Další kapitolka je na světě a  já doufám, že si ji užijete.  Takže přeji krásné počteníčko a zbytek dne. :)

Následně se vše chystalo na svatbu a Liliana se cítila naprosto dokonale zamilovaná. Neustále kolem sebe viděla Ferguse, který ji buď někam zatáhl, aby ji mohl jen tak políbit, nebo ji rozptyloval od její práce.

Když šla sbírat bylinky, objevil se za ní a něžně ji políbil, načež jí začal pomáhat. Liliana si skousla ret, aby zastavila smích, který jí klokotal v hrdle, když jí začal do košíku házet, cokoliv, co vypadalo jako kytky. Dusila se smíchy, když se opřela o strom.

„Můj drahý, víš vůbec co sbírám?" prohodila vesele.

Muž se na ni otočil, přičemž v rukou držel nějaký plevel.

„Tohle ne?" pronesl s dojemně rozzářeným úsměvem.

Dívka se smíchem zavrtěla hlavou, došla k němu a sklonila se, aby se podívala do košíku.

„Tohle ne, taky ne, skoro, těsně vedle.." odříkávala, zatímco byliny vyhazovala ven a na tváři se jí čím dál víc roztahoval úsměv.

„To snad nemyslíš vážně, maličká," durdil se naoko rozčíleně.

Liliana se však na něj vesele zazubila a vytáhla poslední bylinku.

„Tuhle jsi našel dobře. Krásně jsi to zvládl, můj pane," pronesla vesele.

„Takže jen jedna je dobře, drahá?" pronesl s lehkým úsměvem, zatímco se k ní hbitě blížil.

Dívka uskočila za strom a zavolala nevinně: „Ostatní nebyly ta správná volba, drahý."

Načež se zachichotala a vykukovala z pod stromu.

„Až mi budeš pomáhat podesáté, budeš znát všechny, má lásko," dodala konejšivě a věnovala mu zářivý úsměv.

Muž se k ní přibližoval a jeho oči zářily lišáctvím.

„Takže ty, drahá, říkáš, že jsem naprosto neschopný?"

Liliana vyprskla smíchy a odvětila: „To jsem neřekla!"

Načež se zasmála a k manželovu šoku si sundala z nohou boty a odhodila je k němu, a poté se se smíchem zatočila.

„Co kdybychom si zatančili, můj pane?" pronesla s jiskrou smíchu v očích a roztočila se tak, až za ní její sukně vlála.

„Tady?" vyjekl muž ohromeně a rozhlédl se kolem sebe.

Dívka však na něj zakývala prstem a zašveholila: „Nikdo tu není, Fergusi. Bude to úžasný!"

„Jestli to někdo uvidí, tak budu mít jako laidr malý respekt," zahuhlal muž a ještě jednou prozkoumala prostředí kolem nich.

To už se však dívka roztočila a začala se mezi květinami točit. Dotek nohou na zemi byl nádherný a ona se usmívala na stále váhajícího manžela.

„I kdyby tě někdo viděl, drahý, tak by si naopak u svých lidí získal respekt."

Načež dodala uličnicky: „Protože by v tobě konečně viděli člověka jako jsou oni a ne poloboha."

Po tomto prohlášení se muži okamžitě rozzářily oči a sebevědomě vypnul hruď.

„A tak to je správně!"

„To je velmi nehorázné! Právě by ses nad nimi neměl vyvyšovat, ale ukázat jim, že jsi jeden z nich a že táhnete za jeden provaz," odsekla dívka, ale stále jí na rtech hrál úsměv.

„Jsi jen žena! Jak by si tomu mohla rozumět, drahá," pronesl vzápětí její manžel drze.

Dívka okamžitě rozčíleně zvedla hlavu a vrhla po něm vražedný pohled, nad těmi slovy, ale to už si muž odhodil vlasy z očí a ona viděla, jak se směje a než se mohla vzpamatovat byla v jeho náručí.

„Dostal jsem tě, má milovaná," zašeptal jí těsně u obličeje a jeho oči se smály.

„Takže už si nemyslíš, že ženy jsou hloupé a mají jediný životní cíl?" oplatila mu drze a hleděla mu rozhodně do očí.

Muž se zakuckal smíchy, když jí něžně odhrnul zapomenutý vlásek z obličeje a odvětil: „To jsem si snad někdy myslel?"

