Jsem tu zase! Kapitolka spolu se mnou. A můžu slíbit, že další kapitola bude hned zítra, protože jsem se je rozhodla rozdělit. Dohromady to bylo moc dlouhé. Tak se můžete těšit. :)

Fergus popohnal koně do trysku ani se neotočil. Měl na Lilianu takový vztek, že skoro neviděl vzteky. Nechal si větrem přehazovat vlasy z jedné strany na druhou, aby přestal mít chuť někoho na místě uškrtit nebo zabít.

„Fergusi!!! Fergusi!! Zastav!" slyšel kdesi v podvědomí hlas Iana, ale rychle ho zase vytěsnil.

Naopak hřebce popohnal ještě k větším výkonům. Vítr ve vlasech klidnil jeho vztek a on nutil koně, aby uháněl rychleji a rychleji.

Náhle však ucítil, jak mu oprať byla vytržena z ruky a kůň začal zpomalovat. Vrhl rozzlobený pohled na stranu a uviděl vedle sebe Iana, který držel ji držel.

„Co si to dovoluješ, Iane?" zařval na něj rozzuřeně a snažil se mu oprať vytrhnout.

Jeho přítel ji však dál pevně svíral v rukou a zaječel na něj v odpověď: „Ne, otázka zní, laidře, co to je s tebou? Jsi v pořádku? Já si myslím, že ne! Jinak by si tam Lilianu nenechal. Zešílel si, drahý příteli? Víš, co se tvé paní může všechno stát?"

„Sama tvrdila, že nás nepotřebuje. Tak ať se domů dostane sama," odsekl rozčíleně.

„Jste oba mezci tvrdohlaví. Řekla to, protože měla vztek stejně jako ty. Oba jste udělali chybu, ale ty větší, příteli. Nechat svoji ženu v lese samotnou a naprosto bezbrannou poté, co jsi jí vyčinil, že sama sebe ohrozila. To ty jsi jí právě nechal na pospas osudu! To je hodně drsný! Měl by ses, laidře, hodně rychle upamatovat!" ryl do něj Ian s očima plnýma vzteku.

„Ty mi nemáš, co rozkazovat," zařval Fergus a pokusil se mu oprať vytrhnout z ruky, ovšem Ian stisk ani na okamžik nepovolil a dál mu hleděl do očí.

„Když se chováš jako hlupák, pak můžu, Fergusi."

V ten moment Fergus ze sebe vyrazil bojový pokřik a vrhl se na Iana. Skočil z koně a jeho vzal s sebou, až oba sletěli bolestivě na zem a několikrát v sobě zaklesnutí se přetočili. Až se po nějaké době konečně zastavili.

Okamžitě do sebe začali bušit hlava nehlava. Ian se Ferguse pokoušel uhodit do brady, ale druhý muž ho od sebe odtlačoval.

„Nechápu, co sis myslel? Miluješ ji? Tak jak si ji tam mohl nechat?"

„Je to moje věc!"

„Jistě, veliký laidr, ale tohle ti Liliana jen tak neodpustí. Něco jiného je, že se hádáte a něco jiného je, ji nechat samotnou v lese."

Prudce Ferguse zatahal za vlasy, až druhý muž bolestivě zaskučel. Ovšem nenechal si to líbit, prudce ho udeřil do brady.

„Rozčílila mě. Neposlechla mě, tak ať pochopí, že moje příkazy nejsou jen tak."

„Jistě a ty si nic špatného neudělal!"

„Ne!!!" zařval Fergus s pokusil se ho ze sebe shodit.

Ovšem Ian ho objal oběma nohama kolem jeho a nehodlal pustit.

„Takže ji nemiluješ, laidře?"

„Co je ti potom, Iane!!"

Ian se lehce vyhnul přítelově pěsti a odkulil se na stranu. Sotva se dostal na kolena a už po něm Fergus šel.

„Jenže kdyby si ji miloval, nenechal bys ji tam. Oba jste udělali něco špatně. Stačí si hrábnout hluboko do mysli," odvětil Ian a dostal se na nohy.

