Nová kapitolka je na světě a snad se vám bude líbit. Liliana se nám pěkně uzdravuje a svět přestává být klidným místem. :D Ponořte se do světa lady Liliany a Ferguse. Pěkné počteníčko.

                                                                                  ****

„Jak to myslíte, že nesmím vyjít z ložnice, Malcolme?" otázala se o dva dny déle, když už měla ležení až po krk.

Pokusila se otevřít dveře a odejít, ale v tom jí zabránil Skot na stráži. Malcolm se na ni omluvně usmál a nasměroval ji zpátky.

„Měla byste odpočívat, má paní. Musíte být unavená," pronesl klidně, když ji doprovodil až k posteli.

Dívka se na něj zamračila a pustila se jeho ruky.

„Nejsem unavená, Malcolme, a ráda bych šla ven," prohodila klidně, ale dostatečně důrazně.

„Je mi líto, ale je to rozkaz laidra, má paní," pronesl omluvně.

Dívka se unaveně posadila na postel a oči jí zazářily vzteky, když rozkazovačně pronesla: „Tak mu vyřiďte laskavě, že si ho přeje jeho žena vidět a to ihned. To poslední slovo bych vám doporučila zdůraznit, Malcolme."

Muž se na ni ohromeně zadíval a opravdu se vydal ke dveřím. Ovšem sotva se dotkl kliky zarazil se.

„Málem jste mě zmátla, má paní, ale já se jen tak nedám. Kdybych mu to vyřídil, vy byste si klidně někam zmizela," prohodil, když mu to došlo a obrátil se zpět k ní.

Liliana se lehce usmála a pokrčila rameny.

„Skoro se mi to povedlo," odvětila klidně.

Načež se postavila a pozorovala ho.

„No, když už tu musím trpět, co kdybyste mi s něčím pomohl?" dodala po chvíli ticha a oči jí zajiskřily smíchy.

Muž si toho očividně nevšiml, nebo nechtěl, protože přikývl na souhlas. Nejspíš jí chtěl vynahradit, že její první přání nemohl vyplnit. Liliana mu věnovala sladký úsměv.

„Tak to jste skvělý, Malcolme," vyhrkla a vydala se ke truhle.

Načež z něj vzápětí vytáhla prak. Malcolm jen zoufale zaskuhral: „To snad ne!"

Dívka se k němu nevinně obrátila.

„Něco jste říkal, pane?" otázala se sladce.

Muž však jen se sinalou tváří zavrtěl hlavou a nejspíš si říkal, proč jen nezůstal před komnatou. Tam by byl v mnohem větším bezpečí.

„Objevila jsem to teprve nyní, když jsem neměla, co dělat, ale nějak mi uniká, k čemu tato zbraň slouží," dodala nadšeně.

A začala ji zkoumat. Roztočila to a div se tím nebouchla do hlavy. Když se jí to pokusil Malcolm vzít jen se smíchem uhnula.

„Má paní, to není bezpečné, když nevíte, co s tím," prosil ji, ale dívka prak schovala za záda.

„Ale no tak, Malcolme, snad se nebojíte," poškádlila ho, když znovu uhnula.

Muž si otřel zpocené čelo a podotkl: „Tak trochu obav bych měl, má paní."

„Právě proto, abyste nemusel mít obavy bych chtěla, abyste mi ukázal, jak se s tím pracuje, pane," pronesla smrtelně vážně.

„A laidr to ví?" vyhrkl.

Dívka po něm vrhla nesouhlasným pohledem a pak se zasmála.

„Myslíte, že by to zde bylo, kdyby tušil, že jeho zbraně, které nejspíš používal, když byl malý kluk, našla jeho sladká manželka?"

„Myslel jsem si to," zamumlal sám pro sebe.

„Takže k čemu to slouží?" otázala se rozhodně a nevinně s tím na něj zamířila.

