Opravdu se moc omlouvám za tak dlouhou dobu, kdy jsem nic nevydala, ale ve škole toho bylo moc a psaní také stagnovalo. Tak snad mi to odpustíte a vydržíte to se mnou. Konečně mám další kapitolu, ale kdy bude další opravdu nevím. Doufám, že se brzy vrátím do svého psacího já. Tak snad se mnou budete mít trpělivost. Doufám, že se vám kapitola bude líbit, je to po dlouhé době, tak snad nebude nejhorší. Krásný zbytek dne.

****                                                                                                                                                          Skotsko, Fergus

„Opravdu jsem klepala na ty správné dveře. Jsem si naprosto jista," vyhrkla najednou Liliana do ticha v kuchyni a prosebně se zadívala na Máriu s Alicí.

Obě ženy se oháněly kolem plotny, zatímco ona připravovala jídlo na další den a zkoumala, co jim chybí za zásoby, tudíž co se bude muset doplnit. Přehrabovala se léčivými bylinami a prázdný košík jí spočíval na klíně. I když však měla zaměstnané ruce, její mysl pracovala naplno. Nemohla přestat ani při práci myslet na strach o Rosemarie, který pocítila, když ji v komnatě nenašla. Nevěřila Almě ani nos mezi očima. Když šlo o její dcerku byla si jistá, že by se tak moc nespletla. Srdce jí našeptávalo, že v místnosti opravdu nebyly a že chůva má něco za lubem. Nevěděla však, co by to mohlo být. Jediné, čím si byla jistá, že musí svou drahou dívenku ochránit před jakýmkoliv nebezpečím.

Nejhorší na tom všem však bylo, že Fergus vůbec nepůsobil dojmem, že by byl o její pravdě stoprocentně přesvědčený. Ta žena ho opředla pavučinou lží a bludů, aby ji od něj odtrhla. Zamrkala a znejistěla ho. To stačilo. Nevěřil sice chůvě, ale jisté pochyby měl, a to ji bolelo nejvíc. Jenže musela přiznat, že kdyby se to netýkalo jí, také by byla na vážkách, zda věřit, či ne.

Alice zamíchala polévku a prohlásila: „Má paní, já jsem tu ženu, zatím neměla možnost ani zahlédnout, proto také nemohu posoudit, jaká je."

Laidrova manželka se při těch slovech zamračila. Další, kdo si myslí, že si vymýšlí.

V hrudi ji píchlo, když v tom k ní Alice rychle přešla a dodala jemně: „Ale jedno vím, že věřím víc Vám než jí. Má paní, každý musí vidět, že svoji dceru milujete, a to myslím, zodpovídá naprosto všechny otázky, protože matky poznají, když je dítě v nebezpečí."

Načež se otočila na kuchařku, která jen pokývala hlavou na souhlas a v rukou se jí nebezpečně míhal nůž.

Když si to uvědomila, rychle ho položila a se smíchem prohodila: „Zapomněla jsem na něj."

Alice se zasmála, přičemž sebrala jablko ze stolu a zakousla se do něj s chutí.

Kousala v ústech sousto, než vážně dodala: „My vám ji pohlídáme, lady. Žádné obavy. Mužům se v tomhle nedá věřit!"

„Přesně, ženy toho vidí mnohem víc, má paní," přidala se Mária a vrátila se zpět k hrnci ve kterém vařila polévku.

Alice vyhlédla z okna, protože zaslechla jakýsi hluk a přitom pronesla: „Jak říkám. Muži jsou všichni stejní. Stačí, když jim nějaká věnuje úsměv a jsou mimo..."

V tu chvíli se odmlčela s očima upřenýma ven. Zarazila se, protože tam uviděla svého manžela, jak s tím svým okouzlujícím úsměvem svádí mladé děvče, které se s ním laškovně pralo o vědro vody.

„Jak říkám," dodala klidným hlasem a oči jí zajiskřily hněvem, když se vyřítila ven, zatímco zbylé dvě ženy se za ní nechápavě dívaly.

Jen se její sukně zavlnily ve dveřích a už se vrhly k oknu, aby se vzápětí rozesmály při pohledu na nic netušícího Iana. O tuhle podívanou nemohly přijít.

„Kdo myslíš, že z toho vyjde vítězně, Mário?" otázala se její paní a v očích jí hrály plamínky smíchu. V tu chvíle starosti pominuly a ona se mohla jen uvolněně bavit.

