Konečně jsem znovu zpátky a moc se omlouvám za dlouhé čekání. Snad vám to aspoň vynahradím dnešní kapitolkou. Fergus i Liliana se snaží udělat všechno proto, aby se mohli znovu setkat a musím říct, že to nemají jednoduché. Na každého z nich čekají nástrahy a nebezpečí. Uvidíme, jak si s nimi poradí. 

„Nechápu, jak jste to mohla udělat!"

„Já? Proč si toho koně nedržel ty?" zlobila se Liliana, která pochodovala za Brianem se stejně rozčíleným pohledem.

Copak mohla za to, že v křoví něco zašustilo, a to opravdu hodně strašidelně. Co si mohla tak myslet? Prostě jí hlavou proletěla představa krysy a všechno se zhroutilo. Krysa znamenala noční můru. V panice trhla koněm zpátky. Jenže on to nečekal, takže se rozhodl nehodného jezdce shodit. Vzepjal se a ona se nedokázala udržet v sedle. Otěž jí vypadla z rukou a sama se řítila k zemi za jekotu hodného mistra.

Jejího průvodce její pád ovšem vůbec nezajímal. Jen se honil za koněm, který byl dávno v trapu. Tím, že to za ním zavolala, zatímco se snažila dostat na nohy, to nevylepšila. Vrátil se v ještě bojovější náladě.

„Jsme bez koně! Zatraceně, vždyť bylo jasné, že to krysa nebude!"

„A jak si to věděl?"

„Co by dělala v lese?"

„Žila?" odsekla rozčíleně. Nikdo jí nebude nadávat, že se lekla křoví. Mohla z něj krysa klidně vyběhnout!

„Bože na nebesích, krysy tu nežijou!"

„Tak to mohl být divočák," triumfovala Liliana nadšeně, že měla poslední slovo. Nakonec byla ráda, že se z keře vyhrabal jen krtek. Neuměla si představit, co by udělala dál, kdyby to byla opravdu krysa. Nejspíš by omdlela hrůzou.

Její doprovod si projel rukama vlasy a těžce si povzdechl. Očividně se opravdu hodně snažil, udržet hněv na uzdě. Avšak podle cukajících rukou se mu to zrovna moc nedařilo.

„Uvědomujete si, že máme jen jednoho koně, má paní?" dostal ze sebe konečně. Nejspíš se přestal bát, že by mohl udělat v hněvu něco, co by už nešlo vrátit.

Jeho paní se však usmála a dodala rozhodně: „Určitě už jsme blízko pomoci! Říkal si, že jsme blízko už před nějakou dobou. Takže by to neměl být problém, Briane."

Načež si oprášila šaty a kriticky si je prohlédla. Už rozhodně zažily lepší časy než poslední dobou. Byly celé od šmouh a na některých místech i potrhané. Už se těšila domů, kde její šaty budou vypadat jako šat dámy, a ne nějaké uprchlice.

„Má paní?"

Při zachraňování životů prostě nemohla vypadat jako ze škatulky. A jelikož přišli Brianovou vinou o koně, ničení jejího oblečení očividně ještě nekončí.

„Lady?" pronikl k ní jeho hlas, a tak rozčíleně zvedla hlavu.

„Problém to bude, protože ti, za kterými se honíme, mají koně a my ne. Takže se posunují rychleji než my!" pronesl rozčíleně. Rozzlobilo ho, že ho lady ještě k tomu všemu ani nevnímá.

Navíc mu přidala ke vzteku další důvod, když se rozhlédla, prozkoumala nejbližší okolí, a naivně se otázala: „A eghm... kde toho koně máš?"

V tu chvíli vypadal, že ho raní mrtvice. Prudce se nadechl a rychle se podíval kolem sebe. Jeho oči přejížděly všechny možné lesní porosty, ale nic. Prostě nic neviděl. Žádný kůň čekající na pokyn k odjezdu nikde nebyl. Měl pocit, že omdlí. To snad nemohla být pravda! Vždyť tu před chvílí byl! Tak kde zatraceně je? Načež se podíval na ni.

„Vy jste ho nehlídala?"

Liliana vytřeštila oči.

„Já? A jak asi. Málem jsem si vyrazila dech, zatímco ty ses zajímal o mého koně. Jen stěží jsem se dostala na nohy! Navíc kůň je tvá starost," pronesla rozhodně a aby neměl šanci něco dodat, prohodila: „I můj kůň. Měl si tušit, že mě shodí!"

