Následně se Liliana opravdu snažila splnit svoje předsevzetí. Být dokonalou manželkou. Plnila to s líbeznými úsměvy, ochotou sobě vlastní, a především poslušností ke svému manželovi.

Bohužel toto rozhodnutí se vztahovalo na všechny, takže i na Marianu, která brzy svou paní rozčílila, když jí bez dovolení pozměnila připravený jídelníček. V tu chvíli se musela mladá lady opravdu držet a pamatovat na své rozhodnutí, když stála uprostřed kuchyně, kde u hrnců postávala Mária a Alice tam uklízela, zatímco proti ní stála ta drzá osoba. Jindy by ji seřvala, až by se divila, kde to vlastně je.

Jenže nyní nemohla, a tak se zhluboka nadechla, aby dokázala vůbec promluvit a vzápětí svými milými slovy šokovala celé osazenstvo kuchyně: „Och, no nevadí. Vypadá to pěkně. Ovšem příště bych ocenila, kdyby ses mě, Mariano, předem zeptala. Je to vše hlavně o domluvě. Rozumíme si?"

Přičemž v duchu ječela a mlátila vším okolo sebe, aby té huse dala najevo, že její možnost vměšovat se do záležitostí hradní paní dávno skončila. Věděla moc dobře, že to udělala jako obvykle jen ze vzdoru. Aby ji dráždila. Ovšem nyní měla důležitější úkol než mít navrch nad touhle provokativní kráskou. Potřebovala být tou nejklidnější a nejposlušnější skotskou ženou.

I když v další chvíli se to ukázalo jako lepší taktika, protože Mariana na ni po těch slovech zůstala nechápavě zírat, jako kdyby ji viděla poprvé v životě. Nejspíš takovou klidnou reakci nečekala, a byla jí patřičně zmatená, protože z jejích úst vyšlo něco, co by jinak určitě nepronesla, kdyby nebyla v takovém šoku: „Rozumíme, má paní."

Naopak by využila příležitosti se kochat tím, že si vlastně prosadila svou. Jenže na to byla příliš popletená podivnou klidnou odpovědí své paní.

Zatímco další dvě ženy pohybující se v kuchyni, byly zaskočeny tím, co právě viděly. Mária stále v rukou svírala prázdnou ošatku s kořením a zírala na jejich vůdkyni, zatímco druhá žena se jen opírala o stůl a její oči vyjadřovaly směsici úžasu a překvapení. Mladá lady totiž vypadala, jako kdyby nikdy nebyla klidnější. Žádný hněv, či třesení rukou na ní nebyl znát, takže nikdo netušil, že uvnitř už celou kuchyni skoro rozmlátila vzteky. Místo toho, jen jemně pronesla k nechápající Marianě: „Ach, to se mi ulevilo, drahá."

A při těch slovech dokonce nadšeně rozhodila rukama, jako kdyby byla šťastná, jak krásně se dohodly. Načež je tam všechny tři nechala naprosto nechápavě stát.

Milá byla i na Briana, mladíka, který byl poctěn tím, že ji měl hlídat, takže za ní během dne běhal jako pejsek a nikam se bez něj nesměla hnout. Zatímco v ní se z jeho věčné blízkosti hromadil další vztek, protože bral svůj úkol opravdu zodpovědně. Ani na chvíli ji nespustil z očí, zatímco ona v duchu stačila vymyslet snad sto způsobů, jak mu zmizet, uprosit ho, slíbit mu hory doly, aby ji nechal aspoň na okamžik samotnou.

Jenže než její ústa stačila něco říct, vynadat mu, postěžovat si nad tou kontrolou, vzpomněla si na to, co si předsevzala a zase je zavřela. Musí zapracovat na tom být dobrou manželkou, a k tomu je zapotřebí i přežít nějaké to nepohodlí.

Proto s lehkým úsměvem v tichu trpěla nedostatek soukromí každý den, který následoval. A ze všeho nejvíc se snažila být poslušná, milá a okouzlující ke svému manželovi. Nehádala se s ním, na jakýkoliv návrh mu kývla, nic mu neodmítla a sladce se mu poddávala. Dělala vše proto, aby se do ní zamiloval, protože konečně byla takovou, jakou si ji přál. Nehádavá a poslušná.

Takže se věnovala i takové práci jako bylo čištění bot jejího manžela. Protože, když si jich v komnatě všimla, s povzdechem si řekla, že i tohle jistě patří k povinnostem ochotné ženy, a tak se s tichým povzdechem pustila do práce.

A právě při této činnosti ji objevil manžel, když vstoupil a jelikož jen mrkla jedním okem, kdo to přišel a zase se vrátila k činnosti, nemohla už vidět jeho úžas, se kterým se zastavtil ve dveřích a se kterým ji chvíli nechápavě pozoroval.

A jelikož si toho nemohla všimnout, jen pronesla, když boty dočistila: „Tak a je to hotové."

Načež ho obdařila sladkým úsměvem, když odložila jeho boty a došla k němu, aby mu pomohla z lehkého brnění, které měl na sobě, protože se zase celé ráno věnoval cvičení svých mužů. Přičemž mu stihla i zařídit koupel, aniž by si byť jen všimla, že ji dál pozoruje stále dost zmateně.

„Musíš být vyčerpaný, můj pane," pronesla vážně, když mu sundala i košili, přičemž si v tu chvíli bohužel všimla i díry, která se na ní vztkvěla. Ten pohled ji vůbec nepotěšil, v duchu rozčíleně zanadávala, že je to jen další práce navíc, ale nahlas v rámci svého nového životního stylu proneslo její milé já: „Hned ti to zašiju, můj pane."

Načež se vrhla ke truhle, chvíli se v ní přehrabovala, dokud nenašla nit a pak se pustila do zašívání u stolku, zatímco její muž sebou hodil na postel a odtamtud ji zamračeně pozoroval při činnosti.

