Konečně nová kapitolka!! Už jsem myslela, že se mi nikdy nebude líbit. Nyní už je rozhodně lepší než předtím a vy si ji snad užijete jako všechny ostatní. Zase je trochu delší, bylo škoda ji rozdělit. Tak krásné počteníčko.

                                                                         ****

Fergus seděl rozvalený na židli v síni a sledoval svou ženu. Jeho pohled by zamyšlený, jako by dumal nad něčím důležitým. Vzápětí se od ní odvrátil a přestal sledovat její gesta, když si odhodila vlasy z čela nebo její vrásky smíchu, když se rozesmála. Zavrtěl hlavou, aby si srovnal myšlenky a pak pohlédl na Iana, který postával u krbu. K čertu, to je ale blbý nápad, prolétlo mu hlavou, když vstal a rozhodně se vydal k příteli.

Ten k němu pozvedl zrak, ale to už muž zamumlal tiše a rychle, aby neztratil odvahu: „Potřebuju pomoc!"

Ian se na něj šokovaně zahleděl, protože takováto slova od svého laidra rozhodně nečekal. Spíš nějaké kázání, co udělal špatně nebo aby přestal nadbíhat vdaným ženským. Rychle se však vzpamatoval a na přítele se zazubil tím svým dokonalým úsměvem. Hned se mu zvedla nálada, ve vzduchu bylo cítit jiskření a nudný den dostal jiné barvy. Bude zábava, prolétlo mu hlavou.

O všem vypovídal Fergusův nejistý pohled. Hodlal ho trochu pozlobit, proto se k němu nahnul ještě blíž.

„Cože si to říkal, laidře? Nějak jsem tě neslyšel!" dodal nevinně.

Fergus měl chuť ho vlastníma rukama zavraždit, ale tu vražednou touhu nakonec ovládl a prohodil chladně: „Jestli to chceš zopakovat, Iane, asi ti budu muset dopřát jednu noc ve vězení."

„Ale no tak, laidře, nebuď tak hrr! Chtěl jsem tě jen rozesmát," okamžitě odvětil Ian na svou obranu.

Věděl, kdy není dobré využívat, že mu laidr naslouchá. Fergus si ho dál měřil nevraživým pohledem, a tak jeho přítel popadl džbánek s pivem od Alice, která se kolem nich kmitla a jen zanadávala, když to uviděla, ale po Ianově úsměvu div nezakopla o své nohy. Ještě chvíli se nad tím výkonem hřál a pak podal pivo laidrovi.

„Tak povídej, s čím ti mohu pomoci, Fergusi?"

Laidr náhle vypadal nejistě a raději se kolem sebe rozhlédl, aby se ujistil, že je nikdo neposlouchá.

„Chci, aby si mi ukázal ty věci..."

„Jaký?" otázal se Ian nechápavě.

Laidr vypadal, že to vzdá a půjde někam jinam, aby na ten šílený nápad zapomněl, ale pak si uvědomil, že je přece laidr a ne zbabělec. Přesně tak.

„Abych získal ženu," dodal teda útrpně.

Ian na něj nechápavě pohlédl a pak se na něj vrhl. Fergus na něj zazíral, než se vůbec zmohl na slovo a jen tak tak se mu vyhnul.

„Co se ti stalo, Iane? Nezbláznil ses, příteli?" vyhrkl a odrážel jeho rány, zatímco ostatní se zastavovali u své práce a nevěřícně na tu scénku zírali.

„Ty chceš okouzlit nějakou ženskou? Copak nemáš rozum?" vyhrkl Ian rozzlobeně, když ho skoro uhodil do brady.

Druhý muž se lehce uhnul a podrazil mu nohy.

„Nějakou? Svoji manželku, ty hlupáku!" odsekl rozzlobeně.

Ian se okamžitě rozzářil jako sluníčko a ignoroval laidrovi ruce připravené k boji. Uhnul a oprášil si pléd.

„Prosím tě, proč si to neřekl hned, že chceš okouzlit naši krásnou Angličanku? To je hned něco jiného," rozplýval se naprostým souhlasem.

Fergus se zatvářil nechápavě při té náhlé změně. Měl o svého přítele obavy, jestli se náhodou nezbláznil.

„To snad bylo jasné, ne?" prohlásil tónem, o kterém nebylo moudré ani na chvíli pochybovat.

Ian se zatvářil jako neviňátko samo a pak jen horlivě kýval, že ho rozhodně nic jiného nenapadlo. Jen na momentík, ale pšt!