Muž tiše zaklel. Už to snad nemohlo být horší. Byli bez koní uprostřed lesa. Proč se tohle musí stávat jen jemu? Šlo tu o minutu a oni prostě ztratí koně. To je zatraceně moc!

„A co podle vás asi teď zatraceně budeme dělat?"

Liliana zamáchala rukama a konstatovala: „Budeš dál sledovat ty stopy a přivedeme pomoc. Nic se nemění!"

„Jen budeme tak tisíckrát pomalejší!" zavrčel mladík, ale jeho paní se hrdě narovnala.

„Pak doufej, že jsme hodně blízko, když si ztratil ty koně," poznamenala a rázně se znovu pustila do chůze. Během chvíle zmizela mezi stromy. Rázně vykračovala a brzy ji předešel již klidnější mladík. Znovu se stal vůdcem. Nějakou dobu šli v tichu, které přerušovalo jen šelestění lesa.

Než konečně promluvila dáma, aby nemusela být sama jen se svými hrozivými představami: „Máme několik řešení. Můžeme křičet na celý les o pomoc, nebo dál stopovat, ale nezdá se mi, že bychom se někam blížili."

Chůze pro ni začínala být vyčerpávající. Jen stěží stačila Brianovi, který je vedl.

„Kdybyste nerozrušila ty koně..."

„Kdybys je chytil, tak jsme tohle nemuseli dělat!"

„Uvědomujete si vůbec, že je to vaše chyba?"

Liliana si odhodila vlasy z čela a nevinně se na něj zazubila.

„Moje? Snad té krysy!"

Odpovědí jí bylo jen nezřetelné zamumlání, které se dost podobalo nadávce na její osobu. Žena si však raději namluvila, že to určitě nadával na krysu. Ta je ta zlá. Ne ona, kvůli tomu, že se lekla. To bylo naprosto v pořádku. Každý se něčeho bojí. Ona prostě těch malých potvor.

Po nějaké době žena přišla s dalším řešením jejich problémů. Řešení spočívalo v tom, že budou křičet na celý les, což se zase nelíbilo Brianovi. Bál se, že by se na ně mohly z lesa vynořit všechny možné existence. Když mu však vysvětlovala, že stejně předtím říkal, že potřebují pomoc naprosto všech, takže by to sloužilo svému účelu, nedal jí za pravdu.

„V lese se nekřičí!"

„Ale my jsme v nejvyšší nouzi! Určitě nám to tu odpustí," odsekla Liliana, když si odhrnula další větvičku z cesty. Brian se o to nestaral, skoro by ho podezřívala, že je na ni pouští naschvál.

„Jsi snad Skot, tak něco vymysli!"

„Měl jsem vymyšleno, že na koních prozkoumáme les dokud..."

„Ach, bože a je to tu znova! Tak si to už přestaň dávat za vinu. Občas se stane, že kůň uteče."

„A když utečou dva."

„Tak to je opravdový problém. Zklamal si," konstatovala suše a moc dobře si všimla, že mladík už zase zuří.

A nebyl sám. Sama byla taky rozrušená. Jejich záchranná výprava vůbec neprobíhala, jak si to představovala. V několika hodinách ztratili původní cíl, koně a nyní tu někdo očividně špatně stopoval stopy. Opravdu skvělé vyhlídky na úspěch.

Mladík se k ní rozzuřeně otočil a zahřměl: „To vy jste je nechala utéct!"

„Já za nic nemohu, drahý Briane. Jsem přeci jen hloupá žena," poznamenala sladce a prošla kolem něj, zatímco na ni zůstal šokovaně hledět.

Jejich postup byl opravdu pomalý. Pěšky to bylo úplně jiné než na hřbetu zvířete. Liliana velmi brzo pocítila únavu. Čelo se jí orosilo potem a nohy ji brzy začaly pálit námahou. Nebyla zvyklá na dlouhé pochody. Jenže i přesto neustávala v pohybu. Kladla jednu nohu za druhou s vervou sobě vlastní. Musela myslet na svého muže. Spoléhal na ně! Nemohli ho zklamat.

Tak neměli koně! To přece ještě neznamená, že se vzdají. Mají nohy. Prostě pro pomoc dojdou po svých. Ať to bolí sebevíc!

„Vypadá to, že jsme se ztratili," zamumlal Brian k lady, která za ním vyčerpaně cupitala.

