„Liliano! Sakra otevři! Hned! Zabiju tě, přerazím tě! Za to zaplatíš..." křičel Fergus bez sebe zlostí, zatímco mlátil do dveří jejich ložnice.

Ta malá potvora ho dokonale přelstila. A on jí na to skočil jako naivní mladíček. Ale to už se nestane a až ji dostane do rukou, tak jí to desetinásobně vrátí, že bude prosit o milost. Nikdo si nesmí dovolit zesměšnit lairda. Dokonce ani jeho žena!

Už třikrát se snažil dveře vyrazit, ale jediným výsledkem bylo, že si narazil rameno, jehož bolest ho jen dostávala do čím dál většího varu. Zrovna to chtěl zkusit znovu, protože hněv mu zatemňoval úsudek a on nebyl schopný přestat. Ovšem v ten moment, kdy už se do nich chtěl opřít, se náhle otevřely, že div nevypadl přímo po hlavě ven, jak to nečekal.

„Bože, Fergusi, co to tu vyvádíš?" ozval se Ianův pobavený hlas.

Vládce klanu byl rázem v pozoru a hodlal kolem svého přítele proběhnout. Měl jasný plán. Najít manželku a uškrtit ji. Než to však mohl udělat, Ian ho nečekaně pevně chytil za ruku, a tím ho zastavil v jeho děsivě zuřivém rozběhu.

„Měl bys nejdřív vychladnout. Nebo někomu ublížíš," upozornil ho vesele. Za jeho starost se mu však dostalo jen smrtícího pohledu a vražedné odpovědi: „To mám v úmyslu."

Načež se mu snažil vytrhnout, ale jeho přítel nepovolil.

„Kdybys mě hned na začátku poslechl, tvoje žena by do tebe byla dávno bláznivě zamilovaná a neměl bys tyhle problémy. Jak jsem říkal, potřebuješ zeleň a jelikož ty asi trpíš vadou očí, musel jsem se obětovat a natrhat ti je," poučoval ho Ian s pobaveným úsměvem a pak jako poslední triumf zpoza zad vytáhl květinu.

Nenastal za ně však ten správný vděk. Laird byl rozzlobený na nejvyšší míru a přítelovo poučení ho ještě víc rozpálilo a květiny dorazily. Skoro vzteky neviděl. Květiny? Už zase? Nikdy! Navíc už nečekal a prudce tu hroznou věc vytrhl Ianovi z rukou a vrhl se s ní s jasným úmyslem k oknu.

„Fergusi! No tak," zavolal za ním Ian, jakmile mu došlo, co chce udělat. Ovšem jeho slovům rozběhnutý Skot nevěnoval pozornost, hbitě doběhl k oknu a s veškerým hněvem ji vyhodil z okna a ani se za ní neohlédnul. Načež se rázně otočil ke svému společníkovi a se zadostiučiněním vyhrkl: „A je to!"

Avšak nedostalo se mu reakce, jakou čekal. Ian totiž nezačal hartusit, ale naopak se začal smát. Nejspíš na zlobení ani neměl sílu, když mu došlo, že si dal tu práci naprosto zbytečně, aby skončila hozená kdesi v prachu cesty.

„Bože, Fergusi, ty se prostě nepoučíš! Víš, že tě tvá paní věčně provokuje. Tak je jasné, že ti tvé chování vrátila. Prostě to ber tak, že jste vyrovnaní a můžete začít znovu," pronesl konečně po nějaké té chvíli, kdy s úspěchem ovládl nutkavou potřebu se smát a byl si jist, že to dokáže pronést dostatečně vážně.

„Znova? My dva? A viděl si tohle? Co mi provedla? Vidíš ty košile? To nejde jen tak nechat být! Nikdy!" zařval v odpověď rozzlobený muž a strčil příteli pod nos jedno z nejlepších děl své manželky. Tu nejvíc rozstříhanou košili, která neměla ani jeden rukáv a zuřivé stříhance byly rozesety i po zbytku látky.

Ovšem žádného soucitu se nedočkal, akorát tím způsobil další záchvat smíchu, při kterém se Ian div nesložil na zem. Fergusovi při tom pohledu zacukaly koutky úst hněvem. Už chtěl spustit nějaký proslov, když ten uchechtanec zvedl ruku, aby ho zastavil a vyhekl mezi smíchem: „Tvoje žena je prostě naprosto okouzlující."

Přičemž mu košili vytrhl z ruky, aby ji mohl vidět zblízka a měl z toho ten správný zážitek. To už však jeho pán nevydržel a zrudlý zlostí se od něj odvrátil a konečně se vyřítil z komnaty. Hodlal najít tu malou zákeřnici a pořádně ji potrestat za tu nehoráznost, kterou si jemu dovolila udělat.

Jakmile si Ian uvědomil ticho v komnatě, odhodil rozstříhanou košili a rozeběhl se za přítelem. Rozhodně nemínil přijít o všechnu zábavu. Tušil, že souboj mezi pánem a paní klanu bude ještě hodně zajímavý. U toho nesměl chybět.

****

Liliana se rozhodně nekrčila nikde v koutku s obavami, co se stane, až se její manžel dostane z komnaty. Ne, to by nebyla ona. Naopak stála uprostřed cvičiště s lukem a šípy a dělala přesně to, co jí bylo zakázáno. Nehodlala ztrácet čas hraním na schovávanou, když ho mohla využít daleko lépe. Třeba jako trénováním střílení z luku.

A i když se už po několikáté absolutně netrefila do terče, ale úplně na druhou stranu, nezkazilo jí to náladu. Na tváři jí stále zářil spokojený úsměv, protože ji to prostě bavilo a nezáleželo na tom, že jí to pořád nešlo. Taky nemohla umět všechno, že, pomyslela si bezstarostně.

„Už jsem se skoro strefila, Gruagu," prohodila ke starci, který jí dělal společnost už od chvíle, kdy se tam objevila. Jako kdyby tušil, že se vrátí.

Neptal se jí na nic a ona za to byla ráda. Ještě nyní měla zlost na manžela, že se ji pokusil držet pod zámkem. Taková drzost! To si nezasloužila. Jen se chtěla umět bránit. Na tom nebylo nic špatného.