Malcolm byl v mnoha bitvách i nebezpečí, ale nikdy se nebál jako nyní. Laidrova žena na něj s tím svým sladkým úsměvem klidně mířila prakem a ač v něm neměla žádný kámen, zdála se mu ta zbraň až moc nebezpečná.

„Je to jen taková hračka," pokusil se ji uklidnit, aby se o to přestala zajímat.

Bohužel se mu povedl přesný opak. Dívka se úplně rozzářila a vyptávala se dál.

„Takže něco se do toho dává?"

Malcolm vrhl rychlý pohled po komnatě a hledal něco co by nadělalo nejmenší problémy, ale než to stačil najít, protože náhle to vypadalo, že se zde nedá najít něco, co by nemohlo způsobit vážná zranění, uslyšel Lilianin nevinný hlas: „Nejspíš kámen by tam šel."

V tu chvíli v něm zatrnulo a vyhrkl první věc, co ho napadla: „Kámen?? To rozhodně ne má paní. Sláma se do toho dává."

Dívka po něm vrhla tvrdý pohled a zasmála se.

„Snad si nemyslíte, že vám tohle uvěřím, Malcolme?" otázala se s veselým úsměvem.

Mohla byste, pomyslel si muž zoufale a volal v duchu laidra, aby si to přišel vyřešit sám. Už se viděl, jak ho Fergus seřve, jakmile to zjistí. To zase bude výčitek.

„No, jelikož tu mám u sebe náhodou tenhle drobný kamínek myslím, že to vyzkouším," dodala vesele a zamávala na něj drobným oblázkem.

Muž se rychle pokřižoval a postavil se k oknu, než se k němu mohla vrhnout. Dívka mu věnovala sladký úsměv.

„Přece byste mi nebránil," poškádlila ho vesele.

„Je to pro vaše bezpečí, má paní."

„Ale já se cítím mnohem lépe."

Já mnohem hůř, vyhrkl v duchu Malcolm, když se rozhodl ani hnout ze svého nového místa. Liliana došla až k němu a pomalu s určitou dráždivostí dala do praku oblázek, přičemž sem tam mrkla, jak na to muž reaguje. Nehnul se z místa, ale už viděl, jak to bude tím kamenem bolet.

„Nevím, jestli mi, laidr platí tolik," zamumlal, tak aby ho dívka nemohla slyšet.

Pomalu prak i s kamenem začala natahovat a navíc už Malcolm neměl nervy.

„Dojdu pro laidra. Hned teď. On vás to naučí!" vyhrkl zoufale a prudce jí z praku jedním pohybem vytrhl kámen a hodil ho z okna.

„Auu! Kterej vůl?" uslyšeli vzápětí oba šokovaně rozzlobený hlas.

Lilianě zacukaly koutky úst a to už v ruce držela další kamínek. Oči jí jen jiskřily pobavením. Naopak muž vypadal, jako by viděl ducha.

„Teď já!!" vyhrkla nadšeně.

Než se však mohla vrhnout k oknu, Malcolm ji předběhl, vyklonil se z něho a křikl dolů: „Omlouvám se."

Načež okno zavřel a převázal stuhou, kterou sebral ze stolku, že si byl jist, že to nestihne jen tak rozvázat.

„Ale, Malcolme, to mi přece neuděláte?" poškádlila ho.

„Bude to bezpečnější," dodal klidně.

Dívka jen pokrčila rameny a natáhla prak a jen díky své rychlé reakci se vyhnula bolesti, když to rychle pustila a málem ji to trefilo do oka. Naštěstí tam ale zapomněla dát ten kámen, jinak by to dopadlo mnohem hůř. Malcolm o to víc zezelenal.

„Ano, doběhnu pro něj," dodal sám pro sebe a rozeběhl se ven.

Dokonce v tom šoku zapomněl zavřít dveře. Jen se řítil dolů jako o život.

Jakmile jeho kroky zmizely z komnaty, Liliana odhodila prak jako nic na postel a zasmála se.