Klátila se přitom ze strany na stranu. Šli už nekonečnou dobu a jediné, co je od naprostého zoufalství oddělovalo, byly jejich hádky.

„Kvůli tomu vašemu leknutí jsme v téhle kaši!"

„Kdyby si hlídal svého koně, měli bychom aspoň jednoho!"

„Krysa! V lese!"

„Hlavně, že ses hnal za koněm, kterého si neměl šanci dohnat, leda bys byl sám kůň!"

„Aspoň jsem to zkusil!"

„A ztratil!" zamumlala unaveně.

Rozhodně si nehodlala nechat všechny chyby hodit na svou hlavu. Nikdy. Ani netušila, kdy se ho chytila za košili a držela se ho jako klíště. Nohy ji už přímo pálily od chůze. Navíc ji sužovala žízeň. Voda totiž také zůstala na koních.

„Všichni Skoti snad umí zavolat koně zpátky ne?"

„Očividně se mu nechce!"

„Měl si to zkusit dřív!"

Opřela se o strom a na chvíli zavřela oči. Tak moc se jí chtělo spát. Nebyla zvyklá na takové túry. Byla dáma a ty většinou byly jen na panství a užívaly si bohatství. Nejradši by usnula a spala několik dní v kuse. Jenže to nemohla. Vždyť zrovna nyní mohlo jít jejímu muži o život. Dělala to přeci kvůli němu! Je jedno, jak moc je unavená! Jak hodně překážek musí porazit! Hlavní je, že musí zachránit muže, kterého miluje!

S novým odhodláním otevřela oči a odrazila se od stromu. Musí věřit! Došla k Brianovi, který ji zamyšleně sledoval. Usmála se a natáhla ruku k míru.

„Není to ničí vina. Hlavní je najít pomoc!" zamumlala jemně. Mladík se na ni díval a po chvíli ruku přijal.

„Máte pravdu, má paní. Musíme je zachránit," prohodil a jeho zrak znovu zabloudil ke stopě v hlíně. Musí se víc soustředit! Musí najít kohokoli, kdo je v tomto lese. Závisí na tom životy jeho přátel a lairda.

Načež ji vzal za ruku a společně se vydali dál do hlubin lesa. Nechali tam vztek, zlost a frustraci.

Byli už mezi křovím, když Liliana vesele poznamenala: „Jsi si jistý, že rozumíš těm stopám?"

Brian se na ni zakřenil a odvětil briskně: „Jistě mnohem víc než vy."

Navíc si vesele přisadil: „A na rozdíl od jisté dámy poznám krysu."

Po těch slovech se lesem rozezněl jejich smích.

****

„Bože! Příště mi dej vědět, že se neudržíš a já s tebou nikam nepůjdu! Všechno si zkazil! Nyní tu můžeme umřít. A zrovna ty, příteli, od tebe bych to nečekal," hořekoval Ian, když popíjel další kalich vína a poslouchal řev venku.

„Čekal bych, že to zkazí kdokoli jiný, ale ty ne! Ty jsi přece bezchybný! Nyní nás tu nechají vyhladovět a pak zabijí. To budeme hrdinové!"

Jeho pán ho však skoro neposlouchal. Hleděl na mrtvého pána tohohle panství. Zabil ho. Mučil ho a nikdo ho nezastavil. Za sebou měl jen souhlasné mlčení. Ostatní muži byli přichystáni udělat to samé. Zabít parchanta, který ubližoval nevinným lidem. Ten hněv v jeho hrudi ho poháněl, aby pokračoval. Vždyť on udělal daleko horší věci. Zabil nevinnou ženu. Měl by přece trpět mnohem víc. Jenže pak mu tělo ochablo v rukou a on věděl, že je konec. Byl mrtvý, a to on ho zabil.

„Udělali bychom to samé, kdyby si nás k němu pustil. Ublížil tolika lidem! Tak se seber a dostaň nás z téhle šlamastiky," ozval se nyní nad ním jeho přítel a nabízel mu ruku, aby vstal.

Fergus na ni hleděl a uvědomoval si, že zklamal. Zklamal ženu, kterou měl kdysi rád. Doufala, že ji zachrání, ale on selhal.

„Nezachránil jsem ji! Nehledal jsem ji tenkrát. Ani jsem se nesnažil," zachraptěl.

