„Má paní, byla jste prostě neuvěřitelná! Mluví o tom úplně všichni. Jak jste lairda dokázala tak chytře obelstít a ještě k tomu, že se na vás potom usmíval místo toho, aby se mračil jako čert," rozplývala se Janet s rozzářenýma očima následující den, když společně s kuchařkou a jejich paní připravovaly jídelníček. Mária se po jejích slovech otočila od hrnců a usmála se.

„Někdo jiný by to odnesl nejméně vězením, když ne ztrátou hlavy. Je vidět, že náš pán vás má rád, má paní," dodala vážně.

Liliana si obě ženy s úsměvem prohlédla, než zavrtěla hlavou.

„Ach, jsme manželé, ale o nějakých zvláštních citech se zde nedá hovořit. Musíme spolu žít, tak proč si to neužít, ale láska? To rozhodně ne! To se vám jen něco zdá."

Kuchařka však jen vědoucně pokývala hlavou a zase se vrátila k míchání omáčky. Ovšem už v mladé lady vzbudila určitou nejistotu. Zamyšleně pozorovala její záda a uvažovala. Nemůže v tom být láska. Vždyť se většinu času jen hádají a provokují. On k ní nemá pořádnou úctu a ona se musí stále sklánět před jeho příkazy. Prostě se jen snaží si udělat co nejpříjemnější manželství. Nic víc. Navíc její drahý choť ani pořádně neví, co to láska je. Je tak chladný...

Ale byla pravda, že párkrát už se jí povedlo dostat pod tu jeho slupku a zahlédnout muže, který ví, co je to úsměv. Muže, který dokáže chvíli přestat myslet na to, že je laird. Ovšem ten byl ukryt hodně hluboko pod věčně zamračeným a rozkazovačným pánem panství.

„Ach, došly mi bylinky! K čertu," uslyšela náhle zanadávat Mariu.

To ji probralo z úvah. Zvedla zrak, kterým pohlédla na kuchařku, a pak na nedaleko na ležící košík, načež se jí mihl na tváři úsměv při představě bezstarostné procházky. Víc nad tím nepřemýšlela a přímo natěšeně se nabídla: „Já ti je klidně přinesu, všechno jsme už stejně dohodly. Stačí mi říct, co všechno je potřeba."

Mária po ní vrhla vděčný pohled, protože je opravdu nutně potřebovala, ale vzápětí se zamračila, když si uvědomila, že by její práci měla dělat paní panství. To se nehodilo.

„To po vás, lady, nemohu žádat..." začala nejistým hlasem, ale nedořekla ani svá slova, když byla přerušena rozkazovačným tónem mladé lady, který nesnesl odpor: „Ale jistě, že můžeš, Mário, a taky budeš žádat. Takže, co to potřebuješ?"

Žena se ohromeně uchichtla a pak jen pokrčila rameny. Hádat se nemělo smysl. To moc dobře viděla na odhodlané ženě. Její oči jiskřily odhodláním. A navíc baculatá žena v podstatě ani neměla nic proti. Jen to nebylo zvykem, ale když se sama nabídla, nemohla se přít. Proto s úsměvem vložila své paní do rukou košík a dala jí spoustu instrukcí, co všechno potřebuje, jako kdyby ji chystala na válečné tažení, a né jen pro nějaké bylinky.

Liliana se jí nakonec musela vykroutit, aby jí vůbec unikla, a přitom ji uklidnila konejšivým hlasem: „Zvládnu to, nemusíš se bát."

A už chtěla odejít z kuchyně, aby splnila ten přetěžký úkol, který ji nejspíš vyčerpá na zbytek dne, že si bude muset jít oddechnout do své komnaty, když se k ní donesla slova, která vypustila z úst její společnice: „Mimochodem vaše gaelština je obstojná, má paní."

