Nová kapitola se konečně rozhodla udělat mi radost a nechat se vydat, takže vám ji sem nadšeně dávám. Bude se toho dít opravdu hodně a já doufám, že se vám kapitola bude líbit. Taky by mě zajímalo, zda byste si chtěli přečíst knížku o Felicity. Byl by to příběh o tom, co se jí stalo předtím, než jste se s ní setkali v této knize. Vysvětlilo by se tam, proč už se nikdy nesešla s Fergusem. Jen musím upozornit, že by to nebylo rozhodně veselé jako Skot. 

****                                                                                                                                                   Skotsko Fergus

Srovnat se s faktem, že má syna, nebylo pro lairda nic jednoduchého. Byl to jako blesk z čistého nebe. Nic takové události nenaznačovalo a najednou se to stalo. Nechtěl tomu uvěřit. Zdálo se mu to přímo nemožné.

Jenže ty pohledy, které ho sledovaly, mu nedovolily zaváhat. Svými výrazy mu ukazovaly jasnou odpověď. Dávaly mu najevo, že je to pravda a on před ní nemůže nikam uniknout. Nemohl nad tou skutečností zavřít oči a předstírat, že se to netýká jeho, protože týká! To jeho krev proudila žilami Liama. Dal mu život, aniž by o tom věděl.

Šlo o malého chlapce, který se nadále schovával za ženou a vrhal okolo sebe nejisté pohledy.

Fergus si ho prohlížel. Ve tváři se mu nehnul ani sval, ale v duchu byl roztřesený. Nikdy nečekal, že se zničehonic objeví jeho další dítě. Byl to pro něj šok.

V dětech se nevyznal. Jak měl poznat, že se mu podobá? Vypadal prostě jako Skot. Těžce si povzdechl. Copak ve svém životě nemohl mít chvíli klidu? Pořád se něco muselo dít. Jen utekli jednomu nebezpečí a už se objevila velkolepá zpráva o tom, že má syna. Svého dědice.

Určitě ho nikdo ještě ani nezačal učit se zbraní! On by se o to postaral už dávno. Takhle bude proti ostatním chlapcům pozadu. To on už cvičil mnohem dřív, než vůbec začal chodit.

„Měl by sis promluvit se svým synem, příteli," ozval se za ním Ian tiše.

Jeho pán se na něj ostře otočil. Co mu má co poroučet? On udělá, co uzná za správné.

„Tohle není tvůj boj," odsekl chladně.

Jeho přítel si z jeho tónu nic nedělal. Úsměv mu nezakolísal. Možná, že se mu koutky úst naopak ještě víc zvedly pobavením, když konstatoval: „Když vidím, jak tápeš, nedá mi to, abych ti neporadil!"

A vzápětí dodal tiše: „Navíc když tomu říkáš boj, hrozím se toho, že jsi úplně mimo. Tohle je totiž rodinné shledání."

Fergus si uvědomoval, že chlapec musí být stejně zmatený jako on. Jenže netušil, co by mu měl říkat. Nemohl najít slova, kterými by prolomil ticho, jež kolem nich viselo. On toho nikdy moc nenamluvil. To, co si myslel většinou dokazoval činy. To až Liliana, která pořád něco mlela, ho donutila říkat své pocity. A zrovna nyní ani netušil, co by měl cítit.

Co by mu měl říct? Muži nepotřebují poslouchat ujištění jako ženy. Avšak pohled, který na něj chlapeček upíral, byl na hony vzdálený něčemu odhodlanému. Vypadal tak...

Nechtěl to ani vyslovit. Takhle by se muž ani tvářit neměl. Vystrašeně. Dřív by mu přikázal, aby se tvářil odhodlaně, ale než to vůbec mohl pronést, zamyslel se nad tím, co by mu řekla Liliana.

Nemusel dlouze přemýšlet, a už to měl před očima. Seřvala by ho, že se chová necitelně a řekla by, ať přestane být lairdem a začne se chovat jako otec. Při té představě se mu zvedl koutek úst.

„Náš pán se z té novinky zbláznil, takže myslím, že nejlepší bude, když se novým vládcem stanu já. Můžu vám dát rovnou pár důkazů, proč jsem lepší. Jsem okouzlující a vtipný," hovořil vesele Ian, když mu mával rukou před obličejem.

„Vidíte, náš pán se usmívá! To je můj další důkaz. Usmívá se, a to mě ani nevnímá. Kdyby vnímal, tak bych se nedivil, že se na mě usmívá. Jsem neodolatelně šarmantní!" říkal do davu jeho přítel.

Druhý muž ho však ani nevnímal. Musel se nejdřív vypořádat se svými pocity ve svém nitru, aby dokázal dělat cokoli jiného. Měl syna! Znovu si to opakoval, jako kdyby se tím všechno vyřešilo. Vždycky chtěl mít kluka. S ním by si měl přeci vědět rady! Navíc je starší, a ne miminko jako Rosemarie.

