Dáma, to slovo značí důstojnost, noblesu a eleganci. Dívka, která tento titul směla užívat, protože byla dcerou hraběte a hraběnky, však působila, jako kdyby na tyto body svého postavení naprosto zapomněla. Vůbec nevypadala, jak by taková lady měla. Naopak se pohybovala po své krásné komnatě jenom v nedbalkách. Nechodila však pomalu a důstojně. Naopak její nožky se kmitaly sem a tam v rychlosti, kterou by ani neměly znát. Natož lomení rukama v zoufalství se nehodilo k chování pravé dámy.

„Mary, potřebuju nějaké nové šaty! Ve všech jiných mě už lord Lucas viděl," zoufale vykřikla při pohledu na šaty, které rozložila na posteli. Tohle vůbec nevypadalo dobře. Jak jen měla zapůsobit na šlechtice, když její nejlepší šaty na ní již viděl?

Potřebovala něco ohromujícího, dokonalého a jiného, než měla ve své garderobě. Těžce si povzdechla. Takhle se jí nepovede udržet si pozornost milého a pozorného gentlemana.

„Má paní, prosím vás, chovejte se jako dáma. Kdyby vás viděla vaše matka. To by byl konec! Ach, bože," promluvila za ní služebná zoufale, když sledovala chování své chráněnky. Tak dobře ji vychovala a jindy se chovala jako dokonalost sama, ale tento den...

Jako kdyby ji něco posedlo! Létala po komnatě s rozpuštěnými vlasy, nedostatečně oblečená a vůbec ji to neznepokojovalo. Jen její sbírka nádherného šatstva jí dělala starosti.

„Ta už tu spoušť viděla, Mary, a je velmi znepokojena," přerušil pobíhání drobných nožek jemně modulovaný hlas, který se ozval ode dveří.

Ten okamžitě ukončil pobíhání a mladá dívka překvapeně vydechla, načež se otočila a pohlédla na svou matku. Ta ji pozorovala s lehkým náznakem úsměvu, ale v její tváři se mihl i jistý nesouhlas při pohledu na její nedostatečné oblečení.

Dívka si uvědomovala, že nevypadá vůbec, jak by měla, jenže si nemohla pomoc. Nechtěla si znovu navléknout šaty, které měla, když tančila s lordem Lucasem na plese lady Laungtonové. Chtěla ho pokaždé překvapovat svým vzhledem, aby ji vždy mohl vidět z jiného úhlu pohledu.

Aby pro něj byla stále zajímavá a jiná než ostatní mladé dámy.

„Mamá," pošeptala, když na sobě viděla matčin pohled. Očividně bylo pozdě na to, aby před jejím zrakem skryla poházené šaty. Takže nemohla dělat, jako že se nic neděje a vše je v nejlepším pořádku. Už všichni věděly o jejím nesprávném chování dámy.

Proto věnovala ženě v dokonalém účesu, ze kterého se neuvolnil ani vlásek, uličnický úsměv a hned ho překryla zdrcující omluvou. Ovšem matka moc dobře viděla tu jiskru pobavení a zahrozila jí rukou, když ve svých krásný, usedlých šatech vstoupila do její komnaty a odvolala mávnutím ruky služebnou.

Té se to ani nedotklo. Spíš vypadala, že se jí ulevilo, že už to není na ní, usměrňovat mladou lady. Věnovala jim poklonu a s tichým mumláním se s jedněmi šaty vyhrnula ven. Měla své práce až nad hlavu.

Hraběnka vrhla ještě jeden nesouhlasný pohled na poházené šaty všech možných barev, střihů, ozdob, než se posadila na okraj nadýchané postele.

Dcera ji nejistě pozorovala ze svého místa, kde se zastavila při svém nedámském pobíhání. Čekala, kdy dostane kázání o tom, že takhle by se pravá dáma neměla chovat. To věděla sama dobře, jenže dnes se jí to nedařilo dodržet. Byla příliš natěšená na ples, který se měl konat, a na kterém se jisto jistě objeví muž, pro kterého chtěla být tou nejkrásnější, aby zapomněl na všechny ostatní dámy, které se této události zúčastní.

„Má drahá holčičko, copak se děje? Nikdy jsi nebyla takhle nejistá a nervózní. Navíc budeš vypadat nádherně v jakýchkoliv šatech, má milá," promluvila tichým a něžným hlasem její matka, zatímco si ji prohlížela.

Dívka si odhodila vlasy, které jí spadaly do očí. Načež se nadechla a pomalu došla až k sedící matce a v tu chvíli se skrytou touhou vydechla: „Já vím, mamá. Jenže dnes se mi zdá, jako kdyby bylo něco jinak. Jako kdyby to měl být rozhodující ples, a tak chci, abych na sobě měla ty nejkrásnější šaty. Nějaké, které na mě lord Lucas ještě neviděl."

Matka si ji vážně prohlédla. Viděla před sebou krásnou mladou dámu. Měla její eleganci, ale i něco víc, co často zůstávalo skryto, ale občas to vykouklo na povrch. Stejně jako nyní. Měla v sobě temperament, který se snažila krotit, ale vždy to nešlo.

Jejich oči byly naprosto stejné. Jen její v sobě nesly léta jejího života, zatímco dívčiny v sobě nesly mladické sny a touhy. Jako se zalíbit gentlemanovi, který se jí líbil.

Pousmála se. Dřív byla stejná. Také se toužila zalíbit šlechtici.

