Tak ehm...trochu delší pauza než jsem myslela, a za to se omlouvám, ale mám toho teď hodně. Takže možná i další kapitola nebude moc brzo. Uvidím, jak to půjde. Tak snad se nebudete zlobit a užijete si dnešní kapitolku.

Liliana netrpělivě chodila po hradbách a zírala na rozlehlé pastviny okolo jejich sídla. Na nich však nebylo po nikom ani stopy.

Tiše zaklela a přešla několik dalších kroků, než se znovu rozhlédla. Byly to už tři dny, kdy Fergus odjel. Nečekala, že bude pryč tak dlouho, protože jí říkal, že se vrátí brzo.

Ale co je brzo? Původně myslela tak den, protože na víc zpravidla neodjížděl. Po narození Rosemarie byl s nimi skoro neustále a ona si na to dokázala zvyknout. Znovu si povzdechla a pohlédla do dálky.

„Kde zatraceně jsi, ty moulo?" zasykla tiše.

Přešla k muži, který stál na stráži a otázala se ho: „Není vidět zvířený prach nebo osoby na koních?"

Muž na ni se sympatiemi pohlédl a pronesl uklidňujícím tónem: „Má paní, určitě se, co nevidět objeví. Laidr neříkal, kdy přesně se vrátí, takže pořád je velice časně, na to se začít bát."

„Brzo? Zatracený slovo. To už slyším nejméně podesáté!" odsekla rozčíleně.

„Nemusíte mít obavy, má paní, laidr se o sebe umí postarat," pokusil se ji ještě jednou uklidnit.

Žena se na něj však jen zamračila a poté znovu poodešla. Samozřejmě, že se o sebe její manžel umí postarat, ale to neznamená, že ho nikdo nemůže porazit. Obzvlášť, když je tak nebetyčně sebevědomý.

Při této myšlence se jí lehce zvedly koutky úst v náznaku úsměvu.

„Jsem laidr, nic se mi nestane. Pff," naparovala se jako její manžel vždycky.

„Porazit laidra? Nemožné!"

Bručela si pro sebe, když se vzdálila od zvědavých uší. Nechtěla, aby to někdo donesl Fergusovi, to by se musela hanbou propadnout.

„Lady, nemusíte se bát. Oni se vrátí v pravý čas," ozval se za ní klidný hlas Gruaga.

Paní laidrova srdce se otočila a úsměv se jí rozšířil ještě víc, když uviděla, jak se k ní s holí hrne stařec, který se stal jejím přítelem. Okamžitě se k němu vrhla a podepřela ho. Lehce mu pomohla na poslední schod.

„Co vás to napadlo, Gruagu, takhle se sem štrachat? Ve vašem stavu?" vyhubovala mu jemně.

Muž se na ni bezzubě usmál a podotknul: „V jakém stavu? Chcete snad říct, lady, že jsem starý?"

Při jeho dotčeném výrazu se pobaveně zasmála a odvětila lehce: „To jsem rozhodně nechtěla říct, drahý příteli!"

Načež uličnicky dodala, když byli u hradby: „Vypadáte na dvacet jasných let."

Muž se zašklebil a zahrozil jí holí. Dívka si z toho nic nedělala a jen se bezstarostně usmívala. Měla toho stříbrovlasého muže ráda. Dokázal jí poradit, rozesmát a hlavně ho ostatní považovali za podivína, a to ji na něm přitahovalo.

„Vy, mazaná liško! Takhle si utahovat z muže v nejlepších letech?" prohodil vesele a oči mu jiskřily.

Načež zvážněl a jemně jí položil ruku na rameno, a když na něj pohlédla, promluvil: „Oni se vrátí, co nevidět. Nemusíte si dělat starosti. Když objíždí své poddané chvíli to trvá."

Žena se na něj pousmála a pak přehlédla rychlým pohledem okolím, načež si povzdechla.

Unaveně si uhladila sukně a poznamenala: „Já vím, ale co se narodila Rosemarie, Fergus nikde nebyl déle než na den. Mám jen starost. Nechci, aby se mu něco stalo."

Poté pohlédla dolů na pracující lid, který se pohyboval po nádvoří. Ženy pobíhaly s vědry od studny zase do kuchyně, zatímco muži cvičili na bojišti. Někteří se vychloubali a jiní se soustředili jen na boj.

S úsměvem pohlédla k domku kováře. Kochala se pohledem na pobíhající děti po dvorku, které se smáli, honili se po dvorku,když v tom si všimla chůvy.

Počkat? Chůva? Zarazila se a znovu prohledala okolí. Mezi lidmi se najednou mihla žena s dítětem v náručí.