Oba muži se do sebe znovu zasekli a snažili si jeden druhému, co nejvíce ublížit.

„Sakra! Miluju ji!" vykřikl náhle Fergus a odstrčil ho od sebe, přičemž sám padl na zem.

„Rozčílila mě. To její sebevědomí, chtěl jsem jí dát lekci."

„Místo toho si však dal lekci spíš sobě, příteli," odsekl Ian, když se sesunul vedle něj a otíral si krev, která mu prýštila z roztrženého rtu.

„Copak si neuvědomuješ, že tě nikdy neposlouchá, ale tentokrát jsi ty, kdo to zpackal. Být tebou modlím se, abychom ji našli, než se setmí jinak to bude daleko horší," prohodil Ian a rukávem si rychle otíral krev z obličeje.

„Spíš vypadáš jako strašák," pronesl Fergus, když se na něj zadíval a koutek úst mu zacukal smíchy.

„Ty se moc nesměj, laidře, krev máš taky všude," odsekl Ian.

Laidr okamžitě zvážněl a začal se snažit dostat krev z obličeje.

„Nechápu, jak sis mohl dovolit mlátit laidra, Iane!" prohodil zamyšleně.

„Kdyby ses nechoval jako blbec, neudělal bych to. Víš, jaký budeš mít průšvih až najdeme lady Lilianu? To bude teprve trest," prohodil Ian škodolibě.

„Ale jsem laidr!"

„A co s tím, Fergusi?" škádlil ho Ian.

„Mohl bych tě nechat zmrskat!" odsekl vážně muž.

„Už se bojím, Fergusi. Kdyby si to opravdu chtěl udělat, což dost pochybuji přece jenom jsem tvůj nejlepší přítel, tak ti musím připomenout, že hned po mně by si musel dát zmrskat sám sebe. Takže to je ten důvod."

„Ty...." vyjekl Fergus, až mu přeskočil hlas vzteky, ale Ian si z toho nic nedělal.

„Víš, že mám pravdu. Mimochodem budu tam mít pořádnou modřinu, což budeš muset vysvětlit mojí zděšené nevěstě," dodal stále v dobrém rozmaru.

„A ty mé ženě," odsekl muž.

K jeho zlosti se však přítel jen bouřlivě rozesmál.

„Co je tady k čertu, Iane, k smíchu?

Ian se na něj zazubil a odvětil: „Nic jen pokud mohu směle hádat, tak si myslím, že mi ještě lady Liliana poblahopřeje, laidře! Tohle ti jen tak neodpustí."

„Měl jsem vztek, kdyby mě nerozčílila, nikdy bych to nedovolil!" odsekl Fergus.

„Ano, to slovíčko kdyby, je mocné. Jste oba hrozně tvrdohlaví. Je to velmi děsné!"

Laidr po něm vrhl vražedný pohled, ale to už si všiml že kolem nich stojí jeho muži s nechápavými výrazy. Museli vypadat opravdu komicky, jak seděli na zemi a krev rozmazanou po celém obličeji.

„Taková hrůza, Bože, nade mnou. Ochraň mě. Jsou to divoši," náhle do ticha vykřikl kněz, když je uviděl.

Rychle se pokřižoval a pro jistotu se jim vyhýbal očima, aby ho snad neuhranuli.

„Otče, tak se nedívejte!" odsekl Fergus chladně. Akorát ho ten pánbíčkář rozčílil.

„Nemohu se nedívat, když tu provádíte takový hřích, laidře," vykřikl kněz.

Fergus po něm vrhl vražedný pohled a v tu ránu kněz zbledl jako sedma. Zase tolik odvahy neměl, aby dál vzdoroval.

„Jistě, naprosto v pořádku," vykoktal muž boží a jen zvedl oči k nebi, jako by volal božskou radu svých věrných na pomoc.

„Nikdo nejde, otče, že?" prohodil Ian, když se také zadíval na nebe.

„Já vás chápu, musí vypadat strašně," dodal naprosto vesele, jako by se zrovna nervali na zemi v bahně, jako dva nepřátelé na život a na smrt.