Proto jemně vzala do rukou ruku své dcery, a když k ní zvedla zrak, pronesla jemně s úsměvem ve svých slovech: „Ach, drahoušku, budeš tou nejkrásnější dámou. Kdyby ses lordovi Lucasovi nelíbila, dávno by se s tebou nebavil téměř na každém plese. Rozhodně k okouzlení nepotřebuješ nové šaty. Stačí, když mu ukážeš samu sebe. Dokonalou usmívající se dámu."

Načež opatrně vstala, políbila ji na čelo a se zamračením pohlédla na nepořádek.

„Doufám, že tohle se už nebude opakovat, mé dítě," dodala káravě. Nemohla odejít bez pokárání. Musela jasně ukázat hranice.

Ještě se však ve dveřích zastavila a ohlédla se na dceru, která se snažila tvářit pokorně a že se stydí za nepořádek ve své komnatě. Moc se jí to ovšem nedařilo. Cukaly jí koutky úst smíchy při pohledu na to, co se jí povedlo.

„A teď si vezmi ty krásné bílé šaty, které ti zaručí, že tebou bude tvůj ctitel okouzlen. Půjčím ti k tomu svůj náhrdelník. Ten tomu dodá ten správný lesk."

Liliana nadšeně vypískla radostí, ale hned si dala ruku na ústa. Takhle se přece dáma nechová. Přesto jí oči jiskřily potěšením. Všechno bude dokonalé.

****

O několik chvil později už komnata vypadala spořádaně, a jako kdyby ji obývala dáma. Nikde nebyly rozházené šaty a nikdo tam nepobíhal. Naopak dívka se se zasněným úsměvem pevně držela sloupu své postele, zatímco ji služebná dostávala do korzetu a drsně přitahovala šňůry.

„Ještě víc," ponoukala ji dívka natěšeně. Necítila nedostatek vzduchu. Ne. Potřebovala působit štíhle, a tak něco vydrží. Jakmile se vrátí, může si to sundat. Co by nevydržela pro lásku.

„Slečno, můžete vůbec dýchat?" otázala se Mary při dalším přitáhnutí. Vždycky ji fascinovala, jak se její mladá paní dokázala změnit z divošky v dokonalou dámu. Nyní by nepoznala, že ještě před nějakou dobou, ji nemohla donutit chovat se jak se sluší a patří.

Dívka se na ni otočila, aniž by se sloupku pustila a odvětila s jiskřičkami smíchu: „Dýchat není důležité! Hlavně když vypadám štíhle a půvabně, Mary. To si zapamatuj."

„Abyste neomdlela," poznamenala služebná tiše, ale její paní ji slyšela a pobaveně se zachichotala. Načež se otočila, aby vrhla po komorné uličnický úsměv, který z dámy znovu udělal divošku.

„Mary, toho se neboj. Jestli tě to však uklidní, tak kdybych měla nutkání omdlévat, padnu jedině do náručí lorda Lucase," dodala vesele a při té představě spokojeně odhodila vlasy ze zad, aby mohly dokončit její oblékání. Dotek hedvábí na jejím těle byl tak neuvěřitelně příjemný, a když její nožky vpluly do střevíčků, které na ni čekaly, nemohla být spokojenější.

Byla připravená.

****

Liliana se pousmála, když společně s matkou sestoupily po schodech do sálu lady Baumtonové. Jejich jména sice zapadla v šumu rozhovorů, ale to ani jedné nevadilo. Nebyly natolik důležité, aby na ně všichni bez dechu hleděli, když s úsměvy a dokonale přímým krokem scházely dolů. Dívka byla touto částí vždy okouzlena.

„Ach, mamá, je to tu úžasné," zamumlala, když si prohlédla nádhernou výzdobu. Hostitelka si s ní musela dát hodně práce. Svou okázalostí a pečlivostí se nejspíš chtěla měřit s ostatními večírky.

Matka jen lehce nadzvedla koutek úst a společně se rozešly mezi ostatní šlechtice, kteří postávali v hloučcích v rukou sklenky s vínem a zdvořilostní úsměvy. Někteří se bavili o obchodu, dámy si chválily šaty či účesy. Tak to bylo všude. Zatímco mladé dámy, které stále nenašly nikoho, kdo by si je vzal, seděly nedaleko a bloumaly pohledy plnými smutku po sále.

Liliana byla teprve na své první sezóně. Pořád měla čas, než bude sedět mezi nimi. Otec dlouho čekal, než ji pustil do společnosti. Nyní se to však dělo a ona svým zasněným pohledem hledala jen jednoho jediného. Muže, který ji okouzloval několik posledních plesů.

Poprvé se vedle ní objevil po boku s hostitelkou. Nechal se jako správný gentleman představit a pozval ji na její nejkrásnější tanec. Byla jeho galantností okouzlena. Nesmál se jí, když klopýtla, jak byla nervózní. Naopak se zeptal, zda jí nic není a odvedl ji zpátky k matce, aby si odpočinula.

Při té vzpomínce se jí rty zvlnily v úsměvu a ten nezmizel, ani když se společně s matkou uklonila jejich hostitelce, která jim vyšla vstříc. Byla to boubelatá dáma s větším množstvím pudru na vlasech, než bylo nutné. Šaty se jí nehodily k pleti, ale přes to všechno se na ně přívětivě usmívala.

