Tak jsem znovu na scéně a příběh může pokračovat. Čtěte na vlastní nebezpečí, nepřijímám žádné výdaje na smrt smíchy. :DDD Krásné počteníčko a snad se vám nová kapitolka bude líbit.

Následující den Liliana vstala a jako správná paní domu se šla postarat, aby všechno klapalo, tak jak má. Musela něco dělat, aby zapomněla na to, co se stalo s Marianou. Noční můry ji ještě stále v noci budily, ale Fergus je vždy odehnal, a tak dlouho ji držel v náručí, dokud neusnula spánkem spravedlivých.

Spokojeně v kuchyni společně s Márií připravila jídelníček na další dny a pak už jen poslouchala rozhovor žen. Sama rozhodně nemohla přidat ruku k dílu. Jakmile něco takového navrhla, okamžitě se jí dostalo záporné reakce, když ne přímo výkřiku zděšení a potupného posazení zpět.

„Má paní, musíte odpočívat, a ne se přepínat," pokárala ji Mária a vrhla na ni nesouhlasný pohled.

„Takže to nesmím ani zvednout tenhle košík?" otázala se ironicky.

Kuchařka však po ní jen vrhla další ze série rádoby úslužných pohledů a vzápětí smrtelně vážně dodala: „Ne, má paní."

Uctivá úklona byla v rozporu s rozzlobenými slovy, ale Liliana se usmívala. Měla Máriu ráda, a to že o ni měla starost, bylo tak pěkné.

Proto nedbala na ženiny protesty a než se mohla vzpamatovat, vstala a nejistě ji obejmula. Kdyby tak mohla vidět dozadu, viděla by, jak kuchařka v naprostém šoku vyvalila oči a jen se nechala obejmout. Její ruce byly neschopny jakékoliv reakce.

„La-dy Li-li-ano, co to děláte?" dostala ze sebe žena konečně ohromeně.

Liliana ji opatrně pustila, protože se bála, že by Mária mohla spadnout, načež jí věnovala uličnický úsměv.

„Jen jsem ráda, že jsme všichni v pořádku, Mário, a také bych ti chtěla říct, že jsem opravdu ráda, že jsem tě poznala," prohodila s vážným pohledem upřeným do ženiných očí.

Mária dojatě zmlkla a do tvářích se jí nahrnula červená barva. Byla na rozpacích, ale Liliana jí ani nedala šanci cokoliv říct.

„Na to není, Mário, žádná odpověď ani ji po tobě nežádám. Jsem jen ráda, že jsem venku z komnaty, tam je to prostředí přímo ubíjející. Naštěstí tentokrát dostal Fergus rozum," prohodila a popadla jablko, načež se vydala ven, tak už si nemohla všimnout nevěřícího pohledu Márii.

Ian si klidně vykračoval po nádvoří, když byl náhle stržen na stranu. Zakopnul o svou nohu a sletěl s klením na zem a teprve v tu chvíli se mu vrátili jeho instinkty vojáka. Vykopl nohu, ale místo, aby strefil útočníka, ucítil pod nohou zeď domku.

„K čertu," zaklel bolestí a zvedl hlavu.

„Bože, Iane, to jsem já a ne čert," ozval se nad ním pobavený hlas Ferguse.

Ian se posadil a vrhl po něm zamračený pohled.

„Zbláznil ses, laidře, co si tu hraješ na neviditelného? To že tě občas neposlechnu, neznamená, že kdyby si na mě zavolal, že bych tě nevnímal, příteli. Takto drastické řešené nebylo nutné," prohodil a už mu na tváři zase hrál úsměv, jako by se předtím nic nestalo.

„Ach bože, že jsi to ty tak mě i zlost přešla. Já jsem tak mírumilovný člověk, laidře. To si pamatuj! Ještě, že mě máš!" dodal a dál seděl v prachu země. Nespěchal, aby vstal.

Fergus po něm vrhl vražedný pohled a tiše prohodil: „Tak ses už dost pochválil, příteli, to mě těší, ale nyní bys mě mohl konečně poslouchat!"

Ian vyskočil na nohy a naklonil se k němu a zašeptal: „Proč šeptáme, Fergusi? Bojíš se, že tu máme špeha? To si myslím od narození a rád ti také řeknu, kdo to je.....Gruag. Tvá žena se přátelí se zrádcem, jak smutné, opravdu..."