„Tak to bychom měli. Samozřejmě, jako vždy to vyšlo," pochválila se hlasitě.

Načež vzápětí si opatrně z truhly vyndala šaty, které si přetáhla přes hlavu bolavýma rukama, načež vyšla ven, protože už ji nikdo nehlídal. Spokojeně se usmála.

„Tak naivní!" pomyslela si vesele.

Jakmile došla do kuchyně, okamžitě byla usazena a nesměla se ani hnout, ale rozhodně se cítila lépe ve společnosti žen, které jí chtěly sdělit novinky než ve své komnatě.

„To vám povídám, má paní, Joska dostal, co proto od Eleny. Podvádět ji už ho nikdy nenapadne. Myslím, že ho záda budou bolet ještě dlouho," líčila Alice nadšeně.

„Může být rád, že Elena neměla zrovna po ruce hrábě, to by bylo horší," odvětila Janet se smíchem.

„Nebo meč," dodala Liliana a všechny se pobaveně zasmály při té představě.

„Už se cítíte lépe, má paní?" otázala se Janet a vrhla po ní starostlivý pohled.

Liliana od ní s povděkem přijala kus chleba a zakousla se do něj.

„Mnohem lépe, Janet. Už mě nebavilo ležet v posteli," prohodila lehce.

„Laidr to ví, má paní?" otázala se Alice a oči jí zajiskřily smíchy.

Liliana na obě zvědavé ženy pohlédla a zakývala na ně prstem, aby přistoupily blíž. Oběma zajiskřily oči zvědavostí a opřely se o stůl těsně před ní a dech se jim tajil.

„Musím vám říci tajemství, dámy," začala tajemně.

Načež když se k ní nahnuly ještě víc, začala počítat: „Pět, čtyři, tři, dva, jedna..." Jakmile řekla nula, ozval se celým domem řev.

„Liliano!!!!!"

„Tak a nyní už to ví," prohodila vesele a ukousla si další sousto.

Obě ženy se div smíchy nesvalily pod stůl. Alici dokonce smíchy slzely oči. Liliana se na ně zazubila a klidně pokračovala v jídlu. Nikdo ji nebude nutit být zavřená v komnatě, když už se cítí mnohem líp.

„Má paní, neměla byste se schovat? Laidr bude bez sebe vzteky," dodala nevinně Janet, když sledovala svoji paní v naprostém klidu.

„Myslíte, že je to nutné, dámy?" otázala se nevzrušeně a zapila mlékem další sousto.

„Neviděli jste někdo moji paní?" uslyšela vzápětí řev svého manžela, který pronikl až do kuchyně.

„Možná že je," zamumlala a popadla jídlo a mléko.

Načež se poklidně odebrala do spíže za smíchu žen. Než za sebou zavřela dveře, ještě se k nim otočila.

„Vyřiďte mu, že jste mě viděli a že se těším dobrému stavu, takže se může uklidnit," pronesla klidně a pak dodala uličnicky: „A taky, že se nehodlám nechat věznit v komnatě, když mi je líp. A dodejte, aby si vzpomněl, jak moje zamčení v komnatě posledně dopadlo."

Načež jim věnovala úsměv a zapadla do spíže.

Sotva zaklapla dvířka spíže a už uslyšela dusot několika nohou.

„Kde je lady Liliana?" zahřměl Fergus.

„Já ti říkal, že se tvoje žena nenechá omezovat. Ale ty mě prostě nikdy neposlechneš," uslyšela také Iana.

„Zmlkni, nebo se vážně neudržím," odsekl Fergus.

„Paní tu byla, ale už odešla, můj pane. Prý se znovu nenechá uvěznit v komnaty, a měl byste si vzpomenout, jak to minule dopadlo," pronesla naprosto klidně Janet.

„To by mě zajímalo, jak to dopadlo, laidře. Povězte nám to," prohodila Alice a dívka i přes dveře slyšela její škádlivý podtón.

