Další kapitolka je tady, snad se bude líbit a pobavíte se. Za každé připomínky budu ráda. Užijte si ji stejně jako další dny.  

Když se konečně před nimi vynořili jezdci na koních, bylo pozdní dopoledne a slunce už pořádně hřálo stejně jako Lilianin vztek. Fergus dojel s koněm až k ní a lehce z něj seskočil.

„Tak kolikrát se pokusila utéct?" otočil se na Briana a ten po ní hodil pohledem, který říkal: já jsem vám to povídal.

„Ani jednou, můj pane," pronesl, ale dívka ho dál nenechala mluvit a přerušila ho.

„Já jsem tady. Mě se, Fergusi, můžeš zeptat," prohodila sladce.

Manžel k ní pomalu došel, jen co Brianovi doporučil, aby šel pomoci Ianovi. Zastavil se před ní a hbitě za pasem vyndal nůž. Načež jí lehce přeřízl provaz, který byl kolem jejího zápěstí.

„Já vím, ale Brian nedokáže lhát, má paní, a ty bys mi ráda něco zatajila, maličká. Jak ses měla?" dodal vesele.

Dívka přimhouřila oči nad jeho dobrou náladou a prudce vymrštila ruku, aby mu ten úsměv smazala z obličeje, ale než se ho byť jen stačila dotknout, zadržel jí ruku.

„Špatně jsem se měla, Fergusi, když si mě tu nechal uvázanou jako nějakého koně," odsekla rozčíleně.

Muž si ji však k sobě přivinul i přes její protesty a šeptl jí těsně nad ústy: „Kdyby si mě poslechla a zůstala v našem domově, nic z toho by se ti nestalo."

Dívka ho vraždila pohledem a on jí ho stejně rozezlen vracel. Dobrá nálada ho už očividně přešla.

V tom Liliana mrskla pohled přes jeho rameno a rázem jí ulpěl na jednom z koní. Zírala na zvíře, když náhle vyjekla a oči se jí rozšířily šokem, protože si uvědomila, co má zvíře přehozené přes hřbet.

Byl to svázaný muž s roubíkem v ústech.

„Panebože, Fergusi? Co to má znamenat?" vykřikla ohromeně a udělala krok od něj a řítila se ke koni.

„To vás někdo přepadnul?" pokračovala dál, i když se řítila ke zvířeti, u kterého stál Ian se stéblem trávy v ústech a oči mu jiskřily smíchy.

V tom jí manžel chytil za ruku a obrátil hbitě k sobě.

„Ne, nepřepadnul. To je kněz, Liliano," prohodil smrtelně vážně, i když tušil, kam se se svou upřímností dostane.

Liliana vrhla rychlým pohledem ke svázanému muži a pak k manželovi.

„Vy jste kněze unesli? Vy jste ho sem dopravili proti jeho vůli a svázaného? Proto jste odjeli v noci? Ukradli jste ho z jiného klanu, Fergusi?" vykřikla rozčíleně a okamžitě se vrhla ke koni.

Zastavila se před ním a sundala chudákovi knězovi z úst kapesník, který měl převázaný ústa.

„Takhle jsme to dělali vždycky, Liliano, a my ho zase vrátíme," odsekl muž, když jí zadržel ruku, aby dál kněze nerozvazovala.

Muž boží zíral z jednoho na druhého.

„Je to muž církve, toho přece nemůžeš, můj pane, jen tak unést svázaného. Musíš k němu mít nějakou úctu," odsekla rozčíleně a chtěla knězi uvolnit ruce, ale manžel jí stále držel ruce.

„Nejsi v Anglii, má drahá, tady to chodí jinak."

„Má paní, kvůli mně nerozčilujte laidra Ferguse, nechci, aby se tak krásná dáma dostala do potíží," vložil se do toho kněz s očima plnýma strachu o ni.

Liliana si jen nad těmi slovy odfrkla a pronesla ke knězovi: „Jste v pořádku? Neublížil vám ten nevycválanec, otče?"

Kněz na ni hleděl, a když uviděl, jak se Fergus zamračil, jako by chtěl vraždit, těžce polknul.

„Dcero, laidra by sis neměla rozhněvat," pronesl diplomaticky.

Dívka se však snažila manželovi vytrhnout a mrskala po něm jedním pohledem za druhým.

„Přece ho jen tak nemůžeš unést," vydechla.

