Tak kapitolka je tu a myslím, že budete všichni překvapeni dnešní kapitolou.  Takový zvrat jste asi po minulé nečekali a navíc kapitola je zase extrémně dlouhá, ale mně přišlo tak krutý to rozdělit. Je to se mnou čím dál horší. :D

                                                                   ****

Fergus slyšel nějaké zvuky, ale nebyl schopný otevřít oči, jak mu hlava třeštila. Včera to s tím vínem nepřehnal jenom Ian, ale také on. Natáhl ruku, aby se mu nálada zlepšila vědomím, že vedle něj leží jeho drobná manželka, která vždy z postele dělala něco nadpřirozeného. Místo, kde by společně mohli zůstat do konce svých dní. Avšak vzápětí se zamračil, neboť ať se snažil sebevíc, nikoho vedle sebe nenahmatal. To ho rázem probralo.

Otevřel oči a sprostě zaklel. Opravdu vedle něj byla druhá polovina postele prázdná, ale co bylo horší. Uviděl neklamný důkaz, že se něco muselo stát. Na polovině postele, kde vždycky ležela Liliana, byla krev.

Okamžitě se ho zmocnil neuvěřitelně stísněný pocit. Mohla sice někde dole pobíhat, ale měl zlé tušení. Něco tady nehrálo. Něco bylo špatně. Srdce se mu náhle sevřelo strachem, že se na moment nemohl ani nadechnout. Vždyť na slavnosti chtěli chytit toho, kdo po ní šel.

Vyskočil na nohy a spadl zase dolů, jak ho udeřila ostrá bolest do hlavy.

„Sakra!" zaklel, když se zhluboka nadechl, aby překonal bolest.

 Jakmile to polevilo, vylezl z postele a rozeběhl se ven, jen co na sebe hodil košili a kalhoty. Nebyl čas na zdržování, natož na léčení kocoviny.

„Vstávejte! Okamžitě! Liliano! Liliano!" řval z plných plic, když zbíhal ze schodů dolů.

Jakmile byl v síni málem se přerazil o rozpláclého Iana, který se tam válel a něco ze spánku vykřikoval.

„Laidře, co tu křičíš?" vyhekal ze sebe Ian ohromeně, když se probral tím rámusem.

Okamžitě si chytil hlavu do rukou, jako by mu měla upadnout a zasténal bolestí. Těžká rána opilcova!

„Kde je lady Liliana?" zařval na něj Fergus.

„Určitě tu někde pobíhá," mávl nad tím rukou Ian a znovu zavřel oči.

„Na její posteli byla krev. Něco se muselo stát!" odsekl laidr a vyběhl ze síně ven, kde ho na moment málem oslepilo ostré slunce.

Musel se zastavit, aby se zorientoval a nespadl oslepeně do vozíku s hnojem. Bylo to jen o fous. Těsně před tím se zastavil.

„Počkej na mě!" zařval za ním Ian a vzápětí vykřikl, jak ho taky oslepilo slunce a narazil do laidra. 

Ten vykřikl leknutím, když ztratil těžce nabytou rovnováhu a oba sletěli na kupu hnoje.

„Iane!! Já tě zabiju!" zařval laidr.

„Promiň, ale copak za to můžu, že mě bůh oslepil?" zakňoural Ian.

„To ne bůh, ale já tě oslepím," vyhrožoval Fergus, když se hrabal ven a zlostně cedil jednu nadávku za druhou.

Ian dál ležel rozpláclý obličejem v hnoji, jako mrtvola.

„Fuj, Iane, ty budeš, ale smrdět, jestli tam ještě chvíli budeš," prohodil při tom pohledu a na okamžik se mu zvedl koutek úst. Ian se nadzvedl lehce a znova zasténal.

„Aspoň to chladí," odsekl a snažil se zvednout, ale jen tam znova spadnul.

Fergus si povzdechl a rázným pohybem ho vytáhl na nohy a ignoroval jeho protesty. Načež došel ke studni, popadl vědro a celé ho na sebe překlopil a zasykl nad ledovou vodou.

„Pojď sem, Iane," křikl na něj a znovu hbitě naplnil vědro.

Ian se opíral o vozík a držel si hlavu.

„Žádná voda," zahekal hlasem trpícího.

„Přece nechceš smrdět," prohodil laidr.

Ian zvedl hlavu a pokusil se o něco podobného pousmání.

„Mě ten smrad, příteli, vadit nebude," prohodil lišácky.

Fergus jen pokrčil rameny a poté vzal vědro. Prostě ho držel v rukou a zamyšleně se do něj díval, zatímco se nenápadně sunul k příteli. Načež jakmile byl na dosah a než si zpomalený Ian uvědomil, co měl v úmyslu, vylil na něj vodu bez nějakého varování. Muž vyskočil a poskakoval, jako postřelený.

„Ježiši kriste, ty ses zbláznil! ÁÁ. Bože to je ledovéé," vykřikl.

Dál ho, ale Fergus nevnímal. Jen na něj křikl: „Prohledej to všude."

Načež na nic nedbal a sám se vydal prohledat každý kout.

„K čertu, bůh se zlobí," vyjekl za ním Ian, když se vzpamatovával z neblahé koupele.

O pět minut později však byla voda zapomenuta a bolest hlavy jen přidala na intenzitě. Ian zahartusil, a když uviděl Ferguse u stájí, mátožně se tam vydal za ním.