„Bože, prober se! Jde nám o život! Nemohl jsi ji zklamat. Dělali jsme, co jsme mohli," odsekl Ian rozzuřeně. Potřeboval ho dostat do té jeho plamenné nálady, jinak tu všichni do jednoho padnou.

„Najdi v sobě bojovníka! Jde nám o život!" dodal důrazně.

„Neudělali, jinak bychom ji zachránili!" zařval druhý muž a oči mu jiskřily, když po něm vrhl vražedným pohledem.

To už však do něj Ian strčil a odsekl: „Myslíš, že by chtěla, abychom tu padli místo toho, abychom se odsud dostali? Nechtěla! Udělali jsme téměř nemožný, abychom se sem dostali. Bez armády během dní! Tak se seber a řekni mi nový plán, jinak tě zabiju!"

Fergus na něj zůstal překvapeně zírat. Nikdy svého přítele v takovém řevu neviděl. To on byl ten, kdo křičel, zatímco Ian byl veselá kopa. Nikdy si nic ze života nedělal a užíval si každý den plnými doušky.

A právě to ho dostalo na nohy. Nemohl se poddat výčitkám, protože měl zodpovědnost za své muže. To on je dostal do této nebezpečné situace, takže bylo jen na něm, aby je dostal pryč.

Navíc Liliana by ho zabila ještě jednou, kdyby tu padnul. Zhluboka se nadechl. Udělá to pro Felicity. Osvobodí její panství. Její lid bude svobodný. Aspoň to jí dluží, když ji samotnou zklamal.

Rozhodně vstal a začal zkoumat celou místnost, ve které byli uvězněni, a moc dobře si všiml schodů. To mu dodalo naději. Oni pro sebe měli celé obydlí. To už jim dávalo jakousi šanci na přežití.

„Neměl bys na mě řvát, jsem tvůj pán," dodal, když došel k Ianovi. V jedné ruce svíral zbraň a druhá mu volně visela podél těla.

Přítel si ho několik dlouhých minut prohlížel a pak jeho pravička neslyšně vyletěla a udeřila překvapeného vůdce do tváře. Nevěřícně na něj hleděl, ale ránu mu nevrátil. Nejspíš si uvědomil, že si to zasloužil, a když se poté na obličeji Iana objevila úleva, byl si tím jist. Tímhle se mezi sebou vyrovnali a mohli se pustit do záchrany jejich krků.

Vůdce rozdával rozkazy a sám se rozhodl najít cokoli užitečného na jejich novém bojišti. Znalost každého kousíčku jim mohla zachránit život. Pověřil ostatní, aby prozkoumali, co najdou v síní a sám se rozeběhl prozkoumat to, co se ukrývá nad nimi.

Měli pro sebe víc než sál. Točité schody jim mohli odhalit nevídané bohatství či pomoc. Vyběhl nahoru a prohledával systematicky jednu místnost za druhou. Použitelné zbraně házel na zem a snažil se vymyslet něco, co by je mohlo zachránit před smrtí.

****

„Stát! Musíme být blízko," zastavil ji náhle Brian.

Málem na něj spadla, jak se lekla. Nečekala, že promluví. Nadávky jim došly už před nějakou dobou, takže mezi nimi panovalo dlouhé a vleklé ticho. Už jim bylo jedno, kdo mohl za ztrátu koní, nyní se upínali k jedinému. K objevení pomoci, za kterou se modlili.

Žena se musela opřít o strom, když tak náhle zastavil. Do té chvíle sledoval mladík stopy se zuřivou rozhodností. Byl odhodlán je dovést k pomoci za každou cenu. Proto taky většinu cesty nasadil tempo, kterému dáma jen stěží stačila. Ovšem ani si nepostěžovala. Také ona toužila, aby našli záchranu.

Nyní však na mladíkově unavené tváři vykvetla jiskřička naděje. Byl to jen okamžik, ale přesto si toho lady všimla. Na víc nečekala a rázem mu stála po boku. Jeho výraz jí řekl to samé, co jeho slova. Museli být blízko. Cítila to z držení jeho těla. Jako kdyby to nechtěl zakřiknout, a přitom se snažil zastavit úlevu, která se ho zmocňovala. Opřela se o něj, a i její obličej se rozzářil nadějí.

„Opravdu někoho stopujeme?" otázala se, aby se ujistila, že znovu nepadne na dno strachu a bezmoci.

Mladík si klekl na zem a zaposlouchal se. Jeho paní vedle něj stála jako myška. Nehodlala ho vyrušovat. Potřebovala to ujištění a jen on jí ho mohl dát. Drtila rukou kůru stromu, o který se opírala, aby se udržela.