Tak proč se zatraceně... bojí! Když si to uvědomil, nechápal, že to může být pravda. Proč by měl cítit úzkost? On se nikdy nebál. Skoti přeci necítí strach. Tolikrát své muže seřval za to, že něco podobného pronesli nahlas. Měl je díky tomu za slabochy a takové mezi nimi nestrpěl. Strach byl pro ženy, ty na to měly právo. Jenže muži něco takového cítit neměli. To je oslabuje.

Dříve o tom byl skálopevně přesvědčen, ovšem když se mu do jeho světa nabourala Angličanka, která ho odmítala poslouchat, stalo se to, co si ve své mysli do této doby nepřipustil. Začal pociťovat strach, aby se jí něco nestalo. Obzvlášť když kolem sebe tak ráda mířila lukem a šípy, přičemž jí to vůbec nešlo.

V tu dobu si to však nepřipustil, vždy to odmávl. Schoval to hluboko do svého podvědomí, aby se skryl před jasnou pravdou!

Bál se přiznat si, že také cítí tu slabost. Že se tím také nechává ovlivňovat. Vždyť to bylo přesně to, co nesnášel. Jenže se s tím nedalo bojovat.

Při pohledu do drobného obličejíku malého chlapce, si musel přiznat, že je v koncích. Tohle bylo jejich první setkání. Otce a syna. Navždy si to bude klučina pamatovat. Bylo to víc než závazný. Zdálo se to být přímo osudový a on nevěděl, co říct, udělat, aby ho nezranil a on na něj nezanevřel.

Nemělo by ho něco takového zajímat, či mu to vadit. Jenže Liliana a Rosemarie ho naučily, že je lepší někoho učinit šťastným, než mu ublížit.

Nikdy se nechtěl stát takovým měkotou! Je vůdcem klanu! Ne, žádným bezvýznamným Skotem. Musí být tvrdý.

„Když někoho miluješ, nestáváš se tím slabým. Naopak najednou v sobě najdeš síly, o kterých si ani nevěděl," uslyšel v hlavě hlas své ženy. Už to od ní několikrát slyšel a nyní to bylo, jako kdyby mu to přímo našeptávala do ucha.

Když se však ohlédl, nebyla tam. Byla pryč. Sama se musela srovnat s tím, že má syna. Musel to pro ni být šok. Tušil, že nešlo o samotnou zprávu, ale i o bolest, kterou jí způsobilo vědomí, že mu nějaká žena jen tak dala chlapce, zatímco ona stěží dceru. Věřil však, že jakmile pomine šok, zvládnou to. Miloval ji a ona jeho. To bylo hlavní.

A tak udělal krok dopředu. Šel se tomu postavit čelem.

Pomalu přešel vzdálenost, která ho dělila od syna. Nevšímal si, že se schovával za ženou. Jen si kleknul a zadíval se na kluka, který na něj kulil překvapené oči, a ještě víc se přitiskl ke své chůvě. Hledal u ní jistotu, že ho neopustí.

Několik minut si hleděli do očí, než muž porušil mlčení.

„Bojíš se mě?" byla první otázka, která mu vyšla z úst. Nebyl to nejlepší začátek, což poznal z Iana odfrknutí a nějaké trefné poznámky. Ovšem on si za ní stál. Nějak se začít muselo. Oba v tom byli noví.

Chlapeček ho pozoroval a pak hrdě pozvedl bradičku.

„Nebojím se nikoho!" odsekl ale dál se držel své chůvy, čímž dodatečně popíral svou odpověď.

„A víš, kdo jsem?" pronesl Skot tiše a dál na něj upíral zrak, jako kdyby si chtěl každou část jeho obličeje vrýt do paměti. Byl to pro něj nový pohled. Nikdy předtím netušil, že má syna.

„Můj otec," vyhrkl klučina a pak dodal odvážně: „Ale nechal ste mě i maminku tam! Nepotlebuju vás! Maminka tam tlpí!"

Odvážná slova jeho syna ho ohromila. On se ho opravdu nebál. Promluvil na něj rozzlobeně a nekrčil se před ním strachy. Bylo vidět, že se bál, ale snažil se to zamaskovat. Nebylo to poznat na první pohled, ale až na druhý delší a pozornější.

A právě jeho výraz mu připomínal někoho, koho dřív znal. Sám sebe. Viděl v jeho chování shodné znaky s jeho vlastním, když byl malý. Nebylo jich moc, ale přece jenom pár jich bylo. Dalo by se říct, že to, co viděl, byly jeho dobré vlastnosti. Nebyl tak zatvrzelý jako jeho otec, a to bylo dobře.

Chlapcova slova mu sevřela srdce. Snaha dítěte ho odehnat, udělala pravý opak. Cítil, že se mu dostává do srdce jak jeho slova, tak i jeho tvář. Tušil, že ho pryč jen tak nedostane.

Hleděl na malou bradičku vystrčenou dopředu a musel zadržet smích. Kdyby to neudělal, už by to nebyl jen Ian, kdo by si myslel, že se zbláznil. Myslel by si to i on sám.

