Kratší kapitolka je na světě a doufám, že se vám bude líbit. Liliana se ukáže jako mizerná bojovnice a Fergus bude nemile překvapen.

****                                                                                                                                                      Skotsko Fergus

V tu ránu, kdy miskou vrhla do tmy, kde se rýsovala tmavá postava, se ozval výkřik. Výkřik, který určitě patřil muži. Byla si tím jistá a zmocnil se jí tím větší strach. Útočník byl tak veliký a ona neměla po ruce žádné zbraně. Kdyby to byla žena měla by možná šanci tento souboj vyhrát, ale takhle.

Ten zločinec sebou trhl a pokusil se na poslední chvíli uskočit stranou, ale nepovedlo se mu to a její zbraň ho uhodila do ramene. Uslyšela zasyčení, ale muž očividně snesl hodně bolesti, protože jen na okamžik ustal v pohybu. Vzpamatoval se rychle a mrštně po ní skočil, až vyděšeně zařvala. Nedokázala však ustoupit dost rychle a dost daleko.

Zakopla o stoličku, která byla za ní a s výkřikem sletěla na zem. Chtěla se okamžitě odkulit pryč, ale než se vůbec hnula, útočník ji znehybnil.

Rozčíleně začala křičet, ale vydala ze sebe sotva pár skřehotavých zvuků a už na ústech pocítila mozolnatou dlaň. Zmocnila se jí ještě větší hrůza. Fergus tu není, ten chlap ji tu klidně může zabít a nikdo nepřiběhne, aby ji zachránil. Vyděšeně vyjekla přes dlaň.

Hrůza jí úplně zatemňovala mozek. Vždyť jsem tak mladá! Nemůžu přeci tak brzo umřít. Má holčička, nemůžu ji tak brzo opustit. Ani mé jméno ještě nevyslovila...

„Když nebudeš křičet, sundám ti tu ruku z úst, Liliano," ozval se tichý hlas u jejího ucha.

Ještě jsem neviděla jediný krůček Rosemarie. To mi přece Bůh nemůže udělat, honilo se jí zoufale hlavou, že málem přeslechla první slova svého útočníka.

Na okamžik by skoro řekla, že ten chraplavý hlas je jejího manžela. Mizerná naděje ji na pár chvil obletěla, než znovu zmizela. Ne, to není možné! Její milovaný, i když riskující manžel, je kdesi venku za hradbami. Kdyby nebyla tak tvrdohlavá byla by dnes v bezpečí. Jen si ten hlas připodobňuje k manželovi, asi aby ten rozlévající strach polevil.

„Rozumíš mi? Jestli ano kývni," promluvil znovu muž.

Co? Kývnout, když mě tu dusí? Zírala na něj rozevřenýma očima, ale neviděla nic víc než obrys. Teď to přijde! Smrt! Copak žila opravdu tak špatným životem, že si nic jiného nezaslouží?

„Rozumíš?" tentokrát zněl hlas nabručeně.

Ach, pane na nebi. Začnu se víc modlit, když dovolíš, abych se dožila rána. Nezavřu už před manželem jeho vlastní bránu. Rozzlobil mě, to musím uznat, ale příště své pravé city budu držet víc na uzdě.

Ucítila, jak se tlak na jejím těle zhoršil, záda ji už bolela, jak ji tlačil mohutným tělem do země. Cítila všechny drobné vyvýšeniny, a proto rychle přikývla i přes obtíž mužovy ruky na svých ústech.

Stín si ji chvíli dlouze měřil, jako by zvažoval její myšlenky. Dostávala strach, že ji takhle bude držet a jednoduše ji vezme kyslík rukou. Mohl by ji udusit a nikdo by ji nedokázal zachránit. Než se jí však mohla zmocnit panika, ruka jako mávnutím kouzelného proutku zmizela.

Tíseň ihned ustoupila do pozadí a ona rozzuřeně vyjekla: „Slezte ze mě, vy padouchu! Začnu křičet a stráže vás chytí. Zavřou vás, až zčernáte!"

Přičemž se rychle nadzvedla a pokusila se ho uhodit hlavy vlastní, ale muž se jí rychle vyhnul a znovu ji přišpendlil k zemi.

Liliana zanadávala, když se ozval: „Liliano, uklidni se! Jsem to já, tvůj manžel! To já se mám rozčilovat a na rozdíl od tebe bych k tomu měl důvod!"