„Ach, lady Liliano, vypadáte dnešního dne půvabně, drahoušku. Ty vaše červené tvářičky," vyhrkla žena nadšeně, až se dívka rozpačitě začervenala. Nebyla na takové projevy emocí zvykla. Ostatní hostitelé přísně dodržovali dekórum, ale tato dáma byla jejich pravý opak.

„Děkuju, lady Baumtonová. Nádherný ples," zamumlala Liliana zdvořile a věnovala jí úsměv. Byla milá. Zasloužila si její sympatie. Přesto by už nejraději plula davem a hledala lorda Lucase. Určitě už tu musel být. Nikdy zatím nepřišel po nich...

„Krásný večer, že ano, mé dámy? Smím vám na okamžik ukrást, lady Lilianu? Dnes jí to ohromně sluší," ozval se za ní hlas, na který se celý den těšila.

Její tvář se rozzářila, když se pomalu otočila a zadívala se do očí černovlasého gentlemana, který před ní stál v celé své výšce s lehkým úsměvem na rtech. Vypadal tak elegantně.

Klesla do perfektně provedené úklony a pronesla jemně: „Lorde Lucasi!"

Muž se na ni zdvořile usmál, pomohl jí z úklony a sevřel ve své ruce její. Načež se sklonil a políbil ji do dlaně.

„Lady Liliano, vaše krása mi bere dech," pronesl lehce a zadíval se jí do očí. Jako kdyby ji ty oči dokázaly zadržet a už nikdy nepustit. Nechápala, jak mohly mít takovou moc, ale bylo tomu tak. Nedokázala ho dostat z hlavy. Pro ni se stal hlavní radostí všech plesů.

„Nedáte mi košem, že ne, lady?" otázal se, aniž by pustil její ruku.

Liliana vrhla pohled po matce, ale ta jen s úsměvem kývla. Věděla, že i kdyby řekla ne, její dcera by ji v tomhle neposlechla. Tak nač se zbytečně zlobit. Vrhla po ní jen varovný pohled, ale dcera se na ni nevinně usmála, zatímco starší žena pokračovala v konverzaci s upovídanou hostitelkou.

Muž ji galantně nabídl rámě a pak se společně vydali do hlubin přeplněného a krásně vyzdobeného sálu.

„Má drahá, dnes vypadáte naprosto kouzelně. Bílá vám sluší," prohodil po nějaké chvíli ticha její doprovod a ona pocítila vlnu štěstí. Líbila se mu. Nepůsobila pro něj fádně.

To bylo to, co chtěla, když se vmísili mezi další páry na tanečním parketu. Liliana se mu zadívala do očí a udělala tři kroky k němu v rytmu hudby. Milovala tanec. Vždycky se při něm cítila tak svobodná.

„Děkuju, lorde Lucasi, jste nesmírně milý," pronesla mile.

Jeho lichotky pro ni byly tak neuvěřitelně potěšující. Vždyť si mohl v celém sále vybrat jakoukoliv dámu, ale on si vybral ji.

„A vy neuvěřitelně okouzlující," odvětil muž vážně.

V další figuře se od sebe vzdálili, ale jakmile ji muž znovu obejmul kolem pasu, prohodil: „Už jste viděla to nové představení? Myslím, že se to jmenovalo nějak jako Romeo a Julie."

Liliana se okamžitě rozzářila a lehce zvládla následující kroky. Taky aby ne. Velmi dlouho se je učila s nekompromisním tanečním mistrem. Kolikrát slyšela, jak špatně se pohybuje, kolikrát ji nutil opakovat některé kroky stále dokola. Měla ho tenkrát plné zuby, ale jakmile dokázala zatančit celý tanec bez jediné chybky, byla bez sebe nadšením. Zapomněla na útrapy a chtěla se učit dál.

„Ano, lorde Lucasi, viděli jsme ho s matkou a otcem minulý týden. Byl to neuvěřitelný zážitek. Na konci jsem nemohla slzy zadržet. Bylo to velmi dojemné," vyhrkla dívka nadšeně.

Opravdu. Celé představení sledovala málem se zatajeným dechem. Od začátku ji příběh chytl za srdce a do poslední chvíle věřila, že budou spolu. Opravdu jim to přála, ale nestalo se tak a ji to dojalo a rozervalo. Takovou lásku, která byla zachycena v příběhu, chtěla jednoho dne taky prožít.

Už měla vysněného muže. Nyní stačilo nechat rozkvést semínko v květinu s dokonalou vůní, která se stane symbolem jejich lásky. Měli se rádi. Cítila uvnitř sebe, že k němu něco cítí a byla si jista, že jakmile se vezmou, semínko se v růži promění.

Téma nové divadelní hry však nešlo jen tak ukončit, a tak se společně vrhli do debaty na téma divadla a dívka se jen blaženě usmívala. S ním mohla nahlas říkat své názory. Jiní gentlemani ze všeho nejraději poslouchali sami sebe. Bylo to tak příjemné být v jeho společnosti.

Jakmile se zmínila, že má žízeň, místo toho, aby ji doprovodil pro pití, udělal něco jiného. Galantně ji usadil na sofa a sám se vydal pro něco na osvěžení. Zasněně se za ním dívala, a přitom se ovívala vějířem.

****

V sálu však nebyli pouze nažehlení hejsci, nadšení opilci, nebo dámy nahánějící potenciální manžele. Byli tam i někteří, kteří by byli raději kdekoliv jinde než v domě plném smetánky.

„K čertu," zaklel vysoký mohutný muž, jenž měl na tváři místo obvyklého úsměvu zamračený výraz.

