Máte to, ale štěstí. Ještě mi zbyl kromě školy i čas na psaní, tak přidávám další kapitolku už dnes. Snad vás to potěšilo, že je dřív a doufám, že se vám bude líbit. Tak krásné počteníčko. :D

Čas se zastavil. Ani zrnko nespadlo v přesýpacích hodinách. Všechny obličeje upírající se na místo zkázy se vyznačovaly neuvěřitelnou bledostí. Nikdo se ani nehnul. Vzduch kolem nich zhoustl. Hořící zbytky domku, jako by se tomu tichu přímo vysmívaly. Ianova bezmoc zanikla v ohromení všech. Dnešní den neměl nad sebou zkázu. Nebyla vepsaná do hvězd a hleď, přesto tu byla.

Všechno se změnilo v jediné minutě, aniž by tomu někdo mohl zabránit. Všichni hleděli do uhasínajících kousků dřeva a nevnímal, že hrůzná opona odporného činu se otevírá a kouř se rozchází pryč. Hrůzné ticho však bylo přerušeno.

„Ježiši kriste! Panenko skákavá, podívejte se! Támhle!" ozval se náhle výkřik Alice, která seděla na zemi a slzy jí tekly po bledých tváří.

Ian okamžitě pozvedl hlavu a zadíval se na místo, kam žena ukazovala. A opravdu jak pomalu kouř mizel, uviděl tam stín postavy, která nesla další v náručí! Byl to jako záblesk v naprosté tmě zoufalství. Rozhořela se jiskřička naděje a rozlétla se do tváří všech, co sledovali hrůzné drama.

„To není možný," mumlal, když vstával.

Byl jako ohromený, zahalený pláštěm nevěřícnosti. Jeho nohy mu vypověděly poslušnost, a tak se znovu sesunul na zem. Ovšem když znovu pohlédl na mizející kouř a stín se stále přibližoval, jeho ohromení zmizelo a v tváři se mu objevila naděje. Náhle měl zase dost sil. Už se necítil jako stařec nad hrobem. Měl něco, čemu se říká naděje a s tím se rozeběhl ke stínu stejně jako ostatní.

Fergus pevně svíral Lilianu a posunoval se silou vůle. Musí ji dostat do bezpečí. Stihli se z toho pekla dostat na poslední chvíli. Už nemohl udělat ani krok. Padl na kolena a něžně dívku položil na trávu. Vypadala tak mrtvě.

„Prosím, neopouštěj mě, maličká! Prosím!" zašeptal hlasem plným kouře a rozkašlal se.

Zatřepal s ní, ale ani se nehnula, zmocnila se ho nová hrůza! Co když ji zachránil, ale už bylo pozdě? Co když tam ležela hodiny a její život z ní vyprchal a on přišel pozdě? Sklonil se k její hrudi, aby slyšel, jestli jí tluče srdce. Muselo!

„Bože, Fergusi! Málem jsem z toho měl smrt," ozval se za ním náhle křik a pak ucítil pevné objetí Ianových paží, ale nevnímal ho. Jeho soustředění bylo určeno jen bledé ženě před ním. Jeho manželce.

„Sakra, chlape, tohle mi nedělej!" dodal Ian, když klesl vedle něj a stále se ho držel, jako by se chtěl ujistit, že se mu to jen nezdá.

„Ona je..."

„Ne není!" zařval laidr a zaposlouchal se na její hrudi.

Prosím, ať tě slyším srdce, zařval ve své mysli. Nesmíš mě zklamat, nyní ne! Přiložil k její hrudi ucho a zhluboka se nadechl, než se zaposlouchal.

Jakmile uslyšel slabý tlukot srdce, pocítil, že sevření strachu upustilo na malou chvíli otěže.

„Dýchá!!! Dýchá! Liliano! Má drahá, prosím prober se, už jsi v bezpečí. Bez tebe bych nemohl být, kdo by mi odporoval," křičel a snažil se ji přivést k životu.

Nevnímal lidi kolem sebe, soustředil se jen na ni. Na tu krásnou dámu, která měla ten nejkrásnější úsměv ze všech žen, které kdy viděl, která ho dokázala rozesmát a naštvat zároveň.

