Tak jsem zpět a snad se vám kapitolka bude líbit. Chvíli to trvalo, ale stále se mi něco nelíbilo a ani nyní to není nejlepší, ale už nevím, co s tím udělat. Pokud si všimnete, tak je tam psáno laird místo laidr, není to chyba. Celou dobu jsem přehazovala tyto dvě písmenka, takže se moc omlouvám, ale takhle to má být správně.

****                                                                                                                                             Skotsko, Fergus  

„Liliano! Zatraceně, Liliano! vstávej! Hned!" slyšela jakési šumění, ale nedokázala otevřít oči. Nemohla. Zdálo se jí, že ji někdo držel pod hladinou a nechtěl pustit. Plavala a plavala, ale nedokázala se vynořit.

Znovu se propadla do hlubin. Byl tam klid a ticho. Byla tam v bezpečí.

„Liliano! Sakra, vstávej!"

Tentokrát se zdál ten hlas blíž. Ona ho dokonce i poznala. Byl jí neuvěřitelně známý. Dokázala by ho rozeznat mezi tisíci. Byl to hlas jejího manžela. Fergus. Srdce se jí štěstím rozezvonilo, když si to uvědomila, ale oči stále ne a ne se otevřít. Chtěla ven, aby ho mohla vidět. Zapojila všechnu svou sílu, aby se vynořila z temnoty.

Konečně se jí to povedlo a ona pomalu zatřepotala řasami. Vzápětí už dokázala rozevřít oči. Zmateně chvíli mrkala, než nad sebou poznala manžela a ještě jednu osobu. Dech se jí zadrhl v hrdle. Měla v něm úplně prázdno.

„Měla si hlídat Rosemarie. Zatraceně! Spát si mohla kdykoliv jindy, Liliano," uslyšela lairdova slova, ale vlastně je neposlouchala, protože jako uhranutá hleděla na osobu stojící vedle něj.

Když s ní náhle zatřásl, ohromeně se na něj zadívala.

„Kde je Rosemarie?" vydechla zoufale.

„Měla si ji hlídat. Místo toho ses schovala v jiné komnatě, aby tě Alma nenašla. Kdyby tu byla ona, mohla by tu být i naše dcera. Ona ví, jak se o dítě v těchto případech postarat. Ty sis klidně usnula a nechala naše dítě napospas nepříteli. Jak nyní zjistíme, kdo ji unesl?" zakřičel na ni.

Ohromeně se nadechla, vymanila se mu a ukázala na chůvu.

„Ona! Ona unesla naši holčičku. Byla to Alma! Omráčila mě!" vyjekla.

Stále se jí musela motat hlava. Jinak by tu přece chůva nebyla. Ona měla její dítě. Manžel na ni pohlédl, jako kdyby se zbláznila.

„Jak ji můžeš podezřívat? Snažila se tě najít. Běžela hned pro mě a..."

„Byla jsem u Rosemarie v její komnatě. Omráčila mě! Já nespala!" odsekla dívka a nemohla pochopit, jak jí může jen jediné slovo věřit. Vždyť lže. Měla její dítě. Ale kde je Rosemarie?

„Nechala jsem ji s Almou, ale když jsem se vrátila, chtěla ji unést! Já ji bránila vlastním tělem," vyjekla zoufale a rukou se snažila nahmatat zranění na hlavě. Naklonila se k němu, aby mu ukázala zranění, ale nic nemohla najít.

„Nikdo tě dole neviděl, Liliano. Nenechala si Rosemarie s Almou. Jen sis prosadila svou a nechala naše dítě v nebezpečí," odsekl rozzuřeně Skot a probodával ji rozčíleným pohledem.

„Já naše dítě bránila vlastním tělem!" zasyčela a skoro se jí zatmělo bolestí před očima.

„Když si cítila únavu, měla si vyhledat někoho, kohokoliv. Kvůli tvé nepozornosti mi někdo unesl dceru!"

„Byla to Alma!" odsekla žena a vztek se jí rozpaloval po celém těle.