Stál na vrcholku schodů a se znechucením hleděl dolů na míhající se postavy. Vypadal sice podobně jako ostatní gentlemani, ale přesto se již na první pohled lišil. Jeho vzezření bylo ohromující. Byl vyšší a mohutnější než většina mužů v místnosti. Oči mu zářily tou nejmodřejší modří, kterou sem tam překrývaly neupravené prameny krátkých hnědých vlasů. Neměl je jako jiní sčesané dozadu.

Díky tomu působil neupraveným dojmem. Podle jeho výrazu mu to však bylo naprosto jedno. Očividně se nevzrušoval cizími názory, což se dalo poznat podle výrazu, který vrhl na sluhu, jenž ho sjel opovržlivým pohledem.

Mohutný muž počkal, až ten otrapa zmizel a pak přelétl pohledem celý sál. Ne, nevypadalo to lépe než před chvílí. Působilo to možná ještě hůř. Těžce si povzdechl. Necítil se ve svém fraku vůbec dobře. Byl zvyklý na volnou košili, a ne na tak upnuté oblečení.

„Co tu, sakra, dělám?" zamumlal si sám pro sebe.

„Milerád ti to připomenu. Hledáš si tu anglickou nevěstu, abys uspokojil svůj klan a svého bratra, můj drahý příteli," dostalo se mu odpovědi od muže, který se s lehkým úsměvem objevil po jeho boku, zatímco si narovnával manžety.

Ti dva nemohli být rozdílnější. Jeden zamračený a naštvaný, zatímco druhému na ústech hrál pobavený úsměv, zatímco očima v sále hledal ty nejkrásnější dámy, které by mohl tuto noc okouzlit.

Výškou si byli téměř rovni, ale nově příchozí byl přece jenom menšího vzrůstu. Přesto jeho obličej více přitahoval ženské pohledy, což bylo dáno úsměvem, který na něm visel téměř neustále.

„Zmlkni," zahučel muž, jenž neměl pražádnou radost, že zde musel být. Otočil se na svého přítele, který se na něj bezstarostně usmíval a z jeho chladného rozkazu si nic nedělal.

Podle jeho úsměvu to spíš vypadalo, že na to byl zvyklý, protože nevzrušeně pokračoval dál: „No, máš dost na výběr. Tolik šatů a nevinných tvářiček. Každá tě bude na kolenou prosit, ať si ji vezmeš, ale jen do té chvíle, než pochopí, že ji chceš zavléct do té divočiny. Do Skotska..."

„Buď zticha, Iane!" rozkázal Fergus, jak se jmenoval nabručený Skot, s hrozivě zamračenou tváří a slovy chladnými jako led.

Oslovený muž zmlkl, ale jeho oči dál jiskřily nadšením na rozdíl od přítelových, které byly temné a neprozrazovaly žádné emoce. Přesto však tito rozdílní muži byli přáteli na život a na smrt.

Pomalu procházeli mezi davy dívek v nejkrásnějších šatech. Usměvavý muž se na všechny usmíval, zatímco jeho přítel vypadal, jako kdyby tam ani nebyl. Nebo, že by spíš někoho zavraždil, než aby se usmíval.

Ian lehce zamrkal na procházející dámu, kterou tím naprosto vyvedl z míry, že mu oplatila úsměvem, než se vzpamatovala a pak celá rudá uháněla pryč. Skot se chraplavě zasmál.

Fergus však rozhodně nevypadal stejně nadšeně. Naopak si těžce povzdechl, když nechtěně šlápl nějaké dámě na šaty, a ta po něm vrhla nesouhlasným pohledem, než se od něj vzdálila s jasně naštvaným pohledem.

Copak tu bylo dost prostoru, aby měl kam šlápnout, rozčiloval se v duchu. Načež z prvního podnosu sebral sklenku s alkoholem a naráz ji do sebe vyklopil.

Ani alkohol neměli dobrý ti zatracení Angličani, zanadával v duchu, když se ještě rozhlédnul. Samozřejmě se však nic nezměnilo. Nestal se tenhle přeplněný sál jeho domovem. Tiše zaklel, než zatáhl svého přítele k sobě od nějaké rozkošné dámy. Ian po něm vrhl nesouhlasným pohledem.

„Nemáme čas se tu zdržovat. Nemůžu nechat klan bez vůdce moc dlouho. Ještě by si někdo dovolil nás napadnout. Takže... prostě na jednu ukážu a vezmu si ji. Jednoduché. Je jich tu hodně. Takže to nebude problém a zítra můžeme být na cestě," prohodil chladně a čekal, jak mu to jeho přítel pochválí. Nechápal, proč se zdržovat. Stejně tu všechny touží po manželovi. Tak není na co čekat.

„Jak romantické," ironicky poznamenal Ian a zvedl oči k nebi. Jak je možné, že jeho přítel dosud nic nepochopil? Vždyť se mu to snažil natlouct do hlavy celou cestu sem. Ale ne. On ho snad neposlouchal.

„Copak jsem ti nevysvětloval, příteli, jak si namlouvat manželku?" dostal ze sebe s povzdechem. To je jako kdyby mluvil do dubu. Pořád ignoruje, co se mu snaží říct.

Ovšem jeho přítel nad tím jen mávl rukou a dal tím jasně najevo, že ty rady nepotřebuje. Protože vzápětí nevzrušeně konstatoval: „Moje metoda bude účinnější, Iane. Navíc nepotřebuju radit, jsem laird!"

