Znovu na scéně. :D Po minulé drastické kapitole, tu máme trochu klidnější kapitolu. Tak snad se vám bude líbit.

                                           ****

Liliana se ani nenadála a už seděla na koni v něžné náruči svého manžela, který ji zavinul do svého plédu. Chtěla něco říct. Opravdu, ho chtěla uklidnit a poděkovat mu, protože jí zachránil život, ale nemohla. Nedokázala z vyprahlého a pohmožděného krku vypravit jedinou hlásku. Jen se k Fergusovi přivinula ještě blíž a upadla do bezvědomí. Muž okamžitě pocítil, kdy ztratila vědomí a ihned ji k sobě obrátil. Rychle hledal nějaká zranění, přičemž celou dobu klel.

Když jeho pohled ulpěl na jejím zhmožděném krku a rukou od krve, sevřelo se mu srdce zoufalstvím. Tolik toho prožila a to jen kvůli němu. Kdyby s Marianou předtím nebyl, tohle by se nikdy nestalo. Všechno to byla jeho vina.

Najednou na svém rameni ucítil ruku, a když vzhlédl, uviděl u sebe Iana.

„Ty za to nemůžeš, příteli, Mariana nebyla v pořádku. Ty jsi ji nijak nepovzbuzoval a poté co sis přivedl Lilianu, si všem dal najevo, kdo je jejich paní. Byla šílená! Byla nemocná, s tím si nic udělat nemohl, můj pane," pronesl Ian tiše, ale rozhodně.

„Mohl! Zatraceně! Měl jsem to tušit. Kdybych si na ni dal pozor, tak by moje žena nemusela prožít takovou hrůzu," odsekl Fergus zoufale.

Načež něžně pohladil dívku po tváři a povzdechl si. Nemohl bez ní být. Nemohl ji ztratit. Tentokrát už se o to postará, tak že se nic nestane. Její ztrátu by neunesl. Nikdy. Zatraceně přirostla mu k srdci, než si do té chvíle uvědomoval.

„Konečně si přiznáš, že jsi do ní zamilovaný, Fergusi?" ozval se náhle Ian vesele.

Laidr sebou při jeho slovech trhl a pak odsekl: „Je to moje žena, je jasné, že o ni mám starost. Nechci, aby jí kdokoliv ublížil."

„Takže ji miluješ?" dotíral na něj přítel naprosto klidně.

„Dej mi pokoj, Iane, musíme ji dostat do bezpečí a ne řešit tvoje hloupé dotazování!"

„Stačí jediné slovo, můj předrahý laidře! Jedno slovo. Buď ano, nebo ne. Nevidím na tom nic složitého!" provokoval ho Ian dál.

Fergus ho vraždil pohledem a popohnal koně do klusu. Ovšem jeho přítel byl vzápětí u něj a probodával ho vážným pohledem.

„Panebože, Iane, vždyť ani nevím, co to slovo znamená! Nikdy jsem to nezažil," vypěnil Skot rozzuřeně a div že vzteky nespadl i s nevědomou dívkou z koně.

Ian přidal do klusu a nic si z lairodva vzteku nedělal. Naopak se pousmál a odvětil: „Láska nejde nijak vysvětlit, drahý příteli. Tu musíš poznat. Je to zoufalá snaha ochránit toho druhého a neunést představu, že by si musel být bez ní. Když ji vidíš, stačí ti jeden úsměv, aby se ti zlepšil den. Chtít celý život strávit u jejích nohou jako její služebník. Splnit jí každé přání a mít s ní spoustu dětí a přitom tajně doufat, že jedno dítě bude po ní. Stejně dokonalé. Vždy v její přítomnosti pocítíš v břiše zvláštní pocity a jakmile nebude s tebou, celým tělem ti budou projíždět vlny smutku a když se objeví, jako mávnutím kouzelného proutku, všechno zmizí a jen radost zůstane."

Fergus se na přítele ohromeně zadíval a málem mu úžasem spadla brada. Neustále mu jeho slova bzučela v hlavě. Zmateně se zadíval na svou drobnou ženu a přivinul si ji k sobě pevněji.

„Možná by ses měl, Fergusi, přestat před pravdou schovávat, protože tvoje žena tě miluje a potřebuje," dodal Ian tiše.