Stařec jí věnoval bezzubý úsměv a odvětil: „Skláním se před vaší muškou, má paní."

Liliana natáhla luk a vložila do něj šíp. Začínala si tu chvíli před tím, než vypustila vražednou zbraň do vzduchu, užívat.

„Proč jen si myslím, že mi lžete?" prohodila s povzdechem.

„Protože si vůbec nevěříte," odvětil muž lehce. Znal odpověď snad na všechno. Vždycky jí dokázal poradit, nebo ji uklidnit. Možná právě proto s ním tak ráda trávila čas. Byl tak jiný než ostatní Skoti a rozuměl jí.

Lady se k němu pootočila, aby mu odpověděla, ale než stačila otevřít ústa, všimla si v dálce za ním svého manžela, který se řítil na nádvoří jako sám ďábel, až mu jeho lidé přímo uskakovali z cesty, aby je nezašlapal.

„To tam moc dlouho nevydržel," zamumlala si sama pro sebe, když se prudce odvrátila a znovu natáhla luk s šípem a odhodlaně zaměřila svůj cíl.

„Liliano! Zatracená ženská! Nech tu zbraň být! A ty starče okamžitě někam zmiz a nech nás o samotě," ozval se hlasitý řev, který se kolem rozléhal nádherně do všech směrů.

Když se lehce pootočila, viděla, že její starý společník jen pozvedl překvapeně obočí, ale nijak proti ráznému příkazu neprotestoval a začal svým běžným pomalým tempem odcházet.

Dívka si povzdechla, že si ani pořádně nestihla zatrénovat, než se dostal z komnaty. Taky tam mohl pobýt delší dobu. Otráveně se k přibíhajícímu manželovi otočila se stále pevně držícím lukem a šípem v něm.

„Než na mě začneš křičet, můj pane, měl by ses zhluboka nadechnout," vyhrkla vzápětí, než muž stačil vůbec otevřít ústa k řevu, který si celou cestu jisto jistě chystal.

Laird překvapeně zamrkal, jak ho vyvedla z konceptu. S tímhle nepočítal. Zarazil se na místě.

„Zhluboka nadechnout, maličká?! Vždyť jsi mě zavřela v naší komnatě, jak..." rozezleně ze sebe dostal, jakmile znovu nabral hlas.

Liliana se uličnicky zazubila při té vzpomínce, načež ho razantně přerušila: „Ano, ale až poté, co jsi to samé udělal ty mně, můj pane manželi."

Mohutný rozzuřený muž zafuněl vzteky a přiblížil se k ní o další krok.

„To bylo něco jiného," odsekl napruženě, ale to už se jeho žena začala potutelně usmívat.

Odvrátila se od něj, prudce vystřelila po terči a samozřejmě šíp skončil úplně jinde, než měl.

„Tvá muška se zdá být, maličká, čím dál horší," prohodil za ní muž ironicky a náhle ji objal kolem pasu a nečekaně něžně si ji přivinul k sobě.

Dívka vypustila dech, když ji při tom jemném doteku slastně zamrazilo. Znovu se cítila plná energie, když mu spočívala v náručí, ale zároveň, když hleděla do té zamračené tváře, měla chuť ho zabít. Ona se přece měla zlobit za to, že jí zakazoval něco, co měla ráda. To už se jeho rty dotkly jejího krku a jí se zadrhl dech až v krku. Bylo to dokonalé polaskání.

„Proč jen mě musíš, drahá, tak provokovat?" šeptaly jeho rty na její odhalené šíji.

„Protože by se ti po tom pak stýskalo, můj pane," dostalo se mu sladké odpovědi.

K jejímu překvapení se muž zasmál a náhle si ji k sobě otočil, načež jí něžně zvedl bradu, aby byla nucena mu hledět do očí.

„Jsi krásná," zamumlal.

Po těch překvapivých slovech zmateně zamrkala a téměř nevědomky nechala spadnout luk s šípy na zem.

„A ty jsi, můj pane, nevyzpytatelný. V jednu chvíle vypadáš jako na válečném tažení a v druhé mi lichotíš," odvětila zamyšleně.

Fergus se k ní sklonil s očima jiskřícíma pobavením.

„Možná, že je to větší zábava než kdy dřív. Co kdybychom se vsadili, maličká?"

„Vsadit, můj pane? Jsem v naprostém šoku!" vyhrkla hraně šokovaně. Dámy se přece zásadně nesázejí. To by mohl vědět i takový nespolečenský jedinec, jako byl její manžel.

Po jejím zvolání se mu však jen lehce nadzvedly koutky úst v úsměvu a dívka si naprosto nevhodně pomyslela, že takhle mu to sluší daleko víc. Sakra, mysli, vynadala si vzápětí. Musela se soustředit. Její muž očividně něco chystá a ona se nesmí nechat napálit.

„A o co bychom se vsadili? Že mě budeš, můj pane, chvíli poslouchat?" otázala se zvědavě, zatímco její společník ze země sebral její luk a bez nejmenších potíží do něj vložil šíp.

Dívka si při té ukázce dokonalosti jen odfrkla a okázale se otočila na stranu.

„To by nebyla dobrá sázka, maličká," pronesl nevzrušeně a uchechtl se jejímu postoji.

Načež pozvedl luk a otočil se k ní. Mladá lady se na okamžik lekla, když zamířil směrem, kde stála, ale vzápětí se vzpamatovala a vesele se na něj zazubila.

„Na chvíli jsem se lekla, ale pak jsem si uvědomila, že to nejsem já, kdo drží luk, takže to je v pořádku," prohodila pobaveně a způsobila tím záchvat smíchu svého manžela.

Luk se povážlivě zakymácel a jí se trochu smazal úsměv z tváře.

„No, možná jsem tě přecenila, můj pane," prohodila nejistě.

Její choť se však smál dál a dál. Prostě nemohl přestat.

„Bože, mysli, lairde, nemůžeš zabít svoji manželku, budeš muset být zabit a pak bude klan bez vůdce! Přece nenecháš své místo nějakému neschopnému nekňubovi," ozval se náhle výkřik přicházející z dáli.