Ano, tento nabručený, věčně zamračený muž byl vládcem jednoho silného a váženého klanu ve Skotsku a byl na svůj titul patřičně hrdý. Nebyl jen tak někdo. Měl zodpovědnost za své poddané. Proto se nemohl zdržovat nějakými blbostmi, jako bylo hledání nevěsty.

„Ano, jistě, prostě na jednu ukážeš, a ta ti štěstím padne k nohám," zamumlal si veselejší z dvojice sám pro sebe.

Laird ho dobře slyšel a stejně tak jeho nedůvěru, ale nehodlal se tím zneklidňovat. Všechno vyjde, jak chce. Nepotřeboval přítelovy rady, které vždy používal na okouzlování žen. Dokáže si poradit vlastními prostředky.

Zamyšleně se kolem sebe rozhlédl. Všechny si byly tak podobné. Vlasy v nesmyslných účesech a v lehkých šatech příliš křiklavých barev. V tomhle by rozhodně nemohly chodit ve Skotsku. Zmrzly by tam.

„Prostě na jednu ukážu, a tu si vezmu. Ženská jako ženská!" zopakoval si rozhodně sám pro sebe.

Vždyť to nebyla žádná věda. Jednu ženu si vybere, a je to. Proč to nějak promýšlet? Stejně jsou všechny ženské stejné. Touží po sňatku a ten taky dostanou. On se nepotřebuje zdržovat tím, že by měl zkoumat, která je lepší. Tolik času na takové hlouposti nemá. Když ho bude jeho žena poslouchat, budou spokojení oba. Jednoduchý. Moc toho nevyžadoval.

Ian si ho nevšímal a skvěle se bavil s boubelatou dámou, které vstoupil do cesty, a už ji okouzloval svým šarmantním chováním a používáním lichotek.

Fergus se ušklíbl, když slyšel to jeho oblbování. Takové zbytečnosti po něm chtěl taky. To určitě. Než by si ji tím trochu naklonil, bylo by pryč půl roku a jeho klan by byl nejméně pětkrát napaden.

On měl účinnější prostředky. Už zítra budou na cestě domů. To se pak bude smát on Ianovi, který mu nevěřil. Znovu neklidným pohledem prozkoumával ten přeplácaný sál. Někdo to s tou výzdobou očividně přehnal, ale co se vlastně divil. Angličani! Vždycky to byli blbci.

Proč to tu jen nemohlo být jako ve Skotsku? Jak slavnosti, tak i namlouvání. To by bylo všechno mnohem jednodušší.

Tak třeba....

Hleděl na dívky v nádherných šatech, pozoroval jejich výrazy, hledal jakýkoliv náznak, až se mu zrak samovolně zastavil na dívce menšího vzrůstu, ale to hlavní, co ho upoutalo, byl úsměv na její tváři. Byl tak sladký, že ho na okamžik úplně omámil, jako kdyby byl určený právě jemu.

Tuhle si vezmu, rozhodl se v tom okamžiku. Byla to jen chvíle, krátká a neúplná, ale on nepotřeboval už nic víc vědět. Našel manželku? Našel. To mu stačilo.

„Tak, co na koho si upřel zrak, drahý příteli?" ozval se za ním vesele jeho druh, který už nebyl obklopen žádnou dámou. Všechny je propustil ze svého okouzlování.

„Na tamtu," odvětil jeho přítel nevzrušeně s očima upřenýma na vybranou dámu. Na tu, která se měla stát nevěstou samotného lairda. Jen o tom zatím neměla ani tušení.

****

„Tak to sis vybral výbornou nevěstu! Vážně, tvůj vkus se mi líbí," bavil se o hodinu později Ian, a měl co dělat, aby se nezačal znovu smát.

Jeho přítel vypadal snad ještě zamračeněji než předtím, což bylo téměř nemožné. Ty anglické ženské! Copak nemohou jasně dát na vědomí, že jsou vdané? Akorát ztrácel čas. Ten její manžel byl navíc naprostý zbabělec. Nejdřív se do něj navážel a pak když mu nabídl souboj, zmlkl a byl by mu ji snad i přenechal.

Neuvěřitelný. Vždycky věděl, že jsou Angličani zbabělci a dnešního dne si to znovu potvrdil.

„Nech toho. Nemám na to náladu," odsekl, když se opřel o sloup. Nesnášel to tu. Nejlepší by bylo se prostě vrátit domů a na všechno zapomenout. Jenže to nešlo.

Nechtěl znovu lézt za nějakou ženskou, aby se dozvěděl, že neumí dát na vědomí, že je vdaná. Navíc když má muže, co tu vůbec dělala? Měla by být doma a starat se mu o domácnost místo toho, aby tu pobíhala a tančila s jinými muži.

To jeho žena na takovéhle hlouposti rozhodně nebude mít čas!

„Ale no tak, příteli, opravdu se mi líbil tvůj zápal, s jakým si jí nevěřil, že je vdaná," utahoval si z něj Ian se smíchem, přičemž v dalším záchvatu smíchu dodal: „Na tu podívanou asi jen tak nezapomenu!"

„Tos mě na to nemohl upozornit?" odsekl napruženě. Měl toho tak akorát dost. Tohle bylo tak leda pro Iana. On tyhle večírky nesnášel, a navíc tu očividně nikdo nevěděl, kdo je. To mu pilo krev taky.

Druhý muž se na něj jen zakřenil a zavrtěl hlavou. To nemohl. Jinak by se tak dobře nepobavil.

