Fergus se nám dnes znovu ukáže v tom lepším světle. Liliana si ho proto neodpustí poškádlit, takže snad se vám to bude líbit a krásný zbytek dne.

Liliana se otočila na druhou stranu postele a se zavřenýma očima se natáhla po manželovi. Unaveně si povzdechla a už skoro usínala, když si uvědomila, že nikoho vedle sebe necítí. Nikdo jí nemačkal ruku sto kilovým tělem nebo jí nekradl přikrývku. Překvapeně otevřela oči a šokovaně se ohlédla na prázdnou polovinu postele. Nikdo tam neležel.

Rychle se posadila a už chtěla vylekaně zvolat: „"Fer-.."

Ale než to mohla doříct, zarazila se, protože si všimla otevřených dveří do vedlejší komnaty. V tu chvíli jí na ústech zahrál úsměv a jako ne dáma se zachichotala. Byla si totiž téměř jistá, kde právě je její manžel a udělalo jí to nesmírnou radost.

Rázem zapomněla na spánek a opatrně sklouzla z postele. Obmotala kolem sebe pokrývku, načež se vydala přes místnost. Cestou našlapovala tichými krůčky, aby nevylekala svoji oběť. Na okamžik se zastavila a zaposlouchala se do zvuků noci. Nejdřív neslyšela nic až na slabé křupání, houkání větru, který jako by se snažil dostat dovnitř a polechtat ji na bosých nohou. Zvuky kolem jí nenaháněly strach, protože věděla, že se nic stát nemůže. Tuto noc ne. Byla naplněna magickou silou a hvězdy na nebi zářily a usmívaly se na ni a vedly každý její tichý krok k odhalení tajemství.

Jakmile stála u dveří, překvapeně se zarazila. Nebyla si jistá, že to, co právě slyšela, je opravdu pravda.

Zrovna když už nevěřila, že se nespletla, uslyšela tiché mumlání: „Rosemarie, jsi tak krásná. Možná hezčí než maminka..."

Tss, hezčí? Prolétlo jí hlavou dotčeně a zakabonila se. Jako by věděl, že stojí za dveřmi, pomyslela si rozčíleně. Pak se však nad svou reakcí zachichotala. Copak můžu žárlit na vlastní dítě? Tak hluboko jsem snad ještě neklesla, vynadala si v duchu a na chvíli zadržela dech, aby se ujistila, že se tím zachichotáním neprozradila.

Ovšem z vedlejší komnaty se stále ozýval manželův tichý hlas. Proto opatrně pootevřela dveře a při jemném zavrzání zamrzla na místě, ale naštěstí ji to neprozradilo. Jelikož její manžel byl dokonale zaměstnán Rosemarie.

Vydechla úlevou a potichoučku se protáhla mezerou, kterou si vytvořila a okamžitě upřela zrak na místo, kde byla kolébka s jejich dcerkou. I ve tmě přesně věděla, kde je umístěna. Tolikrát už u ní sama stála, aby jen hleděla, jak dcera spí, nebo jí povídala příběhy. Nyní však byla v komnatě změna, kterou tak často neviděla. Vlastně kromě jednou, nikdy. U kolébky klečel její hrdý manžel a jemně s ní houpal.

A to ještě, když se ho vždycky ptala, zda si ji chce pochovat, prohodil, že to není důstojné pro muže jeho postavení. Pff, jistě! Na veřejnosti ji do náručí nikdy nevzal a jen poznamenal, že až bude moci v rukou uzvednout meč, pak že se jí bude věnovat. Přesto však nikdy nepochybovala, že Rosemarie miluje celým srdcem stejně jako ona. A tento pohled jí to jen potvrdil.

S úsměvem plným štěstí se opřela o zeď a pozorovala manžela. Bylo jí jasné, že čekal, až usne, aby ho náhodou neviděla v tak kompromitující situaci.

„Vždycky jsem chtěl mít kluka, dítě, ale moc toho nelituju!" poznamenal tiše a dívka jen zvedla oči v sloup nad jeho slovy. Jak milé!

„Pro muže je syn symbolem úspěchu. Je pak dědic a nastupující laidr," mumlal dál, přičemž Liliana viděla, jak se nahnul do kolébky a mohla by přísahat, že jemně pohladil holčičku po hlavičce.

