Tak je to tu! Poslední kapitola příběhu s Lilianou a Fergusem je tu. A já bych hrozně moc chtěla poděkovat všem, kteří dali příběhu šanci a dočetli až sem. Moc si toho vážím. Jste naprosto skvělí čtenáři, bez vaší podpory bych to nedokázala dopsat. Takže jedno velké děkuji pro vás všechny! Doufám, že si poslední kapitolu užijete a budete na příběh vzpomínat v dobrém. 

Mimoto bych chtěla oznámit, že se v brzké době na mém profilu objeví vtipný příběh Následovačka dívčích románů, parodie na dívčí romány, a poté příběh o Felicity. A také plánuji psát o něco později příběh o Rabím a Vivi. Takže kdo by měl zájem, určitě se brzo dočká. Tímto se s vámi loučím.

O rok později

Žena se s úsměvem prohnala mezi stoly. Všechno se chystalo na slavnost a ona už se nemohla dočkat. Poslední rok byl vypjatý a plný těžkých situací. Nemohla se přestat těšit, až konečně zapomenou na starosti a oddají se jen krásám tance.

Přerovnala na stole květinu ze strany na stranu. Jenže nová poloha se jí nelíbila, a tak ji posunula víc doprava. Kriticky se na to podívala a zavrtěla hlavou. Ne, takhle ne. Musí to být dokonalý! Všechno!

„Tohle působí moc noblesně," mumlala si pro sebe, když ji znovu přesunula.

„Tohle moc nedbale," dodala si po chvíli, kdy vyměnila snad všechny pozice, které byly možné provést.

Pokračovala by takhle dál, když v tom se jí kolem pasu obmotaly pevné paže, až vypískla leknutím, ale než mohla začít řvát na celou místnost, poznala ty něžné ruce. V tu ránu se jí na tvář vrátil úsměv a ona se přitiskla k tomu, kdo ji takhle přepadl. Věděla, kdo to je.

To už jí do vlasů zazněl něžný hlas muže, o kterého se první týdny po záchraně panství Felicity musela bát:

„Maličká, co kdybychom se vypařili?"

S úsměvem se k němu otočila a objala ho kolem pasu. Byla tak šťastná, že všechno bylo zase v pořádku. Byla doma a nic jí nemohlo zkazit náladu. Manželova postava znovu nabrala hmotnost a jeho oči jiskřily nezbedností.

„To nemůžeme. Slavnost za chvíli začne, drahý," prohodila vesele a pak dodala zoufale: „Navíc jsem ještě neudělala výzdobu."

A znovu obrátila zrak ke stolu. Pořád se jí na něm něco nelíbilo. Jako kdyby tomu něco chybělo.

Její manžel se zadíval na stejné místo jako ona a pak nechápavě poznamenal: „Vždyť to vypadá úplně stejně jako jiný den."

Liliana nevěřícně vydechla do hloubi duše uražená. Stejně jako jindy? Tolik práce jim dalo to tu zútulnit. Dát tam tolik váz, látku na stůl a jídlo a on řekne tohle?

Rozčíleně se od něj odtrhla a odsekla: „Stejně? A kdy si naposledy jedl na stole, kde byli květiny?"

„Nikdy. Díky Bohu!" pronesl její muž tak upřímně, až to ženu ještě víc rozzlobilo. Uhnula se jeho ruce a pleskla ho přes ni. Překvapeně se na ni podíval, jako kdyby nevěřil, že se to opravdu stalo. Jeho drahá choť mu však oplácela naštvaným pohledem, takže viděl, že je to pravda.

„To chceš říct, že se ti to nelíbí?" vyhrkla rozzuřeně.

„Ale jo... pěkný to je, maličká," odvětil tónem, že ho to příliš nezajímá.

„Jen Skoti kytky nepotřebují mít u jídla," dodal důrazně.

Měla chuť ho něčím bouchnout po hlavě. Žádné pochvaly se nedočká. Jen kritiky za svou snahu. Její oči jiskřily hněvem, když si ho prohlížela. On to myslel všechno vážně. Vůbec si neuvědomil, že se jí dotkl.

Jak typické, pomyslela si kysele.

„No tak, drahá, přestaň se tak tvářit, já ti odpouštím, že si tam ty květiny dala. Už tam jsou, tak to nějak přežijeme," poznamenal a myslel si, že tím znovu vykouzlí úsměv na její tváři.

To se však nestalo. Naopak vytvořil v ní takovou zlost, že musela zatínat pěsti, aby se na něj nevrhla.

Rozdurděně dupla nohou a odsekla: „Příště se o celou slavnost můžeš postarat ty sám. Pane dokonalý!"

Načež se otočila a hodlala zmizet daleko od svého manžela. Mínila si jít postěžovat Alici a Márii, co jí řekl. Ty to určitě také rozčílí. Snažily se stejně jako ona. Udělala však sotva krok, když si ji k sobě muž přitáhl.

Chtěla se na něj obořit, když prohodil: „Přece se nebudeš zlobit kvůli těm plevelům."

Jeho omluva se omluvě vůbec nepodobala. Spíš naopak. Ještě k tomu přidal další špatný argument. Nafoukla tváře a snažila se mu vyvinout.

„To není plevel! Ale květiny!" odsekla.

Muž nad tím mávl rukou.

„Všechno je to stejný. Musí se to trhat," odvětil nevzrušeně.

„Není to stejný!"

„Ale je!"

„Vůbec tomu nerozumíš!" vyjekla žena a vraždila ho pohledem.

Nemohla pochopit, jak svá slova mohl myslet vážně. Kdyby se jen trochu zamyslel, muselo by mu být jasné, že je to hloupost.

„Ale rozumím, Liliano. Přestaň řešit hlouposti. Je jedno, co bude na stole. Nikoho stejně nebude zajímat nic jiného než jídlo, takže můžeš být klidná," pokusil se to napravit svým vlastním způsobem.

„Jsi neotesanec!" odvětila nabroušeně.

Její snahu vyzdobit síň na slavnost odmávl s tím, že si toho stejně ani nikdo nevšimne. Toho se tak ještě někdy zeptá na názor. Nikdy! Udělala by líp, kdyby se zeptala nějaké ženy, a ne svého nechápavého muže.

„Jsem Skot!"

„To je stejné slovo jako neotesanec," konstatovala zlomyslně. Jen ať má svá slova zpět. Já mu dám plevel, durdila se v duchu.