„Co se s tebou stalo, maličká?" uslyšela najednou jeho otázku.

Copak nic nechápal? Ona se tu snaží, aby byl pán spokojený, a on nic, prolétlo jí v první chvíli hlavou rozzlobeně, ale vzápětí se uklidnila. Nejspíš jen potřebuje delší chvíli, aby si na nový pořádek zvykl a pochopil, že si budou žít mnohem lépe, proto pronesla s milým podtónem: „Nic se nestalo, můj pane, jen jsem pozorná."

A poté pokračovala v práci. Ovšem příliš dlouho se tomu nemohla věnovat, protože vzápětí se k ní donesl manželův nakřáplý hlas: „Pojď ke mně, Liliano."

Milá, milá, poslušná, přikazovala si v duchu, protože měla na jazyku kousavou poznámku, ale ovládla se jako už tisíckrát. Vstala a usmívala se. Došla až k posteli, na které její manžel seděl. Jemně ji pohladil po tváři a vzápětí se dravě chopil jejích úst. Dívka pocítila vzrušivé mrazení v podbříšku a něžně se k němu přivinula. Dokázal, že se změnila ve vosk a roztávala v jeho rukou. Její láska se jí rozutíkala celým tělem, jako by to chtěla vykřičet do světa, ale nemohla se dostat ven. Tenhle Skot však zatím ani netušil, co to láska je, myslel si, že něco takového lidi oslabí, jak již pochopila, ale ona doufala, že jednou mu dokáže, že to není pravda.

Každý jeho dotyk ji uvnitř rozehříval a ona se mu nadšeně poddávala. Nechala se okouzlovat uměním, které s ní dokázal jen on. V jeho náručí zapomínala na okolní svět. Jeho dotyky pro ni byly jediným světlem v okolní tmě...

Byla to nádhera, jak si uvědomovala, když mu později spočívala v náručí a nechtěla, aby ji víc kdy pustil. Spokojeně se k němu přitulila a užívala si společného okamžiku. Ten byl však po chvíli přerušen tichým hlasem jejího manžela, který se jemně probíral jejími rozpuštěnými vlasy: „Za pár dní uspořádám slavnost, maličká, na počest naší svatby. To je běžná tradice tady u nás."

„To bude naprosto úžasné," vydechla dívka nadšeně při představě slavnosti. Konečně něco, kde se bude tančit a bavit se. Nemohla se dočkat. Bude to takové rozptýlení mezi běžným životem na panství.

„A navíc tam bude hodně lidí a dostaneme toho, kdo se tě pokusil zavraždit," dodal stejně tiše, čímž ji dostal z jejího nadšení představ ve víru tance.

Okamžitě zvážněla. Takže to nebude jen o družení a oni si myslí, že se ji tam někdo pokusí zabít? O tom dost pochybovala. Bylo by tam příliš svědků. Takže by jí takové chování přišlo nelogické, a kdyby se zrovna nepokoušela změnit, taky by to svému muži řekla, takhle jen prohodila: „Skvělý úsudek, Fergusi."

„Proč se mnou najednou pořád souhlasíš?" vyvedl ji najednou z míry další podezřívavou otázkou a než se stačila vzpamatovat obrátil ji na záda a hleděli si od očí. V tu chvíli dívka vyjekla a jen stěží se ovládla, ale zablesknutí v očích, už se zakrýt nedalo.

Chvíli ho mlčky pozorovala a sama se snažila uklidnit svůj hněv, než pronesla naprosto jasnou věc: „Manželka by měla souhlasit se svým manželem."

Na to se jí však dostalo kousavé odpovědi: „Nikdy dřív si to nedělala, má drahá."

Což samozřejmě byla pravda, nebyla zrovna vzorem poslušnosti a sama to moc dobře věděla. Ovšem nyní se změnila, proto se podle toho chovala. Nyní ho však od sebe odstrčila a on se kupodivu nechal, a tak si kolem sebe ovinula prostěradlo, než se na něj podívala a pronesla co nejklidněji: „Konečně jsem pochopila, co je povinnost manželky. Omlouvám se, že předtím jsem to netušila."

A tím její vysvětlení skončilo, zatímco její muž se hned další den pokusil provokovat její horší já, když jí nechal na posteli lákavě připravený luk a šípy. Až se nad tím pohledem musela pousmát. Předtím nechtěl, aby se toho jen dotkla a nyní ji na to lákal. Byla pravda, že se luku posmutněle dotkla, než se tvrdě od své radosti odvrátila a vydala se plnit své povinnosti. Ve dveřích se však ještě otočila. Tolik za střílení z luku bojovala a nyní ani nemohla střílet, pomyslela si smutně v jednu chvíli.

„No tak dokonalá manželka rozhodně z luku nestřílí," povzbudila se hlasitě a bez dalšího ohlédnutí odešla z komnaty.

****

„Já to opravdu nechápu! Zatím žádná stopa po nějaké stařence, ani závan podezření," zaklel Fergus rozzlobeně, když přecházel u ohně v síni, zatímco vedle něj stál jeho přítel ležérně držící pohár s dobrým mokem.

Oplatil mu vážným pohledem, než prohlásil tónem, jako kdyby si byl naprosto jist výsledkem situace: „Ta slavnost je dokonalá příležitost se o něco znovu pokusit. Bude tam zmatek, spousta lidí mezi, které se může pachatel zamíchat. Určitě se na to chytne. Věř mi, příteli!"

„Jistě, že chytne, ale stále se někde potuluje a může se kdykoliv pokusit ublížit Lilianě," zamrmlal mohutný muž zlostně a zhluboka se napil ze svého korbele. Vůbec se mu nelíbilo, že se někde v jeho klanu potuluje někdo, kdo chce ublížit jeho ženě. O to víc ho rozčilovalo, že zatím nenarazili na jedinou stopu vedoucí k odhalení toho zločince. Jako kdyby se vypařil do vzduchu.