Chvíli se cítila provinile kvůli Alici, ale vzápětí si to v duchu důrazně vymluvila. Vždyť ona by se na jejím místě bavila úplně stejně.

„Ian nemá šanci, má paní," odvětila vesele Mária a s úsměvem se zakousla do jablka.

„Iane!!!!" rozlehl se vzápětí všude kolem výkřik Alice a obě se nalepily zpět, aby dobře viděly.

Muž zvedl hlavu a div nenadskočil leknutím, když uviděl, jak se k němu žene jeho žena s rozzuřeným výrazem.

„Nevypadá moc naštvaně, ne?" prohodil zamyšleně k dívce, kterou právě okouzloval.

Ta na něj upírala nadšený pohled a jen přikývla, aniž by se nějak hluboce zamyslela nad tím, na co se ptal. Muži to však stačilo.

„Dalo by se to skoro srovnat s úsměvem," dodal spíš pro sebe.

To už jeho žena zastavila před ním a zasyčela: „Co si myslíš, že tu děláš, Iane?"

Skot se na ni chlácholivě usmál a chtěl jí položit ruku na rameno, ale pohyb nedokončil, protože se po něm ohnala naběračkou, kterou ve spěchu zapomněla nechat v kuchyni.

„Alice, co to děláš? Přec mi nechceš ublížit," vyjekl, když jí bystře uhnul stále s tím zmateným výrazem.

Ženě však oči jiskřily vzteky, když se po něm ohnala ještě znovu.

„Kdo jest ta děva? Co si to s ní tady špitáš?" vykřikla rozčíleně.

Muž se ukryl a vyjekl: „Co to do tebe, drahá, vjelo? Jen jsem jí pomáhal!"

„Co máš co pomáhat cizí ženě? A jak se vůbec jmenuje ta děva?" odsekla Alice rozčíleně a pronásledovala Iana, který se vrhl za vozík se senem.

Uskočil doprava, když se k němu žena vrhla. Ian bystře sledoval svou ženu a bravurně uhýbal. Nedokázala ho dohnat. Vždy včas změnil stranu.

„Já nevím. Vždyť jsem jí jen pomáhal, má drahá," vykřikl, když se přehoupl na vozík a skočil přímo do sena.

Jakmile našel znovu rovnováhu, věnoval lehkou úklonu své drahé, která stála pod ním. No, že jeho slova nebyly to zrovna ty nejvhodnější, poznal vzápětí, když si pozorněji prohlédl Alici. V tu chvíli si všiml, jak po něm metá blesky a oči jí hoří zlostí.

„Takže ty tu svádíš děvu, jejíž jméno neznáš? To by ti bylo jedno, kdo to je, až bys ji zatáhl na seno?" rozzuřeně vykřikla, když konečně našla svůj hlas.

„No fuj na seno, dra-" začal mluvit, ale to už ho přerušila: „Neříkej mi drahoušku!"

Ian stál v seně a věnoval jí líbezný úsměv.

„Tak třeba moje srdce? Skotko nejdražší, přenádherná?" pronášel dál.

„Tím to nevyřešíš!" odsekla Alice a zahrozila mu sevřenou pěstí, zatímco muž jí poslal polibek. Což ji rozčílilo ještě víc.

„To jí budeš říkat taky?"

Muž se na ni zakřenil a dodal: „To rozhodně ne, drahá, milenkám jedině jménem!"

Alice vypadala, že ho na místě zabije, když vyjekla: „Vždyť ho ani neznáš, Iane!"

****

Liliana s Márií div nepopadaly na zem smíchy při tom pohledu. Oběma tekly smíchu po tvářích, když sledovaly Iana s Alicí.

„Kdo je tyhle móresy jen mohl naučit?" poznamenala kuchařka se smíchem.

Liliana se ještě chvíli smála, než si všimla jejího upřeného pohledu a šibalského úsměvu. Zamračila se na ni a odkašlala si, když začala rudnout.

„To opravdu netuším. My s Fergusem se nehádáme. Dospěli jsme, co máme naši rozmilou holčičku. Všechny neshody již řešíme klidnou rozmluvou," pronesla vzápětí, co nejdůstojněji.

Kuchařka ji dál pozorovala vševědoucím pohledem, až se začala cítit opravdu špatně. Dál však upírala pohled na hádající dvojici a dělala, že o ničem neví. Druhá žena však byla vytrvalejší než ona.