„A kde teda má naše dítě? Kam by ho schovala, když tu celou dobu pobíhá a hledala tebe i mě?" odsekl Fergus naštvaně.

Žena se trochu narovnala na posteli a odvětila: „To se ptej jí a ne mě!"

„Tohle je už moc! Nemůžeš ji jen tak obvinit, protože se ti to hodí! Celou dobu si proti ní něco měla a nyní si to chtěla dokázat a tím si ohrozila moji dceru!"

Nechápala, proč se na ni laird dívá tak zklamaně. Ona se snažila jejich dítě zachránit. Bojovala, dokud mohla. Měl by jí věřit.

„Měla si nechat Rosemarie s ní. Šla by za dalšími služebnými a byla v bezpečí. Jak jsi mohla být tak nezodpovědná, Liliano?" zařval na ni rozzuřeně a ona ho v tu chvíli nepoznávala. Nehleděl na ni jako jindy, ale s jakýmsi odstupem.

Sevřelo se jí srdce, když vedle něj viděla, jak se Alma usmívá. Plán se jí dokonale dařil. Vlastní manžel jí nevěřil. Nahrála to tak dobře, že to vypadalo, jako kdyby ona bláznila. Dostala ji do cizí postele, čímž smetla její pravdivou historku o ráně do hlavy. To by přece musela ležet někde na zemi. Zůstala tu, a tak když říkala pravdu, Fergus odmítal přijmout její řeči.

Chce jí vše sebrat. Rosemarie a pak Ferguse! Nikdy! To nedovolí.

Prudce se vymrštila z postele a ignorovala bolest, která ji s novou silou propukla v hlavě. Měla jediný cíl. Vrhla se na chůvu a shodila ji na zem. Její ruce hbitě našly chůvin krk a oči jí zazářily šílenstvím.

„Kde je moje dcera?" zařvala.

„Liliano! Bože!" slyšela za sebou, ale nevšímala si toho. Její dítě bylo pryč. Unesli Rosemarie od ní. Dostane ji zpět. Za každou cenu!

„Kde je?" opakovala svá slova a upřeně hleděla na Almu.

Ta se však na ni jen usmívala, i přesto že jí svírala krk. Jako kdyby se jí vysmívala, že je bezmocná. Než jí však mohla udělat něco víc, byla z ní nešetrně shozena.

Věděla, že chůva zasela pochybnosti a nyní je jen mohla sklízet. Chtěla brečet. Skulit se někde v koutě a proplakat si cestu z tohoto šílenství.

„Co tě to popadlo, Liliano? Zbláznila ses? Chceš svoji vinu svalit na někoho jiného? Alma se snažila pomoci, ale tys to odmítla. Kde nyní najdeme naši dceru? Kdo ji unesl?" obořil se na ni rozzlobeně laird.

V tu chvíli toho už na ni bylo moc. Nedůvěra, která se nad ní vznášela ji zasáhla přímo do srdce. Oči jí potemněly. Upřela na manžela chladný pohled, když pomalu vstala ze země.

Tvrdě na něj pohlédla, než řekla: „Někdo mě omráčil zezadu do hlavy. Nespala jsem. Myslela jsem si, že lidé svázáni manželskou přísahou by si měli věřit. Jestli však věříš téhle prolhané a manipulativní huse. Pak si najdu svou dceru sama."

Načež se otočila na patě a dřív než se mohli vzpamatovat, vyběhla ven. Už tam nemohla zůstat ani chvíli.

„Liliano! Okamžitě se sem vrať! Jsem laird a ty zůstaneš zde! Je to můj rozkaz!" slyšela za sebou jeho řev, ale nehodlala uposlechnout.

Musí najít svou dceru a zbavit se Almy. Navždy.

Běžela a přes slzy skoro ani neviděla na cestu. Když vyklopýtala ze síně ven a na okamžik ji oslepilo světlo, do někoho narazila. Zvedla zrak a poznala Briana.