Ian byl rázem ve svém živlu. Nasadil úsměv proutníka a spustil: „Konečně jsi pochopil nevyhnutelnost života, můj laidře. Bohužel květiny, které jsem pro tebe skladoval, jsem již z čirého zoufalství vyhodil, protože mě opustila víra. No nic. První krok. Musíš vzít ženě dech a naprosto ji okouzlit, učarovat."

„Jak jednoduché," zamumlal druhý muž téměř neslyšně.

„Takže komplimenty. Řekni mi nějaký, jako bych byl nyní Liliana," vybídl ho přítel rozvážně.

Fergus na něj zůstal ohromeně zírat, jako by se zbláznil.

Chvíli jen mlčel, než od něj poodešel a poznamenal nechápavě: „Ale ty nejsi Liliana!"

Druhý muž si povzdechl, jako člověk, který právě zjistil, že to nebude tak jednoduchý.

„Však si to jen představíš, aby si věděl, co bys jí řekl za lichotky," řekl s povzdechem.

„Ale to nejde, pořád to jsi ty," odvětil Fergus zamračeně.

Čím dál víc se mu to přestávalo líbit. Dělal tu akorát ze sebe blázna.

„Neříkej, příteli, že to nejde a zkus to," odsekl Ian a otřel si zpocené čelo.

Laidr po něm vrhl vražedný pohled, ale s druhým mužem to ani nehnulo. Tvrdě mu pohled oplácel. Fergus se zamračeně rozhlédl po síni, která se už před chvílí skoro vyprázdnila. Zbylo jen pár sloužících.

„Prosím tě, nikdo není tak blízko, aby to slyšel," uklidňoval ho Ian, když si všiml jeho vražedného pohledu na Janet, která čistila stůl.

Chudák žena o tom pohledu neměla ani ponětí a ještě si vesele prozpěvovala.

Laidr se zhluboka nadechl a zamumlal téměř neslyšitelně: „Jsi krásná...Liliano."

Ian se zamračil a přišel k němu ještě blíž.

„Mluv trochu nahlas, Fergusi, a dej do hlasu trochu citu, to bylo jako by si mluvil s židlí," komandoval ho klidně.

Muž s povzdechem trochu zvýšil hlas, ale příteli se stále něco nelíbilo.

„Prosím tě, tohle by ji spíš rozesmálo."

„Trochu citu, nevíš, co to je, laidře? Já ti to předvedu. Má předrahááá paníí vaše krása hvězd se dotýká! Vidíš? A nezní to hned líp?"

„Vždyť to hned pozná, že přeháním," odsekl Fergus a dal si další doušek piva.

„Bože, smiluj se nade mnou. Ty jsi na to přišel, můj pane. To přesně ženy chtějí! Chtějí, aby si právě kvůli nim přeháněl."

„Ale to pak pozbývá pravdivost, Iane!" zaskuhral.

„S pravdivostí nikam nedojdeš příteli. Ženy chtějí být klamány. I kdyby byla žena sebeošklivější ty jí musíš vychválit to do nebe."

„To je, ale pitomost," odvětil laidr a znovu se napil ze džbánu piva.

Ian nad tím jen zavrtěl hlavou, sebral mu pití a nedbal jeho rozčíleného pohledu. Načež vzal svého laidra kolem ramen a vyšel s ním na nádvoří.

„Tak, co by si řekl Alici, kdyby si chtěl, aby se do tebe zamilovala?" otázal se s pohledem na zmíněnou krásku, která ani neměla potuchy, že se stala jejich zkušebním modelem. Zrovna vytahovala vědro ze studny a přelévala ho do dalšího, které měla u nohou.

Fergus se na ni zadíval vážným pohledem, přičemž se zamyslel a pak prohodil, co ho první napadlo, když nedbal na Ianovi rady: „Že jsem laidr, příteli!"

A pak se pobaveně zasmál při pohledu na Ianův šok. Jeho přítel vypadal, že snad ani jeho odpověď nedokáže vydýchat. Když si jeden může hrát tak i druhý, pomyslel si Fergus

„Ach bože, ty si tak sebestředný. Tak se uč od mistra, jinak mi tvoje paní padne k nohám a ty ostrouháš," prohodil Ian vesele, jak ho lákala nynější výzva.

Vykročil k Alici a Fergus ho vážně sledoval. Muž se před ní zastavil a věnoval jí správně načasovaný úsměv, než se sklonil a ze země popadl malou květinku, která jí nejspíš spadla.

„Krásná dámo, něco jste ztratila," pronesl hlubokým hlasem a upřeně se jí díval do očí, když jí prsty lehce vpletl kvítek do jejích rozpuštěných vlasů.

„Ty jsi opravdový šibal, Iane," prohodila jemně.