„Dámy, já jsem o tom obeznámen. Co kdybyste mi udělali něco k jídlu a rád se s vámi podělím o další kousky skládanky," odvětil Ian tím svým okouzlujícím hlasem.

„Nech toho, Iane!" odsekl Fergus rozzuřeně.

Liliana se opřela o polici a položila tam jídlo a bedlivě naslouchala.

„Určitě ji tu schováváte! Okamžitě mi řekněte, kde je. Je to příkaz laidra," zahromoval, protože očividně ztratil zbytky svých sil.

Načež slyšela ženiny hlasy, které vše bravurně zamlčely a nenechaly se rozhodit ani jeho hněvem. Fergus se podle hlasu zdál smířen, že opravdu tam jeho žena není, když v tom zaznamenala změnu v jeho hlasu.

„Takže tu není má drahá Liliana? Vždyť já mám o ni jen starost, je brzo po jejích zranění a co kdyby jí někdo chtěl ublížit?"

„Můj pane, už je v bezpečí, a když sama tvrdí, že je jí lépe, tak je," odvážila se Alice pronést.

„Běžte ven! Chci se tady porozhlídnout!" prohlásil vzápětí rozhněvaně a dívka si byla jistá, že nějak přišel na to, že tam stále je.

„Dámy, nesmíte se na něj zlobit. Náš laidr má prostě rád všechno v pořádku. Můžu vám povyprávět aspoň!" odvětil Ian a dívka ho skoro viděla, jak obě ženy vede ven s tím okouzlujícím úsměvem a šarmem.

„A kdo řekl, že tě nebudu potřebovat, Iane?" slyšela ještě manželův hlas, který zněl rezignací.

„No snad dokážeš prohledat kuchyni. Můžu ti dát jedinou radu, příteli. Nezapomeň se podívat pod stůl," zavolal Ian vesele.

Liliana se zachvěla, protože nyní tu byla sama s manželem. Možná by měla vylézt a doufat, že ho nějak přesvědčí o své pravdě.

„Nikdy!" zašeptala si sama pro sebe vzápětí, když se nad tím zamyslela.

Na tváři se jí objevil úsměv. Měla svoje názory a za těmi si bude stát.

„Tak když tu nikdo není, tak nevadí, že se tu porozhlídnu," uslyšela manželův brumlavý hlas.

Snad si nemyslí, že se tak lehko prozradí? To ne! Vzápětí ať dívka natahovala uši, jak chtěla, nic neslyšela, což ji o to víc znervózňovalo. Napínala sluch, ale nic. Nesměla se, ale nechat vyplašit, aby si pak nemyslel, že bude všechno po něm vždycky. Skoro ji svrběly ruce, aby pootevřela dveře, aby věděla, co dělá její manžel, ale udržela se. Na to určitě čekal.

„Liliano, já moc dobře vím, že tu jsi. Jsi zraněná, měla by si ležet v posteli a odpočívat, maličká!" ozval se vzápětí jeho hlas.

Liliana už mu chtěla zavolat nazpět, že se cítí líp a odpočívala dost, ale na poslední chvíli se zarazila. Takhle by se akorát prozradila.

Pomalu pokračovala dál do spíže a prohlížela si nádoby kolem sebe. Podivila se, že je ta místnost tak dlouhá. Shrbila se před pavučinou a pokračovala dál. Byla zvědavá, kde to končí. Třeba to Ferguse přestane bavit a ona bude moc vylézt ven.

Náhle se zarazila uprostřed pohybu, protože uslyšela zavrzání a vzápětí do místnosti proniklo trochu světla. Dívka okamžitě uskočila do rohu a ani nedýchala.

„Já vím, že jsi tu, má drahá," ozval se jemně.

Liliana se pousmála a posunovala se dál, když uviděla výklenek, rychle do něj zapadla a tiše čekala, co se bude dít. Ovšem zatím akorát zjistila, že její manžel trpí samomluvou.

