Následující kapitoly budou dost dramatické, rozčísnou naše dvě linky. Rozhodně se máte na co těšit. Liliana i Fergus dělají, co je v jejich silách, aby vše dopadlo dobře. Uvidíme, jak se jim povede. 

V první chvíli zněl nápad obléct si mnišské šaty, aby pronikli na panství, dokonale. Nyní když už je měl na sobě, si Fergus nebyl tak jistý. Nejenže se mu v nich špatně chodilo, ale navíc ho kousala už samotná látka. A zbraň se jen stěží dala schovat tak, aby na první pohled nebyla vidět. Moc dobře věděl, čí vina je, že je v tom oblečení. Ianova. Jak jinak. Jakmile jim lupiči sdělili, proč se tak radostně vrátili do jejich náručí, vytasil se s tím nápadem.

Zločinecký příběh zněl totiž dost věrohodně. Nechtěně se pokusili okrást samotného lairda území, a to nebyla nejlepší volba. Muž si to nenechal líbit. Ještě toho dne, kdy se lupiči radovali ze své kořisti, se vydal i s početným vojskem do vesnice, kam předpokládal že se lupiči vrátili a měl pravdu. Ti idioti se nalejvali pivem a skvěle se bavili. Kdyby přece jenom jejich velitel nehlídal, dopadli by daleko hůř. Jinak by je okamžitě chytnul.

„Museli jsme zadem pryč!"

„Ani jsem nedopil pivo!"

„Nestihl jsem vzít všechny šperky!"

Přidávali každý z nich do vyprávění svůj kousek pravdy. Běželi do patra, aby se oknem vypařili pryč. Zapadli do prvního pokoje, na který narazili a zabouchli za sebou dveře. Uřícení a vystrašení zůstali nevěřícně hledět do komnaty. Ta totiž nebyla prázdná. Jak jinak. S nevěřícími pohledy zůstali zírat na nevzrušeně sedící mnichy.

„Zatraceně!" zaklel vůdce a stejně tak dva muži vedle něj. Nikdy neměli rádi kněží, protože jim připomínali, že vlastně hřeší. Před sebou si dokázali své řemeslo obhájit naprosto bez problémů. Ovšem před božími služebníky, to bylo už moc i na ně. Bohu se těžko lhalo.

„Kdo to je?" zašeptal poslední uřícený zločinec, když zaostřil před sebe. Očividně ještě existoval někdo, kdo nikdy neviděl mnichy.

Velitel se na něj obrátil a odsekl: „To nepoznáš mnichy?"

„A ty jsme někdy okrádali?" nechápal velitelovo vysvětlení. Nerozuměl tomu, proč všichni stojí jako solný sloup. Nepobral mnoho rozumu, ale za to se zbraněmi to uměl. To ho omlouvalo, jinak by ho jejich kapitán dávno vyrazil. Nyní se od něj raději odvrátil, aby náhodou nezapomněl na jeho užitečnost. Neměli nadbytek času, proto si povzdechl a vytáhl pistoli. Musel začít jednat, protože ostatní očividně ještě nepochopili, že jim šlo o život.

„Milí bratři, budeme potřebovat vaše... ehm... oblečení," pronesl rozhodně.

Mniši však nevypadali vystrašeně. Naopak se usmívali. Jeden vytáhl z brašny oděv a podal mu ho.

„Zbraní se nic nevyřeší hochu," pronesl klidně.

„Ale jo pár problémů už jsem s tím vyřídil, vašnosto," konstatoval, když věci podával svým hochům.

„Klidem a rozvahou se vyřeší vše, mí drazí," pokračoval ten mnich klidně.

Zločinci nejistě hleděli na ty muže. Přece jenom boží sluhové to bylo něco jiného. Něco víc. Okrádali boháče, ale mnichy ještě nikdy.

„Tím nikdy nic! Jedině násilím!"

„Modlitba pomůže! A vy byste ji potřebovali, hochu!"

„Nikdy jsme se neměli líp!" odsekl velitel, ale mnich se potutelně usmíval.

„Jistě, smrt za dveřmi a oprátka na krku. Krásný cíl, můj příteli."

Velitel zafuněl zlostí při těch slovech. Bože, tak ho rozčilovala! To se mu snad chtěl dostat do hlavy. Ale to se mu nepovede.

Jen popohnal své muže. Už chtěl být pryč. Měl dost těch pohledů. Jako kdyby se ho snažily přesvědčit o tom, že má pravdu. Nikdy! Než mohl své myšlenky rozvést dál, ozvalo se zaklepání. Rázem zamířil zbraň na sedící mnichy a dal tak jasně najevo, ať se je nesnaží potopit.

Hlavní muž boží to však neudělal. Nevzrušeně jejich pronásledovatele odehnal, a přitom ani na chvíli jeho tvář nezměnila výraz. Jako kdyby ho nic nemohlo rozházet.

A tak se stalo, že se živí dostali nejen z hospody, ale v převlečení božích mužů zmizeli také oprátce těsně před nosem v lesích. O jednom je to ovšem přesvědčilo, a to že na tomhle území nemůžou zůstat. Lupičství se zde rovnalo téměř jisté smrti, a tak se rozjeli za nimi. Neměli na výběr, jestli chtěli přežít další týden. Tady by je brzy laird dostal do svých rukou a nejspíš je bez milosti zabil.

A tak se stalo, že zločinecký příběh dal naději proniknutí do cizího panství. Jednou se jim zločinecká činnost hodila. No, jak jinak proniknout do střeženého panství než jako muži boží? To byla jejich největší naděje.