Po půlhodině marného hledání, kdy laidr málem vzteky půlku obyvatel svého klanu zabil, bylo jeho podezření čím dál větší. Nikdo o lady nevěděl. To nebylo dobré znamení.

Liliana se rozespale opřela o svého manžela, který rázem usnul jako špalek. Vypadal nádherně roztomile, takhle uvolněně. Přitulila se k němu a konečně usnula. Najednou ji něco probudilo. Vyletěla do sedu a vytřeštila oči, ale v ten samý moment než si vůbec mohla všimnout postav kolem sebe, ucítila tvrdou ránu do hlavy a s výkřikem bolesti, který byl zdušen rukou v rukavici, ztratila vědomí.

Když se probrala podruhé, cítila, že jede na koni ne zrovna v nejlepší poloze. Hlava jí třeštila, jako by jí tam bzučely včely. Pootevřela jedno oko a uviděla, že leží ohnutá přes hřbet koně a kopyta nejsou mnohdy moc daleko od jejího obličeje. Začala se snažit dostat do obstojnější pozice a zjistit, co se to k čertu děje.

„Už se probrala. Nehejbej se, ženská!" ozval se vzápětí hrubý hlas a hned za ním následovala pádná ruka, která ji uhodila do zadku, až vykřikla.

Neviděla nikam jinam než na zem a začínala se bát, že se konečně setká z očí do očí s tím, kdo se ji pokusil zabít. Už se nesnažila dostat ze své pozice. Bylo to marný a navíc bolest hlavy ji nutila být, co nejvíc v klidu, což při jízdě na koni bylo opravdu těžké. Navíc při každém pohybu koně jí hlavou prolétla ostrá bolest.

Nevěděla, jak dlouho jeli, ale když už si myslela, že její žaludek nevydrží víc, konečně zastavili. Najednou byla nešetrně sundána a přivázána k nejbližšímu stromu, aniž by někoho kromě jednoho zamračeného muže viděla. Nesnažila se bránit, na tolik se jí zvedal žaludek. Nechala se přivázat ke stromu a teprve poté se pořádně rozhlédla.

Konečně uviděla asi deset mužů, kteří se starali o zvířata, a pak si všimla muže, který byl ustrojen noblesněji než jeho druzi. Stál k ní zády, a když se dokázala lépe soustředit, všimla si, že s někým mluví. S někým, kdo měl na sobě černý plášť nejspíš, aby nebyl poznán. Liliana sklopila hlavu a snažila se o zničení bolesti její hlavy po té ráně. Musela se odsud dostat, než se něco stačí stát. Nehodlala zjistit, co jí kdo chce.

Chudák Fergus, prolétlo jí hlavou. Musí se strachovat, kam tak najednou po nádherném dni mohla zmizet. Náhle před sebou viděla svého rozesmátého manžela, jak skákal přes oheň a její rty se samy zkroutily do širokého úsměvu. Nebylo divu, že se do něj zamilovala. Jen on ji nikdy nebude milovat, ale byla si jistá, že udělá cokoliv jen, aby jí našel, už jen kvůli tomu, že si myslí, že co je jeho, toho se nesmí nikdo ani dotknout.

Když jí přinesli jídlo, jen jí ho hodili k nohám, aniž by jí řekli jediné slovo. Liliana se začínala děsit, že šance na útěk nebude možná. Neustále kolem ní někdo byl.

„Liliana?" uslyšela náhle a prudce vzhlédla.

Nad sebou uviděla nejspíš jejich vůdce, který předtím mluvil s neznámou osobou.

Dívka zvedla bolavou hlavu a zašeptala se vší důstojností: „Lady Liliana! Lady! A kdo jste vy, že jste se mě opovážil unést, pane?"

Muži se obdivně zalesklo v očích, když se jí posměšně uklonil.

„Jsem laidr McGung, lady! A ještě jednou promluvíte tímto tónem a nebudu tak milostivý," prohlásil mrazivě, až se dívka na okamžik otřásla strachy.

„Co ode mě chcete, pane?" vyhrkla odvážně vzápětí.

No co, zabít mě může jenom jednou, pomyslela si v duchu.

„Uvidíte, lady, co jsme pro vás připravili," odvětil nevzrušeně, když ji chytil rukou za bradu a natočil na obě strany.

Dívka by se mu nejraději vytrhla, ale nemohla, a tak mu aspoň oplácela rozzlobeným pohledem. Muž se však jen zachechtal a vzápětí bez dalšího slova odešel.

Jakmile byl pryč, trochu se uvolnila a opřela se unaveně o strom. Nepřítel byl stále neznámý! Rukama, které měla přivázané kolem stromu se snažila najít cokoliv, co by jí pomohlo přeřezat provaz.

Nikdo jí nevěnoval pozornost. Jako by byla vzduch. Byla čím dál zmatenější. Co po ní mohli chtít?

„Iane, sakra prober se! Musíme jet! Máme tě hodit znova do studny?" zařval Fergus rozzuřeně. Konečně dokázal svolat, co nejvíc svých mužů a nehodlal už ani o chvíli déle čekat. Ian se na něj podíval a zhluboka se nadechl.

„Tvůj řev mi rozhodně pomáhá!" zamumlal s rukama na hlavě, přičemž se poslepu snažil dostat ke koni.

„Má žena, je kdo ví kde s kdoví kým a ty zdržuješ! Může být mrtvá..." odsekl laidr.

„Určitě není, příteli!" snažil se ho uklidnit Ian.