„Víš, má drahá, bylo by lepší, kdyby ses objevila ihned. To víš, jak se rozzlobím, tak se neznám. Ale když se ukážeš nyní, bude ti vše odpuštěno," slyšela ho mluvit a čím dál se blížil.

„No mě je to jedno, ale mám o tebe starost," pokračoval dál.

Dívka však ani nemukla. Jakmile se však přiblížil, přikrčila se za policemi a přestala skoro dýchat. Nesmí ji objevit. Slyšela jeho kroky, a když se na úrovni jí, která se tam skrývala, zastavil, dech se jí zatajil. Jdi dál, pobízela v duchu.

Muž tam stál a jí se zmocnilo vzrušení. Byl tak blízko, přesto si byla jistá, že ji neobjeví.

„Až začneš omdlívat, má drahá, já tě nestihnu chytit, když nevím, kde jsi," zamumlal náhle a ona si byla skoro jistá, že ví, kde je.

Zavřela na okamžik oči a jen čekala na okamžik, kdy se jí jeho ruce dotknout. V tom uslyšela, jak se jeho kroky vzdalovaly. Úlevně se postavila a ve tmě jí zazářil vítězný úsměv. Chvíli ještě naslouchala a pak pomalu vstala a naslouchala. Když však nic neobvyklého neslyšela, rychlými kroky se vydala zpátky cestou, kterou přišla. Tentokrát ona byla vítěz. Jakmile uviděla slabé světlo, které vycházelo z nedovřených dveří, tím víc přidala do kroku. Už se dotýkala, když v tom ucítila kolem paže nešetrné paže a její výkřik ztlumila drsná dlaň. Dívka sebou trhala, ale neměla nejmenší šanci.

„Liliano, uklidni se. To jsem já. Jen jsem nechtěl, aby si mí lidé mysleli, že tě vraždím," ozval se jí u ucha tichý hlas jejího manžela.

Dívka se o to víc snažila z jeho náručí dostat. Muž ji však lehce vynesl ven a za sebou zabouchl dveře od spíže. Načež ji pustil na zem.

Dívka od něj okamžitě uskočila a odsekla: „Aby si nemysleli pravdu? Můj pane?"

Fergus se však spokojeně opřel o dveře a sledoval ji.

„Co to, má drahá, mělo být?" otázal se vzápětí a jeho oči sršely zlobou.

Liliana se však nehodlala nechat zastrašit a jen hrdě pozvedla bradu.

„Můj pane, možná si o tom nikdy dřív neslyšel, ale říká se tomu vzdor," prohodila jako by mluvila se slaboduchým a ušklíbla se.

„Snad sis nemyslel, Fergusi, když zjistím, že nemůžu z komnaty, že tento příkaz poslechnu a budu se tvářit, jako že se nic neděje. Je mi mnohem lépe, a proto taky budu vycházet z komnaty," pronesla vzdorně, ale pak dodala, aby svá slova zmírnila: „Nebudu se však přepínat, to ti mohu slíbit."

Muž se zamračil a odvětil: „Moc dobře víš, co jsem myslel tím vzdorem a rozhodně ještě z komnaty nevystrčíš ani paty, dokud si nebudu jist, že ti nic nehrozí."

Liliana rozhodila ruce do vzduchu a rozčílením zčervenala.

„Můj pane, sedíš si na uších? Je mi lépe. Můžu se věnovat svým povinnostem a také to udělám," prohlásila rozčíleně a měřila si ho pohledem.

„Myslíš, maličká?" prohodil drze.

Dívka se zamračila nad jeho sebevědomím a nenápadně se zadívala okolo.

„Myslím! To mě opravdu chceš udělat nešťastnou? Už to v komnatě zavřená nemůžu vydržet," prohlásila kajícně, když změnila taktiku.

Nasadila úsměv hodný anděla a zamrkala na něj.

„Musím něco dělat, můj pane, rozhodně se nehodlám přepínat," pokračovala dál a nenápadně se opřela o stůl a rukou vzadu nenápadně nahmatala lžičku.