Dojatě si položila ruku na srdce a nechala si z oka skanout jednu zbloudilou slzu. Holčičko moje předrahá, ani netušíš, jak je dotek tvého otce vzácností, pomyslela si něžně. Mohla by se na ně dívat celou věčnost. Kdyby jen mohla.

Zamyšleně od nich odtrhla pohled a pozřela k posteli, kde vždy spala Alma, aby mohla dítě v případě potřeby utěšit. Liliana si všimla, že dál klidně spí, což ji velmi udivilo. Čekala spíše, že ji musel vzbudit už příchod jejího manžela.

„Proč jen jsi tak malinká? Děti přece dřív bývaly větší," bručel laidr.

To už se Liliana chtěla vrátit pohledem ke svému choti, když se v tom se jí zazdálo, že chůva upírá naprosto probuzený pohled na jejího manžela. Překvapeně se zarazila, pořádně na ni pohlédla a v tu chvíli by mohla skoro přísahat, že Almy pohled by mohl zabíjet.

Nechápavě sebou trhla, rychle se od ní odvrátila a sledovala svého drahého Skota. Nechtěla, aby chůva viděla, že si toho všimla. Co to jen mohlo znamenat? Mohlo se jí to zdát? Přece proč by ho vraždila pohledem? Mohla klidně spát dál, když se o dítě staral její manžel. Byla to pro ni výhoda. Měla by být vděčná.

„A co s dcerou? S mečem ji člověk nemůže naučit," hudral tiše muž, a pak dodal ještě víc potichu: „Protože maminka se zbytečně bojí. Copak by se mohlo stát? V mém doprovodu? Nic."

Liliana zakroutila hlavou nad těmi slovy a jako v odpověď se ozvalo zaškytání její dcerky.

„Naplakej! No tak, vzbudíš ženy a přece nechceš, aby nás tu objevily. Je to naše společné tajemství."

„Ticho! Rosemarie, nemohla bys mě jednou poslechnout? Víš, koho mi připomínáš? Přesně je mi jasné, po kom jsi. Po mně jsi krásná a po mamince budeš tvrdohlavá!" mumlal a snažil se dcerku hlazením uklidnit.

„Ta mě taky neposlouchá!" dodal nechápavě.

Liliana zadržela smích jen silou vůle, ale očí jí jiskřily pobavením. Než se však otočil a mohl ji nachytat, už tiše našlapovala směrem k posteli. Nechtěla riskovat, že by přestal svou dcerku pozorovat, kdyby věděl, že o tom ví.

S úsměvem si přitáhla pokrývku až po bradu a zasněně se propadla do říše snů.

****

„Copak se ti dnes v noci zdálo, maličká?" vesele se otázal Fergus, když seděli u stolu v jejich komnatě a oddávali se snídani.

Liliana se na něj mile usmála a nevinně prohodila: „Ale moc si ho nepamatuji, ale byl to moc krásný sen."

Oči jí zajiskřily a zaplály v nich plameny uličnictví.

„Chtěl bys povědět, co si z něj pamatuju, drahý?" dodala uličnicky a zapila další kus jídla.

Manžel se zakousl do chlebu a překvapeně na ni pohlédl. Nechápal, proč se na něj tak dívá, ale poté přikývl. Jeho žena se zatvářila poťouchle, načež k jeho šoku vstala a vzápětí se mu posadila na klín.

Když chtěl zaprotestovat, dala mu prst na ústa a dodala dobíravě: „Je to velice důležité pro atmosféru, můj pane."

Manžel ji jemně objal a na tváři se mu rozhostil úsměv.

Dívka však mu do úst vložila další kousek jídla a promluvila: „Zdál se mi sen. Bylo to o muži, který měl ženu a dítě. Ten muž byl vysoce postavený a přes den se dítěti nevěnoval..."

Sama si kousla do svého krajíce a pokračovala: „Proto to vypadalo, jako by se nikdy dítěti nevěnoval, ale opak byl pravdou. Tento vysoce postavený muž..."

„Jak vysoce postavený?" bavil se Fergus.