„Ach, omlouvám se, lady," omlouval se okamžitě a na poslední chvíli jí pomohl udržet stabilitu.

Když viděla jeho upřímné zděšení, opřela se o něj ještě víc a vytryskly jí slzy.

„Briane! Unesli ji, unesli," mumlala mezi pláčem.

Mladík byl jejím chováním naprosto vykolejený, že chvíli ani nevěděl, co by měl dělat. Nakonec ji začal plácat po zádech a snažil se ji utišit.

„Musím najít svou dceru! Musím! Prosím, pomoz mi," vydechla mezi vzlyky.

Cítila, jak se po jejích slovech zajíkl, ale držela se ho pevně. Zaprosila.

„Laird ji najde, nemusíte se bát, má paní," snažil se ji uklidnit.

Ty slova ji však naopak zničila. Ne, ona ji musí najít. Svoji dcerušku nejmilovanější. Potlačila další vzlyk a zoufalství, které se jí rozlévalo po celém těle. Cítila, jako kdyby někdo tahal za neviditelné nitky. Ztráta jí rvala srdce na kusy. Najde svoji holčičku a ti, co to provedli, budou trpět. Strašně moc. Cítila spíš, než že by věděla, že její dítě není na hradě. Tady by ho hned našli. Ne, Alma musela mít spojence, co dostal dítě pryč.

Když náhle ucítila pod rukou Brianovu zbraň, v mysli jí zůstala jen jediná myšlenka. Musí utéct a dostat se pryč. V tu chvíli bylo rozhodnuto. Její rozhodnutí nešlo vzít zpět.

Nenápadně z opasku sebrala pistoli a přiložila mu ji na břicho. Zoufalí lidé dělají zoufalé věci.

Pocítila jeho šok společně se slovy: „Má paní, co to děláte?"

Liliana si otřela slzy, když k němu zvedla oči, v nichž křičela zoufalou prosbu. Potřebovala ho.

„Pojedeš se mnou a pomůžeš mi najít dceru! Je mi to líto, Briane, ale jinak to nejde. Prosím, pochop to," zamumlala.

O chvíli později už seděli oba na koních a ujížděli ven z panství.

****

„Má paní, nemusíte na mě mířit. Nehodlám vás v téhle divočině nechat samotnou," zahučel muž po nějaké době, kdy mlčky ujížděli pryč od bezpečí domova.

Liliana nemluvila jen usilovně myslela na svou dceru, jako kdyby jejich spojení matky a dcery mohlo pomoci najít ji. Kde je jen tobě konec, Rosemarie?

Byla si však jistá jedinou věcí, že na panství není. Nevěděla proč, ale srdce jí říkalo, že je pryč. Navíc tam by se nedalo schovat malé dítě před hledáním stylu jejího manžela. Při pomyšlení na něj jí píchlo u srdce. Nevěřil jí. Omotala si ho kolem prstu a on raději uvěřil jí. Po tvářích jí stekla zbloudilá slza.

Nyní k Brianovi zvedla nechápavě zrak a pak ho upřela na svoji klepající zbraň. Načež ji okamžitě sklopila.

„Omlouvám se, Briane. Je mi to líto..." začala, ale mladík se k jejímu šoku na ni zazubil, když si vzal pistoli zpět.

„Má paní, takové dobrodružství jsem už dlouho nezažil. Doprovodil bych vás i bez té pistole, ale očividně mi to nemyslí tak rychle," dodal mile.

Liliana na něj zůstala ohromeně hledět.

„Opravdu?" zašeptala vyčerpaně.

Brian přijel blíž a jemně jí vzal otěže z rukou.

„Nebyl bych správný muž, kdybych nepomohl ženě v nouzi, má paní. Mně můžete věřit. Nezklamu vás," pronesl rozhodně a dodal: „Jste vyčerpaná. Měli bychom si někde odpočinout."

Liliana hleděla kolem sebe. Na rozlehlé pláně a daleký les. Nic nepoznávala. Vlastně toho moc ze země, která se stala jejím domovem, neznala. Jak v téhle rozlehlé zemi jen najde svou dcerku? Neměla tušení, kam ji mohli odvézt. Nevěděla vůbec nic.