„Prosím, neopouštěj mě!" zašeptal, když na její hruď položil hlavu.

Stále se ani nepohnula, nemohl přece přijít pozdě prostě ne! Prostě ne!

„Fergusi..." uslyšel za sebou hlas Iana, ale jen ho od sebe odstrčil.

„Nééééé!" vykřikl zoufale.

Liliana cítila, jak ji cosi táhne dolů, chtěla se tomu poddat a jen zůstat tam, kde je, ale zároveň ji něco nutilo se nevzdávat se. Chtěla otevřít oči, ale nemohla, jako by na nich něco leželo a nedovolilo jí otevřít oči.

„Liliano," uslyšela náhle tichý hlas, který, jako by měl moc ji odtud dostat.

Pevně se zapřela a vzepřela se osudu, jaký ji měl čekat!

Načež otevřela oči. Nechápavě hleděla na spousty obličejů, které na ni zíraly. V tom se rozkašlala a převrátila se na bok V krku ji tak strašně pálilo a bolelo a ona si uvědomila, co se stalo! Málem tam uhořela. Vzpomínky se jí vracely neuvěřitelnou rychlostí, jen poslední kousíček skládačky chyběl, jak se dostala ven. Pamatovala si jen, jak naposledy zavřela oči a pak se probudila zde.

„Ach bože Liliano. Už jsi v bezpečí," uslyšela hlas, který si myslela ty poslední vteřiny, že už nikdy neuslyší, a vzápětí se ocitla v objetí jeho rukou.

Zoufale se k němu přivinula a dál kašlala jako o život. Na plicích, v krku jí příšerně bolelo, ale žila.

Ze sevřeného hrdla dostala jen sotva slyšitelné: „Fergusi"

Chtěla se k němu ještě víc přimáčknout, ale ruce ji odmítly poslouchat, byla moc slabá.

„Myslel jsem, že jsem tě nestačil zachránit," mumlal jí do vlasů zoufalým hlasem.

Svíral ji v ocelovým sevření a ona si mdlou myslí uvědomovala, že je přesně tam, kde by chtěla být napořád. Teprve ohrožení jejího života ji donutilo uznat, že ke svému manželovi začíná opravdu něco cítit. Cítila, jak ji rychle zvedl v náručí. V první chvíli se trochu zapotácel, až cítila, jak ho Ian podepřel, ale vzápětí odmítl jeho pomoc a zhluboka se nadechl, aby si dodal sil.

„Uhaste to a zavolejte léčitelku," zamumlal ochraptělým hlasem.

„Fergusi, měl by si nás nechat se o Lilianu postarat, sám jsi..." pokusil se Ian navrhnout.

„Nic mi není! Postarám se o svou ženu!" odsekl chladně hlasem, který nepřipouštěl žádné námitky.

Načež ji rychle nesl pryč. Dívka na něm vyčerpaně visela a ani nemukla, neměla na to sílu, chtěla spát a spát! Chtěla zaplašit tu bolest v krku, která jí spalovala celé hrdlo.

„Neusínej, maličká. Ne dokud tě neprohlédne léčitelka," ozval se rozhodně její manžel, jako by jí četl myšlenky.

Neřekla nic, protože v krku jí nesnesitelně pálilo a nechtěla to pokoušet mluvením. Nevěděla, co se stalo, když už nedokázala vzdorovat kouři a ohni. Netušila, jak se objevila na trávě před domem, který již neexistoval. Ale na odpovědi bylo dost času potom. Už nedokázala vnímat své okolí ani kroky svého manžela, její mysl odplula pryč.

„Jistě, poslechnout mě nemůže," zamumlal Fergus unaveně, jakmile pocítil, že jeho žena omdlela, ale jeden koutek úst se mu zvedl v chabém úsměvu.

Žila a to bylo hlavní! Ten strach, který ho svíral předtím, byl strašlivý! Málem ji nezachránil! Nemohl se k ní dostat včas! Nyní, ale nedovolí, aby se jí něco stalo a jakmile bude na tom jeho manželka lépe, zjistí, co se dnes vlastně stalo!

Něžně ji položil na postel a odhrnul jí z obličeje plného sazí zatoulaný vlásek. Nemohl by o ni přijít!

