Předposlední kapitola je na světě a já mohu jen konstatovat, že příští kapitolou se se s Jak milovat Skota budeme muset rozloučit. Konec se přiblížil. Bojím se, že i tak jsem to natahovala moc.

Lilianě se točila hlava. Nedokázala ho okouzlit. Byl chladný a tvrdý. Nepomůže jim. Těžce dýchala. Takhle to přece neskončí. Musí ho přesvědčit. I kdyby ho k tomu měla donutit násilím. Co by tak mohl chtít. Musí mu něco nabídnout. Potřebují jeho pomoc. Nemůže dovolit, aby je odmítl.

Cítila na sobě jeho pohled, ale dělala, že o tom neví. Mezitím v hlavě usilovně přemýšlela. Musela něco vymyslet. Cokoli.

„To tě nezajímá ta bitva? Radši budeš tady zalezlý?" popichoval ho Brian, ale muž se nedal a klidně se na něj zadíval.

„Není to moje věc. Mám lepší věci na práci," odvětil chladně. Tak zatvrzelý byl. Přesně jako dřív její manžel, ale přesto v něm bylo mnohem víc citu a laskavosti než v tomto muži.

„A co prosím tě? Lovit? Vždyť se tu jen schováváte a nic nelovíte," popichoval ho Brian dál.

Potřebují dohodu. Když mu něco dají, pomůže jim. Jen takový kousíček je dělil od záchrany. Přece to neztroskotá na takové maličkosti. No tak mysli, odhodlávala se a přejížděla pohledem všechny muže, kteří nevěděli, co dělat, natož jak se tvářit.

„Lovíme tu, ale ne kořist. Jisté neznabohy," prohodil muž nevzrušeně.

Zlato, cennosti, půdu, všechno mu nabídla, ale nebylo to k ničemu. Ani jedno mu nestálo víc než za ušklíbnutí. Jen to odmávl a dal k dobru nějakou poznámku, že se moc nesnaží získat jeho pomoc. Nabídla mu, aby si řekl cokoli chce, jen když jim pomůže. On jí na to však řekl, že jí nebude ulehčovat její snahu. Je jen na ní, zda najde něco, čím by ho přesvědčila. Měla nutkání mu nabídnout něco, co věděla, že by jí manžel nikdy neodpustil. Jenže muž jako kdyby četl její myšlenky, drze poznamenal, aby mu nenabízela svou společnost. To pro něj také nemá cenu života. Cítila v tu chvíli úlevu a s tím i zlost. Jednou větou ji osvobodil i urazil.

Měla chuť si zoufalstvím rvát vlasy. Copak nebylo nic na světě, co by ho přesvědčilo, aby jim pomohl?

Povzdechla si a v očích ji zaštípaly slzy. Copak byla tak neschopná? Nedokázala se zapřít a vymyslet něco, co by je zachránilo?

„Neznabohy?" pronikl k ní pobavený hlas Briana a ona se vynořila ze svého světa přemýšlení. Slova jí uvázla v hlavě. Co jí to jen říká? Neznabohy...

Co jí to jen připomíná? Proč cítí, jako kdyby jí to mělo něco říct. Pomoci jí ze tmy. Hluboce se zamyslela. Musela to najít. Jako kdyby to někde vzadu v mysli věděla, ale ne a ne to k sobě přitáhnout. A pak to přišlo. Jako blesk z čistého nebe. V jednu chvíli vraštila obočí obrovskou snahou zjistit, co jí to říká a v další to věděla. Naprosto jistě.

To museli být lupiči! Stále po nich šel a chtěl je najít. V její mysli zaplála naděje. Prudce se nadechla a zase vydechla. Rychle přemýšlela a její myšlenky přebíhaly z jedné na druhou. Byla to šílenost. To, co jí neustále vyskakovalo před očima. Jenže také jejich jediná naděje. Možná to bude mít katastrofické následky. A nejen pro ni i pro další. Jenže co když nebylo možné tohoto muže přesvědčit?