„Iane, zmlkni!" přerušil ho laidr rozzlobeně a jeho ruce vypovídaly o radosti zakroutit Ianovi krkem.

Jeho přítel však jen se smíchem rozhodil ruce a ukázal na něj, aby mu dal najevo, že má prostor.

Fergus ho probodl ještě jedním rozzlobeným pohledem, a pak začal mluvit: „Chci, aby si sledoval moji ženu, ale hlavně tak, aby o tobě nevěděla. Neustále, abych si mohl být jist, že je v bezpečí."

Ian překvapeně pozvedl obočí a o krok se přiblížil k příteli.

„Mám sledovat tvoji ženu, Fergusi? Zbláznil ses? Hned si mě všimne a potom co jsem slyšel, jak přede všema lebedí tvoji velkodušnost, že jsi ji jednou poslechl, si nemyslím, že je to zrovna nejlepší nápad. Akorát svoji ženu rozčílíš!" zamumlal rozhodně.

„Chci vědět, že jí nic není a taky to budu vědět. Ber to jako příkaz laidra," odsekl Fergus rozhodně a upřel na něj tvrdý pohled.

„Proč vždycky já musím mít tak ponižující úkoly, Fergusi? Mohl bych se vydat v přestrojení do vedlejšího klanu, nebo lovit divokou zvěř a být za hrdinu. Ženy by mě chválily a místo toho? Se mám nenápadně ploužit za tvou ženou. Neuvěřitelně potupné. Nechápu, jak si můžeš říkat můj přítel, Fergusi," zahořekoval Ian.

Laidr se na něj usmál a odvětil: „Jsem tvůj laidr, jestli si na tu drobnost nezapomněl. Přítel je až za tím!"

„A když si mě všimne?" otázal se Ian kysele, ale to už jeho laidr pokrčil rameny.

„Dám ti jednu radu, nenech se chytit, jinak zostudíš mě i sebe. Na to pamatuj," odvětil klidně.

Ian se po něm ohnal, ale druhý muž se lehce uhnul.

„Když mě chytí, všechno jí řeknu. Být tebou bych jí věřil, stejně jako svým lidem. Už je tu v bezpečí a měl by ses věnovat zásadnějším věcem."

Laidr se zarazil uprostřed kroku a zamyšleně na něj pohlédl.

Ian se zase vesele zakřenil, jako by se nic nedělo a prohodil: „Poznat své city ke své paní!"

„Když udělám tuhle potupnou věc, vážně si o tom tématu promluvíme, můj pane, slibuješ?" dodal úskočně Ian a zachechtal se.

Na odpověď nečekal a vydal se pryč.

„Má paní, vypadáte líp než kdy dřív. Dokonalá dáma," prohlásil Gruag, jakmile ji uviděl.

Liliana mu věnovala sladký úsměv a prohodila: „Vy lichotníku! Vypadám strašně bledě, jak by vám vysvětlil dopodrobna můj manžel."

Muž se zatvářil nevinně a společně se vydali ven z nádvoří.

„Má paní, neměla byste se přepínat," prohlásil muž starostlivě, ale dívka nad tím mávla rukou a vedla ho ven z brány, kde si nemohla nevšimnout ohromených pohledů stráží, ale nezastavili ji, takže byla naprosto spokojená.

„Já se rozhodně nemíním přetěžovat, pane, ale pohyb je pro zdraví důležitý."

Zamyšleně se ohlédla, protože se jí zdálo, že někdo jde za nimi, ale když se zmateně ohlédla, nikdo tam, nebyl. Zvláštní, pomyslela si, než se usmála na svého průvodce, který na ni nyní pohlížel více než starostlivě.

Dívka ho rychle předešla a ohradila se: „Jen se mi zdálo, že za námi někdo jde."

Muž ji uklidnil, že slyšel to samé, ale když po něm dívka vrhla ostrým pohledem, rozesmál se.

„Gruagu, to nebylo vtipné, když s mými slovy nesouhlasíte, nemusíte mi lhát, rozhodně jsem radši, když zaprotestujete, než abyste se mě bál," dodala vesele.