„Nemohu odpočívat! Musím hledat Rosemarie, Briane!" pronesla rozhodně, když se k němu vrátila svým zrakem.

Muž si ji chvíli starostlivě prohlížel, ale pak kývl. Nejspíš chápal, že by jela dál, i kdyby byla vyčerpanější. Šlo o její dítě.

„Tak kde začneme? Víte, kam by ji mohla ukrýt?" otázal se vzápětí rozhodně, a když to žena uslyšela, skoro se vděčností rozplakala.

„Ty mi věříš? Že to byla Alma?" vydechla nechápavě.

Brian se na svou paní dlouze zadíval. Viděl její vyčerpané rysy, které byly protkány zoufalstvím a v srdci mu zaplálo odhodlání. Udělá cokoliv, aby se znovu usmívala. Najdou její roztomilou holčičku a dostanou ji do bezpečí.

„Nevím, co se tam stalo. Ovšem někde začít musíme. Tak třeba s chůvou."

Vlastně neřekl, že jí věří, ale přesto se jí ulevilo. Byl na její straně a ona mu to nikdy nedokáže oplatit. Už navždy bude jeho dlužnicí.

„Víš, kde žije Almy rodina? Řekla bych, že na našem panství ne. Tam bychom měli začít."

Oči jí zaplály novou nadějí, když Brian přikývl. Jeho meč se zaleskl na slunci, jako kdyby jim dával požehnání.

****

„Kde zatraceně je? Kde je má žena?" zařval Fergus, až se jeho muži před jeho hněvem přikrčili.

Jejich velitel mrskal blesky vzteku naprosto po všech.

„Hledali jsme mladou slečnu, nevěděli jsme, že máme hledat také vaši ženu," pokusil se vysvětlit Malcolm a byl první, který na svého lairda promluvil.

Ostatní na něj jen hleděli a doufali, že na nich si hněv nevybije.

Fergus na něj upřel chladný pohled a otázal se: „Moji dceru jste snad našli, drahý Malcolme?"

Každá odpověď na tuhle otázku byla špatná. To oba věděli, ale něco říct musel. Musel si vybrat mezi jedním a horším rozhodnutím.

„Prohledali jsme to tu odshora až po kobky, ale lady Rosemarie nikde není ani stopa," odvětil klidně Skot.

Ian, který stál za Fergusem a přihlížel jeho hněvu, konečně přistoupil blíž a položil mu ruku na rameno.

„Však my je obě najdeme, příteli," pronesl s příslibem.

Vůdce se mu vytrhl a prohlásil temným hlasem: „Ten, kdo mi unesl dceru, za to zaplatí životem!"

Načež přejel vražedným pohledem nastoupené muže a sprostě zaklel. Nechtěl na Lilianu tak křičet. Nechtěl, aby se na něj dívala takovým pohledem. Jenže ona si prostě nenechala pomoci a schovala se před Almou. Kdyby ji nechala s ní, mohla tu jejich holčička ještě být.

A to obvinění neustále. To nemohlo být možné. Chůva byla s dalšími služebnými dole a pomáhala a poté hledala jeho. Byl s ní. Neměla, kdy to udělat.

Ticho v místnosti se stávalo čím dál hrozivější. Vztek mu plál celým tělem. Celé roky odrážel všechny útoky a většina klanů k němu měla respekt. A najednou se někdo dostal dovnitř a ven bez zpozorování. To se přece nemohlo jen tak stát. Někdo musel něco vidět!

Prudce vzal ze stolu korbel a pořádně si lokl piva. Dnešní den už nemohl být horší. Všechno se mu sypalo pod rukama. Nejdřív Rosemarie a nyní zmizela i Liliana.

„Já vím, kde vaše žena je, laidře!" přerušil jeho temné myšlenky hlasitý výkřik.