Liliana se hbitě otočila a upřela na ni nevěřící pohled. Jak to mohla vědět? Vždyť tím jazykem mluvila jen s Gruagem, a to dostatečně daleko od zvědavých uší.

„Cože? Já neumím..." pokusila se vymluvit, ale bylo to zbytečné.

Druhá žena si totiž dala ruce v bok a mateřsky se na ni usmívala, když s jiskřícíma očima prohodila: „Umíte náš jazyk skvěle, má paní. Odpovídala jste mi úplně lehce, ale nemusíte se bát, nikomu nic neprozradím, bude to naše tajemství."

Načež k ní došla a k jejímu naprostému šoku ji objala tak strašně mile a šeptem dodala: „Laird si nemohl přát lepší manželku."

Víc už neřekla, vrátila se k hrnci s jídlem a všechno najednou vypadalo, jako kdyby se nic z toho nestalo a dívka jen stěží zadržovala dojetí nad těmi slovy. Najednou se tady cítila vítaná. Už neměla pocit, že je cizinkou, ale jako kdyby sem patřila. Chvíli tam ještě nejistě postávala, protože nevěděla, co by měla dělat dál. Ovšem když jí nikdo nevěnoval pozornost, mávla nad tím rukou a vydala se ven. Musela splnit svoji povinnost.

Hbitě se proplétala mezi lidmi, kteří se na ni usmívali ve větší míře a v menší ji pozorovali podezřívavými pohledy.

U ohrady viděla muže v plném výcviku, ale svého bručouna mezi nimi nezahlédla. Přišlo jí to zvláštní. Většinou tam trávil většinu dne a pokřikoval kolem sebe svoje oblíbené rozkazy.

Nejistě se zamračila, ale hned na to si vynadala. Ale no tak, ať si dělá, co chce! Lepší nevědět, kde je, uklidňovala se v mysli a pokračovala v cestě. Rychle se dostala k bráně, když v tom se jí náhle kolem pasu obmotaly dvě paže a vtáhly ji do mužské náruče. Už už chtěla začít křičet, jako by ji na nože brali, aby útočník dostal, co si zasloužil, když...

„Liliano, to jsem já," vydechl jí u ucha pobavený hlas jejího manžela.

Hbitě se mu v náručí otočila a rozčíleně ho udeřila do hrudi.

„Lekla jsem se! To nemáš, můj pane, nic lepšího na práci, než mě strašit?" odsekla s plameny v očích. Málem se jí z něj zastavilo srdce a on se tím snad ještě bavil.

Manžel ji však dál držel a něžně jí odhrnul vlas, který jí padal do obličeje, až zamrkala překvapením při tom jemném dotyku.

„Strašení se mi líbí, maličká. Ty mě provokuješ a já tebe straším. Myslím si, že je to víc než spravedlivé. Kam sis to vlastně tak nadšeně rázovala?" prohlásil pobaveně a dál ji u sebe držel. Líbilo se mu, když se jí mohl dotýkat. Měl na to nejvyšší právo. Byla jen jeho.

„Nasbírat pár květinek, můj manželi," zatrylkovala jemně a pokusila se od něj ustoupit, ale muž si ji o to víc přivinul k sobě a oči mu zajiskřily smíchem. Nehodlal ji jen tak pustit, když už ji měl u sebe.

„Já bych věděl, kde bys našla hodně květinek," ozval se provokativně a zamrkal k oknu jejich ložnice, až dívka, která to pochopila, zrudla jako rajče.

„Nejsi gentleman, můj pane!" vypískla rozčíleně, ale to už se nahnul těšně nad její ústa a odvětil sladce: „To jsi pochopila správně, maličká."

Načež se chopil jejích rtů a ona se mu poddala bez jediné námitky. Nechala se pevněji obejmout a chytila se ho kolem krku a v rukou jemně sevřela jeho vlasy. Polibek ji vtáhl do své moci a ona si ho maximálně užívala. Jakmile však pochopila, že se ji nenápadně snaží dostat ke stájím, odtrhla svá ústa od jeho, až ten nezbedník zasténal zklamáním.