Když Liliana znovu probudila, cítila, že ležela na něčem měkkém, nejspíš ve své posteli a slyšela také nedaleko hlasy.

„Proč by šla do domku, kde nikdo nebyl? A proč by ho někdo zapálil?"

„Nevím, ale sama to tam nezapálila, byla tam zamčená zevnitř! Už jsem vyslýchal, jestli někdo něco neviděl, ale jen Mária říkala, že ji poslala pro kytky, jinak nikdo nic neví."

„Měl by ses nechat ošetřit, Fergusi."

„Až bude čas!" odsekl její manžel rozzlobeně.

Opatrně se pohnula, aby ulevila svým bolavým svalům, ale když otevřela oči, už se nad ní skláněl její manžel se starostlivým výrazem.

„Konečně ses probudila, maličká, měl jsem o tebe starost. Zavolám léčitelku," zamumlal vážně, ale dívka ho chytila za ruku, než mohl zmizet.

„Nechoď nikam," vydechla s bolestí, jak ji bolelo v krku. Fergus si sedl na židli a mávl na Iana.

„Už jdu, laidře," pronesl chladně a pak pohlédl na ni a vážně se uklonil.

„Jsem moc rád, má paní, že jste v pořádku," pronesl důrazně a rychle zmizel z komnaty.

Liliana pohlédla na Ferguse a zeptala se pomalu: „Co se stalo? Jak jsem se dostala ven?"

Muž ji něžně pohladil po vlasech.

„Přece sis, má drahá, nemyslela, že bych tě nechal uhořet? Slíbil jsem ti, že tě ochráním a to splním děj se, co děj. Vynesl jsem tě ven, ale musím říct, že to bylo na poslední chvíli," promluvil tiše a chraptivě.

Liliana na něj ohromeně pohlédla. On ji vynesl ven? Zachránil jí život. Panebože, její modlitby byly opravdu vyslyšeny. Její poslední myšlenky se staly skutečností.

Do očí se jí nahrnuly slzy, když mu pevně sevřela ruku a jakmile jí věnoval pohled, pronesla tiše se vší svou vážností: „Děkuju, Fergusi! Zachránil si mi život..."

Muž jí však nenechal domluvit a položil jí prst na ústa, až na něj překvapeně zamrkala.

„Mlč, maličká, musí tě to hrozně bolet a já nechci, aby ti něco způsobovalo bolest. Musíš odpočívat. Udělal bych to klidně znovu a znovu, kdo by mě potom provokoval a neposlouchal?" pronesl tiše s koutkem pozvednutým vzhůru.

Liliana mu unaveně úsměv opětovala. No rozhodně to nebylo žádné vyznání, ale aspoň kvůli něčemu by ji postrádal, pomyslela si uklidněně.

Léčitelka jí ovázala krk, aby ji přestalo v něm bolet, vyměnila jí obvaz na popálených rukách, načež jí dala odvar, aby spala, protože spánek je nyní to jediné, co jí pomůže. Její manžel na tu chvíli odešel a vrátil se, když poslušně pila odvar, který chutnal opravdu hnusně. Muž si vyměnil pár slov s léčitelkou, která se mu div neklaněla až k zemi a poté došel k posteli.

„Nech-těl by-s tak-ky?" zamumlala a podala mu číši s lékem.

Muž si ho vzal, čichl si k němu, načež se roztomile zašklebil a vrátil jí ho.

„Myslím, že se bez té dávky hnusu obejdu, maličká," odvětil sarkasticky.

„Tak já ta-ky," zašeptala radostně.

Muž se naklonil až nad ni a jemně jí donesl číši až k ústům, zatímco ji hypnotizoval pohledem.

„Ty, má drahá, to vypiješ až do dna. Musíš si odpočinout," pronesl tiše s takovým rozkazem, že ho okamžitě uposlechla a vypila ten hnus až do dna.

„Tyrane," zamumlala tiše.

Muž vstal, aniž by se otočil a odvětil: „Já to slyšel."

Víc už však neslyšela, protože se jí oči samy zavíraly a než se mohla vůbec nadechnout, její mysl odplula do říše snů. Fergus se ve dveřích otočil na svou manželku, načež vyšel ven a přede dveřmi si vyměnil vážný pohled s Ianem.