„Já a bát se vás, má paní? Já, který jsem prožil tolik let na Vysočině, která byla neustále středem různých bojů o moc? To tedy ne! Jen jsem nechtěl ranit váš jemnocit," odsekl plameně.

Liliana popošla na louku a zazubila se na něj.

„Jen si to přiznejte, máte pro mě slabost!" dodala pobaveně.

Jindy naprosto nevrlý stařec, kterého už snad spousty let nic nedokázalo rozhodit, nyní začínal rudnout v obličeji a dívka se jeho rozpaky náramně bavila. Ustoupila o krok zpátky a zasmála se.

„Já vám nechci ublížit, jen vám chci otevřít oči. Jsem nádherná, milá vtipná a co si budeme namlouvat, kdo by pro mě neměl slabost, že ano?" provokovala ho dál.

Tuhle stránku Gruaga objevila teprve nyní, ale už se skvěle bavila.

Ian už se tak dobře nebavil, protože ležel mezi vysokou trávou zrovna asi krok od Lilianiny boty a nadával si do pitomců, že se díky svému laidrovi dostal do takové situace.

„Příště se radši nechám zabít, než abych mu pomohl," zuřivě šeptal a jen se modlil, aby se dívka už posunovala jen dopředu.

Liliana nadšeně zvedla nohu, aby pokročila ještě dál od rozpačitého staříka, ale to už prohodil: „Má paní, zapomněla jste na úctu ke starším?"

Dívka se rázem zastavila uprostřed pohybu a udělala dva kroky dopředu. Načež náhle k němu přeběhla, div že ho neporazila a obejmula ho. Oba dva se zapotáceli, ale na poslední chvíli svůj skok dívka zmírnila a udržela jejich stabilitu. Jejím hrdlem klokotal smích.

„Můj drahý Gruagu, čím jste protivnější, tím vás mám radši," zašeptala vesele, když ho pustila z objetí.

Muž po ní vrhl rozzlobený pohled, ale vzápětí, když si dívka už nebyla jistá, jestli ho náhodou něčím neurazila, roztáhl ústa do úsměvu. Ian na zemi se musel usmívat také, protože Gruag, ten starý mrzout, kterému do té doby nedokázal porozumět, měl slabost pro laidrovu manželku.

„Co kdybyste mi, Gruagu, tajně přinesl luk a šípy, abych mohla samozřejmě lehce procvičovat?" zeptala se po chvíli.

Ian na zemi srdceryvně zasténal při jejích slovech, ale vzápětí se chytil za pusu, protože Liliana se otočila.

„Slyšel jste to?" vyhrkla a otočila se ke starci, až jí zavlály sukně.

Muž se na ni zadíval jako by se zbláznila, zatímco Ian zatínal ruce do hlíny a jen se modlil, aby se nerozhodla to jít okamžitě prozkoumat.

„Má paní, to byl nejspíš jen vítr," prohodil Gruag, ale Liliana po něm mrskla rozzlobeným pohledem.

Načež zvedla ruku a olízla si prst. Muž jen valil oči. Neměl, co říct, když zvedla prst a soustředěně se mračila. Vypadala jako nějaká lovkyně.

„Vítr to být nemohl, počasí je bez větru a já si jsem jistá, že to znělo... počkat... co to jen mohlo být?" přemýšlela vážně a Ian se jen modlil a zároveň chtěl zabít Ferguse, aby ho potrestal, za tento nesplnitelný úkol.

„Jako houkání sovy, má paní?" nadhodil Gruag se smíchem.

Dívka se na něj ublíženě zadívala a pak odsekla: „Já to opravdu slyšela, pane!"

Načež se zamyšleně zadívala směrem, kde Ian ležel. Byla si jistá, že slyšela lidské zasténání a rozhodně si nemyslela, že by začínala být chorá. Něco tu nehrálo a ona to zjistí.

„Jen se tam kouknu, Gruagu. Slyšela jsem to támhle v té vysoké trávě," pronesla rozhodně ke starci a rovnou se tam s pozvednutými sukněmi vydala.

„Má paní, to se vám jen něco zdálo. Kdo by taky mohl být v té trávě? Leda nějaké zvíře," protestoval stařec a hnal se za ní. Teda spíše kulhal.