„Jistě, ale stále nemáme jediné tušení, kdo za tím stojí," odvětil muž pevně a pobídl koně do kroku a za ním i Malcolm a další Skoti.

„Jasně, hned jsem za vámi!" zavolal Ian a poslepu se snažil najít koně.

„Koníčku, no tak pojď k pánovi," volal na něj lákavě.

Najednou ucítil, jak mu zvíře jí z ruky a pousmál se. Jistě, zvládne to i poslepu! Jde to naprosto bez obtíží.

„Kdy mu, laidře, řekneme pravdu?" zamumlal Malcolm se smíchem.

Fergus se zamračeně obrátil zpět a i jemu se zvedly koutky úst, když uviděl, jak jeho přítele oblizuje koza.

„Myslím, že v tu chvíli, kdy se na svého „koně" pokusí vylézt," odvětil pobaveně.

„Já bych počkal, až se bude divit, proč je tak malý," zauvažoval Malcolm se smíchem.

„Nebo možná až zamečí!" dodal Fergus a zachechtal se.

Načež po chvíli zavolal: „Iane, na koze se ti opravdu pojede velmi špatně!"

V ten moment Ian otevřel oči a zařval opravdovou hrůzou. Rázem úplně zapomněl na bolest hlavy a udělal dva kroky dozadu, oči naprosto vytřeštěné.

„Ježiši kriste, sám ďábel!" zakřičel s hrůzou a všichni okolo něj se zhroutily smíchy.

Spadnul na hromadu slámy a chtěl se do ní dokonce zahrabat, kdyby to šlo. Bohužel si vybral opravdu špatné místo, protože nepřítel číslo jedna dostal hlad a šinul si to k němu. I Fergus měl, co dělat, aby zarazil další smích, když jeho přítel vyskočil z kupy slámy a sprintem se řítil k nejbližšímu koni a rázem byla kocovina dokonale zapomenuta.

Liliana sebou trhla. Musela usnout vyčerpání, ale to už před sebou uviděla velitele, který se na ni odporně šklebil.

„Je škoda tě zabít, děvče!" prohlásil s náznakem smutku v hlase.

Dívka sebou vyděšeně trhla a odsekla: „Tak to nedělejte! Nikdy jsem vám nic neudělala!"

Muž jen pokrčil rameny a dodal, když se dotkl její brady: „Jistý člověk jinak nedá, než abych vás zabil, lady."

„A já myslela, že by Skot nikdy neposlouchal nikoho jiného než sám sebe. Opravdu velké zklamání!" prohodila drze a upřela na něj odvážný pohled.

Muži zacukalo v koutcích úst vzteky a než se vůbec nadála, udeřil ji do obličeje, až zasténala bolestí a vrhla po něm ustrašený pohled.

„Ještě jednou a nebudu tak milostivý!" pronesl chladně.

Liliana ho jen mlčky sledovala. Obličej jí po té ráně ještě pálil a v ústech cítila krev.

„Leonide! Jak to, že ještě žije?" uslyšela náhle známý hlas.

Ohromeně zvedla oči a střetla se s pohledem známé osoby a konečně jí začalo docházet, co se to tu děje. Najednou jí přišlo, že je všechno naprosto jasné! Jak to že ji to nenapadlo hned? Teď dávalo smysl naprosto všechno. Mělo ji to napadnout.

S naprostou hrůzou se nadechla a hleděla na pachatele všech její nesnází, načež nevěřícně vydechla: „Marianno?"

Žena po ní vrhla jen nenávistný pohled a ani jí neodpověděla.

„Tak co, drahý?" prohodila úlisně ke Skotovi.

„Není jednoduché někoho zabít, má lásko," prohodil Leonid měkce.

Liliana na ni jen ohromeně hleděla. Panebože, za tím vším byla Marianna? To snad ne! To ona ji málem zabila!

„Jak jen si mohla, Mariano?" vydechla ohromeně.

Rázem se na ni upřely nenávistné oči krásky a ta se ošklivě usmála, když k ní došla a dřepla si k ní.

„Jak jsem mohla, lady? Všechno jste zničila, když jste se tu objevila! Vzala jste mi ho! Za všechno můžete vy! Nyní za to zaplatíte!" zasyčela s veškerou nenávistí v hlase.

„Postarám se o to, drahá," ozval se náhle Skot rozhodně.

Žena okamžitě nasadila zářivý úsměv a obejmula ho.

„Jsi zlatíčko. Miluju tě!" zamumlala a pak po ní jen hodila úsměv.

„Uvidíme se v pekle," dodala k Lilianě, načež pomalu odcházela pryč.

Liliana ohromeně vydechla a upřela zrak na Skota, který vyndal meč. Oči se jí rozšířily hrůzou, když jí ho přiložil na krk.

„Poslední přání, dámo?" otázal se jí nevzrušeně.

Liliana se potila a naprostá hrůza ji obestřela. Prudce zalapala po dechu. Tohle se přece nemůže dít! Prostě ne!

„Prosím, nedělejte to! Vždyť jen zabijete nevinného člověka! Nic jsem vám neudělala!" prosila zoufale.

„Ne, ale přesto umřete! Život je nespravedlivý," odvětil naprosto nevzrušeně a ještě víc jí zbraň natiskl na krk.

„Laidr vás za to zabije! Pomstí mou smrt!" vykřikla zoufale.