„Nikoho kromě mě k ní nepouštěj," pronesl chladně a pokračoval dál.

Liliana se budila přerývaně, ale jedno zůstávalo stejné. Stále a stále dokola ji neznámá osoba zavírala do hořícího pekla a ona se z něj nedokázala dostat.

„Néééé!" zaječela hrůzou a vyletěla do sedu.

Probuzeně se kolem sebe rozhlédla a zhluboka dýchala, aby uklidnila srdce, které jí bušilo jako splašené. Jistě jsem ve své komnatě, nic mi nehrozí, je to pryč, uklidňovala se v duchu.

„Má paní? Jste v pořádku?" otázal se Ian, který vběhl do místnosti se zbraní v ruce.

Liliana si unaveně otřela čelo a zamumlala: „Nic se neděje, jen noční můra."

Muž se okamžitě uklidnil a zastrčil hrozivě vypadající zbraň do pouzdra. Ostražitě se však ještě rozhlédl po komnatě.

„Zavolám Ferguse, že jste se probudila," dodal už na odchodu.

Dívka ho chtěla zastavit, ale jen vyčerpaně padla do peřin a zavřela oči. Znovu se jí zmocňovala malátnost, jak její tělo podléhalo léku, který jí dávala léčitelka. Bolest těla odplouvala pryč, a tak se poddala vlnám, které jí volaly, když v tom na krku ucítila něco studeného.

Ohromeně rozevřela oči a nevěřícně zasyčela. Nad sebou uviděla stín osoby, která byla celá zachumlaná v plášti, že jí nebylo vidět do obličeji.

„Ještě se hněte, má paní, a budete na věčnosti, jak jste měla být už dávno!" uslyšela dívka tichý šepot.

Byla hrůzou naprosto zkoprnělá, nevěděla, co by měla dělat a jen tak vydechla: „Proč mě tak moc chcete zavraždit?"

Postava nad ní se ani nehnula, když odvětila chladně: „Příště takové štěstí mít nebudete, Angličanko! Tohle je jen varování, že nepřestanu, dokud nebudete mrtvá. Nebo daleko odsud! Utečte a ušetřím váš život."

„Tak proč mě nezabijete nyní, když máte možnost?" zašeptala dívka vyčerpaně a pokusila se proti noži vstát, ale osoba jen zbraň přitlačila tak, že se jí na krku objevila kapička krve, až se dívka zajíkla a okamžitě ustala ve svých snahách.

Postava nad ní stála chvíli naprosto tiše a bez jediného slova, než náhle sundala nůž z jejího krku a zašeptala: „Protože se sem blíží váš manžel. Příležitost bude, to se nebojte a já ji využiju."

Načež ji prudce udeřila do hlavy, až dívka vykřikla a chytila se za ni. Zatímco stín, než zvedla hlavu, zmizel z komnaty, kde po něm nezůstal, ani kousek. Liliana se usadila na posteli a zhluboka dýchala. Náhle se dveře otevřely dokořán a dovnitř se vřítil její manžel.

„Liliano, jsem tak rád, že ses probudila, už jsme si dělali starosti," zamumlal, jakmile si sedl vedle ní.

Dívka na něj nejistě hleděla dosud vystrašená z příhody, co se právě stala. Někdo se ji opravdu snaží zabít! Vždyť nikomu nic neudělala! Proč se to musí dít zrovna jí.

„Jsi v pořádku, maličká? Vypadáš vyděšeně!" ozval se vážně Fergus a prohlížel si ji pátravým pohledem.

Liliana ihned nasadila úsměv, aby ho uklidnila. Nechtěla, aby věděl o tom, co se právě stalo.

„Nic nic! Jen jsem stále vystrašená z toho, co se stalo," zamumlala, což vlastně byla pravda. On ji zachránil.

„Dopadneme toho, kdo se pokusil tě zabít, maličká! Slíbil jsem ti, že se ti nic nestane a málem jsem to nedodržel. Někdo za to krutě zaplatí," pronesl chladně s vraždícím leskem v očích.

Liliana se nad dalším svým počinem nezamýšlela a chytila muže za ruku, a když na ni překvapeně pohlédl, jemně řekla: „Ale splnil jsi to. Zachránil jsi mi život a bez tebe bych tu nyní neseděla, můj pane. A já ti ještě jednou děkuju."