Zamračila se. Co dělá Alma s Rosemarie venku? Vždyť jí říkala, aby jí podala hlášení, kdyby chtěla její dcerku vzít ven.

Ani trochu se jí to nelíbilo a okamžitě ji obestřelo podezření. Už nemohla vydržet na místě ani chvíli.

„Omluvte mě na okamžik," zamumlala směrem k příteli, který se na ni překvapeně zadíval, ale ona ho už nevnímala.

Pozvedla si sukně a hbitě se vydala ke schůdkům.

Seběhla rychle dolů a rozhlédla se po nádvoří. Lidé kolem ní chodili a zdravili ji, avšak chůva nebyla nikde vidět. Rozhlížela se na všechny strany. Byly tu samé známé tváře, ale Almina mezi nimi nefigurovala. Nechápavě rozhodila rukama, protože by mohla přísahat, že ji předtím viděla.

Proto zastavila jednoho z Fergusových mužů a ostře se ho zeptala, zda viděl její dítě s doprovodem. Muž však držel v rukou korbel a nejasně artikoval, až bylo jasné, že absolutně neví o světě. Takže mu ještě dala kázání o tom, že to řekne laidrovi a odvrátila se od toho opilce.

„Přece nemohly jen tak zmizet," zamumlala si sama pro sebe a zvedla zrak k oknu, které patřilo ke komnatě Rosemarie.

Při tom pohledu se jí na malý okamžik zastavilo srdce a zároveň pocítila po celém těle zlou předtuchu. Navíc nečekala a rozeběhla se do domu.

Určitě tam budou! Zbytečně vyšiluji, honilo se jí hlavou při rychlé chůzi.

Lehce proklouzla s pozvednutými sukněmi chodbou kolem šokované Alice a vrhla se na schodiště.

Rázně rozrazila dveře od komnaty své dcery a se srdcem plným úzkosti se kolem sebe rozhlédla. Nikdo tam nebyl! Místnost zela prázdnotou! Hrůzou se jí zadrhl dech. To přece není možný. Kam by šly?

Zdrceně se otočila a málem zaječela hrůzou, když se otevřely dveře od jejich ložnice a z nich vyšla Alma s Rosemarie v náručí.

„Kde jsi s ní zatraceně byla, chůvo?" dostala ze sebe a tep se jí začal pomalu uklidňovat při pohledu do očí její dcery, která se na ni usmívala bezelstným úsměvem dítěte.

Alma se na ni zmateně zadívala a popošla dál do komnaty.

Jemně uložila dívenku do postýlky, a pak mile prohodila: „Má paní, jen jsme byly vedle. Rosemarie plakala velice dlouho. Nedala se ničím obměkčit, až ji nakonec dokázala uklidnit jen vaše postel, asi cítila vaši přítomnost. Omlouvám se, jestli vadí, že jsem vám tam vstoupila. Příště se, lady, dovolím."

Liliana se na ni dlouze zahleděla, jako by hledala důvod, proč ženě nevěřit. Jenže Alma jí pohled klidně opětovala a její oči rozhodně neprozrazovaly žádnou lež.

Proto rychle přešla místnost a zkoumavě hleděla na klidné rysy své dcery.

Na okamžik zvedla hlavu a zamyšleně prohodila: „Před chvílí jsem vás s Rosemarie viděla venku. Co mi k tomu můžete povědět, Almo?"

Znovu sklonila zrak a hleděla na kroutící se dcerku v kolébce. Jemně se dotkla dívčiny ručičky a pocítila, že není úplně teplá a její podezření znovu vzrostlo.

„Má paní, byly jsme celou dobu zde. Rosemarie je moc malá, abych ji brala ven. Rozhodně bych to neudělala bez vašeho dovolení," vydechla žena klidně a vracela jí vážný pohled.

Maminka malé dívky jí věnovala svůj nejstrašnější pohled, ale žena se od ní neodvrátila, jen jí ho nevzrušeně opětovala.

„Takže jak mi vysvětlíte, co jsem viděla venku, Almo?" otázala se chladně.

„Možná to byla jiná žena s dítětem. Je tu hodně matek, má paní. Nejsem zodpovědná za ostatní," odvětila Alma drze a oči jí zajiskřily.

Paní hradu dokonale rozuměla jejímu výrazu. Nehodlala se jí podrobit, ale to ještě nebyl důvod jí nevěřit. Musela být spravedlivá, protože sama si nebyla vůbec jistá, zda se venku opravdu nespletla.

Otevřela ústa k další otázce, která ji měla dovést k dostačující odpovědi, když v tom dovnitř vběhl jeden z mužů, kteří strážili jejich domov.

„Někdo se blíží, má paní!" vyhrkl uříceně a víc ani nemusel dodávat, protože jeho paní rázem zapomněla na Almu a rozeběhla se za ním.

