Tak konečně jsem něco dokázala napsat a ještě jednou se omlouvám, že to tak trvalo, ale  prostě psaní nešlo. Ale tak doufám, že se vám bude dnešní kapitolka líbit. Není sice z nejdelších, ale i přesto se při ní snad pobavíte a i třeba budete trochu bát.

V ten moment se jí oči rozšířily hrůzou a ona se nadechla, aby začala křičet. Ovšem stín nad ní, jako by na to čekal. Hbitě jí na ústa položil ruku, a když dívka kolem sebe začala vyděšeně kopat a mlátit rukama, lehce ji zvedl do stoje a přitiskl k sobě, že se nemohla ani hnout.

Liliana byla bez sebe hrůzou. Panebože, vždyť jen kousek od ní je Fergus a někdo se ji snaží unést. Prudce vykopla nohou, a když se jí ho konečně povedlo trefit do kolena, muž sprostě zaklel. Ovšem nepustil, ale naopak ji lehce nadzvedl a táhnul ji dál do lesa.

Dívka v duchu vyděšeně křičela jako o život, ale dlaň na jejích ústech zabraňovala, aby to uskutečnila doopravdy.

Ježiši, co mi udělá?, honilo se jí v hlavě, když se snažila aspoň svému únosci cestu, co nejvíc znepříjemnit.

Prudce se mu zakousla do ruky, až zasyčel a na okamžik ji pustil. Dívka ani na chvíli nezaváhala a využila nečekané možnosti. Nakopla ho a rozeběhla se jako splašená temným lesem pryč.

Netušila naprosto, kde by mělo být ležení Skotů, ale bylo jí to fuk. Hodlala se někde schovat, a pak se nějak dostane do bezpečí, ale s nějakými nebezpečnými muži za zády se jí to nepovede.

Běžela jako ještě nikdy. Běžela totiž o život. Přeskočila další kořen a rychle zahnula hloub do lesa. Za sebou slyšela pronásledovatelův dech. Obestřela ji hrůza. Byla naprosto sama uprostřed lesa s někým, kdo jí chtěl ublížit, zatímco její manžel si klidně spal a ani netušil, co se jí zrovna děje.

Ach, Fergusi, kdyby si jen věděl, pomyslela si zoufale. Byla si jistá, že její pronásledovatel ve tmě vidí mnohem lépe než ona. Nepokoušel se na ni volat, protože si byl jist, že ji i tak dožene. Když si to uvědomila, zmocnil se jí opravdový děs.

Možná bych měla zakřičet a doufat, že se ke mně dostane dřív manžel než ten, kdo mě honí, prolétlo jí hlavou.

Vzápětí však přeskočila další keř a rozhodně přivřela oči. Zvládne to sama, dodala si pro sebe v duchu. Načež když se ohlédla, málem se zajíkla, protože za sebou slyšela čím dál blíž kroky.

Ježiši kriste, prolétlo jí hlavou, když náhle uklouzla s výkřikem, který se snažila zdusit rukou a padala kamsi mimo stezku. Zatímco padala pádem, který nedokázala zastavit z kopce, který neměl konce, přičemž se jí do těla zabodávaly větvičky, kameny, až jí oči slzely bolestí.

Jakmile byl její pád u konce, zůstala ležet, jako mrtvola a jen doufala, že pronásledovatel to vzdal a odešel pryč nebo si aspoň není vůbec jistý, kde je. Minutu bez hlesu ležela a snažila se nevšímat bolesti v celém těle.

Pak opatrně nadzvedla hlavu a porozhlídla se. Viděla kolem sebe jen tmu. Nebyla si jistá naprosto ničím. Jen jednou jedinou věcí, že se nenechá unést a bude bojovat do posledních sil.

Proto pohnula rukou a její prsty neslyšně bloudily po zemi a hledaly jakoukoliv zbraň, která jí mohla zachránit život. Její naděje však vzaly za své, když děsivé ticho kolem ní přerušil mnohem horší a příšernější zvuk.

Zvuk tak děsivý, že jí přejel mráz až po zádech a ona ustrnula v pohybu. Bylo to křupnutí větvičky pod něčí nohou, a to jen nedaleko od ní. Obestřela ji hrůza všech možných hrůz. Natahovala uši, aby slyšela víc a víc, přičemž se modlila, že se jí to všechno zdá, že je to jen sen. Určitě se probudím a vše bude v pořádku, pomyslela si se zoufalou touhou, aby to byla pravda.