„Jó, tvá krásná manželka. Nemohl jsem si nevšimnout, že je poslední dny úplně jiná. Poslušná a milá," vyjádřil se vesele Ian při vzpomínce na několik posledních setkání s mladou lady. S úsměvem při tom zavrtěl hlavou.

Při zmínce o Lilianě se okamžitě pán panství k rozveselenému příteli otočil a vzápětí si brumlavě postěžoval: „Milá a poslušná! Je úplně jiná. Dneska jsem jí tam nechal luk a šípy, ale ona se jich ani nedotkla, jen je uklidila. Já vůbec nechápu, co to s ní je... Nebo jsem po ní chtěl, aby mi zašila pléd a víš, co udělala, Iane?"

„Zašila?" otázal se Skot s neustálým úsměvem, který mu nyní zářil na rtech v celé své podobě.

„Přesně tak, předtím by mi to v tom lepším případě hodila na hlavu a v tom horším případě by mi ho rozstříhala na malé kousíčky. Teď se jen usmála a šla šít," pronesl Fergus nechápavě, a přitom kroutil hlavou. Byla to pro něj úplná záhada.

„Mně zase, když jsem tu jedl a plivl na zem, za což mě před několika dny tvá krásná žena seřvala a dala mi hodinu etikety, tak nyní na mě jen vrhla milý pohled a prohodila, že sem někoho pošle, aby to uklidil! Zíral jsem!" zapojil se Ian se svým příběhem.

„Nechápu to, je úplně jiná. Jako by se změnila a tu veselou provokativní dámu nechala zmizet z povrchu zemského. Ženu, která mi odporovala," stěžoval si vůdce klanu s pohledem upřeným do ohně.

„To je dobře, ne? Mít poslušnou ženu. Vždycky si ji chtěl, jen abys měl klid," zaironizoval Ian vesele a dlouze se na přítele zadíval.

V tu chvíli k němu laird zvedl hlavu, až mu do obličeje spadaly pramínky vlasů, které si rychle odhrnul, než z jeho úst vyšla směsice zmatených slov, které byly stejně neuspořádané jako jeho pocity: „Ano, chtěl! Máš pravdu, ale...sakra... nevím, co vlastně chci. Předtím jsem byl pořád rozzlobený, ale tohle je snad ještě horší..."

Nestihl to však ani doříct, když byl přerušen příchozím Malcolmem a jeho nejistým oslovením. Okamžitě ustal ve slovech a vrhl po něm vražedným pohledem, jako proč ho zatraceně vyrušuje, než vyštěkl: „Co je?"

Chudák jeho poddaný mu však nestihl odpovědět, protože se do lairdova zorného pohledu dostala další mohutná postava, kterou znal až příliš dobře stejně jako hlas, který bezstarostně prohodil: „Není nutné mě představovat. Rád tě vidím, bratře."

Fergus se po těch slovech setkal pohledem s bratrem, přičemž si při tom stihl všimnout jeho zaprášeného oblečení a únavy vepsané do jeho rysů. To už se mu však zvedl koutek úst, když se zvědavě otázal, zatímco ho tvrdě bouchl do zad a on mu gesto přivítání opětoval: „Colume, co ty tu děláš?"

Starší z dvojice poodstoupil a nevzrušeně se usadil, zatímco přiběhla Alice a donesla mu korbel piva, načež zase zmizela. Muž se v klidu napil, aniž by si všímal bratrovi netrpělivosti, která se projevila vráskou na čele a zatínáním pěsti, než líně pronesl: „Chtěl jsem se domluvit na té slavnosti, a jak to bude."

„Uskuteční se za tři dny od dnešního. Jsou pozvané klany, které jsou našimi spojenci, samozřejmě tvůj a pár, se kterými by se spojenectví hodilo navázat," odvětil Fergus, ale pak se na něj podezřívavě podíval. Tady něco nehrálo.

„Ale pochybuji, bratře, že jsi přijel na mé panství jen, aby ses zeptal na takovou banalitu. Takže ven s tím, co se děje?" dodal vážně a důrazně. Bylo mu jasné, že se něco děje. Jeho bratr se nikdy neobtěžoval přijet, aby se zeptal na něco tak zbytečného. To neměl v povaze. Leda, kdyby hrozil nějaký nájezd, někdo významný umřel, nebo potřeboval pomoct s něčím vážným.

Tvář druhého muže zůstala chvíli naprosto bez výrazu, než pokrčil rameny, dopil jedním lokem zbytek moku v nádobě a pronesl: „Dobrá, bratře. S pravdou ven. Je mi velice podezřelé, že najednou začínáš pořádat slavnost, kterou jsi měl uspořádat už před dlouhou dobou. Navíc se ke mně donesly opravdu zajímavé zvěsti, o kterých bys mě měl informovat jako prvního, pokud by byly pravdivé. Takže jsem zvědav, co se o tebe dozvím o té záležitosti s hořícím domem a ohrožením na životě. A chci slyšet pravdu, stalo se to, Fergusi?!"

Po jeho slovech zavládlo v síni naprosté ticho. Nikomu se moc nechtělo do vysvětlování, obzvlášť, když se host netvářil nijak shovívavě. Skoti se rádoby nenápadně otáčeli na svého pána, který nic neříkal a tvářil se, jako kdyby se ho to snad ani netýkalo.

Vzápětí ho to navíc přestalo zajímat úplně, když uviděl, jak se Brian vesele hrnul ke stolu, aby si dal něco k jídlu. Pán panství okamžitě zpozorněl, načež odstrčil šokovaného bratra na stranu a zařval: „Briane! Okamžitě ke mně!"

Chudák mladý muž vylekaně vyskočil při řevu mířeném na jeho osobu, načež uháněl ke svému pánovi s posledním teskným pohledem na krásně vonící a teplou polévku. Při cestě se mu připomínal kručící žaludek, kterému se ani trochu nelíbilo, že utekli od jídla.

