Další kapitolka je na světě a já doufám, že si ji užijete. Fergus se ukáže jako skvělý vypravěč a Liliana jako milá a hodná ošetřovatelka. Tak krásné čtení.

„Já opravdu nechápu, proč jste se museli tak zřídit!" rozčilovala se Liliana, když omývala Fergusovi rány.

Hadr namočila do vody, která už byla pořádně nacucaná krví a bez jediného váhání mu to připlácla zpět, až muž zasténal nad její nešetrností.

Žena mu věnovala jen káravý pohled a vyjekla: „Jsi Skot, tak snad něco vydržíš, můj pane! To ani nemůže bolet!"

Laidr na ni upřel smrtící pohled, když prohodil: „Dokážu se o sebe postarat sám. Nějaké rány mě nerozhází, Liliano."

Mladá dáma mu jen víc přitlačila hadr na obličej a znovu uslyšela zaúpění.

„To je vidět. Víš, drahý, usmířit jste se mohli i jinak, než se zmrzačit!" dodala zoufale a zadívala se na šaty, které měla pocákané jeho krví, což si sice většinou udělala sama, jak s tím máchala, ale to by rozhodně před nikým obzvlášť před manželem nepřiznala.

Maruna se sice nabízela, že se o něj postará, ale Liliana jí s milým úsměvem, vysvětlila, že někdo si s ním musí vážně promluvit a příznivější doba jen tak nenastane. Kořenářka přikyvovala při jejích slovech a popřála hodně štěstí. Načež jí před odchodem poradila, co bude potřebovat.

Dívka ji pak ještě na poslední chvíli zarazila, a když na ni druhá žena upřela zrak, dodala: „Víte, že to není nic proti vám, drahá, jste nejlepší kořenářka. Příště vám ho s radostí přenechám. Možná zkuste, jestli Alice nechce ošetřit Iana."

To už se vrátila do přítomnosti k ošetřování mrzutého laidra. Musela se pousmát při jeho znechuceném úšklebku, který se mu na tváři objevil po jejích slovech.

„Jak jinak, drahá? Jsme chlapi," odsekl jí manžel a snažil se uhnout před jejím dotykem.

Ovšem ona byla mrštná a nenechala se jen tak odbýt.

„Rozumnou domluvou. To neznáte?"

„Nejsme ženské," odsekl napruženě.

„Jistě, vy jste daleko rozumnější. Klidně si zlomíte všechny kosti v těle jen, abyste si dokázali, jak úžasní jste, drahý," odvětila rozčíleně a máchla hadrem někam do neurčita.

To už jí, ale muž jedním kočičím pohybem z rukou vytrhl hadr, až se leknutím zajíkla. Vrhla po něm vražedným pohledem, ale on si z toho očividně nic nedělal.

„Dokážu si to ošetřit. Jen to zhoršuješ, maličká."

Liliana se na něj uraženě zadívala, ale pak si založila ruce na hrudi, načež prohodila: „Tak si to ošetři stejně dobře jako další své rány, můj drahý manželi."

Manžel si jemně přiložil hadr na největší ránu na obličeji, než mu došlo, že na té větě je něco špatně. Zvedl hlavu a setkal se se sladkým úsměvem své paní. Co to zde na něj zkouší? Copak si někdy něco špatně ošetřil? Tss, ženské, jen člověka zmatou.

„Co tím chceš říct, Liliano?" nedokázal zadržet otázku, která se mu vedrala na jazyk.

Jeho drahá choť se ještě chvíli tvářila hluboce uraženě, než k němu přistoupila zezadu. Jak ji Skot neviděl, vůbec se mu to nelíbilo. Co kdyby se v její roztomilé hlavičce náhle něco vynořilo a najednou by za ním zastříhala nůžkami? Jen při té představě se mu udělalo zle. Ty časy měli už za sebou a on je nehodlal opakovat.

„Kdyby sis některá zranění pořádně ošetřil, nemusel bys mít tolik jizev," konstatovala, když se dotkla jizvičky na zádech, z čehož mu po nich přeběhl mráz.

„Čím víc jizev, tím tě lidé víc obdivují, drahá," pronesl jako by mluvil s nějakou hloupou služebnou.