Liliana se k němu tělem ještě víc přitulila a vyhoupla se na špičky, takže je od sebe dělilo jen několik centimetrů, když mu do obličeje vdechla: „Dříve ano, můj pane."

Muž ji políbil na spánek a když si tiše povzdechla dodal vesele: „Ve Skotsku vždy byly nejdůležitější dvě věci, potom není divu, drahá, že jsem měl tak pomýlený názor."

Liliana na něj zamrkala.

„A to jaký?"

„Koně a zase koně!" odvětil muž a na konci už se opravdově rozesmál, když jeho žena rozčíleně zanadávala.

„Ty!!! A kde jsou ženy?" otázala se dívka až příliš sladce.

„Ty se vyměňují třeba za dva plnokrevníky," dodal manžel poslední bombu mezi ně.

Na odezvu nemusel čekat dlouho. Udělal dva kroky zpět a už se na něj jeho žena vrhla s očima plnýma blesků.

„Ty jeden Skote!" vypískla dívka, když do něj zabušila, ale manžel se nenechal zaskočit, místo, aby se bránil, jen si klekl na kolena.

„Jen říkám, jak to zde chodí, má paní. Smím prosit?" dodal klidně a ona šokovaně hleděla na jeho nataženou ruku.

„Neříkal si, že ti to zkazí tvoji laidrovskou pověst?" rýpla si.

Ovšem vzápětí už společně tančili uprostřed květin. Liliana se mohla usmát při pohledu na manžela, když se jí uklonil. Uprostřed té zeleně vypadal naprosto rozkošně. K tanci nepotřebovali hudbu, ta jim hrála v jejich srdcích.

To že se o hodně později domů vrátili s poloprázdným košíčkem a bez bot se jim nezdálo ani trochu divné.

Jindy ji Fergus vzal na projížďku.

Tentokrát teda ne k jezeru, ale dívka se cítila naprosto úžasně, když jela vedle svého manžela a pomalu projížděli nádhernou krajinou Skotska. Když jí navrhl závod, nemohla protestovat. Její oči zajiskřily smíchy a dřív, než mohl závod odstartovat, dívka se rozjela.

„K tomu stromu na konci," křikla na něj a se smíchem plným nadšení z jízdy uháněla, jako o život. Chtěla vyhrát a moc dobře věděla, že její manžel je skvělý jezdec.

„Jen počkej, maličká," slyšela jeho smích, ale nedbala na to. Uháněla víc a víc.

„Koníčku, prosím, když vyhraju, něco dobrého dostaneš," zamumlala u jeho ucha, když v tom ucítila kolem pasu paže, až vyděšeně vykřikla, což se odrazilo všude kolem ní.

Vylétla do vzduchu a pak už seděla na Fergusově koni.

Liliana se na něj otočila a vypískla: „To není spravedlivé, můj pane!"

Muž se na ni zazubil a přivinul si ji k sobě.

„Ty jsi, drahá, taky nehrála spravedlivé," prohodil vesele.

„Ale takhle nevíme, kdo vyhrál," odsekla uraženě.

Fergus sebevědomě vypnul hruď, až dívce začal v hrdle klokotat smích při tom pohledu.

„Má milá, myslím, že nám všem je jasné, kdo by to vyhrál. Vlastně jsem to udělal kvůli tobě, aby ses nemusela cítit trapně," provokoval ji vesele.

Liliana se po něm ohnala a způsobila tím, že oba málem spadli z koně.

„Já ti dám, můj pane, vyhrála bych to! Rozhodně ano," odsekla a vraždila ho pohledem. Manžel si z toho však naprosto nic nedělal, jen se o to víc rozesmál.

„Tak uvidíme, jestli mě najdeš v lese, Fergusi," popichovala ho vesele.

„Kdekoliv, má drahá," kasal se sebevědomě, ale to už dívka seskočila z koně a s očima plnýma smíchu, dodala: „Tak uvidíme, ale když mě nenajdeš a já tě překvapím, povíš mi o své rodině."

Načež už si pozvedla sukně, aby jí nebránili při běhu.

„A když tě ihned najdu, maličká, zůstaneš se mnou celý den v posteli," prohodil škádlivě.

Liliana po něm vrhla pobavený úsměv, když se rozeběhla a za běhu zavolala: „Tak to bych tě mohla nechat klidně i vyhrát, byla by to výhra i pro mě. Člověk si občas potřebuje odpočinout."