„Ano, pane?" vyhrkl splašeně, jakmile před ním zastavil a snažil se uhýbat přímému pohledu na rozzuřený pohled, který měl jeho pán na tváři.

„Co děláš tady? Nemáš být se svojí paní a nehnout se od ní ani na krok, Briane?" zeptal se rozzlobeně.

Chlapec okamžitě zrudnul a nejistě si potáhnul košili u krku, jako by ho najednou začínala dusit. Nebyl zrovna nebojácný mladík a ze svého velitele měl víc než zdravý respekt.

„Můj lairde, paní je venku s třemi dalšími muži, kteří mi slíbili, že ji nespustí z oka, dokud se nenajím a nevrátím se na svou stráž," vyhrkl rychlým a nejistým hlasem a už si představoval, jak bude potrestán za svůj porušený příkaz.

Jenže když on už padal hlady a lady s úsměvem říkala, že se nic nestane, když ji tam chvíli nechá. Tak se nechal přesvědčit. Taková chyba. Musel být samozřejmě načapán. Proč jen měl vždycky takovou smůlu, honilo se mu hlavou, zatímco Fergus se zhluboka nadechl a uklidnil se. Jeho žena byla v bezpečí a pod dozorem, to bylo hlavní.

„Dobře, běž se najíst, ale příště to chci ihned vědět, co se děje. Rozumíš, Briane?" prohodil s vážným rozkazem a mladík horlivě přikyvoval, nejspíš rád, že přežil bez jediného zranění a že se dokonce může i najíst.

„To musí tvou paní někdo hlídat, aby neutekla?" otázal se Colum vesele, očividně se bratrovými nesnázemi začínal dobře bavit.

To už se mladší z bratrů otočil zpátky a pronesl s temným výrazem: „Ne, kvůli tomu ne, bratře. Mám jinou horší starost. Ten požár, o kterém ses doslechl... tak hořelo v domečku, kde byla uvězněna moje žena a já ji ven dostal až na poslední chvíli. Očividně se jí někdo chce zbavit, a to nedopustím. Hodlám zjistit, kdo to byl a potrestat ho na hrdle, že si dovolil sáhnout na moji ženu!"

Colum na něj zůstal po těch slovech zírat, tak o tomhle už se nedoslechl. Chvíli stál mlčky, aby novou informaci zpracoval, ale již vzápětí se v jeho žilách rozhořel právoplatný vztek. Nikdo si nebude dovolovat na lairda a jeho rodinu. To je přímo neslýchané chování, prolétlo mu hlavou, když rozčíleně bouchnul do stolu a chladně pronesl: „O tom jsem neměl ani tušení, takové podrobnosti už se ke mně nedostaly. Ovšem tohle nemůžeme nechat jen tak. Pomůžu ti, bratře, a společně ty lumpy chytíme a potrestáme. Nikdo naše rodiny nebude bezstrestně napadat!"

Fergus však rázně odmítl jeho pomoc i rozhorlení: „Zvládnu to sám, Colume."

Byl svým vlastním vládcem, nehodlal mít za zády svého bratra, jako kdyby se sám neuměl pomstít. Nikdy!

„Jistě, přesto si pamatuj, že v tom nejsi sám," nenechal se rozhodit druhý muž.

Chápal potřebu ukázat, že to on je tu pánem, ale také by nemělo být nic špatného na tom přijmout pomoc od své rodiny. To však tady nehodlal rozebírat. Jeho mladší bratr ještě nebyl dostatečně dlouho ženatý, aby to ocenil.

Fergus chtěl ještě protestovat, ale už se k tomu nedostal, protože si všiml, že dovnitř vešla jeho žena. Okamžitě se mu na tváři objevil drobný úsměv. Vypadala tak krásně v těch lehkých šatech a s vlasy, které jí vlály kolem obličeje... ovšem ten její příliš milý úsměv celý její vzhled úplně kazil.

Dívka si ihned všimla svého muže a dalších kolem něj. Ale teprve při druhém pohledu poznala vysokého muže, kterého měla tu čest zatím potkat jenom jednou. Fergusova bratra. Povzdechla si. Neměla ho zrovna v lásce a on ji taky ne. Ovšem nyní na jeho tváři viděla až podezřele pobavený úsměv. To se jí vůbec nechtělo líbit. Nejraději by se k tomu hloučku ani nepřiblížila a zůstala s Gruagem a Alicí, ale jelikož nyní měla svoji novou roli, nezbývalo ji nic jiného než zatnout zuby a s milým úsměvem, ze kterého ji už bolely tváře a dostávala do nich křeč, se k nim vydat.

„Vítám vás u nás, lairde Colume. Je mi velkým potěšením, že se s vámi znovu potkávám. Ihned dohlédnu na to, abyste dostal něco teplého," pronesla ve chvíli, kdy stála před nimi a klesla do poklony, aby dala najevo svou úctu k jeho postavení.

Muž vypadal jejím gestem naprosto ohromeně, ale tomu dívka nevěnovala nejmenší pozornost, protože v tu chvíli už se otočila na svého manžela a z jejích úst se linula sladká slova: „Můj pane, doufám, že jsi měl dnes krásný den."

„Krásný, maličká, jen jsem dostal k jídlu nějaké tuhé maso. Takže to nebylo zrovna dobré. Myslím, že bys o tom měla něco zjistit. Tohle by se rozhodně u stolu pána klanu stávat nemělo, jak jistě sama uznáš," odpověděl nevzrušeným tónem, přičemž jeho slova obsahovala jasnou výzvu a byly jím vymyšlené už dávno předtím to momentem. Sliboval si od toho výbuch dívky, že to není pravda.