Po chvíli, kdy už to Liliana nevydržela, se k ní otočila. Rozhodila rukama na znamení, že se vzdává a uličnicky prohodila: „Dřív by u nás něco takového možné mohlo býti."

Připustila a obě se rozesmály.

****

Ian si povzdechl a zatvářil se, jako kdyby nechápal, co se to tam vlastně děje, když odvětil: „Tak já to jméno pro tebe zjistím, má drahá."

Načež se otočil směrem, kde dívka stála a křikl na ni: „Jaké jest tvé jméno?"

Ta si snad ani nevšimla, kolik je kolem ní povyku, protože vůbec nevypadala nějak znepokojeně, či ustrašeně.

Jen si líbezně pohodila vlasy a hned na to prohodila sebevědomě: „Fiona, můj pane."

A dovolila si na něj něco tak nehorázného jako zamrkat. To nemohlo zůstat bez následků. Válka byla vyhlášena. Alice zrudla vzteky a změřila si ji vražedným pohledem. Rázem ji přestal zajímat její proutník - manžel a rozhodla se, že si vyřídí účty tentokrát s tou poletuchou.

Při tom pohledu, který jí druhá žena věnovala, Fioně konečně probleskl v očích strach a nejistota. Do té chvíle byla v bezpečí, protože se manželé mydlili hlava nehlava mezi sebou, avšak nyní se situace rozhodně zhoršila.

Ian za svou drahou polovičkou ještě zavolal: „Na seno bych ji rozhodně nevzal, drahá. To je naše místo."

Slyšelo ho sice dost lidí, ale jeho drahá mezi nimi nebyla, protože se hnala k Fioně.

****

„Nezdála se ti Alice dříve mírnější?" zamumlala Liliana při pohledu, na svoji přítelkyni a její sokyni, které stály naproti sobě jako odvěké rivalky.

„To ještě neměla Iana za manžela. Ten totiž nejspíš razí rčení, kdo si mě pohlídá, ten mě má," dodala Mária vesele.

„Možná bych si to měla dávat za vinu," zamumlala laidrova manželka ustaraně, když však po ní vrhla kuchařka nevěřícně pohled, zazubila se na ni.

„Copak to je moje vina? Jedině Ferguse! Kde vůbec, můj muž je? Měl by pomáhat svému příteli," dodala zamyšleně a obě se vydaly ven na nádvoří.

****

To už se Alice zastavila před mladou dívkou a její oči metaly hromy blesky, zatímco její sokyně si ji jen prohlížela, jako by se vůbec nebála. To ji na okamžik překvapilo. Měla by k ní mít aspoň nějaký ten respekt.

Rychle se však vzpamatovala a vyjekla: „Jak sis mohla dovolit svádět mi manžela?"

Fiona se na ni lehkomyslně usmála.

„Když se nechá..." pronesla bezstarostně a zbytek nechala vyznít do ztracena.

Záměrně druhou ženu rozčilovala, aby ji vyprovokovala k činu. Ovšem Ianova manželka si násilí nechávala nejspíš jen pro svého muže, protože se vzápětí sladce usmála.

„Ženy, které se zajímají o vdané muže, nějak se nazývají, ale ach... Nemohu si vzpomenout. Nepomohla bys mi se vzpomínkou?" pronesla překvapivě mile a věnovala své sokyni provokativní úsměv.

Když se na dívčině tváři objevil šok, dodala jakoby nic: „Ach, už jsem si vzpomněla, byly to lehké děvy. Nejspíš k nim patříš, že ano?"

Ian jen nevěřícně vykulil oči při manželčiných lehkých slovech, které způsobily, že druhé dívce zčervenaly tváře ponížením.

„Co? A mě div nezabila," zaskuhral si dotčeně. „A jí jen něco lehce řekne. To je nespravedlnost."

Dál stál na kupě sena a sledoval to, co mělo být souboj a místo toho se na sebe usmívaly. Ianovi se tahle změna ani trochu nelíbila.

„Co se to tu hrome děje?" ozval se za ním náhle rozčílený hlas laidra.

Ian se ani neotočil, když si vzal jedno stéblo a dal si ho do pusy.

„Ach, ženy. Buď rád, že takovéto problémy nemáš," pronesl k příteli, aniž by na něj byť jen pohlédl.