A v tu chvíli si také uvědomil, že by chtěl, aby se na něj jeho syn jednou díval s důvěrou a úctou. Chtěl mu dát to, co mu dal jeho vlastní otec. Základ do života. Naučit ho se zbraněmi, aby si na něj nikdo nedovolil. Ukázat mu, jak získat respekt. Jenže aby byl vzorem pro toho malého umolousaného klučinu, potřeboval jeho důvěru. A tušil, že nebude tak jednoduché ji získat, jako nebylo lehké ji někomu věnovat. Vždy byl tvrdý člověk a důvěřoval jen sám sobě. Doufal, že zrovna tohle po něm nezdědil.

Bude těžké Liama přesvědčit, ale chtěl se o to pokusit. Chtěl udělat vše proto, aby neztratil svého syna. A věděl, čím může začít. Čím zeslabí nedůvěru a posílí jejich pouto právě nalezené.

Jedině tím, že přivede chlapcovu maminku, mohl v očích dítěte stoupnout.

Proto se zadíval na ženu vedle něj a oči mu zajiskřily odhodláním, když se jí zeptal: „Chci vědět, co se stalo. Proč jste se tu objevili až nyní. Chci slyšet celý příběh."

Žena na něj překvapeně pohlédla. Zatím jí celou dobu nedůvěřoval, ale nyní z něj vyřazovalo rozhodnutí poslouchat. Srdce jí zaplavila úleva. Pohledem na svého syna konečně zjemněl a chtěl jim pomoci. To byla jejich naděje.

Už se nemusela bát, že je opustí a nechají na tomto místě samotné. Cítila pevnou ochranu lairda, a tak se rozhodla nechat plynout slova ze svých úst. Už to nemusela držet v sobě. Rozhodně pronášela jedno slovo za druhým, a přitom hrdě hleděla na muže před sebou. Celý příběh, který je provázel, konečně vyplul na povrch.

„... a teprve když se Felicity vzdala naděje jít s námi, se nám povedlo utéct," zakončila své vyprávění a snažila se nevnímat hrůzu a vztek Skotů kolem sebe. Napětí bylo přímo hmatatelné.

Věděla, že to muselo znít hrozně. Ona tu dobu prožila na vlastní kůži. Věděla, jaké to bylo. Přesto ji povzbudilo, že jim jejich osud nebyl lhostejný. Obzvlášť Liamův otec jen stěží zadržoval vztek, který se dral na povrch.

Zatímco z ní hrůza a strach pomalu ustupovaly, mohla se konečně volně nadechnout. Ulevilo se jí, že se mohla někomu svěřit a uvolnit tak strach, který jí strašil v hrudi. Mohla se zbavit té tíhy, která ji táhla k zemi každý den.

„Já vás, prosím, musíme ji odtamtud, co nejdřív dostat. Jinak ji..."

Všichni moc dobře věděli, co tím myslela. Všude okolo se rozhostilo hrozivé ticho. Nikdo ho nepřerušil. Fergus zatínal pěsti a měl, co dělat, aby udržel vztek na hranici. Copak opravdu někdo mohl něco takového dělat ženě? Zatraceně, kdyby jen věděl, kde žije. Mohl tomu zabránit. Zachránil by ji včas...

Nyní už mohlo být pozdě! Při té představě se ho zmocnil zvláštní pocit, který znával jen trochu. Věděl, co to je, ale nikdy nechtěl, aby se mu nemohl ubránit. Byla to hrůza, že už možná nyní je pozdě. Při představě, že by svému synovi musel oznámit, že už nikdy neuvidí svou maminku, se mu udělalo zle.

Viděl pohled chlapečka, když na ni myslel. Nebylo v něm jediné pochybnosti. On věřil, že se za ním vrátí. On věřil! Čekal na ni a nic jiného ho nenapadlo. A právě při pohledu na jeho důvěru v to, že se s maminkou znovu shledá, v něm zažehlo nové odhodlání. Musel udělat, co bylo správné, aby napravil, že nikdy pořádně nehledal divoženku, která ho zaujala.

Pomalu se sklonil k chlapci a natáhl k němu ruku. Viděl, jak ho kluk nejistě pozoruje. Důvěra se musela vybudovat a nic nebylo zadarmo. A on chtěl, aby mu jeho syn věřil.

Dál klidně držel ruku nataženou k synovi, než pronesl klidně: „Nevěděl jsem, že jste s maminkou v nebezpečí, ale to mě neomlouvá. Avšak slibuji ti, že udělám všechno na světě, abych ti ji přivedl zpátky."

Dítěti problesklo v očích překvapení. Nejspíš si stále myslel, že nic neudělá. Dál se však držel sukně své chůvy a hleděl na muže, o kterém teprve nedávno zjistil, že je jeho otec. Měl v hlavě zmatek. Ale také cítil úlevu, že ten zlý muž není jeho otec.

„Neznám vás! Proč bych vám měl vělit?" vyhrkl hoch a dál držel pozvednutou bradičku.