Druhé zakřupání však její naděje pohřbilo navždy. Bylo to téměř u ní. Pohnula křečovitou rukou, aby v ní uvolnila napětí a v ten moment, kdy dech ovanul její krk, její prsty narazily na větvičku, která se na dotek zdála dostatečně silná. Ani na chvíli nezaváhala. Její prsty se kolem ní obemkly a společně s naprostou hrůzou vyskočila na nohy a pak ke svému a nejspíš i úžasu svého pronásledovatele se na něj vrhla.

Neutíkala. Ne skočila na něj a jelikož měla na své straně překvapení, oba společně sletěli na zem. Dívka se pádem nenechala vyvézt z rovnováhy a jakmile se dokutáleli, byla to ona, kdo na něm ležel.

Své výhody okamžitě využila a přiložila mu na krk svou jedinou, ale dost účinnou zbraň.

„Kdo jste a co po mně chcete?" zasyčela chlapeckým hlasem, protože nechtěla, aby zjistil, že je dívka.

Čapku totiž měla kupodivu stále na hlavě, i přes svůj zběsilý útěk a pád.

Muž pod ní se ani nehnul a pak promluvil: „To bych se měl zeptat tebe, chlapče. Ty ses vloudil již na mém panství mezi mé muže. Pro koho pracuješ? A co tu chceš?"

Liliiana ohromeně vydechla, protože ten hlas znala moc dobře. Nemohla uvěřit, že ho opravdu uslyší od svého pronásledovatele. To ani ve snech. Čekala by kohokoliv, ale tohle ne. Hlava se jí motala úžasem, že skoro ani nevnímala obsah jeho slov, ale jen hlas, výslovnost a byla čím dál víc šokovaná.

„Slyšíš? Ty zlotřilý pse? Chtěl jsi nás ve spánku všechny zabít? Poslal tě někdo.." pokračoval dál, ale vzápětí využil jejího šoku a prudce odmrštil klacek, který byl slabou ochranou, ale přeci jenom aspoň nějakou a ani o minutu dýl se situace obrátila.

On ležel na ní a ona pod ním.

„Sakra, přeci...!!" pokusila se promluvit, ale nedostala se daleko, když ji přerušil.

„Tak kdo tě poslal, zvěde? Kdo??? Já se nenechám nikým zmást, své lidi znám až moc dobře a bez odpovědí se odtud nehneme," pokračoval dál.

Liliana se však už nebála. Už ne! Šok zmizel a ji zaplavila úleva.

„To jsem já!!" vydechla, ale on jako by ji neslyšel nebo nebral na vědomí.

„Nezajímá mě, kdo jsi, kromě toho, že jsi vetřelcem v mém klanu.."

Dívka ho však náhle přerušila smíchem. Rozesmála se a smála se dál a dál.

„Panebože, ty jsi žena!!"

Liliana se zazubila a položila mu jeho ruku na její prsa. Viděla jeho šok, když od ní uskočil a rozkročil se na nohou.

„Oni už na mě posílají ženu. Neuvěřitelně sprostá věc.."

„Fergusi.."

„A zná mé jméno!"

„Jsem Liliana!!!" zakřičela už rozčíleně.

Přešlo ji nadšení a úleva, jaké pocítila ve chvíli, kdy manžela poznala. Nyní ji obestřel vztek. To on ji honil po lese a málem ji vyděsil k smrti!

To už ji však manžel zvedl na nohy jediným prudkým pohybem.

Načež ji uchopil za ruku a vykřikl: „Liliano? Jsi to ty?"

Nakláněl ji na všechny strany, aby na ni mohl vidět i v té neproniknutelné tmě, pak však zvolil jinou taktiku, kterou o chvilku později poznala, když ucítila jeho ústa na svých. Vyvalila oči naprostým úžasem. Tohle rozhodně nečekala. Vzápětí se od ní odtrhl a zaklel jadrně.

„Sakra, Liliano!!!" pronesl rozčíleně. „Měla jsi být doma!"

„To ty běžně honíš lidi po lesích, můj pane? Zbláznil ses? Měla jsem z tebe strašný strach, laidře," odsekla rozčíleně, ještě teď slyšela svoje srdce rychle bušit do hrudi, když si vzpomněla na svůj úprk, kdy si myslela, že ji na konci přinejmenším čeká smrt.