„Měl bych to obhlídnout sám, co kdyby to byl divočák. Mohlo by se vám něco stát a váš manžel by mě za to zabil, má paní. Počkejte na mě!" dodal starostlivě.

Dívka však jen přidala do kroku a prohodila za ním.

„Myslím, že to vy byste měl zůstat v bezpečí, jestli tam opravdu je nějaké zvíře. Už jste staršího roku.." dál se nedostala protože ji ostře přerušil Gruag.

„Staršího roku? Chcete snad říct, že jsem starý, má paní?" otázal se rozčíleně.

Dívka se rázem otočila k Gruagovi a sladce na něj zamrkala.

„To jsem rozhodně říct nechtěla, můj pane," odvětila konejšivě.

A pak rozpustile dodala: „Navíc jsem to já z nás dvou, kdo má nyní u sebe zbraň."

Ian hlasitě polkl při těch slovech a ještě víc se snažil v trávě skrčit.

„Bože, jestli existuješ, tak nedovolíš, abych trpěl," zamumlal skrz zatnuté zuby.

„A jakou, má paní?" prohodil stařec.

Dívka se oslnivě usmála a sklonila se ke své noze, načež vzápětí z pod šatů vytáhla malou ale dost nebezpečně vypadající zbraň.

„Tak na tohle nemám," zamumlal Ian a čelo se mu orosilo potem.

To by však nebylo nejhorší, protože vzápětí si všiml, jak se tráva před ním trochu hnula. Jeho oči se rozšířily šokem. Ležel a ani se nehnul, když z trávy před ním vylezl... potkan!

„To ne! Radši tu zbraň," zašeptal Ian s naprostým děsem.

Zvířátko na něj zvědavě hledělo a on měl co dělat, aby s křikem hrůzy nevyběhl z trávy. Už mu bylo jedno, že si lady Liliana všimne, že ji sledoval. Jen aby unikl do bezpečí.

Gruag k dívce došel, než si toho mohla vůbec všimnout a lehce, ale překvapivě silným stiskem ji chytil za ruku.

„Nemohu vám to dovolit, má paní. Kdyby se vám něco stalo, váš manžel by řádil jako ďas. Co kdybychom raději poodešli dál," pronesl nevzrušeně stařec.

Dívka k němu pozvedla zrak a zamračila se na něj, ale na muže to nemělo vůbec žádný účinek, a tak to vzdala a pousmála se.

„Hrajete tvrdě jako Fergus. Tak tedy pojďme dál," odvětila.

Načež ji muž pustil a omluvil se. Liliana nad tím však jen mávla, načež se otočili k odchodu.

V ten moment, kdy odcházeli, už to Ian nevydržel, vyskočil na nohy a hnal se daleko od potkana.

Následně Liliana, která si byla jistá, že je někdo sledoval, protože slyšela někoho utíkat, když odcházeli z louky, proto celý den pozorně sledovala okolí.

Když šli s Gruagem lesem, vedla ho nejhoršími cestami a pak stopy nastražila i k rybníku a sama zapadla za strom. Ovšem když tam Gruag jen zmateně stál, chytila ho za košili a vtáhla k sobě.

„Pššt!" zašeptala a upřeně pozorovala cestu.

Muž vedle ní jen zmateně koukal a nevěděl, co by si měl o tom všem najednou myslet.

„Má paní??"

„Gruagu, teď ne!" zamumlala.

Chtěla konečně dokázat, že její mysl není chorá. Málem se jí to povedlo, ale Ian, který s nadávkami plný trávy a hlíny na oblečení ji zaslechl, a tak na poslední chvíli stačil uskočit ze stezky a hbitě se snažil dostat, co nejdál, ovšem zapomněl pořádně sledovat cestu, takže náhle šlápl a půda kdesi nikde.

„Co-to?" vyjekl, ale nedokončil to, protože se zaklením sletěl přímo do špinavé vody.

„Má paní, vidíte, nikdo nás nesleduje!" prohodil Gruag a musel se usmát dívčinu zklamání.

„To není možný, byla jsem si jistá," zamumlala, přičemž ještě poodešla dokolečka a nakoukla za každý strom. Nikde nikdo.

„Má paní, jste unavená, měla byste si odpočinout," dodal Gruag a dívka ač nerada ho poslechla.