Fergus šokovaně přehlédl situaci a samozřejmě zjistil, že nikdo nedělá, co má. Jakmile je nechal bez dozoru, zavládl na panství zmatek. Copak nechápou, že je laidr? Jejich pán a že aspoň někdy by ho mohli poslechnout.

Ovšem, když ještě ke všemu uviděl svoji ženu s Máriou, jak se pobaveně smějí. To už na něj bylo opravdu příliš. Tohle není žádná disciplína.

„Já nejsem žádná lehká děva! Vy jedna sprostá ženská. Když si neumíte pohlídat muže, moje vina to není!" vyjekla do krve uražena hlavní aktérka dramatu a pohoršeně se na Alici mračila.

„Ovšem, drahá, od této chvíle si ho pohlídám a rozhodně nevystrčí ani kousek nohy z domu," odsekla klidně Ianova žena.

Muž se na vozíku se slámou zajíkl, div že nespadl na zem a vyjekl: „To přece nemůže! Že ne, laidře?"

A konečně se otočil na mračícího se přítele, který očividně chtěl povraždit většinu svých poddaných.

„To chci vidět, jak dlouho ho tam udržíte. Chacha. Ten nevydrží den bez ženy," pronesla sladce Fiona.

Opravdu tu řeší drama místo, aby pracovali? A kdy to pak udělají? Copak mi tu nikdo nerozumí?, přemýšlel v duchu Fergus a začínal se zlobit víc a víc. Najednou uviděl ruku před obličejem. Nechápavě zaostřil a ostře pohlédl na mávajícího přítele.

„Co se děje, Iane?" prohodil rozčíleně.

„Ty mě snad vůbec neposloucháš," vyjekl dotčeně Ian a přiložil si ruku k čelu, jako by se ho to hluboce dotklo.

„Ano, drahý nejdražší Iane, nyní mě nezajímají tvé hlouposti," zahučel Fergus a rovnou se od něj odvrátil.

Přítele víc šokovat nemohl. Zůstal stát s ústy otevřenými dokořán.

„To si říkáš přítel?" odsekl.

Oslovený se zatvářil otráveně a prohodil lehce: „Neříkám, to ty mě tak neustále tituluješ. Máš nějaké utkvělé představy. Copak sis nevšiml, že nikdo nedělá nic, co by měl? To je závažnější problém."

„Takže já nejsem tvůj přítel?" vyjekl uraženě a v tu chvíli jeho oči ztmavly chladem.

Přešel ho smích, koutky úst mu sklouzly dolů, ale než stačil druhý muž odpovědět, pronesl chladně: „Však tě nepotřebuju, Fergusi. Najdu si jiný přátele, kteří si budou jisti."

Načež kolem něj prošel, aniž by mu věnoval jediný pohled a zastavil se u obou žen, které se dosud vraždily pohledy. Vešel důstojně mezi ně a zarazil je tak uprostřed rozčílených slov.

Nejdřív se zadíval se na Alici. Chvíli si mlčky hleděli do očí, načež ji pohladil po tváři, než pronesl: „Miluju tě, má krásko. Nechtěl jsem ti ublížit."

Pak odvrátil zrak k Fioně, aniž by si všiml absolutního šoku své ženy a jejích očí, které se zamžily dojetím a nejspíš se jí úplně vykouřilo z hlavy, že se na něj zlobila. Ian se zazubil na druhou ženu.

„Myslím, že jsem ti moc nepomohl, Fiono. Omlouvám se."

Poté se k úžasu všech a za naprostého ticha vydal pryč. Liliana za ním hleděla a srdce se jí svíralo, když viděla, jak hrdě nakračuje. Takhle ta hádka zakončena být neměla.

Prudce se od toho pohledu odvrátila a oči jí zaplály vzteky, když viděla, jak Fergus něco rozčíleně říká Malcolmovi, jako kdyby to byl jeho jediný opravdový problém. No to snad ne! On si toho snad ani nevšiml. Ten jeden zatracený Skot, zahudrala a zadržela Alici, která se kolem ní chtěla hbitě provléknout.

Zadívala se jí do očí a prohodila: „Nech to na mně, Alice. Já to vyřídím."

Když se na ni přítelkyně vděčně usmála, dodala uličnicky: „Najednou by ses na něj nezlobila proutníka jednoho?"