„Já?? Nejdřív pohleď na sebe a pak teprve promluv! Vypadáš strašně přímo odporně, řekl bych," odsekl laidr rozzuřeně a všechny okolo pro jistotu vraždil pohledem, aby se neodvážili ani zaprotestovat.

„Jestli jsi mi způsobil trvalé ztráty na mé nádherné přímo božské tváři, která je lákadlem pro všechny ženy, tak si mě nepřej, Fergusi," prohlásil smrtelně vážně Ian a začal se shánět po zrcadle.

„Nemáte tu zrcátko? Někdo?" vykřikl hlasem trpícího.

Odpovědí mu však byl jen smích Ferguse, ke kterému se vzápětí přidali i ostatní.

„Lady Liliana by měla zrcátko. Tady to, mí drazí, vidíte, co jsme bez žen?" upřel zrak na laidra a důrazně dodal: „Nic!!"

Fergus zrovna otvíral ústa, aby mu pořádně vynadal, nebo ho seřval jako koně, když v tom z hloučku všech jeho mužů vyběhl dopředu Brian a odvážně zdvihl hlavu.

„Laidře, obdivuju vás, ale jestli okamžitě nezadáte pokyn k návratu, abychom našli lady Lilianu, klidně poruším váš zákaz a pojedu zpět sám," vyhrkl náhle celý rudý nad svou nečekanou odvahou i strachem z potrestání.

Rázem se na něj obrátily všechny pohledu a jinoch zrudl ještě víc.

„Jdu s tebou, chlapče. Najdeme naši paní," prohodil náhle Ian a poplácal Briana po zádech.

„O tomhle se tu celou dobu snažím přesvědčit našeho laidra. Jenže já se snažím krvavě," dodal vesele a zamával jinochovi před obličejem zašpiněnou rukou.

Brian dál hrdě hleděl do očí laidra, i když se celý klepal. Tenhle čin ho musel stát všechnu jeho odvahu.

Fergus se mračil jako zatažená obloha, až všichni pomalu znejistěli. I knězovi došly slova. Jen zíral a úpěnlivě se modlil. Všechno rázem utichlo, nastal veledůležitý okamžik.

Laidr náhle změnil výraz a prohodil: „Tak, na co ještě čekáte, vy kůže líné, musíme najít lady Lilianu dřív, než se dostane do nebezpečí."

Po těchto slovech se strhl ohromný povyk a všichni nadšeně vykřikli.

Ian nadšeně poplácal laidra po zádech a dodal: „Já věděl, že dostaneš rozum."

„Já to chtěl samozřejmě udělat již dávno, ale vztek mě úplně ohromil," odvětil Fergus.

„Sakra, jestli se jí něco stane, tak..."

„Na to nemysli, laidře, my ji najdeme a ty ji budeš moct na kolenou odprosit, aby zapomněla na tvoje náhlé pomatení smyslů. Jedna rada, příteli, hodně jí opakuj, že ji miluješ, to pomáhá," poradil Ian a hbitě se vyhoupl do sedla svého koně, který netrpělivě zafrkal.

„Možná jsem to trochu přehnal, ale to bylo tím, že jsem chtěl, aby zůstala v bezpečí, a pak jsem ji sám poslal do nebezpečí. Zatracenej, blázen," zanadával Fergus.

Rázem ho obklopily starosti o Lilianu. Měl právo zuřit, ale neměl ji tam nechat samotnou a bezmocnou.

„K čertu, to brnění nebo, co je to za bezbožnou věc, je čím dál těžší," zanadávala Liliana, když popohnala koně přes další spadnutý strom.

„Oři, tak se trochu snaž, kudy jsme přijeli, na tom snad nic těžkého není," dodala zoufale, když uviděla známý kořen.

„To opravdu není dobré. Někdo si ze mě dělá legraci," dodala rozčíleně.

Kůň zafrkal, a to bylo jeho jediné vyjádření k celé věci.

„Jsi hodně mluvný, zafrkal jsi a co já z toho vyvodím. Buď se mi směješ, což považuji za hloupost, protože jsem se snažila sledovat stopy a pokud mě paměť nešálí, byl jsi to ty, kdo moje úsilí zničil. Mohli jsme být dávno u teplého krbu. Vlastně jen já."