Manžel si ji nekompromisně přitáhl k sobě i přes její protesty a pronesl vesele: „Jak vidíš, můžu!"

Dívka si rozzlobeně odfrkla a zírala mu rozhněvaně do očí.

„A to si myslíš, že potom jak se k nebohému služebníkovi božím chováš, oddá Alici s Ianem?" pronesla hlasem plným potlačovaným vztekem.

Ian zvedl oči k nebi a zamumlal: „Já doufám, že neoddá."

Ale nikdo mu nevěnoval pozornost.

„Jistě, má drahá, pohleď!" pronesl chladně její manžel, načež ji pustil a k jejímu šoku se rozešel ke knězi.

Ten okamžitě zbledl jako stěna a byl by se rychle pokřižoval, aby si byl jist, že střet s velkým laidrem přežije, kdyby nebyl svázaný. Laidr se zastavil těsně před ním a shlížel na něj ze své výšky. Knězova brada se snad ještě víc rozklepala.

Liliana zvedla oči k nebi, a když se na ni manžel otočil, prohodila: „Zastrašování by ti šlo, můj pane!"

„Dcero, to nemůžeš říkat, jinak bude konec," vyhrkl kněz s opravdovým zděšením.

Poté se zadíval na Ferguse, který prohodil: „Oddáte mého přítele Iana, že ano? Je to nadšený zastánce svateb."

Liliana rozhodně sledovala kněze, který hleděl střídavě z ní na jejího manžela, a pak zase zpátky. Vypadal, že je v koncích.

„Panebože, vždyť vás svázal, copak nevidíte, jak k vám nechová žádnou úctu, otče?" vyhrkla dívka po chvíli ticha, když už déle nedokázala mlčet.

„Copak ty, drahá, nechceš, aby si Alice vzala Iana?" prohodil manžel s rozzlobeným pohledem.

Liliana pokrčila rameny a Ian se rozzářil jako sluníčko.

„Má paní, já jsem věděl, že mě v tom nenecháte. Máte zlaté srdce.." rozplýval se Ian a dokonce před ní padl na kolena.

Liliana ho však obešla a došla k manželovi.

„Tady nejde o to, co chci, ale potom jak ses ke knězi choval, on nemá žádné právo je oddat," pronesla smrtelně vážně.

Ian okamžitě pochopil, že se žádná záchrana nekoná, proto vstal ze země, kam radostí padl a prohodil tiše k Fergusovi, který se mračil jako sto čertů: „Ukázala svou náboženskou povahu, tvoje mravokárkyně. Přítele klidně nechá se utrápit."

Načež po ní vrhl zrazený pohled. Dívka měla, co dělat, aby se nerozesmála při tom pohledu. Fergus si povzdechl a projel si rukou vlasy.

„Liliano, prostě to bude, jak jsem řekl. Tohle je náš způsob. Jsem laidr a moje slovo je zde rozkazem."

„Jistě, tvůj titul. Tím se neustále oháníš, ale kdyby se to nedělalo podle toho, kdo se kdy narodil. Třeba by si to nebyl ty!" odsekla dívka.

„Co tím chceš povědět maličká?" otázal se zvýšeným hlasem a jeho oči metaly blesky.

Liliana se sladce usmála a odsekla: „Ty se jako laidr cítíš, ale třeba by si to někdo zasloužil víc. Ty máš jen štěstí a svůj titul bereš jako samozřejmost. Jakmile se dostaneš do úzkých, okamžitě se jím oháníš. Třeba by tě každý porazil!"

„Chceš snad říct, že nejsem hoden být laidrem?" zvolal, tak že nejbližší muži pro jistotu ustoupili před jeho hněvem.

Liliana však ne. Dál odhodlaně před ním stála.

„Přesně tak! Mohl jím být kdokoliv! Ian, Malcolm, ale ty si byl tím, kdo to získal, tím že ses narodil," provokovala ho dál.

„Má pravdu, laidře. Proč zrovna ty?" přidal se i Ian pobaveně.

Rád využil každé situace, kdy mohl svého přítele popíchnout. Fergus po něm vrhl vražedným pohledem, stejně jako po Lilianě.

„Jistě, ale drahá neměla by si zapomínat, že kdybych laidr nebyl musela by sis vzít Iana nebo Malcolma nebo někoho jiného," pokračoval laidr mrazivě.

„Ty by ani nenapadlo, nutit nevěsty do svatby!" triumfovala Liliana škodolibě.