„Tvař se míň hrozivě! Takhle ti nikdo neuvěří, že si mnich!" prohodil vedle něj nikdo jiný než Ian. Vesele se křenil a skvěle se bavil asi jediný z celé skupiny. Ostatní měli vážné pohledy, které ukazovaly vážnost nebezpečí, které je bude čekat.

„Až nebudu v takových příšerných věcech, začnu se usmívat," zahučel chladně a očima prohledával krajinu.

Měli jasné instrukce od Nany, která jim popsala cestu. Věděl, kde panství leží. Nikdy tam nebyl, ale znal každý kousíček skotské krajiny poblíž svého klanu. Byla to nutnost. Nesmělo ho nic překvapit.

Nikdy by však nečekal, že zrovna toto panství je domovem jeho divoženky. Proč jen ji nehledal? Proč neměl pochybnosti, že by se jí třeba mohlo něco stát? Myslet si, že už ji prostě přestal bavit, bylo sobecké. Myslel jen na sebe a cítil se uražený. Jeho přeci nikdo neodmítal. Ženy se na něj usmívaly, i když jeho nezajímaly. Jenže ona byla jiná. Proto se tak lehce přesvědčil, že už ho jen nechtěla vidět.

Povzdechl si a zadíval se před sebe. Zatím nebylo vidět nic co by naznačilo nějaké sídlo, ale přesto si byl jist, že jdou správně. Šli vykonat pomstu, která měla být udělaná již dávno. Zachrání matku svého syna a všechno bude v pořádku. Musí to udělat. Musí jí vynahradit, že ji nehledal.

Nesmí být pozdě! To nedopustí...

Ne! Na to nemohl ani myslet. Pořád před sebou viděl chlapcův pohled plný naděje. On věřil, že ji přivedou zpět. Tak musel i on. Nesměl myslet na nejhorší. Taky se mohlo stát, že ani jako mnichy je dovnitř nepustí a budou nahraní. Pak by museli přejít na jiný a mnohem vražednější plán.

„Musíme se tvářit pobožně! To je přesvědčí. Nic jiného není potřeba," poznamenal Malcolm. Sám vypadal naprosto klidně. Jako kdyby mu nevadilo oblečení ani nadcházející události.

Vůdce zlodějů, který se táhl za nimi zahučel: „Proč jen jsme nemohli jet na koni? Vždyť se úplně vyčerpáme!"

A jeho muži rázem zahučeli na souhlas. Také se jim nelíbilo jít pěšky.

„No, jestli se vyčerpáte tak rychle, tak to nám asi moc nepomůžete!" konstatoval laird nevzrušeně a neustal v rázném kroku chůze.

„Viděli jste snad ty vaše mnichy, že by měli tak krásné a drahé koně? To by nám to neuvěřili ani na chvíli. Tady můžeme doufat, že se nejdřív podívají na mě a až potom na vražedný výraz Ferguse," vložil se do debaty Ian a pak se vlastnímu vtipu zasmál.

Přítel ho propálil vražedným pohledem, ale on si z toho nic nedělal, jen se zachechtal a dodal: „Dokonce vám ho i hned ukáže. Děkujeme, příteli."

Jeho mysl se soustředila na úkol. Musel zachránit Felicity z rukou šílence. Tak dlouho ji neviděl! Myslel si, že na něj zapomněla a najednou se do jeho života vrátila. Byl zmatený, nevěděl, co má cítit. Cítil jen vztek na netvora, který jí celé roky ubližoval. Jenže tenkrát se mu ta divoženka líbila. Jak to bude nyní, až ji uvidí?

Měl přece Lilianu a miloval ji tak jako nikoho jiného. Chce Felicity zachránit, aby měl jeho syn matku. Liam. Byl to jeho syn. Chlouba.

„Už to vidím! Jsme blízko!" vykřikl jeden z lupičů a všichni se okamžitě zastavili. Na jejich přesvědčivosti závisela úspěšnost celé mise. Musí předvést ty nejlepší mnichy na světě. Obzvlášť Fergus vypadal pořád jako vůdce, a ne pokorný služebník boží. Hlavně s tím svým vražedným pohledem.

„Prosím, příteli, snaž se víc," poznamenal k němu Ian a pobaveně se uhnul před jeho pravičkou, kterou po něm vystartoval.

„Dělám, co můžu! Ty se taky směješ, to mniši nedělají!" odsekl vůdce, ale jeho přítel se zašklebil a pak mu ukázal dokonale vážnou tvář, což druhého muže dostatečně překvapilo.

Humor je však přešel, jak se blížili k temnému panství. Nikde nebyl slyšet smích, žádná radost, štěbetání.

Všichni sklopili hlavy a přehodili se přes ně kápě. Šlo se na věc. Fergus v rukávě svíral dýku a odhodlaně pokračoval.

„Všichni ví, co dělat?"

„Jistě, drahý příteli, jdeme udolat svou vírou nepřítele!" odvětil Ian a boj začal. Museli to zvládnout. Neúspěch by znamenal příliš mnoho. Laird se zhluboka nadechl a vykročil znovu.

****

Liliana svírala otěže koně a rozhodně upírala zrak před sebe. Nesměli se zdržovat. Museli se tam dostat, co nejdříve. Odjeli dřív než její manžel, ale i přesto se jí zdálo, že cesta trvá příliš dlouho. Musela s těžkým vědomí nechat svou dcerku v náručí služebné, kterou měli na starosti tři lupiči. Měla by se bát, když byli v takové společnosti, ale ona jim věřila. Už jednou jí pomohli. Věděla, že udělají cokoli, aby se její dcerce nic nestalo.