Ještě za sebou slyšela jeho smích, ale nedbala na to. Chtěla vyhrát. Vběhla do lesa a věděla moc dobře, že její manžel je skoro za ní. Hbitě přeskočila keř a skočila za něj.

„Má drahá, lehčí úkol si mi nemohla dát," volal a rozhodně nikam nespěchal, jako by šel jen na nějakou procházku.

Dívce v hrdle klokotal smích, když tiše pokračovala hloub do lesa přes keře a popínavé rostliny. Nedbala na to, že šaty byly na nějakých místech potrhané. Bavila se. Nikdy by neřekla, že tohle s ní její manžel podnikne.

„Já moc dobře vím, kde jsi, má milá," slyšela manželův pobavený hlas.

„Kdyby si to věděl, dávno by si mě našel," zavolala zpátky a pak hbitě zmizela mezi dalšími stromy.

Slyšela za sebou nedaleko manželovy kroky, ale byla si jistá, že ji neobjevil, jak doufal. Stal se z toho strategický útok a dívka se nemínila nechat jen tak prozradit. Schovávala se a v jednu chvíli se i lehce dostala za manžela, který o tom neměl ani tušení. Vesele sledovala jeho jisté pohledy, jako by provrtával i veškerou přírodu. Náhle už byla těsně za ním a hodlala na něj bafnout, když v tom se otočil a schvátil ji do náručí za jejího zděšeného křiku.

„K čertu, málem jsem tě měla," zahučela, když ji přešlo křičení a Fergus ovládl smích.

„Já ti říkal, drahá, vždycky tě najdu," zašeptal a zadíval se jí do očí.

Liliana se k němu naklonila a nechala své rty spočinout na jeho. Muž ji hbitě vzal do náručí a polibek prohloubil.

„Miluju tě, můj pane," vydechla mu do úst.

Muž se zachvěl nezměrnou radostí, jako tolikrát už za těchto dní. Bylo neuvěřitelné, jakou moc měli ty slova. Vždycky jako by jím projela vlna nadšení, chrabrosti a hrdosti. Jeho žena ho milovala a dodávala mu sil. Nikdy nevěřil, že se tohle může stát.

„A já tebe miluju, maličká, měl jsem si to uvědomit, již dávno," odvětil šeptem s očima upřenýma do jejích.

„Jsi trošku pomalejší, drahý, ale hlavně, že jsi to pochopil. Jsem strašně šťastná s tebou," odpověděla s hlasem prosyceným láskou. Muž se o to víc rozzářil.

„Víš, že mám povinnosti."

„A já také, drahý," vrátila mu, „Chystáme svatbu, to je náročná záležitost a stále nemáme kněze."

Muž ji políbil na krk a jeho ruce se hrabošily v jejích vlasech, až dívka slastně povzdechla.

„Kněz tu bude zítra, drahá, o to se postarám. Nemusíš se bát, má drahá," pronesl muž rozhodně.

„To jsem teda zvědavá, můj pane," zacvrlikala vesele.

Když se náhle od ní odtrhl, dívka překvapeně zvedla hlavu.

„Není čas to odkládat, maličká,."

„Ian tě za to nebude mít rád," popíchla ho, když k němu došla a dala mu ruce kolem krku.

Načež vydechla: „Pojedu s tebou, Fergusi!"

Manžel ji po těch slovech od sebe jemně odvrkl a zasmál se.

„Jsi čím dál mazanější, má paní, ale v bezpečí budeš tady a hezky na mě s úsměvem budeš čekat, jak se na správnou manželku sluší," pronesl s hlasem podbarveným smíchem.

Liliana po něm mrskla rozčíleným pohledem a snažila se uhnout jeho lačným rukou. Prudce se po něm ohnala.

„Tak dlouho jsem nikde nebyla, můj pane, můžeme společně podniknout cestu za knězem. Bude to nádherné," prohodila vážně.

Muž se však k ní přibližoval, náhle se sehnul a utrhl květinu, až dívka zmateně zamrkala.

„Ta květina je krásná, jako ty sama, má paní," dodal a vložil jí do dlaně květinu.

Liliana byla v tu chvíli naprosto ohromena a nadšená. Hleděla na květinu a pak se zářivě usmála.