Muži zajiskřilo v očích, když mu lehce uhnula z dosahu.

„To odvoláš, maličká," pronesl chraplavě a sledoval ji rozčíleným pohledem.

Liliana popoběhla za stůl a líbezně se na něj usmála, když pronesla jasné a srozumitelné slovo: „Ne."

To už se její muž vrhl za ní, ale ona se smíchem uháněla kolem stolu na bezpečnější místo. Její zvonivý smích se rozléhal po celé síni.

„Odvoláš to!" vykřikl za ní, když mu do cesty nastavila židli a sama lehce proklouzla.

Vesele se otočila a zvonivě zavolala: „Nikdy! Neohrabanec, neotesanec, prostě jasný Skot!"

„Angličani by výzdobu rozhodně ocenili," dodala jako dodatek škodolibě. To už muž vydal táhlý povzdech, když odstrčil židli, která mu stála v cestě.

Odplivl si, než odsekl: „Pitomí Angličani! To snad ani nejsou muži. Mají rádi výzdobu? Bože."

„Právě že jsou! Opravdoví chlapi květiny milují!" provokovala ho dál, když se opřela o stůl naproti němu. Muž se také zastavil. Jejich oči byly plné jisker hněvu, smíchu a zlomyslnosti.

„Pitomci," zaslechla jen jeho nadávku, když se po ní natáhl napříč stolu. Žena však se smíchem uhnula.

„Jsou to gentlemani!" zastala se svých krajanů. Odpovědí jí však bylo jen odfrknutí, které rozhodně nechválilo to, co říkala.

„A proto je taky každý lehce zabije."

Krásná poetická promluva. Prostě nemohl uznat, že by měla pravdu. Jeho nenávist k Angličanům byla hluboko vrozená a měl pro ně jen nadávky a urážky. Právě proto bylo skvělé ho jimi provokovat.

„Liliano, přece se tu nebudeme honit. To je nedůstojné," dodal vzápětí, protože se žádné reakce nedočkal.

Manželka se na něj však jen sladce usmála.

„Tak to asi budeš muset toto nepřístojné chování přežít," poškádlila ho.

A myslela si, že vyhrála souboj jejich myslí. To se však mýlila. Už to nebyl muž, kterého potkala v Anglii. Dokázal zahodit svůj post lairda a klidně se nechal vidět v nedůstojné honičce se svou manželkou. Jejich společný smích se linul celou síní. Liliana s pozvednutou sukní lehce uhýbala svému muži, který se za ní hnal bez ohledu na postavení. Nevnímal pohledy svých mužů, kteří si něco takového nemohli nechat ujít. Obzvlášť když jejich velký pán málem spadl díky nástrahám své ženy. Nakonec to však byl on, kdo vyhrál.

Zachytil svou milou v dalším úprku a přitáhl ji k sobě. Snažila se mu uniknout, ale neměla šanci. Jakmile byla v jeho náručí, chtěla změnit taktiku, ale než to mohla udělat, sklonil se k ní a jemně jí oddělal pramínek vlasů z obličeje. Tím jí vzal vítr z plachet. Čekala, že se bude vymlouvat či omlouvat svoji hrubost. To se však nestalo. Zvolil jinou zbraň.

„Všechno, co děláš je úžasné, má drahá. Výzdobu určitě naši hosté ocení," dodal jemně.

„Ale ty ne," konstatovala vesele.

Laird rozhodil rukama a s upřímných smíchem odvětil: „Tohle vždycky půjde mimo mě."

Po těch slovech se žena rozesmála. To bylo tak upřímné přiznání, že se dál zlobit nemohla. Nemohla po něm přece chtít, aby se změnil úplně. Právě pro tu jeho neohrabanost ho milovala. Nezamilovala se do něj, protože by ji pořád chválil. To rozhodně ne! Něčeho jako je pochvala, se dočkala velmi zřídka. Jenže na to byla zvyklá, a právě proto mu dokázala pohanění své výzdoby odpustit.

Ovšem mohl se ještě chvíli snažit, takže mu to nehodlala hned říkat. Ještě se ho rozhodla poškádlit.

„Takže i úžasně střílím z luku, můj pane?"

Okamžitě si všimla, jak se zarazil. Musela říct, že v tomhle svém cvičení se za ten rok dost zlepšila. Už se občas i trefila do místa, kam chtěla. Byla sice pravda, že párkrát její šíp těsně minul nějakého bojujícího muže, nebo se dostal do studny, či skončil v nějaké střeše. Holt se nemůže dařit každý den. Jisté zlepšení se však v její střelbě objevit dalo. Skoro by řekla obrovské.

Jak by mohli potvrdit jistí jedinci...

****

Tenkrát, když se Liliana konečně dostala na panství Felicity společně se svou dcerkou, služebnou s Liamem a zamračeným Brianem, už to tam vypadalo jako po výbuchu. Všude leželi ranění a ženy pobíhaly od jednoho k druhému. Jakmile to lady uviděla, málem se jí zastavilo srdce. To nebyl obrázek, který toužila vidět. Nikde se k ní nehnal mohutný Skot. Okamžitě ho začala hledat v davu. Její srdce sevřela zlá předtucha. Něco nebylo v pořádku. Fergus ani Ian nikde nebyli vidět.

Nebylo jí však dopřáno, je najít. Sotva se dostala z koně, cestu jí zastoupil muž, se kterým udělala dohodu. Hrklo v ní. V duchu křičela, ne nyní ne! Potřebovala vědět, co se zde stalo. Jenže muž tam stál a chladně ji propaloval pohledem. Nehodlal čekat. Viděla mu to na očích. Chtěl splnit, co slíbila, protože by jí jinak nepomohl, kdyby neudělala to, co udělala. Těžce polkla.

„Má část dohody byla splněna. Panství je osvobozeno, jak můžete vidět. Nyní je načase, abyste i vy splnila vaši část, má paní," pronesl chladně.

Stál před ní a před cestou k panství. Za ním někde byl její manžel. Pevně sevřela ruce do pěstí. Jeho výraz byl tvrdý a nepřístupný. Chtěl ty, pro které si sem přišel a nehodlal už víc čekat.

Po jeho slovech na sobě cítila hned několik pohledů mužů, kteří dokázali stát, či aspoň sedět. Viděla lupiče, kteří polehávali a posedávali nedaleko. Musela promluvit. Už to nemohla odkládat. Laird jí nedal na výběr. Musela se do toho pustit nyní.