Ianově manželce zacukaly koutky úst, když vrhla plamenný pohled po dívce, kvůli které to všechno začalo.

„No, uvědomila jsem si při této situaci, jakého pohledného muže mám. Kolik žen by jen toužilo ho mít za manžela. Navíc mám nespornou výhodu nad ostatními. Miluje mě. Jak se to snažil ututlat, nechtěl si to u mě rozházet," zašveholila vesele.

Než však Liliana pokračovala dál, ještě Alice zašeptala: „To však neznamená, že by neměl dostat lekci, má paní."

A se smíchem se vydala k rozesmáté Márii, která se o něčem urputně dohadovala s Gruagem.

Vzápětí Liliana vpadla mezi svého muže a Malcolma, jehož tvář vypadala dost zoufale. Její drahý manžel po ní vrhl nechápavý pohled, proto se sladce usmála a požádala ho, zda by mohl na chvíli jít s ní na stranu.

Fergus se na ni podíval jako na bláznivou ženu a tiše zašeptal: „Nyní, maličká, musím řešit velice důležité potíže."

Dívka se dál usmívala, když ho popadla za paži a trhla mu s ní.

„Omluvíte nás že, Malcolme?" dodala k muži, kterému se rázem zlepšila nálada a na ústech se mu rozehrál smích, při pohledu, jak daleko menší žena strkala manžela pryč.

„Co to sakra děláš, Liliano?" vyjekl, když ho zatáhla za stáj.

Nechápavě na ni zíral, zatímco ona ho vraždila pohledem.

Mlčela a jen nechala své oči, aby ho propichovaly jako jehly, které si představovala. Muž se na sebe podíval a hledal, co tam tak jeho žena mohla vidět.

„Něco s Rosemarii? Někdo jí ublížil? Mám ho zabít?" vyjekl vzápětí, když ho napadla spásná myšlenka. Rozzářil se, hrdý sám na sebe jak na to přišel.

„Nemusíš se bát, má drahá. Stačí říct, kde a já se o to postarám. Kde je?" pokračoval a rozhlédl se kolem sebe.

Liliana si jen povzdechla a sebrala mu meč z ruky, čímž ho donutila se na ni znovu podívat.

„Copak sis nevšiml, jak ses Iana dotkl? Ty ho snad nepovažuješ za svého přítele, můj pane? Myslíš si snad, že jsi lepší než on jen proto, že jsi laidr?" vyjekla rozčíleně, přičemž odmrštila meč někam za sebe.

Její manžel se při dopadu své zbraně celý otřásl. Jak to mohla odhodit? Meč jeho předků?

„Liliano, co si to provedla? Ten meč spadl přímo do hnoje," zabručel rozladěně.

„Posloucháš mě vůbec, Fergusi? Zranil si city svého přítele!" odsekla Liliana rozčíleně.

Načež došla ke kupě a sebrala ze země klacek, kterým zabodla jeho zbraň o další kousek hloub.

V tu ránu muž srdceryvně vykřikl: „Ženská! Bože na nebi! Už ani kousek. Tohle je vzácná zbraň. Takové zneuctění. Maličká, to si nezasloužíme já ani on. Samozřejmě, že tě poslouchám."

Žena s vlasy splývajícími na záda se na něj líbezně usmála a nechala klacek volně houpat kolem sebe.

„Takže co s tím uděláš, drahý manželi?"

„S čím?" vyhrkl nechápavě, ale v tu chvíli dívka okamžitě přitlačila meč hloub, zatímco muž srdceryvně zahučel. Zatracený ženský! Vražedkyně. Vrhl se k ní a zvedl ruce nad hlavu.

„Drahá, uklidni se. Myslíš s Ianem? Vždyť jsem mu nic neprovedl. Tak nezabíjej můj meč. Ten za nic nemůže," vyjekl, když ustala, otřel si kapky potu na čele.

„To jsi tak sobecký, Fergusi? Chceš mi snad říct, že jsem si vzala takového člověka? Ty ho snad nepovažuješ za přítele?" vyjekla rozzuřeně a muž jen sevřel ruce do pěstí, když meč zase o další kousek zmizel ve hnoji.

Mohl by se na ni vrhnout a získat to zpět, ale jeho žena byla až moc bystrá. Na zradu z jeho strany přímo čekala, protože jakmile se přiblížil, oháněla se kolem něj tím od hnoje taky.