Fergus se zamračil, když na něj vrhala ty nevinné pohledy. Úplně ho to mátlo. Měla přece křičet a nadávat. Jistě dělal to pro její dobro, ale to nikdy jeho žena neřešila. Podezřívavě se na ni zadíval.

„Opravdu se budu šetřit, můj pane, prosím," dodala smutně a pomalu se k němu přibližovala a za zády svírala naběračku, jako poslední nevyhnutelnou možnost.

„Nemohla bys mě jednou poslechnout, Liliano?" promluvil náhle její manžel rezignovaně.

Dívka se zarazila uprostřed kroku, načež se pousmála a dodala se sklopenou hlavou: „Já bych velice ráda, Fergusi, ale tentokrát ne!"

Muži náhle přes ústa přeletěl úsměv, když se optal: „A kdy si mě naposledy poslechla, má paní?"

Taktéž dívce zahrál na tváři úsměv, když se zavlnila v bocích.

„Určitě velmi nedávno," odvětila neurčitě, ale stále s úsměvem.

Muž si prohrábl vlasy a pak roztáhl ruce do stran a oči mu zazářily smíchy.

„Dobrá, vyhrála si, má paní. Nemusíš být neustále jen v komnatě, ale slib mi, že se nebudeš přeceňovat, maličká," prohodil stále s jemným úsměvem.

Liliana na něj jen ohromeně hleděla, protože nemohla uvěřit svým uším. Myslí to opravdu? Ustoupil i bez toho, aby ho musela donutit ke slibu? To snad není možný.

„Myslíš to vážně, Fergusi?" vydechla a její sevření naběračky za zády rapidně polevilo.

„Jistě, drahá, když jsem to slíbil. Ovšem nyní bych byl rád, kdyby sis šla na chvíli odpočinout. Musíš být určitě unavená," prohlásil jemně a došel k ní.

Něžně jí zvedl bradu a ona se mu zadívala do jeho zářících očí. Když se sklonil, aby ji políbil. Něžně si k sobě jeho hlavu přitáhla a podlehla jeho polibku, zatímco naběračka spadla na zem s hlasitým cinkotem, ale ani jeden si ho nevšiml.

Následně se dívka poslušně společně s Fergusem vydala do komnaty, aby si odpočinula, ale už se těšila na zítřek. Zase se stane paní domu a všichni budou moci zapomenout na prožitou hrůzu. Nechtěla na Marianu myslet, protože se jí akorát zmocnil děs a ona se nechtěla cítit slabě, jako moucha.

Fergus ji vedl po schodech k jejich ložnici, přičemž jí nezapomněl vynadat, že vylekala chudáka Malcolma a taky jí sdělit, že prak schoval na bezpečnějším místě. Ovšem ona si z toho nic nedělala a jen mu mile sdělila, že to byla stejně jen zbraň, aby se dostala z komnaty, takže to svůj cíl splnilo.

„Přece sis nemyslel, že bych to neměla dopředu naplánované, drahý?" poškádlila ho vesele. Muž jí věnoval ohromený výraz a zastavil se uprostřed schodů.

„Myslela jsem, že už mě znáš lépe," dodala škádlivě, když ji zarazil na schodech.

„Ty moje pokušitelko," zamumlal se smíchem.

Zlobit se nemělo cenu, mohl jen obdivovat její vynalézavost.

„Víš, koho jsi vůbec trefila tím kamenem, maličká?"

Liliana se lehce opřela o zeď a odvětila vesele: „Nevím, koho Malcolm trefil, já to, můj pane, nebyla. To tvůj muž se chtěl s prakem mermomocí naučit. Jen jsem pomáhala."

To už se muž rozesmál hlubokým upřímným smíchem.

„Tohle ti neuvěřím, drahoušku," prohodil mezi smíchem.

„Byl to Ian," dodal a to už se k němu přidala i dívka se smíchem.