Liliana se šokovaně obrátila při tom křiku a v tom uviděla známého Skota, jak se k nim hnal neuvěřitelnou rychlostí. Její manžel se však smál dál, jako kdyby svého přítele ani nevnímal.

„Iane..." zavolala varovně, ale než mohla dodat víc, byla ostře přerušena.

„Má paní, nebojte se, já toho šílence nenechám, aby vás zabil," okřikl ji funící běžec, který ještě za běhu skočil na svého přítele, a přitom mu dokázal odhodit luk s šípem z rukou. Zároveň však v letu konečně uslyšel přítelovo lapání po dechu, které mu bylo až příliš známé, aby v tom nepoznal smích.

Oba tvrdě dopadli na zem, a ještě pár chvil se váleli v prachu země, přičemž jeden se pořád nekontrolovaně smál, a byl to překvapivě pán panství, zatímco Ian naopak vypadal, že nějak nešikovně spadl, protože se stále zuřivě mračil a nadával.

Při pohledu na ty dva se nedokázala Liliana udržet a z úst jí vytryskl smích. Ti dva v prachu byli opravdu pohled pro bohy. Chvíli jí trvalo, než se smíchem dokázala ze země sebrat svoje věci.

To už se Fergus probral ze záchvatu, prudce od sebe druhého muže odstrčil a odsekl napruženě: „Ty osle! Já ji nechtěl zabít! Nemusel si mě kvůli tomu napadat!"

„A jak jsem to měl asi tak podle tebe poznat? Mířil jsi na ni lukem s šípem, to mi opravdu nepřijde vhodné v normálním rozhovoru," vrátil mu to Ian stejně útočně.

„To víš, Fergusi, tvůj lid netuší, že se taky umíš smát, tak to mylně pokládají za hněv," přidala se do jejich debaty taky mladá lady s pobaveným podtónem, zatímco si lehce pohrávala se svou zbraní.

Oba muži rázem při pohledu na ni ustali v jakémkoli pohybu. Zapomněli na rozpory a předchozí problémy, měli totiž nad sebou mnohem horší. Lillianu a luk s šípem. To rozhodně nebylo dobré spojení, což si ti dva moc dobře uvědomovali.

Žena se zamračila, když jí došel důvod, proč ti dva přestali mluvit a div, že i dýchat nepřestali, zatímco upřeně sledovali tětivu její zbraně.

„Prosím vás, mám to plně pod kontrolou," ohradila se důrazně a pociťovala opravdu velkou chuť se urazit. Ti dva jí vůbec nevěřili. Neuvěřitelné. Jistě, že se jí to sem tam nepovedlo, ale přeci si nemůžou myslet, že by na ně právě teď vypustila šíp z luku. Zase tak bledě na tom není.

„Samozřejmě, že ti věříme, maličká. Tak buď od té dobroty a tu kontrolu nad zbraní obrať na druhou stranu od nás dvou," začal mohutnější z dvojice co nejvíc diplomaticky, avšak zrak nezvedl k tváři své ženy, ale dál se odhodlaným pohledem měřil s lukem.

Ian ho poklepal po rameni, když těžce polknul a poznamenal: „Možná, že daleko lepší variantou by bylo, luk obrátit do vzduchu."

„Ne, to rozhodně ne. Vždyť to by šíp spadnul přímo na nás!"

„Takhle nás taky trefí."

„Ale netrefí!"

Debatovali v sedě v prachu, zatímco Angličanka přelétávala pohledem z jednoho na druhého. Vůbec se jí směr hovoru nelíbil. Proto se rozhodla jim do toho skočit, když zaprotestovala dotčeně: „Tak snad zase nemířím tak špatně, aby to na vás spadlo z nebe!"

Ovšem, když jí ti dva s chmurnými pohledy přikývli, uraženě našpulila rty. Taková nedůvěra, rozčilovala se v duchu a za trest je ještě nějakou tu chvíli napínala, zatímco se zbraní lehce mihotala jejich směrem, takže mohla vidět, jak střídavě blednou a uhýbají. Pak však s povzdechem luk odložila na zem a jen zvedla oči k nebi, když uviděla, jak ti dva vystřelili na nohy, jako kdyby chvíle zdržení mohla znamenat smrt.

„Je opravdu milé, jak mi věříte," konstatovala suše.

To už se její manžel přestal oprašovat a lehce ji k sobě přitáhnul. Jemně ji objal a zašeptal: „Právě, že ti věřím. Kdyby tomu tak nebylo, již dávno bych ti tu zatracenou věc vyrazil z rukou."

„To se mi ulevilo," odvětila s očima chopenýma v jejich spojení. Zamyšleně naklonil hlavu na stranu a ona nejistě zamrkala.

„Možná, že bychom tuhle neshodu měli jít raději vyřešit do naší komnaty, maličká," zašeptal, když se nahnul k jejímu uchu, které úplně ovanul dech z jeho úst. Tu chvilku jiskření však naprosto zničila daná slova, protože po nich ho od sebe rozzlobeně odstrčila a rozmáchlým gestem zamávala rukama ve vzduchu.

„Takže takhle to budeš vždycky řešit, velký lairde? Bude ti jedno, co chci já? Vždycky si to uděláš podle sebe! Já se nechci hádat vůbec," dostala ze sebe zvýšeným hlasem a nechala si přitom čechrat vlasy větrem, než se na okamžik zarazila ve svém bojovém postoji a pak trochu méně křičícím hlasem pokračovala: „Dobře, dobře. Někdy se možná hádat chci, to přiznávám, ale co nechci, tak to je podřizování se tvým hloupým nápadům. Jen, co jsi mě poprvé viděl s lukem a šípem, zakázal si mi to. Na nic ses neptal. Co mě k tomu vede. Co to pro mě znamená. Bylo ti to jedno. Prostě si udělal, co si sám chtěl..."

„Má drahá ženo, prosím, uklidni se. To byl jen takový nejapný kousek, na který ses však opravdu pěkně chytila. A mimochodem moc ti to sluší, když se zlobíš. A kromě toho, když se přestaneš tvářit, jako že mě chceš zavraždit, rád bych se vrátil k předchozímu tématu, kdy jsem mluvil o sázce," nenechal ji domluvit a rázně jí přerušil nit.