Pak tedy ať se děje vůle boží, pomyslela si rozhodně, přičemž se snažila ignorovat nesouhlasný a vyčítavý pohled Briana. Celou cestu zpět s ní skoro nepromluvil. Cítila z každého jeho pohybu nesouhlas. Nemohla s tím ovšem nic dělat. Udělala, co bylo nutné. Nic jiné by nedonutilo tohoto muže pomoci jim.

S tou myšlenkou se hrdě narovnala. Je přece dáma. Nebude se před nikým krčit. A rozhodně ne před nějakým vůdcem Skotů. Proto si na tvář nasadila úsměv a střetla se s pohledem muže, který byl tvrdým protivníkem.

Přiblížila se k němu o další krok, když konstatovala: „Máte pravdu. Vy jste svoji část splnil, a za to vám patří můj dík."

Načež nevzrušeně pokračovala: „Jestli se nepletu naše dohoda zněla, že vám vydám muže, kteří se živí okrádáním lidí. Je to tak?"

Po těch slovech za sebou zaslechla několikanásobné zalapání po dechu, ale neotočila se. Věděla, že to je reakce lupičů. Něco takového nejspíš nečekali. S tím však nemohla nyní nic udělat. Musela se věnovat svému protivníkovi, který na ni vyčkávavě hleděl. Musela se soustředit.

„Přesně tak. Nyní své slovo splňte!" přikázal jí muž chladně.

V tu chvíli se však žena lehce pousmála, když přešla k němu a začala mluvit: „Jistě, splním. Jen si musíme říci jisté věci, aby bylo jasno. Takže vám mám vydat muže, kteří okrádají lidi. Je to tak?"

Jeho chladné přikývnutí jí bylo jasnou odpovědí. Musela se zhluboka nadechnout, aby uklidnila svoje splašené srdce.

Načež se jí na tváři objevil chladný výraz, když promluvila: „Pak tedy musím s lítostí konstatovat, že tyto podmínky muži za mnou nesplňují."

Cítila šok jeho i ostatních. Ohromené ticho se rozlezlo do všech koutů. Hlasy utichly. Všichni naslouchali zvratu v dohodě. Takovou odpověď nikdo nečekal ani samotný vůdce Skotů.

„Cože?! Co tím myslíte? To jsou ti lupiči. Ti, které jste mi slíbila vydat. Chcete snad porušit naši dohodu?" zařval laird bez sebe vzteky a o krok se k ní přiblížil. Jeho ruka sjela k meči, který mu visel u pasu.

Žena se však ze svého místa ani nehnula a nevzrušeně mu pohled opětovala. Musela působit chladně a nedat najevo žádné své pocity.

Navíc se bát nemusela, protože rázem jí po boku stál její věrný ochránce, Brian s temným pohledem.

„Já dohodu neporušuji, můj pane. Nechte mě domluvit a sám poznáte pravdu."

Načež zavolala na zraněného Malcolma: „Co říkal můj manžel, než přivítal zločince zpátky?"

Muž opřený o kámen těžce polknul, než konečně promluvil: „Že když se k nám přidají, nesmí už loupit, má paní, ale..."

„Vidíte? Nevymyslela jsem si to," poznamenala směrem k Brodickovi, který byl rudý v obličeji vzteky a zuřivostí. Nejraději by se na ni vrhl. Dosud se však ovládal.

Žena vypadala, jako kdyby si toho ani nevšimla, když důrazně dodala: „Nemohu vám tyto muže vydat, protože už neloupí, stali se poctivými lidmi! V naší dohodě znělo, že vám mám vydat muže, kteří loupí. Jenže oni už nic takového nedělají! Špatně jste si stanovil podmínky. Kdybyste chtěl vydat muže, kteří loupili, nemohla bych vám bránit. Takhle v tom je ale velký rozdíl. Je mi líto. Nemohu je vydat."

Hleděla mu do očí a viděla, jak se v muži zvedá vztek, když zařval: „Vy jste mě podvedla! Nedodržujete dohodu!"

V tu chvíli se jí blýsklo v očích, když k němu postoupila a odsekla: „Chcete říct, že nectím smlouvu, že se z ní snažím vyvléct? Nemám snad pravdu, že se na ně dohoda nevztahuje?"

Hleděla mu tvrdě do očí. Chtěla, aby uznal její pravdu.

„Nebo jste to snad vy, kdo nectí smlouvu?" dodala tiše a chladně.

Muž sprostě zaklel a skoro se na ni vrhl. To už však před ní stál Brian s vytaženým mečem. Jeho pohled dával jasně najevo, že se k ní nikdo nepřiblíží. Leda přes jeho mrtvolu.

Liliana mu vykoukla přes rameno, když ironicky poznamenala: „Hloupá ženská vás přelstila, že? Toho by přece žena nebyla schopná."

Vypadalo to, že se na ni opravdu vrhne i přes ochranu Briana, ale nestalo se tak. K šoku všech přítomných, kteří spor sledovali, se náhle laird začal smát. Odhodil si vlasy z čela, odložil meč a jen se smál. Bylo to neuvěřitelné, vidět toho muže v záchvatu veselí. Pohled pro Bohy!

Když konečně ovládl svoji slabost a zatvářil se znovu dostatečně vážně, zadíval se na ni uznale.

„Zdá se, že jsem vás podcenil. Dostala jste mě, má paní," poznamenal, když ustal v smíchu.

Žena mu pokývla a dodala: „Možná byste konečně mohl uznat, že ženy nejsou až tak hloupé."

Muž se na ni kupodivu usmál, když kývl na znamení, že rozumí.

„Umím přiznat chybu a vy jste mě doběhla. Příště si na vás dám pozor," dodal pobaveně, a ještě jedním posledním pohledem blýskl po lupičích. Načež si povzdechl a otočil se.

„Příště se už nachytat nedám, lady. Sbohem."

****

Největší pobavení totiž manželovi způsobila, když své umění ukazovala zločincům. Ti, netušíc, že to neumí, se jí nabídli jako pomocníci. Její muž se tím náramně bavil, a ještě je podporoval v tom, aby pomohli.

„Kdybych mohl, pomůžu lady sám," lehce je poháněl do nebezpečí a oči mu jiskřily pobavením. Věděl, že tohle bude stát za to.