Musela to zkusit. Nic jiného dělat nemohla. Musí udělat vše, co je v jejích silách, aby přivedla pomoc. Nesmí se zaleknout překážek. Nesmí se bát následků. Jediné na čem záleží, je záchrana. Záchrana lidí, kteří byli její rodinou a ona si je všechny zamilovala.

Proto se nyní hrdě narovnala a nasadila chladný výraz. Ten tam byl nevinný úsměv a hlas. Jestli chtěla přežít, musela se zatvrdit. Otočila se na lairda a nevzrušeně k němu přešla. Všimla si, jak překvapeně zamrkal, ale bylo jí to jedno. Dost bylo laskavosti a proseb. Nyní vytáhne něco mnohem těžšího.

„Tak vy chcete něco za něco. Dobrá, můj pane. Mám pro vás podmínky, které neodmítnete. Mám něco, co nutně chcete a beze mě to nedostanete," její hlas byl zbaven jakéhokoli citu.

Hrála si s ohněm a musela sledovat každý krok, aby neshořela. Muž se na ni zamyšleně zadíval. Nejspíš jí nevěřil, že by přece jenom přišla na něco, co by mohl chtít. A také by nikdy nepřišla, nebýt Briana, který ho provokoval svými otázkami. Jinak by ji nenapadla možnost pro získání pomoci tohoto chladného muže.

„A co mi nabídnete? Své koně? Šperky? Nic, co bych už neměl. Je to naprosto zbytečný krok, má lady. Nikam nepojedu, abych se nechal zabít kvůli ničemu. Každý si musí vybojovat své bitvy."

Liliana mu však pohled chladně oplatila. Jeho slova na ni neudělala žádný dojem. Zatvrdila se a hodlala být stejně chladná jako on, když odvětila: „Ale ano mám vám, co nabídnout. Hledáte snad jisté muže, co vás okradli, nemýlím-li se?"

A věnovala mu přímý pohled z očí do očí. Proto si také hned všimla, jak zneklidněl. Zamrkal a vrhl pohled po svých mužích. Tohle nejspíš nečekal. Konečně mu aspoň na chvíli smazala z tváře ten samolibý úsměv. A mám tě, pomyslela si nevzrušeně. Věděla, že tohle zabere.

Jakmile na ni znovu pohlédl, vraždil ji pohledem.

„Jak to víte?"

„Sám jste mi to naznačil," odvětila chladně, načež dodala: „A já vím, kde jsou!"

Když slyšela několikero zalapání po dechu, usmála se. Viděla nevěřící pohledy všech i Briana, který nechápal, co to tu jeho paní hraje. Výslovně jí říkal, aby o nich nemluvila, ale ona mu dokonce prozradila, že ví, kde jsou.

„Kde jsou? Jak to můžete vědět?! Mluvte!" zařval na ni laird. Očividně mu hodně zvedli žluč, když se tak rozzlobil. Jenže i on ji rozčílil. Nechtěl jí pomoci. Bylo mu jedno, jestli chrabří muži při záchraně života lady Felicity zemřou. Nezajímal se o to. Klidně si tu tábořil.

Sladce se na něj usmála, když pronesla, že nyní asi už budou mít možnost dohody.

Laird se zachmuřil, ale pak s úzce staženými rty prohodil: „Vypadá to, že jste opravdu něco našla, lady. Pomůžu vašemu muži, ale pak chci, abyste mi vydala ty muže."

„To nemůžete, má paní!" vykřikl Brian a otočil ji k sobě. Oplácela mu nevzrušeným pohledem, i když se jí srdce třáslo jako o život.

Dlouze se na něj zadívala, než zamumlala: „Je to naše jediná naděje! Jinak pomoc nepřivedeme."

„Vždyť jim je předhodíte! To nemůžete!" zasyčel nechápavě.

Žena mu však tvrdě sevřela ruku a zahučela tiše: „Mám snad nechat ostatní zemřít? Opravdu to tak chceš?"

„Ale obětovat je?"

