Tak další kapitolka, ale bohužel jak začala škola, tak kapitoly budu vydávat maximálně po týdnu, a když nebudu opravdu stíhat, tak i déle. Snad to se mnou, ale i tak vydržíte. Všem moc děkuji za každé přečtení, hvězdičku i komentář. Užijte si čtení! :)

                                                                               ****

Načež prošla branou a vydala se do vesnice. Šla již známou cestičkou a užívala si sluníčka. Přemýšlela nad svým manželem, který jí neustále ukazoval jeho další a další tváře. Už to nebyl jen stále zamračený Skot, ale dokázal se i smát a ji rozesmát. Necítila se v jeho společnosti méněcenná, naopak.

S úsměvem na rtech pokračovala dál. Stále měla před očima obličej jejího manžela, když se usmíval. Byl to tak ojedinělý pohled, že si ho hodlala zapamatovat navždycky. Na chvíli jí bylo líto, že sebou nevzala Gruaga, aby jí dělal při sbírání léčiv společnost, ale pak jen nad sebou zavrtěla hlavou. Nepotřebuje přece neustále společnost.

Když před sebou náhle zahlédla stařenku, přidala do kroku a prohodila: „Dneska je krásný den, paní. Ukažte, já vám pomohu!"

Žena se na ni zadívala a pak se bezzubě usmála.

„To budeš hodná, děvenko. Bydlím v tady tom domku," zamumlala téměř neslyšně.

Liliana vzala ženě z rukou plný košík a pomalu ji následovala k osamělému domku. Jak se blížily, zamrazilo dívku v zádech, ale jen pohodila vlasy a následovala ji dál. Nemá se přece čeho bát. Je to jen stařenka, pomyslela si uklidněně.

„Moc jsi mi pomohla, děvenko," prohodila žena chraptivě, když zastavily před zchátralým domem, kterého si dosud Liliana nikdy nevšimla. Překvapeně si ho prohlížela.

„To tu bydlíte takhle sama, paní? Vždyť jste dál od ostatních, co kdyby se něco stalo?" otázala se Liliana starostlivě.

Žena na okamžik vypadala opravdu šokovaně jejím zájmem a v očích se jí mihlo něco jako lítost, ale když se dívka podívala znovu, nic neviděla.

„Chodí mě sem navštěvovat vnučka, má paní. Mám tu všechno, co bych mohla potřebovat," promluvila tiše.

Načež se dobelhala ke dveřím, kde položila ruku na kliku a poté se k ní otočila.

„Donesla byste mi to dovnitř, děvenko? Ráda bych ještě zkontrolovala zahrádku," promluvila co nejklidněji.

Liliana jí věnovala lehký úsměv a odvětila: „Jistě, to snad zvládnu věci donést dovnitř."

Stařenka jí vděčně stiskla ruku a pomalu se sunula za domek. Liliana za ní ještě chvíli hleděla, ale pak si odhrnula vlasy z obličeje a jednou rukou si otevřela dveře. Načež vešla do domku, ve kterém bylo šero, že si musela dveře otevřít ještě víc, aby viděla dobře a nespadla.

Rychle došla až k masivnímu stolu a položila na něj košík s jídlem a chtěla se otočit, aby se vrátila ven, když v tom se za ní ozvalo: „Měla jsi odtud zmizet dřív, dokud jsi měla možnost. Nyní už jsi promarnila svou šanci, děvko!"

Liliana vylekaně vykřikla při těch nenávistných slovech a otočila se, ale nikoho za sebou neviděla. Točila se do kruhu, ale nic.

„Kde jste?? Co si to dovolujete? Jsem laidrova žena!" vykřikla a snažila se potlačit narůstající paniku, která se jí zmocňovala.