„Sázku, Fergusi? Bože ne! Ty kytky!" zasyčel za ním Ian nápomocně, a dokonce mu i rukou naznačil směr, kde by je měl hledat. Jeho přítel ho však vesele ignoroval, zatímco neodtrhl zrak od své ženy.

Ta mu ho tvrdě opětovala. Hodnotila ho jím. Měl něco v plánu. Určitě něco, co se jí nebude líbit. Přesto odhodlaně zvedla bradu a rázně se zeptala: „A co by to mělo být za sázku, můj pane?"

Muži zajiskřilo v očích, když se pousmál a došel až k ní.

„Sázka o střílení z luku, nebo nestřílení. Pokud bys ji vyhrála, nebudu ti ve střílení už více bránit, ale pokud vyhraju já, už se luku nikdy víc nedotkneš," uvedl ji do svého ďábelského plánu.

Cítila, že v tom půjde o hodně. Mohla hodně ztratit, ale i získat. Proto se na chvíli odmlčela, než pronesla: „To je velmi těžké rozhodování, můj pane. Než se však rozhodnu, tak chci vědět, co bych musela udělat, abych ji vyhrála. Bez toho ji uzavírat nebudu."

Fergusovi se na tváři objevil drobný ďolíček, když ďábelsky pronesl: „Stačí, když se dostaneš z našeho podzemního vězení. Na to dostat se ven, budeš mít ale jen jeden jediný den."

Ian v tu chvíli zasténal něco ve stylu, co jsem komu udělal a rukou se plácl do čela, zatímco Liliana si zamyšleně prohlížela zadavatele sázky, který se usmíval jako člověk, který je přesvědčený, že právě vyhrál vše. Bylo jasné, že nevěří, že by to zvládla, a proto si mohl dovolit jí nabídnout střílení z luku. Jenže ona se nehodlala jen tak vzdát, navíc vždycky tu byla možnost, že ho přelstí a vyhraje ona. Měla velkou motivaci vzhledem k povolení užívání si zábavy s lukem.

Věnovala mu tedy sladký úsměv a zašveholila: „Už se těším, až budu cvičit s tvým laskavám svolením, drahý. Sázku přijímám, avšak s jednou podmínkou. Uskutečníme to až zítra."

Načež ho nenechala nijak zareagovat, otočila se a bez dalších řečí se spokojeně vydala pryč. Potřebovala čas o samotě, aby promyslela ďábelský plán. Tohle totiž nehodlala prohrát. Luk a šípy budou zase její, a navíc manželův šokovaný výraz, až zjistí, že prohrál, taky nebude zrovna špatnou odměnou.

Spokojeně pokyvovala hlavou, když přešla nádvoří a oči jí zářily šibalstvím. Pomalu se jí v hlavě začínal rodit důmyslný plán na výhru. A ve chvíli, kdy se její kroky blížily ke kuchyni, už si byla jistá, že s určitou malou pomocí má tuhle sázku vyhranou.

****

Fergus se najednou prudce vytrhl z tvrdého spánku a otevřel oči, zbystřil smysly. Něco ho vzbudilo, ale vůbec netušil, co to mohlo být. Jak však tak ležel, začínal si uvědomovat, že to, na čem odpočívá není rozhodně jeho postel, ve které pozdě v noci usnul, naopak to bylo něco až nepříjemně nepohodlné. Nechápal, jak je to možné.

„Co to sakra je? Kde to jsem?" vydechl nechápavě, zatímco upíral zrak na strop, který mu rozhodně nebyl povědomý a vypadal, že se každou chvíli zhroutí přímo na něj.

Něco muselo být hodně špatně, protože se mu zrovna často nestávalo, že by večer usnul ve své posteli a pak se najednou probral na tvrdé a studené zemi, jak podle nepohodlnosti odhadoval.

To už jeho mozek začal vyhodnocovat neobvyklou situaci. Možná, že je někdo přepadl a zajali ho a dali do vězení. Sice si nedokázal představit, jak by se jim to povedlo, aniž by ho vzbudili, protože nikdy neměl hluboké spaní, ale teorie to byla. Nebo ho něčím omráčili, když spal, takže si ničeho všimnout nemohl.

Každopádně nesměl jednat unáhleně. Stále nehybně ležel, zatímco ostražitě naslouchal zvukům kolem sebe, aby si udělal obrázek, kolik lidí ho tak může hlídat. Rozhodně to bylo lepší, než hned vyskočit a nechat se chytit. To by totiž nejspíš udělal Ian, on však tak impulzivní jako on nebyl.

To už však bylo ticho přerušeno nečekaným až příliš známým hlasem jeho manželky: „Nemusíš se bát, můj pane, jsi tu se mnou."

A rázem bylo po taktice, přestal myslet na opatrnost a nechápavě vyletěl do sedu, přičemž zůstal zírat na svou drahou choť, která si naprosto klidně seděla na hnusném špinavém slamníku v kamenné cele a se zájmem ho sledovala, jako kdyby byla zvědavá na jeho reakci.

Na tu rozhodně dlouho čekat nemusela, protože muž byl na kraji výbuchu, když konečně poznal místo, kde to byli. Na téhle straně mříží nikdy nebyl. Naopak to on sem dával zavírat ty, co si to zasloužili, protože to bylo jejich zatracené podzemní vězení!

V tu chvíli, kdy mu to docvaklo, bez sebe zlostí zařval: „Co se k čertu stalo? Jak jsem se sem dostal?"

Dívka zavrtěla hlavou, jako kdyby ji těmi slovy ale vůbec nepotěšil, načež mu to s povzdechem vysvětlila: „Ach, drahý manželi, je vidět, že je opravdu snadné tě přechytračit. Neměl si nejmenší podezření, když jsme šli spát. Nabízený nápoj ti chutnal a já měla vyhráno. Pro mě to bylo jednoduché, ale pro tebe je to spíše ostudné. Nechat se omámit vlastní ženou!"

Fergus po ní po těch jejích bezstarostných slovech vrhl vražedným pohledem, a kdyby pohled uměl opravdu zabíjet, ležela by na tom slamníku dočista zabitá, a rozhodně ne takhle vysmátá.