Muž, který byl tím hlavním v místnosti, překvapeně zvedl zrak, aby viděl toho, kdo promluvil.

To už se začal rozestupovat zástup jeho mužů a on zvědavě čekal, kdo to bude. Davem si pomalu a důstojně kráčel stařec, který se opíral o hůl. Zvuk hole se rozléhal ztichlým sálem a každé oko se na něj upíralo. I Fergus byl šokován, když se k němu Gruag s vážným výrazem blížil.

Ten stařík si dokázal získat srdce jeho ženy a ona jeho. Byla jediná, kdo si s ním rozuměl v celém klanu. Byl to podivín, ale pro Lilianu ne. Pro ni to byl přítel, což se zdálo nemožné.

Starý muž se konečně za naprostého ticha zastavil těsně před mužem, který měl nejvyšší postavení v celém klanu.

Chvíli si oba hleděli mlčky do očí, než se Fergus otázal: „Tak kde je má žena, Gruagu?"

„Odjela s Brianem hledat svou dceru," pronesl nevzrušeně.

****

„Má paní, dnešního dne už se tam nedostaneme. Je to příliš daleko. Měli bychom se utábořit," porušil Brian ticho, když už se stmívalo.

Liliana hleděla do dálky a snažila se přijít na to, kde by mohla její holčička jen být.

„Jak je to ještě daleko?" otázala, aniž by odpověděla na jeho slova.

Nemůže spát, když neví, co se děje s dítětem její lásky.

„Nikdy jsem tam nebyl, jen přibližně vím, kde by ta vesnice měla ležet. Budeme se někoho zeptat, až objevíme nějaký přístřešek," odvětil mladý muž upřímně.

Načež rozhodně zadržel koně a seskočil dolů. Pustil ho a zadržel i jejího.

Když k němu sklopila zrak, pronesl rozkazovačně: „Dál už dnes nepojedeme, má paní!"

Liliana mu věnovala chladný pohled a chtěla použít svoji autoritu, aby ho donutila v cestě pokračovat, ale neudělala to. Všude kolem ní se stmívalo. Ztratili by se a ona by nikdy nenašla Rosemarie.

Proto jen odevzdaně přikývla a teprve v tu chvíli si uvědomila bolest celého těla a únavu, která na ni bez varování padla. Najednou už se nedokázala hnout. Udělat těch pár pohybů, aby slezla z koně, se zdálo jako nadlidský výkon.

Dokud byla rozhodnutá jet dál všechno potlačila, ale nyní už nemohla.

„Má paní, nepojedeme dál. Můj úkol je vás chránit a proto..." začal mladý muž, který si její nedostatek pohybu vysvětlil po svém, ale ona ho rozhodně přerušila: „Jen... nedokážu slézt."

Okamžitě se odmlčel a došel zpět k ní. Nejistě na ni hleděl, až se Lilianě po tváři mihlo pobavení, když vymýšlel, jak jí pomoci bez toho, aby se jí byť jen dotknul.

„Pohledem mi nepomůžeš, Briane!" zažertovala a mladík zrudnul.

Rychle se vzpamatoval a nejistě odvětil: „Jste dáma a laird..."

„Ten tu není. Prostě mi pomoz dolů, jako kterékoliv jiné ženě!"

Brian se pro jistotu rozhlédl, jako kdyby kontroloval, zda ho přece jenom nikdo nevidí, ale pak ji rychle chytil kolem pasu a lehce sundal. Načež ihned ustoupil, aby snad nepřekročil nějaké hranice. Zatímco ona se musela opřít o koně, aby neupadla, protože nohy jí odmítly poslušnost.

„Rozdělám oheň a budu držet hlídku, má paní. Vy se musíte vyspat," prohodil po chvíli, kdy se vydal hloub do lesa, aby přinesl nějaké dříví.