Dívka rukama kolem stromu hledala cokoliv, co by mohla použít jako zbraň. Přičemž se ho snažila rozptýlit. Pohledem našla Marianu, která odcházela a oči ji zahořely odhodláním.

„To děláte jen proto, že vám to Mariana řekla? Myslíte si, že vás miluje? Lže, miluje mého manžela, a proto se mě chce taky zbavit! Využívá vás, aby se dočkala své pomsty. Jen co tu nebudu, už se o vás ani neotře, pane. Vrátí se a bude utěšovat mého manžela. Věřte mi prosím. Je to lhářka," mluvila dál a dál, meč se o to víc přibližoval, až si myslela, že to opravdu skončí a zavřela oči.

Sbohem, Fergusi, vydechla jako modlitbičku. Náhle však meč z jejího krku jako mávnutím kouzelného proutku zmizel.

Rychle otevřela oči a uviděla, jak muž zuřivě zatíná zuby.

Načež se k ní obrátil zády a zařval: „Mariano!!!"

Na nic víc nečekal a nechal ji tam, když se rychlými kroky hnal ke své krásce. Liliana si ulehčeně oddechla, že smrt oddálila a opřela se vyčerpaně o strom.

„Děkuju," zašeptala k nebi.

Už tu nemusela být. Rychle se rozhlížela, teď měla jedinou naději na útěk. Musí se odtud dostat, dokud si jí nikdo nevšímá.

„Neměla už být mrtvá, drahý?" uslyšela Marianin sladký hlásek.

„Ne, času dost!" odsekl rozzuřeně.

Načež ji nešetrně uchopil za loket.

„Je pravda, co říkala, že ti jde jen o laidra Ferguse a mě jen využíváš, Marianno?" zeptal se rozzuřeně.

„Ale no tak, drahý, snad by si nevěřil někomu, kdo si chce jen zachránit život. Řekla by ti cokoliv. Nesmíš jí věřit!"

„Možná, drahá, ale tvoje touha tu ženu zabít je až moc velká!" odsekl rozzuřeně.

„Takže budeš raději, laidře, věřit prolhané Angličance než ženě, která tě miluje?" zvýšila rozzuřeně hlas a její oči metaly blesky jako divé.

„Mariano, dej mi důvod, proč bych si měl udělat nepřítele z Ferguse jen proto, že mě o to prosíš! Co ti udělala??" prohodil chladně.

Liliana sledovala jejich boj a jen se modlila, aby se jí mezitím povedlo uniknout, protože nyní byli všichni kolem nich a jí si nikdo nevšímal. Konečně si všimla zbraně, která od ní ležela docela daleko, ale dívka se jí rozhodla zmocnit. Co nejvíc se pokusila natáhnout nohu a dusila v sobě nadávky. Musí si ji dokázat přitáhnout! Prostě musí!

„To nejsi pro ženu, kterou miluješ schopný udělat ani tuhle maličkost? To jsem nečekala, že laidr je takový zbabělec, ale já tě nepotřebuju! Zabiju ji klidně sama."

„Takže si mě nikdy nemilovala? Jen si mě využila?" zařval muž, až sebou Liliana trhla a zvedla hlavu.

Marianna okamžitě ovládla výraz, protože poznala, že jde do tuhého, a tak se z válečnice změnila na nevinnou krásku a pohladila ho po ruce.

„Miluju tě, drahý, ale tolik mě bolí, že mi nevěříš!" zaskuhrala hraně, až se dívka musela zašklebit nad jejím hereckým uměním.

Znovu posunula nohu o další milimetr.

„Prosím, no tak dělej," mumlala si zoufale.

Konečně se její špička dotkla meče. Dívka skoro úlevou omdlela. Na okamžik se zastavila, aby umlčela intenzivní bolest hlavy. Raz, dva tři, počítala si v duchu se zavřenýma očima.

„Tak a teď ji konečně zabij, drahý, miluju tě a ty to víš. Jen nás chtěla rozkmotřit," když dívka tyhle slova uslyšela, okamžitě otevřela oči a vyděšeně pohlédla k donedávna hádající dvojici. Muž pohlédl jejím směrem a v očích měl odhodlání.

„A sakra. Takže změna," zamumlala dívka, když se k ní Skot hnal.

Ještě dřív než jí vůbec meč přiblížil ke krku, jakože na ten pocit si ještě pořád vzpomínala, vyhrkla: „ Ještě chviličku, jsem ráda, že jste se, pane, usmířili, ale pořád to jsou jen obyčejná slova. Těm buď můžete věřit, nebo ne. Chce to důkaz!"

Muž se zarazil uprostřed kroku, zatímco Marianna se už už natahovala k jeho meči v očích vraždu.

Dívka těžce vydechla a dodala: „Jestli vás opravdu tato osoba miluje, tak ať si vás právě nyní hned vezme. Když vás miluje, bude štěstím bez sebe."

Načež když uviděla Marianino ohromení, v duchu se pousmála. Laidr se na ni zamyšleně podíval a pak na svou milou.

„Není tu kněz a už mám dost zdržování. Váš manžel bude rád, že se vás zbavil. Pořád do něčeho vrtáte, dámo!" odsekl a pokračoval v cestě.

Liliana hleděla na meč a odvětila stísněně: „ Jen vám chci pomoc, protože až budu pryč, opustí vás bez jediného zaváhání, ale, co mi do vás dvou je. Budu mít pravdu!"