To už její průvodce vstal a pronesl: „Jsem si tím téměř jist. Navíc když se zaposloucháte do zvuků lesa, je slyšet nedostatek zpívajících ptáků. To se děje tam, kde jejich území narušil člověk."

Do té chvíle byla na vážkách, obzvlášť po ztrátě obou koní. Ta zapříčinila, že její naděje téměř shořela. Nyní však zapomněla na pálení nohou a začala se usmívat. Opravdu i bez koní byli blíž dalším obyvatelům lesa. To bylo tak naplňující. Možná měli pořád šanci najít pomoc a zachránit panství Felicity.

S novým odhodláním vykročila za mladíkem. Upozorněna, aby se pohybovala co nejtišeji, ho následovala. Srdce jí v hrudi bušilo jako šílené. Možná přece jenom budou užiteční. Třeba dokážou sehnat pomoc a vše bude zase v pořádku. Myšlenky jí běhaly v hlavě a ona se jim poddala, když se za svým průvodcem plížila křovisky.

Téměř zadržovala dech z touhy zaslechnout něco, co se do lesa nehodí. Něco, co by jí dalo opravdový důkaz, že se jim přece jenom něco povedlo. Nyní mohla i najít výhodu, že ztratili koně. Tímhle terénem by je rozhodně neprotáhli. Pousmála se a chtěla se podělit o svůj poznatek s mladíkem před sebou, ale ten byl tak zabrán do svého odhodlání, že se ho neopovážila vyrušit.

Tiše se prodírali kolem keřů, popínavých rostlin. Vzduch, jako kdyby zhoustl. Napětí by se dalo krájet. Mohli se dozvědět, že se honí za přízrakem a jejich naděje jsou v troskách. To vědomí zatlačovalo radost do pozadí. Najít nyní jen prázdný palouk, asi by se rozplakala zoufalstvím. Bylo by to jako poznat lásku a rovnou o ni přijít. Na okamžik zastavila a rozhlédla se kolem sebe. O kolik jednodušší by bylo se otočit a nikdy se nedozvědět, co bylo pravdou...

Jenže ona nikdy nebyla zbabělec. Proto rozhodně pohodila vlasy a nasadila výraz plný odhodlání snést jakoukoli situaci. Zaťala ruku v pěst a přidala do kroku. Ať ví, jak jsou na tom.

To už ji mladík zarazil. Dal si prst na ústa a vedl ji do dalšího křoví, ve kterém však klesli do kleku. Nastala ta chvíle. Tady ptáci téměř nezpívali. A tak jedním prudkým pohybem Brian rozhrnul křoví a ukázal jim, jestli si s nimi krutý osud zahrál či ne.

Když před sebou uviděli skupinku různorodě vypadajících mužů posedanou po trávě, Liliana se div nerozplakala úlevou. Opravdu tam byli. Našli je! Jsou to muži a ne přeludy. Úlevou jí spadl kámen ze srdce. Nebyli už bez koní a sami. Objevili další Skoty. V tu chvíli objala Briana a zabořila mu hlavu do hrudi. Dusila v sobě pláč, který ji porážel.

„Zvládli jsme to, má paní," šeptal tiše a snažil se ji uklidnit. Ovšem moc mu to nešlo. Jen ji tak poplácával a tvářil se nejistě.

„Ještě nás čeká těžší úkol. Přesvědčit je, aby nám pomohli," dodal tiše.

To už se od něj však žena odtrhla a chtěla vstát, aby se do toho úkolu pustili. Nesměli už na nic čekat. Když už je našli, musí je přesvědčit. Bylo jich dost, aby to znamenalo radikální změnu v nepoměru, za kterého se její muž vydal zachránit panství. Nutně jejich pomoc potřebovali.

Než se však stihla zvednout, její doprovod ji zadržel. Nechápavě se na něj ohlédla a on jí pohled opětoval.

„Tohle je laird, kterého se lupiči pokusili okrást. Nebude to s ním jednoduché," pronesl vážně a důrazně jí hleděl do očí.

Ona se na něj však klidně zadívala.

„A co, Briane? Má nás to snad zastavit? Když jsme došli tak daleko?"