Nikdy by nečekal, že se jich zastane, ale tohle nebylo správné. Muselo být i jiné řešení. Žádné ho sice zrovna nenapadalo, ale muselo...

Liliana mu dlouze hleděla do očí, než zašeptala: „Chtěl si, abych udělala vše. Tak to dělám."

Načež hlasitě podotkla: „Vybrali si tento způsob života, a tak musí nést následky."

A odvrátila se od něj. Nemohla vydržet jeho odsuzující pohled. Nesnesla by ho déle. Musela být tvrdá. Šlo tu o hodně. Musela zachránit svého muže. Pro něj by obětovala klidně svou duši. Jen, aby byl v bezpečí znovu s ní a Rosemarie.

Rozhodně se zadívala na pána těchto mužů a natáhla k němu ruku. Musela dosáhnout dohody. Jedině ta zajistí pomoc těm, kteří ji potřebují. To bylo to hlavní. Všechno ostatní šlo v tuto chvíli stranou.

„Pomůžete nám zachránit panství lady Felicity a já vám za to dovolím odvést si muže, kteří se živí lupičstvím," pronesla a každé slovo pronášela s chladnou jistotou. Na každé hlásce záviselo všechno. Nesměla se splést, mohlo by to mít fatální důsledky.

Brian za ní nevěřícně vydechl, když jí laird sevřel ruku a stvrdil tak jejich dohodu.

„Dohodnuto. Je radost s vámi obchodovat," prohodil muž s chladným pohledem. Dostal, co chtěl a ona také. Mohli být spokojení.

****

„Zatraceně, kde ses flákal? Už to skoro prorazili!" přivítal ho Ian, který společně s ostatními zadržoval dveře už vlastním tělem.

Při každém nárazu poskočili. Bylo vidět, že jejich obrana bude brzy proražena. Neměli šanci tuto pozici uhájit a všichni to věděli. Nyní však měli posily. Museli doufat, že jich bude dostatečně velké množství na to, aby si zachránili holý život.

„Povedlo se mi přesvědčit vesničany. Máme je na své straně," pronesl rozhodně.

Ian se na něj klidně zadíval a přikývl. V jeho očích byla vážnost. Tato situace si ani nic jiného nezasloužila. To však nebylo vše, co chtěl jejich vůdce říct.

Společně s nimi se zapřel, když dodal: „I tak ovšem netuším, zda máme šanci."

Jeho muži se na něj zahleděli, zločinci odložili poháry s vínem a pak to byli právě oni, kdo do ticha promluvil: „Nebudeme se tu přece schovávat navždycky. Ti vesničané jsou na naší straně. Kdybychom se tu dál schovávali, nebyli bychom o moc lepší než ti muži venku. Budeme bojovat a vybojujeme si cestu ven!"

Další lupiči souhlasně vykřikli, a i ostatní začali přikyvovat. Buď mohli bojovat, nebo tu umřít zavření jako nějaké krysy. Jsou Skoti, a ti se jen tak nenechají zastrašit. Navíc už nebyli sami, měli pomoc. To už byl paprsek naděje v temnotě. V tu chvíli se ozval z domu výkřik na posilněnou a vzápětí byly věci odházeny pryč od dveří a v rukou byly taseny zbraně. Tento boj rozhodne, jaký osud je čeká.

Ian stál vedle svého přítele, když poznamenal na půl úst: „Jestli mě zabijí dřív než tebe, tak si mě nepřej!"

A vzápětí se dveře rozlétly a oni čelili náporu nepřátel. Během chvíle zjistili, že se k nim opravdu přidali vesničané. Díky nim byly jejich linie daleko větší.

Když sedlák pomohl Ianovi na nohy a skolil nepřítele, věděl, že v tom nejsou sami. Okamžitě si nadhodil zbraň do druhé ruky a na tváři mu naskočil úsměv.

„Tak dobrá, pánové a dámy, jdeme na to!" zahulákal a už se vrhl mezi dav. S pocitem pomoci se šlo na smrt mnohem lépe. Byla zde nepatrná naděje, že to přežijí.