„Bohužel sám nemohu být nápomocen, musím něco vyřešit," dodal omluvně a nevzrušeně se opřel o ohradu. Nikam nespěchal.

Chudáci muži zažili něco nepoznaného. Její střely je ještě několik měsíců po první zkušenosti pronásledovaly. Jeden omdlel, když ho šíp minul jen těsně kolem ucha, druhý se snažil zahrabat do hlíny a další skočil neuvěřitelnou rychlostí přes ohradu, aby byl v bezpečí a div si přitom nezlomil ruku.

A tomu všemu se její manžel smál v bezpečí od jejích ran. Sám ten strach příliš dobře znal. Zažil ho hned několikrát, a právě díky tomu to hodlal dát okusit komukoli.

Ještě na ni na dálku zavolal: „Zkus jim dát do ruky jablko a střílet."

Muži popadaní na zemi svorně vykřikli: „Néééé!"

A Fergus se pobaveně rozesmál. Žena mu věnovala vzdušnou pusu a otočila se i s lukem na něj.

„Co kdybych zkusila trefit tu divnou věc v tvé ruce," zavolala na něj nadšeně. Stál daleko od ní. To by byla nová zkušenost. Mohla by to nacvičit. Třeba by jí to šlo líp a konečně by se mohla svým uměním chlubit. Zatím to vypadalo, že na chlubení je brzo podle okolních reakcí.

„Na takovou dálku jsem ještě nestřílela. Třeba mi to půjde líp."

Skot po jejích slovech okamžitě koš s jídlem odhodil do prachu cesty a pro jistotu si stoupl ještě dál od něj. Jistota je jistota.

Načež na ni zavolal: „Bohužel se musím věnovat velice důležité záležitosti, drahá. Jindy určitě."

Nikdy se však nezapomněl na tolik, aby ji nechal střílet na něco ve své ruce. Při vzpomínce na tyto lekce se musela pousmát, stejně jako snaze manžela jemně naznačit, že je ve všem skvělá.

„Ještě tak rok cvičení a trefíš se každou třetí ranou," poznamenal velkoryse. Přesto však nedokázal říct, že je ve střílení s lukem úžasná. Toho si žena moc dobře všimla.

Nemohla se na něj však už dál zlobit. Vlastně se jí líbilo, že to pořádně neuměla. Mohla to využívat ve svůj prospěch a skvěle se tím bavit. Velcí bojovníci utíkali jako malí kluci, když na ně luk jen namířila. Zločinci raději odhodili všechny cetky jen, aby je netrefila. Byla to ta nejlepší činnost pro pobavení. Slibovala si, že s ním naučí svoji dcerku, až bude starší. Budou se pak touto zábavou bavit společně.

Zadívala se na svého muže, který ji opatrně pozoroval. Nejspíš zkoumal, zda se zlobí. Jenže jak by se mohla na svého milovaného Skota zlobit? Byl tak okouzlující, a zároveň neotesaný, až to bylo roztomilé. Ovšem před ním by to nikdy neřekla. Skoti jsou přece tvrdí a pořádní chlapi. Ne jako Angličani. Uměla si představit, že přesně tohle by jí její choť řekl s tím svým opovržlivým výrazem, který si schovával jen pro svoje nepřátele.

To už si ji však k sobě přivinul a ona neprotestovala. Neměla jediný důvod.

„Takže když jsme zjistili, že na výzdobě nezáleží, můžeme se na pár okamžiků vypařit. Nikdo nás postrádat nebude," zašeptal jí svůdně do ucha.

Po těch slovech se jí na tváři rozhostil úsměv. Nemohla se tomu nutkání ubránit. V jeho náručí se cítila nesmírně šťastná. Přivinula se k němu a nadechla se jeho vůně. Vůně lesa a svobody. Byl tak nezkrotný, a přesto o něj málem přišla díky vážnému zranění.

****

Když se Liliana konečně probojovala mezi zraněnými a našla svého muže, málem zešílela hrůzou, jakmile zjistila, že on i Ian jsou vážně ohroženi na životě. Tolik se o ně bála. Vždycky věřila, že jsou téměř nesmrtelní. Dokázala si vybavit bezstarostný úsměv Iana, ať už bojoval, nebo jen dával rady všem okolo. Nebál se zranění a do všeho šel po hlavě s úsměvem na tváři, jako kdyby ho chránilo nějaké kouzlo. Jenže tentokrát je nic nedokázalo ochránit a oba byli v ohrožení života.

Společně s kořenářkou se o ně starala ve dne v noci a jen se modlila, aby se probrali. Přítel jejího muže na tom byl ještě mnohem hůř. Vypadalo to s ním bledě. Několikrát to vypadalo, že je konec, ale jako kdyby nad ním bděl anděl strážný, vždycky se smrti vysmekl a bojoval...

Jeho život byl několik dní na pomezí života a smrti. Zatímco Fergus byl stále v bezvědomí. U něj se čekalo, že se každou chvíli probere. Zranění nebylo natolik vážné, aby byl tak dlouho v bezvědomí, a přesto to tak bylo.

Byly to krušné dny a noci. Liliana se od nich téměř nehnula a modlila se za ně. Nechápala, proč její muž stále leží jako bez života. Zranění se lepšilo a nemělo by ho ohrožovat na životě.

Mluvila na něj, vyhrožovala mu a prosila ho, aby ji tu nenechával. Byly to hrozné časy. Začínala se bát, že má ještě nějaké jiné zranění, které nedokázaly objevit. Držela ho za ruku a modlila se. Přece se musí probrat. Nemůže ji tu nechat s Rosemarie samotnou...

Pak ji však něco napadlo. Uprostřed noci, kdy u něj seděla a čekala na jakoukoliv změnu. Rozhodla se zkusit lest, aby ho dostala ze stavu, který byl tak divný. Měl by být vzhůru a dál se léčit, ale ne v bezvědomí, jako kdyby měl každou chvíli odejít. A tak se nad něj naklonila a zašeptala mu slova, která doufala, že ho dostanou zpět do života. Měla totiž jakési tušení, že sám manžel se nechce probrat. Člověk netuší, co všechno dokáže vůle. Když přestane věřit a chce odejít, nemusí se probrat. Ona ho však nehodlala pustit! Nenechá je tu samotné!

To ani omylem, a tak mu zašeptala své zbožné přání: „Ian žije a pomalu se uzdravuje. Bude v pořádku!"