Liliana ho pohladila po vlasech a prohodila tiše: „Něco jako laidr."

Načež nedbala na jeho šok a mluvila dál: „Avšak nebyl tak chladný, jak se dělal před svými poddanými. Něco skrýval."

Vesele pozorovala, jak se manželovi na tváři mění emoce. Nejdřív se bavil, pak se mu tam usadil šok a nakonec vyhrálo podezření.

Navíc v jednu chvíli si byla skoro jistá, že zamumlal jen tak pro sebe: „Ne, to není možný. Je to jen sen."

Muž k ní zvedl ostrý zrak, ale ona mu jen opětovala nevinný pohled a napila se z karafy.

„A co tam bylo dál, maličká?" vyhrkl po chvíli nevrle, když se podle něj moc loudala.

Jeho choť na něj pohlédla a obtočila mu ruce kolem krku a políbila. Muž podlehl polibku stejně jako dívka. Kouzlo neustalo ani po narození Rosemarie, spíše naopak. Vypadalo to, že dítě jen rozvířilo jejich lásku. Stmelila je.

Liliana se od něj se smíchem odtrhla a tajemně prohodila: „V mém snu se tajemství toho muže objevilo. Bylo opravdu strašné. Skoro by ho za to mohli sesadit z pomyslného trůnu. To tajemství bylo jest, že v noci chodil za svým dítětem a pochoval ho v náručí, kde nebyly oči jeho poddaných."

Koutky úst jí cukaly při pohledu na manželův šok, který se mu v obličeji objevil po jejích slovech. Jen stěží zadržovala smích při jeho bledosti.

Ovšem ovládla se, napila se jako pravá dáma a nevinně se optala: „Zajímavý sen, že?"

Muž stále v šoku přikývl a upřel na ni zkoumavý pohled. Liliana se na něj lehce usmívala, zatímco její manžel prožíval jednu hrůzu za sebou. Nemohla mě přece vidět? Ale takový sen, to přece není možné. To by byla až moc velká náhoda.

„Neboj se, drahý, v tom snu toho muže nezabili," prohodila žena lhostejně, když si sedla opět na své místo naproti němu.

Fergus se zamračil a otázal se: „Tak co se s ním stalo?"

„Uřízli mu ruku!" pronesla a v ten moment jejímu dokonalému muži vypadl z rukou nádoba na pití a pivo se rozlilo po zemi.

Upřela na něj káravý pohled, ale i při tom jen těžko zadržovala smích.

„Sakra! Co to máš proboha, maličká, za sny?" vyjekl a vstal, zatímco rozčíleně sledoval skvrnu na své košili.

To už však dívka nemohla vydržet a rozesmála se uvolněným smíchem. Její manžel pomalu zvedl zrak a nevěřícně ho upřel na svoji ženu. Liliana se smála, tak že se jí po tvářích rozutekly slzy, které jako by závodily a utíkaly, co nejrychleji. Musela se opřít o sloup u postele, aby nespadla na zem.

„Ach, kdyby ses jen viděl...chacha...ten výraz byl k nezaplacení," dostala ze sebe laidrova manželka a vůbec si nevšímala vzteklého výrazu muže proti ní.

Ten nemohl uvěřit, že si z něj matka jeho dcery opravdu udělala takovou legraci. To by si přece nedovolila! Jeho vztek rostl tím víc, čím víc se smála.

„Ty sis to vymyslela?!" zařval rozzuřeně a pomalu se k ní přibližoval. Jeho žena se přestávala smát a jen přikývla.

„Jistě, něco ti to snad připomnělo, drahý?" otázala se vesele a uhnula před ním.

Oběhla stůl, aby mezi nimi byla aspoň nějaká překážka. Svůdně se o něj opřela a zašveholila: „Bylo v tom ponaučení, můj milý manželi, že stydět se za něco tak krásného je hloupost!"

„Já se nestydím!" odsekl muž nabručeně.

„To je dobře, protože není důvod. Bohužel už musím," dodala vesele, zamávala mu a hbitě vyběhla z komnaty, než se vůbec muž mohl vzpamatovat.

Zanadával na ženy, přičemž naprosto nechápal, jak to mohla zjistit? Vždycky pečlivě zkontroloval, zda tvrdě spí.