Bylo to těžké rozhodnutí, opustit ji. Jenže potřebovali ujíždět jako o závod. Nemohli si dovolit se zbytečně zdržovat. S holčičkou by museli postupovat pomaleji a často odpočívat.

Zapřísáhla tedy všechny, že ji musí chránit vlastním životem. Služebná i zločinci bez zaváhání přísahali na své životy, že mladá lady bude v bezpečí. Nezbývalo jí nic jiného než tomu věřit.

Těžce si povzdechla a popohnala koně, aby dohnala Briana. Ten uháněl, jako kdyby ho jízda vůbec neunavovala. Ona už skoro necítila nohy ani ruce. Jenže vždycky když si chtěla odpočinout, vzpomněla si na důvěru svého muže a zapřela se.

Chtěl od ní pomoct. Nesmí ho zklamat. Udělá vše, co je v jejích silách, aby jim neznámý klan pomohl. Nedopustí, aby těm, které má ráda, někdo ublížil.

„Má paní? Nepotřebujete si odpočinout?" zavolal na ni mládenec, a dokonce zarazil koně, aby na ni počkal. Žena však kolem něj bez zastavení projela a odvětila: „Na to není čas. Veď mě!"

Z jejích očí zářilo pevné odhodlání. Nesmí dbát na únavu a bolest. Jde o čas. Nemají ho dostatek.

Brian se na ni usmál a zařadil se po její pravici. Dál ujížděli bok po boku.

****

„Co tu chcete? Vypadněte! Tady nemáte, co okounět!" ozval se křik z hradeb, jakmile byla spatřena skupinka mnichů.

Ten pitomec očividně neměl žádné vychování. Takhle se chovat k zbožným lidem, bylo naprosto ostudné. Než však mohl Fergus zařvat něco v odpověď, slova se ujal jeho okouzlující přítel.

Ian skromně sklopil zrak a zvedl sepnuté ruce, než pronesl prosebně: „Jsme služebníci boží, pane. Jen nám dejte vodu a chléb a my zase půjdeme. Můžeme ti za tvou laskavost pokřtít dítě, či pomoci s hříchy."

Jeho hlas zněl vemlouvavě, až to lairda překvapilo. Myslel si vždy, že se mu tak daří jen se ženami, ale očividně uměl použít svůj šarm i jinak.

On by mu řekl něco jiného a pěkně ostrého, čímž by jim nejspíš zkazil jakoukoliv další šanci na úspěch.

Strážný na ně dál podezřívavě hleděl.

„Jděte žebrat jinam. Tady pro vás není místo!" odsekl hněvivě, jako kdyby ho otravovali, což nejspíš opravdu dělali.

Nezdálo se již tak jednoduché dostat se dovnitř. Očividně tady neplatili ani mniši jako autority. Fergus měl chuť po strážném mrsknout dýku schovanou v záhybech, ale věděl, že tím by jim moc nepomohl. Jen by se tím cítil lépe, ale to by bylo všechno.

„Přece byste nenechal posli boží venku bez jídla a pití," pokračoval Ian vemlouvavě, ale strážný jen mrkal zamračeným pohledem z nich a pak někam dovnitř.

Byla na něm vidět nervozita i strach. Bylo zřejmé, že se bojí toho, co by se stalo, kdyby nově příchozí pustil dovnitř.

„Mám přísný příkaz nikoho nepouštět dovnitř! Je mi líto," vyhrkl a otočil se k nim zády, jako by tím zmizeli z jeho mysli.

Ian se nahnul ke svému pánovi.

„Nechápu to, taková křesťanská odpornost. Takhle se chovat k mnichům. Měli by se stydět."

Druhý muž se na něj ani nepodíval, když mu odvětil: „My taky neuznáváme boží autority. Copak si nepamatuješ, jak jsme museli kněze unést, aby tě oddal?"

„Jistě, ale my můžeme! Vynahrazujeme to Bohu jinak, ale tihle? Nedělají nic," odvětil pobaveně a jejich ignorování bohoslužeb nebral na vědomí.

Byli správní Skoti a nepotřebovali Boha obtěžovat zbytečně moc.

„Jak mu to vynahrazujeme, Iane? Tvým okouzlováním žen? Za to by ses měl omlouvat denně!" ušklíbl se a zkoumal opevnění. Museli se tam dostat! Museli! Vždyť už uběhla taková doba. Mohlo být pozdě! Nesmí už na nic čekat.

„Jistě, dělám ženy šťastnými!" vychloubal se vesele a v očích mu zajiskřilo.

„Tak se tam prostě probijeme," prohlásil jeden ze zlodějů rozhodně a možná by se tam vrhl, kdyby ho ostatní nezastavili, zatímco Malcolm suše konstatoval: „Ovšem, geniální plán a zavřená brána nám v tom rozhodně nezabrání, milý příteli. Opravdu bravurní!"

Fergus zaklel přes sevřené zuby a máchl rukou. Nehodlal se nechat zastavit. Musí je tam pustit. Přemýšlel a pak se rozhodl. Ještě je pár věcí, které by mohli strážce obměkčit.

Proto zvolal co nejvíc skromným hlasem, zatímco hlavu držel sklopenou, aby ho jeho vlastní hněv neprozradil: „Za jídlo a pití můžeme povyprávět, kde a koho jsme viděli."