Muž jí v ten moment popadl za ruku, a když k němu šokovaně zvedla oči, obrátil jí dlaní vzhůru a políbil ji do dlaně.

„Jste dáma mého srdce," dodal něžně.

Alice se začervenala rozpaky a nejistotou. Pak mu však ruku vytrhla a vydala se pryč.

„Až za mě uděláš mou práci, mohla bych o těch lichotkách chvíli přemýšlet, Iane," zavolala ještě na odchodu.

Ian se spokojeně usmíval, když se vrátil k Fergusovi.

„To byla první fáze, už ji mám na lopatkách, obrazně!" odvětil vesele.

„Pak následuje neustálá pozornost. Něco jí podáš, nebo jen věnuješ úsměv, což je, když povytáhneš koutky a občas ti můžou být vidět i zuby, laidře. Kdyby si to náhodou nevěděl, což se mi někdy zdá. Když ji dostatečně okouzlíš, dáš jí květiny, vlastnoručně natrhané, já už pro ně znovu rozhodně nepůjdu a pozveš ji na nějaké romantické místo, nebo cokoliv pěkného. To snad vymyslíš sám," pokračoval naprosto vážně Ian dál.

Načež zmlkl a zamyšleně se zadíval kolem sebe a pak se usmál způsobem, kterým jasně dával najevo, že na něco přišel.

„A musíš změnit slavnost. Musí být dokonalá, aby se paní tvého srdce stále smála, ale to nechám na tobě. Zamysli se, co ženy milují a bude to dokonalé," dodal uličnicky.

„Není to paní mého srdce!" odsekl aspoň laidr příteli, ale ten se jen vědoucně usmál.

„Jistě a proto se učíš od mistra, jak ji potěšit!" zasmál se Ian vesele.

„Prostě chci, aby byla spokojená a zapomněla na ty nesmysly s láskou!" odsekl laidr.

„Myslíš, že na ně zapomene, když ji okouzlíš? Spíš naopak padne ti láskou k nohám," pronesl Ian moudře.

„Tím lépe pro mě, ženy jsou povolnější, když věří tomuhle nesmyslu," odvětil Fergus zamračeně.

Ian se jen pobaveně zasmál a poplácal ho po zádech.

„Už se opravdu těším příteli, až konečně pochopíš vlastní city. Ty svou paní dávno miluješ, ale jsi příliš tvrdohlavý, aby sis to přiznal," dodal a vydal se pryč.

„To teda nejsem! Láska je pro ženy a pro slabochy," prohodil tiše, ale Ian jako by ho slyšel, se otočil a zazubil se na něj. Načež pokračoval pryč.

„Báseň by taky mohla zapůsobit," zavolal ještě přes rameno.

Liliana zrovna rozdělovala úkoly v kuchyni, když se štěbetající ženy zarazily, což okamžitě vzbudilo její pozornost, protože se to nestávalo skoro nikdy.

„Co se děje?" otázala se nejistě a odhodila si vlasy z čela.

Alice si nejistě odkašlala a ukázala za ni s nábožnou úctou. Liliana se obávala, že všechny ženy najednou ztratily řeč. Nejistě vstala od stolu, kde psala seznam a konečně se otočila. Překvapeně vydechla vzduch, který v plicích měla, protože před ní stál její manžel a v rukou svíral květiny! Ohromeně vydechla a dala si ruku na srdce, aby ho zadržela před skokem ven.

„Má paní," pronesl tiše chraplavým hlasem, který rozehrál každou nitku jejího těla.

V ten moment ostatní ženy vstaly a začaly se omlouvat.

„Ach zapomněla jsem, že musím za dětmi."

„Vlastně mě volal manžel."

„Chtěla jsem jít pověsit prádlo ven."

A o chvíli později byla kuchyň naprosto prázdná kromě jich dvou. Liliana zírala na manžela a čekala, až promluví. Nechtěla tu chvíli ničím zkazit.

„Chtěl jsem ti jen popřát krásný den," dostal ze sebe konečně Fergus a pak rozčíleně stiskl zuby, protože si připadal jako blázen.

Načež dodal: „Omluvila by si mě na chvíli, maličká?"

Když dívka zmateně kývla, vyběhl dva schody z kuchyně.

Jakmile byl venku, uhodil do dveří a zasyčel: „K čertu, to byl, ale blbý nápad, akorát jsem tam ze sebe udělal blba."

Ian vyšel ze stínu a prohodil: „No tak buď chlap a vrať se tam. Nemůžeš zkazit něco, co nikdo neví, jak má vypadat."

Načež mu sebral kytku a bouchl ho s ní po hlavě.