„Myslel jsem si, že jsi zvěd nebo nějaký vrah! Nemohl jsem tušit, že jsi mě zatraceně už zase neposlechla a jela s námi v mizerném přestrojení a neobtěžovala ses mi to ani říct."

„Jistě a kdybych ti to řekla cestou, rozhodně bys neotočil koně a nedonutil mě jet zpět!"

„To bych přesně udělal!" odsekl rozčíleně, když ji dotáhl ven z lesa a zastavil na mýtině, kde je aspoň trochu osvětloval měsíc.

Dívka po něm mrskla rozčíleným pohledem a odvětila zlostně: „A to je důvod, proč jsem ti to říct nemohla!"

Muž se zamračil a odvětil: „Pak se nediv, maličká, že se tohle stalo. Navíc sis to nakonec zasloužila, protože jsi i přes můj zákaz jela s námi a v přestrojení. Měl bych ti dát pětadvacet, za to že si mě neposlechla."

Liliana odhodila vlasy z čela a odsekla: „Nezasloužila jsem si to, a kdyby si mě vzal s sebou ihned, Fergusi, tohle by se nestalo."

„Copak si myslíš, že bych ti, drahá, na tenhle chabý převlek skočil?" otázal se, když došel až k ní a vzal do rukou její košili a zatahal za ni.

Dívka mu ji nešetrně vytrhla a obhajovala se: „Vždyť ty sám si to nezjistil až do teď...."

„Zjistil bych to okamžitě, kdybych si tě pořádně prohlídl a kdyby tu nebyla taková tma! Vůbec nevypadáš jako chlapec. Mohli jsme si tuhle honičku ušetřit, kdyby bylo víc světla," odsekl zuřivě.

„Jistě, ty se rozčiluješ, můj pane, ale to ty jsi mě k smrti vyděsil. Myslela jsem si, že mě někdo zamorduje," vydechla vyčítavě.

„Proto jsem nechtěl, abys jela, jsme na nebezpečném území a nikdo neví, co se může stát!" pronesl muž rozčíleně.

„Tak by sis měl lépe hlídat místo, kde táboříš, laidře! Jestliže se ti tam dostane každý pobuda, nemáš moc ohlídané území a mohl by vás kde kdo přepadnout!"

„K čertu, Liliano, vždyť by tě nikdo neunesl. Byl jsem to já, nikdo cizí."

„Jistě, ale když i ty ses se mnou mohl vypařit, aniž by se někdo vzbudil, svědčí to o hodně slabé ochraně vašeho noclehu. Mohl mě klidně někdo unést, kdyby tě to nenapadlo jako prvního," odvětila mu rozčíleně.

„Ochrana je dostatečná a nikdo by tě neunesl, kdybys s námi nejela tajně, maličká."

Načež ji táhl lesem zpět k jejich tábořišti. Dívka sama by ho rozhodně nenašla. I tak se ztrácela, zatímco její manžel se zdál, že si je cestou naprosto jistý. Přesto si dívka ještě moc dobře uvědomovala, jaký měla strach, když utíkala před ním. Před manželem, což byla ironie osudu. Uměla si představit, kde koho, kdo ji mohl honit, ale jeho ne!

„Jak sis mohla dovolit jet s námi, Liliano? Víš, jak to bylo nebezpečné. Mohlo se ti něco stát!"

„Ale nic se mi nestalo!" odsekla napruženě a následovala ho rychlými kroky.

„Kdyby sis nehrál na honiče zločinců, byla bych v naprostém pořádku!" dodala zlostně.

To už poznávala krajinu před nimi. Byla si skoro jistá, že jsou nedaleko místa, kde ostatní klidně spali.

To už ji Fergus k sobě otočil a zastavil.

Načež hněvivě odsekl: „Neházej to na mě, Liliano! Ty jsi porušila můj zákaz, který byl navíc jen v tvém zájmu, ne z mého rozmaru. Tohle jen tak nesmažeš, maličká. Překročila jsi moje rozkazy, a to je vážný přečin...."

Liliana rozčíleně vydechla a odsekla: „Přečin? Měl jsi mě vzít s sebou hned, můj pane, aspoň bych na sobě nemusela tahat něco tak odporně těžkého!"

A ukázala si prudce na hruď, kde měla brnění, načež pokračovala: „Mohla bych být v šatech a všechno by bylo v pořádku!"

„Copak si myslíš, že dávám rozkazy jen tak pro zábavu? Ne, někdy jediný rozkaz nás dělí od hranice života a smrti. Kdyby mé rozkazy porušil někdo jiný, už bych ho tvrdě a nemilosrdně potrestal."