Muž na stráži se na ně znovu otočil a poznamenal: „Co mě má co zajímat, koho jste venku potkali. Další mniši mě nezajímají!"

Avšak laird napodobil přítelův hlas. Tedy aspoň v to doufal, že se mu to povedlo, když odpověděl: „Vás možná ne, ale co kdybyste se zeptal svého pána? O nic víc neprosíme. Zeptejte se svého pána, zda nás nepohostí. Naše pouť byla dlouhá a namáhavá."

Strážce se na ně mračil jako sto čertů. Přesto mu to přece jenom nedalo. Služebníky boží často nepotkával, a tak se rozhodl pro ně přece jenom něco udělat. Zmizel z hradeb dřív, než mohl někdo něco říct. Všichni hleděli odhodlaně vzhůru, zatímco se Ian svému pánovi laškovně uklonil.

„Musím uznat, že si svůj hněv a obvykle naštvaný výraz dokázal výborně schovat. Překvapuješ mě, příteli!" poškádlil ho vesele.

Ovšem tentokrát mu nezůstal ani druhý muž nic dlužný, když sarkasticky poznamenal: „Učím se od jednoho potrhlého Skota!"

A odvrátil se od něj.

„No, ale na mistra ještě dlouho mít nebudeš. Docela dost chyb tam bylo," vrátil mu úder vesele Ian a jeho přítel se zády k němu pousmál. Nikdy netušil, jak bude jeho vtipkování pomáhat ve smrtelně důležité chvíli.

Klidně sledoval hradby. Nyní museli jen čekat a doufat. Na rozhodnutí, které bude učiněno, závisí jejich životy ale hlavně život Felicity. Nejraději by zdi probořil vlastníma rukama. Tohle čekání ho ubíjelo. Bylo to, jako kdyby se mu někdo dokola vysmíval.

Jeho myšlenky byly však vzápětí přerušeny chladným hlasem, který dolehl až k jeho uším: „Co tu pohledáváte?"

V ten moment se zhluboka nadechl a oči mu zajiskřily rozhodností. Nová šance právě přišla. Nadechl se, aby ovládl emoce a teprve poté se otočil a pokorně pronesl: „Jsme mniši, kteří navštěvují různá místa, jež si žádají požehnání. Nyní jsme na cestách již dlouho a jako bližního svého bychom tě, pane, pokorně požádali o chvíli klidu a míru s něčím, co by naplnilo naše žaludky."

A nenápadně z pod kapuce hleděl na hradby. Okamžitě přiřadil hlas k postavě. V tu samou chvíli zafoukal chladný vítr! Jako kdyby se ochladilo. Byl to špatný člověk. To poznal na první pohled. Jeho úsměv vyřazoval zlo. Jen co dostane příležitost přesvědčí se, že už nikomu neublíží. Věřil, že je to ten zlosyn, který ubližoval jeho synovi. Za každý dotek, promluvení na něj bude potrestán.

„Takže se touláte světem. Kde všude jste byli?"

Vůdce se té otázky nezalekl. Naopak na ni přímo dychtivě čekal. Jen se pousmál. Kapuce však jeho vražedný úsměv skryla před mužem na hradbách.

„Tam i onde, drahý pane. V okolí vašeho panství jsme strávili dvě noci."

To už muži zasvítili oči. Chytil se na návnadu. Protože jeho další otázka byla přímo očekávatelná: „Nepotkali jste náhodou cestou mladou ženu a malého chlapce?"

Měli ho tam, kde chtěli. Toužil po jejich odpovědích. Musí je pustit dovnitř. Znovu rozpřáhl ruce a poznamenal přátelským tónem, který ho stál spoustu sil: „Pane, potkali jsme na svých cestách spoustu pozoruhodných lidí. Potřebovali bychom podrobnosti, ale naše žaludky už několik dní nepozřely jediné sousto. Byli bychom vděčni za trochu chleba a vody. Pusťte nás dovnitř, pohostěte a třeba vám dokážeme pomoci. Bůh je naším průvodcem."

Zabiju tě! Už nikdy nic nepozřeš parchante, řval naopak v duchu. Přesto se to však na jeho výrazu neobjevilo. Jen dál skrýval pohled vraždy pod kapucí. Pro důvěru mu museli stačit ostatní mniši. Moc dobře si všiml, že Ian se zhostil role toho nejnevinnějšího. Musel nad jeho nevinným úsměvem zvednout oči k nebi. Dokázal se klidně usmívat i na muže, kterého by měl zabít. On musel svůj výraz skrýt pod kapucí, jinak by to nikdy nemohlo vyjít.

Muž na hradbách na ně shlížel podezřívavým pohledem, ale co mohl vidět? Jen skupinku chudých mnichů, kteří přece pro opevněné panství nemohli být hrozbou. O zbraních pod plášti neměl ani ponětí a nejspíš by ho to ani ve snu nenapadlo. A to byla jejich jediná výhoda.

„Dobrá, pohostíme vás, a vy nám sdělíte, co víte," pronesl konečně a pokynul strážím, aby otevřely bránu. Rozhodnutí padlo a už ho nemohlo nic zvrátit. Každý musel čelit svému osudu.

První překážka byla zdolána a před nimi se otevírala cesta do ohniska dění. Znovu se navýšila šance osvobodit mladou lady.

Vůdce se otočil na své muže a bez jediné emoce poznamenal: „Manžela Felicity nechte mně. Vlastnoručně ho zabiju!"