„Je nádherná, můj pane," vydechla a dřív než si mohl všimnout jejích jiskřiček vzteku, vrhla se na něj a květinou ho mlátila.

„To si opravdu myslíš, můj pane, že jsem tak hloupá a povrchní, abych se nechala okouzlit kytkou?? Tak to rozhodně ne, Fergusi, to že tě miluju, neznamená, že budu jako hloupá husa poslouchat tvoje rozkazy," pronesla rozčíleně, zatímco muž uhýbal před ranami květinou, která dávno ztratila svoji dřívější slávu.

„Ty mě opravdu mlátíš? Kytkou? Panebože chacha," uslyšela přidušený smích svého manžela a přestala s mlácením.

Pohlédla na něj a uviděla, jak se otřásá smíchy.

„To není vtipné," odsekla, ale to už i jí zacukaly koutky úst smíchy.

„Nic lepšího nebylo po ruce," dodala na svou obranu a pro jistotu, aby tomu dodala důraz, ho tím majzla do hlavy ještě jednou.

To už se muž rozchechtal ještě hlasitěji a dívka se k němu vzápětí přidala.

„Fergusi, prosím!!! Budu tě na slovo poslouchat!!! Já tě prosím, nehnu se od tebe ani na krok," hučela Liliana do manžela, zatímco si společně s vybranými muži připravovali koně na výpravu za knězem.

Její manžel se však dál tvářil nevzrušeně, zatímco si sedlal koně.

„Liliano, zůstaneš zde a hotovo. Jako správná paní se o náš domov postaráš," pronesl klidně.

Dívka rozčíleně nafoukla tváře a zrudla zlostí.

„Nejsem malá holka! Zvládnu tu cestu!" odsekla zuřivě.

Muž po ní vrhl pobavený pohled a prohodil: „To jsem si, má paní, všiml."

Načež dodal tiše, aby ho slyšela jen ona: „A přesvědčil jsem se o tom v naší ložnici."

Dívka zrudla rozpaky a ohnala se po něm, ale manžel se jí lehce uhnul a chytil její napřaženou ruku, načež jí do dlaně políbil.

„Miluju tě, maličká. Takhle je to lepší! Jen, co se vrátíme, usmířím si tě," prohodil sebevědomě.

„Možná už o to nebudu stát," odsekla protivně a ruku mu vytrhla, načež se k němu obrátila zády.

Za sebou slyšela jeho povzdech.

„A co pusu na dobrou cestu, má lásko?" uslyšela vzápětí jeho jemný hlas.

„To si nezasloužíš," odvětila rozčíleně a vydala se rozhodným krokem pryč.

On jí zakáže jet s ním a pak by ještě chtěl nějaký projevy náklonosti. Tak to ne!, zuřila v duchu.

„Liliano!! Liliano!!" slyšela za sebou jeho rozčílený hlas, ale s čistým svědomím ho ignorovala.

Ať se zlobí! Ona taky! Rozčíleně si to mašírovala do domu, že ani neslyšela, jak jí hučelo v uších, rychlé kroky za sebou. Vzápětí byla nešetrně hozena do vzduchu, až zakřičela a dopadla na manželovo rameno.

„Ty sprosťáku! Co si to dovoluješ! Okamžitě mě pusť dolů!" zaječela rozzuřeně a zabušila mu do zad.

Manžel to však naprosto ignoroval. Vzápětí ji nešetrně shodil do sena a dívka se rychle hrabala na nohy.

„Fergusi!!" vyjekla rozčíleně, ale manžel si k ní kleknul a znovu ji nechal padnout do sena.

„Liliano, ty mě v tomhle poslechneš, i kdybych tě měl přivázat. Miluju tě, ale nehodlám riskovat tvoje bezpečí."

„Nic by se mi nestalo, byla bych s tebou," vydechla rozčíleně.

„Nemůžeš mě tu držet jako vězně," prohodila ohnivě.

Fergus si povzdechl a projel si rukou vlasy.

„Nechci, milovaná, ale pojedeme na území jiných klanů a tam nikdy nemůžu vědět, co se stane a nechci ohrozit tvoje bezpečí. Nemohl bych tě ztratit," dodal vážně.

Liliana byla dojata jeho slovy, pak však položila ruku na jeho tvář a donutila ho, aby se jí zadíval do očí.

