně jako muž držel zbraň v pohotovosti. Obrovská postava vyplnila celý rám dveří a dívka trochu nejistě polkla. Možná to bude složitější, než si myslela.

„Ani hnout nebo vystřelím," vyhrkl muž ochranitelsky, protože stín před nimi nebyl pořádně vidět.

„Uklidni se, Fredericu, to jsem jenom já," ozval se vzápětí hlas, který dívku div nepřimrazil k podlaze, protože ho znala až moc dobře.

Laidr vešel do světla a dívka ho sledovala stále naprosto ohromená. Okamžitě se taky vrátila zlost, že ji nechal uprostřed lesa a sám si odjel. Vztek se v ní znovu přímo rozhořel.

„Ach, laidře Fergusi, jaká čest. Omlouváme se, ale mysleli jsme si, že to je někdo jiný," začal se muž ihned omlouvat, když pochopil, kdo to před ním vlastně stojí.

Zbraň okamžitě zmizela, aby snad neublížil laidrovi. Liliana se ovšem své zbraně nehodlala jen tak vzdát. To už její manžel vstoupil dovnitř a za ním se cpal Ian.

„Konečně v teple, málem jsem umrzl a přilepil se k sedlu," zahučel.

V další moment Fergus projel pohledem celou místnost a jeho zrak se zastavil na její postavě. Na malou chvilku si mohla všimnout, jak se z jeho těla ztratilo napětí, ale to ji nijak neobměkčilo. Dál pevně svírala hůl.

Muž vzápětí sklopil zrak z jejího obličeje na její ruce, které obepínaly hůl a koutky úst se mu lehce zvedly v úsměvu.

„Nic se neděje, Fredericu, naprosto chápu tvou ochranitelskou snahu," pronesl k hostiteli, aniž by z ní spustil pohled.

Dívka hrdě pozvedla bradu a nehnula se. Přičemž si moc dobře všimla, že jejich hostitelé si napětí všimli. Proto vzal muž dcerku do náručí a matka hnala chlapce před sebou.

„Půjdeme do vedlejší místnosti, děti. Necháme trochu soukromí laidrovi a jeho manželce," pronesla jemně matka k neposedným chlapcům, kteří do sebe znovu začali strkat.

„A proč?"

„My bychom neposlouchali, mamíí."

„Broučkové, to vám nevěřím posloucháte i mě s tatínkem, když vás vyženeme ven," vyhubovala je matka.

Lilianě se lehce zvedly koutky úst při jejich trojhlasném ne.

Vzápětí však znova pohlédla na manžela, který ji sledoval pohledem, ve kterém se ani nedalo poznat, co si myslí. Zatímco Ian se rovnou vrhl ke stolu, na kterém byly zbytky jídla.

„No, Iane?" vyhrkla dívka rozčíleně, když se natáhl po kousku chleba.

Muž okamžitě stáhl ruku a obrátil se k ní.

„Ano, má paní?!

„Snad nechceš těmto nebohým lidem ujídat bez dovolení?" pronesla nesouhlasně.

Ian se zatvářil zlostně, než zase nasadil úsměv.

„Celý den jsem v sedle a umírám hlady, má paní..."

To už však Fergus zavolal na celý domek, až se málem otřásl v základech, zda si jeho voják může dát trochu jídla a vzápětí přiletěla odpověď že beze všeho. Liliana jen pokrčila rameny a Ian rychle sebral chleba, jako by mu ho snad mohla každou chvíli vytrhnout.

„A teď vypadni, Iane," pronesl klidně příkaz Fergus.

Muž si zoufale povzdechl a vyhrkl: „Z tepla? Vždyť jsem sotva začal cítit nohy..."

„Snad nechceš, aby venku mrzla lady Liliana?" otázal se až příliš tiše laidr.

Na to nebylo, co dodat, a tak vyšel ven s brumláním, ale ještě vrhl po svém příteli vražedný pohled.

Jakmile se za ním zabouchly dveře, Fergus na ni znovu upřel pohled. Dívka rozhodně nemínila být první, kdo promluví. Ona ho nenechala uprostřed lesa, aby cestu našel sám. Jen pozvedla obočí a hůl nepustila.

„Liliano, měl jsem o tebe starost," pronesl jemně, aby porušil ticho, které mezi nimi panovalo.

„Starost a proč můj pane? Vždyť já jsem ta špatná a také proto jsi mě nechal v lese, nebo to snad tak nebylo?" odsekla a její zlost vyplouvala na povrch.

„Měl jsem zlost. Nepřemýšlel jsem, ale tak jsi mě rozzlobila a navíc ta tvoje sebejistota, že sama najdeš cestu domů.."

„Jestli tomuhle, můj pane, říkáš omluva, tak tě musím upozornit, že ji to ani okrajem nepřipomíná."