„Jistě, že mám Iana rád jako přítele, ale přece to nemusím říkat."

„Hluboce ses ho dotkl! Takže to nyní napravíš! Je to jasné, můj pane?" odsekla dívka a pak se sladce usmála, když dodala, že jinak meč skončí celý v hnoji.

Bože, takové těžké zkoušky mi přivádíš do cesty, zanaříkal v duchu, a když chtěl použít svoji oblíbenou frázi, že je laidr, byl odměněn jen dalším utrpením jeho vzácné zbraně.

„Skoti, maličká, neříkají své pocity nahlas. Kdesi to slyšela? Víme to!" zaprotestoval uraženě aspoň něco, co považoval za nemožné.

Říct Ianovi něco takového nahlas? Musel by se hanbou propadnout. Jen při té představě se otřásl.

Liliana si ho mlčky prohlížela a jen tak tak zadržela cukající koutky při jeho doopravdy věrném opovržení. Ti muži, pomyslela si. Načež následně jedním pohybem vytáhla meč a odhodila na zem, přičemž přeslechla při dopadu manželovo zaúpění.

Došla až k němu a objala ho kolem pasu. Lehce ho zatáhla za košili, až se k ní sklonil a ona se na něj sladce zaculila. Vzápětí se jejich rty spojily v polibku.

Polibek byl něžný a jemný, než se odtrhla a poznamenala: „Je mi jedno, drahý, jak to zařídíš, ale napravíš tu zapeklitou situaci s Ianem. Když to bude nutné, použiješ slova, která nenávidíš. Doufám, že si rozumíme."

Ještě ho pohladila po ruce a dodala: „Nebo nechám ten meč nadobro zničit, můj drahý."

Načež se obrátila na patě a pomalu se vydala pryč, přičemž za sebou nechala ohromeného manžela.

Když procházela kolem zvědavé Alice, jen poznamenala: „Jak jsem řekla, oba jsme dospěli."

****

Fergus nesl dva korbely piva a sunul se po pěšině k malému pahorku. Byl si téměř jistý, že právě tam najde Iana.

„City! Tfuj, to jsou nápady. To může vymyslet jen ženská," hudral si pod nos při každém dalším kroku.

Ještě nyní se mu špatně dýchalo při vzpomínce na jeho nebohý meč nořící se do té odporné kupy. Pradědečkova zbraň, kdyby to jen viděl. Určitě by stejně vynadal mně a Lilianu ještě pochválil, pomyslel si rozčíleně.

„Tyranie," zahuhlal, když nakopl kámen a přitom samozřejmě vylil trochu piva.

Sprostě zaklel, protože tohohle moku nebyla ani kapička nazbyt.

„Tak to dostane Ian," zamumlal sám pro sebe a pousmál se.

Přece nebude mít méně pití. Spokojeně se usmál, když vyřešil krizi. Jak stoupal výš, konečně uviděl osobu, kterou hledal. Jeho druh seděl na okraji kopce a zamyšleně hleděl na krajinu. Nejspíš si jeho příchodu ani nevšiml.

Fergus udělal další krok, když v tom se ozval přítelův chladný hlas: „Běž pryč, laidře!"

„Přinesl jsem pivo," poznamenal hlasem, o kterém si myslel, že by mohl znít nadšeně a položil korbele do trávy, aby už víc nevylil.

Po těch slovech náhle Ian vyskočil na nohy a oči mu metaly blesky, když na něj ukázal prstem.

„Pivo? A to si myslíš, že vše se tím vyřídí? Korbelem piva?" vykřikl rozčíleně a rozhodil rozzuřeně rukama kolem sebe.

Druhý muž nechápal, kde se to v něm bere. Snad toho tolik neřekl.

„A nevyřeší?" navrhl bezradně.

Ian po něm však jen vrhl rozzuřený pohled a dokonce na okamžik vypadal, že kopne do korbelů, ale na poslední chvíli se zastavil. Nejspíš si uvědomil, že pivo za to nemůže.

„Řekl jsi, že mám utkvělé představy. Když tedy nejsem tvůj přítel můžeš odejít. Najdu si lepší muže, kteří budou mít ke mně úctu," prohodil chladně.

Fergus na něj rozčíleně hleděl. Vůbec nic nešlo podle plánu. Copak se může, tak dlouho zlobit? Vždyť za ním přišel, až sem jen aby se omluvil.