„A tu kytku jí dej! Není pro tebe, ale pro ni," dodal, když mu ji vrátil a ignoroval jeho rozzlobený pohled, kterým ho častoval pro jeho opovážlivosti, bouchnout ho s ní po hlavě.

Načež ho Ian strčil zpátky dovnitř a teprve potom se rozesmál.

„Laidr je do ní hodně zamilovaný," ozval se za ním náhle hlas Gruaga.

Ian se lekl, protože o něm neměl nejmenší potuchy a otočil se na něj. Jakmile se vydýchal, usmál se.

„Ale sám si to neuvědomuje, nebo spíš ani nechce," dodal Ian.

Liliana nechápavě hleděla za svým manželem, který se tak náhle zjevil a zase rychle zmizel. Nechápala, co se právě stalo a navíc co v jeho ruce vůbec dělala kytka. Nevěřila by, že ví, že se něco takového ženám může dávat. Nejistě si hbitými pohyby upravila vlasy, když si uvědomila, jak asi musela vypadat a pak si i oprášila šaty, když uslyšela kroky. Okamžitě všeho nechala a vrátila se na původní místo a nasadila úsměv.

Manžel nejistě vstoupil dovnitř a zamumlal, aby odlehčil atmosféru: „ Slyšel jsem Iana křičet planý poplach, ale stále je mezi námi."

Dívce se na tvářích objevily dolíčky.

„Marné naděje," podotkla vesele.

Muž se konečně rozhoupal a pomalu k ní došel. Dívka zatajila dech očekáváním, když se zastavil těsně před ní.

„Dneska ti to, maličká, opravdu moc sluší," prohodil naprosto vážně s pohledem upřeným do jejích očí. Její srdce dělalo kotrmelce a tváře nabraly rudý odstín.

„Děkuju, Fergusi, moc mě to potěšilo," zamumlala něžně, když ji vzal za ruku a pomalu jí do ní vložil už trochu povadlou květinu.

Jeho oči byly schované za hradbou nejistoty a i přesto se dívka cítila, jako by jí vítr vzal dech a nasadil úsměv.

„Aby byl den ještě lepší, má drahá," dodal nejistě.

Dívka mu věnovala zářící úsměv, když sevřela v rukou květinu a pomalu si ji přiložila k nosu, aby navála tu krásnou vůni. Okamžitě její smysly obestřela krásná vůně polních květin a ona pocítila klid a mír. Užívala si ten moment, tu nekonečnou chvíli, kdy mohla s květinou u nosu nenápadně pozorovat manžela. Fergus ji napjatě pozoroval a každou chvíli vypadal, že zase vypadne ven.

Ještě chvíli mlčela, aby si užila tuhle chvíli, která se už nikdy nemusela opakovat, načež zvedla zrak a něžně pronesla: „Je naprosto nádherná, Fergusi, nikdy jsem tak krásnou květinu nedostala."

Muž se lehce pousmál jako člověk, který se zbavil břemena, které mu svou vahou drtilo ramena a nutilo ho se ohýbat stále víc a víc. Lehký úsměv mu začal pohrávat na ústech. Znovu to byl on. Sebevědomý Skot, laidr.

Vzápětí ji k sobě něžně přivinul a než se mohla vzpamatovat, zmocnil se jejích úst. Podvolila se mu s ukázkovou povolností a pevně ho objala kolem krku. Motýlci roztáhly křidýlka a začaly svoji vlastní píseň v jejím břiše.

Když ukončil polibek, jemně ji pustil, postavil na zem a prohodil: „Přeji ti krásný den, maličká."

Načež odešel. Jen tak prostě ji tam nechal stát. Dívka za ním zmateně hleděla naprosto nejistá. Pozorovala ho, když se na ni cestou otočil a věnoval jí šibalské zamrkání. Dívka mu zamávala a viděla, jak ještě cestou něco zašeptal Alici do ucha, když kolem ní procházel na chodbě. Žena se spokojeně usmála a kývla na souhlas.

Následující dny byla Liliana naprosto ohromena, čím víc se blížila slavnost a tím víc bylo práce, její manžel byl neustále kolem ní. Každé ráno ji něžně políbil a odvedl do síně a společně s jeho muži posnídali. Všichni se na ni mile usmívali a poté si vždycky našel záminku, aby ji navštívil, nebo jí něco malého přinesl.

Když byla s Gruagem, dokonce starce pozval na slavnost, což nikdo z nich nečekal, podle Gruagova výrazu naprostého ohromení. Když chtěla tajně cvičit s lukem, okamžitě se tam objevil, ale místo, aby jí okamžitě vynadal, jí radil, jak správně cokoliv s tím udělat.