To přeci muselo být každému jasné. Kdyby neměl jedinou jizvu, byl by pro smích svým mužům.

„Všechny jsem čestně získal v boji," dodal nadšeně a zatvářil se pyšně jako páv.

Liliana na něj vrhla nechápavý pohled. To myslel vážně? Jizvy si udělal naschvál?

„To jsi na to hrdý? Že si neumíš ošetřit rány, Fergusi?" vyhrkla nechápavě.

Muž rozčíleně zabručel a přiložil si namočený hadr na čelo. Začínal být rozzlobený. Co na tom není k pochopení? Miloval ji, ale někdy byla tak nechápavá. Navíc z jejího znění vyšel jako největší hlupák on. To snad ani nemohlo být možné.

„Proč to musíš tak překroutit, Liliano? Někdy jizvy nejdou zmizet. Každou jsem získal v úžasném boji. Někdy ti povyprávím, jak jsem s Ianem přelstil hned dva laidry najednou, to by-" začal rozzlobeně mluvit, když ho Liliana přerušila: „Ale ta na zádech by šla, kdyby si chtěl."

Načež mu vytrhla hadr a znovu ho namočila, přičemž dodala: „Ale to mě teď nezajímá, Fergusi. Nemusel ses s Ianem mlátit hlava nehlava. Co si o tobě pomyslí naše dcera?"

„Že její tatínek je velký bojovník," pronesl nadšeně a pýchou celý skoro vzrostl o pár centimetrů.

Mladá lady se po těch slovech jen ušklíbla a chtěla mu dát přednášku o tom, že její dcera rozhodně nebude v tomhle věku soudit, jak je skvělý bojovník, když se ozvalo zaklepání.

Liliana vrhla poslední rozčílený pohled po manželovi, odložila hadr a řekla: „Prosím, vstupte."

Po těch slovech dovnitř vešla Alma a ona se musela držet, aby na ni něco dalšího nevykřikla. Aspoň si ji tedy podezřívavě prohlížela. Nevěřila jí a ani nezačne, protože měla další důvod. Důvod, který nikomu neprozradila. Taky proč. Nikdo jí tak úplně nevěřil, nebo věřil jen proto, že ji měl rád. Sledovala chůvu stále, i v noci vstala, aby nakoukla dírkou a zjistila, že žena v místnosti nebyla. Dokonce vešla i dovnitř, aby si byla naprosto jistá. Prohledala každý píď poté, co zkontrolovala, že její dcera dál klidně spí. Pak šla vzbudit Ferguse, ale než se jí to povedlo, žena stála ve dveřích a tvářila se ospale.

„Něco jste potřebovala, lady?" otázala se sladce.

Chtěla na ni vychrlit tolik otázek, ale rozmyslela si to. Nehodlala odkrýt své karty. Věnovala jí rozhodný pohled.

„Ne, jen jsem chtěla dát dcerce pusu na krásné sny. Můžete zavřít," prohodila.

Podezření se však usadilo v srdci o to rozhodněji. Manželovi ovšem nic neřekla, když ráno vstal. Ani svým přítelkyním se nezmínila o této příhodě, jen o té, kterou všichni znali.

Když se nyní chůva uklonila, klidně si ji prohlížela. Nenechá ji vyhrát. Bude ve střehu.

To už žena pronesla: „Chtěla jste, abych vám dala vědět, až půjdu na večeři. Tak jsem zde. Pak se na noc vrátím. Mohu odejít?"

Ta její úslužnost! Nemohla ji vystát! Když s ní byl Fergus, chovala se jako nejlepší chůva, ale když byly samy nebyla taková. Něco chystala a ona nic neponechá náhodě.

Věnovala jí falešně milý úsměv, když jí pokynula, aby šla. Přičemž dodala, že si se svou dcerou užije čas, jak měla samozřejmě v plánu.

Víc se jí nevěnovala a s povzdechem si znovu prohlížela manžela. Vypadal strašně.

Jen nad ním mávla rukou a vydala se do vedlejší komnaty. Okamžitě se jí na rtech rozhostil úsměv, když se setkala s roztomilýma očičkama své dcerky. Srdce jí poskočilo radostí.