Měl pravdu. Viděl ho teprve chvíli a on už po něm chtěl, aby mu věřil. To nemohlo být tak jednoduché. Nikdy to s dětmi neuměl, ale nyní jako kdyby na tom mnohem víc záleželo. Už mu to nebylo jedno, jestli se ho děti bojí nebo ne. Nyní chtěl, aby byl autoritou v chlapcově životě a tou se mohl stát, jen když se bude snažit a získá jeho důvěru.

Měl pocit, jako kdyby musel udělat přesně, co nikdy nedělal. Nebyl zvyklý se někomu vnucovat. Nikdy to nedělal. Většinou to bylo spíše naopak. To jiní chtěli být v jeho přízni a využívat výhod lairda. Snažit se pro něj byl neznámý pojem, dokud nepoznal Lilianu.

Proto se na chlapce zadíval vážným pohledem a pronesl: „Zatím mi nevěříš, ale jednou budeš. To ti slibuju. Udělám všechno proto, abych ti přivedl maminku a byl bych rád, kdybys pro mě něco mezitím udělal."

Klučinovi zajiskřily oči překvapením. Nejspíš taková slova nečekal, ale vzápětí to nahradila dětská zvědavost, když se otázal, stále se držíc Naniny sukně.

„Co... udělat?"

Fergus mu věnoval uličnické zazubení, které si většinou dovolil jen v přítomnosti své krásné ženy, tudíž tím šokoval svého přítele i ostatní, kteří to sledovali. To mu však bylo jedno. Hlavní pro něj bylo, když mu chlapec vrátil nejistý úsměv. I to pro něj byl úspěch.

„Pohlídat tvoji nevlastní sestřičku!"

****

Liliana seděla opřená o strom a hlavou jí vířily tisíce myšlenek. Stačila jedna chvíle a náhle všechno bylo vzhůru nohama. Stále před sebou měla chvíli, kdy v tichu noci slyšela tu ohromující novinu. V tu dobu však její emoce překryl vztek, že jí něco takového její milý neřekl. Jenže on to nevěděl...

A to bylo možná ještě horší. Kdysi měl jinou dívku rád. Co když jeho syn v něm otevře staré city. Co když k sobě díky tomu malému chlapečkovi najdou cestu. Vždyť od sebe byli odtrženi násilím, jak se dozvěděla z doléhajícího rozhovoru. Slova, který se k ní linula, byla hrozivá a skoro neuvěřitelná. I když to nechtěla poslouchat a chtěla přemýšlet, nemohla se k tomu přimět. Musela naslouchat těm slovům.

Nebyla daleko. Jen byla skryta před všetečnýma očima za prvním stromem. Potřebovala samotu, aby se mohla srovnat s neuvěřitelnou zprávou.

Měl syna! Bylo to něco ohromujícího. Takový malý klučina a dokázal její dosavadní život obrátit vzhůru nohama a dokonale ji znejistět.

Vůbec netušila, co se nyní stane. Jak se její manžel zachová. Neměla by žárlit na ženu, která tu ani nebyla. Nikdy ji neviděla a ani ji neznala. Mohlo se stát cokoli, a právě to ji děsilo. Co když jejich nechtěné odloučení znamenalo, že jakmile ji zachrání, zůstanou spolu? Co když ji taky miloval a kvůli její ztrátě se tak uzavřel? Možná ji miloval daleko víc než ji a bude se k ní chtít vrátit. Dala mu syna. To bylo pro muže velmi důležité.

Zhluboka se nadechla a zavřela oči. Všechno se v ní svářelo. Cítila, že její myšlenky nejsou spravedlivé. Nemohla přece chtít, aby se ta žena nikdy neukázala. Slyšela její vyprávění o pekle na panství. Tak jak se právě nyní mohla bát jen o sebe?

Ta žena byla v nebezpečí života!

Přes své rozkazování, nedokázala zbavit svou mysl strachu. Stále se vracel a ona tomu nedokázala zabránit. Chtěla být silná a vejít zpět a říct, že všechno bude v pořádku.

Jenže bude? Co se stane poté, co bude žena osvobozena? Netušila.

Přece neměla důvod se bát. Vždyť za něj byla provdána, miloval ji! Neměla by se nechat tímhle rozhodit.

Vždyť slyšela další slova od ohně, která skoro ani nevnímala, ale její podvědomí si je pamatovalo. Ta žena se obětovala pro svého syna. Zůstala na tom panství, kde byl život peklo na zemi, aby jim dala šanci uniknout. Jako matka Rosemarie si neuměla představit tak hrůznou situaci, aby musela své dítě opustit. Neuměla si tu bolest představit, ale uměla pochopit, jakou lásku musela žena ke svému chlapci cítit. Musela ho milovat celým srdcem, protože se obětovala, aby měl lepší život. Nechala ho jít s vědomím, že už ho nikdy nemusí spatřit. Něco takového bylo obdivuhodné.