Vylekaně se rozeběhla ven, aby byla v bezpečí, ale v moment, kdy se dotýkala dveří, ucítila na rameni ruku, která ji nešetrně odhodila na zem, až vykřikla bolestí, když dopadla na zem. Ovšem stihla útočníka strhnout na zem společně sebou. Zasyčela bolestí a viděla, jak se stín snaží vstát. Netušila při tom šeru pořádně, jestli je to žena nebo muž. Snažila se ho udržet na zemi, ale to už jí útočník vrazil ránu do brady, až vykřikla bolestí a hlava se jí zamotala, zatímco v ústech ucítila krev, jak si prokousla ret.

„Kdo jsi?" vypískla, když se jí vidění znovu zaostřilo, ale to už útočník stál na nohou a prudce ji nakopl do břicha, až dívka zasténala a skulila se do klubíčka.

V tu chvíli si byla jistá, že je to žena, protože při té ráně cítila dlouhé vlasy, které jako by se jí obmotávaly kolem ruky. Snažila se bolest překonat a vstát, ale sotva se dostala na kolena, žena ji nakopla do brady tak tvrdě až se dívka s výkřikem bolesti propadla do mdlob.

Když se Liliana probrala na okamžik ani nevěděla, kde to je. Překvapeně zamrkala, ale to už ucítila kouř. Vyděšeně sebou trhla a posadila se, přičemž zasténala bolestí. Nevěřícně vydechla, když se kolem sebe rozhlédla. Byla v pekle!

„Ježiši kriste," vydechla, když viděla, jak kolem ní všechno hoří.

Zalapala po dechu, když se nadechla kouře, který byl kolem ní. Rozkašlala se a zabořila obličej do svých šatů. Panebože, co se to děje? Musím se dostat ke dveřím!, rozkázala si, dokud jí celý mozek neobsadila panika. Několikrát se nadechla a pak zvedla hlavu s rozhodným výrazem. Musím se dostat ke dveřím! Po kolenou se plazila a kašlala, jak ji kouř dusil, ale pokračovala dál.

Jakmile před sebou ucítila dveře, spadl jí kámen ze srdce. Už bude v bezpečí! Rychle se postavila a trhla dveřmi, ale ty se k její hrůze ani nehnuly! Zmocnila se jí opravdová panika! Jsem tu uvězněná! Uhořím! Někdo ji tu schválně zavřel!

„Prosím, pusťte mě! Prosím! Nemůžete mě tu přece nechat! Hoří! Pomoccc!!" ječela jako pominutá, ale vzápětí se rozkašlala a sesula se na zem.

Cítila horko a vzduch se stával nedýchatelný! Roztrhla si spodničku a látkou si ovázala ústa a nos. Panebože, co můžu dělat? Jsem tu uvězněná. Oheň se šířil neuvěřitelnou rychlostí! Kouř ji celou zahaloval. Oči se jí zavíraly, ale ona se odmítala vzdát! Nikdy! Plazila se zpátky do místnosti a hledala něco, čím by mohla dveře vyrazit. Nenechá se zabít nějakou Skotkou!! Nikdy!

Před očima jí vyvstal obrázek Ferguse, když se smál upřímným smíchem, nebo když ji něžně objímal. Dokonce i jejich hádky, kdy na sebe řvali, byly nádherné. Byl to sice málomluvný Skot, ale mohla skončit s horším Skotem nebo manželem! Slíbil, že mě bude chránit! Tak kde je??, zoufale v duchu volala o pomoc.

Fergus znovu zaútočil na mladého jinocha, který si div mečem neurazil vlastní ruku.

„Ta zbraň má být tvá výhoda, Maleku. Soustřeď se jen na ni a na svého soupeře," radil mu klidně Fergus.

Muž jen kývl a znovu proti němu vyrazil a opravdu síla úderu byla rozhodně jistější než ten roztřesený pokus předtím. Laidr se v duchu usmál a navenek nechával chladnou masku. Tu mohl strhnout jedině v blízkosti své okouzlující ženy.

„Bože, laidře, ty sám to držíš jako kopyto," ozval se náhle od hráze Ianův pobavený hlas. Nikdo jiný by si tohle nedovolil ke svému laidrovi, ale on ano.