„Má krásná Rosemarie," zamumlala a jemně si ji vzala do náručí.

Když se otočila, uviděla stát ve dveřích manžela, který ji s úsměvem pozoroval. Věnovala mu zamrkání a on jí.

Pomalu došel až k nim, políbil ji na hlavu a zašeptal ke své dceři: „Tvá matka má pravdu."

Liliana se jím nechala obejmout a oba upírali zrak na dítě v jejím náručí. Žena vzpomínala na to, co musela zažít, aby se dočkala všeho, co chtěla. Získala lásku laidra a měla nádhernou dceru. Nemohla být šťastnější. Užívala si pocit štěstí, který ji obestřel, když cítila paže kolem sebe a dech na krku. Ač se tvářil Fergus jakkoliv zamračeně, věděla, že je má obě rád.

„Mohl bys naší dceři dnešního dne říci nějaký pěkný příběh ty, drahý," pronesla po dlouhé době, kdy si jen v tichu a souznění užívali přítomnost.

Jemně se mu vyvinula a s dcerou v náručí se k němu obrátila. Muž se na ni nejistě zamračil.

„Příběh? Proč, maličká?" nechápal.

Liliana jen zavrtěla hlavou nad jeho slovy a povzdechla si. Někdy to stálo za to.

Chytila ho za ruku a poznamenala: „Dětem se vypráví příběhy se šťastnými konci, aby usnuly. Nebo legendy. Naší dceři se nejvíc zatím zalíbila... "

Načež se odmlčela a vzápětí dodala nevinně: „Legenda o laidrovi a jeho potřeštěném příteli. Při této legendě jsem zahlédla něco jako úsměv."

Přičemž manžela pozorovala zpod sklopených řas. Ovšem ten se stále tvářil úplně stejně nechápavě, jako když se o tom vůbec zmínila. Jeho výraz by se dal definovat jako zamračený a nepochopený. Přesto by ho nejraději políbila. Rty se jí zvlnily do úsměvu. Bylo těžké ho nemilovat. Vždyť ho mohla tolika věcem naučit. Stačilo jen správně volit slova a udělal, co chtěla ona, aniž by si uvědomil, že ho přechytračila. Naopak si mohl gratulovat, jak udělal jen, co on sám chtěl.

„Mně nikdo nic nevyprávěl, Liliano. To se pro mou dceru nehodí," učinil po nějaké chvíli konečně prohlášení a dívka měla chuť ho něčím udeřit po těch slovech.

Místo toho však prohodila lehce: „Ty si pamatuješ vše, když si byl robátko v kolébce, drahý?"

A něžně políbila dcerku na čelo, přičemž si pomyslela, že vychovat ji správně, bude mnohem těžší, než si myslela. Obzvlášť když viděla svého manžela, jak se s tím zatím vypořádával.

„Samozřejmě, má ženo, rozhodně jsem neposlouchal nějaké legendy. Kde jsi to prosím tě, slyšela?" dodal vážně a rozhodně, přičemž si nechtěně přejel po tváři a dotkl se ještě bolavého zranění. Na okamžik zkřivil tvář bolestí, ale rychle to zakryl rozzlobeným pohledem.

Jeho žena si toho ovšem nevšimla, protože jemně mluvila na holčičku, která den ode dne rostla přímo před jejíma očima a ona se nechtěla nechat oddělit od jediné chvíle s ní. Byla krásná a rostla jako z vody. Úsměv její malé holčičky, jí vždy zlepšil den. Její láska k ní byla stálá a neměnná.

„Posloucháš mě, drahá?"

Její očička jí každý den připomínala muže, který svou lásku k dceři vyjadřoval jedině, když ho nikdo neviděl nebo za její přítomnosti. Jinak myslel jen na to, že ji naučí šermovat. Protočila oči a pousmála se. Byla si jistá, že jakmile Rosemarie začne mluvit, dokáže si svého přísného otce omotat kolem prstu. Už nyní dokázala skoro nemožné.

„Liliano! Jsem laidr! Jak sis mohla dovolit, mě neposlouchat?" zahučel muž opravdu rozzlobeně.