Po těch slovech se stal zázrak. Během několika hodin mu klesla teplota a on se začal uzdravovat. Možná se to zdálo nemožné, ale lady věřila, že změnu zapříčinila její slova. Znala svého muže příliš dobře, aby tušila, že když jeho chybu odnesl jeho nejlepší přítel, tak si to vyčítal. Možná si myslel, že i to zranění je trest za to, že to nezvládl.

Konečně se začal uzdravovat. Náhle se zdálo, že bojuje proti zranění svou nezkrotnou vůlí. Jako kdyby chtěl znovu žít.

Teplota mu klesla a jeho touha žít se prodrala na povrch. Jeho tvrdohlavost ho málem zabila, když si myslel, že svého přítele přivedl smrtce pod ruku, a tak se rozhodl, že si také nezaslouží žít.

****

Nyní se k němu při té vzpomínce ještě těsněji přivinula. Byl zdravý a v bezpečí. Nic víc si už nemohla přát.

Jejich holčička měla tatínka, který ji mohl dál zbožňovat.

„Liliano, nenech se přemlouvat," zašeptal jí něžně do ucha a než se nadála zvedl jí bradu a oči mu jiskřily jemností, když se sklonil a nechal jejich ústa splynout.

Žena mu polibek se vší svou láskou opětovala. Tak moc ho milovala a věděla, že on ji také. Její ruce se mu obmotaly kolem krku a rozplývala se nad dokonalostí toho polibku. Svět kolem nich zmizel a zůstali jen oni dva.

To už si ji však muž nadhodil do náručí, až dívka vyjekla a polibek porušila.

„Co si myslíš, že děláš, můj pane?" otázala se ho přísně, ale oči jí jiskřily uličnictvím.

Ty časy po jeho uzdravení se podobaly dobám jejich namlouvání. Po prožitých hrůzách ani jeden nechtěl být bez toho druhého. Museli se neustále ujišťovat, že jsou v bezpečí.

„Odnáším si tě pryč od shonu a hluku," prohodil nezbedně a vydal se klidným krokem pryč ze sálu.

„Za chvíli tu budou hosté," namítla jemně žena, ale muž si jen odfrkl. To byla jasná odpověď. Všichni budou muset počkat. Je přece pán tohoto panství. Může si dělat, co chce. Tudíž rozhodně prošel celým sálem, dveřmi a vydal se ke schodišti.

Došlápl na první schod z řady dalších, ale víc mu dopřáno nebylo. Ozval se za ním totiž nevinný dětský hlásek: „Tatíí? Kam neseš tetu Lili?"

Žena musela zabořit hlavu do jeho hrudi, aby zadržela smích. Očividně jim nebylo dopřáno být sami. Jen stěží udržela chichotání, když pocítila těžký povzdech svého muže. Fergus ještě chvíli stál jako přimražený, než se konečně otočil i s ní v náručí. Musela se pousmát obrázku, který se jí naskytl. Liam si je zvědavě prohlížel a oběma rukama svíral dvě malé ručky jejich dcerky Rosemarie, která se jen stěží držela na nohou.

Bylo neuvěřitelné, jak se chlapec do dívenky okamžitě zamiloval a neustále se motal kolem ní. Sledoval ji zvídavým a oddaným pohledem. Později jí chtěl říkat pohádku. Nebo jen hlídat, aby ji nikdo nerušil. Zdál se tím malým človíčkem dokonale okouzlen. A když povyrostla, chtěl jí pomáhat chodit a nikomu nedovolil, aby jí třeba jen zkřivil vlásek. Hlídal ji jako ostříž.

Nyní ji opatrně držel, aby na nejistých nohou nespadla. Byl jako její ochránce, takže se Liliana brzy přestala bát a nechávala ho se o ni starat, když viděla jeho upřímný zájem.

Odvrátila se od nich a zadívala se na svého muže.

„Vypadá to, že nám to není souzeno, můj pane," zamumlala vesele.

Muž však zavrtěl hlavou. Očividně se nechtěl vzdát. Proto se usmál na svého synka, který je dál pozoroval zvědavým dětským pohledem.

Popošel k němu blíž a pronesl jemně: „Teta Liliana si trochu podvrtla kotník, Liame, tak ji nesu ke kořenářce, aby se jí na to podívala. Snad to nebude nic vážného. Nemůže si přece nechat ujít tancování."

Žena měla, co dělat, aby nevyprskla vzteky. To z ní musel udělat hlupačku? Co kdyby radši ze sebe?

To už však její drahý manžel pokračoval: „Co kdybyste s Rosemarie našli strejdu a připravili ho, že se má na chvíli o všechno postarat? Myslíš, že to zvládneš?"

Po jeho slovech se chlapeček nadmul pýchou a vyhrkl: „Postalám se o to, otče."

Byl hrdý, že mu otec svěřil tak důležitý úkol. Sklonil hlavu k holčičce, kterou udržoval na vratkých nohách a změněným hlasem k ní pronesl: „My se o to postaráme, viď, Losí!"

Jeho hlas byl plný naprostého zbožňování a pohled holčičky také vypovídal o radosti z jeho společnosti. Nikdy u něj neplakala. Jako kdyby už tak malá rozuměla tomu, že ji má rád. Něco zažvatlala jako v odpověď, ale to už ji hošík jemně pobídl a pomalu se vydali do síně.

Liliana je sledovala rozněžnělým pohledem. Bylo to tak krásné, vidět takovou oddanost. To už ji však nesl její manžel pryč a ona zapomněla na ty dva.

Přimkla se k němu a zahrozila mu s úsměvem: „Takhle lhát dětem, že se nestydíš!"

Její milovaný Skot se na ni zakřenil a poznamenal: „Někdy se pro dobrou věc musí, maličká. Navíc to bylo nejpravděpodobnější. Mně by se něco takového nikdy nestalo!"

Musela se zasmát tomu jeho sebevědomí. Tohle byl její laird. Neustále ten hlavní.

****

Když pak stáli na hradbách a on ji objímal, zatímco si vítr hrál s jejími vlasy, cítila se naprosto spokojeně. Byli tu jen oni dva. Sami. Ostatní taktně zmizeli.

Manžel ji pohladil po ruce a zamumlal: „Tady jsem se ztrapňoval."

Žena se pousmála a konstatovala: „Naopak tady jsi mi konečně řekl, že mě miluješ."