Byla naprosto okouzlena a snad ještě víc se do něj zamilovávala. Byl naprosto okouzlující a ona si dovolila snít o jeho lásce.

Alice s Márií ji na slavnost šily šaty, a i když protestovala, že si něco ušije sama, obě ženy se jen tajemně usmály a řekly, že se o to postarají velmi rády, proto je poslechla a začala se těšit.

Také ona měla pro všechny překvapení. Hodlala na slavnosti promluvit ke všem Skotům gaelštinou, už se těšila na manželův výraz při jejích slovech. Odpoledne taky napsala další z řady dopisů, které psala rodičům a posílala je po poslovi. Nechtěla přijít o kontakt s nimi a chtěla, aby věděli, že se má dobře.

Když se večer vrátila do jejich ložnice, manžel tam ještě nebyl. Unaveně se natáhla na postel a zasněně se pousmála nad krásnou měkkostí postele. Byla utahaná, protože celý den chystala všechno možný na slavnost a skoro se ani nezastavila. Zavřela oči a spokojeně se rozplývala nad klidem a mírem.

„Liliano?" ozval se náhle hlas, který její rozjímání okamžitě přerušil.

Rozčíleně se zamračila, aniž by otevřela oči a odsekla: „ Nejsem tu!"

Vzápětí uslyšela smích, proto se překulila na břicho, aby viděla na dveře a konečně otevřela oči. Uviděla v nich stát svého manžela, kterému na tváři hrál úsměv. Liliana na něj malicherně vyplázla jazyk a pobaveně se zachichotala.

„Bohužel momentálně vedu velmi důležitý rozhovor s postelí, tak kdyby si nás omluvil, můj pane," dodal uštěpačně, ale oči jí jen hrály plamínky pobavení.

Muž se na ni vážně zadíval a poodešel k ní o krok blíž.

„Opravdu nerad bych tě rušil, maličká, ale myslím, že teď je čas aby ses věnovala mě," odvětil škádlivě, zatímco na zem odhodil lehké brnění, které měl na sobě při cvičení s Ianem a zdatnějšími muži.

Liliana pozvedla obočí a vzápětí se ještě víc zachumlala se do deky.

„Je mi to líto, Fergusi, ale dneska se ti bohužel nebudu věnovat," prohlásila rozhodně a přetáhla si deku přes hlavu.

Spokojeně se zachumlala a znovu zavřela oči. Už už se jí zmocňovala malátnost, když v tom jí deka odlétla, až zděšeně vyjekla a rychle se posadila, když uviděla, jak ji muž odhodil do rohu místnosti.

„Co to děláš, můj pane? Nedokážeš se jednou chovat jako normální člověk?" vyhrkla rozčíleně.

Muž však nedbal na její nářky a usadil se naprosto klidně na postel a zazubil se na ni.

„Musíš plnit manželské povinnosti, maličká," prohodil jemně a pohladil ji po tváři, ale dívka rozčíleně ucukla.

„Ty nechutníku, nemůžeš někdy myslet na něco jiného?" vyhrkla a odsunula se od něj.

Fergus se však jen pobaveně zasmál a něžně přesto pevně si ji k sobě přitáhnul. Dívka se od něj snažila odstrčit, ale proti němu neměla nejmenší šanci.

„Myslím jen na tebe," vydechl jí do ucha, až ji zamrazilo.

„To říkáš, drahý manželi, jen abys dosáhl svého cíle," zašeptala a udeřila ho do ramene, až muž zaklel.

„Nadávky nepatří do slovníku, gentlemanů, můj pane, to by sis měl uvědomit," zašveholila sladce, když před ním uhnula a hodila po něm polštářem nečekaně dobrou muškou.

„Počkej, ty potvoro," vydechl, když sebral polštář, zatímco ona se dostala ke své truhle.

Muž zamyšleně předmět v rukou zkoumal, a pak zvedl oči k ní, náhle mu v nich zajiskřilo zlomyslností.

„Copak vyhubuješ mi, můj pane?" poškádlila ho vesele.

Ať si nemyslí, že ho znovu bude poslouchat na slovo, z toho už se dostatečně vyléčila.

„Něco mnohem lepšího, ďáblice!" poznamenal, když vstal z postele a vzápětí po ní mrsknul polštářem, že se dívka stačila uhnout jen na poslední chvíli.

Se smíchem se po polštáři vrhla, zatímco Fergus sebral další z postele.

„Ale laidr konečně ukázal pravé barvy? Že bychom se něčeho takového konečně dožili, prosme boha desaterem díků. Laidr se baví, ano baví a hází po manželce polštáři jak lákavé," škádlila ho se smíchem, když po něm věc mrskla a uskočila za káď, aby uhnula před jeho střelou.