„Ale ale přece bys svou ženu nezatáhl do stájí?" zamumlala dotčeně, když mu zabránila ji znovu políbit a tím ji dostat na svou stranu. Její drahý se však pousmál, až vypadal o několik let mladší a veselejší než jeho obvyklé já.

„To by mě ani nenapadlo, má paní. Chtěl jsem ti jen ukázat nového koně," zavrkal nevinně se smíchem a vzápětí, než pochopila, co chce udělat, si ji nadhodil do náručí, až při tom nečekaném manévru vypískla leknutím.

„Neumím snad chodit?" zacvrlikala se smíchem, když se ho chytila kolem krku, aby nespadla dolů. Nehodlala sebou hodit do prachu cesty. To ani nápad. Měla přece jenom nějakou důstojnost. Byla tady paní!

„Já jsem viděl, jak jsi unavená. Nemohl jsem dovolit, abys mi tu vyčerpáním omdlela," prohodil nevinně a nevzrušeně pokračoval směrem ke stájím. Už svůj úmysl nemusel tajit, když mu neměla kam utéct.

„Musím sbírat bylinky," zaprotestovala dívka na oko vážně, ale její uchvatitel při těch slovech ani nezpomalil tempo. Očividně ho moc nezaujala.

„Ty rozhodně nikam neutečou," dostalo se jí na to pobavené odpovědi, když ji ve stájích lehce postavil na zem a spokojeně se usmíval.

„Musíš mi přece nějak vynahradit, drahá, že jsem celému svému panství pro smích," prohodil vesele, když se opřel o jedno stání a prohlížel si ji s líným úsměvem.

Hnědovláska však nepostála na jednom místě dlouho. Jakmile mu oplatila pohledem, vrhla se k dřevěnému sloupu, co nejdál od něj a opřela se o něj. Takže se za ním vlastně tak trochu schovávala.

„Já ti to, můj pane, vynahrazovat nemusím. Byla to sázka a já...samozřejmě... vyhrála. Proto ti nic nemusím vynahrazovat," odvětila uličnicky.

Muži zajiskřilo v očích, když se k ní vrhl, ale ona uskočila a se smíchem proběhla kolem šokovaného stájníka.

„Máš volno a nevracej se dřív, než odejdeme, příteli. A nikoho sem nepouštěj," slyšela za sebou lairdův rozkaz překvapenému muži, který měl co dělat, aby mu nevypadly oči z důlků z toho, co viděl.

Ale to už si popadla sukně, aby o ně nezakopla a začala šplhat po žebříku do seníku. Tam před ním bude v bezpečí, pomyslela si vesele.

„Liliano, ještě spadneš," ozval se za ní s obavami Fergus. Očividně se mu vývoj situace zase tolik nelíbil. To už se zastavila a natočila se tak, aby na něj viděla, ale aby při tom pohybu nesletěla na zem. Nehodlala se tam rozplácnout jako moucha.

„Naopak. Budu tu v naprostém bezpečí, protože ty by ses jako laird rozhodně neztrapnil tím, že bys lezl na seník. Takže jsem v bezpečí," zatrylkovala uličnicky a pokračovala po žebříku dál, přičemž si jednou rukou zvedala sukni, aby se do ní nezamotala.

Když jedním očkem mrkla, co na to její druh, nevěřícně zpozorovala jeho sebevědomý výstup za ní. Tak to opravdu nečekala.

„Vítězství bude o to sladší, Liliano," uslyšela jeho odpověď, když za ní šplhal.

Avšak nezpomalila, a jakmile se dostala na seník, uchopila konce žebříku a snažila se je odtlačit pryč. Její pronásledovatel si toho okamžitě všiml. Ono to totiž nešlo úplně přehlédnout, že se dostával dál od sena a blíž k možnému pádu.