A pak společně vešli do jámy lvové!

****

Liliana se v sedle držela už jen silou vůle. Každý pohyb zvířete ji vyčerpával, že stěží udržela oči otevřené. Nesměla se však únavě a vyčerpání poddat. Všechno záviselo na nich. Nesměla zklamat. Ať ji klidně všechno bolí, jen ať všichni přežijí. Nic víc si nepřála.

Přes své napomínání a odhodlání se dál bránit nemohla. Během chvíle jí hlava klesla na hruď, ale spánek jí nebyl dopřán. Než se mohla poddat vlnám snění, byla prudce vytržena Brianovým vzrušeným hlasem: „Vidím tu stopy."

Rázem zarazil koně a seskočil na zem. Žena unaveně potřásla hlavou, aby se probrala a zpomaleně zarazila i své zvíře. Konečně na něj pohlédla a uviděla, jak klečí na patách a zkoumá zem. Nechápala, proč to dělal. Panství snad dokáže najít beze stop. Musí vědět, kde to je. Celou dobu ji o tom ujišťoval.

„Stopy snad nepotřebuješ, Briane! Říkal si, že víš, kde to je," prohodila káravě.

Nechtěla stát. Potřebovala něco dělat, aby neusnula. Navíc neměli času nazbyt. Nesměli se zdržovat. Čas byl v této chvíli zcela jistě proti nim.

Mládenec k ní však ani nezvedl zrak, když zavolal: „Cestu k lairdovi znám nazpaměť. K tomu je rozhodně nepotřebuju!"

„Tak na co?! Nemáme čas na objevování stop, Briane," rozčilovala se. Nechápala, co ho na té zemi může fascinovat. Obzvlášť v tuto chvíli. Měli na starosti mnohem důležitější věci než stopy.

To už se od něj odvrátila a rázem její myšlenky zaplavil Fergus. Tak moc ho milovala, a právě proto musela udělat vše, aby mu přivedla pomoc. Nemohla zklamat, protože to by znamenalo, že by zklamala svou lásku. To nesmí dopustit. Musí všichni přežít tohle dobrodružství v pořádku a bez ztrát. Tak moc se o něj bála. Smutným pohledem se zahleděla do dálky, jako kdyby se její oči mohly setkat s jeho. Když však zamrkala a probrala se ze smutnění, neviděla před sebou nic jiného než prázdnou a opuštěnou cestu. Netušila, zda už jsou na panství nebo ne. Jediné, co jí zbylo bylo doufat a přivést posily.

Na okamžik zavřela oči a zamumlala: „Bože, prosím, nenech je umřít."

Ještě několik minut poté nechala oči zavřené, jako kdyby tím tomu všemu mohla dodat větší vážnost.

„Má paní, poslouchejte mě!" ozval se náhle u ní naléhavý hlas jejího doprovodu. Pomalu rozevřela oči a síla odlétla kamsi za manželem. Síla, kterou mu věnovala svou láskou.

Zadívala se na mladíkovy vzrušené oči a otázala se: „Tak co se děje?"

Brian se jí zahleděl do očí a objevila v nich jak radost, ale také nejistotu. Jako kdyby jí chtěl sdělit něco, co je podle něj naprosto skvělé, ale zároveň naprostý opak. Což bylo dost zvláštní a v ní se probudila zvědavost.

Muž ji však nenechal dlouho tápat a s rozhodným pohledem spustil důrazně: „Ty stopy, má paní, říkají, že nedaleko od nás někdo je. V hlubinách lesa."

Liliana se vystrašeně zadívala přes stromy do dálky. Někdo byl v lese s nimi. Nebyli tu sami. Při té představě ji zamrazilo.

„Tak potom musíme jet rychle dál," vyhrkla rozhodně, ale jakmile to řekla, všimla si, že to není odpověď, kterou by chtěl slyšet.

Uchopil otěž od jejího koně a rozhodně pokračoval ve vysvětlování: „Naopak. Musíme zjistit, kdo to je. Mohla by to být naše záchrana. Třeba je to laird, kterého hledáme. Nebo někdo jiný, kdo by byl schopen nám pomoci."

„Musíme jet dál! Co když to bude někdo, kdo nás bude chtít zabít?" odsekla nechápavě. Jak to mohl vůbec jen navrhnout. Museli přece dál. Neměli času nazbyt. Vždyť to sám věděl.

Muž však zavrtěl hlavou a pokračoval se zapálenými slovy: „Je to risk, ale co když to bude někdo, kdo nám pomůže? Mohli bychom přivést pomoc ještě dřív."

„Ale co když ne?" zamumlala, „pak nestihneme dojet na panství!"

Jak mohl v této chvíli riskovat? Vždyť když to nevyjde, zdrží se a nepomůžou vůbec nikomu. Měli jet, kam byli posláni.

Brian na ni odhodlaně hleděl. Věděl moc dobře, že jeho nápad je šílený. Jenže také jim dával možnost všechno stihnout. Mohli by rozhodnout o osudu svých přátel, kteří mohli nyní bojovat o holý život. To snad za risk stálo. Navíc v kostech cítil, že to vyjde. Musí.

„Je to riskantní, ale nemusíme mezi ně hned vlézt, aby nás viděli. Okoukneme je, a když to budou nějací od pohledu zlí lidé, pojedeme dál. Ale za zkoušku to stojí! Mohla by to být naše záchrana!"