Muž sprostě zaklel a přiblížil se k ní. V tu chvíli ale dívka zvedla hůl, a tak se zastavil.

„Liliano, k čertu je mi to líto. Neměl jsem tak vybuchnout a rozhodně jsem tě neměl nechat uprostřed lesa, ale ty si mě měla poslechnout a zůstat v bezpečí," pronesl rozhodně.

Dívka se však ani nehnula.

„Jistě, měla jsem tě poslechnout. Možná ano možná ne. Je pravda, že to nebyl nejlepší nápad, ale kdyby si mě sebou vzal rovnou nic z toho se nemuselo stát. A jistě, že jsem se chlubila, že se dostanu domů, rozzlobil jsi mě. Musela jsem něco říct," odsekla nahněvaně.

„Ale našel jsem tě, maličká," pronesl muž nejistě a znovu se pokusil přiblížit.

Liliana před ním zamávala holí.

„A to si myslíš, že na to okamžitě zapomenu, drahý?"

Muž se zasmál a dodal, že by to mohla aspoň zkusit. Dívce zacukaly koutky úst nad jeho odpovědí, ale pak zvážněla.

„Zuřím! Nejdřív tvrdíš, že mě miluješ a potom mě klidně necháš, aby mě vlci sežrali.."

Dál se ovšem nedostala, protože k ní náhle muž přiskočil, jedním ladným pohybem jí vyrazil hůl, až dívka rozčíleně zafuněla a chtěla se po zbrani vrhnout, ale muž ji sevřel v objetí, ze kterého se nemohla dostat.

„Pusť mě, ty zákeřníku," vyjekla rozčíleně a bušila do něj o sto šest.

Muž ji však bez nejmenší námahy držel a oči mu jiskřily vzteky.

„A nepustím."

„Pustíš!!!"

„A budeš mě poslouchat?" zeptal si naprosto nevzrušeně.

Dívka se mu podívala do očí a po chvíli ticha se sladce usmála, načež odsekla: „Ani nápad!!"

Po tomhle prohlášení ji k sobě ještě pevněji přivinul a ona se o to víc snažila mu vyškubnout.

„Ale budeš mě poslouchat...."

„LÁLÁLÁLÁ," začala dívka hlasitě zpívat, aby ho přerušila.

K jejímu vzteku se její manžel jen pobaveně rozesmál. Celý se otřásal smíchy a dívka se mu o to víc snažila vyvinout.

„Ty jsi rozkošná, když se zlobíš, maličká," zamumlal jí do ucha, když dokázal říct slovo, aniž by se znova rozesmál.

„Ty rozhodně nejsi, když se snažíš být vtipný, Fergusi," vrátila mu lichotku kysele.

Načež se mu pokusila dupnout na nohu, ale manžel lehce uhnul, což ji o to víc rozčílilo.

„Chci se ti omluvit, Liliano.." začal znova a dívka už chtěla začít zpívat, ale když jí došel význam slov, zarazila se.

Přestala se mu snažit vyvléknout. Muž ji proto pustil a vážně se jí zadíval do očí.

„Udělal jsem chybu, že jsem tě tam nechal samotnou a kdyby se ti něco stalo, navždycky bych si to vyčítal. Oba jsme udělali chybu, maličká, a já té svojí lituju. Miluju tě a vždycky budu. Neměl jsem tak reagovat. Měl jsem i přes vztek přijít k tobě a políbit tě. Rázem bychom na hádku oba zapomněli. Neměl jsem to řešit takhle, když jsem ti vyčítal, že se vydáváš v nebezpečí, a pak jsem tě tam sám poslal. Odpustíš mi?" mluvil dál a dál, zatímco dívce úžasem klesala brada dolů.

Vážně se na něj dívala, než odvětila: „To myslíš vážně?"

„Ohrozil jsem tvoji bezpečnost, Liliano, a to jsem nikdy nechtěl. Tak, co kdyby si mě, drahá, přestala vraždit pohledem," prohodil jemně.

Liliana se na něj zadívala, když v tom si všimla, že má odřenou tvář, rázem byl vztek zapomenut a dotkla se té bolístky.

„Co se ti stalo, Fergusi?"

„Ale Ian mě praštil a já jeho. Nic to není, maličká," odbyl ji lehce a věnoval jí zářivý úsměv, když jí obmotal paže kolem pasu a přitáhl si ji blíž,

„Odpuštěno?" zašeptal těsně nad jejími ústy.

Liliana k němu zvedla pohled a rozpustile na něj zamrkala, načež ho k sobě ještě víc přivinula.

„Možná ano, možná ne. To poznáš," zašeptala, než se jejich ústa střetla v polibku.