Okamžitě ustal ve všech pohybech a pozorně si ji prohlížel, jako kdyby jí chtěl vidět až do duše.

„Ten pád by nebyl moc příjemný, drahá. Už nyní mohu říct, že by pěkně bolel," informoval ji, jako kdyby jí to samotné nebylo jasné.

„To je možný, ale ty bys mi to odpustil. Stejně jako jiné věci."

Při téhle odpovědi se muž zajíknul a dívka měla, co dělat, aby se nerozesmála nahlas při jeho výrazu.

„Jen počkej, uličnice!" vykřikl vzápětí a hnal se po žebříku nahoru.

Dívka se zajíkla, zapomněla na svůj úmysl se žebříkem a uskočila od něj do sena, do kterého málem zapadla. Zadívala se na seno a pak se usmála, takže jakmile se její manžel objevil hlavou na úrovni seníku, dostal senem přímo do očí.

„Už zase?" vyhrkl nevěřícně, když si seno prohlížel.

Jeho dáma se na něj jen potměšile usmívala, ale to netrvalo dlouho, protože mohutný Skot vzápětí neuvěřitelně rychle přeskočil poslední příčky, které ho dělily od konce a hned na to po ní skočil a společně se svalili do kupy sena.

Liliana se snažila dostat z pod něj, avšak jen se párkrát překulili, a ona stejně pokaždé skončila vespod. Čím víc se bořila do sena tím, víc jí to přišlo k smíchu a vzápětí už jí smích tryskal z hrdla. Načež ho uličnicky objala nohama kolem pasu a přivinula ho k sobě blíž.

„Přiznáváš porážku?" zašeptala provokativně, a než vůbec stačil odpovědět, políbila ho.

Ovšem její milý se tomu zrovna moc nebránil. Spíš neudělal jediný pohyb, kterým by polibek porušil. Naopak ji k sobě pevněji přivinul, aby on byl pánem situace. A aby své vůdčí postavení dokázal definitivně, na okamžik se od ní odtrhl a zašeptal: „Nikdy."

A pak už si ji podroboval něžnému svádění.

****

„Jak to myslíš, že si nemůžu vzít vlastního koně?" otázal se Ian netrpělivě stájníka, který stál jako největší ochránce před stájemi místo toho, aby byl uvnitř a naprosto zjevně ho odmítal pustit dovnitř.

„Laird mi to přikázal a já jeho příkaz hodlám dodržet! Takže si pro něj přijď dýl!" pronesl ten dobrý muž od koní rozhodně. Nechtěl se dočkat toho, jak by ho jeho pán seřval, kdyby nesplnil jasný rozkaz. To pro něj bylo posvátné. Ian si pro koně může přijít kdykoli jindy.

„Proč ale nechce, abych si vzal koně? Co jsem mu provedl? Můžu snad za to, že skončil ve vězení? Ha, nemůžu!" zamumlal si nejlepší přítel pána panství sám pro sebe. Nechápal, co se to tu děje. Vždyť ho nemůže trestat za něco, za co nemohl. Stájník Rodrig mu však na jeho otázky neodpověděl a jen ho dál sledoval ostražitým pohledem.

Druhý muž se na něj zamračil, když viděl, že se pořád ani nehnul a pokusil se působit ještě rozhodněji než předtím. Třeba z něj potom dostane, co se to tu děje.

„Okamžitě mi ustup z cesty, Rodrigu! Chci svého koně a to hned. Proti tomu by určitě laird nic neměl," pronesl rozhodně a udělal krok k němu. Skot se však ani nehnul.

„Je mi líto, příteli," odvětil nevzrušeně. Ian po něm vrhl vražedným pohledem, načež změnil taktiku a zatvářil se jako Mílius.