Lilianě zacukalo v koutku úst vzteky, když tu nehoráznou lež slyšela. Jak ji může takhle obviňovat, křičela v duchu rozzuřeně a nejraději by mu pořádně vyčinila, ale nahlas se snažila udržet úsměv. Chvíli jí však trvalo, než byla schopná odpovědět, aniž by na svého drahého manžela nezačala ječet: „Ach, to mě opravdu mrzí, můj pane, že jsi dostal tuhé maso. Okamžitě se o to postarám."

Načež se všem přítomným mužům uklonila a bez dalšího zdržování se vydala pryč dřív, než někdo skončí s nožem zabodnutým do zad.

Zatímco Skoti za ní do jednoho zírali, a po chvíli ticha Colum ohromeně vydechl: „Já zírám, bratře, vůbec v ní nepoznávám tu divoženku, kterou jsem měl tu čest poznat při mé minulé návštěvě. Povedlo se ti nemožné."

Fergus odvrátil zrak od vzdalující postavy a odsekl: „Změnila se sama a mně se to vůbec nelíbí, Colume! Tohle není vůbec žena, kterou jsem sem přivezl z Anglie."

„Tobě se taková nelíbí?" otázal se ohromeně.

Ian se vedle nich zachechtal, když plácl svého lairda po zádech a ignoroval jeho naštvaný pohled.

„Fergus chce zpátky svoji krásnou a hádavou manželku, protože se do ní zamiloval..." prohodil s nezbedným úsměvem.

„Nezamiloval! Iane, láska je pro slabochy!" zařval Fergus rozzlobeně. Ten chlap to vždycky nějak obrátí proti němu. A ještě k tomu teď v přítomnosti jeho bratra. To snad nemohlo být horší.

Columovi se totiž na tváři objevil úžas, zatímco Ian bezstarostně pokrčil rameny a dodal nevzrušeně: „Až uznáš pravdu a budeš chtít pomoc, budu tu."

****

Liliana se vydala ven a rychle zašla za bránu, přičemž věnovala úsměv oběma Skotům, kteří ji strážili místo Briana. Pak jim však naznačila, aby zůstali stát a nedívali se na ni, ale do dálky. Byl to sice podivný příkaz, ale jelikož tak viděli, kdyby se někdo blížil, ani neprotestovali.

Dívka si tak došla mimo dohled, na louku, kde ještě jednou zkontrolovala, že se nedívají přímo na ni, načež do ní padla po zádech a co nejhlasitěji, ale zároveň aby ji neslyšeli, ze sebe dostala svůj hněv, rozčílení a bezmoc: „Zatracení Skoti."

Konečně mohla dát najevo svou frustraci. Bylo to mnohem těžší, než si myslela, být neustále usměvavá a milá. Její instinkty proti tomu protestovaly, ale ona se nesměla vzdát, jinak jejího muže ani nenapadne, že by mohla být hodna jeho obdivu a možná... trochu i jeho lásky.

Jak už stačila za dobu, co zde byla, vypozorovat, Skoti brali manželky jako koně. Ne, spíš byly až za těmi zvířaty. Byly jejich majetkem, a když jim někdo ženu unesl, tak se za nepřítelem nehnali kvůli strachu o svou milou, ale protože to pro ně byla hrozná urážka, že si někdo dovolil jim vzít to, co bylo jejich.

Jenže ona nechtěla být jen majetek. Chtěla, aby mu víc záleželo na ní, než na nějakém koni a třeba časem i poznal, co je to láska. Jenže zatím to moc nadějně nevypadalo.

„Jste v pořádku, má paní?" ozval se nad ní náhle pobavený hlas, který ji vyrušil z jejího ležení, tichých nadávek a tužeb.

Ach bože, to tu opravdu člověk nemůže mít chvíli klid, pomyslela si v první chvíli rozzlobeně, ale v druhé si dodala slovo milá. Musela pokračovat ve své cestě. Proto nasadila úsměv, než vůbec otevřela oči a posadila se.

„Ach, to jste vy, Gruagu," vydechla, když si oprášila smítka ze šatů. Stařec se nad ní tyčil opírající se o svou hůl a s tajemným úsměvem, který mu hrál kolem úst, zatímco si ji prohlížel mezi tím kvítím.

„Má paní, měla byste se stát tou ženou, kterou jste byla dřív. Tahle póza se k vám nehodí. Nejste někdo, kdo by si nechal všechno líbit."

Jeho slova ji potěšila, pohladila po duši, ale přesto je mávnutím rukou odbyla, když se lehce vyhoupla na nohy a rázně pronesla: „Nyní jsem touhle ženou. Správnou manželkou lairda poslušnou a milou. Přesně takovou, jakou si můj manžel přeje, Gruagu."

Načež o tématu její změny nepadla už ani zmínka. Místo toho plynule přešli do jejich společné výuky gaelštiny, přestože dívka tou řečí dávno uměla velmi dobře. I když o tom nevěděl nikdo kromě Gruaga a pár nezvaných uší, které však nic neprozradily.

Liliana stále nehodlala něco říct sama, chtěla počkat na tu správnou chvíli, kdy překvapí svého manžela, až na něj promluví jeho rodnou řečí. Toužila na jeho tváři vidět šok a pak potěšení, že se to doopravdy naučila.

Nyní se však se starcem už bavili spíš nezávazně. Ona ho vždy pobízela, aby vyprávěl různé legendy o Skotsku a on jí rád vyhověl. A právě díky těm pověrám, řečem či pohádkám, kterými byl její nový domov opředen, si ho tím víc zamilovávala.

A když jejich společný čas vypršel, stařec uchopil hůl, opřel se o ni, a ještě pronesl poslední vážná slova: „Má paní, třeba vás váš manžel nechce jinou, popřemýšlejte o tom. Hádky nutně neznamenají, že by se měl druhý změnit."

Než se otočil a pomalu se vydal směrem, kde v dálce byl vidět les. Liliana se za ním chvíli dívala, jak se pomalu ale rozhodně posunoval, zatímco bylo vidět, že nohy mu již neslouží tak dobře jako dřív, i když v některé chvíli se jí zdálo, jako kdyby mu to zase takové problémy nedělalo.