Když si uvědomovala, co ji to muselo stát, zastyděla se za své myšlenky! Jak mohla myslet na sebe, když ta lady obětovala svůj život pro svého syna. Něco takového byl čin hrdinky. V jejím nitru rostl pocit sounáležitosti s neznámou ženou. Obě byly matky, a to je svým způsobem spojovalo. Dávalo to Lilianě pochopit, co všechno druhá žena musela obětovat a obdiv k manželově minulé lásce proti její vůli rostl. Nemohla se přece nechávat unášet žárlivostí, když v téhle situaci šlo o víc. Šlo o život!

„Jsem hrozná! Myslím jen na sebe," zamumlala si rozčíleně!

Myslela na tak hloupé věci. Nechala se unést žárlivostí. Jestli k ženě opravdu něco cítil, ona nezabrání tomu, aby se znovu sblížili. Musela doufat, že návrat Liamovy matky nezmění nic na tom, že ji její muž miluje. Nesměla se pochybnostmi nechat zaslepit. Jediné, co bylo správné, byla záchrana matky z hrozného prostředí.

Prudce se narovnala a kolem uší jí zazněla hudba. Hudba, která ji lákala, aby se přestala litovat a udělala první krok k lepším zítřkům. Zadívala se do dáli a skoro kolem sebe slyšela šepot, i když nikoho neviděla. V tu chvíli byla schopná věřit, že má Skotsko kouzelnou moc, jak se ji snažil manžel přesvědčit. Cítila magii kolem sebe, jako kdyby schvalovala její rozhodnutí.

Zhluboka se nadechla, když učinila rozhodnutí, které měla udělat dávno. Neměla se nechat zaslepit odpornými vlastnostmi, jako byli strach se závistí.

Museli ji zachránit. Nemohli přece nechat její oběť nevyužitou. Ať už se potom stane cokoli. Nesmí se podřídit svým myšlenkám, tady nejde o ni. Ale o Liama a jeho maminku. Chlapeček navždy už zůstane v jejich blízkosti. Byl Fergusovým jediným synem. Měl právo na svého otce. Co bude, až zachrání Felicity, bylo ve hvězdách.

Těžce polkla.

Nebylo jednoduché se tak rozhodnout, ale když už to udělala, obavy přestaly mít takovou moc. Zvedla hlavu a vydala se rozhodným krokem k ohni a jeho plápolavému světlu. Nehodlala se schovávat. Nikdy nebyla zbabělcem a nehodlala se jím stát ani nyní.

Jakmile se její noha objevila v kruhu světla, obrátily se k ní všechny obličeje. Sledovala jejich výrazy, ale záleželo jí vždy jen na jednom. Její manžel k ní zvedl obličej plný úlevy, ale zároveň i nejistoty. Nejspíš se o ni bál. Věděl, jak velká rána to pro ni musela být. Rychle k ní došel a zadíval se na ni. Jeho výraz se zdál nerozluštitelný, ale ona v něm dokázala číst. Už ho dokázala prokouknout. I když se tvářil chladně, teprve jeho oči prozradily pravdu.

„Jsi v pořádku, maličká?" otázal se tak tiše, aby ho mohla slyšet jen ona. Najednou se zdálo, jako kdyby na světě byli sami. Ostatní zmizeli a zůstali jen oni dva. Vážně si hleděli do očí. Jako kdyby právě ony mohly mluvit. Při pohledu do manželovy tváře pocítila úlevu a lásku. U něj se cítila v naprostém bezpečí. Už nebylo na co čekat.

A tak se víc nerozmýšlela a padla mu kolem krku. Dech se jí zadrhl dojetím, když ji k sobě pevně přitáhl a sevřel v objetí. Jeho stisk byl tak pevný a přesto jemný. Jako kdyby byla ten nejvzácnější poklad, který se nesmí rozbít.

Cítila jeho bušící srdce u svého ucha, když odpověděla: „Už jsem."

Načež zvedla zrak a zamumlala: „Protože tě miluju a nic mě nedonutí se tě vzdát!"

V tu chvíli jeho stisk ještě zesílil. Uvědomoval si, jak potřeboval cítit její podporu. Bylo toho na něj příliš a chtěl, aby mu stála po boku. Srdce se mu sevřelo při jejích slovech, která v něm pozvedla bojovníka. Svým pohledem plným důvěry mu dávala najevo, že ať se děje cokoli, společně to zvládnou.

„Zachráníme Liamovi maminku a pak bude všechno, jak má být," zamumlala rozhodně a on ji za ta slova miloval snad ještě víc než kdy předtím. Zabořil hlavu do jejích vlasů.

„Je to můj syn, už nikdy nezmizí," dodal ještě jednou odhodlaně. Musela vědět, že už ho nenechá zmizet ze svého života. To jí dlužil.

„Já vím. Je tvojí součástí. Kdyby si ho chtěl ze svého života vymazat, musel by ses dostat nejdříve kolem mě," odvětila něžně, když zvedla hlavu a odhrnula mu vlasy z očí.

„Ať se stane cokoli, vždycky tě budu milovat!"

Po tváři jí stekla osamělá slza, kterou však její muž zachytil na koneček prstu a s pohledem na ni ji slíbal.

„A já tebe. Vždycky budeš ta první."