Liliana se s úsměvem na tváři pustila do práce a ve volném čase se vydala za svou dcerkou. Přede dveřmi se zastavila a pak se je pokusila otevřít. K jejímu ohromení se však ani nehnuly. Byly zamčené. Nevěřícně na ně hleděla, jako by se měly náhle otevřít samy. Nic z toho se však nestalo. Pokusila se o to ještě jednou, ale mělo to naprosto stejný výsledek. Neotevřely se, ale ani se nehnuly.

Prohlédla si je od shora až dolů a ostře na ně zabušila zdravou rukou a vyjekla: „Almo! Almo, okamžitě ty dveře otevřete! Nařizuje vám to vaše paní! Jestli ihned nebude otevřeno, budete se zpovídat svému laidrovi. Slyšíte? Rosemarie, zlatíčko?"

Zmocnil se jí zlý pocit. Přece nemohly jen tak zmizet. Přiložila ucho na dveře, ale jelikož byly ze silného dubu, nic by neslyšela, ani kdyby mluvily potichu.

Ještě jednou zabušila a snažila se potlačit hrůzu, která se jí zmocňovala. Její dítě přeci nemůže být pryč. Její milovaná holčička.

„Almo! Otevřete! Hned! Dobrá, jdu pro svého manžela, ale tohle si zodpovíte a jestli mé dceři zkřivíte jediný vlásek, vlastnoručně vás zbičuju!" vykřikla, načež počkala několik minut, ale když se k ní nedostal žádný zvuk, hnaná strachem o svoji dceru, seběhla ze schodů.

Nedbala na to, že takhle by se dáma rozhodně nepohybovala. Její cíl byl jediný. Najít manžela a ten už si bude vědět rady. Rosemarie bude v pořádku, určitě ano.

Venku se udýchaně rozhlédla a okamžitě vykřikla: „Malcolme! Kde je Fergus?"

„Jaký Fergus, má paní?" prohodil vesele při leštění meče.

Liliana ovšem neměla na vtípky náladu, a tak ostře odvětila: „Tvůj pán, který ti zakroutí krkem, jestli mi neřekneš ihned, kde se právě nachází!"

Muž na ni zůstal překvapeně zírat. Takhle svoji paní ještě neviděl, proto jen ukázal na kolbiště. Žena mu rychle kývla a rozeběhla se tím směrem. Přišlo jí, že každou minutou Rosemarie ztrácí víc a víc. Její srdce bylo svíráno jako v kleštích ze strachu, co je s Rosemarie.

Přeběhla přes nádvoří a nevnímala šokované pohledy lidí. Muži ustávali v práci a i ženy byly překvapeny chováním své paní.

Jakmile doběhla k ohradě, vyčerpaně se o ni opřela a vykřikla: „Fergusi! Fergusi!"

Její manžel okamžitě ustal v útoku na Briana a upřel na ni zmatený pohled, ovšem něco v jejím výrazu s ním muselo hnout, protože okamžitě odhodil zbraň a rozeběhl se k ní. Přeskočil ladně ohradu a už ji držel a objímal.

„Maličká, co se stalo? Jsi zraněná? Někdo ti ubližoval? Nemusíš se bát, zabiju ho dřív než stačí říct omlouvám se.."

„Fergusi," zašeptala, aby ho přerušila a zoufale se k němu tiskla a on jí objetí oplácel, než si uvědomil, že je laidr a ten přece něco takového nedělá.

Nejistě si odkašlal a zabíjel pohledem Iana, který nedaleko se s kovářem sázel, zda je to jejich pán nebo někdo jiný. Jejich vůdce by přeci něco takového na veřejnosti nepřipustil.

„Liliano, co se děje?" zeptal se tiše a snažil se jí zvednout hlavu, aby viděl do jejích očí.

Žena se ho pevně držela, než konečně sevření povolila a rychle vyhrkla s očima plnýma strachu: „Dveře od komnaty Rosemarie jsou zavřené, bouchala jsem, volala, ale nikdo mi neotevřel, nikdo tam není. Alma ji unesla! Nikdo tam není!"

Manžel šokovaně pohlédl k oknům pokojů jejich dcery a odvětil: „Alma by určitě neublížila Rosemarie, maličká. Třeba se šly projít!"