Mohutnější z mužů si povzdechl, načež na chvíli zadržel dech, jako kdyby se potřeboval uklidnit, když pronesl tichým chladným hlasem: „Tak mi teda řekni, jak poznám svobodnou dívku, pane nejchytřejší?"

****

Liliana si užívala společnost lorda Lucase, zatímco ji vedl po obvodu sálu, přičemž se zdravil se známými, ale přesto i když se ho snažili zadržet, dál se věnoval jen jí. To jí na tváři udržovalo šťastný výraz. Dal jí přednost před diskuzí. To bylo dokonalé. Ona sama sem tam pozdravila své známé či maminčiny nebo otcovy přátele.

Na dálku mávla své přítelkyni Konstance, se kterou se tuhle sezónu seznámila a jež byla také s nimi v divadle na představení. Sice na jiném místě, ale aspoň se tam viděly na dálku.

Čas po boku okouzlujícího muže rychle utíkal, až se najednou ocitli před její matkou. Nebylo by vhodné být společně po čas celého plesu. Věděla to, přesto jí to přišlo líto. Chtěla ho mít ještě chvíle pro sebe. To už si jich však matka, která se bavila s dalšími matkami všimla a odpojila se od kroužku.

Dívka jí věnovala úsměv a ona jí ho zkoumavě oplatila.

„Ráda vidím, lorde Lucasi, že jste mou dceru bezpečně doprovodil ke mně," pronesla lehce a pokývla mu hlavou. Byla dokonalou dámou. Takovou by jednou chtěla být i ona. Stejně tak bezchybnou. Ona sama musela občas ještě krotit přílišné představy, které byly nemožné na uskutečnění.

Lord Lucas jí věnoval okouzlující úsměv, pak vzal dívčinu ruku a pomalu si ji přiložil k ústům.

„Bylo mi potěšením, lady Liliano," pronesl s tajemným podtónem, ve kterém však dívka slyšela příslib dalšího shledání. Lehce se začervenala, když klesla do úklony.

„Mně bylo také potěšením, můj pane," dodala se skromně sklopenými řasami. Jakmile osaměly, matka ji jemně obejmula kolem ramen.

„Vypadáš spokojeně, drahoušku," zašeptala s úsměvem.

Dívka k ní zvedla rozzářené oči, když nadšeně vydechla: „Lord Lucas je prostě naprosto úžasný gentleman, mamá."

****

„Dámy?" ozval se za nimi náhle hrubý hlas. Vyrušil je tak z jejich lehké konverzace, a to dívku rozzlobilo. Zrovna vychvalovala svého nápadníka a nyní musela svou zamilovanou nitku přerušit. Jen proto, že je někdo naprosto zbytečně vyrušoval.

Přesto to na sobě nedala najevo své rozčarování. Lehce se otočila a v tu chvíli zůstala nevěřícně hledět na dva obrovské muže, kteří svým vzhledem působili nebezpečně a lehce odlišně. Byli mnohem větší než většina mužů v místnosti a jejich výrazy v sobě neměli tu galantnost jako u ostatních gentlemanů. Jejich vzezření působilo až... divoce.

Její matka však nevypadala zaskočeně. Naopak se tvářila, jako kdyby na ně čekala. S grácií, kterou mladá dívka obdivovala, jim naznačila, že mohou přijít blíž, zatímco na tváři vyčarovala milý úsměv s káravým pohledem očí.

„Pánové? V Anglii je zvyk, že dámy a pánové musí být představeni hostitelkou a tu zde, jak se mi zdá, nevidím. Měli byste dodržovat dekórum," promluvila klidně s noblesou hodnou dámy.

Přesto jim jasně dala najevo, že nesouhlasí s jejich chováním. Její oči byly chladné jako ostří, i když jí na rtech hrál úsměv.

Liliana odvrátila pohled od mužů a překvapeně se zadívala na svou matku. Nikdy ji neslyšela takhle mluvit.

To už muž s hnědými krátkými vlasy, který jasně v nesourodé dvojici byl vůdcem, promluvil s přízvukem: „Omlouváme se, madam. Jsme v Anglii teprve krátce. Jsem laidr Fergus, a tento muž vedle mě je můj přítel Ian. Nechtěli jsme vás urazit. Pro příště se budeme řídit pravidly. Chtěl jsem vás však požádat o tanec s vaší krásnou dcerou, tak prosím, omluvte mé pochybení."

Když ta slova pronášel, nezavadil o mladou lady ani pohledem. To se jí dotklo. Neuvěřitelná drzost. On tu žádá o tanec s ní a ani se na ni nepodívá? To si myslí, že něco takového bude tolerovat? Tak to rozhodně ne! Ona není žádný sluha, aby ji přehlížel.

Těžce vydechla zadržovaný vzduch. On ji ignoroval a zároveň chtěl, aby mu matka dala svolení k tanci s ní. Jak nevkusné! Neomluvitelné chování! Hrubián. Neurvalec!

Dobrá, když on se chová takhle, ona bude jednat stejně. Nač mu projevovat úctu, když on to samé nedělá? Proto hrdě pozvedla bradu a stoupla si mezi matku a neurvalce. Teprve v tu chvíli na ni konečně pohlédl.

Ona mu oplatila chladným pohledem, když stejně ledovým tónem pronesla: „Je mi líto, pane, ale bohužel už se mi na tento tanec zapsal někdo jiný."