Jakmile se na cimbuří rozhlédla do dálky, okamžitě přijíždějící muže poznala a v tu ránu její srdce přestalo rozrušeně bít. Ihned mezi nimi vyhledala svého manžela a při pohledu na něj z ní spadla všechna starost a počala se usmívat.

„Vrací se domů," zamumlala si pro sebe šťastně. Přičemž ignorovala Gruaga, který jí říkal, aby se vrátila dolů, že by tam měla přivítat svého manžela.

Liliana se prozatím nehodlala ani hnout. Pozorně si prohlížela blížící skupinu, která už podle doléhajícího smíchu měla výtečnou náladu.

Tak ona se tu strachuje a pánové se očividně skvěle bavili. Že mě to vůbec překvapuje. Jim se rozhodně nestýskalo! Měli volnost a kdo ví, co prováděli, rozčilovala se v duchu, ale stále se usmívala. Byla prostě ráda, že se vrací domů.

„Vypadá to, že se jim na obhlídce panství líbilo," prohodila nevzrušeně ke Gruagovi.

Ten však nestačil promluvit, protože ho přerušil jiný hlas: „Ještě aby ne, paní, když si očividně stihli udělat čas i na nájezd."

Liliana se překvapeně otočila a utkvěla pohledem na usmívající Maruně. Její slova byla naprosto jasná. Věnovala jí vděčný pousmání, avšak když se odvrátila zpět na přijíždějící skupinku, úsměv jí spadl z tváře.

„Oni jeli na nájezd?" vyjekla rozčíleně.

To snad nemůže myslet vážně! Takže ona se o něj celé dny strachuje. Bojí se, aby ho nějaký nespokojený poddaný nenapadl a on si klidně přitom stihne zajet do cizího klanu na nájezd.

Hlavně, že při loučení jí s úsměvem uklidňoval, že je to naprosto bezpečné. Jen objedeme poddané a jsem zpět u tebe.

Jistě nájezd jen zapomněl jaksi zmínit. Na tom rozhodně nic neriskoval, neohrožoval svůj zatracený život. Ten parchant! Tvrdohlavý, namyšlený Skot, který si myslí, že mu patří celý svět. Jen počkej, drahý manželi, ty ještě uvidíš, pomyslela si v duchu rozzuřeně.

Byla plně lapena svými krvelačnými myšlenkami, takže nevěnovala pozornost svému okolí. Proto ji unikl rozhovor mezi Gruagem a Marunou.

„Co jsi to provedla, ženská? Neměla jsi to lady říkat!"

Maruna však jen vesele pokrčila rameny a rozhodně se necítila ani trochu provinile, když pronesla: „Stejně by na to dřív nebo později přišla. Není hloupá, starochu. Navíc co by se tak mohlo stát?"

„Okamžitě zavřete bránu! Ihned! Jsem paní tohoto opevnění!" zařvala vzápětí Liliana rozčíleně a dupla nohou.

Gruag se zadíval na léčitelku vedle sebe a naznačil ústy. Co by se mohlo stát, že?

Maruně však jen zacukaly koutky úst, když viděla, jak její paní jiskří oči vzteky.

„Myslím si, že by to udělala i beze mě!" dodala klidně. Načež dodala pobaveně: „My ženy si nenecháme úplně všechno líbit. Paní ví, co se dá přejít a co ne."

Po Lilianě výkřiku se ozvaly šokované výkřiky, několik uchichtnutí, než se opovážil muž, který měl na starosti bránu, zavolat: „Ale, lady, vždyť je to laidr nemusíte se bát."

Žena na cimbuří se zazubila, když odvětila překvapenému muži: „Já vím, a právě proto ihned zavřete bránu. Přikazuju vám to, Gregore!"

Gruag se nahnul ke své paní a nejistě zašeptal, aby ho neslyšel nikdo jiný: „Má paní, jste si jistá, že víte, co děláte?"

Žena mu věnovala pohled, ve kterém létaly jiskry vzteku a poznamenala, že si nikdy nebyla ničím tak jistá.

Gregor, který byl dosud v šoku z rozhodnutí své paní, se pokusil zaprotestovat. Žena však mu nedala čas dát najevo své pochybnosti a umlčela ho jedním pohledem, který v sobě měl sílu bojovnice a jenž překvapil muže kolem ní. Poprvé v ní uviděli pravou Skotku. Někteří se začali usmívat a jiní se pomodlili, když si vzpomněli na přijíždějícího pána hradu.

Gregor tiše zaklel a zamumlal: „Za tohle mě laidr zabije!"

Nikdo ho však neposlouchal.

****

„Takovou zábavu jsme už dlouho nezažili, laidře!"