Dívka se poddala úžasné moci, která jí prosakovala celým tělem a byla ráda, že ji manžel pořádně drží.

„Miluju tě," zašeptal, když se od ní odklonil.

„Někdy si tím nejsem jistá jako dnes, drahý. Prokazuješ lásku zvláštními způsoby," odvětila něžně.

To už jí jemně zvedl bradu a zašeptal s vroucím citem: „O tom nikdy nepochybuj, maličká, miluju tě jako nikoho na světě. Víš přece, že i když se na tebe zlobím, miluju tě. Ty jsi moje provokující manželka.."

„A ty můj zuřící manžel," odvětila v odpověď, spokojená a šťastná, že je s ním.

Hodiny cesty byly zapomenuty.

Když se rozloučili s rodinkou, Liliana jim vroucně poděkovala a nenápadně strčila do manžela.

Ten na ni překvapeně pohlédl a šeptl, tak aby ho slyšela jen ona: „Něco se děje, maličká?"

„No snad jim dáš něco za tu námahu a pohostinnost, ne, můj pane?" odpověděla šeptem.

Manžel na ni zazíral, jako by se zbláznila.

„Jsem laidr," odvětil, jako by to naprosto všechno vyřešilo.

Bože, dej mi trpělivost, zamumlala dívka v duchu a zamračila se na manžela.

„Z toho se moc, ale v zimě nenajedí, můj pane, copak sis nevšiml, v jakém nuzném stavu mají celý dům? A přesto nás pohostili."

Muž se zadíval zpátky k domku, ale pak dodal: „Nemám sebou zrovna, co bych jim dal. Byli jsme na loupežné výpravě ne na obchodní cestě, drahá!"

„Něco sebou, ale určitě máš, můj pane. Nebo sem pošleš ihned někoho s penězi?" dodala rozhodně a upřeně se mu dívala do očí.

„Má paní?" přerušil náhle boj jejich očí hlas Malcolma.

Liliana se na něj otočila stejně jako její manžel.

Malcolm se před ní uklonil a pronesl: „Stačil by tento dar, má paní?"

Načež jí do rukou vložil dvě zlaté mince. Dívka překvapeně zvedla zrak a po tváři se jí rozzářil úsměv, když přikývla a k jeho ohromení ho obejmula. Muž okamžitě zrudnul šokem i rozpaky, navíc laidrův výraz mu nedával moc nadějí na dlouhý život.

„Máte zlaté srdce, Malcolme," pronesla nadšeně, když ho pustila a vrhla ostrým pohledem po manželovi, načež se otočila k rodince.

Takže si nemohla všimnout, jak její manžel bouchl Malcolma do zad.

„To si vyřídíme, Malcolme. Jak já zatraceně vypadám?"

„Jako škrt," napověděl mu nápomocně se smíchem Ian, který se laidrovými nesnázemi dobře bavil.

„To bude drahý, aby se na tebe tvá žena usmála jako na Malcolma," dodal Ian vesele.

Zmíněný muž se omlouval laidrovi, ale ten nad tím jen mávl rukou, nyní s tím stejně nemohl dělat něco jiného. Jeho žena by mu vynadala, kdyby ho zmlátil, na což měl ohromnou chuť.

„Budeme sem muset poslat nejmíň dvě selata," povzdechl si Fergus jako těžce trpící, čímž jen rozesmál své muže.

Ovšem jakmile se na ně Liliana obrátila, okamžitě ustali ve smíchu a věnovali jí všichni úsměvy a její manžel pobavené zamrkání.

Liliana se naposledy rozloučila s oběma manželi a věnovala jim milý úsměv.

„Ještě jednou vám děkuji za vaši pohostinnost. Bůh vám to oplatí. Byli jste ke mně nesmírně vstřícní," promluvila vážně.

Muž překvapeně zíral, ale to už se vedle něj objevila žena a uklonila se jí.

„To nám bylo potěšením, má paní. To bylo to nejmenší, co jsme pro vás mohli udělat, když jste se ztratila."

Liliana jí věnovala upřímný úsměv a vytáhla mince, které jí do rukou vložil Malcolm. Načež vzala ženinu ruku do své a pevně jí do nich vložila mince a zavřela jí je.

„To je jediné, co mám s sebou a doufám, že vám to vynahradí, co jsem vám snědla a vystačí vám to na chvíli," dodala klidně.

Žena šokovaně vykřikla, když rozevřela dlaň a padla na kolena a vzala do své její ruku a políbila ji na hřbet.

„Ach, má paní, děkujeme na sto tisíckrát. Nikdy vám to nezapomeneme," drmolila žena dojatě.

Dívka ji však zvedla na nohy a jemně prohodila: „Žijte blaze."

Načež věnovala poslední pohled chlapcům stojícím za otcem a otočila se, aby se vydala ke koním.