Její odpověď byla naprosto jasná. Když se dostali tak daleko, nesmí se vzdát. Musí udělat vše, pro získání pomoci, kterou nutně potřebovali a oba to moc dobře věděli. Brian se spokojeně usmál. Líbilo se mu odhodlání jeho paní. Bylo jí jedno, že byla vyčerpaná a nepůsobila zrovna nejčistším dojmem. Byla odhodlaná, a to na ní obdivoval.

Pousmál se, a pak poznamenal na svou obranu: „Spíš jsem tím chtěl říct, že by bylo lepší je nezmiňovat, jestli chceme jeho pomoc."

Liliana se na něj zazubila, odhodila si vlasy z čela a poznamenala: „Neříkal si snad, že dokážu kohokoliv přesvědčit?"

Muž si povzdechl a chmurně odvětil: „Taky doufám, že se vám to povede. Já vám našel vůdce klanu. Na vás je ho okouzlit."

Načež společně vešli do světla ohně a do víru dalších událostí. Okamžitě se na ně upřely všechny tváře a zbraně vyletěly z pouzder. Nikdo se však na ně nevrhl, protože byli odmávnuti svým pánem. Laird, kterého Liliana nikdy předtím neviděla, na ně ani nepohlédl, když udělal pohyb rukou. Jako kdyby mu ani za pohled nestáli. Viděla jen jeho vysokou postavu a dlouhé vlasy, které zářily v odlesku ohně. Bylo jasné, že o nich musel vědět předem. Jinak by se přece nemohl tvářit takhle klidně. Nebyl vůbec překvapen jejich vpádem.

„Zdá se, že máme návštěvu. Copak, že tě, Briane, tvůj laird nechává se potloukat se ženou?" pronesl vůdce a konečně se k nim obrátil, zatímco vstával ze svého místa.

Konečně si ho mohla žena prohlédnout. Okamžitě ji na něm upoutal jeho chladný výraz, se kterým je pozoroval. Na důkladnější prohlídku však neměla čas. Musela jednat. Proto promluvila místo Briana, který už otvíral ústa, aby něco poznamenal. Uvolněným krokem přešla kolem svého ochránce a nechala, tak na sobě spočinout všechny zraky.

Usmála se a sladce promluvila: „Omlouváme se, že vás vyrušujeme, můj pane. Jsme tu však kvůli důležité věci."

Velitel se na ni chladně podíval a prohodil: „Žena by neměla mluvit, dokud není tázána."

Jeho slova ji trefila přímo do hrudi jako šíp. Měla, co dělat, aby skryla svůj hněv po té urážce. Díval se na ni, jako kdyby byla něco míň než on. Skoti! Prostě si nedokážou přiznat, že by žena snad mohla mít něco v hlavě. Považoval ji za hloupou nicku! Vůbec ji neznal a hned ji odsoudil. Pokrytec!

„To vás snad, má paní, váš muž nenaučil?" dodal chladně, když nevzrušeně naslouchal smíchu svých lidí.

Liliana se musela zhluboka nadechnout, aby mu něco ostrého neodsekla. Dobrá, chce ji urážet? Jak myslí, ona to umí také. Pořád si na ústech držela ten sladký úsměv, když se k němu přiblížila.

„A muž by měl nabídnout ženě něco k sezení místo toho, aby ji nechával čekat a unavovat její nožky," odvětila dokonale přesládle, ale její oči metaly blesky.

Muž překvapeně zamrkal. Nejspíš něco takového nečekal. Žena však došla až k němu a hrdě se mu zadívala do očí.

„Také by se měl naučit naslouchat ženě, která volá po pomoci."

Načež se obrátila na jeho šokované muže a pokračovala tím svým nasládlým hlasem: „Neměli by gentlemani pomoci ženě v nesnázích?"

Skoti nejistě hleděli jeden na druhého a honem nevěděli, co by měli říct. Co byla správná odpověď?

„Nejsme gentlemani, ale Skoti, má paní. Vaše problémy mě nezajímají," přerušil jejich trapné ticho velitel, když se vzpamatoval.

Liliana se znovu otočila na něj. Musela vyvíjet taktiku. Musela ho přesvědčit, i když by ho nejraději zabila. Potřebovala jeho pomoc. Klidně ať ji uráží jen, když tím zachrání jejímu muži život.

„Nevíte, o co se jedná a už říkáte ne. Tomu říkám skotská pohostinnost," konstatovala suše. Musela mu hrát na jeho ješitnost. To by ho mohlo donutit ji aspoň vyslechnout. Skoti jsou velice hrdý národ, a na to musela spoléhat.