Mrštně mu střelu vrátila a vzápětí se mezi nimi strhla bitva všech bitev. Fergus po ní polštáři házel dál a dál, stejně jako ona. Ovšem, když se trefil do malé sošky, která poté spadla na zem, div se neudusila smíchy.

„Ach dobrodružství bude mít následky a moje vina to nebude," zvolala a vrhla se na ohromeného muže.

Při běhu po něm mrskla polštář a se smíchem na něj ještě za letu skočila, až oba s ohromnou ranou sletěli na zem. Liliana nemohla zastavit smích, který jí kloktal v hrdle a vzápětí uslyšela i manželův smích.

„Ty nás jednou zabiješ, Liliano," vydechl, když ji přetočil, tak aby na ní ležel on.

„Hej, proč já nemůžu být nahoře," zaprotestovala slabě, ale muž jí náhle začal lechtat, až dívka zařvala smíchy a snažila se mu uniknout.

„To není fér," vydechla mezi záchvaty smíchy a snažila se mu uhnout, ale muž ji nepustil a dál.

Lechtal ji dál a oba se smáli, až se za břicho popadaly. Nikdo by v nich v tu chvíli neviděl laidra a jeho ženu. Lechtání nabralo na intenzitě, a jak se mu dívka snažila vyhnout, rozhodla se pro jinou taktiku. Prudce se zvedla a políbila ho na rty. Objala ho kolem krku a něžně mu vpletla ruce do vlasů.

Muž okamžitě ustal v lechtání a ohromeně se přidal k polibku.

„Nečestné chování," vydechl jí do ucha, ale dívka se jen zachichotala, když polibek prohloubila.

„Tak to jsme dva," odvětila po chvíli, kdy ukončila polibek a odkulila se od něj.

Než však mohla udělat krok, muž ji chytil za ruku.

„Nemyslíš si snad, maličká, že po tomhle tě nechám odejit?" vydechl vážně.

Dívka po něm však vrhla sladký úsměv a odvětila tajemně: „A kdo říká, že chci?"

Načež si rozpustila vlasy a nechala si je spadnout na záda. Muž jen těžce polknul a vzápětí se jejich rty i těla spojily.

Muž ji poté lehce přenesl na postel a přikryl, když něco unaveně zamumlala.

„Klidně spinkej, drahá, ale později pro tebe něco mám," vydechl a to bylo poslední, co dívka slyšela, než se propadla do spánku.

Zdálo se jí to jako chvilka, když ucítila, jak jí někdo třese ramenem.

„Ještě je noc," zamumlala ospale a chtěla se otočit na druhou stranu.

„Maličká, snad nejsi zbabělec nebo snad lenoch," poškádlil ji tichý hlas Ferguse, když ji políbil na spánek.

„Na to se mě zeptej ráno, Fergusi," zamumlala unaveně a zachumlala se snad ještě víc pod deku.

To jsou nápady mě budit uprostřed noci, prolétlo ji hlavou vyčerpaně.

„Bude to stát za to, Liliano," přemlouval ji jemně.

Dívka však jen zamumlala: „Tak to nezapomeň do rána, drahý."

„Já tě varoval," uslyšela ještě, když si muž povzdechl a vzápětí se dívka náhle ocitla ve vzduchu.

Vyděšeně vykřikla a rozevřela široce oči. Muž ji vzal i s celou dekou do náručí a vesele se na ni zubil.

„Pššt! Ať nevzbudíš všechny okolo," ještě si ji dovolil napomenout, když za to mohl on sám. Liliana po něm vrhla smrtící pohled, ale on ho nevnímal.

„Co to děláš?" zasyčela rozčíleně a dokonale probraná.

Muž se na ni zazubil a vydal se s ní v náručí ke dveřím.

„Já tě varoval, mohla jsi jít po svých, kdyby si mě jednou poslechla," prohodil vzápětí.

„Musíš mi něco ukázat uprostřed noci, můj pane? Nepil si něco?" odvětila šeptem, když ho jen tak pro formu bouchla do hrudi.

Muž hraně zaskučel a odvětil: „Výjimečně nepil, drahá, věř mi, bude to stát za to."

Načež se zasmál a vešel do chodby a nohou za sebou zabouchl dveře.

„Dokážu chodit sama! Navíc musím se ustrojit! Takhle nemůžu chodit po venku," protestovala dívka rozčíleně a bušila do něj, co se do něj vešlo.