„Tak dobrá, objevím se tu později," prohodil na oko klamně mile a opravdu udělal tři kroky od toho otrapy, který nehodlal ustoupit ani pod nátlakem, a vzápětí se otočil a vrhl se ke stájím. Už už si myslel, že se tam dostane. Téměř otvíral vrata, když v tom ho Rodrig odstrčil a zase je pevně zavřel.

„Dnes ne," prohodil klidně, ale oči ho prozradily. Bylo vidět, že se pokusy veselého muže dobře bavil. Ovšem ani tak mu nemohl dovolit, aby tam vstoupil. Rozkaz byl rozkaz.

Ian zvedl ruce v náznaku, že se vzdává a došel k němu a poplácal ho po zádech.

„Odvádíš svou práci opravdu poctivě. Laird na tebe bude hrdý," poznamenal pochlebovačně a koutkem oka ho sledoval.

Rodrig se spokojeně pousmál a už si nejspíš připadal, jako muž oceněný před nastoupenými lidmi, když se to stalo. Ian na nic víc nečekal a vrhl se k vratům. Ovšem nedoběhl k nim a náhle ztratil půdu pod nohami a s výkřikem spadnul na zem. Ohromeně se převalil a sledoval stájníka, který nad ním vrtěl hlavou.

„Měl by ses poučit, Iane. Nařízení lairda je víc než přátelství."

Ležící chlap chtěl něco odseknout, když v tom uslyšel dívčí zachichotání. Rázem ho nějaké stáje přestaly zajímat. Místo toho nasadil sváděcí úsměv, a dal si ruku pod hlavu a zvedl ji k příchozím. Okamžitě zaregistroval dvě děvečky s vlasy spletenými do copů a na konci ovázanými rudými mašličkami, které ho sledovaly zvědavými pohledy.

„Mé dámy, ležím vám tu u nohou a doufám, že mě poctíte svou přízní. Chudého vojáka bez jediného kousku půdy, ale s chrabrým srdcem."

Dívky se zachichotaly a ta starší, která nesla větší košík, došla několika kroky k němu, zatímco stájník se jen škodolibě zubil. Čekal, jaká ostuda jeho přítele čeká. Bylo mu jasné, že v tuhle chvíli to bude ještě zajímavé.

Žena se zastavila nad ním a zamyšleně si ho prohlížela. Ian se natočil i na druhou stranu a prohodil: „Klidně, spanilá dámo, pohleďte na svého věrného služebníka i z tohoto úhlu."

Odvážnější děvečka se pousmála a zamyšleně zakývala košíčkem. Ian na ni zamrkal a zářivě se usmál.

„Možná z jiného by to bylo lepší," zamumlala tiše.

Muž na zemi se okamžitě otočil a vzápětí vykřikl šokem, když na něj vysypala květiny z košíčku.

„Co to?!" vyhrkl, když se uhnul na stranu, aby už na něj další nemohly dopadat.

„Mému manželovi by se taková mluva rozhodně nelíbila. Buďte rád, že jsem tu sama," prohodila záhadně a věnovala mu poslední úsměv a společně se svou společnicí se vydaly pryč. Zůstávala tam po nich jen ozvěna jejich smíchu.

„Tentokrát ti to nevyšlo," zachechtal se Rodrig, když mu pomohl na nohy.

Druhý Skot si z toho ovšem nic nedělal. Jen se na něj zazubil: „Ještě se vrátí!"

Načež se se stájníkem rozloučil a věnoval stájím poslední pohled. Nejspíš to bude muset nechat opravdu být, což se mu ani trochu nelíbilo. Ušel několik dalších kroků, když ho napadlo, že by se tam možná lehčeji dostal zadem. Rázem se mu na tváři roztáhl úsměv a začal si pískat. Hned měl lepší náladu.

****

„Má paní, máš ve vlasech seno," prohodil vesele Fergus, když si v náručí leželi uprostřed sena, které je zakrývalo a poskytovalo jim jakési bezpečí. Dívka se k němu vinula z jedné strany a vlasy jí rozcuchaně spadaly po zádech, ale některé pramínky neposedných vlasů spadaly i muži na holé břicho.