„Jistě, prostě oba doma v bezpečí, ale to by ses musel trochu snažit," dodala dopáleně a pak vztekle zarazila koně a zvedla ruce nahoru a odhodila si z těla brnění, které jako by ji stahovalo dolů.

Mrštila s ním na zem a spokojeně se usmála.

„Hned je to lepší."

Než se však toho pocitu svobody mohla do sytosti nabažit opřel se do ní studený vítr, až se otřásla.

„No možná zase o hodně ne," dodala rozčíleně.

Načež koně pobídla do klusu a rozhodně se zaměřila na cestu. Prostě tu cestu najde a hotovo. Nebude v noci uprostřed lesa, kdo ví kde. To ani omylem. Soustředila se na cestu a po nějaké době, kdy si zanadávala, poté také koni spílala za jeho neschopnost, se konečně dostali z lesa.

Pomalu dívka ztrácela naději, avšak jakmile uviděla mezi stromy prosvítat světlo, nadšeně zvedla hlavu.

„Děkuju, bože, tohle ti jen tak nezapomenu," vypískla nadšeně a nedbala na to, že její oblečení bylo celé špinavé a i ruce měla zamazané, i čapku kdesi ztratila.

Vlasy se jí vlnily po zádech a sem tam v nich byla zamotaná větvička.

Když kůň po jejím výkřiku pohodil hlavou, prohodila suše: „Tobě děkovat, oři, nebudu. Ty ses o naši nynější situaci absolutně nepostaral. Vím, koho si na projížďku brát nebudu. Tebe."

Načež s úsměvem projela mezi keři a ani nevnímala jejich škrábání, jak se těšila, že budou venku z toho příšerného lesa.

Takže ihned jak nad sebou uviděla paprsky slunce, které jí zahřály na tváři, spokojeně se pousmála. Když se však zadívala kolem sebe, úsměv jí začal klesat. Vůbec nebyla na místě, kde si představovala, že se ven dostanou. Byla někde, kde to vůbec neznala. Kolem ní byly jen pláně a nic víc. Žádné obydlí.

Rázem zoufale klesla na krk koně a zasténala: „Tohle se může stát jen mně, ale Fergus za to zaplatí."

Ostře máchla rukou do vzduchu, aby tím dodala důraz svým slovům.

„A ty ho nebraň, oři. Jsi stejný jako on. Tvrdí, že mě miluje a pak mě nechá, ať zde třeba umřu strachy. Já se samozřejmě nebojím, to byl jen drobný příklad. Na koně nesednu hodně dlouho, jakmile budeme doma," pokračovala v lamentování.

„A ty žádná čerstvá sláma. Zasloužil by sis ji, kdyby ses trochu snažil, ale ty, oři, se necháš vést mnou, která zde nikdy neprojížděla. Pak to takto dopadá," dodala uštěpačně a znovu se kolem sebe rozhlédla.

Načež společně projeli strání, až se objevili na nekonečné pláni. Jindy by z toho dívka měla radost, ale dnes byla unavená, špinavá, měla hlad a žízeň, takže si přírodu nedokázala pořádně užít. Začínala se těšit do své postele a na koupel. Zavřela oči, aby si to dokázala lépe představit.

Už skoro doopravdy před sebou viděla milované věci, když v tom se ozval křik: „Hej, ty tam, co to tu provádíš?"

Rázem otevřela oči s výkřikem leknutí a jen tak tak, že nespadla z koně, který sebou začal škubat, jako by se zbláznil.

Hbitě sevřela uzdu a zuřila: „Uklidni se, oři!!! Vždyť mě shodíš na zem! Jestli to uděláš, tak si mě nepřej!!!"

Načež jakmile koně dostala na všechny čtyři, aniž by spadla na zem, což považovala za opravdu velký úspěch, zavolala na muže, který na ni mířil puškou, asi dva metry od ní. Ten se však netvářil zrovna mile, jak si mohla vzápětí všimnout. Jako by ona skákala nadšením, že je tady, pomyslela si rozčíleně v duchu.