Fergus na to však nedbal a rázně si razil cestu potemnělou chodbou, která působila až strašidelným dojmem. Ve dne to zde vypadalo úplně jinak, nyní se zde vynořovali duchové a nejstrašidelnější příběhy. Noc patřila duchům a ti nechtěli být rušeni.

„Potichu, maličká, nebo nás prozradíš! Nikdo tě neuvidí kromě mě, tak nevadí, že máš tu roztomilou košilku," zavrkal se smíchem a naprosto se nenechal rozhodit jejím boucháním do jeho hrudi.

„Jistě, až někdo na stráži nás objeví, zase jenom já budu vypadat neustrojeně, Fergusi," odsekla tiše a rozčíleně.

„Ale rozkošně," odvětil něžně, když ji náhle postavil na nohy a lehce přidržel a sám si sundal pléd z ramen, načež jí ho jemně přetáhl přes hlavu a urovnal přes noční košili.

„Teď už vypadáš dokonale, maličká," prohodil a uklonil se jí.

Dívka mu oplatila pukrlem a vzápětí přijala jeho ruku a společně utíkali tichými chodbami hradu.

Oba zadržovali smích, když procházely síní a náhle se kolem nich rozlehl výkřik: „Dvacet, dvacet jedna ovcí, otče, já už nemůžu!"

Liliana se přivinula k manželovi a smích mu zdusila na hrudi a i on sám se otřásal smíchy. Dívce bylo ihned jasné, kdo mluví ze spaní. Nemohl by to být nikdo jiný než Ian! Následně jakmile bylo kolem zase absolutní ticho, rychle vyběhli ven.

„Kam mě to vedeš, můj pane?" zašeptala dívka se smíchem, když ji muž táhnul dál.

Fergus si ji k sobě náhle přitáhnul, až se mu přivinula na hruď a něžně ji políbil.

„Uvidíš, maličká," zamumlal jí do úst, když se od ní odtrhl a táhl ji dál.

Dívka ho se smíchem následovala. Byla zvědavá, co jí chce manžel uprostřed noci ukázat. Ovšem když ji vedl ke schodům na cimbuří, zastavila se a zasmála se.

„Doufám, že mě nechceš shodit z hradeb, můj pane!" zažertovala s pozvednutým obočím.

Muž se zastavil s nohou na prvním schodu a otočil se k ní s neodolatelným úsměvem.

„Zkus mi věřit, Liliano. Možná tě překvapím," prohodil vesele.

Dívka se mu vyvlékla a okázale došla až k němu, až mu hleděla do očí a pak poznamenala: „Možná!"

Při těch slovech se jí zvedly koutky úst, načež ho okázale přešla a sama začala stoupat do schodů. Vesele spěchala vzhůru a nedbala na mužovu pomoc, kterou se jí celou dobu snažil nabízet. Nebyla neschopná sama udělat krok sem a krok tam. Už před sebou viděla poslední schod, když se nejistě zastavila a kousla se do rtu. Muž do ní div nevrazil, když tak náhle zastavila.

„Panebože, Liliano! Proč se třeba nemůžeš zastavit až nahoře, ale musíš prostě na posledním schodu?" prohodil s náznakem zoufalství v hlase.

Liliana se na něj otočila a jen se na něj nevinně zazubila.

„To bych nebyla já, můj pane," odvětila vesele, ale poté zvážněla.

„Nebude tam hlídka? Jestli mě takhle někdo uvidí..." nedokončila a nejistě hleděla na své chatrné oblečení.

Kdyby ji takhle viděla nějaká dáma u ní doma, měla by z toho šok na další měsíc a ona by se už nikdy nemohla ukázat ve společnosti. Byla by navždy zavržená žena a naprosto všichni by se od ní odvrátili. Ovšem muži by se jenom hrnuli. Nad tím se lehce pousmála.

„Neboj se, má drahá, dneska tu rozhodně nikdo nebude, to už jsem zařídil," odvětil suše, ale když udělala krok, aby teda vystoupila na vrchol, rychle ji chytil za ruku.

Dívka se na něj nechápavě obrátila, ale on bezstarostně prohodil: „Půjdu první! Počkej, až tě zavolám."

Liliana ani nestačila protestovat a už byl pryč. Nyní byla opravdu zvědavá, co na ni na vrcholu čeká. Nenápadně se vytáhla na špičky.

„Já tě vidím!" uslyšela vzápětí mužův pobavený hlas, a tak rychle zapadla dolů.

„Nevím co, já jen čekám," zavolala na něj zpěvavě.