Laidrova manželka vytřeštila zrak před sebe a znovu se mu začala bránit. Neproniknutelná tma jí nedokázala odhalit útočníka, ale určitě to není její manžel. Ten je mnohem větší.

„Nejste! Můj manžel zde není! Okamžitě ze mě slezte, vy mizero," zasyčela a prudce sebou šila, aby se mu uvolnila.

Bušila kolem sebe jako blázen. Byla v čím dál větší hrůze.

Ten muž znal jejího manžela! To je ještě horší. Šel sem za určitým cílem, aby jim ublížil a snažil se ji zmást. Ale není možné, aby to byl její muž. Fergus byl s ostatními venku. Ještě před spánkem dlouho vyhlížela z okna a viděla oheň rozdělaný za branou. Tam někde seděl její rozlícený manžel.

Muž ze sebe vydal něco mezi zakašláním a nevěřícím uchechtnutím, když se mu dál vzpírala.

Jen se mě snaží zmást, abych se přestala bránit a on mě mohl zabít, pomyslela si a na okamžik ustala ve svých snahách o záchranu. Ukončila pokusy ho uhodit a padla na zem jako by omdlela. Ihned pocítila, jak sevření povolilo, když se nad ni chtěl naklonit. Ona však navíc nečekala a uhodila ho do brady tou největší silou, na kterou se zmohla, až ucítila křupnutí a vyjeknutí sebe i svého útočníka. Nedbala však na to.

Vyskočila na nohy a rozeběhla se ke dveřím, i přesto, že bolest v ruce jí dala jasnou odpověď na to, kdo byl zraněn.

Otevřela dveře dokořán, ale v ten moment byla nešetrně hozena zpět a její jediná záchrana byla zavřena. Zaječela, ale muž jí rychle zakryl ústa rukou.

„Jsem to já! Zatraceně, Liliano! Nikdo jiný než tvůj manžel! Nikdo se tě kromě mě nesnaží zabít!" zasyčel jí znovu do ucha.

Dívka však zuřivě zavrtěla hlavou. Muž jí sundal ruku z úst, ale nepustil ji.

„Jak ti to mám sakra dokázat? Nikdo cizí se dovnitř nedostane!" vydechl.

„Jak to, že znáte mé jméno, vy lupiči?" vypískla, protože teprve nyní se tato skutečnost dostala do jejích vyděšených myšlenek.

„Protože jsem tvůj manžel! Snažím se ti to vysvětlit, tak sebou neškubej!" slyšela za sebou jeho hlas plný povzdechu.

„Můj muž je venku před hradbami, vy lháři!" vyjekla rozzuřeně.

Muž vyhekl nad jejím křikem, načež ji pevně držel za ruku a táhl směrem ke dveřím. Liliana sebou v šoku začala trhat. Už viděla všechny možné varianty následující situace. Tohle se neobejde bez bolesti.

Když je však otevřel, pokusila se mu vysmeknout, ale on jako by to čekal a hbitě ji zadržel. Táhl ji k zářící louči a ona si uvědomila, že jakmile mu světlo ozáří tvář, zabije ji. Protože zločinci si vždycky kryjí obličej, aby je nikdo neodhalil! A on před ní tvář nechce maskovat. Bylo to naprosto jasné. Může se rozloučit se životem.

„Nechci vás vidět," vypískla vyděšeně a zapřela se bosýma nohama do podlahy a nehodlala se ani hnout.

Muž rozčíleně zafuněl při jejím odporu, avšak vzápětí ji lehce nadzvedl a rychle dotlačil ten kus k osvětlenému místu.

Liliana se mu celou svou silou bránila do té chvíle, než bylo vše marné, a to když je dělil jediný krok od světla pochodně. V ten moment, kdy přecházel mezi tmou a světlem na něj fascinovaně hleděla a vykulila oči ještě víc, když uviděla, jak ze tmy vycházel zločinec a na světlo vešel její manžel.

Ohromeně vydechla a její paže najednou volné ochable klesly k bokům.

„Fe-rgusi?" vydechla a nevěřícně hleděla na svého muže.