„Ty nemehlo!" prohodil, když jednomu podrazil nohu a dalšímu usekl kus vlasů.

„Kdyby ses oholil, nestalo by se to," poznamenal lakonicky a hbitě uhnul dalším dvěma bojovníkům. Skákal ze strany na stranu, až nevěděli, kam koukat.

„Nyní jsem napravo a nyní vlevo a kde budu za chvíli?" škádlil je bezstarostně a lehce uhnul dozadu, takže spadli na zem na jednu kupu.

Zazubil se a pokračoval dál. Tohle byl ten bojovník. Už to nebyl ustrašenec. Uměl přijmout svůj osud. Ale přece jenom s posilou to šlo mnohem lépe. Když uviděl muže se zbraní proti vesničanovi s klackem, přispěchal mu na pomoc. Prudce do nepřítele strčil, a když ztratil rovnováhu, udeřil ho tupou stranou meče.

„Promiňte! Nevšiml jsem si vás!" zvolal už k omráčenému muži, načež pomohl sedlákovi na nohy a vrhl se dál.

Avšak i když bojovali udatně, zdálo se, jako kdyby nepřátel stále přibývalo. Vesničanů bylo sice dost, ale se zbraněmi zase tolik neuměli, takže byli snadný terč.

Fergus šel jen za jedním. Každý krok vedl s rozvahou dostat se k novému vůdci. Musel se zbavit jeho, aby rozhodil bojující vojáky. Těch bylo kupodivu víc, než předpokládal. Jako kdyby stále odněkud přibíhali. Situace se už nejevila tak vítězně jako předtím. S vesničany sice zvýšili svůj počet, ale protivníci měli víc dobře bojujících mužů.

To už však laird porazil dalšího nepřítele a konečně se dostal k novému vůdci. Postavil se mu do cesty a zkřížil s ním svou zbraň.

„Vzdejte se a my vás necháme žít! Nestaňte se vaším pánem!" pronesl rozhodně, ale někdo očividně nechtěl poslouchat, protože se na něj zuřivě vrhl. Jen tak tak uskočil a uhnul před jeho ranou.

„Jestli neustanete zemřete!" pokračoval, když odrážel jednu ránu za druhou.

„Vy zemřete! Nás je víc! Ti ubozí vesničané ani nevědí, co to je boj!" odsekl muž a dál po něm sekal, načež se mu uhnul a nechal tam za sebe dva své muže, zatímco unikal dál od něj.

Fergus věděl, že má pravdu. Stále jich proti nim bylo mnoho. Bojovali jako lvi, ale jestli se jim nepovede je donutit sklonit zrak, obklíčí je a bude konec. Těžce polkl a přelétl pohledem své protivníky.

„Chcete umřít za mrtvého pána? To jste ho tolik milovali? Za pána, který vám jen ubližoval?" zahřměl celým nádvořím.

Potřeboval zviklat muže oddané mrtvému pánovi. To by jim totiž v tuto chvíli mohlo pomoc. Stačilo by jen pár z nich, aby ustali v boji. Jenomže ti ho neposlouchali, nebo jim bylo jedno, co říká. Hodlali prolévat krev, a to pro ně bylo hlavní. Navíc měli jasnou převahu. Byli vycvičeni dost dobře.

I přes snahu Ferguse a jeho mužů pořád vedli. I někteří ze zločinců skončili na zemi. Malcolma nikde neviděl. Situace se nejevila ani trochu nadějně.

Byl zatlačován k ostatním. Cítil za sebou lupiče, který sprostě nadával. Zatlačovali je, aby je měli pohromadě.

Ne! To nedovolí. Nesmí prohrát.

„Zbavil jsem vás tyrana. A za to mi poděkujete smrtí?" zařval rozzuřeně. Ovšem věrní muži neustali. Možná že ho ani nevnímali a mysleli jen na vítězství. Sprostě zaklel.