Počkala, až se jí téměř ztratil z dohledu, než se vydala zpátky, prošla kolem svých strážců, kteří se okamžitě zařadili několik kroků za ní a už se od ní nehnuli. Prošla branou a vrhla se do víru povinností, nebylo jich zrovna málo díky blížící se slavnosti. Musela dohlédnout, aby vše bylo připraveno a v pořádku. Takže byla v jednom kole a zrovna když se bavila se švadlenou, která jí nadšeně líčila úžasnou atmosféru minulé slavnosti, vyrušil ji svým velmi rychlým příchodem Ian.

„Má paní, laird tě žádá, aby ses ihned dostavila do vaší komnaty. Je to prý naléhavé," vysypal ze sebe tak rychle, jako kdyby to chtěl mít co nejdřív za sebou.

Při jeho slovech dívce zmizel ze rtů úsměv vyvolaný barvitým vyprávěním starší ženy s přísným drdolem, načež se od ní během posledních slov odvrátila, protože se jí v hlavě honilo hned několik možných katastrof, které se mohly stát, že ji manžel tak naléhavě volá. Její srdce se rozbušilo strachy, když vyhrkla: „Panebože, co se stalo?"

Ovšem na odpověď ani nečekala, ale rozeběhla se směrem k domu, zatímco v očích měla vepsanou nekonečnou starost o toho jejího morouse a po boku měla jeho věrného přítele, který se s ní snažil držet krok.

Přičemž ženě se před očima míhaly ty nejhorší představy jako třeba, že Fergus bezmocně leží na posteli se smrtelným zraněním nebo v bezvědomí. S tou myšlenou ještě zrychlila své tempo, a ani si přitom nestačila všimnout lehkého úsměvu svého průvodce, který se mu mihl přes ústa a zase zmizel. Ani nedbala pohledů, které ji zvědavě pozorovaly, ale jen rychle s pozvednutými sukněmi vyběhla po schodech, ztratila tak Iana, aniž by si všimla, a zamířila rovnou do jejich komnaty.

„To už zvládnu sama, Iane," prohodila za sebe, aniž by tušila, že to říká prázdné chodbě. To už otevřela dveře a téměř vběhla do jejich komnaty se starostlivou otázkou na rtech: „Co se..."

Ovšem nestihla to doříct, protože v ten moment uviděla, jak si její manžel klidně stojí u okna, očividně naprosto v pořádku. Při tom pohledu se úplně zastavila na místě a jen na něj nechápavě zírala, protože žádné viditelné zranění ji do očí neuhodilo. Kdyby krvácel, toho by si určitě všimla.

„Co to má znamenat?" vyhrkla vzápětí, když několikrát zkusila zamrkat, aby se přesvědčila, jestli vidí stále to samé.

To už se k ní však muž otočil s úsměvem na tváři. Jen přelétl lehkým pohledem její postavu, než se jí konečně uráčil odpovědět: „Potřebuju, abys mi vyčistila oblečení...ehm... nějak se mi zašpinilo."

„A kvůli tomu jsi mě tak naléhavě volal?" vyhrkla dřív, než své rozhněvané já dokázala zarazit. Ovšem, jakmile to vypustila z úst, zarazila se a ihned se opravila: „Zajisté, hned to udělám."

V duchu ho však vraždila na deset způsobů. On si ji sem zavolá jako nějaký pán, že se sem celá vyděšená přižene, a on chce jen něco vyčistit. To snad ani nemůže být pravda. Všechen hněv se v ní svářel, když přešla ráznými kroky, které do sebe převzaly trochu toho hněvu, k posteli.

Ovšem v tu chvíli uviděla jeho věci a neměla daleko k výbuchu. Jeho kdysi krásně bílá košile ležela rozložena na jejich dece celá hnědá a k tomu se ještě k jejímu nosu dostal odporný zápach, až dívka nakrčila nos. Fuj, to je hnus, toho se nedotknu, pomyslela si s hněvem, který ovládl i prsty na rukou.

Přesto nevybuchla a mile pronesla, i když už se jí tam snažil vloudit jiný podtón: „Zavolám někoho, aby to vypral."

Ve svých představách ho však tím hnusem mlátila hlava nehlava, až by se rozhodl si to sám vyprat, když si to tak zašpinil. Ta představa jí vyloudila na tváři malý poloúsměv, než se zase zamračila, odvrátila se od té špíny a vydala se ke dveřím, aby nějakého chudáka nechala tu práci udělat. Neudělala však víc než tři kroky, když ji zastavil nevzrušený hlas jejího Skota: „Ale já bych byl rád, kdyby si to kvůli mně udělala ty, maličká."

To se snad pomátl na rozumu, ne?

„Myslím, že budu muset odmítnout," prohodila proto, co nejzdvořileji. I když hladina vzteku byla vysoce nad průměrem.

Její manžel však jen ukázal na plnou káď, které si žena do té chvíle ani nevšimla, jelikož měla oči jen pro něj, a dodal: „Snad bys mě neodmítla, drahá, to by mě mrzelo."

S těmi slovy, s vidinou plné kádě a při pohledu na hnusně zašpiněnou košili její hranice trpělivosti, kterou překračovala už několik dní, vybouchla. Už se prostě nemohla tvářit jako, že se nic neděje. Její nervy povolily a ona už nedokázala zastavit samu sebe.

Vypustila všechen nahromaděný hněv ze svého těla ven, když se rozčíleně rozkřičela: „Tak si to vyper sám, když ses válel, v kdo ví čem, můj pane! Nejsem tvá služebná, ale MANŽELKA v tom slově není jedinej rozdíl jiná písmenka, ale i význam. Už jsem strpěla dost věcí, ale mám toho dost. Já se opravdu snažila, ale tohle nejde."