Načež se obrátila a zvedla k němu zrak. Jejich oči se do sebe zaklesly, když pokračovala: „A to byl jeden z nejkrásnějších okamžiků s tebou, můj milovaný."

Něžně ji pohladil po tváři a vážně jí do ní hleděl. Jako kdyby se snažil si ji navždy vrýt do paměti.

„Měli jsme namále. Tyto dva roky mi ukázaly, že nic není jisté. Že se může stát tolik věcí, které nemohu ovlivnit. Byla to tvrdá lekce. Jedno jsem si z toho však vzal. Že jedna věc se nikdy nezmění," pronesl něžně a s pohledem do jejích očí pokračoval: „To že tě budu navždycky milovat. Tebe a naši dcerku."

Načež vytáhl z kapsy šperk. Liliana na něj zůstala zírat. Nikdy nic takového neviděla. Nebyl to náhrdelník vysázený diamanty, ale obyčejný jemně laděný přívěsek v barvách jejich plédu. Žena na něj dojatě hleděla, když jí ho jemně přendal přes hlavu. Lehce jí ho upravil na šatech.

„Je po mojí matce. Nechala si ho udělat, aby každý viděl, kam patří její věrnost. Chtěla by, aby ho měla žena mého srdce. Jednou ho předáš Rosemarie," zašeptal a trochu se mu zadrhl hlas.

Liliana pocítila tolik emocí, když si vzala drahocenný dárek mezi prsty. Věnoval jí dědictví po své matce. To bylo velké gesto. Opatrně se přívěsku dotkla a zazdálo se jí, že slyší hudbu. Nejistě pohlédla dolů, ale už nic slyšet nebylo. Jako kdyby ty tóny přivál náhrdelník a zase je nechal zmizet. Víc tomu však nevěnovala pozornost a pevně dárek sevřela v pěsti.

Nechtěla ho už nikdy pustit, když zvedla zrak a s city na dlani pronesla: „Děkuji ti, drahý. To je ten nejkrásnější dárek."

****

Když pro ni její paní poslala, byla bez sebe strachy. Lístek, který obsahoval její nejhorší noční můry, ji nutil jet bez přestání. Bála se, že přijede pozdě a už nikdy neuvidí ten jeho dokonalý úsměv. Že neuslyší ty jeho vtipné narážky, které ji často rozčilovaly, a přesto by za ně v tuto chvíli dala cokoli.

Modlila se za něj a prosila o slitování. Vždyť Ian přeci nemohl jen tak odejít. On ne. Vždyť byl ten nejlepší bojovník hned po lairdovi. Jeho přece nemohli zranit tak vážně. Jejího muže ne!

Když se však na panství objevila a uviděla chmurný výraz své paní, která jí vyšla vstříc, málem se rozplakala. Přijela pozdě! Nestihla to. Zamotala se jí hlava hrůzou a srdce se jí roztřáslo. Cítila se, jako kdyby jí docházel kyslík. Jako kdyby ji opustil jakýkoli cit. Přijela pozdě. Nemohla ho zachránit. V hlavě jí bušilo.

Než se však mohla sesunout na zem, zachytila ji Liliana a vykřikla: „Žije! On žije, Alice! Slyšíš!"

A v tu chvíli záchvat naprosté hrůzy začal odeznívat, jak k ní její slova přicházela. Neumřel. Stále tu byl. Jeho rošťácký úsměv. Pevně se držela své paní, která dokola opakovala: „Žije! Je sice vážně zraněný, ale žije."

V tu chvíli se Alice málem se rozplakala úlevou. Pevně se držela Liliany, jako kdyby byla její záchranné lano. Její paní ji pevně svírala a konejšila tichými slovy. Chápala její hrůzu. Ještě před pár dny se obávala, že jí nebude moci dát žádnou naději. Bála se, že jí bude muset sdělit tu nejhorší možnou zprávu.

Když se vzpamatovala na tolik, aby dokázala stát na svých roztřesených nohou, dovedla ji druhá žena ke komnatě, ve které ležel Ian. Naposledy se na ni usmála.

„Budeme všichni v pořádku."

A s tím ji tam nechala samotnou. Alice chvíli postála na místě, aby nabrala sílu. Jakmile však rozevřela dveře, poděkovala modlitbou Bohu. Její muž sice ležel pod několika obvazy, ale na tváři se mu rozzářil úsměv, když se k němu vrhla.

„Neumačkej mě, Alice!" zamumlal, když ho pevně držela v objetí a plakala úlevou.

„Nebo mě ještě zabiješ," dodal vesele, ale i jemu v očích seděly slzy. Uvědomoval si, jak blízko byl smrti. Nemusel se také už nikdy probrat, a to by neviděl ženu, kterou miloval.

Něžně jí slíbal slzy a nedbal na bolest v těle. Byl rád, že dostal šanci znovu držet svou milovanou v náručí.

„Ty jeden! Už mi tohle nikdy nedělej!"

„Taky mám radši, když nejsem rozcupovaný na maděru," zažertoval.

****

Čas slavnosti nadešel. Hosté se pomalu objevovali, ale hostitelé nebyli nikde k nalezení. Ian, který jemně držel kolem pasu svoji ženu, která měla vypouklé bříško a jemně si ho hladila, upil z poháru.

„Někam se klidně vypaří. Pozvou si lidi a nejsou tu. Jak typické," poznamenal pobaveně.

Pozdravil další hosty a pobídl je, aby vešli dál. Obzvlášť pěkné úsměvy směřoval ženám, které doprovázely své muže. Stačilo lehké pousmání, zvlnění rtů a už se rozkošně červenaly. Užíval si to množství dam. Mohl je okouzlovat svým šarmem, ale samozřejmě jen když se jeho žena zrovna nedívala. Což se nestávalo moc často. Jako kdyby to tušila. Neustále po něm totiž vrhala kradmé pohledy.

Nyní se na něj otočila a věnovala mu úsměv.

„Tak jim to dopřej. Byla to těžká doba," zašeptala.

Málem o svého milovaného muže přišla. Ještě nyní se v noci občas se strachem probouzela a musela se ujistit, že její milý leží vedle ní živý a zdravý.

„Já bych jim to dopřál, kdyby na mě nehodili své povinnosti," odvětil jí Ian, když sledoval, jak do síně vcházejí další návštěvníci.