„Bože na nebesích," zanadával Fergus a měl chuť vraždit.

Kam se to zase dostal. Tady prostě nemůže jít přesně podle jeho představ. Nikdy! Nikdo ho neposlouchá! Bůh ho chraň před vlastní manželkou! Když zvedl pohled, okamžitě od Liliany dostal líbezný zazubení.

Prudce vytáhl meč z pochvy, až dívce zmizel úsměv ze rtů.

„Tak dobrá, kdo chce býti laidrem, ať vystoupí. Rychle to vyřídíme a můžeme pokračovat pryč," prohodil bezbarvě a přejel pohledem všechny své muže.

Liliana na něj šokovaně pohlédla. Tak tohle rozhodně nečekala.

Ještě jednou je přelítl pohledem a pak se spokojeně usmál na manželku.

„Má paní, všichni kromě tebe, jak musím s lítostí konstatovat, mě jako svého laidra respektují," prohodil klidně.

„No tak snad nejste zbabělci! Máte šanci, která se již nikdy nebude opakovat a vy ji nevyužijete...." otočila se k nim dívka rozhodně, ale dál už ji manžel nenechal mluvit a přerušil ji: „Tak tohle jsme vyřešili...."

„Já bych to zkusil," přerušil jeho slova Ian.

Liliana se na něj usmála a Fergus po něm hodil vražedným pohledem.

„Jistě, to by sis nemohl odpustit, že, Iane?" prohodil klidně laidr.

„No tak upřímně, jako laidr bych vypadal lépe a milejší, taky hodnější, lepší v..."

„Iane!!" odsekl Fergus ostře.

„Tak se na mě koukni!" dodal Ian a zazubil se na něj sebevědomě.

Otočil se k němu i ze strany.

„Vypadáš hrozně!" odsekl druhý muž kriticky.

Načež se k němu nahnul a něco mu zašeptal, aby to nikdo jiný neslyšel. Liliana je zvědavě pozorovala.

Ian od něj pak ustoupil a dodal k ní omluvně: „Není sice laidrovství hoden, ale jest to psáno v zákonech. Musíme se tomu podřídit."

Dívka po něm vražedným pohledem, ale to už ji k sobě manžel rozčíleně obrátil: „Ale nyní zpět k tobě, drahá. Nesmíme zapomínat na tvé provinění. Já na něj rozhodně nezapomněl."

Liliana si dala ruce v bok a vraždila ho pohledem. Načež se otočila ke knězi, který chudák měl stále svázané ruce a seděl na koni.

„Otče, takové chování přece bůh netoleruje, tak mu něco řekněte," prohodila rozhodně.

Kněz vypadal, že by se nejraději někam zahrabal.

„Má paní, laidr je mocný muž, musíme se mu podvolit."

„To jste takový zbabělec, otče?" vyhrkla bez rozmyslu a vzápětí si mohla všimnout, jak kněz zrudnul hanbou.

„Dcero, moudřejší ustoupí," pronesl, co nejmírněji vzápětí, když se vzpamatoval z jejích otřesných slov.

Liliana si ho ještě chvíli měřila pohledem, ale když nic dalšího nedodal, otočila se na patě a stanula tváří tvář svému manželovi. Ten si ji zvědavě prohlížel, nejspíš čekal, co se nyní dozví.

„Jak myslíš, můj pane, dělej si, co chceš. Když si myslíš, že násilí zmůže víc než laskavé slovo, je to tvoje věc, ale není to správné," pronesla naprosto klidně, načež došla ke svému koni.

„Takže tím to ukončíš. Já jsem ten špatný, maličká? A co ty? Porušila jsi můj zákaz a jela tajně s námi i přesto, že to bylo naprosto nerozumné a hloupé. Mohlo se ti něco stát," prohodil Fergus rozzlobeně.

Její naprosto klidná odpověď, ze které vyšel jako největší bídák, mu zvedla žluč. Nemohl proto zůstat mlčet. To rozhodně ne!

„Ježiši," zamumlal Ian vedle něj, protože pochopil, že je po míru.

V ten moment se dívka otočila a její oči metaly blesky.