„Váš muž se musel dostat do nebezpečí. Jinak byste se jen tak nepotulovala s Brianem, lady. To není tak těžké uhodnout. Ovšem mně je to jedno. Ať si pomůže sám, když se do toho dostal!"

„Zachraňuje lady Felicity. Jde jí o život a můj muž se tam rozjel jen s pár muži. Co jste to za člověka, když si tu budete sedět a nepomůžete?" vykřikla a její klid byl pryč. Nedokázala jen poslouchat jeho hrubá slova. Bylo mu to jedno. Ani zákmit lítosti. Její maska padala. Přestávala se ovládat. Nic nešlo, jak by mělo. Byl to idiot. Nic víc o něm říct nemohla.

„Neměl se do toho plést. Nemám důvod mu pomáhat!" odvětil chladně.

„Jste přece přátelé!"

„Nejsme! Jsme jen dva vůdci. Nezajímá mě, dokud mi nekrade dobytek."

„Ani když vás zapřísáhnu?"

Muž se na ni chladně díval a pak poznamenal vypočítavě: „Nic není zadarmo. Nabídněte mi něco, co mě zaujme a já se rozmyslím."

Pak ji přejel hodnotícím pohledem, který jí jasně dával najevo, že ví, že mu nemá, co nabídnout. Liliana se otřásla zlostí. Proč jen ti Skoti byli tak tvrdohlaví? Proč nedokázali udělat tu jednu správnou věc? Proč prostě nemohli pomoci jen tak z dobroty srdce druhému? Proč se museli jen provokovat?

„Fergus ti dá zlato, když mu pomůžeš," přerušil její myšlenky hlas Briana, který se pokusil pomoci. Jenže muž se mu jen vysmál. Zlata má prý dost. Chce něco, co ho ohromí.

****

„Milí lidé tohoto panství, nepřišli jsme proto, abychom vás potrestali, či vám ublížili," pronesl Fergus dunivým hlasem, když se vyklonil z okna jedné komnaty, zatímco jeho muži barikádovali dveře dalšími věcmi a vlastními těly.

Už celou noc a den byli uvězněni uvnitř domu a střídali se na hlídkách, aby se dovnitř nikdo nedostal. Zbraní měli sice dost, ale bylo málo rukou, které by je mohly použít. Snažili se na něco přijít, a tak hráli o čas. Celou dobu hledali řešení, ale to nepřicházelo.

Až Ian napůl opilý konstatoval, že by je měl někdo ukecat. To bylo slovo do pranice. Bylo to šílené a naprosto nepravděpodobné, ale proč nezkusit promluvit k jejich nepřátelům. Neměli co ztratit. Proto se laird odhodlal k tomuto šílenému kroku. Věděli, že dlouho svou pozici neudrží. Proto potřebovali zázrak a on se o něj měl pokusit.

A tak se v tuto chvíli vykláněl z okna a hodlal oslnit co nejvíc lidí. Rozhlédl se po prostranství, kde se zastavili chudí lidé, kteří se snažili vyhýbat celému konfliktu a přesně je potřeboval mít na své straně. Usmál se a zvedl ruce.

„Přišel jsem vykonat pomstu na jednom jediném, a to na vašem pánu, kterému jste museli sloužit. Za jeho smrt se omlouvat nebudu. Takové jako on by měli držet daleko a nedávat jim takovou moc. Dostal, co si zasloužil. Za skutky, které na vás napáchal..."

„Neposlouchejte ho, holoto! Snaží se omluvit svůj hřích! Běžte pro zbraně a vraťte se! Vyrazíme ty dveře!" přerušil ho chladný výkřik muže, který je pustil dovnitř. Jeho oči nyní přímo sálaly nenávistí. Už po prvním pohledu poznal, že je to špatný muž a nyní si to jen potvrdil. Měl duši stejně temnou jako jeho pán.

„Vy se dostanete na řadu potom, pane. Tak mě nepřerušujte, prosím," zavolal na něj nevzrušeně a pak ho klidně přehlížel. Prohlížel si dav vzadu.

Tam stáli vesničané, kteří v rukou drželi nejistě zbraně a pomáhali ostatním, ale lišili se něčím od mužů svého pána. V očích jim neplály plamínky rozhodnosti, a právě to mu dávalo naději, když za ním přiběhl udýchaný Ian: „Jestli ten plán nezabere za pár chvil, připrav se, že budeš stát dole jako první. Nehodlám za tebe schytat první ránu!"