Ještě v ráži z křiku popadla rozzlobeně konečky prstů jeho špinavou košili a s odporem ji po něm mrskla, přičemž ten pohyb doprovodila rozzuřenou radou: „Sám si to vyper, manželi!"

Muž se košili jen tak tak vyhnul, takže vzápětí jen společně hleděli na ten kus oděvu, který ležel rozplácnutý na zemi, zatímco už se kolem něj tvořil odporný flek. Jakmile však zvedla zrak od té nechutné podívané dostalo se jí vážného pohledu muže a vzápětí káravých slov s prvním krokem, se kterým se k ní začal přibližovat: „Ale ale takhle se správná manželka nechová."

Ona se však nehodlala vzdát jen tak lehce, proto od něj začala ustupovat a její rty mu odsekly se smrtící jistotou: „Tak to asi správná manželka nejsem!"

„To by mě ale tak šíleně mrzelo, drahá," provokoval ji muž dál, zatímco ji pozoroval bystrým pohledem.

„Já si myslím, můj pane," dostalo se mu ironické odpovědi. Liliana dávno zadupala svoji snahu být milá a ochotná žena. Byla rozzuřená na nejvyšší míru.

„Už jsem si skoro zvyknul na klidný život bez žádného odporování," pokračoval mohutný Skot dál jakoby nic.

Liliana už neměla skoro kam ustupovat, ale než se jí mohlo zmocnit zoufalství všimla si kádě, která byla naplněna vodou a příhodně stála přímo za ním. To bylo přesně to, co potřebovala. Na rtech se jí mihl úsměv, ale jen na chviličku, než se vrátila ke svému mračícímu výrazu.

Tak ty si chceš hrát, pomyslela si uštěpačně a udělala naopak krok k němu. Muž byl na okamžik zmaten změnou její taktiky, ale ona dál neváhala a se sladkým úsměvem do něj strčila vší silou, kterou ze sebe vydolovala.

„Co to..." dostal ze sebe, než mu podklouzly nohy a s výkřikem spadnul přímo do kádě.

Liliana se pobaveně rozesmála, jak tak stála nad ním a on se ve vodě plácal jako leklá ryba a sprostě nadával.

„Ano, už si opravdu potřeboval koupel, můj pane, poděkovat mi můžeš později," prohodila se smíchem a otočila se, aby zmizela pryč.

Ovšem nestihla udělat ani krok, když ucítila mokré paže kolem pasu a vzápětí s křikem skončila v kádi naproti svému manželovi.

„Ty..." zasyčela mokrá od hlavy až k patě, ale muž se k ní nahnul a položil jí prst na ústa, čímž ji donutil zmlknout. Překvapeně na něj pohlédla.

„Není to úžasný pocit?" otázal se vzápětí, když se ve vodě nedbale opřel a zamrkal na ni. Dívka na něj dál zírala, jako by se zbláznil. Nechápala, o co mu jde.

„Co myslíš, můj pane? Myslíš to, že jsme oba promočení až na kost nebo fakt, že se rozvaluješ v kádi, jako by to byla postel? Myslím, že ses zbláznil. Chtělo by to kněze," prohlásila sladce a měřila si ho vážným pohledem.

On se však jen zasmál a odvětil: „To mě, maličká, snad ani nenapadlo, ale měl jsem na mysli, že jsi konečně dala průchod své povaze. Řekněme si to upřímně, drahá, ale ty milá a poslušná na slovo? To rozhodně nejsou slova, která by tě vystihovala."

Liliana po něm rozčíleně cákla vodou.

„Proč by ne? Jsem milá a poslušná taky," vyprskla rozzlobeně.

„Jak myslíš, ale neulevilo se ti?" provokoval ji dál, zatímco se na ni zubil a vůbec mu nevadilo sedět promočený v kádi. On si to snad užíval. Zrovna mu chtěla pořádně vyčinit, že je velice milá, a dokonce měla v plánu se na něj při těch slovech vrhnout, když v tom se zarazila. Na moment. A najednou se uvolnila a rozesmála se. Prostě se začala smát. Opřela se o káď a dál se smála, smích jí hrál i v jejích očích. Nemohla přestat, ani když viděla jeho šokovaný pohled.

Teprve po chvíli byla schopná ze sebe vykoktat: „Ach, můj bože, máš pravdu, můj pane. Pořádně si na tebe zařvat, bylo přesně to, co jsem potřebovala. Hned je mi líp. Nevím, kdy naposled jsem se cítila tak dobře."

To už si ovšem všimla jeho sebevědomého úšklebku, a rázem se zamračila. Tady něco nehrálo. Právě mu řekla, jak ráda si na něj zařvala a on se neurazil ani nic podobného. Zamyšleně ho podrobila zkoumavému pohledu, když v tom jí to došlo! V hlavě jí vyskočilo varovné světélko a ona se na něj s poznáním a rozčíleným výkřikem vrhla: „Tys to udělal naschvál! Vyprovokoval jsi mě."

Byl to až nebezpečný pohyb, že se káď málem převrhla. Dívka však nedostala možnost třeba jen jednou si uhodit do toho zatracence, protože ji lehce chytil za ruce a zvedl jí je nad hlavu a donutil ji, aby se mu zadívala do očí.

„Máš pravdu, maličká! Už jsem se nemohl dívat, jak to v sobě zadržuješ. Nechci takovou ženu, která nemá v těle nejmenší jiskru odvahy či vzdoru. Chci zpátky manželku, která mě provokuje, neposlouchá, ale má jiskru. Ta se mi líbí víc," pronesl náhle hlasem, který dával jasně najevo, že to jeho majitel myslí opravdu vážně.

To dívku zarazilo v pokusech se osvobodit a zůstala na něj jen zírat. Že by se mu opravdu víc líbila, jaká byla předtím? Nejistě si skousla dolní ret a zpod řas studovala jeho výraz.

„Vždyť ses neustále rozčiloval," zamumlala tiše.