„Jistě, tohle nebylo nebezpečné. Však jistě je naprosto v pořádku ukrást nevinného muže, který se oddal bohu z jiného klanu. Taky proč se někoho ptát, však ho vrátím. Výborné naprosto. Ty mi nemáš, co vyčítat, drahý. Hloupé? To tvoje konání taky. Mně se na rozdíl od tebe nic stát nemohlo. Byla jsem tu v bezpečí, kdyby tě nenapadlo v noci unášet chlapce z tábořiště. Pane na nebi, mně se..."

„Pán to vidí. Nevolejte, má paní, boha nadarmo," přerušil ji jemně kněz.

Liliana po něm vrhla pohledem ještě v největším rozzlobení, až sebou chudák duchovní trhl a sklonil zrak. Očividně pochopil, že je lepší se držet mimo bitevní pole mezi laidrem a jeho ženou.

„Omlouvám se, otče, že jsem urazila váš jemnocit," pronesla ironicky ke knězi, který to očividně nepochopil, protože se spokojeně usmál a pokynul jí.

Načež se otočila zpět k manželovi.

„Mně se nic nestalo, dokud si mě neunesl ty! Vás klidně mohli chytit a zabít."

„Nikdy nás nechytili," pronesl sebevědomě Fergus.

„Jistě, protože se to zatím nestalo, tak se to nemůže nikdy stát, můj pane? To tvoje sebevědomí, drahý manželi, je poněkud přehnané. Kdykoliv se může stát něco neočekávaného. Vždycky tu taková možnost je! Proto tvoje jednání bylo hloupé, Fergusi, ne moje. Já totiž byla stále s vámi. Nemohlo se mi nic stát, leda že by někdo napadl celou skupinu. Sám sebe bys měl potrestat," odsekla zuřivě.

V ten moment došel muži trpělivost, chytil ji za ruku, až vyjekla bolestí a zasyčel: „A co kdyby si nám už nestačila? Našla by si cestu domů? My v každém případě. Známe to tu jako své boty. Z každé situace bychom se dostali, ale ty by ses domů nedostala."

Jeho slova ji tak rozzuřila, že už pořádně nepřemýšlela. Nedbala na varovná bouchání v hlavě a pokračovala v hádce.

„Dostala bych se domů, klidně hned! Nejsem žádná slabá žena. Umím si poradit sama. Nejsme zase tak daleko," odsekla napruženě a hrdě zvedla bradu, aby mu viděla do očí.

Náhle ji muž pustil, jako ji rychle chytil a odsekl s očima plnýma vzteku.

„Á paní nejdokonalejší, má paní, tak jak chceš. Dostaň se do našeho milovaného domova, jak chceš. My odjíždíme a čekáme tě. Když si tak věříš, Liliano, že najdeš cestu a já hloupý Skot ti nedávám možnost to vyzkoušet. Ha, tak tady ji máš," zařval rozčíleně.

Načež se otočil se na patě a zvolal na své muže: „Odjíždíme."

Liliana na něj ohromeně hleděla v naprostém šoku. Její manžel se vyhoupnul na koně naprosto bez problémů stejně jako jeho muži, kteří ale vrhali zmatené pohledy z laidra a zpátky na ni.

„Postarej se o kněze, Iane," houkl ještě přes rameno a popohnal koně do trysku.

„No jistě, nejlepší řešení, můj pane, uražená pýcha. Odjeď si! Nafrněně si jeď domů, aby sis dokázal, jak jsi mě dostal, drahý! Nezapomeň se pochválit" zařvala na něj, když se hnal pryč a ona konečně našla slova.

Sledovala, jak odjížděli pryč a ji tam nechali. Pořád tomu nemohla uvěřit. Hleděla na rychle ujíždějící koně a stále čekala, že se náhle otočí a přijedou zpátky s tím, že to byl jen takový humor. Nic takového se však nestalo a za chvíli jí zmizeli z dohledu.

„Prevít jeden," zařvala rozzuřeně a padla na zem. Rozplácla se na ní a zírala do nebe.

„On mě tu klidně nechal. A pak mě prý miluje!! To vidím," šeptala rozčíleně.

Náhle se nad ní objevil stín, až dívka vylekaně vykřikla, protože už si myslela, že ji někdo chce zavraždit, ale než mohla vzbudit celý les, poznala ve stínu svého koně.

„Bože, ty si mi dal," káravě k němu prohodila.

Kůň na ni jen zíral a z tlamy mu tekla slina.

„Opovaž se na mě jen kápnout z tvý tlamy, ty koni, jinak uvidíš," zahrozila mu, ale kůň si z toho nic nedělal, a tak hbitě vylezla na nohy a odstrčila jeho tlamu.