Rozčíleně zvedla bradu na výraz vzdoru.

„Jistě, takže mohu být ráda, že jsi mě honil jen po celém lese!" odsekla dívka nahněvaně a oči jí jiskřily vzteky.

Fergus očividně v jejích slovech nepostřehl ironii, protože smrtelně vážně přitakal: „Ano, má drahá, to je jen maličkost v porovnání s trestem, který by čekal jakéhokoliv mého muže, který by porušil můj rozkaz!"

Dívka po něm vrhla vražedným pohledem a on jí ho naprosto věrohodně oplácel, když v tom se ozval za nimi ozvalo: „Laidře, musíme vyrazit, jinak nám moment překvapení bude k ničemu."

A vzápětí se mluvčí, tedy rozesmátý Ian, objevil před nimi a vyvalil oči ohromením, když uviděl svou paní před laidrem.

„Lady Liliano? Vy jste za námi přijela?" vydechl překvapeně.

Fergus rozčíleně zaklel, protože je přerušil a odsekl: „Samozřejmě, že sem nepřijela v noci. Jela celou cestu s námi v tomhle naprosto nemožném a ničemu zakrývajícím převleku. To jsi věděl, že ano?"

Ian si Lilianu, která rozpačitě zrudla, prohlédl od hlavy až k patě a obzvlášť se zastavil na brnění.

„Samozřejmě jsem to po celou dobu věděl, laidře, ale nechtěl jsem ti přidělávat starosti a osobně bych se o tvou paní postaral," zalhal hned na to s úžasným úsměvem.

Fergus se na něj zamračil a odvětil: „Iane, lhát neumíš zrovna nejlépe. Běž připravit koně a pošli mi sem Briana. Okamžitě! Za pár chvil vyrážíme!"

Ian jen kývl na souhlas a ihned splynul s tmou, jako by zde ani nebyl. Liliana vrhla na manžela vzdorný pohled, když ustoupila o krok.

„Vy sháníte kněze uprostřed noci, můj pane? Nezdá se ti to nějak podezřelé?" otázala se podezřívavě.

Fergus nasadil masku naprosté lhostejnosti, když odvětil: „Rozhodně není, maličká. Takhle to my Skoti děláme od nepaměti. Můžeš být klidná, všechno bude v pořádku!"

Načež než si mohla stihnout všimnout něčeho podezřelého, přiskočil k ní, až vykřikla leknutím a vzápětí na ruce ucítila něco pevného. Ohromeně sklopila zrak a uviděla, jak jí manžel obmotává kolem ruky provaz. V ten moment se začala rvát, jako zběsilá.

„Zbláznil ses, Fergusi? Co to děláš? Okamžitě mě pusť!!" ječela, ale on na to nedbal. Hbitě jí pouta utáhl kolem ruky.

„Tentokrát chci, aby si tu zůstala a nehodlám zjišťovat, že jsi nás špehovala, Liliano. Tady budeš ve větším bezpečí," prohodil klidně a nevšímal si jejích kleteb.

„To mě tu přece nemůžeš nechat uvázanou ke stromu, Fergusi!" zvýšila dívka hlas, když obmotal zbytek kolem stromu.

„Přísahám, tentokrát se odtud nehnu, jen mi to sundej," vyjekla zoufale, ale muž se na ni zadíval.

„Tohle je větší jistota, maličká. Kdyby si mě poslechla už doma, nemusel jsem se k tomu uchylovat."

Tu byla pryč kajícnost a dívce oči znovu zajiskřily zlostí.

„Takže je to jen moje vina? Můj pane? A co část viny, není tvoje?"

Muž se ji pokusil pohladit po tváři, ale dívka mu uhnula rychle.

„Moje chyba je, že jsem doufal, že mě jednou poslechneš, maličká," odsekl jí.

„Nemusíš se bát, do rozbřesku budeme zpět a Brian se o tebe postará. Pak můžeme vyřešit zbytek," prohodil rozkazovačně.

Liliana rozzuřeně trhala rukou a vyjekla: „To snad nemyslíš vážně, můj pane! Opovaž se mě tady takhle nechat. Nebudu překážet. Budu tě poslouchat na slovo!"

Manžel se zamračil a udělal dva kroky od ní.

„Nejde to, maličká, proto jsem nechtěl, abys jela s námi. Měl jsem důvod, ale když jsi tu, nedopustím, aby ses do toho zapletla. Briane, to je dost," prohodil k ní a vzápětí k přibíhajícímu Brianovi.