„Zlobil, ale také jsi mě často rozesmála, a to je velký pokrok, jak by ti Ian s radostí povykládal. Neříkám, abys mě neposlouchala, Liliano. Jen buď sama sebou," dodal s nejistým zamračením, jako kdyby nevěděl, co má ještě přesně říct. Podle něj nejspíš vše bylo jasné po prvních slovech. Přesto kvůli ní vysvětloval dál.

Cítila, jak její srdce při pohledu do té vážné tváře jihne. Třeba mají naději. Bude sama sebou a bude svou lásku k tomuhle neotesanci chránit jako ten nejdražší poklad na světě. Cože? Láska? Ne! Jen se do něj zamilovává, snažila se hájit ve své hlavě, ale při dalším pohledu do jeho očí nad tím v duchu mávla rukou. Jo, miluje ho. Sakra!

Byla myšlenkami úplně jinde, když ucítila spršku vody.

Rychle zamrkala, aby se probrala, a vyhrkla: „Jsem úplně promáčená, Fergusi, nemáčej mě ještě víc."

Muž se však jen usmál a znovu po ní mrskl vodou. Dívka se pokusila uhnout, ale jen rozlila vodu ještě víc na zem.

„Ještě nás tu vytopíš, maličká," prohodil vesele.

„Ty sis začal," odsekla.

„A kdopak ti to uvěří, Liliano?" provokoval ji.

„Všichni, jen sladce zamrkám a ostatní ti vynadají, že mě trápíš!" vybuchla se smíchem a vzápětí slova skončila a oba po sobě plácali vodou a dívka se až zalykala smíchy a občas i vodou. Fergus se smál taky, když z kádě vytáhl svoji botu a vylil z ní vodu zpátky do kádě.

„No fuj, v tomhle bych se už nekoupala," řehtala se dívka a naschvál se zašklebila nad tím smradem.

„No dovol, má paní? Já jsem čistotný..."

„Prase?" odpověděla za něj a oči jí zářily smíchem, zatímco manžel na ni ohromeně zíral po jejích slovech.

„Takhle mluví dáma?"

„Když se ke mně nechováš jako k dámě, nejsem jí a ty špinavé věci jen mluví o tvé vině, můj pane," prohodila vesele s pohledem na špinavé věci.

Zatímco muž se pobaveně zasmál, než prohodil s úsměvem: „Líbí se mi, jak si to dokážeš ospravedlnit, drahá."

Načež uličnicky dodal: „A konečně s tebou není taková nuda, jako když ses snažila být milá."

Po těch slovech dívka rozčíleně protáhla obličej a ukázala mu pěst, čímž mu jen přivodila další záchvat smíchu. Očividně ji nebral vážně. Prý nuda. Ona se pro něj snažila být dokonalá a jemu přišla nudná. No to snad ne. Já mu ještě ukážu, jak zábavná umím být, pomyslela si rozhodně, když sladce zamumlala: „Takže nuda, Fergusi? Tak to ti to musím vynahradit."

A vzápětí sama odhodila obě boty směrem k němu, až se musel potopit pod vodu, aby jim unikl. Poté si rozpletla copy a stuhy odhodila daleko za sebe a vlasy se jí v ten moment rozehrály po zádech.

„Začínám být zvědavý," poznamenal a těžce polknul.

Liliana mu věnovala tajemný úsměv, když ponořila ruce pod vodu a pohledem ho stále pozorovala. Muž ji napjatě sledoval a nebyl si jistý, co se bude dít dál. Když se však náhle ve vodě dotkla jeho nohy div, že nevyskočil ven.

„Ach, to jsem nechtěla," omluvně prohodila a pak když sebou trhl a dech se mu prohloubil, se k němu přisunula.

„Už to mám," dodala a vzápětí mu před obličejem zamávala jeho druhou botou.

V ten moment muž vydechl vzduch, který zadržoval a vyjekl: „Já tě přetrhnu!"

To už však dívka vyskočila z kádě jako laňka s očima plnýma smíchu, přičemž provokativně zavolala, aniž by dbala na to, že na zemi svým mokrým  vzezřením dělá kaluže vody: „Tohle ti přece, můj předrahý manželi, chybělo."

„Ty uličnice," zavolal za ní, vzpřímil se ve vodě a vzápětí ji dvěma kroky dostih, zdvihl ze země a za jejího smíchu si ji nadhodil do náručí. Dívka ho lehce objala kolem krku, zatímco těžce dýchala a upřeně mu zírala do rozzářených očí.

Začal se k ní sklánět, když zamumlala: „Musí to vždy skončit takhle, Fergusi?"

Těmi slovy ho na chvíli zmátla, že se zarazil a pár chvil si ji jen zamyšleně prohlížel, než se najednou neodolatelně usmál.

„Nová taktika, maličká? Zakazování manželských práv? Jak sladké!"

„To rozhodně ne, drahý, ale jsme naprosto promočení," zašeptala se smíchem, ale to už si ji ke svému tělu přitiskl ještě víc a ten pohyb doprovodil tichým šepotem: „A právě teď jsi..."

„Příteli, už ses utopil? Kape to tu i po schodech," přerušil jejich veselí, jejich chvilku, hlas, který oba dobře znali, a který byl dostatečně hlasitý, aby se dal považovat za zvolání někoho, kdo stojí za dveřmi.

V ten moment se dívka vylekaně nadechla, zatímco manžel se v první chvíli zatvářil otráveně, než nasadil masku žádné emoce, postavil ji na zem a vydal se tak jak byl, od hlavy až k patě mokrý, ke dveřím. Bez nějakých příprav jimi prudce trhnul a ignoroval Ianův šokovaný pohled na jeho zmáčené oblečení a pronesl jen s tichým důrazným rozkazem: „Tak buď tak laskav a vytři to, Iane!"

Načež mu zabouchl dveře přímo před očima.