„Jsi úplně stejný jako Fergus, taky mě neposloucháš," prohodila vyčítavě.

„Tak na co čekáš? Myslíš, že tu budeme čekat, jestli se náhodou milostpán neuráčí vrátit? Ani nápad," dodala vzápětí s povzdechem a popadla koně za uzdu, když se ani nehnul, a jen si sem tam zafrkal, a to bylo všechno, co dělal. Udělala krok a zatáhla za uzdu.

„Tak nás veď. Jsi kůň, tak se snaž," prohodila a čekala.

Oř udělal dva kroky a začal si klidně jíst trávu. On se posunul jen k lepšímu místu, aby se mohl najíst.

„To snad není možný," vydechla rozzlobeně.

„Abych se o všechno postarala já sama," dodala a trhla uzdou a vedla ho směrem, kudy odjeli Skoti.

„Ani tě nezatěžuju tím, že bych se nechala vést. Jsme v tom společně. Cestu domů najdeme lehce. Nemůže to být moc těžké. Budeme-li stopovat jejich stopy, najdeme je lehce. Ti budou ještě zírat," mluvila si dál pro sebe, protože kůň jí stejně nemohl odpovídat.

Pomalu došla, až do místa, kde nemohla vědět, kam se její manžel řítil. Bylo před ní několik možných cest. Zastavila se a otočila se na koně.

„Tak kudy? No tak snaž se. Čuchej nebo co to, vy koně, děláte? Kde jsou tvoji přátelé oři?" hučela do něj a strkala ho dopředu.

Kůň se kolem sebe rozhlédl a zafrkal, ale nevydal se nikam. Zůstal stát vedle ní.

„To si mi pomohl, oři, děkuju," odsekla a prohodila pro sebe.

„Prostě budeme stopovat stopy koní a bude to v pořádku. Gruag o tom neustále mluvil, že takhle Skoti stopují nepřítele. To bude jednoduché," prohodila tiše a klekla si, aby mohla prozkoumat zem před sebou.

Minutu jen zírala na zem a pak se zasmála.

„No, dobře nebude," zamumlala, a když vzápětí do ní kůň drcl hlavou, leknutím spadla na zadek přímo do stop. Rozčíleně vyjekla.

„Ty zvíře jedno pitomý, nepomůžeš mi a pak mě do toho shodíš," obořila se na něj, ale koník to nejspíš bral jen za další pokyn a drcl do ní znovu.

Tentokrát ho div nezmrazila pohledem, ale déle už to nevydržela a rozesmála se.

„Ty pacholku," vydechla mezi smíchem a znovu se zvedla do kleku.

Samozřejmě nyní už by z toho nic nevyčetla, ani kdyby to uměla, a to i předtím tam bylo tisíce kopyt přes sebe. Rozčíleně se na to chvíli dívala, ale pak nad tím mávla rukou.

„Stejně jsem to číst neuměla," prohodila vesele a vešla společně s koněm do lesa.

„Víš, že bych na tobě mohla jet a ty by si měl velkou zátěž, oři? To jsem hodná viď?" prohodila k němu, když překročila další kořen.

Šli nějakou dobu lesem a dívka si byla skoro jistá, že když prostě půjde tak, aby prošla celý les, pak si cestou bude jistá. Ovšem jiný problém byl, že začínala být zima a zrovna moc se jí nechtělo být v zde za tmy.

„Na co si kůň, když ani nedokážeš najít svoje druhy? Ne, jinak ty ses ani nesnažil. Budu ti říkat Šneku, protože mi vůbec nepomáháš. Přesně tak. Není přece normální, aby manžel nechal svoji milovanou, to slovo bývalo důležité, uprostřed divočiny, když do té doby jí ani nedovolil někam daleko jet," rozčíleně se ve své samomluvě dostala k Fergusovi a otočila se ke koni.

„Jistě, nic mi k tomu neřekneš, oři. Já vím, neposlechla jsem ho, to možná nebyl nejlepší nápad, ale celou dobu jsem byla v naprostém bezpečí na rozdíl od nynějška. Tady je to přímo vidět, on sám mě nechal v nebezpečí jen kvůli své pýše. Neuvěřitelné," lála dál svému manželovi a pokračovala lesem.

Kůň se loudal za ní.