„Stále si myslíš, že je přesvědčíš?" ozval se vedle něj Ian zadýchaně.

Veselí mu pomalu mizelo z obličeje. I on viděl přesilu i přes pomoc vesničanů, kteří ovšem neuměli tolik bojovat, takže spíše ustupovali.

„Tak mi pomoz. Ty jsi tu ten okouzlující!" zařval na něj. On si z něj ještě bude utahovat. Kdyby to jen Liliana zvládla, ale na to bylo brzo. Příliš rychle se vše zvrtlo. Nemá šanci se sem dostat, i kdyby chtěla.

Těžce si povzdechl. Ničeho nedosáhl, jen toho, že tu všichni umřou. Opravdu skvělé výhody. Vstupem do tohoto panství nezískal vůbec nic. Nezvládl to.

„Omlouvám se," dostal ze sebe náhle a jeho přítel se na něj ohromeně zadíval, jako kdyby se zbláznil.

Odrazil jen stěží další zbraň a vyjekl: „Teď se omlouváš? Tolik let na to čekám a ty to řekneš nyní? To snad nemyslíš vážně!"

Ale on to tak myslel! Viděl, jak se kolem nich srocuje dav. Stále víc a víc. Vesničané zůstávali vzadu. Možná to byla taktika, nebo už to vzdali. On ne! Prudce odrážel rány. Nesmí to tak skončit. Ne! To by mu Liliana nikdy neodpustila.

Boj byl čím dál zuřivější a bezmocnější. Dostávali je mezi sebe, jako kdyby se k nim přidávali další bojovníci, o kterých nikdo neměl ani potuchy. I pár vesničanů se vytratilo pryč, ale nikdo jim to nemohl mít za zlé. Nevyvíjelo se to tak, jak předpokládali.

Spíš se zdálo, že právě prohrávali vlastní životy. Kruh se uzavíral. Zatlačovali je, kam potřebovali, a oni tomu nedokázali zabránit. Fergus kolem sebe hledal jakoukoli záchranu. Cokoli, co by mohlo znovu bitvu zvrátit v jejich prospěch. Ostře dělal výpady proti nepříteli a jinak očima mrskal kolem sebe. Hledal kolem sebe zázrak. Protože pouze on je mohl v tuto chvíli zachránit.

Jenže se neobjevil a oni byli obklíčeni ze všech stran. Laird drtil jednu kletbu za druhou, když se nový vůdce na něj zazubil. Byli v sevření jeho mužů. Nedokázali se probít ven. Máchal zbraní, ale jen do vzduchu. Byli obklíčení. Třesk a hluk ustal. Muži na obou stranách se sledovali vážnými pohledy.

„Rozlučte se se životy!" pronesl Marque chladně.

Vzduch se kolem nich ochladil. Na každého mířily nejméně dvě zbraně. Neměli šanci si probojovat cestu ven. Těžce oddechovali. Ian se pohupoval a sledoval pohyb všech protivníků.

„Jsem moc mladý na to, abych umřel!" zahučel rozčíleně.

„Myslete! Něco tu musí být," snažil se je laird podpořit, ale jen stěží si udržel zbraň, když se mu ji snažili tři najednou vyrazit a dost se jim to vedlo. 

Konec se neodmyslitelně blížil. Nedokázali prorazit kruh, který je čím dál víc zatlačoval. Nebylo to možné. Boj ještě trval, ale i Ian se svým přítelem si uvědomovali, že je to jejich konec. Jejich pohledy se střetly a bylo v nich poznání mísené s jistotou. Vždycky si stáli bok po boku a ve smrti to nebude jiné.

„Měl jsem tě rád, laidře," poznamenal Ian. Druhý muž mu pohled opětoval.

„Kdyby to nebyl náš konec, nikdy bych to nepřipustil, ale takhle. Nebyl si špatný přítel," odvětil vážně a oba si uvědomovali, že do této doby je šetřili, ale nyní měli příkaz je bez milosti zabít.