„Ty jsi mě omámila?" otázal se, jakmile se trochu ovládl, téměř konverzačním tónem.

Liliana opatrně vstala a začala lehce přecházet po své straně cely.

„Přesně tak, Fergusi. Měl sis určit pořádně pravidla. Takhle v nich nestálo nic o tom, že bys tu nemohl být zavřený společně se mnou, příště by sis měl sázku nejdříve promyslet do detailů, protože jak je vidno, já využívám každé skulinky," odvětila vítězně a upřela na něj nadšený pohled. Dostala ho! Aspoň jednou ho přelstila.

„A nebála ses, maličká, že tě na místě zabiju?" prohodil tak klidným hlasem, že se mu doopravdy povedlo docílit toho, že se hnědovláska otřásla strachy. Protože ten tón v sobě ukrýval nebezpečný podtón. Takže jí na pár chvil přešla radost z jejího úspěchu.

Vzápětí se však vzpamatovala a pohled mu vzdorně oplatila. Nesesype se přece nyní. Má svou šanci, a tak ji musí pořádně využít.

„To budu muset risknout," odvětila ponuře, ale hned na to se rozzářila úsměvem.

„A nyní k něčemu veselejšímu, drahý manželi. Společně se odsud dostaneme! Bude to úžasné dobrodružství," vyhrkla ze sebe neuvěřitelně rychle, až Fergus nevěděl, jestli má zuřit, nebo se začít smát při tom jejím nadšení. Jako kdyby si ani neuvědomovala, že je ve vězení s ním. S ním, který má chuť ji zaškrtit za to, co mu provedla.

„Smím ti připomenout, že se odtud musíš dostat za jeden den, má drahá? Touhle rychlostí to rozhodně nestihneš," obrátil tedy raději list, aby přestal mít chuť na vraždu. Zabití chvíli počká. Navíc vlastně nebyla úplná nevýhoda tu být, protože aspoň mohl osobně dohlédnout na to, že neuspěje.

A tak se spokojeně opřel o zeď. Stačí tu jen sedět a hned má vyhráno.

Liliana se však netvářila, že by ji jeho slova nějak vyděsila. Ne, dokonce se na něj zazubila, když pokrčila rameny a odvětila mile: „Nemusíš mít strach, Fergusi, není kam spěchat, času je dost."

„Navíc s tvou pomocí to bude trvat jen pár okamžiků," dodala nevzrušeně. Vůbec ji neznepokojovalo, že si její drahý Skot sednul a přestal ji vraždit pohledem.

Po jejích slovech následovalo jeho pozvednutí obočí a upřený pohled.

„Myslíš si, má drahá, že ti snad pomůžu? Po tomhle? Po tom všem? To rozhodně ne," odvětil stále tím klidným tónem, ale oči už tak v klidu nebyly. Naopak už se pěkně blýskaly vzteky, zatímco se zase zvedal ze svého nevzrušeného posedu.

Na Lilianu to však nemělo vliv. Na jejích rtech dále hrál úsměv. Nehodlala se nechat zastrašit. Její plán byl naprosto dokonalý...

Samozřejmě až na ten drobný detail nechat se zavřít s rozzlobeným manželem v cele. To bylo lehce nedomyšlené, ale jinak to nešlo. Nechat ho v jiné, tak by se mohla spolehnout na to, že by utekl, ale bez ní. Ji by tu nechal. Takže takhle ho aspoň měla pod dozorem a bez ní se nikam nehne. O to se osobně postará a nějaké to násilí na své osobě bude holt řešit podle situace.

„Jistě, musíš uznat, že jsem tě dostala, Fergusi," odpověděla na jeho ne zrovna milá slova, ale přesto se neubránila lehkému ukročení vzad. Přece jenom jistota je jistota, obzvlášť když si uvědomila, že to nejspíš nebyl nejlepší nápad to připomínat. Její druh se totiž najednou probral k akci a neuvěřitelně mrštně k ní přiskočil a přitáhl si ji k sobě.

„Tohle si odpykáš, maličká! Z lairda si nikdo dělat legraci nebude!" dostal ze sebe s temným podtónem.

„A možná právě proto si ji ji dělám. Bereš se příliš vážně, můj pane," odrazila jeho slova a odvážně mu oplácela pohled neohroženým pohledem.

„Tohle bych od tebe rozhodně nečekal po tom, co jsi mě zavřela v komnatě. Myslel jsem si, že se poučila!"

„Naopak! Právě proto jsem to udělala, protože jsem věděla, že to nebudeš čekat," vrátila mu sebevědomě, i přesto, že to tak vůbec naplánované neměla.

Pokusila se uvolnit z jeho sevření, ale ten namyšlenec ji však nepustil. Brada se mu zlostně klepala, zatímco mu hleděla upřeně do očí. Zdálo se, že právě překročila hranici jeho vzteku. Bylo fascinující a zároveň děsivé, ho pozorovat v tomto rozpoložení.

Přesto se nebála. Věděla, že už jí neublíží. Dal jí svůj slib, a ona věděla, že ten pro něj znamená daleko víc než její smrt. Jako vůdce klanu ho bral opravdu vážně. Neporušil by ho ani v takovémhle rozpoložení. Proto mu dívka dál statečně hleděla do hněvem rozšířených očí, a nehodlala je sklopit jako nějaká lekavá husa.

A díky své odvaze se jí dostalo nečekaného překvapení. Jak totiž zírala do jeho duhovek, byla přitom, když se s ním stala ta ohromující změna. Najednou, jako kdyby se jeho zlost úplně vypařila. Oblaka hněvu, které ho kalily, byly pryč, a naopak v nich začalo jiskřit smíchy. Vzápětí na to se doopravdy hlasitě rozesmál. Nemohla se udržet, a tak na něj jen nevěřícně hleděla. On se snad zbláznil z toho návalu hněvu. Něco takového nečekala.

„Vlastně se mi tvůj nápad začíná líbit, maličká," byla první slova, která ze sebe dostal, jakmile utišil cukající koutky úst.