****

Příchod lady Liliany zvednul příval naděje, protože svým návratem dala najevo, že schvaluje záchranu neznámé lady. Bylo jedno, že ji znal jen její manžel. Ve chvíli, kdy se obětovala pro svého syna, získala sympatie naprosto všech. Už nešlo učiniti jiné rozhodnutí. Museli se pokusit o záchranu.

Stejně tak bylo jasné, že Liam už nemohl z jejich životů zmizet. Mladá lady se s tím ve svém nitru smířila, než přišla k dítěti blíž. Nebylo to jednoduché, ale dítě za nic nemohlo, a tak ani nemohla chtít, aby se nikdy neobjevil. Proto se odtrhla od svého manžela a klekla si k chlapečkovi, který už nyní vypadal klidněji.

Něžně se na něj usmála a poznamenala: „Myslím, že nejspíš budu tvá teta. Tak vítej v rodině, Liame!"

Hošík ji sledoval a pak bojovně dodal: „Chci maminku!"

Ženě se sevřelo srdce. Jak jen se mu muselo stýskat po mamince. Muselo to být hrozné. Dobře si pamatovala, jak příšerné bylo, když unesli Rosemarie. To bylo to nejhorší, co kdy zažila. Bylo to jako, kdyby jí někdo vytrhl srdce z hrudi.

„Tatínek udělá všechno proto, aby se ti maminka vrátila," zamumlala a pak se na něj spiklenecky usmála.

Ještě se otočila a zjistila, že je její manžel zaměstnán hovorem s Ianem, proto tiše pronesla: „Řeknu ti něco o tatínkovi. Je to mrzout, ale má zlaté srdce. Když něco slíbí, tak opravdu udělá vše, co je možné."

Chlapeček na ni upíral nejistý pohled.

„Chci maminku," zopakoval plačtivě, načež se obrátil a vrhl se k Naně, která byla rázem u něj a vzala ho do náruče. Uklidňovala ho tichými slovy.

Přičemž se na lady usmála a poznamenala: „Jen je toho na něj moc. Nic si z toho nedělejte."

Chápala to. Byl daleko od maminky a bál se. Navíc ona nebyla jeho tatínek. Byla pro něj cizí. Těžce polkla a otočila se od nich. Všichni si budou muset zvyknout na změny v jejich životech. Než však mohla zabřednout do smutku, uslyšela hlas svého manžela a rty se jí roztáhly v úsměvu.

Pozvedla oči a rázem našla svého muže, který svolával všechny okolo sebe. S úsměvem sledovala, jak se za ním pomalu loudali i lupiči, kteří nevypadali ani trochu nadšeně. Působili spíš, jako kdyby šli na popravu. Bylo jasné proč. Její muž už dlouho čekal, aby se dozvěděl, proč se tu objevili a nyní se rozhodl jim věnovat setinu svého času, než se vrhne na plánování záchrany.

Liliana se pomalým krokem vydala k nim, zatímco se hromadili okolo s tichým výmluvami.

„Chtěl jsem jít pro dříví!"

„Já jsem ještě nejed!"

„Někdo by měl hlídat ty muže, co nás napadli!"

Výmluv rozhodně měli dost, ale nezdálo se, že by nějak zapůsobily na Ferguse. Ten se postavil doprostřed jejich ležení a dal si ruce v bok. Neusmíval se. Na jeho tváři zářila chladná maska, kterou moc dobře znala. Avšak ona věděla, že si s nimi jen hraje. Doopravdy se nezlobil, že tu byli, ovšem když mu na to skočí, proč to nevyzkoušet, že? Chtěl si je pořádně vychutnat, na to už ho znala dobře.

„Takže když už na vás mám čas, můžete mi konečně sdělit důvod vašeho návratu. Dobře si totiž pamatuji, že při našem posledním setkání jste své řemeslo milovali nade vše," pronesl nevzrušeně, když se došoural i poslední lupič, kterému vlasy trčely do všech stran, takže bylo jasné, že do této chvíle se někde schovával a klidně si spal.

Zločinci po jeho slovech sborově mlčeli a upírali zrak na velitele, který se zase snažil dělat, že tam není. Očividně nechtěl být ten, kdo bude mluvit. Po chvíli ticha mu ovšem došlo, že to nikam nevede. Že nemá na vybranou. Její manžel ho sledoval ostrým pohledem, který dával jasně najevo, že chce všechno vědět do posledního detailu.

„Myslím, pánové, že jednou promluvit budete muset. Můj pán se nikdy nevzdá první," ozval se za nimi veselý hlas Iana, který se přibližoval s náručí plnou dříví.

Ani se neobtěžoval je obejít. Proč takovou námahu, že? Prostě prošel jejich středem. Byl si jist, že oni uhnou a měl pravdu. Uskakovali před ním, protože nevypadal na to, že by hodlal zastavit.

Zazubil se na ně a postavil mezi ně a prohodil pobaveně: „Klidně si jeden klacek vezměte. Ten vás ochrání."