„Ale proč by bylo zavřeno? Slíbila, že by mi to řekla! Kde je mé dítě?" vyjekla zoufale.

Když manžel viděl takové utrpení v očích své ženy, rázně přenechal velení Malcolmovi, který přiběhl a společně s Lilianou se vydal do domu. Nedbal pozdravů a brzo byli přede dveřmi komnaty, kterou obývala jejich dcera s chůvou.

Žena se ho pevně držela, když dveře zkusil otevřít a byla si jistá, že je to marná snaha. Sama věděla, že nejdou otevřít.

Jaké však bylo její překvapení, když se pod jeho lehkém doteku otevřely. Vyvalila oči překvapením o to víc, když se zevnitř ozval překvapený hlas Almy: „Můj pane, paní, mohu pro vás něco udělat?"

Fergus se ohlédl na Lilianu, která jen nechápavě stála ve dveřích a hleděla na Almu houpající Rosemarie. To není možné! Byla jsem tu a nikdo zde nebyl!

Její choť neztrácel čas a bleskově na ženu udeřil. Otázal se, kde byla s jejich dcerou, že o ni měla jeho paní strach.

Chůva na něj upřela nevinný pohled a se sklopenými řasami odvětila: „Omlouvám se, můj pane, ale byly jsme s Rosemarie celou dobu zde. Jak jsem vaší paní slíbila, kdybychom se někam chystaly, okamžitě bych ji o tom spravila."

Liliana poslouchala tu lež a jen vrtěla hlavou. Ne, ona tu byla. Pohlédla na svou odřenou ruku od bouchání, aby se ujistila, že se jí to nezdálo. Nemohlo, její ruka nesla známky zranění. Určitě byla tady, přeci ví, kde má její dcera komnaty, snažila se uklidnit. Myšlenky jí však hlavou létaly jako smyslů zbavené. Nenápadně se i zadívala na dveře. Ne, bylo to zde. Nikdy by se nespletla v případě, kdy jde o její dceru.

Načež sebou trhla při chůviných dalších slovech, ve kterých zněla starost: „Nebouchala jste, má paní, na jiné dveře?"

Zvedla prudce hlavu a přelétla místnost, až se zastavila pohledem na Almě. V její tváři viděla opravdu jen starost, ale v další chvíli si všimla jakéhosi záblesku. Byla to jen chvíle a zase to zmizelo. Jedno však bylo jisté, Lilianina trpělivost přetekla.

„Ne, nespletla!" odsekla rozčíleně, načež se vrhla k ženě a vzala si Rosemarie k sobě.

Její tělíčko, které se k ní okamžitě přivinulo, ji uklidnilo. Když měla svoji holčičku u sebe, napětí se začalo ztrácet.

„Jsi si opravdu jistá, že jsi nebyla u jiné komnaty?" vložil se do toho i její muž, když prozkoumal celou místnost.

Hleděl na ni nejistě, až se jí zvedl žaludek.

„Ty mi nevěříš? Myslíš si, že lžu, Fergusi? Byla jsem zde a bylo zamčeno!" odvětila ostře a pak se otočila na Almu a vyjela na ni: „Kde jste s mou dcerou byla? Proč tu bylo zamčeno?"

Chůva se zatvářila rozpačitě a pak pohlédla na laidra.

„Přísahám, ani jsem se s vaší dcerou nehnula z komnaty!"

Liliana jemně pohupovala s holčičkou a ostře odsekla: „Lže! Byla jsem tu a nikdo mi neotevřel."

Fergus hleděl z manželky na služebnou a nic nechápal. Nic tu nedávalo absolutní smysl. Jeho žena byla opravdu zoufalá, ale služebná vypadala upřímně zmatená jejím chování.

Liliana upírala zoufalý pohled na svého muže. Byla si naprosto jistá, že byla tady. Jen ji chtějí zmást. Přece ví, kde spinká její drahá dcerka. Zadívala se do dětských očí a na moment zalitovala, že Rosemarie není tak velká, aby už uměla mluvit. Ty víš, že tě tu maminka hledala. Jestli ti jen náznakem bude chtít ublížit, rozškrábu jí očí, ujišťovala v duchu dcerku a na chvíli se jí zdálo, jako by jí dítě chtělo dát odpovědi. Ovšem na to byla moc malinká a nevinná.