Ten, když uviděl svou paní s rukou přivázanou ke stromu, se ohromeně zarazil. Fergus mu však nedal ani chvíli na přemýšlení.

„Máš velice důležitý úkol, Briane. Než se vrátíme zpět, pohlídáš lady Lilianu! Postaráš se, aby se jí nic nestalo, ale chraň tě ruka páně, jestli ji odvážeš. Rozumíš?" pronesl s celým svým rozkazem smrtelně vážně a ignoroval vražedný pohled Liliany.

Mladík se střídavě díval na laidra a pak na jeho ženu.

Byl z toho zmaten, ale byl poslušný vůli laidra Ferguse, proto i když to nechápal, pronesl: „Nemusíte se bát, pane, nic se vaší paní nestane."

Laidr kývl a dodal varovně: „A nenech se okouzlit jejím sladkým úsměvem."

Mladík kývl jako světaznalý hoch, i když si nebyl jistý, proč by se měl zrovna úsměvu obávat, ale mlčel.

„Já jsem, Fergusi, pořád tady!!! Okamžitě mě odvaž od toho stromu!" zaječela dívka rozzuřeně a prudce trhala provazem kolem zápěstí.

„Nemůžeš mě tu takhle nechat!!!" dodala stejně hlasitě.

Muž jí věnoval úsměv, když odvětil: „Tak koukej, maličká, jak to udělám!"

Načež se vydal do tmy pryč od ní. Liliana rozčíleně zaklela.

„Budu celou dobu křičet na celý les, jestli mě ihned neodvážeš, můj pane!!" zakřičela za ním a spustila takový křik, že si Brian musel zacpat uši, aby neohluchnul.

Dívka se ani nenadála a vzápětí se její manžel přiřítil zpátky. Okamžitě ustala v křiku a natáhla k němu vítězně ruku ovázanou provazem. Spokojeně se usmála, jistá si svým vítězstvím. Muž došel až k Lilianě a naklonil se k ní.

„Jestli to takhle chceš, má drahá, tak mi nezbude, než ti dát do úst roubík. To bys chtěla, lásko?" pronesl muž těsně u jejího ucha naprosto nevzrušeně.

Liliana se zajíkla zlostí nad jeho návrhem a počastovala ho rozzuřeným pohledem.

„Jak podlé, můj pane!" odsekla a odvrátila od něj hlavu.

„A neříkej mi, lásko," dodala napruženě.

Fergus se však k ní lehce přitočil a než se vzpamatovala, chopil se jejích úst a něžně ji políbil.

Když se od ní odtrhl, zašeptal u ucha: „Tak jak ses rozhodla, lásko?"

Dívka rozčíleně vydechla, než odsekla: „Nikdo o mně nebude ani vědět, ale počkej, až se vrátíš, můj pane. Budeš za to pykat."

Muž se však jen zasmál a tentokrát opravdu zmizel ve tmě a už se nevrátil. Dívka dlouho zírala do místa, kam odešel a v duchu mu hubovala, co mohla. Jen tak ji tu nechá uvázanou. Jak strašné, ale ona mu to vytmaví, až se vrátí.

Liliana se usadila na zem a po nějaké době zaměřila svou pozornost na Briana.

„Vidíš, jak tvůj laidr zachází s vlastní ženou?" prohodila obviňujícím tónem.

Mladík okamžitě rozpačitě zrudnul. Na jednu stranu byl loajální k laidrovi, ale na druhou mu bylo líto jeho nádherné ženy. V duchu si nadával, že dostal takový úkol. Radši by někde bojoval s nepřítelem než tohle.

„Váš manžel myslel hlavně na vaše bezpečí. Jinak by to neudělal, má paní," pokusil se o diplomatickou odpověď.

Liliana se na něj zadívala zpod sklopených řas a natáhla k němu zápěstí, kolem kterého měla obmotaný provaz.

„Vidíš, jak to mám zarudlé? Strašně mě to kolem zápěstí škrtí. Za chvíli mi tam nepoteče žádná krev, Briane. Co kdybys mi je aspoň trochu uvolnil?" pronesla klamně smutným hlasem.

Brian vypadal na okamžik zmateně a po chvíli kdy velmi usilovně přemýšlel, se vydal směrem k ní a ona se v duchu radovala nad svou výhrou.

Muž se však najednou zarazil asi metr od ní.