„Byl to ten nejlepší nájezd!"

„McGune přišel o pár kusů dobytka a nejlepší na tom je, že si bude myslet, že jsou to ti lupiči," zachechtal se Ian.

„Docela je začínám litovat," prohodil Brian do jejich veselí.

Muži na něj okamžitě upřeli nechápavé pohledy, takže zrudnul a raději zamumlal, že to měl být vtip.

To bylo slovo do pranice a muži se zase začali usmívat, plácat se po ramenou.

„Nás nikdo nebude podezřívat! Je to naprosto geniální!"

Jakmile Malcolm zahlédl, že jeho nadřízený chce protestovat, rychle dodal: „A i kdyby na nás náhodou přišel, umíte si představit, jak by se McGune tvářil? Kdyby pochopil, jak jsme ho dostali?" doplnil Malcolm a skupina se znovu otřásla smíchy.

„To bych chtěl vidět!" prohodil toužebně kovář a muži přikývli na souhlas.

„Já doufám, že přijde na to, kdo to byl."

Fergus vrhl sebevědomý pohled po svých druzích a zvolal: „Já!"

„Převezl jsem ho hned dvakrát. Jestli se o tom někdo dozví, bude ponížen!"

„Tak bychom mohli poslat potulného zpěváka."

„A rovnou by ho zabil."

Muži jen pokrčili rameny. Byli na sebe pyšní. Nájezd jim všem zvedl sebevědomí. Připadali si jako za dřívějších dob a i Fergus cítil jak mu adrenalin proudil tělem. Těšil se na hněv McGune. Přímo ho vyzýval, aby se pokusil o odplatu. Nebude mít nejmenší šanci a on ukáže ostatním klanům, že stále není radno napadat ten jeho.

Jak se blížili k domovu, poháněli koně k lepším výkonům. Všichni už se těšili na teplo domova a na své rodiny. Laidr se nemohl přímo dočkat až uvidí svou ženu a Rosemarie. Stýskalo se mu po nich.

S úsměvem na rtech vedl koně po pláni k jejich domovu.

„Zdá se mi to nebo právě zavřeli bránu?" přerušil náhle jeho dobrou náladu Ian ohromeným vydechnutím a prudce zarazil koně.

Velitel mu chtěl vynadat, že si vymýšlí, ale když sám upřel zrak na zavřenou bránu, brada mu úžasem klesla. To snad není možný! Proč by před nimi zavírali? Tohle nikdy neudělali! Taková drzost. Copak už na dálku nepoznají, že je to jejich laidr? Tady aby se opravdu o vše staral sám.

„Třeba nás neviděli nebo nepoznali," prohodil kovář klidným tónem, kterým se nejspíš snažil jejich vůdce uklidnit.

Moc se mu to však nedařilo, protože velitel nevypadal o moc klidnější, spíše naopak.

„Jistě!" prohodil Fergus klamně nevzrušeným hlasem, načež zarazil koně a obrátil se v sedle.

„Jsou slepí, ti zatracení Skoti, že nepoznají laidra a naše plédy? Myslíte, že jsem hlupák? K čertu! Tohle si někdo odskáče," zařval na ně.

Ian však klidně projel kolem něj a položil mu ruku na rameno.

„Dýchej, příteli můj! Ono se to vysvětlí. Kdo by chtěl nudný příjezd do našeho domova, že?" zvolal pobaveně a muži zahučeli na souhlas.

Jedna výjimka se samozřejmě našla. Vysoký Skot s mrazivým pohledem a vražedným výrazem.

„Já bych chtěl," zahučel.

Ian mu pustil rameno a popohnal koně do kroku, ale předtím ještě vypustil z úst: „A ehm...myslím, že tvá žena je na hradbách. Možná bude vědět, co se děje!"

A se smíchem odjížděl od naprosto koncentrovaného muže.

****

On si klidně jel riskovat život! A pro co? Jen pro pobavení? Nájezd, aby sebral nějaký pitomý dobytek a mohl se cítit jako nejlepší Skot? To snad není možný! Já se o něj strachuju a on si klidně užívá, zuřila Liliana zlostně a rozčíleně přecházela sem a tam po hradbách.

Jen ať počká! Tohle mu jen tak neprojde!

„Co od toho očekáváte, lady?" otázal se Gruag, který ji s nejistým úsměvem pozoroval.

Otočila se na něj a rozhodila rukama.

„Copak to nevidíte? Jejich smích se rozléhá až sem. On si klidně riskuje život jen tak pro zábavu! Nájezd! Prý, že to bude jen objíždění našich poddaných. Pfff! Neuvěřitelné," vychrlila na něj rozčíleně.