„Ale ty musíš pochopit mě. Chci být s tebou neustále a ne se nechávat zavírat tady. S tebou se cítím v daleko větším bezpečí," pronesla tiše a pohladila ho po tváři.

Zamžourala za něj, a když tam uviděla lehké brnění, koutek úst se jí zvedl. Znovu upřela zrak na manžela.

„Uvidíme se zítra, to ti, má milovaná, slibuju a všechno ti vynahradím," dodal jemně, načež jí něžně vzal hlavu do dlaní a políbil ji.

Dívka se mu poddala a ponořila se do nádherné lásky. Miluje ho, ale přesto ho neposlechne.

Když se od ní odtrhl, uhladila mu košili a řekla: „Běž, můj pane! Miluju tě!"

Načež od něj odvrátila zrak. Muž ji však vzal něžně za bradu a donutil ji podívat se mu do očí.

„A já miluju tebe, maličká," zašeptal vroucně a s posledním pohledem se vydal ven.

Dívka ani nečekala, až vyjde ze stájí, ale rovnou vyskočila na nohy a rozeběhla se k brnění. Vedle sebrala košili, a když na sebe vzala brnění, málem se sesunula na zem pod tou tíhou. Načež vedle jednoho stání sebrala stájníkovu čapku. Hbitě si pod ni schovala vlasy, přičemž doufala, že to bude stačit, aby ji neodhalil manžel.

„Doufám, že si svá poslední slova budeš pamatovat i později," zamumlala vesele, když si rovnala brnění na těle.

Okamžitě se cítila o deset let starší, jak ji to táhlo k zemi. Vlasy si hbitě svázala stuhou a na hlavu si nasadila helmu a zastrkala si pod ni, co nejlépe vlasy. Na nohy si natáhla nohavice a otočila se kolem své osy.

„Musím vypadat úžasně," zamumlala sama pro sebe, a když uslyšela z venku zaržání, vrhla se pro koně.

Nesmí jí odjet. Nesmí mít pochybnosti, že k nim patří. Hbitě si prohlídla koně a chtěla si vzít svého, ale uvědomila si, že už podle něj, by ji manžel odhalil.

„Samé potíže," pomyslela si otráveně.

Proto se zadívala na impozantního koně a oči jí zajiskřily nadšením.

„Ten je správný," zamumlala a lákala koně ven.

Sebrala seno a lákala ho k sobě. Kůň si ji dost nejistě měřil a jí na okamžik připomněl Ferguse, protože se cítila, jako by si z ní dělal legraci.

„Hodnej koníček," mumlala konejšivě, ale když uslyšela hlomoz, vyhrkla rozčíleně: „Tak dělej, ty hloupý koni! Nebo nám ujedou."

Koni se to však nelíbilo a zuřivě na ni zafrkal, až dívka vylekaně o krok ustoupila.

„No no snad by ses nezlobil," domlouvala mu a začínaly ji bolet ruce, na kterých jí tížilo brnění.

„Bože, to není možný. Mně se prostě nemůže něco dařit," drtila skrz zuby rozčíleně.

Nechtěla, aby ji tu manžel nechal. Chtěla vidět svět kolem sebe a ne tu být zavřená. Zadívala se koni upřeně do očí a snažila se ho dostat do stavu poslušnosti. V duchu mumlala příkaz za příkazem a silou svého pohledu zvíře nutila, aby ji poslechlo a nechalo ji na něj posadit.

„Tak hodný," zašeptala a došla až k němu.

Koník se ani nehnul a dívka si dovolila sebevědomý úsměv, když na něj dala sedlo a vyhoupla se do sedla. Jakmile seděla v sedle a cítila se v bezpečí, usmála se.

„Naprosto v pořádku to šlo," prohodila sama pro sebe, když ho pobídla do kroku, aby se dostali ven ze stáje.

Kůň se v první chvíli ani nehnul, až dívka sprostě zaklela.

„Jednoduchý pokyn, co na tom zatraceně nechápeš, oři?" vyhrkla, jako by jí snad kůň mohl odpovědět, že ano?

Ticha se jí dostalo a ona ho koleny znovu pobídla vykonat její příkaz a už litovala, že si nevzala svého koně. Ten ji na slovo poslouchal naopak od tohohle lenocha. Znovu seskočila z koně, který stál jako tvrdé y. Skoro se sesunula na zem, jak ji brnění tlačilo a v duchu si nadávala, protože hluk z venku pomalu slábnul.