Měla spousty dní toho, kdo ji sledoval najít. Samozřejmě, i když se povolně vracela, šli kolem bažiny, kam zase udělala pár stop a pak kolem kupy slámy. Ovšem tou strategií se dívka dost unavila, takže ji musel stařec cestou už podpírat.

Fergus, který to viděl, se k nim ihned vrhl, a i přes její protesty ji donesl do postele a počkal, dokud neusnula. A celou dobu jí nezapomněl vynadat, co všechno udělala špatně, ale dívka byla moc unavená i na to, aby mu odporovala, což mělo za následek, že to i Ferguse k jeho ohromení přestalo v polovině cesty bavit.

Posadil se k posteli a pozoroval, jak se její črty narovnaly a na obličeji se jí objevil lehký úsměv. Když si ho všiml, nemohl od něj odvrátit zrak.

Když vyšel ven, uviděl u brány pozdvižení, proto se tam rychle vydal. Jen, co tam došel, překvapeně se zarazil, protože uviděl Iana. Jen na něj zíral, načež vybuchl smíchy. I kolem něj uslyšel smích, ale nemohl se zastavit. Jeho přítel rozhodně nevypadal jako ráno, kdy odcházel za jeho ženou.

„Proboha, co jsi, Iane, vyváděl?" vyhrkl, jakmile dokázal bez smíchu promluvit.

Ian byl od hlavy až k patě mokrý, měl na sobě trávu a i na věcech se zdálo místy, že má hlínu nebo něco hnědého a byl celý rozcuchaný a nakonec jeho výraz. Ten byl dokonalý. Tvářil se jako by chtěl vraždit.

„Fergusi, vlastnoručně tě zabiju. O dnešním dni budou vyprávět ještě hodně dlouho. Bylo to peklo. Příště raději půjdu do války, než abych hlídal tvoji paní. Málem jsem se nedočkal toho, aby se sem vrátila. Myslel jsem, že mě čekají třeba ještě vlci v noci...." Skučel Ian srdceryvně a usadil se na povoz se senem. Nebo spíš se na něj vyčerpaně sesunul.

Nemohl se, ale dál rozplývat, protože ho druhý muž netrpělivě přerušil: „Tak, co se stalo, tak hrozného? Myslel jsem, že sledovat moji paní ti nebude činit žádné problémy."

Vyčerpaný muž po něm vrhl vražedný pohled, jako by se zbláznil. Načež se rozesmál, tak až si o něj Fergus trochu začínal dělat starosti. To už se však Ian vzpamatoval a s nádechem naprosto trpícího člověka mu vyprávěl, co se mu všechno ten den stalo a když skončil, udělal dramatickou pauzu, načež seskočil dolů z povozu.

„Nyní mě omluv, jdu se někam zahrabat," dodal smrtelně vážně.

„Ale no tak, Iane, snad se tak brzy nevzdáš!" provokoval ho Fergus, který se smál na celé kolo a s ním i Malcolm, který vyprávění slyšel také.

„Tohle by nezvládl nikdo! Cením si svého krku, takže ne! Tvé ženě stejně nic nehrozí, protože pokud by se ji někdo rozhodl sledovat jako já, dopadl by takhle."

A dramaticky ukázal na svůj zubožený stav. Načež chtěl odejít...

„Ach Iane, co se ti to stalo?" sladký hlásek Liliany.

Oba muži úplně zbledli a dívka si je zamyšleně prohlížela.

„Ale, to nic není pro tebe, drahá. Prostě náš drahý Ian zase lezl, kam neměl a dostal přes prsty," vyhrkl Fergus a jeho přítel ho vraždil pohledem, který říkal. Proč zrovna tohle?

„Mé drahé dámě a jejímu manželovi se to nelíbilo, drahá Liliano," přistoupil na jeho hru, ale naznačil, že to má u něj.

„A to jste si ho nevšiml, Iane?" otázala se dívka sladce.

„Koho, má paní? Jsem zmaten," vyhrkl, protože ji neposlouchal a přemýšlel, jestli se vůbec do smrti dostane do postele, a nebo jestli dostane jiný úkol.

„No jejího manžela, Iane," prohodila se smíchem.