Nahlas však zašveholila mile: „Omlouvám se, jestli jsem vás vyrušila, pane, ale bohužel jsem se ztratila a ještě stále jsem nenalezla cestu domů. Už vás ovšem rušit nebudu."

Muž pušku ani přes její velmi milý tón nespustil a dál ji ostražitě sledoval.

Dívce v tu chvíli došlo, co všechno se jí může a mohlo stát. Vlastně měla štěstí, že jen zatím bloudila sama lesem. Kdyby ji někdo po lese honil, bylo by to daleko horší.

„Kdo jste?" vykřikl vzápětí, kdy si přestal hrát na sochu, jako by mu došlo, že to není možné ustát.

„Pytlačíte tu?" dodal značně nepřátelsky a Liliana musela uznat, že bylo lepší, když mlčel.

Přesto hodlala být milá a doufat, že to není nějaký vrah.

„To rozhodně mým plánem nebylo, pane. Opravdu jsem zbloudila. Jsem manželka laidra Ferguse. Cestou se mi stala menší nehoda a já zde byla nucena zůstat sama," dostala ze sebe a jen se modlila, aby to nebyla poslední a největší chyba jejího života.

Vzápětí odpověď na svoji duševní otázku dostala a ne ledajakou. Jakmile muž zaslechl jméno jejího manžela, dívka užasle hleděla na tu změnu. Pistoli okamžitě dal dolů a jeho dosud zamračený obličej se roztáhl do úsměvu.

„Vy jste laidrova manželka? Má paní, omlouvám se, to jsem ale neslušný. Kdybych to věděl, nedovolil bych si na vás zamířit. Odpusťte mi, prosím, mou opovážlivost," začal se muž okamžitě omlouvat.

Dokonce se k ní div nerozeběhl, aby škodu napravil.

„Nemohu tomu uvěřit. Takové štěstí vás potkat, má paní. Jste ještě krásnější než v té písni. Váš manžel mi kdysi zachránil život a já jsem mu dlužný."

Když na ni pohlédl, dívka se otřásla, čehož si muž bystrým okem všiml, proto okamžitě vyhrkl: „Ach ale já tu mluvím a vy tu chudinko několik hodin mrznete. Pojďte, vezmu vás k nám. Žena udělá něco na zahřátí a děcka budou rádi, že uvidí novou tvář. Tam se ohřejete. Nejsme nijak bohatí, ale na jídlo máme."

Načež došel k ní a k jejímu šoku si začal sundávat pléd.

V tu chvíli k ní kůň pohodil hlavou, jako by říkal: „Panebože, co budeme dělat? Mám utíkat?"

Liliana těžce polkla a vyhrkla: „My radši najdeme sami cestu."

A chtěla netrpělivého koně pobídnout do klusu a doufat, že se dostanou do bezpečí.

Když v tom se muž usmál a vyhrkl: „Má paní, nemusíte se bát. Jen jsem chtěl, aby vám bylo tepleji."

A k jejímu šoku jí do rukou vložil pléd a jeho oči jiskřily pobavením. Dívce se srdce začalo uklidňovat a její špatné představy zmizely.

„Ach, děkuju, vám pane, já se..."

Dál se nedostala, protože muž nad tím jen mávl rukou.

„Pojeďte za mnou. Bydlím s rodinou nedaleko. Za chvíli už budete v teple," dodal, když přivolal svého koně k sobě.

„Je to od vás velmi laskavé, ale měla bych se spíše vydat na cestu..." začala nejistě.

Muž se však lehce vyhoupl na svého hřebce a s rukou na hrudi prohodil: „Musíte si odpočinout, má paní, vypadáte unaveně a já vás poté doprovodím až do bezpečí. Nemusíte se bát, pro laidra Ferguse bych udělal více než tuto maličkost. Má žena by mi nikdy neodpustila, kdybych vás nechal samotnou uprostřed lesa. Je tu divá zvěř a pytláci."

Načež jí nedal na vybranou, protože uchopil uzdu jejího koně a pomalu ji vedl pryč.