„Liliano, okamžitě otevři tu zatracenou bránu!" ozval se vzápětí řev rozzuřeného muže na koni.

Žena věnovala starci úsměv, načež se nahnula přes hradby. Jakmile uviděla manžel pod sebou, líbezně se na něj zazubila.

„Ach, to jsi ty, drahý? To jsem netušila," zacvrlikala.

Muž si ji přeměřil rozzlobeným pohledem, a naštvaně jí rozkazoval, aby nelenila a otevřela bránu.

„Myslím, že to prozatím není možné, Fergusi!"

„Co to zatraceně říkáš, Liliano?" zařval rozčíleně.

Žena si však dala ruce v bok a oči jí začaly metat blesky.

„Říkám? Já? To ty sis klidně jel na nájezd a mě si do očí lhal! Nějaký pitomý nájezd ti byl přednější než tvé bezpečí! Bylo to neuvěřitelně neopatrné a hlavně velice hloupé! Jak jsi mi to mohl udělat, Fergusi? Ale co mě, ale jak si mohl ohrozit své bezpečí vůči naší dceři? Vědomě si tak učinil, ačkoliv si věděl, jak se k tomu stavím. Kdyby to bylo nutné, tak to pochopím."

Přejela očima celou skupinku pod sebou, kde někteří nad její zlobou až sklopili zrak a jiní se dobře bavili, zatímco její manžel jen nevěřícně vrtěl hlavou.

Nabrala dech a pokračovala: „Ale nebylo to nutné! Udělali jste to jen pro zábavu a nemysleli jste na důsledky..."

„Proč musím poslouchat to kázání, Iane, když nemám žádnou ženu, kterou bych ohrozil?" zamrmlal Brian, ale když po něm jeho vůdce vrhl vražedný pohled, zavřel ústa a už ani nemukl.

Ian naopak metal pohledem mezi Lilianou a přítelem. Po každém slově Liliany laidr zrudl o maličko víc a pěsti sevřel pevněji. Vypadal, jako by měl každou chvíli vybuchnout a Ian se tím dokonale bavil.

„Nemysleli jsme na důsledky, ženo? Co to má sakra být? Vždyť se nám nic nestalo. Všichni jsme v naprostém pořádku!"

„Zajisté nic se vám náhodou nestalo, ale ty si asi, drahý manželi, neuvědomuješ, že nejsi nesmrtelný. Může se ti stát něco, i když si to vůbec nemyslíš," křikla Liliana rozčíleně dolů.

„Okamžitě spusť tu bránu, Liliano! Nehodlám se s tebou hádat před branou!"

„Tak to je mi líto! Pro dnešní den už máme zavřeno! Znáš snad slovo, které by ti umožnilo vstup za hradby?" prohodila žena nevzrušeně.

Načež se od něj odvrátila, ale i přitom moc dobře slyšela manželův úžas. My máme nějaké slovo, abychom se dostali dovnitř?, řval jako pominutý.

Načež změnil taktiku a vyhrožoval všem svým mužům uvnitř, že jestli mu ihned neotevřou, tak je nechá všechny zmrskat a budou si přát, aby raději umřeli. Muži postupně bledli od nejmladšího až po nejstarší a nejotrlejší muže. Vrhali po ní prosebné pohledy a ona jim je pevně opětovala se slovy, že jsou snad Skoti tak se nenechají tak lehce zastrašit.

****

Fergus zkoušel jednu strategii za druhou, když viděl, že jeho žena se nedá přemluvit.

Nejdřív poslal Briana, aby zkusil branku vzadu, zda ji někdo nezapomněl zavřít. Mladík se však vzápětí vrátil s rozčíleným výrazem, což nesvědčilo o úspěšné misi.

Jen mávl rukou, když na něj všichni upřeli doufající obličeje.

„Maruna mi je zavřela před nosem. Klidně mě nechala doufat. Byly otevřené, ale jakmile jsem se k nim vrhl, zamkla je a smála se mi do očí!" vysvětloval zlostně a tvářil se šíleně dotčeně.

„To už je moc. Jsem laidr! Copak si to neuvědomují. Mají poslouchat mě!" zanadával vůdce Skotů mrzutě.

Na okamžik se zadíval na hradby, kde uviděl stát svou ženu společně s Alicí a musel uznat, že jí to sluší s tím bojovným výrazem. Představil si ji jako bojovnici proti nepřátelům s vlasy vlajícími stejně jako její ostrá slova. Po tváři mu přelétl lehký úsměv. Je nádherná, pomyslel si a pak zatřásl hlavou nad svými myšlenkami.

Rozhodně zvedl hlavu a pro sebe poznamenal: „ Ale tohle může vyhrát jen jeden a budu to já! Nikdy nepodceňujte laidra."