Jejich procesí bylo tiché. Nikdo nežertoval ani se nesmál. Uháněli jako o život. Každý skot té družiny myslel na drobnou ženu laidra, která byla dnes ve smrtelném ohrožení života.

Jakmile vjeli na nádvoří, okamžitě se kolem nich nahrnuli naprosto všichni. Alice vyběhla z kuchyně s pozvednutými sukněmi, a jakmile Lilianu uviděla, spráskla ruce.

„Och panebože! Chudák naše paní," zamumlala a chtěla ji od laidra převzít, ale muž i se svou ženou seskočil z koně a vydal se dovnitř.

„Sežeňte léčitelku," zavolal ještě přes rameno.

Když položil Lilianu do postele, náhle se v ní zdála tak malá a bezbranná, až se mu sevřelo srdce zoufalstvím. Nemohl o ni přijít. Něžně ji pohladil a povzdechl si. Jeho tvář nesla stopy smutku a strachu. Každá minuta, kdy ležela dívka bez pohnutí mu ve tváři dělala vrásku starosti a zoufalství.

Ovšem ve chvíli, kdy vešla léčitelka, už před ní stál laidr s chladným pohledem.

„To vám to trvalo, ženo," zavrčel rozhodně a měřil si ji vážným pohledem.

Léčitelka si z toho ovšem nic nedělala. Jen pokrčila rameny a přešla k posteli.

„Neumím létat, můj pane, jinak bych tu byla hned, můj pane," pronesla ihned, jak se sklonila nad dívkou. Fergus se postavil vedle ní a sledoval každý její pohyb.

„Budete mi stát za zády celou dobu, pane?" prohodila žena a náhle se zvedla do stoje, že do Fergus málem vrazila.

Skot rychle o dva kroky ustoupil a odvětil: „Chci být u toho, když ošetřujete mou paní."

Žena si ho přeměřila pohledem a pak opatrně zkoumala dívčina zranění. Lehce ji omyla a obvázala zranění na rukách od meče, který svírala a další oděrky, načež zkontrolovala, jestli dobře dýchá. Pracovala tiše a rozhodně, takže se po chvíli muž usadil a jen sledoval dívčin obličej.

Liliana cítila bolest v celém těle. Vzpomínky jí létaly hlavou neuvěřitelnou rychlostí a ona si nebyla jistá, jestli vůbec chce se probudit. Pamatovala si zuřivý boj na skále i záchranu. Její srdce jí říkalo, že je v bezpečí a ona tomu chtěla věřit, ale také si vzpomínala na jednu důležitou věc. Řekla svému muži, že ho miluje! Taková chyba. Nikdy tato slova nechtěla vypustit z úst, protože věděla, že jí to jen ublíží. Přesto to v poslední okamžik udělala. Nechtěla hledět do manželova obličeje a vidět v něm výsměch jejím citům.

„Iane, musíš tak hlasitě chodit?" uslyšela náhle hlas jejího manžela. O to se víc zaposlouchala.

„Chodím jako vždy, můj pane, a ty sis nikdy nestěžoval. Musel bych chodit bos," odvětil mu klidně.

„Ano, to by bylo nejlepší, Iane."

„Tvá nálada je od hodiny lepší. Kéž by se naše drahá paní probrala, aby s tebou bylo k vydržení."

„Nic mi není, jen chci, aby měla, Liliana klid na uzdravování."

„Jistě a to, že sem nikdo nesmí a já hlídám přede dveřmi je úplně v pořádku."

„Už nikdy nedovolím, aby jí někdo ublížil!"

Dál už to dívka nevnímala, protože se znovu propadla do říše snů.

Když se po nějaké době probudila, pomalu otevřela jedno oko a uviděla, jak její manžel stojí u okna. Opatrně proto po chvíli, kdy na to byla připravená a měla dost sil, otevřela druhé. Tiše ho sledovala. Málem o něho přišla. Vypadal unaveně. Najednou se otočil. Dívka rychle zavřela oči a dělala, že spí. Ještě nebyla schopná se mu zadívat do očí. Držela víčka pevně u sebe a bedlivě naslouchala zvukům v místnosti.