Muž se na ni chvíli díval bez jediného slova a ona si uvědomila stejně, jako než upadla do bezvědomí uprostřed hořícího domu, že se začíná do svého manžela pomalu, ale jistě zamilovávat.

„Ochráním tě! Dopadneme toho, kdo to udělal. Jestli se cítíš lépe, mohla by si nám říct, jak se to vlastně stalo, ale jen jestli chce..." promluvil smrtelně vážně, ale dívka ho přerušila: „Jsem připravená, můj pane."

„Fergusi, přestaň do sebe lít další a další korbele piva," prohodil Ian, když seděli v síni, zatímco dívka usnula po další dávce chutného léku.

Laidr ho nebral na vědomí a vzal si od Alice další pivo.

„Jsem laidr, můžu se klidně zpít do němoty," prohodil nevzrušeně a znovu si loknul.

„Jistě, že můžeš, laidře, to ti nikdo nebere, ale je to naprosto zbytečné. Tvá žena je v pořádku stejně jako ty."

Laidr rozčíleně práskl korbelem, až se několik lidí v síni leklo a raději vycouvalo ven.

„Nic není v pořádku! Někdo tady se pokusil zabít MOJI ženu! K čertu! Mohl jsem o ni přijít!" zařval Fergus rozzuřeně.

Ian nedbal na jeho křik a vzal si taky korbel piva, přičemž nezapomněl krásku plácnout přes zadek, až se zachichotala.

„No, co tak by sis do Anglie přijel pro jinou. Jen by ses musel vyhnout jejím rodičům," prohlásil Ian naoko naprosto nevzrušeně.

V ten moment po něm laidr hodil pohledem, který by ho mohl klidně zabít, ale Ian jen pokrčil rameny.

„Zbláznil ses????" zařval rozzuřeně Fergus.

Ian se tvářil naprosto nechápavě, když prohodil: „Nebo ti snad tvé manželce záleží? Že by se náš laidr snad zamiloval?"

Fergus při slově zamiloval, vypadal, že snědl něco hodně kyselého nebo otráveného.

„Zamiloval? Nikdy! Samozřejmě, že mě na ní záleží, je to moje žena!" zamumlal.

Ian vyskočil na nohy a zatleskal a prohodil hlasitě: „Laidrovi záleží na jeho ženě. Ach ta láska veliká!"

Několik lidí se potají usmálo, ale to už Fergus chytl Iana pod krkem.

„Ty!!!! Žádná láska! Láska je pro slabochy!" zabručel temně.

Muž se mu však lehce vyvinul a narovnal si pléd.

„Až konečně pochopíš, že láska z lidí nedělá hlupáky, ale naopak dodává jim neuvěřitelnou sílu a víru, přestaneš se tomu bránit, příteli!" pronesl naprosto klidně Ian.

„Povolej muže, ať hledají tu stařenu! Musíme najít viníka," rozkázal chladně, načež dopil korbel a vydal se ven.

Liliana se pomalu soukala z postele. Nechtěla tam zůstat ani minutu. Musela, co nejrychleji zesílit, aby se dokázala sama ubránit dalším pokusům jí ublížit! Nebude znovu bezmocná. Nikdy!

Jakmile vešla do kuchyně, okamžitě se k ní vrhla Alice a Mária nechala hrnec hrncem. Obě ji objaly nehledě na jejich postavení, ale rozhodně by jim to za žádnou cenu nepřipomněla, byla ráda, že někdo si ji upřímně oblíbil. Po té „nehodě" si nemohla být jistá ničím. Jak ji málem umačkaly, začaly se překřikovat.

„Ach, má paní, žijete! Měli jsme o vás takový strach."

„Bylo to tak hrozné! Ten požár!"

„Ale laidr ani na vteřinu nezaváhal a vběhl tam pro vás!"

„To je láska! Kéž by jednou někdo něco udělal pro mě."

„Prosím tě, snad by si nechtěla málem uhořet!" peskovala ji Mária.

„Ne, uhořet, ale aby mě někdo měl ta rád, aby mě na poslední chvíli vynesl z hořícího domu. Prostě aby mě zachránil i přesto, že by sám mohl být zraněn."