Jakmile ji manžel dostal do komnaty, jemně ji uložil do postele a něžně ji pohladil po vlasech. Rázem si ho dívka podezřívavě změřila, když si deku přitáhla až ke krku.

„Ale nebude mě tu nikdo hlídat za dveřmi, abych nikam nešla?" otázala se podezřívavě.

Její manžel se nad ní naklonil a pousmál se.

„Budu věřit tobě, drahá, že si nyní opravdu odpočineš," prohodil mile.

Liliana zamyšleně kývla a pak mu věnovala úsměv. Konečně ji jednou nenutil do něčeho, co by nechtěla. Spokojeně se zachumlala pod deku a zamrkala na manžela.

„Vypadáš ztrhaně, můj pane, možná by sis měl taky odpočinout," zamumlala nevinně.

Muž se zamračil a odvětil: „Musíš si odpočinout, má drahá!"

Liliana se nevyzpytatelně usmála a ukázala na místo vedle sebe.

„Na co ty, Fergusi, hned nemyslíš. Na manželské povinnosti. To já myslela na spánek," provokovala ho unaveně.

Tou honičkou v kuchyni se unavila, ale nechtěla, aby odešel. Fergus se zakuckal smíchy a udělal dva kroky blíž, zatímco oči mu blýskaly pobavením.

„Takže když si k tobě lehnu, budu v úplném bezpečí?" zažertoval vesele.

Liliana se zasmála a mrskla po něm pokrývkou, kterou se smíchem lehce zachytil.

„Co si to o mě myslíš, můj pane?" odsekla hněvivě, ale vzápětí se jí po tváři mihnul úsměv, když dodala nevinně: „Ale samozřejmě, jestli se tak bojíš, můj pane, země u mých nohou je ti plně k dispozici."

To už se muž zamračil a hbitě došel k posteli. Načež se zabručením na postel padl, až se dívka musela odkulit, aby ji nezamačkal.

„Dávej pozor, můj pane," prohodila drze, ale to už ji manžel obejmul kolem pasu a položil si její hlavu na rameno.

„Myslím, že postel mi vyhovuje a budu doufat, že si svádění necháš na jindy," poškádlil ji se smíchem.

„Já? Já chci spát a ne, aby si mě pod sebou mačkal!" odsekla a měla, co dělat, aby se udržela na postele a on ji neshodil na zem, jak se smál.

„Já, že tě někdy mačkal? Kdybych se snadno urážel, hodně by to bolelo," prohodil muž s obličejem staženým maskou tragédie a držel se za srdce.

Liliana se na něm uvrtěla a odvětila: „Tak to máme opravdu velké štěstí, že si všechno nebereš osobně, můj pane!"

Muž se pousmál a přivinul si ji k sobě blíž.

„Kdybych chtěl být jako ty, má drahá, řekl bych ti, že chrápeš do mého ucha. Ovšem já jsem gentleman, a tak to neřeknu," zamumlal a dívka rozčíleně vyjekla.

Nadzvedla se na loktech a vrhla po něm plamenný pohled.

„Vždyť si to právě řekl!" odsekla rozčíleně.

Muž se k ní naklonil a něžně políbil, až roztála všechna její zlost a ona se poddala té nádherné nadpozemské síle.

„Asi mi to uklouzlo," vdechl jí omámeně do ucha, ale dívce v mysli létalo tolik myšlenek, že to pořádně ani nezaznamenala.

Když se od ní konečně odlepil, odstranil jí vlasy z obličeje.

Načež jí vesele lípnul pusu na čelo, načež řekl: „A teď spi!"

Dívka rozhořčeně vypískla a chtěla mu vynadat, že jí nemá, co rozkazovat, ale nakonec to neřekla nahlas, protože k její zlosti okamžitě uslyšela jeho chrápání.

„Neuvěřitelné, usne jen, co se dotkne postele," zamumlala si sama pro sebe.