To už se na něj jeho žena usmála a jemně pohoupala dcerušku, která ji pozorovala zvídavýma očičkama, načež se zastavila, až těsně před ním. Muž vypadal překvapeně, když k němu natáhla ruce s dcerkou. Nechal si do svých paží položit tělíčko Rosemarie jako v transu.

„Co to-" začal rozhořčeně, ale dával dobrý pozor, aby nezvýšil hlas, když na něj holčička upírala ten nevinný pohled.

Jeho žena mu věnovala úsměv, když ho políbila na tvář a poznamenala lehce: „Dneska uspíš krásným vyprávěním naši dceru ty, Fergusi. Jsem na tebe hrdá, drahý."

Zamávala dcerce a vydala se do jejich komnaty. Měla nutkání se otočit a přesvědčit se, že ji manžel drží opravdu dobře, ale ovládla se. Musí se vzchopit a stát se otcem své dcerce, ač jen v jejich komnatě. Možná to nebylo správné, když byl laidr a ona by také neměla chtít svoji dceru vidět neustále, ale někdy cítíme v srdci sílu, které se nejde postavit. Sílu, jež nás chytí a už nepustí.

Když o půl hodiny déle nenápadně nakukovala do komnaty její dcery, pozorně naslouchala. První, co uslyšela bylo: „... A to tam bylo krve jako z vola..."

Šokovaně si dala ruku přes ústa a zadržela tak pohoršený výkřik. To se mi snad muselo jen zdát, uklidňovala se v duchu a vykoukla ze svého úkrytu, aby se ujistila, že její malá Rosemarie je v bezpečí. Okamžitě si všimla svého muže, jak sedí na posteli a v náručí svírá děťátko. Jen opatrně, aby jí náhodou neublížil. Ulevilo se jí. To ji jen klamaly smysly. Na okamžik se na ten obrázek rodinné lásky dívala. Jak jen mohla mít obavy. Fergus to s ní umí i přesto, že by to nikdy nepřiznal. Nevěnovala pozornost jeho mluvě a jen si užívala ten pohled. Skoro se jí přitom svíralo srdce. Po chvíli se zaposlouchala znovu do jeho vyprávění.

„Bylo nás tam mnoho. Stáli jsme vedle sebe a báli jsme se...chacha... samozřejmě, že nebáli. Jsme Skoti."

Na těch slovech nebylo nic tak hrozného kromě naprostého neumění vyprávění jejího manžela. Uklidnila se. Předtím si nejspíš musela představovat tu nejhorší variantu, která by se mohla stát.

„...Vytáhl jsem z něj meč a vnitřnosti se vyhrnuly ven..." uslyšela vzápětí tichý hlas svého muže a nevěřícně vykulila oči. Musela se chytit dveří, aby nespadla na zem.

„Všude kolem mě padaly hlavy, Rosemarie. Naučím tě, jak to udělat jedním tahem a..."

„Né! Kristova noho! Nikdy! Ne! Mlč, laidře," přerušila ho s výkřikem a vrhla se k němu.

Nevšímala si jeho leknutí, jako kdyby viděl ducha a vzala mu dceru z náručí. Vytřeštěně na něj hleděla, zatímco holčička spustila křik.

Bože, to jsem určitě neslyšela. Určitě ne! To se mi jen zdálo.

Manžel na ni upíral nechápavý pohled, když vstal.

„Co se děje, maličká? Chtěla si, abych jí něco vyprávěl!" prohodil rozčíleně při pohledu na její výraz vzteku.

Tady se člověk nikomu nezavděčí. Ztrapňuje se tu a mumlá něco dítěti, které mu stejně nerozumí a jeho žena se na něj stejně dívá, jako by měl tři hlavy. Neuvěřitelné. Je laidr a ne chůva.

„Pane na nebi, cos jí to povídal? Chtěl si snad, aby měla noční můry, můj pane?" vyjekla a snažila se utišit dítě ve svém náručí.

Ještě nyní jí vztek vibroval celým tělem. O bitvě! O vnitřnostech! Bože, za co mě trestáš?