Pozvedla bradu a zírala mu do očí. Musí jí věřit! Musí! Měla nohu na meči, ale bylo jí to k ničemu jako předtím.

„Drahý, vezmu si tě kdykoliv, ale až se zbavíme téhle odporné ženy," ozvala se sladce Mariana.

Jistě, pak bude v bezpečí v klanu, pomyslela si dívka kysele. Zhluboka se nadechla a srdce jí spadlo ještě níž, když jí muž přiblížil špičku meče ještě blíž.

„Když to uděláte, zjistíte, že vás budu až do smrti strašit za tu nespravedlnost, pane," vypálila dívka bez rozmyslu, začínalo jít do tuhého a jí se špatně dýchalo nehoráznou panikou.

Přece se tohle nemůže dít tady a teď. Miluje svého muže a chce s ním být ještě spousty let a mít malé Skotíky.

„Pane na nebi, tady se nedá nic dělat! Zatracená ženská pořád do toho něco mluví!" vykřikl muž rozčíleně a sundal meč z jejího hrdla.

„Věříte na legendy, že ano, pane? Tak víte, že mluvím pravdu!" pokračovala dál.

Vypadalo to, že mluvení jí zachraňuje život a toho se nehodlala vzdát. Nikdy! Musí je od sebe však dostat, aby si přeřezala pouta a ztratila se v lese. Jak jednoduché, pomyslela si ironicky.

„Pane?? Pane?" ozval se náhle výkřik hrůzy, který je vyrušil z nejlepšího, ale dívka na nic nečekala a nohou začala meč posouvat k sobě a jen se modlila, aby to stihla dřív, než si jí někdo všimne!

„Sakra, v dálce jsem viděl lidi laidra Ferguse! Jde po nás," slyšela křik muže, zatímco jeho velitel jen a jen klel.

Dívka však ve svém úsilí neustala. Jakmile meč dostala k sobě, začala jím pižlat provaz a jen nadávala pokaždé, kdy zajela jinam, než měla.

„Říkala jsi, že na nás nepřijdou!" zařval na Marianu.

„Nevědí, že jdou po nás, hlupáku, prostě ji hledají! Musíme zmizet!" odsekla mu napruženě.

Lilianě konečně polevil provaz, a tak ho s úlevou rozmotávala a koutkem oka sledovala, co se kolem ní děje. Naštěstí si jí nikdo nevšímal. Jakmile byla volná, vstala, co nejmíň nenápadně a málem se pod ní vyčerpané nohy podlomily, kdyby se dál nedržela stromu. Ksakru, to není dobré, pomyslela si. Opřela se a pomalu couvala dál mezi stromy, nyní byla její šance. Další už nebude.

„Kdybychom nezastavovali tak brzo, nenašli nás, ale ty si to chtěla hned skončit!"

„Jo chtěla, ale kdyby si byl chlap, tak tu ta žena nesedí, živá a zdravá a mohli jsme pokračovat pryč!" zaječela Mariana a ukázala obviňujícím prstem ke stromu, kde byla Liliana přivázaná.

Ovšem, když se tam jejich zraky upřely, vydechly šokem, jejich zajatkyně byla pryč.

„Ježiši! Ještě tohle! No, co není čas! Ať si běží, musíme zmizet," rozčílil se laidr Mcgury a hnal se ke koni.

„Necháš ji utéct, můj pane? Vždyť tě prozradí, musíme ji chytit!" zavřeštěla Mariana.

„Bude to její slovo proti mému. Laidr Fergus nic nepodnikne. Musíme si zachránit kůži," odsekl muž a vyskočil na koně.

Ovšem když se otočil, k vlastnímu ohromení viděl svou milou, jak se s mečem žene do lesa.

Liliana nedbala na větvičky, jen utíkala dál a dál. Své svobody se nehodlala vzdát nikdy. Musela se dostat daleko od možného nebezpečí, a pak se nějak najde svého manžela. S těžkým mečem se ovšem opravdu těžko běhalo, když ho téměř nedokázala unést.

„Já vím, že tu někdy jste, lady. Mně neutečete! Než tenhle den skončí, vy budete mrtvá a já u vašeho manžela," rozlehl se náhle hlas Mariany kolem ní.

Liliana zapadla za první strom a zhluboka dýchala. Tak s tímhle nepočítala. Jelikož ji příliš dobře slyšela, bylo jí jasné, že od ní nemůže být dál než pár delších kroků.

„Možná se budete naopak zpovídat ze svých zločinů, Mariano, a myslím, že trest bude opravdu přísný! Já se totiž jen tak nevzdávám," zavolala nazpátek a pak napjatě poslouchala.

Vzápětí zaslechla zvuky chůze, ale nebylo jí to k ničemu, stejně netušila, kde přesně se nachází. Pevněji sevřela meč a hledala, kudy by mohla utéct, aniž by ji Mariana dohnala. Ta ženská se dočista zbláznila a pro ni to nebylo zrovna dobré znamení.

Náhle se v lese rozhostilo ticho. Mariana nejspíš vyčkávala, až ona udělá první krok. Liliana se vyčerpaně opřela o strom a rozhlížela se kolem sebe. Musí být ta rychlejší. Zhluboka se nadechla, načež se rozhodla. Tiše vykročila ze svého stínu a sevřela meč v rukou. Načež zbraň zvedla a hodila ji na druhou stranu od sebe. V ten moment uviděla osobu, která se tam ihned rozeběhla a v tu chvíli se co nejrychleji vrhla na druhou stranu a kličkovala kolem stromů.