Neodpověděla. Jen se usadila na kámen a zamyšleně se kolem sebe rozhlížela. Jak začínala být čím dál větší tma, tím se les zdál děsivější. Jenže se nebála. Ne toho. Bála se o své dítě, které měla mít dávno v náručí. Uložila by svou dcerku do kolébky a povídala legendy. Jenže to vše bylo pryč. Někdo jí dítě vyrval a sebral. Malou drobnou holčičku. Copak mohla někomu něco udělat? Nemohla.

Po tvářích jí stekla jedna slza a za ní následovaly další. Hrůza, děs a samota propukly na povrch.

Kde jen je? Stará se o ni někdo? Uspává ji s láskou?, otázky se jí honily hlavou. Byla tak malinká a zranitelná. Neměla se, jak bránit.

Hlava, která ji celou jízdu třeštila, ještě zesílila bolest, až zasykla.

A Fergus? Její manžel, kterého miluje. Jak jen jí mohl nevěřit? Jak mohl ihned uvěřit té lhářce? Ona byla jeho žena, měl věřit jí, a nebo ji aspoň vyslechnout. Jenže on neposlouchal. Stál si za svým a hodil na ni vinu za únos jejich dcery. Vždycky byl tvrdohlavý, ale neměl se nechat přesvědčit chůvou. Měl věřit svému srdci! V lásce to bez důvěry nejde.

„Ach, Fergusi," zašeptala do tmy unaveně a zoufale.

Když najednou uslyšela jakési zašustění, vylekaně se kolem sebe rozhlédla. Brian neměl být daleko, ale v noci v lese nemohli být žádní dobří lidé. Nejistě se posunula k brašnám, do kterých ve stájí naházela s Brianem nejnutnější věci, a hbitě od jedné odvázala luk a vložila do něj šíp. Zvuky se ozývaly blíž a blíž. Byly z jiné strany, než kam odešel Brian. Mohl to být kdokoliv.

Nezůstane bezmocná. Už nikdy! Pomalu vstala. Nedovolí, aby se k ní někdo přiblížil. Pevně sevřela zbraň a ruce se jí strachem začaly potit.

Nyní už slyšela šramot přicházející z pravé strany víc než jasně. Napnula luk a dala do něj šíp.

„Tak jo, pojďte blíž," zamumlala rozhodně a upřeně hleděla do tmy. Prst nejistě čekal na další signál, aby dovolil šípu vystřelit a zasáhnout nepřítele.

Liliana tam nestála jako troska, kterou byla před chvílí. Ne, vypadala jako bojovnice rozhodnutá chránit sebe i své okolí.

Když se vzápětí z keře vynořila noha bez dalšího rozmýšlení vystřelila. Nehodlala čekat, aby nepřítele poznala tváří v tvář.

V tu chvíli se také stalo několik věcí najednou. Šíp, který vypustila, totiž letěl poprvé, co držela luk v rukou, tam kam chtěla, jenže k noze se přidal obličej a ona ke svému šoku poznala Briana.

Okamžitě upustila luk na zem a stoupla si před něj, když viděla, jak muž s plnýma rukama dříví nevěřícně hledí na šíp a na poslední chvíli skočil do křoví, aby se vyhnul střetu, ze kterého by jako vítěz určitě nevyšel.

„Panebože, zatraceně," vyjekl při skoku a Liliana si dala ruku před ústa, aby zadržela zděšený výkřik.

Minutu jen hleděla tam, kam spadl šíp, než si zvedla sukně a vrhla se k místu, kde skončil Brian.

„Á tady jsou mravenci! Kupa! K čertu. Běžte pryč!"

Prodírala se vysokou trávou a volala: „Briane, opravdu se moc omlouvám. Myslela jsem, že to jsou lapkové, vrahové nebo někdo nebezpečný. Odešel si jinudy, tak jsem myslela, že se tudy i vrátíš. Je mi to moc líto. Já opravdu nechtěla."

„Nepřibližujte se!" ozval se hysterický výkřik, až se na okamžik zastavila. To už se zdálo, že se Brian uklidnil.

„Jedině beze zbraně," uslyšela vzápětí přidušený výkřik.

Vrhla se k tomu místu, přičemž horovala: „Nic nedržím. Je mi to líto."