„Zdravím tě, Iane! Projížďka dopadla dobře?" prohodil nevzrušeně a ignoroval jeho škádlení.

Uhnul se lehce další ráně a vyrazil jinochovi meč z rukou.

„Příště svoji zbraň drž oběma rukama a tím docílíš větší stability, abych ti meč příště nevyrazil," dodal chladně k mladíkovi.

Načež spustil zbraň dolů a otočil se k příteli, který se klidně opíral o dřevo.

„Tak, co jsi zjistil?" otázal se ho nekompromisně.

Ian se na něj zazubil a začal si prohlížet vlastní zbraň.

„Nejdřív bych měl pozdravit, tvou krásnou ženu a zjistit, jestli si ji nezardousil!" prohodil vzápětí, když zvedl zrak.

Laidr mu sebral meč a odsekl: „Není tady a už mluv, nebo tě nechám zavřít!"

Ian bezstarostně pokrčil rameny.

„Myslím, že po tvé zkušenosti vězení není zase tak špatné," odvětil vesele.

Laidr se po něm rozzlobeně ohnal, ale druhý muž hbitě uskočil a rozesmál se.

„Pravda je, že jsi, laidře, ve svádění žen našel jinou metodu a já si myslím, že kdyby si dodržoval tu moji, tvá žena by byla nyní zde," dodal Ian ještě, aby svého přítele popíchl.

Náhle oba zmlkli, protože si všimli rozruchu na nádvoří. Malcolm byl rudý v obličeji, když se k nim přihnal.

„Co se děje?" zeptal se chladně Fergus.

„Hoří stavení Emily a Rufuse!" vydechl voják vyčerpaně.

„Jak je to možný, oba jsou pryč! Na návštěvě!" zařval laidr!

Malcolm jen pokrčil rameny, a když se chtěl jeho laidr rozeběhnout, chytil ho za ruku. Fergus po něm vrhl vražedný pohled, ale on se nedal.

„Nezdržuj, Malcolme! Musíme to okamžitě uhasit!" pronesl bezvýrazně.

„Ještě jedna věc, laidře, tohle jsme našli před domem," pronesl napjatě Malcolm.

Fergus se zadíval na věc v jeho dlani a srdce se mu sevřelo hrůzou. Držel stuhu, kterou viděl ráno ve vlasech své ženy.

„Panebože! Liliana je tam!" zařval a odstrčil své muže a sám se rozeběhl.

Běžel jako o život. Cestou popadl od jednoho svého muže vědro naplněné vodou.

„Fergusi, jdeme s tebou," slyšel za sebou hlas Iana, ale nedbal na něj.

Vždyť ještě před chvílí viděl svou ženu s úsměvem na tváři a laškoval s ní. Nemůže být uvnitř hořícího domu! Ne! Nesmí ji ztratit! Ne nikdy! Náhle si uvědomil, že jeho srdce tluče jako splašené. Neuměl si představit, že by svou maličkou ztratil. Její provokování, a když se zlobila. Byla neuvěřitelná! Neztratí ji!

Liliana ležela na podlaze, už neměla ani sílu se hnout. Mysl se jí zatemňovala kouřem. Fergusi, zachraň mě!, křičela v duchu, ale věděla, že to nemůže stihnout v čas. Takhle si rozhodně nepředstavovala, že by měla umřít! Chtěla mít spousty dětí! Užívat si života.

„Fergusi," vydechla do látky, než se její oči samy zavřely a odplula do neznáma.

Laidr přiběhl k domku a ohromeně pohlédl na plameny, kterého sžíraly.

„Panebože!" vydechl při tom děsivém pohledu na tu zkázu před sebou, ale nezaváhal a proběhl kolem svých mužů, kteří se to snažili uhasit.

„Laidře dveře jsou zamčené," křikl po něm jeden z mužů.

Muž však na nic nečekal, vylil na sebe vědro a vrhl se na dveře ramenem takovou silou ze strachu o svou milou, že i s nimi spadl do ohně. Rychle se odkulil a rozkašlal se, načež v kouři hledal svou ženu.