„Možná je paní unavená. Neustále něco dělá. Měla by si odpočinout," uslyšela Liliana náhle a ostře se zadívala na chůvu, která měla tu drzost, aby něco takového tvrdila.

„Co si to dovoluješ, Almo? Chceš snad říct, že..."

„Nic takového, lady. Přeci můžete přiznat, že jste unavena.." snažila se ji uklidňovat, ale její paní měla už takovou zlost, že to nešlo vzít zpátky.

Otočila se na manžela, který je bystře sledoval.

„Ty si myslíš, že blázním?" otázala se ho chladně a ještě víc k sobě Rosemarie přivinula.

Nikomu tě nedám. Nedovolím, aby ti někdo ublížil, ujišťovala maličkou holčičku, která jen očima hleděla na ni a pak zase jinam. Nevěděla, co se to tam děje.

Manžel došel až k ní a i přes její protesty ji objal.

„Maličká, to si nemyslím. Alma to tak nemyslela. Jen chtěla pomoci," pronesl nahlas a než se mu mohla žena po jeho slovech vykroutit do morku kostí uražena, dodal šeptem: „Nechám ji sledovat a uvidíme, má drahá. Tak se uklidni."

Když to uslyšela, ulevilo se jí. Věřil jí! Nenechal se oklamat. Nechala se tentokrát bez protestů obejmout a Rosemarie mezi nimi byla jako most do dvou rozdílných zemí.

„Můžete jít, Almo, tuto záležitost pořádně vyšetřím," slyšela ještě svého muže.

Pak už jen slyšela bouchnout dveře a v tu chvíli se jí teprve pořádně ulevilo.

Vyprostila se mu a pronesla: „Nechci ji už u Rosemarie vidět!"

Manžel pohladil dítě po vláskách, než odvětil: „Dokud to nevyšetřím, nevyhodím ji, Liliano. Je lepší mít ji na očích."

****

Panství na hranicích Skotska a Anglie

Felicity se vyčerpaně sunula po schodech. V tento den ji doháněly bolestivé vzpomínky a kdyby jim povolila svoji mysl, dokázaly by ji úplně zničit. Kdyby si připomněla třeba jen začátek toho dne, už by se nevzpamatovala. Rozpadla by se na milión kousků. Tu bolest by už neunesla. Hřbetem ruky si otřela slzy, které jí kanuly po tvářích. Raději si snažila v duchu vybavit svého syna. Jeho první úsměv, první slova, kterými ji obdařil. Liam byl její důvod, proč měla důvod žít.

„Má paní?" vyrušil ji z myšlenek Margue a posměšně se jí uklonil.

Žena ho přejela opovržlivým pohledem a pevněji sevřela vědro s vodou.

„Co chceš?" otázala se chladně.

Margue se na ni tvrdě díval několik minut naprostého ticha, než přešel ještě blíž. Načež se opřel oběma rukama o zeď kolem její hlavy a tím jí zahradil jedinou cestu k úniku. Zamrazilo ji, ale nehodlala mu ukázat, že z něj má neuvěřitelný strach. Strach v této domácnosti znamenal, být mrtvý.

Nasadila proto úsměv, i když ji to stálo všechny síly. Okamžitě viděla, jak se zamračil. On chtěl, aby se před ním krčila strachy. Chtěl, aby žadonila. Ona mu to však nedopřeje. Nikdy! Hbitě jí sebral vědro a odhodil ho, aniž by dbal na to, že se voda lila ze schodů.

„Spíš, co byste vy mohla udělat pro mě? Abych na vás pořád nemusel vymýšlet další špínu," promluvil chladně a nahnul se k ní ještě blíž.

Felicity pocítila opravdový strach. Do této doby jen vykládal jejímu manželovi hlouposti, ale tohle si nikdy nedovolil.

Přesto zvedla hlavu a odsekla: „Ještě jedno slovo a řeknu to manželovi a ten tě zabije. Co je jeho, na to nikdo nesmí sáhnout! Zapomněl si snad, Margue?"