Když vyjeli z lesa a v dálce uviděli oddíl McGuryho. Okamžitě se rozjeli a vzápětí se obě skupiny setkali uprostřed prašné cesty.

„Ale ale kohopak to tu máme?" prohodil Fergus zamyšleně. Jakmile je druhý laidr uviděl, zbledl jako stěna a vypadal, že je v naprostém šoku.

Na útěk už bylo stejně pozdě a McGury to moc dobře věděl. Mlčky zarazil svého koně a měřil se s Fergusem pohledem.

„No to bych se měl ptát já, co pohledáváš na cizí půdě. Jestli se nemýlím, tak tohle je moje území," odsekl Mcgury a v duchu nadával.

Fergus ho pozoroval rozhodným pohledem.

„Rád bych byl kdekoliv jinde, ale někdo unesl moji manželku a já se ji pokouším najít. Už několikrát se ji někdo pokusil zabít," pronesl klidně Fergus, ale pozorně ho sledoval.

Druhý Skot ohromeně vydechl: „Tak to je mi líto, příteli, ale já s tím rozhodně nemám nic společného. Budu doufat, že ti bůh pomůže."

Ian se s koněm postavil vedle něj a prohodil: „Určitě jste něco vidět musel, stopy koní, které stopujeme, vedou tudy. Náhoda nebo osud?"

„To spíše, drazí přátelé, bude náhoda," promluvil nevzrušeně a toužil tu krasavici, která ho okouzlila, rovnou zabít.

Začínalo to být čím dál nebezpečnější a to ona ho do toho dostala. Jeho by to jinak ani nenapadlo.

„Já si to nemyslím," prohodil Fergus nevzrušeně a dřív než se někdo mohl třeba jen nadechnout, vytáhl zbraň a namířil s ní na druhého laidra. Mcgury se div neudusil leknutím. Rázem mu na čele vyskákaly krůpěje potu. Šlo do tuhého.

„Ale no tak, Fergusi, takhle se přeci k příteli nechová," prohodil Ian vesele, když se sám snažil ze sedla vylovit svoji zbraň. Moc se mu to ale nedařilo, protože vždycky když se víc ohnul, zamotala se mu hlava a div z toho koně nespadl.

„To mi asi jen ujela ruku, Iane. Ovšem přátelé si přece říkají pravdu, nemýlím se, Leonide?" prohodil klamně klidným hlasem Fergus s očima upřenýma do jeho.

Druhý laidr těžce polknul a podíval se do nesmiřitelné tváře muže před sebou.

„No- tak- já nic neu-dělal! Měl by sis udělat pořádek ve svém klanu! To tvoje drahá Mariana unesla tvoji ženu a po mně chtěla, abych ji zabil!" vyhrkl ze sebe vzápětí pravdu vyděšeně.

Liliana běžela jako o život, v boku ji píchalo a ona se nemohla pořádně nadechnout! Proběhla dalším keřem a prudce zastavila, když se ocitla na skále. Panebože, vydechla, když se na poslední chvíli zastavila a otočila se, aby se vrátila do relativního bezpečí lesa.

„Tak konečně nastává konec, lady Liliano!" ozval se za ní nenávistný hlas Mariany a dívku obestřel strach. Tohle místo, jako by bylo přímo vybráno na vraždu.

Otočila se k ní a promluvila klidně: „Přece si nechceš vzít na svědomí vraždu šlechtičny, Mariano! Ono se na to přijde a ty budeš potrestána."

Mariana se však jen zasmála a ten smích nebyl rozhodně nic příjemného. Jen natáhla ruku s mečem, který se zaleskl v záři slunce, až Lilianu zamrazilo.

„Myslím, že nepřijde, má paní. Bude se o tom mluvit úplně jinak. Mladá šlechtična nešťastnou náhodou uklouzla a nenávratně se zřítila ze skály. Její smrt bude tragická, ale nedalo se jí zabránit," promluvila Mariana chladně, zatímco ji mečem zatlačovala čím dál víc ke konci skály.

Ač se dívka snažila uhnout, nedokázala to. Vždycky její úmysl Mariana odhadla. Se strachem se ohlédla a polkla. Blížila se čím dál víc.

„Mariano, tomuhle příběhu můj manžel nikdy neuvěří a nepřestane, dokud tě nechytí a pak tě bude nenávidět a ne milovat, jak si přeješ. Když mě necháš být, slibuju ti, že se o tomhle nikdo nedozví a najdeme ti nějakého milého Skota," prohodila dívka vyděšeně.

Musela ji nějak ohromit, aby zapomněla na svůj hrozivý úmysl. Mariana k ní však ještě víc přiskočila a meč jí přitiskla pevně na krk, až se Liliana bála třeba jen nadechnout.

„Nikoho jiného nechci! Chci laidra a taky ho budu mít, až vy tu nebudete, má paní. Přesně jako předtím. Měl rád mě, než jste se tu ukázala," hartusila plamenně a dál ji tlačila blíž a blíž k okraji.

Liliana cítila špičku meče, jak se jí zabodávala čím dál víc do krku a vrhla další pohled dolů. Nebyla naděje, že by to přežila! Buď ji o život připraví meč, nebo pád ze skály.

„Mariano, buď rozumná! Fergus tě, drahá, stejně nebude chtít za manželku," vyhrkla rozhodně a okamžitě si uvědomila, že to nebyl zrovna nejlepší nápad, když ženě oči zaplály hněvem mocné pomsty a bez rozmyslu se po ní ohnala mečem.