Prohlížela si každý jeho rys a i jeho zamračená tvář ji okouzlovala. Byla v bezpečí. Nikdo ji nechce zabít. Nikdy nikoho neviděla raději. Nevnímala pulzující bolest ruky, ani že je na chodbě jen v košili. Vnímala jen osobnost svého laidra. Konečně se jí tvář rozzářila úsměvem a ona se mu vrhla do náruče, kterou na poslední chvíli rozevřel.

„Ach, bože, tak jsem se bála, drahý. Myslela jsem si, že mě jde někdo zavraždit. Díky bohu jsi to ty."

Opravdu to byl on. Ne, nějaký vrah. Děkuju, Bože, zahuhlala v duchu a ještě víc se k němu přivinula, jako by jí mohl někam utéct. Zvedla hlavu a podívala se do jeho očí a začala jeho tvář pokrývat polibky.

„Nikdy jsem tě neviděla raději," vydechla a pevně se k němu přivinula.

Takový strach neměla už dlouho. Fergus ji držel jemně, jako by ji chtěl každou chvíli pustit. Zato Liliana na něm přímo visela.

„Tys mě až do teď opravdu nepoznala, maličká?"

Žena se nechala zanést zpět do jejich ložnice a ještě zběžným pohledem nahlédla do vedlejší komnaty, jestli hluk nevzbudil Rosemarie. Holčička však klidně spinkala, stejně jako chůva.

Manžel ji posadil na postel, ale ona ho ani poté nechtěla pustit. Nakonec však musela, aby rozsvítil i v jejich komnatě.

„Přece si nemyslíš, že bych se jinak tak vzpírala, můj pane!" nechápala dívka.

Manžel se po tmě pohyboval po komnatě.

„Věděla jsi, že se budu zlobit!"

„Bála jsem se, že jsi mě někdo přišel zabít! Nějaké kázání proti tomu nic není!" mávla nad jeho slovy rukou jako nad bezvýznamnou maličkostí.

Její slova Skota těžce urazila. Nemohl pochopit, že mohla s takovou lehkostí odbýt jeho zlost či kázání. Vždyť ještě když se sunuli s jeho muži chodbou, měl chuť manželku vlastnoručně zaškrtit.

Jakmile vytvořil světlo v komnatě, která se rázem stala útulnější a nepůsobila tak strašidelným dojmem, vydal se k ní. Liliana na něj s úlevou hleděla, přičemž byla naprosto klidná a šťastná. Nikdo se ji nesnažil zabít.

Muž si klekl před ni a prohodil morousovitě: „Měl bych se na tebe hodně zlobit, Liliano!"

Žena mu věnovala nevinný úsměv a zvedla ruku, aby ho pohladila, ale ucítila ostrou bolest, až zasykla.

„To já bych se měla zlobit. Asi jsi mi zlomil ruku, drahý," odsekla a začala si prohmatávat zápěstí.

„Auuu," vypískla, když jí vzal ruku nepříliš jemně.

„Snad jsem si nevzal ženu, která nevydrží kapku bolesti!"

Liliana se na něj zašklebila a provokativně ještě jednou zapištěla: „Auuu! Trochu? To máš na bradě, drahý manželi, brnění? Bylo to jako uhodit do kamene."

Muž se zachechtal a sám jí ránu zkoumal, přičemž jen tak mimochodem prohodil: „Kdo to kdy viděl, někoho mlátit do brady, ženo?"

Načež dodal nechápavě, když vstal, aby v truhle našel hojivou mast: „Musíš do toho dávat větší ránu. Skoro jsem to necítil!"

„Tohle byla moje největší rána!" odsekla dívka a nechala si jemně masírovat bolavou ruku.

„Maličká, kdo tě učil rozdávat rány? Měl bych ho vyzvat na souboj, protože odvedl mizernou práci."

Liliana si odfrkla a napruženě odvětila: „Nikdo! Jsem dáma!"

Fergus se zachechtal a pro sebe si zamumlal, že vždycky věděl, že Angličani jsou pitomí. Jeho žena, která to zaslechla, po něm vrhla káravý pohled.

„Takže já jsem také?"

Muž ji jemně pohladil po tváři a odsunul tak zatoulaný pramen, než odvětil: „Ty ne, maličká. Ty jsi Skotka."

„Ale já jsem ráda Angličanka," vesele prohodila, aby ho poškádlila.

Muž okamžitě vypadal, že má chuť někoho udeřit. Sledovala ho zpod sklopených řas a stěží zadržovala smích. Byl na něm vidět tvrdý boj, při němž zatínal pěst, tak že mu dočista zbělela.