Matka se omluvně usmála, ale i tak jí zacukaly koutky úst. Svoji dceru neviděla moc často takto rozezlenou a musela uznat, že to byl působivý pohled. Do tváří se jí nahrnula barva a oči jí jiskřily hněvem. Byla snad ještě krásnější, než když se usmívala.

Zatímco muž žádající o tanec na sobě nedal najevo nic. Tváří se mu nemihl ani hněv, ani úsměv. Prostě nic. Žádné emoce.

Jen se na Lilianu dlouze zadíval, až ji zamrazilo, ale nechtěla dát najevo slabost, a tak vystrčila bradu. Na moment se jí zazdálo, že se muži zvedl koutek úst v úsměvu, ale když se podívala znovu, už si ničeho nevšimla. Asi se mi to zdálo, pomyslela si rozčíleně. Nějak si neuměla představit, že by tenhle neurvalec věděl, co je to úsměv.

„Tak budu rád, když vás budu moci doprovodit k muži, který získal tento tanec, lady..." prohodil lehce a nechal větu viset ve vzduchu.

Očividně toužil znát její jméno. To se teda divila, že se na to nezeptal její matky jako předtím. On se totiž nyní dokonce díval na ni, když mluvil. Neuvěřitelné. Že by přece něco málo pochopil ze slušného chování, které v tomto sále panovalo?

„Lady Liliana," doplnila ho dívka pobaveně, když se rozhodla mu odpovědět. Kdyby se byl díval na její matku při mluvení, nic by mu neřekla. Takhle si mohla dovolit být blahosklonná.

To už jí muž nabídl rámě a jí došlo, že si myslí, že tím kývla i na jeho doprovod. V duchu si těžce povzdechla. Příště to musí vysvětlit jasněji. Nyní už neměla na vybranou a musela se nechat doprovodit tímto velkým a znepokojujícím mužem. S povzdechem jeho rámě přijala, a ještě vrhla poslední pohled na matku, která jí věnovala konejšivý úsměv.

Ona s ním nikam jít nemusela! K ní se choval galantně!

Lehce ji vedl mezi hovořícími páry mužů, či žen. Nikde však nebyl nikdo, koho by znala a mohla tak využít jako záchranné lano. Samé smějící se matróny či debutantky, které se bavily mezi sebou. V tuhle chvíli jim však jejich opuštěnost záviděla. Aspoň jako ona nemusely hledat záchranu všude kolem sebe. Očima projížděla celý sál a snažila se nalézt kohokoliv, ke komu by se mohla uchýlit a tím by se zbavila svého společníka. Zdálo se však, že se jí to nemůže povést.

„Lady Liliano, okouzlila jste mě svou krásou," prohodil náhle její společník chraplavým hlasem.

Dívka na něj po očku vrhla nejistý pohled. Vždyť se na ni skoro nepodíval. Obzvlášť když o ní mluvil s její matkou a jí si absolutně nevšímal. Takže, co? Koukal na ni možná pár krátkých okamžiků. To se stihl zamilovat? O tom dost pochybovala. Vůbec nevypadal zamilovaně s tím svým nabručeným pohledem a výrazem, že by byl nejraději někde jinde.

Láskou poznamenanou tvář si rozhodně představovala jinak, i ta slova zněla, jako kdyby je chtěl odříkat co nejrychleji. Žádné procítění z nich nebylo cítit.

„Proto jsem se rozhodl, že si vás vezmu za ženu," dodal sebevědomě bez jediného zaváhání, než mohla vůbec něco pronést.

Dívka se ohromeně zastavila uprostřed kroku a nevěřícně vydechla. To snad nemohl myslet vážně! To si z ní dělá legraci? Zírala na něj naprosto otřesena jeho slovy. Prostě jí řekne jednu lichotku a vzápětí se rozhodne, že si ji vezme? To má být snad tímto poctěna?

„Vy jste se rozhodl?" dostala ze sebe rozhořčeně, jakmile dokázala rozhýbat šokovaná ústa. To se jí snad muselo zdát. Vždycky toužila po nádherné lásce, stejně tak po krásné žádosti o ruku, a pak uslyší tohle.

Úplně ji to dostalo. Tak zničená slova. Nejvíc jí na tom však dopálilo, že on se rozhodl. Neptal se jí. Nesnažil se ji poznat. Ne, prostě se rozhodl. Si snad řekl, že ona bude ta pravá? Jen tak? Protože mu řekla své jméno? To má tak nízké požadavky?

„Nemusíte mi děkovat, lady. Budete skvělá manželka," pokračoval ten trouba dál. Nejspíš si neuvědomoval, že něco není v pořádku. Možná si už v duchu blahopřál k úspěšné žádosti o ruku. To bylo hrozné! Jak si to mohl neuvědomovat? Jak mu tohle mohlo přijít v pořádku?

Byla v šoku a v její mysli začal plápolat oheň, který vzbudil její hněv. Takhle s ní nikdo mluvit nebude. Kdo ani neumí požádat o ruku, si ji nezaslouží!

A na nějakou tu svatbu si bude muset počkat, až naprší a uschne, pomyslela si dívka rozzuřeně, když se mu vyškubla a o krok od něj ustoupila. Nedbala na jeho nechápavý pohled. Ne, na to neměla myšlenky.

Oči jí zajiskřily hněvem, když odsekla: „Nevím, jaké způsoby vás učí ve vaší zemi, můj pane, ale tady nejste doma. Mohl jste se rozhodnout, jak chcete, ale já se rozhodla zase, že si vás nevezmu. Takovou žádost shledávám naprosto nepřijatelnou, a navíc vás vůbec neznám. A nemyslím si, že bych vás po tomto zážitku chtěla poznat."