Odpovědí jí však byl jen mužův smích. Stála tam a čekala, co se bude dít dál. Zmocňovalo se jí čím dál víc vzrušení. Neměla vůbec žádnou představu, co by jí mohl chtít její manžel uprostřed noci ukázat na cimbuří. Přitáhla si pléd víc k tělu, když zafoukal vítr a ona se otřásla zimou.

„Můžu už, můj pane?" nevydržela to a zavolala.

„Ano, vstup ke mně, maličká," ozvala se odpověď.

Dívka se zhluboka nadechla a pomalu vkročila na hradby. Okamžitě ji ovál studený vítr až se zabalila do plédu a konečně pohlédla před sebe. Vzápětí ohromeně vydechla při tom pohledu. Před ní zářily pochodně, které u hradeb osvětlovaly kousek látky, na kterém byl košík s jídlem a květiny v mužově ruce. Srdce jí hlasitě skákalo z hrudi při té neuvěřitelné romantice. Fergus rozpačitě přešlápl a sledoval její výraz ostřížím zrakem.

Dívka si musela odkašlat, aby ji přešlo dojetí a zašeptala: „To je nádhera, Fergusi!"

Rázem se Skot rozzářil a přešel k ní a do rukou jí dal květiny. Liliana se nechala dovézt až k dece a posadila se na ni.

„Jsi to vůbec ty Fergusi? Ty a romantik?" poškádlila ho vesele, ale když se zamračil, hbitě ho zatáhla vedle sebe.

„Je to úžasné! Byla to jen legrace!" dodala vážně.

Vzápětí je obklopilo jen ticho a klid. Dívka přijala číši s vínem od manžela a zamyšleně na něj hleděla. Byl pro ni záhadou a čím dál víc se její láska k němu rozrůstala.

„Na nás," prohlásil muž, když zvedl číši.

Liliana se na něj zamyšleně podívala a pak si s ním přiťukla.

„Na nás."

Načež se vážně zadívali do očí a jejich rty se setkali v polibku.

„Ty hvězdy jsou krásné," zamumlala Liliana, když o nějakou dobu později ležela manželovi v náručí a společně pozorovali nebe plné hvězd. Byla to naprostá nádhera.

„Všechny vypadají stejně," zabručel Fergus a nadával Ianovi, který se předtím ve dne rozplýval, že to bude nádhera!

Liliana se na něj obrátila obličejem a odhrnula si zatoulaný pramínek z čela.

„Ne, každá je jiná, ani nemůžu najít tu nejkrásnější," odvětila nadšeně.

Aspoň že se tu někdo baví! Příště už nic takového, pomyslel si Fergus, když se mu dívka schoulila do náručí. Pomalu začínal mít proleženiny. Nic proti romantice, ale tohle není!

Liliana se náhle uchichtla a zvedla mu bradu, aby mu viděla do očí.

„Já přece, můj pane, vidím, že tě to nebaví," odhadla ho dívka mile.

„Nemusíme sledovat hvězdy, klidně můžeme jít spát," dodala jemně.

„I tak to byl nejúžasnější večer, co jsem kdy zažila, Fergusi," prohodila nadšeně.

„Ne, když se ti to líbí, užijeme si to tu," dodal muž vážně.

Dívka se mu v náručí uvolnila a hleděla na nebe pokryté hvězdami.

„Nikdy jsem hvězdy nepozoroval, drahá," zamumlal po chvíli nejistě.

„Já taky ne, ale toužila jsem potom, ale v Anglii to podle etikety nebylo možné!" odvětila jemně.

Muž si odfrknul, ale vzápětí raději nic nedodal na téma Angličanů, protože tím by romantiku pohřbil úplně.

„Strašně se těším na tu slavnost! Nikdy jsem žádnou skotskou nezažila! Určitě bude dokonalá!" rozplývala se unaveně a oči se jí čím dál víc zavíraly.

Cítila se v naprostém bezpečí pod hvězdami a ochranným stiskem manžela. Pomalu upadávala do spánku, až se vytratil jakýkoliv hlas.

„Bude to nádherné! O to se postarám," ujišťoval ji Fergus smrtelně vážně a snažil se rychle vymyslet, jak toho docílit.

Chtěl, aby na to jeho žena ještě dlouho vzpomínala.

„Mohl bych uspořádat soutěž s lukem, to by byla opravdu graciózní situace, určitě by si vyhrála, má krásko, protože by strachy všichni utekli," prohodil uličnicky a pobaveně se zachechtal, ovšem od své paní se žádné reakce nedočkal.

Překvapeně se na ni obrátil a zjistil, že mu žena usnula v náručí. Její nevinný úsměv ho chytil za srdce. Chvíli ji v měsíčním světle pozoroval, ale potom ji něžně zvedl a nesl do ložnice.