„Myslím, že to seno máme úplně všude," zamumlala jemně, když ho pohladila po holé hrudi.

„A koho je to vina, že, maličká?"

Liliana se okamžitě vztyčila na loktech a odsekla: „Moje ne! Nemusel jsi sem jít!"

Muž si však z jejího hněvu nic nedělal a pohladil ji po tváři.

„Přece by ses nezlobila, má paní," provokoval ji s něžným úsměvem. Užíval si vidět svou manželku, jak ji pán bůh stvořil. Byla jen jeho.

Liliana na něj vyplázla jazyk a popadla své oblečení.

„Až naprší a uschne, se nebudu zlobit," prohodila, když zapadla za největší kupu sena a rychle se snažila obléknout!

„Né, přece bys mě neošidila o tu podívanou," zasténal hraně.

Liliana vykoukla a zazubila se na něj.

„Je mi líto, můj pane," zamumlala něžně, když se hbitě dostávala do šatů.

„Nekoukej," zavolala, aniž by se otočila.

„Já rozhodně nekoukám, Liliano," zavolal nevinně. Vzápětí však na sobě ucítila jeho ruce. Prudce se otočila a pleskla ho přes ně.

„Můj pane, takhle by to nešlo!"

Fergus si z toho však nic nedělal a lehce jí urovnal záhyby jejích šatů. Liliana se na něj děkovně usmála a nechala se jím přitáhnout na jeho hruď.

„Ale šlo," odvětil vzápětí sebevědomě, ovšem dívka s tím rozhodně nesouhlasila, protože mu lehce šlápla na nohu, vyvinula se mu a vrhla se k žebříku.

„Musím někdy najít ty bylinky, můj pane. Už jsi mě zdržoval dost," zavolala na něj, když seskočila na zem a hodlala co nejrychleji zmizet, protože jinak by ji nejspíš už nepustil a ona by pak musela kuchařce nějak vysvětlit, že ty byliny nestihla nasbírat.

„A nepotřebuješ k tomu náhodou tohle?" zavolal na ni laird.

Dívka zvedla zmateně hlavu a uviděla, jak jí mává jejím košíkem. Málem by na něj zapomněla. Natáhla tedy ruce vzhůru a rozkazovačně na něj pohlédla, aby mu dala jasně najevo, že jí to má hned vrátit. Její muž se hraně zamyslel, ale než mu mohla něco pěkného říct, konečně jí ho hodil do náručí.

„Krásný den, můj pane," zatrylkovala a odpovědí jí byl manželův bezstarostný smích. Na okamžik se zastavila, aby si ho do sytosti užila, ale pak už se rozeběhla k zadnímu východu, aby splnila svoje povinnosti.

Prudce otevřela vrata a vzápětí vykřikla šokem, když na ni v tu samou chvíli div nespadl Ian. Jen tak tak udržel rovnováhu a hned jak se mu povedlo se narovnat, se nabodl na její pohled, kterým ho provrtávala.

„Většinou se, Iane, chodí předem," prohodila sladce a s hlavou vysoce vzpřímenou kolem něj prošla. Nebo to tak aspoň plánovala. To on se měl stydět, že sem tak vtrhl, ne ona.

„Ehm... máte tady seno," ozval se za ní ještě, než mohla zmizet do bezpečí, a tak se k němu zmateně otočila, ale to už k ní došel a lehce jí vytáhnul z vlasů kousek sena. Načež jí ho podal s očima jiskřícíma pobavením.

Okamžitě zrudla rozpaky, ale byla dáma, takže si převzala slámu s hrdě vztyčenou hlavou a nevzrušeně pronesla, než se důstojně vydala ven: „Děkuji, Iane, to bylo laskavé."