„Co se ti, má milá, na tom nezdá? Dělal jsem, co si chtěla a mohu-li říct, do té chvíle, než ses ke mně přiřítila jako šílenec, ani neplakala. Nechápu to. Co se ti nelíbilo?" rozčiloval se Fergus.

Žena se musela hodně zhluboka nadechnout, aby se na něj rovnou nevrhla. On prostě vůbec nerozuměl tomu, co provedl! Kolébala dítě v rukou a šeptala mu tišící se slůvka.

Načež vrhla rozzlobený pohled po manželovi a zasyčela: „Drahý muži, co si nepochopil na pěkném vyprávění se šťastným koncem? Jak si naší dceři mohl vyprávět o bitvě? Je moc malá, abys jí do hlavy dával takovéto brutality!"

„Vždyť kdyby sis, má milá, poslechla zbytek, tak bys zjistila, že to dopadne dobře. Skoti vyhráli!" vyhrkl nadšeně laidr a jeho výraz nabral zase chvilkové nadšení, jako když o tom vyprávěl Rosemarie.

Liliana si povzdechla. Tohle nemělo cenu vysvětlovat. On snad opravdu věřil, že dítěti neuškodí slyšet, jak z někoho padají vnitřnosti. Tady je každá rada marná.

Obešla ho a položila dítě do kolébky, jemně dívenku přikryla a sledovala, jak se jí zavírají oči. Ještě, že aspoň někdo usne po tomhle zážitku.

„Mohl bych jí i zítra povyprávět o té bitvě, kde jsem byl ještě jako mladík. To byla velkolepá událost, otec..." spustil Fergus zapáleně a ona na okamžik musela zavřít oči, aby se uklidnila.

Moc se jí to však nepovedlo, protože ho vzápětí popadla za rukáv a odtáhla do nejvzdálenějšího rohu místnosti. Manžel nestačil zírat, když ho seznámila s novinkou, že už nikdy nebude jejich dítě uspávat, jestli chce vyprávět o bitvách, leda přes její mrtvolu.

Manžel protestoval a použil na ni rozkazovací způsob, který měl v záloze vždy se slovíčkem laidr, když něco nešlo, jak chtěl.

To už žena vyjekla rozčíleně: „Copak jí nemůžeš vyprávět něco o dobrých sílách Skotska, a tajemných bytostech, které žijí kolem nás? Bitva není něco, co by mělo malé dítě slýchat."

„Tajemné bytosti? To jsou nějaké žvásty snivých žen, zatímco bitvy jsou skutečnost. Krev je všude..." odsekl napruženě.

„Dost, Fergusi, podívej se na naši krásnou holčičku. To chceš, aby snila o těch tvých krvavých bitvách?" zarazila ho a došla až k němu.

Rozhodla se změnit taktiku. Objala ho kolem pasu a věnovala mu sladký úsměv.

„Opravdu chceš, aby nesla celý život břímě válek? Děti sní, věří a doufají. Chceš ji o tu možnost snad připravit?" promlouvala mu do duše a jemně mu hladila ruku.

Muž ji k sobě přivinul, ale zamrmlal: „Já jsem nesnil o žádných babách v lesích."

Liliana se po jeho slovech zachichotala a dodala lehce: „Asi tě budu muset naučit nějaký pěkný příběh, aby si mohl naši dcerku ještě někdy uspávat."

Muž k ní sklonil hlavu a na tváři se mu rozehrál úsměv.

„A já ti budu muset povyprávět, jak vypadá opravdový život, má milovaná," dodal něžně těsně předtím, než se jejich rty spojily v polibku.

Liliana se nechávala unést vlnou lásky, která postupovala od jejího čela až po paty. V první chvíli si ani neuvědomovala klepání, které se ozývalo. Užívala si pocit, že má svého tvrdohlavého Skota jen pro sebe.

„Zatraceně," zahučel Fergus, když se od ní odtrhl.

Zmateně na něj pohlédla, přičemž si všimla, jak vrhl pohled ke dveřím. Pevněji se ho chytila, a tak ho zarazila. Věnoval jí nechápavý pohled, ale dívka si jen položila prst na ústa a vzápětí se znovu zmocnila jeho úst.