Liliana nechápavě pozvedla obočí, protože byla maximálně a dokonale zmatena. To už však nebyl čas na přemýšlení, protože než mohla pochopit jeho úmysl, přiskočil k ní a stejně náhle si ji nadhodil do náručí. Dívka vyjekla strachy a intuitivně se ho chytila kolem krku, aby nespadla.

„Protože, když tu jsem s tebou, aspoň můžu zaručit, že tu sázku prohraješ, má drahá. Opravdu skvělý nápad," vyhrkl potěšeně a nedal jí čas nějak zareagovat, protože jeho rty vyhledaly ty její v dokonalém úžasu, a něžně se jich dotkl.

Mladá lady se na okamžik zaskočeně poddala jemnosti doteků a pocitům, které v ní vyvolávaly. Jenže, jakmile k ní došla jeho slova, pokoušela se mu uvolnit. Jen se ji snažil přelstít. To teda ne. Nesmí myslet na láskyplné líbání, ale na luk a šípy. Přesně tak.

„Jsi tak sladká, má paní," vydechl jí do úst, když ji směřoval na to lůžko slámy, které zdobilo jako jediné tu krásnou celu. Bylo to holt nehostinné vězení. Nic lepšího se nedalo očekávat.

„To je laciný trik," zasykla rozzlobeně, když své rty na okamžik odtrhla od jeho.

„Já mám času dost," prohodil vesele, když se znovu chopil jejích úst. Jeho polibky byly tak sladké a něžné, že téměř zapomínala na svůj plán, ale jen skoro. Musela bojovat proti své vášni.

Proto když se jí znovu povedlo uvolnit ústa, dala si před ně ruku a vydechla rozhodně: „To je možná tvoje chyba, Fergusi. Ehm, já ti totiž zapomněla tak trochu říct takový malý detail, který se k tomu všemu pojí. No, totiž... než uplyne ten můj den, tak má přijet tvůj bratr a ehm... jak to říct jemně. No prostě, kdyby tě tu takhle viděl, tak bys u něj moc velký respekt neměl, že?"

Musela zvrátit vývoj událostí ve svůj prospěch. Nehodlala tuhle sázku prohrát kvůli nějakým polibkům...

Dobře, kvůli nádherným polibkům, ale stejně. Něco takového prostě nemohla dopustit. A účinek se dostavil téměř hned. Muži z očí zmizel provokující sebevědomý pohled a místo toho se z jeho hrdla ozval rozzuřený řev, který se musel rozlehnout po celém vězení: „Cože?"

Rázem zapomněl na nějaké svádění a jeho touha zabít svoji sladkou manželku se snad ještě ztrojnásobila.

****

„Sázím, že naše paní už dlouho nevydrží a bude nás prosit, abychom jí s lairdem šli pomoci," prohodil vesele Malcolm, který seděl u dveří, které vedly k jednotlivým celám, kde v současnosti bylo víc veselo než za celý rok. Měl na nich ucho téměř nalepené, jak naslouchal probíhající hádce uvnitř.

V kruhu kolem něj seděli další Skoti, kteří v rukou drželi karty. Sice nebyli nalepení přímo na dveřích, ale i tak byli zvědaví. Malcolm jim to samozřejmě hnedka řekl. Tohle drama si prostě nikdo z nich nemohl nechat ujít.

„Já spíš tipuju, že laird bude potřebovat pomoc," zareagoval na jeho slova Ian s koutky pozvednutými v úsměvu.

Rozhodně nemohl chybět u takové události, která hýbala celým klanem. Nebylo totiž jediného sluhy, který by nevěděl, že lady omámila svého muže a zamkla se s ním v jedné z vězeňských cel. Nejspíš se z toho jednoho dne stane legenda, která se bude mezi lidmi vyprávět dál, aby nebyla nikdy zapomenuta.

Další dva Skoti souhlasně zamručeli po slovech pánova přítele a s jejich společným smíchem se znovu rozjela pořádná hra, když bavič klanu hodil na hromádku svoji kartu. Nijak nespěchali, aby Fergusovi pomohli. Tohle nebyl jejich boj, a navíc by se jim poděkování určitě nedostalo. Spíš jen kázání a vynadání. On přece nepotřebuje žádnou pomoc. Byl laird. To mu k úspěchu stačilo.

****

Fergus ohromeně hleděl na ženu před sebou a snažil se pochopit to, co mu právě řekla. Jeho mozek, jako kdyby nechtěl uvěřit tomu, co mu bylo předloženo. To by přece neudělala. Něčeho takového by se ani ona neopovážila.

„To jsi neudělala!" splynulo mu z úst rozzlobeně. Na víc se v ten okamžik ohromení nezmohl.

Jenže zatímco on si připadal jako nechápající blbec, jeho choť se na něj usmívala jako neviňátko, když přistoupila blíž a vzala jeho hlavu do dlaní a znovu se chopila jeho úst. Byl tak šokovaný, že se ani nebránil. Navíc líbat se s ní by mohl klidně celý den.

„Udělala," zašeptala v odpověď ve chvíli, kdy polibek ukončila. Za což si vysloužila prudké odstrčení a pořádně rozčílené nadávky od toho zatraceného morouse.

„Zatracený ženský!" dodal tomu všemu korunu. Ovšem to už se k němu připojila i ona s odhodlaním.

„Zatracení chlapi."

Svými slovy si vysloužila pořádný vražedný pohled, který však s grácií přijala a oplatila mu zamrkáním. Kdyby si neustále nemyslel, že je pánem světa, vůbec by se tady neocitli. Ona by si klidně střílela z luku a on by se mohl věnovat vůdcovským povinnostem.

To už Fergus začal rozčíleně chodit po cele. Zatímco Liliana přešla k mřížím a zamyšleně zkoumala tu dírku, do které se dával klíč, aby se mohla cela odemknout.

„Tím, že tu prošoupeš podlahu, drahý, nás ven nedostaneš," zavolala přitom za sebe. A i když se neotočila, úplně v zádech cítila jeho plamenný pohled.

„Měl bych tě tu nechat navždy, Liliano. Navždy! Tohle jsi přehnala," odsekl výhružně.

„Ty jsi to přehnal tolikrát, můj pane, že si budeme rovni, a navíc takové dobrodružství. Úžasné!" zatrylkovala, a vzápětí udělala něco nečekaného a naprosto nehodného dámy. Pověsila se mu na záda.