Zatímco u stolu pobíhala Mária a ostřížím zrakem sledovala Liama, který popotahoval malou holčičku, které se očividně chození už zajedlo. Kuchařka si obě děti doslova zamilovala a neustále jim podstrkovala sladkosti, i když ji Liliana občas napomínala. Nechtěla, aby byly rozmazlené. Jenže starší žena vždy namítala, že to se nemůže stát, a tak to její paní brzo vzdala, protože to nemělo cenu. Kuchařka jim stejně nějaké drobnosti stále podstrkovala.

Navíc se kolem Márie motal jeden z bývalých lupičů. Nikdo nevěděl, zda to bylo kvůli jídlu, které mu díky pozornosti dávala, nebo zda k ní opravdu něco cítil.

Od chvíle, kdy na panství Felicity byli málem předání lairdovi, se kterým Liliana udělala dohodu, se ani jeden ze zločinců nepokusil nikoho obrat. Po napjatých událostech, které museli přestát, se stali počestnými muži. Uvědomili si, že s tím loupením díru do světa neudělají. A tak se rozhodli prosadit jinde.

Někteří se snažili okouzlit ženy v klanu. Jiní cvičili se svým pánem a jeho muži. Jedno však bylo jisté, loupení z jejich myslí pomalu, ale jistě mizelo...

Ne, že by si na něj nikdy nevzpomněli. To ne, ale vždycky když měli chuť něco vzít, už tam byla některá z žen a stačil jeden její zklamaný pohled a kázání na půl hodiny, aby je chuť na jejich bývalé řemeslo přešla. To vyčítání jim za to nestálo.

Kupodivu se jim však jejich nové řemeslo zalíbilo. Měli co jíst, nedělali nic pro ženské a zlepšili v boji, což se rozhodně hodilo. Takže často pořádali souboje s muži lairda, aby porovnali, kdo je na tom lépe. Zatím bohužel stále prohrávali, ale chuť na popichování je nepřešla. Jednou je porazí. Na ten okamžik se bývalí lupiči opravdu těšili.

****

Síň už byla plná lidí, když dovnitř vešli hostitelé. Liliana ve skotských šatech přímo zářila zavěšená do svého manžela. Rozdávala úsměvy na všechny strany. Zatímco její muž se tvářil chladně jako správný laird. Musel dostát své pověsti přísného vůdce.

Přivítal se pokývnutím s bratrem, který jim jako první zastoupil cestu. Oba si vyměnili pohledy a pak se starší muž uklonil dámě a usmál se.

„Rád vás vidím, má paní," pronesl k ní.

Lady se na něj usmála a pokývla mu hlavou.

„I já vás. Dlouho jste u nás nebyl," poznamenala lehce.

Přitom však pohledem v síni hledala Rosemarie s jejím ochráncem. Pořád občas cítila strašný strach o své jediné dítě. Ale každým dnem se to zlepšovalo. Obzvlášť když měla její drahá holčička neustále za zády svého rytíře.

S úsměvem si všimla dětí u stolu a oddychla si. Znovu se zaměřila na druhého lairda, který něco říkal jejímu muži.

„Musíme tam jet. Nemůžeme je nechat si myslet, že můžou cokoli," konstatoval zrovna host vážně a ona se po těch slovech pousmála. Museli řešit politiku místo toho, aby se věnovali slavnosti. Co od nich také mohla čekat, že?

S úsměvem naslouchala. Zatímco její muž si hrál s jejími loknami, které jí spadaly na záda. V tom si však všimla hole a na tváři se jí objevil ještě větší úsměv. Skoro se bála, že se neobjeví, i když v to doufala. Neslyšeli o něm několik měsíců. Jako kdyby se propadl do země. Lehce se vyvinula manželovi, omluvila se a spěšnými kroky následovala svou radost.

„Má paní," pronesl Gruag s úklonou, když se před ním zarazila. Žena se na něj přátelsky usmála, když ho vzala za ruce.

„Už jsme se o vás báli, příteli," vyhrkla spěšně.

„To jste nemusela, má paní. Byl jsem nedaleko," poznamenal a věnoval jí bezzubý úsměv.

Měla toho starce tolik ráda. Okamžitě si ho zamilovala. Bral ji zde dřív, než si ostatní přestali myslet, že je namyšlená Angličanka.

„Mohl jste se ukázat," pronesla lehce vyčítavě, „chyběl mi přítel."

Pomohla mu ke stolu, kde se těžce usadil a okamžitě mu byl donesen pohár. Alice ho lehce podala své paní a zase zmizela.

„Osud to tak chtěl, má drahá. Navíc jste mou pomoc nepotřebovala," pronesl muž moudře a upil dobrého moku.

Všiml si pohledu lairda a věnoval mu pokývnutí. Moc dobře věděl, že on z jeho návratu takovou radost neměl. Ovšem před svou ženou by to nedal najevo.

„A nyní potřebuji pomoc, příteli?" otázala se vesele.

Nemohla být šťastnější. Všechno zase bylo v pořádku a ona si slíbila, že se z panství nehne, dokud nebude Rosemarie dostatečně velká. Tolik strachu a bolesti už nikdy nechtěla zažít. Chtěla už řešit jen hádky s manželem o tom, kdo má větší moc ve výchově jejich dcery, nebo že meč není zbraň pro dámy. Nic jiného nechtěla.

Stařec se na ni podíval a pousmál se. Opřel si hůl a pronesl: „Jen menší radu, má paní."

Načež se zatvářil tajemně, když dodal: „Tentokrát nebude potřeba žádný lektvar."

A s tím upil další lok ze svého poháru. Liliana na něj zůstala překvapeně zírat. Nechápala, co těmi slovy myslel. Jaký lektvar? Zmateně zavrtěla hlavou a chtěla se ho zeptat, co tím myslel, ale to už se od ní odvrátil a dal se do řeči s jedním z bývalých zločinců.

****

Když se začala místností linout hudba, zasněně se pousmála. Vzpomínala na slavnost, kterou pro ni kdysi její muž uspořádal. Milovala ty vzpomínky. Byla to nádhera a ona toužila, aby i ta dnešní byla stejně úžasná. S úsměvem se propletla mezi hosty. S každým se pobavila, pousmála se a pak už se zastavila u místa, kde viděla svoji holčičku. Něžně ji zvedla do náručí a políbila na čelíčko, než se obrátila na ženu, která hladila Liama po líčku.

„Felicity, doufám, že tě nezlobili," pronesla lehce. Žena dosud se sklopenou hlavou se na ni obrátila a věnovala jí pohled s lehkým smutkem, který nešel zamaskovat.