„Já vím, že nespíš, maličká," ozval se vzápětí jeho hlas těsně u jejího ucha.

Bylo to tak nečekané, že dívka vyděšeně vykřikla a otevřela oči. Okamžitě pohlédla do manželovi rozzářené tváře.

Dívka se zamračila a zamumlala: „Já jsem spala, ale ty jsi mě vzbudil."

Laidr se na ni však jen vědoucně zazubil a usadil se na židli u její postele.

„Jak se cítíš, maličká?" otázal se, když jemně uchopil její ruku do své.

Liliana mu unaveně pohlédla do očí, které vyjadřovaly nedostatek spánku.

„Jako by mě pošlapal kůň, můj pane," zamumlala, protože hrdlo ji ještě bolelo při mluvě.

Fergus se pousmál a odvětil: „I tak vypadáš, drahá!"

Liliana po něm vrhla ostrým pohledem.

„Ty!!! Měl by si své paní lichotit, můj pane. To tě nikdo nenaučil?" odsekla rozčíleně.

Muž ji však jen jemně pohladil po vlasech, až po něm vrhla ohromený pohled.

„Jen jsem se chtěl ujistit, má drahá Liliano, že jsi stále moje rozkazovačná Angličanka," dodal uličnicky.

Dívka se na něj unaveně pousmála, a když se k ní naklonil, obejmula ho kolem krku.

„Toho se bát nemusíš. Navždy taková budu, Fergusi," zamumlala tiše.

Načež pomalu zavřela oči a zamumlala: „Jsem nějaká unavená, dělá se mi mdlo."

Zatímco ho z pod řas sledovala. Muž ji okamžitě něžně uložil.

„Hned někoho zavolám, Liliano. Nemusíš se bát," vyhrkl a chtěl se rozeběhnout ven.

V ten moment dívka otevřela oči a zachichotala se.

„To bylo pěkné, jak ses chtěl vrhnout ven, můj pane," prohodila, když byl těsně ve dveřích.

Fergus se zastavil, a když se otočil, provrtal ji pohledem, ale dívka se tvářila jako andílek.

„Ty.." vyhrkl laidr, když se k ní vrátil.

„Jsem zraněná, můj pane, na to nezapomínej," dodala rychle s uličnickými ohníčky v očích, když si deku přitáhla až po nos.

Muži zajiskřilo v očích, když došel až k ní a nahnul se nad ni. Dívce se zatajil dech a bolest v celém těle byla momentálně zapomenuta. Ponořila se do jeho tajemných očí a čekala, co bude následovat.

„Jsi mazaná, má paní," zamumlal a vzápětí se něžně chopil jejích úst.

Jemně ji nadzvedával, aby jí neublížil.

Když ji konečně něžně pustil, uložil jí do postele a rozhodně promluvil: „Nedovolím už nikdy, aby ti někdo ublížil. Byla to moje vina, Liliano, ale už se to nebude opakovat."

Liliana se na něj usmála a pevně mu sevřela ruku a tím ho donutila, aby se na ni podíval.

Když tak učinil, pronesla vážně: „Nebyla to tvoje vina, můj pane. Ničí, jen Mariany. Nemohl si tušit, jaká nenávist se v ní skrývá. Hlavní je, jak to dopadlo. Zachránil si mi život. Jen díky tobě jsem na té skále byla zachráněna."

Muž na ni nerozhodně hleděl, ale ona mu pohled smrtelně vážně oplatila.

„Přece by ses, můj pane, nehádal s dámou. To by bylo velmi neslušné," dodala dobíravě. Rázem muži oči zaplály životem.

„To bych si rozhodně nedovolil," prohodil s úsměvem.

Náhle je však přerušil hluk z venku. Na to že byli v domě, se to dokonale rozléhalo kolem nich.

„Chceme vidět svou paní! Lady Lilianu! Lady Lilianu!"

Dívka ohromeně vydechla a do očí se jí nahrnuly slzy dojetí. Najednou pocítila hřejivý pocit u srdce. Byla si jistá, že našla pravou rodinu. Nejen svého manžela, ale i lidé jeho klanu pro ni byli důležití. Měli o ni starost.

To už se Fergus nahnul z okna a zamračeně zavolal: „Vaše paní musí odpočívat, ale nemusíte se bát, je na tom lépe."