A naklonil se k hlavnímu zločinci se svým břemenem, které se samozřejmě začalo sypat na zem a přímo na vůdcovy nohy. Lupič zaklel a uskočil, ale to mu ujela noha po dalším dřevě a už sebou seknul na zem, zatímco Ian se omlouval.

„Je mi to líto. Nevěděl jsem, že to nedrží," mumlal, když se předkláněl, aby na něj viděl a on mohl v jeho tváři zřít, jak ho to mrzí. Co si ovšem neuvědomil bylo, že tím pohybem na nebohého muže sypal další a další klacky.

Liliana v pozadí se zakuckala smíchy při pohledu na nebohého lupiče. Nedokázala smích ovládat. Dral se jí z hrdla. Byl to pohled pro Bohy! Podezřívala Iana, že to udělal naschvál. Podezřele mu jiskřily oči pobavením.

Mrkla pohledem na svého muže. Stále měl na tváři nepřístupnou masku, ale ona si moc dobře všimla, že se mu koutky úst zvedly v náznaku pobavení. Ani laird nemohl udržet vážnou tvář, když viděl něco tak veselého.

„Přestaň mi pomáhat!" zařval vůdce lupičů už hystericky, když ho další klacek uhodil do hlavy.

„Ti lidé, jsou dnes tak nezdvořilí!" zahučel Ian nechápavě a k ohromení všech rozevřel náruč a zbylé klacky se sesypaly na lupiče. Ten zařval, zatímco bavič celé skupiny od něj odcházel.

„Už mě bolely ruce. Omlouvám se, neudržel jsem to."

„Já ho zabiju!" zařval za ním lupič, když se hrabal z hromady dříví. V jeho tváři byl jasně čitelný vztek.

„Nekoukejte na mě a něco dělejte!" zahučel rozzlobeně na své muže a mrsknul po nich jednou větví. To rozhodně zabralo. Probralo je to z ohromení a rázem se mu vrhli na pomoc.

„Já mu pomůžu vstát!"

„Ne, já to udělám!"

„Já jsem tu nejdýl!"

„Uhněte!"

Hádali se jeden přes druhého a místo pomoci do sebe jen naráželi. Velitel se je snažil usměrnit, ale už bylo pozdě. Jeden do druhého strkal a ten do dalšího, až poslední ztratil rovnováhu a spadl přímo na jejich vůdce. Ten zahekal bolestí a zafuněl.

„Zabiju vás hned po něm! Slez ze mě ty... hromotluku!" zařval a snažil se odstrčit chudáka lupiče, který na něj nechtěně spadl a snažil se v tom hluku stále a dokola omlouvat. Jenže přes smích a nadávky ho nikdo neslyšel. Takže mu to bylo k ničemu.

„Rozsekám vás na nudličky! Už nikdy za vás nebudu mluvit! Všechno, co chce laird vědět, se dozví od vás!" dovolával se spravedlnosti.

Konečně se vyštrachal na nohy a v ruce držel jeden klacek, který z té hromady sebral. Očividně svá slova myslel smrtelně vážně. Hodlal se vtipálkovi pomstít.

„Kde je?!" zařval a rozhlížel se. Když to udělala i žena, všimla si, že vlastně také neví, kam zmizel ten nezbeda.

„Vylez ven! Přede mnou se neschováš! Před mou pomstou není úniku," vyřvával, když se rozhlížel okolo davu, který se kolem nich už shromáždil.

Než se však mohl pustit do další sloky svého hněvu, přerušil ho její manžel chladným hlasem: „Dost už bylo hloupostí, nyní chci slyšet důvod vašeho návratu a poté začneme plánovat záchranu."

Načež si rozčíleně odfrkl a dodal: „Chováte se jako děti!"

„Přesně, chováte se jako děti," opakoval po něm veselý hlas, po kterém se lupič s vraždou v očích sháněl. Inu tady měl odpověď, hříšník byl zpět.

Všichni zločinci se jako jeden muž otočili po zvuku toho hlasu a nevěřícně hleděli na Iana, který se najednou klidně opíral o jeden obzvlášť tlustý strom. Před chvíli by mohli přísahat, že tam nebyl, ale nyní ano. Zubil se a klidně klackem pohazoval ve vzduchu, jako kdyby se nic nedělo.

Fergus při pohledu na něj procedil skrz zuby kletbu. Dneska očividně nemůže jít nic, jak by chtěl. Prostě něco řekne, ale to ne. Raději se tady budou všichni všem mstít, než aby mu konečně vysvětlili, proč se vrátili. A Ian nedělá nic jiného než, že je provokuje.

To si snad ani nezasloužím, zuřil v duchu, když viděl, jak si ho vůdce té bandy neschopných chňapků přestal všímat a vrhnul se za jeho přítelem. A ostatní lupiči samozřejmě nebyli daleko za ním! Hlavně, aby jim nic neuteklo!

Tady se nikdo prostě nechová zodpovědně!

„Za co, Bože?" zamumlal muž, který se ustavičně mračil a ani tato chvíle nebyla výjimkou. Měl toho dost. Tohle nebyla žádná disciplína.