Tomu se dalo vzdorovat těžko, když kolem nich leželi zranění, nebo nejistí vesničané. Fergus těžce polkl. Nechtěl umřít. Vždyť teprve začal žít. Liliana na něj spoléhala a on zklamal. Jak tohle mohl zatraceně dopustit? Jak se to mohlo takhle zvrtnout? Naposledy pohlédl k bráně a zadoufal, že se z ní vyřítí pomoc. Jenže jeho doufání bylo marné. Nikdo je nezachrání. Na to je příliš pozdě.

Zhluboka se nadechl a sevřel meč pevněji. Než ho však dostanou, zasadí jim pěkných pár ran. To si přísahal, ale opak byl pravdou. Byl sice vynikající bojovník, ale ani on nedokázal porazit tak velkou přesilu.

V krátké chvíli tak jeho ruce poznaly ztrátu zbraně a na těle mu vznikal krvácející šrám. Nevěřícně hleděl na ležící meč. Hleděl na něj, jako kdyby ani nebyl jeho. On nikdy neztrácí svůj meč. On ne...

Takže konec opravdu přišel, prolétlo mu hlavou a on hrdě pozvedl hlavu.

Nehodlal umřít jako zbabělec. Hleděl vstříc smrti, takže si v první chvíli neuvědomoval hluk, který byl jiný, než který slyšel do této doby. Než však mohl jeho život skončit, stalo se něco naprosto neuvěřitelného.

V jednu chvíli byl blíž smrti než kdy dřív a vzápětí se celým nádvořím ozval výkřik, který se rozlehl v celém blízkém okolí: „Do boje!"

Nevěřícně se zadíval k bráně a šokovaně hleděl na další a další přijíždějící muže. Nemohl uvěřit této záchraně na poslední chvíli. Liliana to dokázala! Zachránila je! Úleva, která se mu rozlila po těle byla nezměrná. Tohle bylo o fous.

V tu chvíli mu bylo jedno, že muž, který jim přijel na pomoc, nebyl ten samý, za kterým svou ženu poslal. Hlavní bylo, že dostali další šanci a on ji hodlal beze zbytku využít. Hbitě uhnul šokovaným nepřátelům, kteří byli z nových posil zmatení. Dosud byli ve výhodě, ale situace se nyní razantně změnila. Najednou se na ně vrhali noví a noví muži plní sil. Byli stejně nemilosrdní jako oni sami. Než se vůbec mohl Fergus vzpamatovat z toho šoku, mihl se kolem něj jeho zachránce. Laird Bodrick odrazil dva z jeho nepřátel a zašklebil se na něj.

„Je vidět, že jsme dorazili právě včas," poznamenal a rázem byl pryč.

Druhý muž sebral ze země vlastní zbraň a zasyčel bolestí. Rána způsobená cizí zbraní se ozvala. Na chvíli musel ustat v pohybu, jak ho šlehl odstín bolesti, ale vzápětí ostře zatnul zuby a vrhl se do boje.

Tentokrát jejich vítězství nedokázalo nic zabránit. S tak početnou převahou netrvalo dlouho a protivníci byli na hlavu poraženi. Raději se vzdali, než aby se nechali zabít. I ti nejkrvežíznivější si vážili svého života více než rozlité krve.

Když jejich zbraně do jedné popadaly na nádvoří, ozval se jásot vítězné strany. Přesto však vítězství nebylo nijak valné. Ztráty na obou stranách byly velké. Celé nádvoří bylo poseté zraněnými z obou válečných táborů. Sám Lilianin manžel měl hluboký šrám přes hruď, ale snažil se tu skutečnost ignorovat. Nemohl si dovolit podlehnout bolesti.

Společně s Brodickem nahnali muže do temné kobky, kterou na panství objevili. V tuto chvíli bylo hlavní je udržet pod zámkem. O jejich osudu bude rozhodnuto déle. Hlavní bylo ošetřit zraněné a získat panství pod svou ochranu. Mezi vesničany se pomalu objevovaly ženy, které se vrhaly na pomoc raněným. Když viděly, že už nehrozí nebezpečí, rozhodly se přidat ruce k dílu. Bylo zapotřebí se postarat o hodně válečných zranění. Muži potřebovali jejich něžné a schopné ruce, aby jim ošetřili rány.