„Chceme ji vidět!" uslyšela dobře známý hlas Iana a musela se pousmát, když viděla, když se její manžel zatvářil, jako by chtěl vraždit.

„Iane! Musí odpočívat a ty máš dost své práce, nebo se snad mýlím?" zavolal dolů a v jeho hlase už bylo slyšet rozčarování.

„Kvůli naší paní budu pracovat klidně až do půlnoci! Potřebujeme jistotu, že ano, mí drazí přátelé!" odvětil v odpověď a dívka by se skoro vsadila, že v jeho slovech slyšela smích.

Fergus zaklel, ale než stačil něco odpovědět, prohodila: „Hlas lidu, můj pane, nemůžeme odmítnout. Ten kousek dojdu. Je mi mnohem lépe."

Sotva však domluvila, vrhl na ni manžel takový pohled, že zase padla po zádech do postele.

„Ani náhodou, drahá, ty se z postele nehneš!"

„Hejj! Laidře, tak my se dojdeme podívat nahoru!" uslyšeli hlas Iana a vzápětí zahlaholil: „Tak za mnou, mí drazí."

Liliana v tu chvíli měla, co dělat, aby zastavila klokotající smích v hrdle. Její manžel měl naopak výraz vraha.

„Bože, co jsem komu udělal?" uslyšela jeho zašeptání hned na to.

„Snad se z tebe tak brzo nestal zbabělec, můj pane?" popíchla ho, protože věděla, že to je její jediná šance se ten den dostat z postele.

Laidr ihned zapomněl na Iana a podíval se na ni. Rázem jeho oči zajiskřily zájmem a ústa se mu zkroutily do úsměvu.

„Tak zbabělec, má paní?" pronesl a na každé slovo dal zvláštní důraz.

Dívka na něj zmateně pohlédla, ale to už se k ní vrhl a než se vůbec mohla vzpamatovat i s dekou ji uchopil do náručí.

„Co to děláš??" vyhrkla vyděšeně a pokusila se mu vytrhnout.

„Plním tvoje přání! Jdeme na nádvoří!" odvětil bezstarostně a rozešel se ke dveřím, přičemž zakřičel dolů, že jdou na nádvoří. Následně se ozval nadšený křik.

„Zbláznil ses, můj pane? Takhle se venku ukázat nemůžu, musím se ustrojit a půjdu sama!" vyhrkla a zabušila mu do hrudi.

„Je mi líto, Liliano, ale podmínky diktuju já," prohodil se zazubením.

Zatímco dívka ho vraždila pohledem a mlátila ho do hrudi. Muž se však jen zasmál.

„Měla by si klidně ležet, aby sis neublížila, jsi zraněná!" zamumlal vážně.

Dívka však po těch slovech naopak přidala na síle a překvapeně na manžela pohlédla, když slyšela jeho smích.

„Tohle mi chybělo, maličká!" zašeptal, když s ní lehce seběhl schody.

„Zabiju tě ve spánku, Fergusi! Vždyť nejsem ani učesaná!" zavřískala dívka.

Muž náhle zastavil, jako by ho zarazily její slova a opatrně ji postavil na nohy.

„Ani se nehni, drahá! Jinak uvidíš!" pronesl, jakmile chtěla udělat jediný krok.

Liliana na něj zmateně pohlédla, jako by se zbláznil. Laidr se tajemně pousmál a k jejímu šoku si začal rozcuchávat vlasy.

„Teď se nemusíš cítit trapně!" dodal s nezbedným úsměvem a dívka v tu chvíli k němu cítila tolik lásky.

Opřela se o sloup a rozesmála se! Nemohla přestat. Byl naprosto úžasný.

„Ovšem stále se cítím trapně," dodala vzápětí a oči se jí rozsvítily pobaveným světýlkem. Manžel na ni upřel veselý úsměv.

„Pročpak maličká?" otázal se lehce. Liliana se ještě víc opřela o sloup a pousmála se.

„No... já tu stojím jen v takové lehké noční košili a ty můj pane jsi velmi dobře oblečen," prohodila s dobíravým úsměvem.

Muž se na ni nevěřícně zadíval a zachechtal se.