„Lil-" začal, ale nemohl dopovědět.

Podvolil se jejím polibkům a rozhodl se spolu s ní ignorovat celý svět. Zasmál se, až mu smích nadouval hruď.

„Laidře? Laidře! Vím, že tam jsi!" uslyšeli vzápětí křik Iana.

Liliana v duchu zaklela, protože jí bylo jasné, že nebude trvat moc dlouho a muž vtrhne dovnitř. Tentokrát se od manžela odtrhla ona a zazubila se na něj.

„Povinnost volá, drahý, a nejspíš je velmi důležitá, když ten, kdo stále buší, tam stále je!" pronesla s úsměvem.

Muž se zamračil a křikl: „Ztichni, Iane. Nebo mi vzbudíš dceru. Hned tam jsem!"

Načež si ji k sobě přivinul a pohladil po tváři.

„Jen, co ho zabiju, vrátím se," dodal s koutky zvednutými v úsměvu a ona mu ho oplatila.

Načež rozrazil dveře a div s nimi nebouchl Iana za nimi. Ten se na něj zazubil, ale než mu mohl jeho přítel vynadat, zvážněl.

„Napadli vesnici. Hoří! Musíme jít. Hned!" vyhrkl rozhodně a Fergusovi okamžitě z tváře zmizel úsměv.

Znovu se z něj stal laidr a nikdo jiný neměl šanci se prodrat ven.

Vrhl se pro meč a prohodil k Lilianě: „Dej malou na starost chůvě..."

Dál ho nenechala domluvit a odsekla: „Umím se o sebe a své dítě postarat. Ty se nezdržuj a běž pomoci našim lidem."

Muž kývl a zmizel s Ianem v dalším okamžiku. Rázem se domovem rozezněl hlahol, křik. Liliana se vrhla k Rosemarie a vzala ji do náručí.

„Má paní, postarám se o ni. Vy můžete jít pomoci!" ozvala se za ní Alma.

Mladá dáma se vylekaně otočila. Vůbec ji neslyšela přijít. Při pohledu na chůvin úsměv jí přeběhl mráz po zádech. Rychle to ze sebe setřásla. To je z toho požáru, už jeden zažila a další by si nejraději odpustila. Chtěla vzít Rosemarie dolů, ale věděla, že by ji jen mohla zranit. Navíc nemohla všechnu pomoc nechat na Alici s Márií a dalšími ženami.

Znovu si ženu pohlédla, načež jí dala dceru do náručí.

„Dej na ni pozor," pronesla chladně a vydala se ven z komnaty.

Ještě se ve dveřích zarazila, zda dělá dobrou věc, ale v tu chvíli uslyšela výkřik zdola: „Má paní! Potřebujeme vás!"

Víc nebylo potřeba. Už neměla čas. Musela pomoci svým lidem. Nechala otevřené dveře a rozeběhla se chodbou ke schodům. Vkročila na první, když si uvědomila, že nemá žádnou zbraň. Co kdyby se nepřátelé dostali až dovnitř? Musí být připravena za každou cenu bránit vstup ke své dceři a svým lidem. Proto se otočila a běžela zpět do komnaty.

Vkročila dovnitř a zarazila se při pohledu na chůvu, balící její dítě do pláště. Nemohla věřit vlastním očím. Rázem se jí z hlavy vykouřil požár. Všechny její instinkty zpozorněly. Zůstala stát, ale to už se žena otočila a na okamžik vypadala vylekaně. Netrvalo to však dlouho, protože se Liliana vzpamatovala.

„Okamžitě mi dej mé dítě! Věděla jsem, že ti o něco jde! Celou dobu jsem měla pravdu. Nevymyslela jsem si to," vykřikla rozhodně a vrhla se k ní.

Alma však uskočila a najednou promluvila úplně jiným hlasem. Nebyl to ten pokorný, ale sebevědomý a nenávistný.

„Ach, lady, celou dobu působíte jen potíže. Kdybyste se do toho nemíchala, všechno by šlo, tak jak mělo."

Liliana se při těch slovech zarazila, než pokračovala k ní.