****

Muž lady Liliany se musel na chvíli opřít o zeď, aby si odpočinul. Zranění se ozývalo, ale nehodlal se tím zdržovat. Byl to jen škrábanec. Měl už i horší zranění. Nyní si uvědomoval svoji povinnost. Musel najít své muže. Od všech se v zápalu boje vzdálil, vůbec netušil, kde jsou. Dokonce i Iana ztratil z dohledu. Přelétl pohledem nádvoří plné pololežících, či ležících mužů a hledal v tom chumlu známé tváře. Konečně si všiml zločinců, kteří nešli přehlídnout. Okamžitě se k nim vydal. Když byl jen pár kroků od nich, všiml si, že vůbec nevypadají dobře. Okamžitě klesl k prvnímu muži a rychle mu kontroloval rány.

„Co vás bolí?" otázal se chladně.

Lupič, ke kterému se vrhl jako k prvnímu, se na něj však skrz bolest zazubil a zahuhlal: „Tohle byla největší bitva, které jsem se kdy zúčastnil!"

„Jo, tolik lidí jsem obral," dodal druhý muž ležící na zemi, protože měl na noze sečné zranění, které nevypadalo nijak dobře. Vypadalo naopak hodně vážně. Jemu to však přesto nebránilo v tom, aby ukázal, že má v kapse kabátu hned několik zlatých mincí.

Mohutný Skot se musel pousmát. Oni se prostě nezmění!

„Byli jste převlečeni za mnichy! To jste se tak nemohli chovat?" vyhuboval jim, když se prvnímu snažil stáhnout ránu, aby nekrvácela, než se k němu dostane někdo, kdo zranění rozumí lépe než on.

„Právě, že jsme byli mnichy, tak jsme měli povolení samotného pána Boha!"

„Když ty zlaťáčky nás k tomu úplně sváděli, vašnosto," vyhrkl druhý lupič a ukázal svoji ruku s váčkem plným peněz.

„Budeme si žít jako páni! Tohle bylo nejlepší okradení v mém životě," zahuhlal první a zasykl, když mu pán tvrdě zavázal ránu.

„Pamatujete, co jsem vám řekl, než jsem vás přijal zpátky? Nestrpím zločince na svém území!" zasyčel a přejel je tvrdým pohledem. Chtěl jim ukázat svoji autoritu, aby si uvědomili vážnost situace.

Podle jejich nechápavých pohledů ovšem usoudil, že stále nechápou, proto dodal důrazně: „Copak jste si nevšimli, kdo nám přijel na pomoc? To není jen tak někdo. Je to laird, kterého jste chtěli okrást!"

Zločinci okamžitě zbledli a hned na to mu začali strkat ukradené věci do rukou.

„To bylo pro vás."

„Pro našeho lenního pána! Abychom svému klanu něco přinesli!"

„To ani nebyla krádež!"

„Dávali nám to dobrovolně!"

„Našli jsme to na zemi!"

„Rozhodně už nekrademe!"

Dostávali ze sebe a zahrnovali ho dary. Měl, co dělat, aby se nerozesmál. Jak z něj padal strach, uvědomoval si, že vyvázli jen tak tak. Mohlo to také skončit jinak. Daleko hůř.

****

Když konečně mezi muži objevil Iana, málem se mu zastavilo srdce, když ho viděl ležet na zemi. Okamžitě se k němu vrhl a padl na kolena. Přece nemohl být...

„Iane!" zařval bez sebe strachy.

Jeho přítel. Společník, který mu vždy stál bok po boku. Ne, to se nemohlo stát. Rychle mu prohlédl tělo a našel šrám, který jen těsně minul srdce. Plácal ho po tvářích a snažil se ho dostat k vědomí.