Pak vydechl a prohodil tónem naprosto trpícího člověka: „U některých Angličanů můžu učinit výjimky!"

Liliana mu za to sdělení věnovala láskyplný úsměv a nechala se ošetřit. Manžel byl opatrný, když jí obvazoval ruku, přičemž konstatoval, že to má jen naražený a tvářil se jako by tomu kdoví, jak rozuměl.

Dívka se však zařekla, že ráno si pro jistotu zajde za Marunou. Přece jenom ta s tím měla větší zkušenosti než Fergus. Ten se sice při ošetřování kasal, jak se sám o sebe dokázal postarat a ani žádného léčitele k tomu nepotřeboval. Stačil jen čas a odhodlání.

Jakmile si přestal všímat její rány a vzpomněl si na události předcházející této, udeřil na ni rozčíleně: „Liliano, dneska jsi mě před celým klanem znemožnila! Jak sis mohla dovolit mě nepustit dovnitř?"

Žena si položila obvázanou ruku do klína a pozorovala ho.

„Nikdo si tě neváží míň než předtím, drahý manželi! Co jsem měla dělat? Klidně sis jel na nájezd a ohrozil tak svůj krk, a to úplně bezdůvodně!"

„To já rozhoduji, co je a co není bezdůvodné!" odsekl napruženě.

„A tohle ti, drahoušku, přijde dobře zdůvodněné?"

Muž po ní mrskl zlostným pohledem a odpověděl: „Nikomu se nic nestalo! Nájezdy jsou ve Skotsku běžná záležitost. Dělá se to tu již dlouho a občas se samozřejmě něco stane, ale nic vážného."

„V Anglii se nic takového neděje!" odsekla dívka. Manžel zvedl oči k nebi a procedil skrz zuby nadávku. Zase ti Angličani!

„Angličani by si mohli ublížit, kdyby něco takového chtěli podniknout. Oni se raději zabíjejí při soubojích. Tam umře nebo je zraněn vždycky někdo. Se mnou na nájezdu je možnost zranění malá!"

„Je to věc cti! Neděje se to pro nic za nic!" pokusila se bránit svoji zemi.

„Jistě nějaký usmrkanec se dotkne boháče a umře. Docela neúměrný trest! Nezdá se ti, maličká?" prohodil rozčíleně.

Žena věděla, že manžel celou věc se souboji odhalil naprosto přesně, ale nehodlala ho nechat, aby se svým vítězství zbytečně chlubil.

Líbezně se usmála a vyhrkla: „Takže když jsou nájezdy bezpečné, tak příště pojedu s vámi. Vždycky jsem to chtěla zažít, a když si mě nyní uklidnil, že se není čeho bát, mohu se této cti zúčastnit."

Laidr po jejích slovech zbělel jako čerstvě napadaný smích. Liliana se při pohledu na něj jen stěží ubránila smíchu.

„Nikdy! To nedopustím!" zařval, až po něm vrhla žena nesouhlasným pohledem a ukázala ke spojovacím dveřím. Nechtěla, aby vzbudil Rosemarie.

„Vždyť jsou tak bezpečné, můj drahý," utahovala si z něj.

„Jistě! Ale ne pro ženu!"

„Tak bychom mohli vzít i Alici," dodala uličnicky.

„Žádná žena s námi nepojede! To je mužská záležitost a dost. Toto je poslední věc, co k tomu řeknu. Ženy se starají o domácnost a muži zajišťují obživu a k tomu patří nájezdy, maličká. Tudíž víc se o tom bavit nebudeme. Nemysli si, že jsem zapomněl na tvoje proviněním, když si to stočila jiným směrem. Zítra se mi před celým klanem omluvíš za mé zesměšnění!"

Rázem ji přešlo pobavení. Už nevedla, ale její choť zase převzal kontrolu. Omluvit se? Před celým klanem? Za něco, o čem věří, že je správná věc? Nikdy!

Liliana po něm mrskla rozzuřeným pohledem a měla chuť mu odporovat do té chvíle, než uzná její pravdu. Jejich pohledy se střetly a nastala bitva všech bitev. Ani jeden z nich nechtěl být ten první, kdo ustoupí. Fergus, protože je laidr a ten je všemocný, zatímco jeho žena si byla jistá svou pravdou. Rosemarie přeci mohla přijít o otce. To nemohla jen tak přejít i když ten hňup si to neuvědomoval. Už otvírala ústa, aby mu to pořádně vytmavila a dala mu ochutnat svůj názor, když jí hlavou prolétla jedna zbloudilá myšlenka.