Přiblížil se o krok a dodal: „Byl jsem rozzlobený z toho, co se tam dělo. Nemyslel jsem to vážně, Iane."

Druhý muž se rozčíleně zasmál a o krok se přiblížil. Na tváři mu hrál zuřivý úšklebek.

„Aha, můj laidře, myslíš, že něco řekneš jen, abys mě uklidnil a měl klid? Nikdo neřekne něco takového jen tak. Myslel si to vážně."

Načež se dotkl opasku a jedním pohybem ruky vytáhl meč z pouzdra. Zbraň zazářila na světle a odrazily se od ní sluneční paprsky.

„Braň se, jak umíš," dodal odhodlaně a s válečným výkřikem se na přítele vrhl.

Laidr na něj šokovaně hleděl, když se k němu řítil se zdviženým mečem. To snad není pravda. Horší už to nemůže být, pomyslel si otráveně, když se lehce uhnul jeho útoku, otočkou se obrátil a mezi tímto pohybem chtěl vytáhnout svůj velkolepý meč po pradědečkovi, ale...

Nastal problém. Pouzdro bylo prázdné. Sprostě zaklel a znovu se uhnul vražedné zbrani Iana. Meč hlídala jeho žena.

„Zatracená Liliana," zaklel, když musel znovu bystře uhnout a zamával ve vzduchu rukama.

„Iane, nemám meč," dodal nabručeně.

Jeho druha však takové podřadné věci nezajímali, protože po něm znovu sekl a poznamenal chladně: „Tak se braň, jak umíš, když nenosíš zbraně, pane."

Ten zabedněnec, vyjekl Skot v duchu a hbitě se mu uhnul, překulil se na stranu a sebral ze země větev. Povážil ji v rukou a pokrčil rameny. Bude to muset stačit a zaútočil na přítele.

„Byl jsem naštvaný, Iane. Řekl jsem, co jsem neměl. Uznávám to!" vykřikl, když se jejich nerovnoměrné zbraně setkaly. Jeho chudinka větev dostávala dost zabrat.

„Cože si to říkal? Nějak jsem tě neslyšel," odsekl Ian a odrazil jeho útok, až se klacek lehce nalomil.

Fergus zaklel a zničil svoji jedinou zbraň. Sevřel dřevo oběma rukama a zlomil přes koleno.

Poté si pohodil jedním i druhým kusem. A každý vzdal do jiné ruky, načež se mu na tváři rozhostil úsměv.

„Vždycky je výhodnější mít dvě zbraně," prohodil a vrhl se za ním.

Ian lehce odrazil ránu a druhý muž okamžitě zaútočil druhou zbraní. Byl to jako tanec. Uskakovali dopředu a zase dozadu. Snažili se jeden druhého obelstít, ale na to se znali dost dlouho. Když jeden uskočil doprava, druhý už tam na něj čekal. Zbraně o sebe třískaly, až odlétaly jiskry. Oba měli zarputilé výrazy, ani jeden se nechtěl vzdát.

„Iane, přece se nebudeš chovat jak malý holobrádek," prohodil rozčíleně.

„Já? Ty jsi zahodil naše přátelství," odsekl Ian a náhle odhodil meč na zem.

Druhý Skot ustal v útoku a oddechl si.

„Konečně jsi dostal rozum. Chválabohu," vydechl a taky odhodil zbytky z jeho nedokonalé zbraně.

V ten moment se však Ianovi na tváři rozzářil úsměv. Došel až k němu a Fergus čekal omluvu s výsostným úsměvem, když v tom jeho přítel napřáhl pěst a vrazil mu jednu přímo do obličeje.

„Co to sakra..." začal zraněný muž, když dostal další.

„Naše přátelství pro tebe nikdy nic neznamenalo. Myslíš si, že když si laidr, že můžeš všechno, ale to není jest pravda," zahučel a napřáhl se k další ráně, ale ta se zarazila o dlaň druhého rozzuřeného Skota. Mlátit laidra? Tak to teda ne.

Načež se na něj vrhl a ve skoku ho svalil do trávy. Snažil se mu jednu vrazit, ale druhý muž se tvrdě bránil.

„Vždyť je to pravda, jen si to přiznej. Na nikom ti nezáleží," syčel pod ním druhý muž, a když dostal ránu pěstí, plivl mu do tváře krev.

Fergus mu na oplátku plivl svou a odrazil mrštně další ránu.