„Liliano!! Liliano????" křičel a snažil se dostat dál, ale oheň po něm agresivně šel.

Zoufale hledal svou krásnou ženu. Není pozdě, nesmí!, křičel na sebe v duchu, když v tom zahlédl šaty. Okamžitě se k tomu místu vrhl a poznal Lilianu. Na nic víc nečekal. Zvedl svou ženu do náručí a otočil se, aby vypadli z toho pekla.

Než však mohl udělat krok k východu, spadl před ně hořící trám. Muž na poslední chvíli uskočil, přičemž chránil vlastním tělem ženu ve svém náručí.

„Zatraceně," zaklel.

Ten kus jim odřízl cestu ven, protože zatarasil dveře. Než by ten kus odsunul, dřív by se tam udusili.

Na to nebyl čas. Ještě jednou zanadával. Kouř ho dusil! Rychle se vrhl dozadu a doufal, že zrovna v tomto domku měli únikovou chodbu jako spousta jiných domků, právě kvůli nájezdům. Snažil se proplétat mezi ohněm a hledal nějaké víko, přičemž pevně svíral Lilianu, která se ani nehnula. Obával se, aby nepřišel pozdě...

„Ne, není pozdě," zamumlal, když konečně pod hromadou hořící slámy uviděl kousek, který naznačoval, že by to mohl být poklop.

Rychle se tam probojoval za mocného kašlání. Motala se mu hlava a oheň se po něm sápal, ale nehodlal se vzdát! Nikdy! Podržel si podél těla nevědomou dívku a strhl si pléd z ramen, načež jím udusil aspoň trochu ohně, aby mohl otevřít poklop. Pokusil se ho otevřít, ale okamžitě ho pustil, protože se popálil.

„Sakra! Nejde to," zasyčel, ale když se ohlédl na bezvědomou dívku, kterou měl opřenou o sebe, dodalo mu to nové odhodlání.

„Panebože! Za chvíli to spadne," vydechl Ian, zatímco na hořící dům házel další vědro s vodou.

„Laidr se z toho dostane i s paní," snažil se ho povzbudit Malcolm, ale všichni muži měli zamračené výrazy. Nebylo moc šancí.

„Hasíme! Jsme Skoti a ti se co??" vykřikl Ian a zadíval se na své druhy.

„Nevzdáváme! Nikdy!" zakřičel si sám v odpověď a rázem se všichni pustili do práce s novým odhodláním.

Oheň sice trochu uhasili, ale stále to nebylo dost. Ian se bál o svého přítele a o lady Lilianu čím dál víc! V tom pekle se nedalo přežít! Janet s Alicí nosili nová a nová vědra s vodou a obě měly v očích slzy strachu.

Najednou se ozvalo strašidelné zapraskání, které způsobilo, že všichni ztuhli strachy a vzápětí se za křiku všech chalupa sesunula k zemi! Ian ani nevnímal, že to on křičí hrůzou nad strašlivou katastrofou. Vrhl se k místu, ale Malcolm ho zadržel, než mohl skočit do ohně.

„Nemůžeme nic dělat!" zařval na něj.

„Ne!! Je tam laidr i Liliana!" zařval Ian strašlivě rozzuřeně.

Janet omdlela hrůzou a Alice se rozvzlykala strašlivými vzlyky. Peklo právě spadlo. Kouř udělal oponu nad hrůznou katastrofou. Nikdo nemohl uvěřit, že se to opravdu stalo. Přece tam opravdu neumřeli!

Ian padl na kolena a po tvářích mu stékaly slzy.

„To nemůže být pravda! Ne! Prosím bože!" mumlal zoufale, jako muž, který právě ztratil nejlepšího přítele.

Kouř se pomalu rozptyloval, jak už nebylo, co by shořelo, ale nikdo to nevnímal. Bylo pozdě. Ticho bylo strašlivé! Nikdo se ani nehnul.