Muž se uchechtl a rozhlédl se na obě strany.

Načež dodal: „Vidíte tu snad někoho, má paní? Někdo, kdo by vás běžel zachránit? Nikdo takový už tu dávno není!"

A zachechtal se, zatímco Felicity měla strach, že se udusí. Jeho slova ji bodla přímo do srdce.

„A i kdyby byl. Komu myslíte, že by náš pán a vládce věřil? Vám? Odpověď určitě víte sama," dodal nevzrušeně.

Pocítila hrozný vztek, smutek a zoufalství. Copak opravdu nemohla mít aspoň v životě klid, když lásku nemohla? Musela se neustále všem podvolovat? Kdyby nebylo Liama, dávno by něco provedla. A teď tu stála mezi mizernýma prackama muže, kterého ze srdce nenáviděla hned po manželovi. Kdyby měla po ruce zbraň snad by ho zabila. Takhle jen pevně sevřela ruce do pěstí.

„Uvidíme, co se stane, když nyní zakřičím! Chceš si, ty odporný pse, počkat na odpověď?" pronesla vyzývavě i přesto, že v ní byla malinkatá dušička.

Muž se k ní zlověstně nahnul a drsně ji uchopil za bradu.

„Nezakřičíte, lady, víte, co by následovalo. Musel bych nahlásit manželovi, že mě svádíte!"

Načež se k ní nahnul a dívka proti němu začala zuřivě bojovat! Snažila se dostat jeho ruce daleko od sebe.

„Dej ty pracky ode mě!" syčela a usilovně se mu bránila.

Muže to však ještě víc vzrušovalo, protože se jen zachechtal a chopil se jejích úst.

„Lady Felicity? Lady?" protrhl jejich zuřivý boj hlas Nany.

V ten moment ji odstrčil a když se dole pod nimi chůva objevila, dodal temně: „Příště mi neutečete!"

Načež proběhl kolem ženy a osopil se na ni, aby na něj nezírala a raději si pro příště hleděla své práce. Felicity se sesunula na schod a dala si hlavu do dlaní. Bylo jí zle. Chtělo se jí zvracet, nejraději by si někam lehla a už nikdy nevstala.

„Lady? Jste v pořádku?" vyhrkla Nana a rázem ji objala.

Žena ani neměla sílu odporovat, jen se nechala uklidňovat, než zamumlala: „Ano, přišla si včas, Nano."

Načež se od ní rychle odtrhla. Od jisté doby nedokázala doteky s jinými lidmi, snést. Jen její syn byl výjimka. Byl její krve a její láska jediná.

„Jenže on to tak nenechá," zamumlala, když se zhluboka nadechla a vstala.

Chůva ji naléhavě chytila za ruku a zašeptala: „Tak utečme a budete v bezpečí před vaším manželem i tímhle hnusem!"

Žena se na ni nevesele podívala a odvětila šeptem: „Jsem žena Rogera, nemohu utéct. Jsem povinna zůstat po jeho boku. Bůh mi dal několikrát najevo, že je to jeho vůle."

„To nebyl Bůh! Lady, zabije vás to tu!" šeptala služebná horečně.

Ona však jen zavrtěla hlavou a odcházela pryč, ale ještě cestou sevřela starší ženě rameno a zašeptala: „Děkuju."

Načež se sehnula pro vědro a přejela si přes sotva viditelnou jizvu na vnitřní straně ruky.

S posledním povzdechem se sehnula a sundala si zástěru, aby tím aspoň trochu vytřela vodu.

Malý chlapeček se díval na svou maminku, která vypadala tak smutně. Chtěl, aby se usmívala. Nechápal, proč ten ošklivý pán byl na jeho maminku zlý. Byla přeci tak hodná. Dala mu, co mu na očích viděla, a když ne vykouzlila něco lepšího.

Když klesla na kolena, aby vytřela vodu, chtěl se k ní vrhnout, ale pamatoval si její varovná slova, že se nemá sám toulat po hradě.

„Mám tě lád, maminko," zašeptal a pomalu s důrazem na každý krok se vydal na místo, kde ho Nana nechala stát.

Naštěstí to nebylo daleko. Párkrát spadl a bylo.

****