Načež rozhodně dodal: „Pořád máme šanci se když tak vrátit k původnímu plánu."

Viděl její pochyby. Nechtěla riskovat ztrátu času. Vždyť i tak ho bylo příliš málo. Jenže on se nenechal odradit a pokračoval: „A jestli někdo někoho dovede přesvědčit, tak jste to vy, má paní. Musíme to aspoň zkusit."

Liliana se cítila jeho slovy polichocena. Opravdu si myslel, že dokáže přesvědčit kohokoli? Ona si tím nebyla jistá. Bála se, že když se rozhodne následovat jeho šílený plán, vymstí se jim to a nebudou mít nic. Jenže měl pravdu, že takhle by přivedli pomoc rychleji, než se může zdát.

Liliana cítila, jak rozhodnutí leží na jejích bedrech.

„Jenže, co když tam bude? Přijdeme o jedinou jistotu!"

Hleděli si z očí do očí. Oba těžce dýchali. Vzduch kolem nich zhoustl. Bylo těžké se rozhodnout nyní. V tu chvíli. Netušili, kdo se v lese skrývá. Jenže mohli být blíž pomoci, než když pojedou dál.

Liliana si zoufale projela rukou vlasy. Všechna zodpovědnost padala na ni. Co když se rozhodne špatně a odsoudí tak svého muže k neúspěchu? Vždyť on na ni spoléhá.

Riskovat, či doufat?

Těžce vydechla vzduch z plic. Nikdy nebyla zbabělá, ale také nikdy nešlo o tak vážnou věc. Její rozhodnutí mohlo dělit výpravu za záchranou od smrti.

Hlavou se jí honila jedna myšlenka za druhou a už když prohodila: „Fergus by nechtěl, abychom takhle riskovali."

Byla rozhodnutá. Navíc mladíkova odpověď ji rozhodně nezklamala.

„A vy, má paní, jste se nikdy riskování nebála."

Poprvé se usmála. Musela se smířit se svým rozhodnutím. Byla to vůle boží, aby se zachovala přesně takhle.

Zadívala se na něj a nechala ho chvíli ještě tápat, než pronesla: „Budeme riskovat!"

S těžkou myslí obrátila svého koně opačným směrem k nejisté budoucnosti. Teď nebo nikdy a pobídla zvíře do klusu.

****

Pomalu procházeli po nádvoří, které bylo jako mrtvé. Nikde nikdo nebyl. Jako kdyby se stalo něco strašného. Muž před nimi klidně vykračoval a nevšímal si ticha kolem sebe. Na ostatní jeho průvodce to však působilo stísněným dojmem.

„Nechci nic říkat, ale tady bych žít nechtěl. Vždyť tu nemají ani květiny," prohodil Ian hraně zoufale a vysloužil si tím jen vražedný pohled svého pána.

Bavič skupiny se na něj však jen zazubil, než dodal tiše: „Chápu, že zatím nedokážeš docenit jejich přínos, ale tvá paní ti to jednou vysvětlí!"

„Pitomé květiny," zasyčel Fergus v odpověď. Měl s nimi až příliš špatných zkušeností. Přímo je nesnášel. Dělali z něj pitomce.

„Já jim to naopak schvaluji. Měli bychom to zavést u nás," dodal a na chvíli ho vlastní nápad pobavil. Proč by ne?

„Lady Liliana určitě bude souhlasit," prohodil jeho veselý přítel sarkasticky, ale to už se na ně jejich průvodce krátce obrátil, proto zmlkli a pokračovali dál. Byl čas zvážnět.

Laird začal upírat zrak přímo před sebe, ruce sevřené do pěstí, když odvětil tiše: „Mlč a zkoumej prostředí! Potřebujeme jakoukoliv výhodu na své straně."

Tohle místo bylo tak temné, že se to skoro nezdálo možné. I u něj to vypadalo veseleji, než přišla Liliana. Nyní se nedalo mluvit o ničem jiném než křiklavém. Jeho rozkošná choť jeho domov rozhodně změnila. Nenechala na něm ani nitku stejnou.

„Pojďte!" vyrušil ho chladný hlas toho parchanta a oni ho následovali, až ke vstupu do domu.

Tam laird počkal, až vešel muž v čele a pak se zhluboka nadechl a vstoupil za ním. A s prvním pohledem do sálu si uvědomil, že se zmýlil. Všechno bylo jinak, než si myslel! Vztek se v něm rozhořel novou silou, když došel dvěma kroky dovnitř a pohlédl na muže sedícího v čele.

Muže, který tentokrát už doopravdy musel být netvor jménem Roger de Balanik. Ruce ho svědili touhou vrhnout po něm svou zbraní, ale musel se ovládnout. Felicity nikde neviděl. Byl tam jen ten chlap. Dokud nebude vědět, kde je, musí jednat opatrně.

Cítil napětí i mezi ostatními, ale dál šli všichni se sklopenými hlavami. Jejich chvíle ještě přijde a pak budou všichni litovat, že si kdy začali s lairdem a jeho muži.

„Vítejte, milí bratři, v mém sídle," zvolal chladně muž sedící v čele a ukázal velkomyslným gestem na volná místa. Mohli se posadit. Chtěl je pohostit a oni věděli, proč jim dovolil vstoupit. Jen kvůli jedné věci. Jinak by se dovnitř nikdy nedostali.