Liliana v tu ránu padla na zem a odkutálela se z dosahu a ze země při tom sebrala kámen.

„Ty děvko!" zařvala Mariana a vrhla se na ni ještě, než stačila vstát.

Dívka po ní vykopla nohou, a když ji trefila, vyhoupla se na nohy. Díky její ztrátě rovnováhy jí spadnul meč. Čas jako by se zastavil. Obě upřely pohledy na zbraň lesknoucí se na zemi. Ta věc měla rozhodnout, která z nich bude žít a která ne a Liliana se jí nehodlala vzdát.

Obě dvě ženy se ve stejný okamžik po zbrani vrhly. Liliana dopadla na Marianu a tím pádem si div nevyrazila dech, ale okamžitě kolem meče omotala ruce a nedbala na bolest v dlani, protože ho držela za čepel. Než však mohla meč přemístit, náhle byla za vlasy nešetrně hozena na stranu, až vykřikla bolestí.

„Dejte mi ten meč," zařvala Mariana.

Liliana dál zuřivě svírala zbraň. Nikdy ji nepustí nikdy.

„Ty pusť moje vlasy, Mariano," odsekla dívka a snažila se uvolnit z toho sevření, ale druhá žena nepustila.

Jako by jí její prsty zarostly do Lilianiných vlasů. Když se však vražednice natáhla po meči, dívka ho odsunula dál. Nedá jí ho. Bolest jí zatemňovala mysl, ale nemohla se vzdát. Jistý cit v jejím srdci jí nemohl dovolit, aby se podvolila Marianiným plánům. Milovala Ferguse a chtěla s ním žít a mít spoustu dětí. Kvůli němu musela bojovat až do úplného konce.

Pokusila se druhou ženu udeřit, ale ona se uhnula a překulila se z ní, ale ji vzala sebou. Liliana okamžitě pochopila ten moment, kdy zjistila, že ji dělí od srázu dolů pár milimetrů. Vrhla zděšený pohled dolů a udělalo se jí špatně.

Mariana využila její nepozornosti a z prstů jí vytrhla zbraň, ať se dívka bránila, co mohla. Ovšem jakmile uviděla v ženiných rukou meč, nezaváhala, prudce se zvedla a udeřila ji do ruky, ve které držela meč. Zbraň Marianě vypadla a nenávratně padala cestou dolů ze srázu.

„Za chvíli ho budete následovat, má paní!" zasyčela Mariana, když se k ní sklonila a vlastním tělem ji přikovala k zemi.

Liliana se ji snažila od sebe odtlačit, ale jako by náhlá nenávist dala její sokyni neuvěřitelnou sílu. Dívka se snažila odkulit z dosahu, ale nedokázala se ani hnout a jen nevěřícně sledovala, jak se ženiny ruce blížily k jejímu hrdlu. To přece nemůže! Volala v duchu vyděšeně.

„Mariano, já ti nikdy nic neudělala. Já jsem o sňatek nežádala. Věř mi! Donutili mě do něj!" zakřičela vyděšeně, když se Marianina ruka dotkla její kůže na krku.

Ovládl ji smrtelný strach. Ženiny oči vyšlehly další plameny nenávisti, když jí sevřela krk oběma rukama. Liliana zoufale zasténala a pokusila se vražedné ruce z krku sundat.

„To je mi jedno, má paní, dostala jste ho," zasyčela šíleně.

Liliana zalapala po dechu, když jí sevřela krk. Zoufale jí rvala prsty pryč. Zkoušela palec, malíček, ale nic nedokázala. Už už se jí rozostřovalo vidění z nedostatku vzduchu, a tak v poslední zoufalé snaze vymrštila nohu a jednu ruku. Ruku jí zabořila do tváří a nehty drásala pokožku, až Mariana zděšeně vykřikla, že se to muselo ozývat snad celým lesem. Na okamžik uvolnila sevření a dívka nezaváhala. Nedbala na bolest a vymrštila ruku, kterou do ní strčila celou svou silou a sama se pokusila odkulit stranou.

Ovšem jak Mariana padala do propasti, ještě se stihla na poslední chvíli v poslední minutě zachytit Lilianiny nohy. Dívka vykřikla hrůzou, když cítila, jak jí mizí půda pod nohou. Tohle je konec, prolétlo jí hlavou, když se v marné snaze pokusila něčeho zachytit, aby odvrátila pád. Nic tam však nebylo, co by ji udrželo. Snažila se nehty zuby držet, ale stále rychleji podkluzovala, až s děsivým výkřikem přepadla přes okraj skály.

Zoufale hmátla rukou do prázdna, když v tom ucítila něco pod rukou. Nezaváhala a v poslední agonii obemkla prsty kořen, který tam vyrůstal. Na poslední chvíli se zastavil jejich pád. Visely nad propastí a od smrti je dělil jen uschlý kořen, který pod jejich vahou praskal. Liliana se ho držela, ale ruka jí bolela neuvěřitelnou námahou. Plakala hrůzou. Panebože, prosím zachraň mě. Když pohlédla pod sebe, viděla Marianu, která se jí pevně držela za nohu.

„Když nebudu mít laidra já, tak ani vy ne, lady Liliano," zařvala na ni a k její hrůze ji zatahala za nohu.