****

„Tak jak myslíš, Malcolme, že jim jde udobřování?" otázala se Liliana nervózně, když houpala holčičku na rukou.

Muž stojící u okna jen stěží zadržoval smích. I přes tu dálku si byl naprosto jist, co se tam nyní odehrává. Některé nadávky musela snad slyšet i hlídka na hradbách. Muži se normálně prali hlava nehlava. Musel si odkašlat, než byl schopný promluvit bez toho, aby se rozesmál.

„Myslím, že si vedou dobře, má paní. Nedělejte si starosti. Do večera budou zase nejlepší přátelé na život a smrt," pronesl klidně.

Liliana mu věnovala milý úsměv a políbila dcerku na čelo.

„Však on se to tatínek naučí, má nejdražší, jako s tebou," zašeptala.

****

Oba muži se těžce kolébali na nohou, oba řádně zkrvácení. Fergus se znovu napřáhl a dal další ránu.

„Ta byla nic moc," zahudral Ian a opětoval mu bolest.

Skot zasykl a nejistě se zakolébal ze strany na stranu.

„Tohle je nekonečný boj, Iane. Víš, moc dobře, že ani jeden neustoupíme!" dodal Fergus, když se vyhnul ráně a napřáhl se.

„Tak se vzdej a bude to," odsekl Ian, kterému z nosu tekla krev proudem.

„Nevzdám se," odvětil druhý muž, ale složil se na zem a poznamenal: „Nechtěl jsem se tě dotknout, Iane, byl jsem rozzlobený. Nikdo mě tu neposlouchá, kde jsou ty slavné časy, kdy se mě všichni báli?"

Ian se na něj zamračeně díval a stál nad ním se stále nataženou rukou. Klapl dvakrát pusou, jako by chtěl promluvit, ale laidr ho zastavil mávnutím ruky.

„Chtěl jsem tím říct, že tě nepovažuju za přítele..." začal znovu, a když druhý muž při těch slovech zanadával, po tváři se mu mihl úsměv.

„Protože tě považuju za něco víc, Iane. Nepovažuju tě za obyčejného přítele, ale za...ehm tyhle věci nejsou nic pro mě. Říkal jsem Lilianě, že my Skoti nevyslovujeme taková slova. Víš, přeci," mumlal zmateně a pohlédl na něj.

Ianovi zacukaly koutky úst, když prohodil: „Ale vyslovujeme. Jen ne před ženskejma. Takže, co jsi mi chtěl říct ne příteli?"

Fergus po něm vrhl vražedným pohledem, což mohlo působit lehce komicky společně s krví na jeho obličeji. On se však nebavil. Zase něco říkat. Vyjadřovat city! Tfuj, Bože, za co mě trestáš, pomyslel si v duchu.

Ian však dál čekal.

„No..ehm.. já tě zabiju."

„To nezní mile. Měl bys začít od začátku. Já čekám," prohodil mile.

Laidr se mračil jako stovky rozzuřených mravenců, ale ničím si tím nepomohl. Ztěžka si povzdechl a otočil se na výhled z hory.

„Dobrá, neberu tě jako přítele, ale beru tě už jako součást rodiny. Pro tebe bych dokázal obětovat život," prohodil tiše a pak se obrátil k němu.

„Jasný?" dodal tvrdě.

Ian se rozzářil a rozpřáhl náruč. Druhý muž vykulil oči a o krok ustoupil.

„Pojď na moji hruď!" pronesl dojatě Ian.

Zamračený horal ustoupil, ještě víc a se zrakem naprostého šílenství se rozhlédl, jestli je náhodou někdo nesleduje.

„Zbláznil ses, idiote? Chceš mě dočista zničit? Nikdy! Jsme Skoti!" zasykl rozčíleně, ale to už se k němu jeho přítel rozběhl.

Fergus uskočil a vyhrožoval, že mu dá ránu, ale i přesto ho drzý Casanova objal. Oba měli naprosto rozdílné výrazy. Objímač měl nadšený, rozveselený, zatímco zdrhač měl výraz naprostého ponížení a zoufalství. Jestli tohle viděl někdo z jeho mužů už nikdy nezíská zpět svoji autoritu. Zabiji ho! Zabiji. To tak se omlouvat. 

To byla teda rada od Liliany. Ženský to akorát zamotají, rozčiloval se v duchu, zatímco se snažil uniknout.