Ještě se na něj nemohl vrhnout a proklát mu zbraní břicho, aby trpěl jako zvíře, zatímco by od něj zjišťoval, kde je jeho manželka. Když si sedal, cítil tíhu na celém těle. Bylo příšerné, že nyní nemohl dělat nic jiného než hrát roli, kterou si určil. Kdyby neovládl vztek, nenávist, která mu proudila tělem, mohl by je všechny zabít.

Zhluboka se nadechl a usadil se stejně jako ostatní. Ian na něj vrhl pátravý pohled, zda se ujme slova, ale jeho pán zavrtěl hlavou. Nyní si nebyl jist, jestli by to dokázal zahrát jako před branou. Nemohl riskovat, že mrskne uprostřed proslovu po jejich hostiteli nůž, který ležel na stole.

Tak se tedy ujal slova jeho přítel s lehkostí jemu vlastní: „Děkujeme vám, pane, že jste nás přijal. Jsme pokorní kněží z nedalekého opatství. Procestovali jsme spoustu mil, a ještě více nás čeká. Musíme hříšníkům dodávat naději. Jsme vám vděčni za jídlo a pití. Pánbůh vám to zaplatí."

„Pojezte, co hrdlo ráčí a vyprávějte, co jste ve světě viděli," pronesl vůdce panství chladně, zatímco laird očima zkoumal celou síň.

Potřebovali vědět, kolik mužů zde má. Všechno šlo podle plánu, ale přesto cítil nejistotu. Něco tady nehrálo. Měl by se držet jejich plánu, jenže nejradši by je všechny tady rozsekal na malé kousíčky. V ten moment, kdy by to snad i udělal, ucítil na své ruce jinou a ta se mu do ní silou zaťala. Rozčíleně se otočil na vůdce zločinců a ten mu oplatil zavrtěním hlavy.

Musel se zhluboka nadechnout, aby se uklidnil a jako v pozadí slyšel mluvit svého přítele: „Ach, tu i onde. Úroda nebyla nejlepší. Naše modlitby snad budou vyslyšeny a ti dobří lidé příští zimu budou mít víc jídla. Jinde jsme potkaly spory a hádky, ale náš pán vše vyřešil k všeobecné spokojenosti..."

Muž opravdu nechápal, kde se ty blbosti v druhém muži berou. V kostele mnohokrát nebyli, takže to od opravdového kněze mít nemohl. Přesto to znělo víc než věrohodně a jejich hostitel mu to snad i věřil.

Pro ně byly návštěvy kostelů zbytečné. Jediné, co bylo v božích chrámech dobré, byly ty poklady, které se tam skrývaly. Jenže stejně jako ostatní Skoti neměli nárok se jich ani dotknout. To by byl ten největší hřích. Ještě se obětovali navštívit kostel při svatbě. To však bylo všechno. Víc je ty rozpadlé budovy nezajímaly.

„Velmi zajímavé a nějaké lidi jste na své cestě nepotkali?" otázal se jako by nic jejich úhlavní nepřítel, který o jejich nenávisti neměl ještě ani tušení, a klidně si krájel maso na talíři.

Tak on ještě dělá, jako že se nic neděje? Že tu nedržel ženu proti její vůli? Jak se může takhle tvářit?

„Koho myslíte, pane? Viděli jsme spoustu chudých a milých lidí. Darovali nám chléb i vodu, i když sami neměli," pokračoval jejich mluvčí. Fergus se neodvažoval promluvit. Raději kolem sebe nenápadně hledal náznaky, kde jen může být Felicity. Přičemž při té činnosti nezapomněl počítat, kolik tam s nimi je mužů.

„Myslím spíše náhodné cestující. Nějaké rodiny, či příbuzné," pronesl muž úlisně a nechal si vystrašenou ženou dolít víno. Ta rozkaz rychle vyplnila a pak stejně tiše zase zmizela. Strach v jejích očí se do mohutného Skota přímo zabodával.

Ian však dál hrál hru, kde bylo důležité každé slovo. Kolem nich byli nepřátelé a kdyby zjistili proč tu byli, nedostali by se ven bez ztrát na životech.

Malcolm najednou odložil vidličku a zafuněl. Všechny pohledy se okamžitě obrátily k němu.

„Nějak mě bolí břicho," huhlal, zatímco se snažil napít, ale jen to rozlil.

„Bože všemohoucí, omlouvám se," mumlal dál a sepjal ruce k modlitbě.

„Nemáte zde léčitelé? Bratr Joniáš nejspíš po dlouhé cestě onemocněl," otázal se Ian starostlivě jejich hostitele.

Ten je zamračeně pozoroval, ale neviděl nic podezřelého. Vypadali jen jako unavení mniši, a tak houkl: „Marque, vezmi ho ke kořenářce!"

Jakmile oba dva zmizeli pryč, hra se rozjela nanovo. Museli zvýšit sázky.

„Ano, ano potkali jsme zvláštní páry, svobodné i sezdané, ale jeden mi utkvěl v paměti svou zvláštností."

Rogerovi po těch slovech zasvítily oči a Fergus se znovu napjal. Rozhodující okamžik byl zde. Nesměli to zvorat. Vše muselo jít, jak mělo.

„Ále takový malý chlapec a samotná žena. Jak nezvyklé v této krajině," pokračoval Ian nevzrušeně, jako kdyby ho to nijak zvlášť nezajímalo.