„Ne, vy jen chcete, abych odvázal," pronesl obviňujícím hlasem.

Dívka v duchu zaklela a snažila se uvolnit provaz sama tak, aby si toho nevšiml.

„To rozhodně ne, Briane. Opravdu mě to škrtí," pronesla sladce a ukázala mu ruku, tak aby si mohl všimnout, že díky jejímu boji s provazy je už má pěkně zarudlé.

„Ale jestli bych vás odvázal a vy jste utekla, váš manžel by mě nechal popravit za nesplnění úkolu. Jednou jsem to viděl, bylo to strašné. Zvracel jsem. Hrůzostrašná podívaná," pronesl vážně a dívce se na okamžik udělalo špatně jen nad tou představou.

„To by přece můj manžel neudělal," vydechla nevěřícně.

Muž smrtelně vážně přikývl a ona se musela zhluboka nadechnout, aby tuhle novinku vydýchala.

„Tak, co kdybys mě odvázal jen, než se vrátí, Fergus? Nic se nedozví," dodala po chvíli velmi vážného přemýšlení.

Muž se zarazil, protože se zamyslel, ale potom od ní ustoupil.

„Je mi líto, má paní, ale nemůžu porušit nařízení laidra!"

„Prosím, snad si nemyslíš, že by to nějak zjistil. Není tady," vyjekla s novou vervou.

„Laidr se to dozví," bránil se Brian smrtelně vážně a dívka měla chuť ho zaškrtit.

„A jak by se to podle tebe asi mohl dozvědět, Briane?"

Muž se k ní trochu přiblížil a dodal se smrtelně vážným pohledem: „Poznal by mi to na očích, nebo podle zdusané půdy."

Dívka si odfrkla nad těmi hloupými slovy, ale Brian, který to slyšel, se rozčílil a odmítl s ní dál mluvit.

Proto se dívka po pár marných pokusech o nápravu, opřela o strom a zavřela oči, aby si odpočinula. Vždyť byla noc. Po pár chvílích vyčerpaně usnula, a tak už nemohla vidět, jak si její stráž oddechla, že už nemusela čelit jejím mazaným pokusům, porušit laidrův zákaz.

Náhle se vytrhla ze spánku. Nejistě se kolem sebe rozhlédla a okamžitě si uvědomila, kde je a zvedl se v ní vztek. Když si však všimla Briana stojícího nedaleko od ní, rozhodla se, že se mu omluví. On za ten příkaz nemohl a ona ho kvůli tomu trápila.

„Briane? Omlouvám se. Já vím, že jen plníš rozkazy, ale laidr mě tak rozčílil, že jsem si vztek vylila na tobě," pronesla směrem k němu omluvně.

Muž chvíli stál bez pohnutí, až si dívka myslela, že snad její omluvu neuzná. Bylo jí to líto, byl tak hodný a jen plnil příkazy svého pána. Vzápětí, když se však obrátil, dívka uviděla, jak se jeho oči smějí.

„Má paní, není se za co omlouvat. Já to chápu, ale bylo to účinné, nemyslíte?" prohodil s tím svým chlapeckým úsměvem a dívce teprve v tu chvíli pochopila, že on se urazil jen na oko a dokonale mu to vyšlo. Pak se už o nic nesnažila.

„Zákeřníku," vypískla, ale její oči se taky smály.

Musela mu uznat bod, protože ji dostal naprosto dokonale a nemusel použít žádné násilí.

„Učíš se až moc ode mě, Briane," pokárala ho se smíchem.

Brian po ní blýskl pohledem a jen sebevědomě pokrčil rameny. Zbytek doby strávili tichým souzněním, ale dívky se zmocňoval znovu vztek. Ruka ji už bolela, jak ji dřela, aby z ní dostala provaz a Fergus se stále nevracel, aby přikázal její odvázání.

Ona mu to ještě spočítá, až se vrátí. Tohle jí udělal naposledy a žádná láska k němu jí nezabrání, mu pořádně vynadat.

„Kdy se vrátí?" otázala se unaveně a očima prozkoumala neprostupný les.

Kolem ní už svítalo a oni stále nikde. To hledají kněze někde po tmě? Měli tam jet za dne, takhle s nimi žádný nebude chtít ani mluvit. Možná už si to uvědomili, honilo se jí hlavou spoustu otázek a odpovědí.

„Jistě už tu brzo budou, má paní," snažil se ji uklidnit Brian.