„Má drahá, daruji ti svůj pléd. Spokojena?" prohodil, když si sundal přes hlavu pléd a udělal krok k ní.

Liliana ovšem ustoupila a pousmála se.

„Ne, drahý, já bych měla lepší řešení," dodala, když došla až k němu.

Načež se dotkla jeho košile a začala mu ji rozepínat. Fergus jí hbitě chytil ruku.

„Co to děláš, Liliano?" vyhrkl zmateně.

Dívka se o něj opřela a vyvinula se mu.

„Chci, abychom si byli rovni. Takže košile musí dolů," prohodila se smíchem, který jí jiskřil v očích.

„Košile zůstane tam, kde je, maličká. Ne, nech toho," dostal ze sebe v šoku muž.

Dívka teda od něj ustoupila a zamyšleně si ho prohlédla.

„Tak teda kalhoty dolů, Fergusi," prohodila po minutě smrtelně vážně.

V ten moment laidrovi úžasem spadla brada a dívka se pobaveně rozesmála, ale jakmile se k němu přiblížila, uskočil.

„Jsem laidr, nemůžu přijít před svůj lid nedostatečně ustrojen. Měli by ze mě svátek ještě několik let, maličká," obhajoval se.

„A ze mě ho snad mohou mít, drahý?" provokovala ho vesele.

„Právě proto ti dávám pléd, má drahá," prohodil, jako by to stále nechápala.

„Ale já ho nechci. Co uděláš?" zamumlala vesele.

Muž se na ni na chvilku zadíval a náhle mu v očích zajiskřilo

Následně než se dívka mohla jenom hnout, ji něžně objal a uchopil její rty do svých. Liliana se okamžitě poddala nádhernému polibku, a když ji konečně pustil, šokovaně zaznamenala na sobě jeho pléd. Rozčíleně zvedla oči.

„To bylo zákeřné, můj pane," prohodila rozčíleně.

„Já vím," pronesl bez jediné výčitky a vzápětí ji s nekonečnou něžností a opatrností zvedl do náručí.

„Mohla bych se zlobit."

„Ale nezlobíš stejně jako já na tebe, drahá," přerušil ji vesele.

Liliana mu dala prst na koutek úst, čímž ho zarazila.

„A co je potom tohle. Vzteky ti tam cuká, můj pane," dobírala si ho vesele.

„Provokatérko," zašeptal jí u ucha.

„Měl bych tě potrestat."

Liliana nad jeho hrozbou jen mávla rukou, když se nahnula k jeho uchu a vdechla mu do něj: „Bohužel tvůj lid na nás čeká!"

„Náš lid, Liliano," dodal její manžel, než otevřel dveře.

Jakmile s ní vyšel na nádvoří, okamžitě se kolem nich ozval nadšený křik a dívce se znovu sevřelo srdce dojetím. Pevně se držela svého manžela kolem krku, aby nespadla na zem. Rázem se kolem ní nořily známé tváře. Ian jí dokonce líbnul pusu na tvář a včas stačil uskočit, než se po něm její manžel mohl vrhnout. Ženy ji se slzami v očích vítaly a slibovaly jí ty nejlepší pokrmy. Zatímco ostatní muži ji nesměle zdravili.

„Vypadáte úžasně, paní!"

„Už se těšíme, až vás uvidíme na bylinkách."

„Obdivujeme vás."

Slyšela kolem sebe tolik milých hlasů, ale nejvíc se jí tvář rozzářila, když mezi davem lidí pomalu prošel Gruag. Ten stařec jí přirostl k srdci.

Nadšeně se usmála a zašeptala: „Ráda vás vidím, Gruagu."

Muž jí věnoval bezzubý úsměv, když se jí uklonil.

„Má paní, bůh vás ochraňuje, protože máte zlaté srdce," pronesl moudře.

Ian se mezitím postavil vedle svého laidra a šeptl tak, aby to Liliana neslyšela: „Jen tvá žena dokáže mít za přítele Gruaga!"

Fergus kývl a odvětil nazpátek: „Tohle přátelství asi nikdy nepochopím, Iane."

Ian ho poplácal po zádech, když se smíchem prohodil: „To asi nikdo!"

A rozesmál se doopravdy.