****

Alice se postavila vedle Liliany a zazubila se na rozčílené muže dole.

„Myslím, že jim to neuškodí. Aspoň si uvědomí, že to byla chyba. Taky jsem několikrát Iana prosila, aby nejezdili na nájezdy, když je nikdo nenapadl, ale vždycky se mi jen vysmál, bídák můj drahý!" prohodila Alice vesele, načež se obě ženy zasmály.

Načež se laidrova manželka nejistě ohlédla k domovu a pomyslela na Rosemarie. Copak asi dělá její drahocenná holčička? Snad se o ni chůva dobře stará. Starosti jí naplnily hlavu a proto přenechala velení na chvíli Alici, kterou poučila jen o jednom důležitém pravidlu, a to znělo nikoho nepouštět dovnitř bez omluvy, zpytování svědomí, či uhodnutí kouzelného slova.

Žena rozvážně kývla, a pak se ještě zeptala, když už paní hradu scházela na první schod.

„A jaké je to slovo pro otevření brány, má paní, jestli smím být tak smělá?"

Anglická dáma titulem, ale skotská srdcem jí věnovala sladký úsměv, když odvětila: „Nájezd, má drahá Alice. Je to to nejjednodušší slovo."

Přičemž za sebou slyšela smích své přítelkyně, když hbitě sbíhala schody.

****

Ian jakmile uviděl, že na hradbách je jen jeho žena se začal sebevědomě usmívat. Na tuhle příležitost přesně čekal. On to se ženami rozhodně umí líp než laidr.

Postoupil o pár kroků blíž a ještě prohodil k ostatním: „Hleďte, mí drazí, takhle se to dělá."

Poté za jejich posměšného mručení nasadil svůj šarm. Zavolal na Alici, která ho vzala na vědomí, až po nějaké chvíli. To už mu mohlo naznačit, že naštvaná není jen anglická růže, ale i jeho žena.

Shlédla na něj pohledem, jako by mu věnovala víc pozornosti, než chtěla. Ian se nervózně ošil. Určitě se mu to jen zdá a půjde to.

„Má předrahá Alice, přece jsme se tak dlouho neviděli. Celou cestu jsem myslel jen na tvoji krásu. Nenecháš mě tu mrznout, že ne?"

„Venku je teplo."

Nic víc neodpověděla, neroztála pod jeho slovy, jako jiné dny. On se však nechtěl nechat jen tak odbýt. Přece jen zná svou ženu.

Vrhl po ní širokým úsměvem a zvolal: „Chápu tvoji mrzutost, má divo, ale víš, že má láska patří jen a jen tobě. Pusť mě dovnitř, ať tě můžu obejmout!"

„Lituješ svých činů, Iane?"

Ian po těch slovech zůstal zírat s otevřenou pusou. Litovat? Čeho? Dneska je opravdu špatný den, honilo se mu hlavou. Litovat toho, že konečně udělali nájezd? Nikdy! Těšil se na to jako malý kluk. Užíval si krást dobytek a pak ujíždět pryč za zvuku vzteklých nadávek. Pronásledovatele rychle setřásli. Za něco tak úžasného by se měl omlouvat? Nikdy!

„Omlouvám se, má milá ženo. Hrozně mě to mrzí!" promluvil o chvíli s hlasem co nejvíc zkroušeným. Lhaní mu vždycky šlo.

Alice byla na okamžik překvapená jako ostatní, co to drama viděli.

„Opravdu?" vyhrkla zranitelně s touhou mu věřit.

„Jistě! Mrzí mě, že jsem nemohl ukrást i něco z klenotnice toho lumpa McGuna!" dodal se smíchem a plácl si s Brianem.

Fergus si nevěřícně promnul šíji a měl chuť přítele zabít. Zase to akorát zkazil. Žena po nich vrhla mrazivý pohled, a poté bez jediného slova odešla z hradeb, ale ještě rozkázala, aby nikdo neotevíral bránu, dokud to paní nedovolí.

„Výborné, Iane!"

„To se ti povedlo!"

Zabručeli muže rozčíleně na šaška mezi nimi, ale kupodivu se k nim, ani nepřidal laidr. Ten naopak pozoroval svůj domov a na ústech mu začínal hrát tajemný úsměv. Muži, kteří si okamžitě uvědomili nedostatek křiku, se na něj šokovaně otočili. Dokonce i Ianovi scházely nadávky od přítele.

Fergus se na ně otočil a prohodil lehce: „Pánové, mám plán."

****

Liliana nervózně chodila po komnatě a chovala v náručí Rosemarie, která nechtěla usnout. Křičela a jí se to zdálo, že je to čím dál hlasitější. Začínala jí hlavou tepat tupá bolest hlavy.