Na to neměl Ian co říct, jen se na ni přiblble zadíval a Liliana se rozesmála.

Fergus viděl na svém příteli, že je naprosto neschopný, cokoliv zachránit, proto došel ke své manželce a něžně ji objal kolem pasu, až k němu zvedla překvapený pohled.

„Necháme ho tu a půjdeme se projít, drahá," zamumlal a ona kupodivu neprotestovala. Jen lehce kývla.

Pomalu ji vedl k domu, až se dívka tiše zasmála.

„Tomuhle, drahý manželi, říkáš se jít projít. Mně se zdá, že se jen vracíme do domu," prohodila vesele.

Muž se na ni zazubil a přiložil si prst na ústa.

„Má paní, odhalila jste mě, ale pššt. Nechci, aby to někdo zjistil."

„A co? Že se dá jít i do domu, můj pane? Pššt ale myslím, že to tu už všichni dávno vědí," odvětila mu dívka s potlačovaným smíchem.

To už Fergus vybuchl smíchy a dívka se k němu přidala. Ani jednomu rozhodně nevadilo, že je ostatní sledují jako blázny.

Gruag se opíral o hůl a sledoval je, zatímco Ian uháněl do své postele, ale sotva uviděl neznámou ženu, na jeho tváři se zaleskl chtivý pohled a na odpočinek zapomněl. Jen strčil hlavu do sudu s vodou, aby přestal být špinavý, načež si vlasy odhodil z tváře a sebral Malcolmovi brnění, aby jím překryl nečisté oblečení. Nasadil pohled, alá já tě dostanu a vydal se směrem k ní.

V ten moment, kdy se Fergus zadíval do dívčiných rozesmátých očí, jako by jím projelo nekonečné poznání skutečnosti, kterou měl vidět už dávno. To, co mu v hrudi tak hlasitě bušilo, že skoro neslyšel její smích, bylo jeho srdce a zdálo se, že je silnější než za posledních několik let. Jako by výskalo, slavilo a on si při pohledu do Lilianiných očí uvědomil, že Ian měl pravdu. Zamiloval se. Uvnitř sebe to pocítil s neuvěřitelnou sílou. Jako by do té doby žil jen na povrch, ale najednou se dostal hluboko dovnitř a cítil se silnější, ne slabší, jak si vždycky myslel. Myslel si, že ho láska oslabí, ale necítil se hůř, ale naopak. Mohl by se klidně s někým utkat a ten druhý by neměl nejmenší šanci.

„Sakra," zaklel tiše.

Tak tohle je láska! Lilianě vlasy povlávaly ve větru, když se otočila a on věděl, že tentokrát se jí už nesmí nic stát, protože jinak by odešlo i jeho srdce.

„Jsi v pořádku, Fergusi?" otázala se náhle dívka starostlivě, protože její manžel pohled upíral kamsi do neznáma.

Muž zatřepal hlavou a jen přikývl, načež k ní k jejímu ohromení došel a než se nadála, něžně ji políbil. Nechápavě vypískla a vzápětí se poddala nečekanému polibku. V jeho náručí cítila bezpečí a jeho vůně jí omamovala smysly. Milovala tohohle nesmiřitelného Skota a milovala, když ho provokovala, když se spolu smáli a líbali. Nikdy v životě se necítila tak plná života. Nepřála by si, aby se něco změnilo. Byla šťastná!

Když ji něžně pustil, dívka se mu zadívala do očí a po chvíli se jí zbarvily smíchem, když prohodila vesele: „Já vím, že Ian mě sledoval, můj pane, a budu si to pamatovat."

Načež dodala: „Myslím, že by ses mu měl jít omluvit, za to do jakého nebezpečí si ho dostal!"

„A neměla by ses mu omluvit ty, má paní? Když jsi ho tak zřídila?" promluvil muž, když se vzpamatoval z šoku, že ho jeho žena odhalila a nezuřila, ale podezřele se usmívala.

„To rozhodně ne. Já do téhle chvíle nevěděla, že je to chudák Ian. Myslela jsem, že je tu nějaký špion z jiného klanu, takže jsem nás vlastně bránila," odvětila vesele.

Načež ho tam nechala ohromeně stát a vrátila se do domu, zatímco Fergus za ní zíral v naprostém úžasu.