„Prober se! No tak! Přece jsi byl až do konce se mnou. Nemohl si být zraněn na konci!" mumlal si zoufale.

Načež zvedl hlavu a zařval: „Potřebuji pomoc! Hned!"

Několik vesničanů sebou trhlo při jeho křiku, ale jemu to bylo jedno. Jeho přítel tu ležel zraněný a na smrt bledý. Nemohl přece ztratit jeho! Musí žít. Vždyť ještě před několika okamžiky mu bojoval bok po boku. Nemohl se nechat porazit. Ne, když jim přišla pomoc. V tu chvíli ne!

„Kde jste kdo!"

Naklonil se nad něj a snažil se zaslechnout, zda uslyší tlukot srdce. Musel ho slyšet! Naslouchal a málem sebou sekl, když zaslechl slabý tlukot srdce. Sice nijak výrazný, ale byl tam. Oddechl si. Stále je tu naděje. Znovu se rozhlédl, ale nikdo k nim nemířil. Všechny ženy pobíhaly daleko od místa, kde v prachu ležel jeho přítel. Nemohl to takhle nechat.

Rychle vstal a nadhodil si Iana přes rameno. Zasykl bolestí, když pocítil jeho váhu a zranění na hrudi mu poslalo spalující bolest až do konečků prstů. Na okamžik musel ustat, protože se mu málem zatmělo před očima. Několikrát se zhluboka nadechl, aby bolest překonal. Nemohl v tuto chvíli myslet na sebe! Ian byl v ohrožení života. Bylo jeho povinností nebo přímo nutností dostat ho k ostatním. Potřeboval ošetřit. Hned!

„Ty neumřeš! Budeš mě až do mé smrti provokovat," zamumlal skrz sevřené zuby, když s ním přes rameno pokračoval ke kořenářce, která se skláněla na druhé straně nádvoří nad zraněným.

Musí se dostat k ní a ona už ho zachrání. Musí! S nadlidskou snahou se dostal až k ošetřující ženě. Ta k němu zvedla zrak a jakmile na jeho zádech uviděla bledého muže, těžce si povzdechla.

„Položte ho sem," poznamenala a okamžitě se vrhla Iana prohlížet.

Muž stál nad ní a čekal na ortel. Ignoroval vlastní bolest a jen sledoval každý její pohyb. Musel se dozvědět, že bude zase v pořádku. Nemohl být vážně zraněn. Ne, Ian ne! Uměl bojovat. Přece by se nenechal zabít takhle na konci.

Otřel si orosené čelo. Svět kolem něj se podezřele točil. Musel se zapřít oběma nohama. Zdálo se mu, jako kdyby se všechno točilo. Bylo to divné. Zkusil zavřít a zase otevřít oči. To bylo určitě námahou, kterou vykonal. Nic víc. Těžce polkl, ale v ústech měl vyprahlo. Sledoval ženu, která se starala o jeho přítele. Nesměl myslet na sebe. Musel vědět, jak na tom je Ian. Byla jeho vina, že byl tak zraněný. On ho do té situace dostal.

„Tak jak je na tom?" dostal z úst s námahou.

Potřeboval vědět, že bude v pořádku. Potřeboval slyšet jeho poznámky, kterými ho přiváděl do varu. Žena k němu po nekonečně dlouhé době zvedla zrak a její ústa se začala pohybovat. Jenže on ji neslyšel. V uších mu bušilo a on nedokázal rozeznat slova, která mu měla říct, jak je na tom jeho přítel. Nedokázal rozeznat, co mu chce sdělit. Jako kdyby ho mozek přestal poslouchat.

„Co jste říkala? Nerozumím vám," vydechl s námahou a zapotácel se.

Cítil celé tělo jako v ohni. Snažil se udělat krok dopředu, aby byl k ní blíž, ale nohy ho neposlouchaly. Nedokázal se na nich udržet a pak už viděl jen blížící se zem, než se jeho smysly zamlžily.

****