I když proč mu vlastně nevyhovět! Omluvit se může, nechávat ho venku, nebyl nejlepší nápad, ale proslov může využít i k jiným, lepším věcem.

Rázem se jí zvedl koutek úst vzhůru a ona se potutelně pousmála, avšak když muž překvapeně pozvedl obočí, odsekla hraně napruženě: „Dobrá, omluvím se!"

Načež padla do postele a přehodila přes sebe přikrývku. Naprosto tím vyrazila svému milovanému muži dech. Čekal hádku do krve, slzy, prosby a určitě ne okamžitý souhlas.

„To je všechno? Ty souhlasíš?" ujistil se ještě, když si lehnul k ní a jemně ji objal kolem pasu.

Žena se k němu přivinula a pocítila okamžitou spokojenost.

„Jistě, drahý! Už spi!" zamumlala unaveně a rázem se propadla do spánku.

****

„Poslouchejte, mí drazí Skotové, včerejší den jsem udělala velikou chybu, když jsem svůj vztek na manžela dala veřejně najevo a odmítla ho vpustit k nám. Za to se omlouvám..."mluvila Liliana následující den venku na nádvoří na vyvýšeném místě rozhodným tónem.

V noci se moc nevyspala, protože ji ruka dost bolela, ale přesto hned ráno vypadala neuvěřitelně svěže a rozhodně se vydala k shromážděným Skotům. Vypadala víc než vznešeně a rozhodně na sobě nedala najevo, že je jí to proti srsti. Všimla si manžela stojícího s Ianem nedaleko. Tvářil se pěkně nabubřele a spokojeně.

Alice se k ní rychle přimotala a zašeptala: „Má paní, to přece nemusíte dělat. My, ženy, za vámi stojíme. Zasloužili si to!"

Liliana jí věnovala šibalský úsměv a šeptla: „Omluva mě nic stát nebude, protože jim to vrátím i s úroky, má přítelkyně."

Načež ji nechala v úžasu projít dál.

****

Fergus se spokojeně díval na hovořící manželku a měl čím dál lepší náladu. Všechno šlo skvěle a on za pár chvil bude mít zase neposkvrněnou reputaci. Ani nemusel zvýšit hlas, aby jeho choť litovala svých hříchů. To už se mu dlouho nepovedlo. Vlastně nejspíš nikdy! Mohl na sebe být právem hrdý. Konečně získal autoritu i u své ženy.

Věnoval pohled Ianovi vedle sebe, ale ten se jen dál mračil. Laidr to naprosto nechápal. Měl by mít radost, ta omluva je pro ně všechny. Nebo snad ne?, pomyslel si roztržitě.

Na okamžik spustil zrak z manželky a zahuhlal k němu: „Co se děje, Iane?"

Muž po něm mrskl pohledem a napil se ze svého korbele, než se odhodlal k odpovědi: „Jen tuším, že to nepůjde tak lehce."

„Jistě, že půjde. Má žena si uvědomila, že udělala chybu a poprvé uznala tuto věc bez hádky. Konečně si začínáme rozumět."

„A to ti není podezřelé, že se tvoje věčně bojující manželka s tebou nehádala, Fergusi? Nikdy ti nic nedala jen tak. Něco jiného v tom bude," polemizoval Ian.

„Ale, prosím tě, co by v tom mohlo být? Má choť jen pochopila moji autoritu a že..." dál to však nedopověděl, protože ho přerušily slova, která ho šokovala.

„...ovšem i přes omluvu, si musím stát za svým. Nyní mluvím k vám, mé drahé dámy, které máte po boku své manžele. I vy tušíte ten ochromující strach, když se naši drazí vydají do bitvy nebo na nájezd. Tomu se nedá zabránit, ale když nehrozí žádné nebezpečí, cítíme úlevu, že se našim bližním nic nestane, že?" zvolala Liliana a ozval se souhlas několika žen.

A hned poté Alice s Márií nadšeně zvolaly: „Svatá pravda, lady!"

Ianovi se na tváři objevil poťouchlý úsměv, když sledoval, jak jeho příteli z obličeje padá úsměv a nahrazuje ho nevěřící šok a nechápavost.