„A ty máš mě dostat pryč. Vidíš, jak tě šetřím, a přitom na sobě mám tuhle strašnou věc," prohodila rozčíleně a potáhla za lehké brnění, které měla na hrudi.

„Ale to tady nikoho nezajímá," dodala a nakopla větvičku, která před ní ležela.

Bylo to s ní opravdu vážný. Vždyť si tu povídá s koněm, pomyslela si ještě rozčíleněji. Všechno to byla vina Ferguse.

„Navíc jsem tuhle větev už viděla," vyjekla o chvíli později, když kopla úplně do té samé.

Rozčíleně se zastavila a rozhlédla se kolem sebe.

„My zde chodíme pořád dokola. To se opravdu může stát jen mně," zamumlala, když se unaveně opřela o strom a zabušila do něj rozčíleně.

„Za tohle zaplatí Fergus, Ian, prostě všichni. Nechat samotnou bezbrannou ženu v lese, tak to je odporný," dodala tiše, a když kůň zafrkal, pokrčila rameny.

„Jistě, já jsem mu ke vzteku pomohla, ale nejsem v tom sama. Já žádného kněze neunesla a nenechala jsem někde svého manžela bosého nebo samotného!" dodala na svou obranu, jako by jí to snad zvíře dávalo za vinu.

„A víš, co, oři? Mám toho dost, nohy mě bolí, ztratili jsme se, protože jsi naprosto neschopný. Takže já se povezu, protože to brnění je strašný a ty najdi cestu, jak chceš. Mně je to jedno."

Načež se odrazila od stromu a rozhodně se vydala ke koni. Ten jako by poznal, že je konec legrace, se otočil a rychlým krokem se vydal pryč.

„Hej, ty potvoro, stůj nebo si mě nepřej," vyjekla a vrhla se za ním.

Ovšem honička mezi koněm a Lilianou měla už od počátků věků jasného vítěze.

Proto se dívka vzápětí zastavila a hlasitě zavolala: „Tak si tu zůstaň, ale až bude tma a po lese budou chodit duše mrtvých, já tu nebudu."

Načež se od koně otočila a pokračovala pryč, přičemž se nenápadně ohlédla přes rameno, jestli její taktika vyšla. Kůň stál na místě a hleděl na ni, ale zatím se ani nehnul. Liliana si však byla jistá svým vítězstvím a šla klidně dál.

Náhle se kolem ní kůň prohnal a na to přesně čekala. Prudce vymrštila ruku a chytila uzdu a o chvíli později seděla na koni.

„Já věděla, že se dohodneme," prohodila klidně a pobídla ho do kroku.

Kůň však zase stál a ani nevypadal, že by chtěl někam jít.

„To už to bylo, oři, měli bychom se dohodnout. Půlku cesty jsem šla pěšky, a to jsem měla rozhodně těžší náklad než ty. To brnění se pořádně pronese, takže je to jedině spravedlivé," pronesla mile, ale když se stále ani nehnul, dodala: „Dobrá je vidět, že víš, co chceš, oři, ať už se jmenuješ, jak chceš, musím říct, že se mi líbíš, takže mám nový návrh. Když mě necháš sedět na tobě, což je stejně tvůj jediný úkol.."

Dál se nedostala, protože kůň pohodil rozzlobeně hlavou, až se musela pevněji chytit.

„Dobrá, to bylo velice netaktní k tobě, oři. Již budu mnohem lépe ovládat svůj jazyk. Když to uděláš, postarám se, aby si měl to nejlepší seno, ze všech ve stájích," dodala vesele.

Taková dokonalá nabídka samozřejmě nešla odmítnout, a tak společně postupovali dál. Vedla ho ven z lesa teda v to doufala, protože kůň se snažil, když ho nehlídala, jít na druhou stranu. Tam rozhodně nebyl jejich domov.

„Vlastně nejsi, oři, tak špatný, jak jsem si ještě ve stájích myslela. To Fergus si už určitě sedí u krbu a říká si, jak dobře dneska ukázal svoji převahu. A ano to mi říkal, jak mě miluje, a pak mě nechá uprostřed lesa. Samozřejmě, já tvrdila, že cestu najdu lehce, ale až když mě vyprovokoval, to už couvnout nešlo. Navíc naprosto žádný gentleman by svoji ženu nenechal samotnou v lese. Je to ostuda a jestli nás tu něco sní, bude to jeho chyba!" naříkala, přičemž s koněm uháněla dál a dál.