„Rosemarie, prosím tě, přestaň brečet. Maminka je u tebe. Papala jsi, prospala si celé odpoledne. Tak copak ti schází?" mumlala přes křik dítěte.

Došla s ní znovu k oknu a vyhlédla z něj. Někde tam venku byl její manžel se svými muži. Už začínala být tma a ona si nebyla jistá, jestli byl dobrý nápad, odmítnout je pustit dovnitř. Panebože, co jsem si to myslela? Tohle mi Fergus jen tak neodpustí. Byla jsem naštvaná, tak jsem měla právo, uklidňovala se na druhou stranu.

„Možná bych je měla pustit na noc dovnitř, vždyť venku je tma a zima..."

„To ať vás, má paní, ani nenapadne," ozvala se za ní pádná odpověď, která se k jejímu uchu dostala i přes křik dítěte.

Překvapeně se otočila a uviděla, jak dovnitř vstoupila Alice. Ta se na ni usmála a jemně pohladila holčičku po tvářičce.

„Copak, malá šlechtično, copak ti chybí?" zašveholila k Rosemarie.

Miminko na okamžik přestalo vřískat jako na lesy a upřelo na ni malinká očička. Liliana skoro přestala dýchat, aby nějakým pohybem nedonutila dceru, spustit nový křik. Obě ženy na dítě hleděly s očima zářícíma dojetím.

„Konečně ustala. Snažím se ji utišit víc než dvě hodiny," zašeptala Liliana potichu.

Alice se na ni zazubila a odvětila také šeptem: „Mě mají děti rády, lady. A k těm mužům. Jedna noc venku jim neublíží, naopak si myslím, že jim spíš pomůže."

Poté se s ní rozloučila a Liliana položila dívenku do kolébky. Dlouho na ni hleděla a přitom jí vyprávěla pohádku a sledovala, jak se dcerce pomalu zavírají oči. Mluvila ještě drahnou chvíli, co dítě usnulo. Chtěla si být jistá, že se jen tak neprobudí.

Pak zavolala Almu a odešla do své komnaty. Uložila se ke spánku a na okamžik jí bylo líto, že tu s ní není manžel. Ovšem jakmile si vzpomněla na jeho riskování života jen tak pro zábavu, zatvrdila se. Má právo se tak chovat. Ani se nenadála a usnula.

Nespala však dlouho a Rosemariin křik ji vzbudil. Unaveně si protřela oči a chtěla k ní jít, ale než vůbec vstala, uslyšela konejšivý hlas Almy. Znovu padla do postele a zamyšleně se kochala tmou kolem sebe. Všechny stíny najednou působily strašidelně a děsivě. Trochu se otřásla a přitáhla si deku až ke krku. Rozhodně není žádný bojsa, ale když si představila, že by se tam mihla krysa, pojímala ji hrůza.

Znovu se raději zachumlala do přikrývky, když v tom uslyšela děsivé zaskřípání. S hrůzou se vyhoupla do sedu a třeštila oči hrůzou do tmavé komnaty.

V tu chvíli uviděla, jak se stěna naproti ní pohnula. Vyděšeně vypískla, ale výkřik okamžitě ztlumila vlastní rukou. Sledovala, jak se zeď rozestupuje! Byly tady tajné dveře. Hrůza jí stoupala hrdlem. Někdo si pro mě jde! Těkavě se rozhlédla kolem sebe a hledala jakoukoliv možnou zbraň. Tajná chodba se čím dál zvětšovala a ona cítila, jak jí po zádech teče studený pot.

Byla naprosto ohromena hrůzou, nemohla se ani hnout natož křičet. Myslela na Rosemarie, která klidně spala ve vedlejší místnosti. Nesmí dovolit, aby se k ní jen přiblížil. Nikdy!

Konečně prolomila ztuhlost a vyskočila z postele jen tak bosa a popadla první věc, co se jí dostala do rukou. Kupodivu to byla miska na umývání. Rozhodně byla těžká.

„Bude to muset stačit," zašeptala, když se záhadné dveře otevřely o další kus.

Tiše našlapovala až se dostala k těm dveřím. Zvedla misku co nejvíc nad hlavu s jistou představou, jak útočníka omráčí a vzbudí celý dům. Ruce se jí třásly námahou, když ze dveří vyšla mohutná postava. Na nic víc nečekala a se zuřivým výkřikem po něm vrhla zbraní.

****                                                                                                        Panství na hranicích Skotska a Anglie

Felicity zavřela dveře do své komůrky a unaveně se o ně opřela. Byla vyčerpaná. Nejraději by se někde stulila do klubíčka a plakala do vyčerpání.