To už se nad trávou vynořil mužův obličej. Nejistě se rozhlédl, a když v jejích rukou opravdu nic neviděl, pomalu vstal.

„Mohla jste mě zabít," vyhrkl vyčítavě a nevěřícně.

„Copak jsem mohla vědět, že se trefím? Poprvé se mi povedlo se trefit, kam jsem chtěla," rozradostnila se na okamžik. Mladík se tím tak nadšen nezdál.

„Není to pokrok, Briane?" otázala se nadšeně.

Bez jediného slova kolem ní přešel a sebral luk s šípy.

„Kam to neseš?"

„Do bezpečí. Má paní, nebudete to potřebovat. Postarám se o vaše bezpečí, to slibuju na svůj život," pronesl rozhodně a schoval zbraň mezi své věci.

Žena se na něj vyčítavě zadívala.

„Takhle bych se, ale dokázala bránit sama!"

„Byla to náhoda! Mohla jste mě zabít," vykřikl dramaticky a zhluboka se nadechl, aby to vydýchal.

Načež začal připravovat oheň, zatímco Liliana rozčíleně hleděla do míst, kde byl luk s šípy. Poprvé se jí povedlo trefit, co chtěla a rázem jí to je zabaveno.

„A jak se budu bránit, když nás někdo přepadne?" otázala se po dlouhé době, kdy seděli kolem malého ohně a ohřívali se. Tma už dosáhla skoro vrcholu.

Muž k ní zvedl zrak a odsekl: „Ochráním vás!"

Dívka se zakousla do chleba, který sebou vzali a odvětila mazaně: „A co když jich bude víc?"

„Tak utečete a mě tu necháte, abych se o ně postaral," pronesl klidně a sám ukusoval ze své trošky jídla.

„A co když se za mnou vrhnou a já jim neuteču? Budu bezbranná!"

„S lukem jste sama sobě nebezpečná, lady!" odsekl muž a už vypadal opravdu nakrknutě. Vrhl na ni rozčílený pohled přes plameny, ale ona mu věnovala jen sladký úsměv.

„A jak se teda budu bránit, Briane?" rýpala dál.

„Nebudete muset! Odlákám je od vás!" zahučel Brian.

„Nechci se cítit bezmocně," dodala hlasem plným smutku.

Nechtěla se cítit bezmocně a vydaná na milost a nemilost nepřátelům. Chtěla být sama schopná se bránit a zachránit klidně i svoji dceru před kýmkoliv.

Brian, který okamžitě postřehl změnu v jejím hlase, si v tu chvíli uvědomil, že bylo lepší, dokud si z něj utahovala, než že se nyní oddala starostem.

Vstal a poodešel ke křoví. Žena za ním překvapeně hleděla. Nechápala, co to dělá. Neviděla, co se tam děje. Když se vrátil do světla, překvapeně zamrkala, když k ní došel a dal jí do ruky tlustý klacek.

„Takhle se můžete bránit, má paní. Cítíte se bezpečněji?" otázal se nevzrušeně, ale ona si všimla jiskřiček pobavení.

Jemně vzala dřevo a povzdechla si.

„Myslela jsem něco lepšího, ale asi nemám moc na výběr, že?" prohodila a dala si k sobě zbraň. Lepší nějaká než žádná.

Načež se uložila blízko k ohni na pokrývku a přikryla se Brianovým pláštěm. Muž seděl na druhé straně a hleděl do tmy kolem nich, jako kdyby tak mohl poznat, že se někdo blíží.

„Klidně můžu také hlídat," dodala ještě nejistě, ale muž zavrtěl hlavou.

„Já se o to postarám, má paní. Vy se musíte vyspat. Vypadáte, že každou chvíli omdlíte. Ochranu nechte na mně. Se mnou jste v bezpečí," pronesl klidně, a tak zavřela oči.

Ponořila se do tak potřebného spánku. V něm utichla bolest hlavy i starosti o její milovanou holčičku.

****