„Tak to jsme si nedomluvili, oři, já spěchám a na trucování nemám čas," napomenula ho a za uzdu se ho snažila dostat k vratům od stájí.

Vší silou se opřela do země a snažila se ho donutit ke kroku. Kůň však jako by se jí vysmíval. Stál na místě. Dívka rozčíleně pustila uzdu.

„Tak jak chceš, já si vezmu jiného koně, ale ty to pořádně schytáš," vyhrožovala mu a znovu zatáhla za uzdu.

Kůň udělal jeden krok a dívka se spokojeně usmála.

„Já věděla, že jsi zlatíčko," pochválila ho a vedla ho ven ze stájí. Sotva se však dostali na úroveň stáje, kůň se zastavil.

Dívka po něm vrhla vražedný pohled a zamumlala: „Tak ty si myslíš, že mě dostaneš, potvoro? To rozhodně ne!"

Načež pustila uzdu a obrátila se k němu zády.

„Tak já půjdu pěšky. Tebe k ničemu nepotřebuju," mluvila a na moment se obrátila, aby viděla na koně, když pokračovala: „Ale ještě, než odejdu všem nařídím, aby do stájí nikdo nešel celý den, a to budeš mít pořádný hlad, ale nikdo nepřijde."

Jako by jí mohl rozumět, že? Kůň zafrkal a ona by se vsadila, že kdyby mohl mluvit, vysmál by se jí.

„Ale ty mluvit neumíš," prohodila zákeřně a otevřela vrata jen na takovou škvíru, aby se jí protáhla jen ona sama.

„Pěkné hladové dny," prohlásila a v tu chvíli, kdy se jí protahovala, kůň prudce vrazil do vrat, až dívka spadla na zem, jak proběhl těsně kolem ní. Zvíře se hnalo pryč a dívka rozčíleně zaklela.

„K čertu s tím ďáblem," skuhrala, když se s brněním snažila vstát.

Ovšem kolem ní nastal naprostý chaos. Její manžel rozzuřeně vykřikl, když viděl koně, jak se na ně hnal a všichni muži okamžitě veškerou svou pozornost soustředili na zvíře.

„Skvělé," zamumlala, když si uvědomila, že nyní má šanci se mezi ně vmísit bez podezření.

Hbitě vběhla zpět do stájí a došla ke stání svého koně. Už nehodlala honit nějaké jiné příšerné zvíře. Vezme si toho koně, na kterém je zvyklá jezdit nejčastěji a hotovo. Bude doufat, že manžel se nebude zajímat o všechny lidi, co s ním jedou. Jednoduché.

„Hodný, pojedeme společně na výlet," zamumlala a o chvíli později stála v chumlu mužů, kteří měli vyrazit na výpravu.

„To by mě zajímalo, který idiot Bleska pustil!" rozčiloval se Fergus a dívka i pod helmou zrudla rozpaky.

Já mu dám idiot, ten kůň se nedal zkrotit, pomyslela si v duchu, aby si to omluvila.

„Pane, zjistíme to, než se vrátíte, budete tu mít viníka," pronesl úslužně Malcolm.

Liliana na něj malicherně vyplázla jazyk, i když to nemohl vidět. Podlézavec jeden, protestovala v duchu. Snažila se vypadat nenápadně. Stála, co nejvíc v chumlu, aby nebyla moc vidět a tvářila se velice důležité. To bylo nejdůležitější.

„To doufám, Malcolme, spoléhám na tebe," pronesl Fergus chladně, načež se rozhlédl kolem okolí a dívka se pro jistotu ještě víc přikrčila.

Rozhodně nechtěla, aby ji odhalil už zde.

„Jedeme! Zdrželi jsme se už dlouho," na tahle slova dívka čekala jako na smilování.

Téměř nadšeně se začala soukat do sedla, což se ukázalo jako nelehký úkol s brněním. Když už podruhé sklouzla dolů, měla toho dost.

„Nejde ti to, vojáku?" ozval se za ní náhle pobavený hlas jejího manžela.

K čertu, zařvala v duchu. To se nedostanu ani přes bránu.

„V pořádku, laidře," odsekla co nejvíc klučičím hlasem a doufala, že to bude Fergusovi stačit.