„Jsou to andílci," pronesla jemně.

****

Na začátku byly jejich vztahy na bodu mrazu. Když se zjistilo, že paní panství není mrtvá, jak si všichni mysleli, ale ukrytá u kořenářky, způsobilo to obrovskou radost a úlevu. Objasnilo se, že ji Roger postřelil a jen díky ženě, která lhala o tom, že je lady mrtvá, matka Liama přežila. Byla schovaná u kořenářky a léčila se z rány, která ji opravdu mohla stát život. Muž věřil tomu, co mu bylo řečeno, a to zachránilo život oběma ženám. Kdyby měl jen náznak pochybností, objevil by je a zabil. Tím si byly jisté.

Pro Lilianu to však byla těžká zkouška. Musela zachraňovat svého muže, a přitom se naučit zvládat novou situaci. Obě si prošly svým. Nebylo to jednoduché ani pro jednu.

Když se pomalu všichni uzdravovali, ženy spolu tvrdě bojovaly. Každá se bála něčeho jiného. Jedna toho, že ztratí lásku svého muže a druhá, že ji ta dáma bude nenávidět za zranění jejího muže. A tak pro jistotu rovnou zbrojily jedna proti druhé. Neměly jediný důvod mít se rády.

Naschvály a prudké hádky byly časté. Jakmile se tak stalo, ostatní mizeli z doslechu. Člověk se bojí toho, co nezná a přesně tak to bylo u dam. Neměly důvod si věřit, a tak se rovnou snažily mít navrch.

Trvalo to dlouho, ale nakonec si vyjasnily spoustu věcí a stalo se něco, co nikdo nečekal. Začaly si rozumět. Dlouhé večery trávily povídáním si u ohně. Neměly stejné osudy. Naopak nemohly je mít rozdílnější, ale jedno měly společné. Byly matky a pro své děti by udělaly cokoli. A právě jejich ratolesti je spojily.

Obě je milovaly nade vše. Když Liliana viděla lásku, s kterou se její sokyně snažila z Liama načerpat síly, byla dojatá. Stejně tak když jeden den našly obě ženy Liama, jak nahlíží do kolébky, kde spinkala Rosemarie. Jak by mohly dál bojovat, když jejich děti k sobě něco táhlo. Od té chvíle se totiž chlapeček od dívenky téměř nehnul a ani holčička v jeho společnosti neplakala. Jako kdyby cítila, že ji ochrání. A právě tato oddanost chlapce dívence, dokázala ukončit jejich nepřátelství.

Liliana se už nemusela bát, že jí druhá žena vezme jejího muže. Jak se poznávaly, její strach ustupoval, až úplně zmizel. Ženina slova jí dodala jistotu a v tu chvíli neměla už důvod snažit se ženu vyhnat. Nemohla by to udělat Felicity, která netoužila po ničem jiném než po klidném a bezpečném životu. Životu beze strachu.

Smutek vepsaný do tváře Felicity nezmizel ani po celém roce, který s nimi strávila na panství. Nedokázala se vrátit do svého domova. Pověřila jednoho ze svých mužů, aby se tam o vše staral. Potřebovala strávit čas mimo místo, kde tolik dní a nocí čekala na smilování.

****

„Zatím to andílci jsou. Ovšem obávám se, že až vyrostou nebudeme mít chvíli klidu," poznamenala Liliana, když si hrála s malou ručičkou své dcerky, která ji sledovala vykulenýma očima. Nožičky jí vesele komíhaly kolem Lilianiných. Jak jen rychle rostla.

Už se nemohla dočkat, až řekne první slůvko. Doufala, že to bude máma. Vsadila se o to s Fergusem, který tvrdil, že první slovo naopak bude laird, protože jí místo pohádek vtloukal do hlavičky, že to má jako první říct. Při té vzpomínce se zachichotala. Bylo z toho několik hádek a stejně neměli šanci to sami ovlivnit. Bylo to na osudu a na jejich malé holčičce.

„Doufám, že maminku nezklameš, drahoušku," zamumlala jí do ouška. Holčička něco zažvatlala a ona se mohla rozplynout. Byla tak roztomilá a naprosto úžasná. Každý den s ní byl štěstím.

Zaposlouchala se do hudby a začala se s dcerkou pohupovat, až dívenka radostně vyprskla.

„Líbí se ti to viď?" zašeptala k dítěti a lehce s ním zatočila.

„Smím prosit, mé dámy?" ozval se za ní náhle hluboký hlas, který tak dobře znala. Lehce se zvedla na nohy a usmála se na svého muže. Jeho obličej byl také prozářen úsměvem, když jí nabídl ruku.

Liliana se pousmála, když poznamenala: „No my nevíme, co, Rosemarie? Myslíš, že nám nepošlape střevíčky?"

A podívala se na dcerku, která je sledovala dětským pohledem.

„Tomu bych říkala souhlas, můj drahý," dodala mu na vysvětlenou, než však přijala jeho ruku, poškádlila ho: „Ale nebude tanec s námi ohrožovat tvoje postavení?"

Nemohla si to odpustit. Musela si do něj rýpnout. Kvůli jeho „já jsem laird" si zažili svoje. Jenže ty časy už byly dávno pryč. Nyní jí muž něžně vzal z náručí dítě, které si dal do svého náručí a druhou rukou ji objal kolem ramen.

„Myslím, že moje postavení to přežije," pronesl vážně a už si je obě jako největší poklad vedl mezi tancující páry.

Byl to ohromný pokrok. Konečně mu bylo jedno, co si o něm, kdo myslí. Nestyděl se za to, co cítil, a to ji blažilo na srdci. Už mu mohla důvěřovat. Věděla to, když se k němu přivinula, až jí zavířila sukně.

Oba svírali jednu ručku holčičky a komíhali se ze strany na stranu. Skoro ničím to nepřipomínalo skotský tanec, ale přesto nikdy žena nezažila krásnější tanec. Stačily jí rozzářené oči dcerky, která si užívala společnosti svého otce a cítila se naprosto úžasně. Navíc, když jí došla tajemná slova Gruaga, mohla se rozplynout štěstím.

Možná, že nikdy nebude žít v naprostém bezpečí a bude hrozit stále nějaké nebezpečí. Přesto to bude stát za to, když bude moc všechen čas strávit s mužem, kterého milovala.

KONEC