„Všichni jsme si mysleli, když ten dům spadl, že je konec.."

„Ne, já to řeknu! Když ten dům spadl, mysleli jsme si, že je konec! Bylo to hrozné! A pak přes ten dým..."

„Ne já! Přes ten dým byla vidět postava, má paní! Váš manžel vás nesl v náručí sám samý prach a saze! Vynesl vás ven a o sebe se nestaral!"

„Ach bože, a pak když se vás snažil dostat k životu, má paní! Brečela jsem! Nevzdal se ani na moment!"

„V tu chvíli kdy zjistil, že žijete! Byla to taková úleva! Laidr nevypadal nikdy tak ztrhaně, jako když si myslel, že jste to nepřežila, lady!"

Liliana ohromeně naslouchala jejich vyprávění a překřikování. Nechala se usadit ke stolu a povinně musela sníst, co před ni položili.

„Gruag už o tom skládá píseň, která se bude zpívat další roky, na slavnostech, kde se shromáždí celý klan!" vypískla Mária nadšeně. Liliana se nechápavě zamračila.

„Jaké písně?" otázala se nechápavě.

Alice si vzala jablko z mísy a zatočila se uprostřed místnosti, než odpověděla nadšeně: „Ach to je ve Skotsku běžné, má paní, skládá písně, aby se zachovaly příběhy pro další generace! Bude to krásná píseň. Budete slavná, má paní. Angličanka nucená vzít si Skota a Skot nucen vzít si ji. Láska přerostla zemi! Manžel zapáskovaný jako Hercules, který svou ženu zachránil z plamenů a nádherná Angličanka, která dokázala nabručeného Skota rozesmát a udělat z něj muže, který ví, co znamená se smát! Ach můj bože! Úplně to vidím! Budu brečet!"

Liliana měla, co dělat, aby se nerozesmála. To snad ani nemohlo být možné!

„To by stačilo!" ozval se náhle za nimi laidrův tichý hlas.

Ženy po sobě okamžitě hodily ostražité pohledy a Liliana se obrátila na lavici, na které seděla. Fergus vešel dovnitř a mávl na obě ženy, které okamžitě s naprosto slabými omluvami zmizely z místnosti. Dívka se zamyšleně dívala na svého manžela.

„Měla by si ležet, maličká," prohodil nejistě muž, když vzal do ruky jablko, co před tím držela Alice. Liliana se mu vážně zadívala do očí.

„Je mi mnohem líp a v posteli se necítím v největším bezpečí, Fergusi. Raději všemu budu čelit na nohou," pronesla klidně.

„Od teď s tebou někdo neustále bude, Liliano, abych si mohl být jistý, že si v bezpečí," dodal jen tak mimochodem.

„To nebudu moc být ani chvíli sama?" vyjekla rozčíleně, ale muž došel až k ní a jemně jí odhrnul vlasy z obličeje.

„Někdo se tě pokusil zabít, nebudu riskovat, že se ti něco stane, jen proto, že se ti to nelíbí, má drahá," odvětil muž prostě.

Liliana se mu rozčíleně vyvinula a odstoupila od něj. Věděla, že se ji snaží chránit, ale nechtěla být neustále sledovaná.

Už se na něj chtěla rozkřiknout, že na to nemá právo. Něco ji však zarazilo. Najednou si vzpomněla na tu chvíli, kdy už skoro ztrácela vědomí. Tím se všechno změnilo.

Náhle se na něj podívala jiným pohledem. Mohla v tom domě uhořet, ale on ji zachránil a tím jí dal šanci stát se manželkou, kterou by mohl třeba jednou začít milovat. Ona už ho začínala mít ráda a chtěla, aby to cítil také. Dobrá, stane se tou nejvzornější manželkou. Hlavně, když se do ní zamiluje, pomyslela si rozhodně. Věnovala manželovi sladký úsměv.

„Máš pravdu, můj pane. Tak to bude nejlepší" zacvrlikala jemně a uklonila se, než vyšla ven z kuchyně, kde za sebou nechala naprosto ohromeného manžela.

Nevěřícně zíral, jak klidně odešla. To bude po té hrozné události, pomyslel si nejistě a odešel ven.