„Po svatbě budete mít dost času, abyste mě poznala, lady," odvětil muž bezstarostně, očividně neslyšel hněv v jejím hlase, nebo to naschvál ignoroval. On si prostě pořád mlel svou. Jako kdyby její slova snad nic neznamenala.

„Vy... hrubiáne," vyhrkla otřeseně. Tohle nemá za potřebí. On prostě ignoruje cokoli řekne. Nevezme si ho! Nikdy. Takového mameluka, co si myslí, že všechno bude podle něj. Ona už svého vysněného manžela má.

Muž se k ní najednou neuvěřitelně hbitě na svou výšku naklonil a konečně bylo vidět, že s ním její slova něco udělala. Viděla, jak mu cuká koutek úst vzteky, když prohodil tiše a varovně: „Nikdo mi nebude nadávat ani vy, má paní."

Dívka se však nehodlala nechat zastrašit. On ji může přehlížet, ale ona nesmí nic říct. Tak to je na omylu, jestli si myslí, že se mu s úsměvem omluví. To nikdy! S očima plnýma blesků se k němu též přiblížila a rozhodně zašeptala: „A já si vás nevezmu! To si zase zapamatujte vy. Nikdy! Najděte si jinou nevěstu, které se budou líbit vaše neandrtálské způsoby. Mě jste s nimi neokouzlil. Sbohem."

Načež se od něj prudce odvrátila a s pozdvihnutými sukněmi se vydala spěšnými krůčky pryč. I když v ní vřel vztek, nemohla se uprostřed tanečního sálu rozeběhnout. To by bylo nepřípustný. Kvůli takovému zatracenci si nezničí vyhlídky na sňatek.

****

„Tak to jsi ji moc neokouzlil, Fergusi," ozval se za mohutným Skotem jeho bezstarostný doprovod.

Ten se dívčiným hněvem skvěle bavil. Překvapila ho svou prudkostí a neohrožeností. Něco takového by od Angličanky nečekal. Měla v sobě oheň, a ještě něco víc. Dokázala se postavit lairdovi, kterého se bál, kde kdo. Většinou z jeho pána upadaly dámy do mdlob nebo aspoň koktaly, klepaly se. Obzvlášť když se mračil, což vlastně dělal téměř neustále.

Tahle však ne. Klidně mu vzdorovala, když ji tak „romanticky" žádal o ruku. Ještě nyní se při té vzpomínce uchechtl. Byl to nezapomenutelný okamžik. Tohle až bude vyprávět doma ostatním, tak se pobaví stejně jako on.

Zamračený obr po něm vrhl tvrdý pohled. Přesně věděl, čemu se tam chechtal, ale nehodlal mu dávat kázání. Stejně by to k ničemu nebylo. Dávno se poučil, že Ian si vždycky dělá, co chce. A to, co ho nejvíc bavilo, bylo provokovat právě jeho. To byl snad jeho celoživotní cíl. Někdy si říkal, jak to s ním může vydržet. S tím jeho provokováním a škádlením. Jenže věděl. Byl to jeho přítel!

Nyní však nehodlal plýtvat káravými slovy. Nehodlal se totiž podruhé vzdát. Už jedna dáma mu zkazila jeho plány. Téhle se to však nepovede. Nevzdá se jí. Navíc musel přiznat, že její bojovnost ho no... dá se říct zaujala, či pobavila.

Proto poplácal toho zubícího se společníka po zádech a chladně prohodil: „A přesto se stane mojí ženou, příteli."

Jeho slova nebyla naplněna přáním, ani doufáním, ale jistotou, že se tak stane. Už se nehodlal snažit hledat další dívku. Vybral si tuhle, a tak se také stane jeho ženou.

„Máš tu tolik ochotných dívek..." namítl rozesmátý Skot, když zamrkal na procházející dámu, která rozkošně zrudla a nejspíš nevěděla, co by měla udělat, tak si dala před obličej vějíř, jako kdyby tím mohla zmizet. Její chování ho však jen ještě víc rozesmálo. Líbilo se mu provokovat tyhle upjaté Angličanky. Bylo to tak zábavné.

Ještě chvíli sledoval, jak nejistě vykukovala a vždycky se jen zhrozila, jakmile se střetla s jeho pohledem.

Načež se otočil zpátky ke svému příteli a musel shledat něco naprosto ohromujícího. Jeho pánovi se zvedly koutky úst v něčem podobném jako úsměvu, když v davu vyhledal vzdalující se postavu mladé okouzlující dámy, která se ho nezalekla a dala mu co proto.

„Bude má! Líbí se mi její odvaha," odvětil s pohledem pozorující její rázný krok.

Svým způsobem si ji prohlédl teprve nyní a musel říct, že nevypadala špatně. Měla v sobě jiskru, a to se mu líbilo.

Předtím jen hledal bílé šaty, jak mu poradil Ian. Nezadané dámy je prý nosily nejvíce. A jakmile jedny uviděl, byl rozhodnut získat dívku ke sňatku. Zezadu viděl jen dlouhé hnědé vlasy a štíhlou postavu. To mu stačilo.

Nyní se spokojeně pousmál. Téhle dámy se jen tak nevzdá. Bude jeho. Nebál se neúspěchu. Byl přece laird.

****