Načež zase odběhl dolů.

Fergus se zadíval do davu, který nejistě ustupoval před jeho pohledem. Možná tušili, co se bude dít, nebo se prostě jen báli. To nevěděl, ale při pohledu na ně začal doufat v nemožné. Hlavou mu vířily myšlenky. Musel zkusit, co se dalo.

A s tímhle příslibem se hrdě narovnal, a zvolal, až jeho hlas zaduněl celým nádvořím: „Milí přátelé, opravdu chcete bojovat a pomstít smrt muže, který vám ubližoval? Který vás týral? Copak si myslíte, že mi není jasné, že paní tohoto hradu nebyla jediná oběť jeho plánů? Všem ubližoval a vy chcete zabít ty, kteří měli odvahu sem vtrhnout a vykonat spravedlnost. Opravdu chcete bojovat za toho zmetka?"

Odmlčel se a přelétl vážným pohledem dav, než do ticha dodal: „Já bych bojoval za lady Felicity! Za ženu, která tu trpěla nejvíc! Za ženu, která si nezasloužila, co se jí stalo! To zvíře ji nemilosrdně zabilo a já udělal to, co bylo správné."

Lidé na něj zírali, jako kdyby viděli ducha. Vůbec to nebyla reakce, kterou čekal, zatímco se zdola ozývaly rány. Právě si začínal uvědomovat, že možná poprvé neodhadl situaci, když nástupce mrtvého pána zvolal: „Přestaňte poslouchat toho vražedníka a konejte svou povinnost! Přikazuji vám to jako nový pán panství!"

Jenže sedláci, rolníci, pracující lidé se nehýbali. Vypadali, jako kdyby upadli v zapomnění. Možná přecenil svůj vliv na ty lidi. Neměl počítat jen s tím. Musí si to vybojovat proti přesile, která je radikální. Těžce polkl. Čekal pohnutí, sympatie, ale očividně vkládal do rukou lidu příliš velkou moc.

S pocitem, že zklamal nejen Felicity, ale i své muže a svou ženu se otočil, aby seběhl dolů a v čele svých mužů čelil několikanásobné přesile. Odvrátil se a rozeběhl se z komnaty. Budou muset vymyslet jiný plán, který je zachrání. Bránu však dlouho neudrží zavřenou, tím si byl jist.

Byl už na schodech, když smrtící ticho bylo přerušeno hlasitým výkřikem: „Lady Felicity je mrtvá? Nechal jste ho, aby ji zabil?"

V ten moment, kdy to uslyšel, se zarazil na schodu. Srdce mu poskočilo nadějí. Že by přece jenom jeho slova měla nějaký účinek? Tak moc si přál, aby to byla pravda. Zhluboka se nadechl a rozhodl se vrátit a věřit, že přece jenom mají nějakou naději. Vtrhl zpět do komnaty a okamžitě uviděl, že se scéna změnila. Vesničané už nebyli pasivní. Dokonce dva z nich se dostávali dopředu pomocí vidlí. Vypadali, jako kdyby se právě probudili ze spánku. Měli oči zapálené jako pochodně.

„To nemůže být pravda!"

„Musí žít!"

„Jak jsme to mohli dopustit?"

„Jak jsme mohli být tak zbabělí?"

Ozýval se všude šepot lidí, kteří přestali upírat zrak do země a zvedli je. Přestali být lidmi, kteří tam byli navíc. Nyní byli do celého dění zapojeni.

„Dlouho jsme mlčeli, nechali jsme vás, abyste jí ubližovali, protože každá vzpoura končila smrtí jednoho z nás. Jenže tomu je konec. Konečně přišel někdo, kdo toho parchanta zabil," pokračoval vysoký muž s vidlemi, načež je zvedl nad hlavu a zařval: „Za lady Felicity!"

„Za lady Felicity!"

Začaly se ozývat výkřiky odhodlání ze všech stran. Pozvedli zbraně rozhodnuti pomstít smrt své paní.

„Okamžitě toho nechte, nebo budete trpět! Znovu!" zařval muž mrtvého pána, jenže už bylo pozdě.

Vesničané přestali poslouchat rozkazy a stalo se něco úžasného. S novým odhodláním se vrhli proti mužům, kteří jim tak dlouho ubližovali, zatímco Fergus se rozběhl dolů s novou nadějí na přežití.

****