Mohutný muž při tom doteku ohromeně vydechl a měl chuť ji ze sebe okamžitě shodit. Tu touhu však ovládl. Nesmí být přece takový hrubián. Byla prostě příšerná... manipulátorka, ale přesto všechno byla... neuvěřitelná. Neustále ho mátla a šokovala, ale taky se jí povedlo ho častěji než všem ostatním rozesmát.

Čert, aby to spral, zanadával v duchu, když si představil škodolibý pohled svého přemoudřelého bratra, až ho tu najde jako neschopného moulu. Na nějaké jeho světaznalé řeči o své nešikovnosti opravdu neměl náladu.

A díky tomu se rozhodl s odhodlaností sobě vlastní, se dostat z vězení co nejdříve. Bratr ho tu nesmí najít za žádnou cenu. I tak bylo těžké si získat jeho respekt a tímhle by se zase stal mladším sourozencem, který si s ničím neporadí. To nikdy!

Jsem vládce klanu! Takže dostat se z vězení, musí být maličkost, pomyslel si rozhodně. Od té chvíle šla nějaká sázka stranou. Musel myslet především na svoje postavení, které si dlouho budoval. Už tak se mu zdálo, že nemá takovou autoritu jako dřív. Nikdo ho tu neposlouchal, ale kdyby k tomu ještě jeho starší bratr byl ten, kdo by viděl, jak to jde s jeho vládou dolů, to by byl konec.

A tak se pustil do záchranné mise, jak opustit vězení. Měl několik nápadů, ale nejdřív začal zlehka jen vyhrožováním, voláním, aby je okamžitě pustili ven, nebo je osobně všechny zabije.

Takové menší výhružky. To ještě nebylo nic pořádného. Samozřejmě se nedočkal žádné odpovědi, což ho ani nepřekvapilo. Nečekal, že by to bylo tak jednoduché. Proto přešel k mnohem těžšímu kalibru. Začal se snažit vyrazit ty pevné mříže z kvalitního železa, které tam nechal udělat snad už jeho pradědeček. Jeho odhodlání však mohlo zdolat i tyto překážky...

Jenže to nešlo úplně podle plánu.

„Ty by ses, manželi, z vězení nikdy nedostal," prohodila za ním ta zatracená ženská pobaveně, když si po třetí narazil dost bolestivě rameno a výsledek byl stále stejný. Nebyli venku na svobodě, ale ve smradlavé kobce. Výborné.

„Tak si to zkus sama, ty chytrá," odsekl jí při dalším pokusu.

Ona však nad ním jen zavrtěla hlavou a pak zamyšleně pohlédla na zem. V tu chvíli se jí mihl koutkem úst úsměv, když vrhla zpátky pohled na manžela. Načež udělala něco naprosto nehodného dámy i manželky vznešeného pána panství. Sebrala ze země hrstku slámy a mrskla ji po svém společníkovi.

Prostě jen tak. Přičemž se zachichotala a jeho ohromený pohled ji snad ještě víc pobavil, protože se znovu sehla a hodila po něm další dávku té zažloutlé traviny. Ohromený pohled nezmizel, ale snad ještě víc se vryl do jeho tváře, jako kdyby se hodlal stát jeho součástí.

„No tak, můj pane, odvaž se! I laird nemusí působit strach celý den," prohodila svádivě.

Najednou jí bylo jedno, jestli sázku prohraje nebo ne. Zatoužila po tom, aby odhodil masku velkého pána a prostě se jen bavil. Aby zapomněl na tisíce povinností a myslel chvíli na sebe. Chtěla ho zase vidět se usmívat společně s ní.

Jenže to vypadalo, že je to jen marné přání, protože se stále tvářil nechápavě a nezdálo se, že by se chystal odvázat a pořádně si užít vězeňský čas se svou okouzlující manželkou. Pocítila nečekané zklamání při uvědomění si, že to nejspíš zůstane jen nesplněným přáním...

Když v tom se to doopravdy stalo. On to udělal! Vážný pán panství po ní hodil slámou. Udělal to sám od sebe. Nikdo mu nedržel na hrudi meč, nebo neohrožoval někoho jemu blízkého. Nic takového. A k tomu ještě mu z tváře zmizel ohromený výraz a nahradil ho náznak úsměvu.

Celá šťastná se rozzářila, když se tomu hodu vyhnula. To už však popadl další a cílevědomými kroky se k ní posouval. Než však mohl hodit svoji munici, předběhla ho svým hodem a pak se stejně rychle stáhla do ústraní.

Rázem se honili po cele jako malé děti a házeli po sobě slámu, která se jim oběma pomalu ale jistě usazovala ve vlasech. Dokonce i Fergus se pobaveně smál, když to slámou schytal přímo do úst. Jen si vyndal slámu ven a vrhl se na ni s dunivým smíchem. Když ji pak chytil kolem pasu a snažil se jí slámu nacpat do úst, dívka se smála jako o život, až jí z očí tekly slzy smíchu, a i jemu v hrudi klokotal smích.

„Né, chacha, né," pištěla a snažila se mu se smíchem uvolnit, ale on si to náramně užíval a nehodlal ji pustit ze svých spárů.

„Ne, už mi neutečeš, maličká," zvolal, když jí začal slámu cpát pod šaty.

Snažila se mu uhýbat, ale šlo to těžko vzhledem k tomu, že se přitom téměř dusila smíchy. Hraně se prali, smáli a nikdo by v nich v těch chvílích nepoznal vážného a věčně zamračeného lairda a jeho ženu.

„Maličká, jsi tak..." vydechl, jakmile ji sevřel v náručí na slamníku, kam oba dopadli při svém praní, a zhluboka dýchali. Hleděli si do očí a celý svět byl zapomenut. Zůstali jen oni dva.

„Úžasná?" vydechla s rychle zvedající hrudí.

„Jiná," odvětil lehce a v ten okamžik cítila, že jí snad hezčí slova říct nemohl. Od něj to znělo jako ta nejhezčí lichotka v Anglii.