Když se však otočila, viděla, že odchází a úlevou se jí skoro podlomily nohy. Pak už si stoupla na výstupek a konečně se jí povedlo dostat do sedla. Spokojeně se usmála, ale to už se průvod dal do pohybu, a tak také pobídla koně do klusu.

Jakmile projela branou, okamžitě zmizel stísněný pocit a ona se uvolněně usmála. Konečně jednou podnikne něco záživného. Zamyšleně hleděla na manžela, který jel v čele průvodu a hned za ním klusal s koněm Ian.

Liliana pobídla koně do většího tempa a užívala si nynější pocit svobody. Jakmile zajeli do lesa, dívka dýchala čerstvého vzduchu, ale vzápětí už nasadili svoje oblíbené tempo, které si ještě pamatovala z dob, kdy sem přijela.

„Pořád někam spěchají," zamumlala, když se sklonila ke koňské hřívě a popohnala koně k většímu výkonu.

Po hodině jízdy pochopila, proč když sem přijela, byla úplně hotová a musela se pořádně vyspat. Nyní si připadala dost podobně a z přírody neměla absolutně nic. Na okamžik ji napadlo, že by se od nich mohla odpojit a sama prozkoumat okolí dřív, než se vrátí, ale když z lesa uslyšela zavytí vlka, zase si to rychle rozmyslela. Vedli koně snad tím nejhorším terénem, co mohli. Dívka si v jednu chvíli dokonce začínala myslet, že to dělají naschvál, i když se ujišťovala, že o ní nemají ani tušení. Ovšem, když uslyšela nadšené hvízdání Skotů při snad nejhorším úseku, kdy se bála, že už se na koni snad ani neudrží, pochopila pravdu. Oni si to užívali.

„Neuvěřitelné," zaskuhrala a vraždila je všechny pohledem.

„Copak neznají stezky, cestičky, kudy jezdí ostatní?" mumlala si pod nos a už skoro ležela na krku koni, jak ji bolelo celé tělo.

„Jak romantické," dodala, když ostatní vypadali naprosto svěže.

Už měla skoro touhu dojet za Fergusem a přiznat, že jela s nimi, ale rychle ji to přešlo. Naopak se zatvrdila a odmítala si stěžovat. To tak, aby mu přiznala, že to nezvládne. Ještě dalších několik měsíců by jí to připomínal.

„Utáboříme se tady. Je to nedaleko od hranic McGenových," zvolal náhle Fergus a dívka málem nahlas vypískla úlevou, že se rozhodli utábořit.

Nadšeně zastavila koně a rozhlížela se kolem sebe. Pomalu se stmívalo a kolem ní byl pustý les. Vůbec se teda nebála.

„Takhle brzy, laidře? Že by ses tak brzy unavil?" poškádlil ho Ian a Liliana se musela pousmát.

„To víš, slyšel jsem, jak ti kosti vržou únavou, tak jsem už to nemohl déle vydržet," odvětil mu nevzrušeně Fergus a lehce seskočil z koně.

Liliana od něj odvrátila zrak a sama se mátožně sesunula na zem. Opřela se o koně a na chvíli si do jeho srsti ponořila hlavu a jen odpočívala.

„Připravte oheň a postarejte se o koně," rozlehl se kolem ní hlas Ferguse.

Pomalu dovedla koně ke stromu a přivázala ho k němu. Pak se iniciativně rozešla dál do lesa, aby přinesla dříví, ale když se na chvíli otočila, všimla si, že ji její manžel sleduje zamyšleným pohledem. To nebylo dobré znamení.

Když se konečně uložila, co nejdál od Ferguse na zem a přikryla se plédem, byla k smrti utahaná, ale přesto nelitovala, že s nimi tajně jela. Bylo to něco jiného, než poslední dobou dělala a mohla být se svým manželem, i když on o tom nevěděl. Ona se však cítila naprosto v bezpečí, když byl kolem ní. Zachumlala se do plédu a zavřela oči. 

Zaposlouchala se do zvuků přírody a zaslechla i Iana, který jednomu z mužů přikazoval, že bude mít první hlídku. Tichý šum nedalekého potůčku a hmyzí poletování ji dokonale uspalo, až se propadla do říše snů.

Nespala však dlouho, když v tom ji něco vytrhlo ze spánku. Netušila, co za zvuk ji probudilo. Prudce otevřelaoči do úplné tmy a uviděla nad sebou tmavou postavu.