Což byl pravý opak. Všichni byli napjatí jako struny, když muž ostře vstal a pronesl zamyšleně: „Ach, jak nemilé. To by sedělo na ženu, kterou hledám. Ta služebná totiž spáchala strašný zločin, mí drazí. Unesla mi syna. Ta jedna zlodějská mrcha. Vidíte, mí drazí, okradla mě o to, co bylo blízké mému srdci, poté nehodě... "

V tu chvíli, kdy řekl nehoda, ve všech zatrnulo. Mohlo to znamenat jen pár věcí, ale vzduch kolem nich prořídl ještě víc než před chvílí. Místo, jako kdyby ještě ztemnělo a ztratilo jakoukoliv lidskost. Pohltila je jen temnota a co víc, nikdo nepromluvil. Nedokázal se zeptat. Zeptat se na jednoduchou otázku. Nebyla nijak těžká, ale přesto se ticho protahovalo.

Roger to ani nevnímal, utápěl se ve svých úvahách.

„Jaká nehoda, pane?" ten hlas, který pročísl ticho, všechny vylekal. Nikdo to nečekal. Všichni jen oddalovali osudný okamžik, ale jeden z nich se odvážil a promluvil, aby udělal jasno.

Byl to Fergus. Už nemohl čekat. Čekání jen zhoršoval jeho nejistotu. Potřeboval odpověď, at už měla být jakákoliv. Nikdy se ničeho nebál a ani nyní nehodlal podlehnout něčemu tak divnému. Jejich hostitel se znovu otočil k nim a přestal hledět ven.

Na jeho tváři se rázem objevil lítostivý úsměv, když jeho ústa bez zaváhání promluvila: „Ach, má žena měla vážná zranění z pádu ze schodů a podlehla jim. Byla tak nešikovná a pak ten únos, málem mě to zlomilo."

Vydechl jako muž trpící bolestí, ale kdo opravdu trpěl byl laird. Při těch slovech měl pocit, jako by se dusil. To přece nemohla být pravda. Nemohli přijít pozdě! Ne! Musí tu být! Musí! Nemůže být mrtvá. Ne, když mu porodila syna a věděl, že na něj nezanevřela. Ne, potom všem, co věděl. Nemohlo být pozdě! Nikdy nechodí pozdě! Musí žít!

Cítil, jak ho neviditelná síla sráží na kolena. Pořád doufal. Celou dobu věřil. Nemohl ji přeci zklamat. Potřebovala jeho pomoc a on přišel pozdě! To vědomí ho stahovalo na dno. Před očima viděl víru v očích svého syna. Copak se mohl vrátit a říct mu tu příšernou zprávu? Dělalo se mu zle od žaludku, a když viděl úšklebek pána domu, nemohl se už ovládnout. Vypařil se mu z hlavy celý plán. Měl nový!

„To je opravdu strašné," pronesl Fergus hlasem, který ani netušil, že je jeho. Zněl tak chladně a nevzrušeně. Jako kdyby nic neslyšel. Neukázal v něm jedinou svou emoci. Vztek, nenávist ani vinu.

Mechanicky popošel až k muži, který si ho nechápavě prohlížel.

„Je mi to líto," dodal ještě jednou a podal mu ruku, aby projevil lítost. A v tu chvíli, kdy mu ji muž také podal, se všechno zhroutilo.

Pečlivě vymyšlený plán padnul jako domeček z karet. Muž mu sevřel ruku tak tvrdě, až vládce klanu zaskučel, ale než mohl vykřiknout, ohromný Skot s ním mrštil proti zdi. Vztek v něm planul plnou silou. Za to zaplatí! Nedožije se odpoledne.

„Co to sakra děláte? Zbláznil jste se?" vyjekl odhozený, když nabral dech, ale navíc mu nedal prostor.

Prudce ho uchopil pod krkem a zvedl na nohy, přičemž nevnímal křik a hluk, který se děl za ním. Natož Ianův řev, že to celý zkazil. Bylo mu to jedno!

„Vy! Zaplatíte za to, co jste udělal Felicity! Každou její bolest pocítíte na svém těle," zasyčel chladně a díval se mu do očí i v okamžiku, kdy si muž uvědomil, že je v opravdovém nebezpečí a zařval: „Stráže! Zabte... "

Dál se nedostal, protože s ním mrštil znovu o zem a tentokrát mu stoupl na ruku, až muž zaryčel bolestí. Fergus nad ním stál jako bůh pomsty.

„Bolí to, že? Myslíte si, že Felicity to nebolelo?" zasyčel, když nohou ještě přitlačil a muž zakřičel.

„Fergusi! Kruci!" zařval na něj Ian, on se však ani neotočil a zavolal zpět: „Co je?"

„Kromě toho, že si zkazil celý plán? Co budeme k čertu dělat? Jdou po nás všichni!" ječel jako pominutý.

Jeho pán byl naprosto klidný, když hleděl na svého protivníka, který se snažil vyprostit svou ruku. Jen ať trpí. On ještě zdaleka neskončil.

„Zabarikádujeme se tu! Zavřete všechny vchody. Najděte, zda se sem dá dostat ještě jinudy. A hlavně dejte co nejvíc věcí před dveře! Nikdo se sem nedostane!" pronesl klidně a vrazil svému zajatci jednu do zubů, až muž zasténal bolestí.

Kopl do něj ještě jednou a ještě. Měl chuť ho ukopat k smrti, ale to by měl moc lehký musí trpět. Utrhl si kus kutny a přivázal ho k jeho trůnu.

Načež se vrhl na pomoc svým mužům. Z kutny vytáhl meč a bojoval tvrdě a nemilosrdně. Společnými silami dokázali dveře zavřít na závoru a dotlačit k nim stůl.

****