Jejich rty se vzápětí na to setkaly v polibku, který ukazoval jejich odlišnost, ale přesto jistou sounáležitost. Jako kdyby si byli souzeni osudem. Bylo jedno, že byli od slámy a šaty už nevypadaly jako dřív.

Hlavním se stalo to, že našli porozumění a na chvíli zapomněli na své odlišnosti a povinnosti. Prostě byli jen tím, kým byli hluboko uvnitř sebe.

Dlouho tak leželi a líbali se, než se od ní muž s povzdechem odtrhl. Opatrně se zvedl, políbil ji do vlasů a vstal. Rozhodl se, že se zase vrátí k jejich záchraně, kterou díky jejímu naprosto nedámskému provokování musel na chvíli odložit.

Jakmile se postavil, vrhl zamyšlený pohled na její rozcuchané vlasy, až si skoro myslelal, že ji za to snad pokárá, ale to už jí z vlasů vyndal jehlici, která držela zbytek jejího účesu. Tím pádem se jí vlasy se zavlněním rozprostřely po zádech, zatímco ho užasle pozorovala.

Protože s její sponou došel k mřížím a sklonil se k té drobné dírce na klíč. Překvapeně zamrkala při jeho až skoro zpomaleném chování. Nehodlala si to však nechat ujít, proto se zvedla z lůžka, došla k němu a nahnula se vedle něj ze strany, aby měla přehled o tom, co dělá.

„Myslíš si, že to takhle půjde?" po chvíli se zapojila do pomoci skeptickou otázkou. Nezdálo se jí to totiž jako nějak moc účinný způsob.

„Jo," odpověděl stručně a ona se pousmála. Už se zase vrátil její bručoun. Jenže ona už věděla, že někde tam uvnitř existuje i jeho jiná povaha.

Proto ho objala kolem břicha a jemně zamumlala: „To jsem zvědavá."

Ucítila jeho povzdech. Ani trochu mu to neulehčovala, ale chtěla si čas strávený s ním užít. Kdo ví, kdy spolu zase stráví tolik společných chvíl.

„No moc ti to nejde," porušila ticho zase. Nemohla se udržet, když se dlouho nic zajímavého nedělo.

„Protože mě rozptyluješ!"

„Já? Nikdy!" hájila se pobaveně, ale ustoupila od něj, aby se na to nemohl dál vymlouvat. Aspoň si tak užívala jeho pozorování. I přes košili bylo vidět, jak mu na zádech hrají svaly námahou. Očividně se opravdu snažil. Když to tak bude pokračovat dál, brzy budou zase její luk s šípy. Spokojeně jí kmitly koutky úst. Už se toho střílení nemohla dočkat.

„No, prosím! Jednoduchý," vyrušil ji najednou z myšlenek manželův vítězný výkřik. V tu chvíli k němu pozvedla zrak a při jeho až skoro dětské radosti se usmála. Opravdu ty dveře otevřel jehlicí. Ten poznatek si musí rozhodně zapamatovat, někdy by se jí to mohlo hodit. Třeba až ji zase zamkne v jejich komnatách, pomyslela si pobaveně.

To už nechal otevřeno dokořán a uhnul se na stranu, aby mohla projít jako první. Vesele si pohodila vlasy, které jí z původního účesu spadaly rozházeně po zádech. Nevypadala jako upravená dáma. No, co se dalo dělat. Pobyt ve vězení holt není jednoduchý. Načež si pozvedla sukně a prošla kolem něj jako královna, ale moc dobře si všimla, jak se mu zvedly koutky úst v pobaveném úsměvu. Veselý bezstarostný muž tedy ještě nezmizel, prolétlo jí hlavou, když se dostala na první schod, kde se zarazila.

Jenže nyní bohužel kvapem uteče, pomyslela si, když se zhluboka nadechla a otočila se na svého hrdého manžela, který ji provázel pohledem.

„Takže, jak se zdá sázku jsem díky tvé pomoci vyhrála. Doufám, že o tom se nemusíme přít. Snad uznáš, že luk a šípy jsou zase moje," zašveholila pak nadšeně.

Viděla, jak se jeho obočí stahuje k sobě, ale nemohla přestat, protože ještě stále neřekla to nejdůležitější. Proto ještě jen tak na půl úst dodala: „A ehm... s tím bratrem to nebude tak strašné. Není nutné tak spěchat. Vlastně se tu dneska rozhodně neukáže."

A sotva dodala poslední slovo, už si popadla sukně a rozeběhla se pryč, přičemž za sebou slyšela jeho rozzuřený křik: „Nepřijede? Já tě zabiju! Zatraceně! Zakroutím ti krkem! Bože, za co mě trestáš! Tohle ti jen tak neprojde!"

Liliana se ještě na moment zastavila na posledním schodu a otočila se na něj, i když tím riskovala, že by ji přece jen mohl uchvátit ve svém rozezleném rozpoložení do své moci.

„Můžeš snad říct, že ses ani chvíli nebavil?" otázala se ho najednou se vší vážností, kterou ze sebe vydolovala, když se snažila udržet nohy na místě, protože ty chtěly utíkat hodně daleko od smrtícího pohledu Ferguse.

Vypadalo to, že se za ní rozeběhne a všechny výhružky splní, když se zarazil a na chvíli zavřel oči. Velice nejistě ho pozorovala. Skousla si ret v obavách, že to přehnala. Že ho vyprovokovala až příliš. Kdyby se mu udělalo zle, to by si neodpustila.

To už však rozhodil svýma svalnatýma rukama do stran a obdařil ji úžasným úsměvem, který ji málem donutil padnout na kolena.

„To nemohu," prohodil smrtelně vážně, a po těch slovech na ni zamrkal.

Ne, doopravdy mu nic nespadlo do očí, ale udělal to naschvál. On vážný pán panství. Bylo to jedno zamrkání, které ji naprosto ohromilo a nejspíš by šokovalo i poddané jejího muže, kdyby ho viděli. Jenže tam byla jen ona a ona si hodlala ten moment vrýt do paměti. Tohle byl totiž okamžik, na který by si chtěla vzpomenout, až bude svým dětem popisovat jejich tatínka. Aby jim mohla ukázat, že má i jinou stránku, kterou však ukrývá hluboko ve svém nitru.