„Mama?" ozval se tichý vylekaný hlásek.

Na okamžik ještě držela oči zavřené, ale potom je otevřela a nasadila zářivý úsměv.

„Liame, ty můj broučku," zašeptala, když si klekla a rozpřáhla náruč.

Modrooký chlapeček s kaštanovou čupřinou na hlavě se jí do ní okamžitě vrhl. Žena ho pevně sevřela a políbila do vlásků.

„Tak copak si dělal, Liame?" otázala se ho maminka jemně, když si konečně dovolila ho pustit z náručí.

„S Nanou jsme byli venku a pozolovali jsme ptáčky..." rozjel se chlapeček a Felicity se usmívala jeho radosti, se kterou jí chtěl všechno sdělit. Byl její zlatíčko.

„Má paní?" ozvalo se za ní náhle. Ani nemusela zvedat zrak, aby věděla, že je to zmiňovaná chůva.

Pohladila chlapečka po tváři a vstala. Obě ženy se na okamžik střetly pohledy, které stačily za více než sto slov.

„Takhle to dál nejde, má paní. Zničí vás to!" dodala pak chůva nahlas, jako by tím, že to vysloví, tomu mohla dodat větší důraz.

Felicity však jen mávla rukou, když v tom Nana dodala: „Máte jít dolů pán si vás tam žádá."

Žena se otřásla a na okamžik se sklonila k hrajícímu dítěti. Chlapeček k ní zvedl nadšený pohled a ona mu jemně do rukou vložila panáčka ze slámy.

„Budeš tu hezky s Nanou a maminka se brzo vrátí, ano?"

„Ploč jdeš plyč?" vypískl chlapeček, ale to už maminka vstala a nahnula se k chůvě.

„Nemůžu utéct! Copak nevíš, co udělal naposledy? Málem jsem to nepřežila. Nedovolím, aby se mu něco stalo!"

„A jak ho zachráníte, když vašeho manžela přestane bavit hrát na schovávanou? Do nekonečna ho schovávat nemůžete. Jednou ho bude mít ve své moci bez vás a ublíží mu."

„Neublížil by mu! Je to jeho jediný syn!" protestovala Felicity a moc dobře si všimla vážného pohledu chůvy.

Obě věděly, že slova jsou životně nebezpečná, a proto další myšlenku nevyslovily.

„Je ještě jiná možnost," zašeptala neslyšně Nana, když kolem ní její paní hrdě procházela.

Dáma ještě víc narovnala ramena a vydala se dolů do síně. Už na schodech slyšela řev svého manžela. Na okamžik pevněji sevřela zábradlí. Nejraději by utíkala daleko odsud a už nikdy nezastavila. Věděla, však že něco takového není možné. Proto se vydala do místnosti nočních můr.

„Á naše ledová choť se konečně uvážila splnit můj příkaz! Jak rozkošné!" zvolal Roger jakmile ji uviděl.

Opile se zazubil a jeho kumpáni se rozesmáli.

„Jsem zde, jak si přikázal, choti," pronesla ledově klidným hlasem.

Nehodlala mu dát najevo strach. Věděla přesně kdy rána padne, ale přesto se jí do očí nahrnuly slzy a nohy se jí podlomily.

„Drzá jako obvykle, Felicity! Měla bys mi rychle dokázat, že jsem si nevzal jen hloupou ženskou," prohodil nad ní Roger zlostně a zvedl ji za vlasy na nohy.

V ten moment si dívka všimla, že jsou v síni také tři muži, kteří byli svázáni. Trest! Bylo jí ještě hůř. Nebo jen ponižování, ale něco daleko horší. Těžce polkla.

„Nemáš slov? To je velice podezřelé drahá! Jindy mluvíš neustále!" posmíval se jí manžel a prohlížel si ji pichlavýma očima.

Chtěl ji donutit prosit o milost, prosit, aby ji nechal být.

„Dneska mluvila, až dost, pane," ozval se jeho nejvěrnější poskok Margue a vrhl po ní nenávistný pohled.

Další lži! Věděla to, a když naslouchala nesmyslným nařčením její duše plála po pomstě. Nahlas však nepromluvila. Tím by všechno jen zhoršila.

„Takže jsi lidi poštvávala proti mně, Felicity? Potom všem, co jsem pro tebe udělal?" pronesl smutně.

Když dál mlčela tvrdě jí zmáčkl ruku, až vypískla bolestí a vyjekla: „Nic z toho jsem neřekla, vymyslel si to!"

Věděla, že je to chyba už v tu chvíli, kdy to v hněvu vykřikla. Neměla odporovat tím se to vždy zhoršilo. Viděla ruku mířící na obličej a neměla šanci uhnout. Následovala bolest.

****