Gruag opírající se o vozík se senem se už usmíval od ucha k uchu.

„Zdá se, že lady našla další možnost, jak udělat, co po ní manžel chtěl a zároveň z toho vyjít jako vítěz," prohodil potichu a zasmál se.

„...něco jiného samozřejmě je, když naši muži riskují zbytečně. Nic nás neohrožuje a není jediný důvod napadat jiný klan. Co když bude někdo zraněn? Situace se vymkne a může z toho být krveprolití? Je toto správné a zodpovědné chování?..."

Liliana se dívala po lidech, kteří ji sledovali. Celý dav věnoval pozornost jenom jí, jak v nich doznívala její slova. Na tváři ženě při této podívané zahrál úsměv. Jen na okamžik pohlédla na svého muže, který vypadal úplně koncentrovaně a měla chuť se na něj zazubit, ale ovládla se. Nevyplatilo se chtít po své krásné manželce omluvu, že laidře?, pomyslela si nadšeně.

„Co to kčertu říká?" vyjekl Fergus a vzteky mu přeskočil hlas.

Pevně svíral ruce v pěst a měl chuť smazat Lilianě ten její sladký úsměv.

Ian se na něj zašklebil a prohodil pobaveně: „Víš, co se mi, příteli, líbí na tvé paní?"

Počkal, až na něj laidr pohlédl a dodal: „Že mě pokaždé překvapí!"

Zabiju ji! Zabiju! Tohle už snad nemůže být pravda, zuřil její manžel, zatímco Liliana lehce dostávala na svou stranu ženy v klanu. Nejdřív se přidávaly nejistě jedna po druhé a manželé po jejich boku jímal děs nad jiskřičkami odhodlání v jejich očích, které se tam objevovaly. Alici s Márií byly prvními, ale klidný a vážný hlas laidrovy manželky ovlivňoval rychle další.

Kovářova žena upřela pohled na manžela a vyčítavě mu do rukou vložila nejmladší dítě.

„Máme tolik dětí, přece nechceš, muži, abych na ně byla sama!" prohodila rozčíleně a kovář ji okamžitě ujišťoval o opaku.

Jak on vždycky čeká v lese a dává pozor, zda je někdo nesleduje a že k nebezpečí se nestačí ani přichomýtnout. Ženu tím však moc neuklidnil. Zatímco děti motající kolem jejich noh vykřikovaly jeden přes druhého.

„Nebezpečí? Já chci nebezpečí!"

„Pojedu s tatíííínkem! Jsme nejstalší!"

„Ploč sama?"

Další ženy se obracely na manžely, kteří je odbývali s tím, že oni jsou muži a dokáží se o sebe postarat. Liliana se spokojeně usmívala, když viděla, co svými slovy způsobila.

Vzápětí se k ní přihnal Fergus a chytil ji za ruku, načež zasyčel: „Co to kčertu provádíš?"

„Jen říkám pravdu! I ostatní ženy si zaslouží vědět, že zbytečně riskujete!"

„To chceš vyvolat vzpouru v mém klanu?" zuřil a dál ji pevně držel.

„Co by tak ženy mohly udělat. Slabé hloupé děvy?" dobírala si ho a nic si nedělala z jeho vzteku.

„Ty..." začal, ale vzteky se až zalknul, že to nemohl dopovědět.

Jeho žena se k němu naklonila a zašeptala: „Měla bych se omluvit, můj pane? Ráda ti to udělám k vůli."

Muž okamžitě přitakal, ale jakmile viděl ochotu své ženy, rychle ji zastavil uprostřed kroku a přitáhl zpět k sobě. Žena na něj překvapeně pohlédla, ale v očích jí zářily jiskřičky smíchu.

„Chtěl si omluvu..."

„Raději už ne, maličká! Mohla bys proti mně dostat i mé muže. To nebudu riskovat. Vrať se do komnaty a zpytuj svědomí!" odsekl rozčíleně, když na sobě uviděl několik vyčítavých pohledů.

Díky tomu ani nemohl svoji ženu seřvat, protože tím by celou situaci ještě zhoršil. Pustil ji a jeho drahá choť mu věnovala laškovný úsměv.

„Přijdeš mi dát rozhřešení, pane?" dodala uličnicky a se smíchem se vydala pryč.

****