To už žena odložila dítě do kolébky a prudce vykopla nohou. Dívka uhnula na poslední chvíli a sama se napřáhla, aby ji udeřila pěstí nejlíp do obličeje. Alma se však lehce uhnula a shodila Lilianu na zem, až bolestí zasténala. Nehodlala se však vzdát, přetočila se na záda a vykopla nohou. Napoprvé se netrefila, ale vzápětí slavila úspěch, když žena zaklela, jak ji rána odhodila. Musela udělat několik kroků, než dokázala udržet rovnováhu.

„Mého dítěte se už nikdy nedotkneš! Nikdy!" vykřikla Liliana při další snaze jí ublížit. Vyštrachala se na nohy a vrhla se k ní.

Alma však byla mrštná. Nebyla dáma, a tak znala mnohem víc věcí, jak ublížit.

„Rozlučte se, lady, se svým dítětem. Je to naposledy, co ho vidíte!" zasyčela chůva, a když se k ní chtěla mladá dáma vrhnout, aby udělala cokoliv pro záchranu svého dítěte, nezvládla víc než krok, protože jí v hlavě vybuchla bolest. Myšlenky se jí roztříštily všechny do jedné. Bolest ji naprosto ochromila.

Nevěřícně vykřikla, když klesla na kolena. Někdo byl za ní. Někdo další je zradil! Chtějí jí unést dceru! Nemůže omdlít. Nesmí! Musí chránit své dítě! Musí, křičela v duchu, když se bránila zuby nehty temnotě, která se k ní stahovala. Zrak se jí rozostřil, ale ještě zahlédla, jak její sokyně klidně zvedá Rosemarie z kolébky. Chtěla křičet, ale z hrdla nedostala ani hlásku. Srdce jí kleslo až na dno duše. Né! Nesmí mi ji vzít. Pokusila se k ní natáhnout ruce, ale neměla dost sil.

„Zabiju tě!" zasykla těsně předtím, než klesla na zem a oči se jí zavřely.

****                                                                                                        Panství na hranicích Skotska a Anglie

Felicity pomalu kráčela po louce a jemně sbírala další a další květinu. Nevnímala muže jdoucí za ní. Už dávno je brala jen jako stíny kolem ní. Ve své mysli dokázala okolní vjemy zahalit a na pár okamžiků se mohla ponořit do vysněného světa. Světa, který byl lepší a ve kterém by její syn měl život, který by mu přála. Nepotřebovala mnoho, aby mohla být šťastná. Naučila se chtít jen nezbytnosti bez kterých se nedá žít.

„Má paní, pokračujte, nebo se vrátíme," vrátil ji úlisný hlas Marqueho do přítomnosti.

Ani se neohlédla. Nemohla vidět jeho úsměv, obličej ani stín. Mohla by tak udělat něco, co by ohrozilo jejího syna, a to nesměla.

Jen kvůli němu se snažila. Musela myslet na jeho bezpečí. Proto se bez jediného slůvka rozešla. Stoupala známou cestou, kterou vykračovala již tolikrát.

Bylo to jediné místo, kde chyběla krutost, která se kolem ní vznášela. Bylo to místo bezpečí, i když by tomu snad nikdo nevěřil. Neznalý člověk by se zde cítil ještě hůř, ale ona ne.

Když se zastavila před hrobem, na okamžik se jí myslí vrátily vzpomínky na minulost. Vzpomínky, které držela vzadu své mysli a žila přítomností. Nechtěla vzpomínat, chtěla přežívat.

Dlouho si nechala větrem odhazovat vlasy z očí. Divoká příroda kolem ní ji lákala, ale přesto se neohlédla, ani nehnula. Z dálky, kde stáli její strážci nebylo vidět jediné její pohnutí. Dříve klečela, nyní už stála.

Nikdo z nich nemohl vidět, že tiše mluvila. Nejspíš by je to ani nezajímalo. Byli to jen Rogerovi muži. Nezajímal je její osud, jen plnili rozkazy svého pána.

Nakonec po době, která se jí zdála neuvěřitelně krátká, položila s něžnou starostlivostí květinu na hrob. Chvíli na místo hleděla, jako kdyby na něco čekala, než se rozešla klidným krokem zpět.

****