Je to šílenec! Chce je obě zabít, prolétlo jí hlavou, když s šílenou bolestí pozorovala, jak suchý kořen praská. Tentokrát ji nic nezachrání. Už nikdy neuvidí Ferguse! Zemře s láskou k tomu arogantnímu Skotovi, aniž by to věděl.

„Sbohem, Fergusi," zašeptala ochraptěle a zavřela oči v ten moment, kdy suchý kořen praskl.

„Liliano!!!" uslyšela v tu samou chvíli zoufalý křik a vzápětí kdy se její ruka pustila kořenu, obmotaly se kolem její ruky pevné prsty.

Ohromeně vyvalila oči a místo pádu uviděla na skále ležet svého manžela, který ji na poslední chvíli zachytil.

„Fergusi," zachraptěla vysíleným hrdlem a její prsty se mu zabodly do ruky v instinktu přežití.

„Vytáhnu tě ven, maličká. Neboj se! Držím tě!" naléhavě k ní mluvil.

To se však ozvala šíleným hlasem Mariana: „Nikdy ji nezachráníte! Nebudete ji mít! Nikdy! Umřeme tu všichni!"

Načež se snažila, aby laidr svou manželku pustil. Dívka cítila, jak jeho ruka podkluzuje. Snažila se ho držet ještě pevněji a slyšela, jak zlostně zaklel a zpevnil sevření.

„Mariano, okamžitě toho nech! Nechceš mít přece na rukou krev šlechtičny. Když toho ještě teď necháš, zapomeneme na to," pokoušel se ji uklidnit, zatímco se snažil svou ženu zoufale dostat na skálu.

„Už je pozdě! Ani jedna tě nebude mít, Fergusi! Ani jedna!" zařvala Mariana šíleně a zaryla nehty do dívčiny nohy. Liliana vykřikla bolestí a cítila, jak se pouští nabízené ruky.

„Ne, Liliano!!! Drž se mě! Dostanu tě ven!" křičel Fergus zoufale.

Liliana mu pohlédla do očí a čas jako by se zastavil. Viděla, co všechno spolu mohli prožít. Mohl to být úžasný život.

A tak s posledním pohledem upřeným do jeho očí zašeptala: „Miluju tě, Fergusi, celým svým srdcem."

Viděla, jak jeho oči zazářily zvláštním světlem a objevilo se v nich nové odhodlání. Bylo však pozdě. A oba to věděli. Už už jeho ruka klouzala.

„Ani to nezkoušej, brachu! My ji dostaneme ven," uslyšela vzápětí vážný hlas Iana, když chytil její ruku jako laidr a společnými rychlými pohyby ji dostávali na skálu. Dívka cítila, jak se posouvá vzhůru a oči se jí zalévaly slzami úlevy.

„Liliano, vydrž už jen kousek," zašeptal laidr rozhodně a přelezl na skálu.

„Ne, nikdy!! Nikdy!" zařvala Mariana šíleně a znovu popolezla po dívčině noze a ona cítila jak se znovu propadla dolů.

No tak, Liliano, přece se nyní nevzdáš! Nikdy!, načež se zoufale pokusila osvobodit nohu. Slyšela ženin křik, ale nemohla přestat tak strašně se bála, že tam skončí obě. Musela si zachránit život.

Náhle bylo hrozivé ticho přerušeno. Kolem ní se rozlehl zvuk výstřelu. Vyděšeně vykřikla, když v tom ucítila, jak tíha na její noze zmizela. Ohromeně se ohlédla a uviděla, jak Mariana se šokovaným pohledem padá do propasti. To už cítila, jak je vytahována vzhůru, a když po nohama ucítila skálu, padla na ni.

Rázem kolem sebe ucítila pevné paže, které ji objímaly a konečně se rozplakala úlevou. Pevně se tiskla k tělu a poddávala se vzlykům. Mohla tam dole skončit také.

„Ach bože, maličká, už jsi v bezpečí. Držím tě a nikdy tě už nepustím. Nikdo už ti neublíží," slyšela manželův hlas, u svého ucha.

Nebyla však schopná odpovědět, natož zvednout hlavu. Jen se k němu zoufale tiskla a plakala. Kdyby přišel jen o vteřinu déle, už by bylo pozdě. Zaplavovala ji úleva tak mocná, že se jí z očí hrnuly slzy ještě víc. Přežila to! Neumřela na této skále!

Manžel ji držel, jako by se měla každou chvíli rozplynout.

„Jsi u mě a v bezpečí. Už ti neublíží!" šeptal jí do ucha a zoufale se snažil svou ženu uklidnit.

Cítil její slzy na své hrudi, ale bylo mu to jedno. Hlavně, že byla v pořádku a ne v propasti jako Marianna. To by nepřežil. Co by bez ní dělal? Vždyť ona je sluncem mého života, pomyslel si a vzal ji jemně do náručí. Dívka se k němu jen bez jediného slova přivinula a dál se třásla.

„Dostanu tě pryč, má drahá. Už tu nemusíš být ani vteřinu," mumlal, aby ji uklidnil.

Ian se mračil při pohledu na svou paní. Ještě měl před sebou tu hrůzu, kdy přiběhl a našel svého laidra, jak ležel nad propastí a zoufale svíral ženinu ruku. V tu chvíli si všiml Fergusova pohledu a byl by přísahal, že měl v očích šílenství. Jako kdyby ji ztratil, nic už by nemělo cenu.

p.s. Tak kdo uhodl neznámou osobu usilující Lilianě o život? :D