Než se však mohl vrhnout za ostatními, aby jim dal, co proto a pořádně je seřval, chytil ho někdo za ruku. Překvapeně se otočil a uviděl svou ženu s Rosemarie v náručí. Jeho kamenný výraz okamžitě roztál. Žena se k němu přivinula a nechala sebe i dcerku obejmout jeho pažemi.

„Víš, že přesně tohle potřebují, viď? Byli vystaveni tolika hodinám bojování a pak ta zpráva o Felicity. Potřebují oddech, aby mohli fungovat," pronesla jemně a pak dodala, když viděla, jak vzal ručičku jejich holčičky a s něžností jemu nezvyklou ji hladil: „I ty potřebuješ všechno vstřebat, abys dokázal jako vždy udělat nemožné. Zachránit ji!"

Muž na ni překvapeně hleděl. Taková slova by od své ženy nečekal. Jemně se sklonil a políbil svou dceru na čelíčko. Cítil dojatý pohled manželky a už se chtěl naklonit k ní, aby ji políbil, když přes její hlavu uviděl obrovské nejisté oči, který celý výjev sledovaly. Nyní už nebyli sami. Patřil k nim někdo třetí.

Byl to nezvyk, ale nechtěl to pokazit. Tentokrát už ne. Proto se zadíval synovi do očí a zakýval na něj.

Viděl, jak ho chlapec ostražitě pozoruje. Nejspíš si nebyl jistý, co tím myslel. Nebo spíš nebyl připravený. Zavrtěl hlavou a o krok ustoupil.

„Liame, patříš sem!" pronesl klidně a věděl, že ho syn slyšel, ale dál na ně vyjeveně zíral.

„Nechci! To je plo holky," odsekl chlapeček, ale přesto mu oči planuly touhou.

Chtěl být objímán a utěšován. To vždycky dělala maminka. Nikdo jiný. Jinak to bylo panství plné ticha a strachu. Když viděl, jak tak mohutný Skot jemně chrání svou ženu, nechápal to. Proč to tady vypadalo jinak, než tam kde vyrostl? Byl zmatený.

Liliana cítila, jak se muž prudce nadechl po chlapcových slovech. Dokázala si přesně představit jeho zlostný pohled. Očividně čekal okamžitý souhlas, když už to ze sebe dostal. Proto ho jemně pohladila po zádech a upoutala tak jeho pozornost.

„Nemůžeš čekat, že k tobě bude hned vzhlížet, drahý. Chce to čas," něžně zamumlala. Načež se uličnicky zazubila, když se jejich oči střetly a ona dodala: „Navíc se to dělá jinak."

A poté nenápadně upustila sponu, kterou si vyndala z vlasů, a zavolala na podezřívavě sledujícího Liama: „Nemohl bys, prosím, na chvíli přijít sem, Liame? Potřebovala bych, kdybys mi podal mou sponu. Upadla mi. Byl bys moc hodný."

Klučina je sledoval, ale když viděl ženiny nevinné oči, pomalu se k nim posunoval. Nana ho přidržovala, aby nespadl, protože hošíček se její ruky držel jako záchranného stébla. Nechtěl, aby ho pustila.

Byla stále někde poblíž a tohle setkání sledovala s dojetím. Nikdy by nevěřila, že bude Liam takhle milován. Felicity bude moci být spokojená. Nemýlila se v lairdovi. Chtěl jim pomoci a snažil se získat chlapečka na svou stranu.

To už se k nim s hošíčkem dostali a on se pustil ženské ruky. Nejistě se zastavil a hledal na zemi potřebný předmět. Jakmile sponu našel, došel blíž a chtěl se sklonit, aby ji sebral. Než to však mohl provést, lady ho vtáhla i přes jeho křik do společného objetí. Zatímco mohutnému Skotovi zacukaly koutky úst, když jemně položil svou obří dlaň na jeho malá zádička.

Chvíli sebou cukal, ale pak jen nejistě objal svého otce kolem nohou. Liliana přes chlapcovu hlavu dojatě hleděla na manžela. Slzy jí tekly po tvářích, když se sklonil a konečně ji políbil.

****

Ian si přehodil větev, z ruky do ruky, když se k němu přiřítil vůdce zločinců.

„Ty! Konečně si to s tebou vyřídím!" zařval loupeživý muž, zatímco druhý Skot jen zavrtěl hlavou.

„Takové způsoby. Měli bychom se přeci dohodnout jako gentlemani! Ne, hned násilím," komentoval to káravě a dál si pohrával s klackem. Vůbec se nehonil, aby si vytáhl svůj meč. Jeho rozzuřený sok si rozhodně se zbraní pospíšil.

„Gentlemani? Co to je?" vyhrkl a aby nepůsobil hloupým dojmem, hned dodal: „To ty sis začal. Já ti to jen vracím!"

A zamával mu svou zbraní před obličejem, jako kdyby si jí předtím nevšiml. To rozhodně nešlo přehlídnout. Jenže Ianovi se očividně bojovat nechtělo. Nehnul se, aby vytáhl svůj legendární meč a jen hleděl na ten jeho.

„Měl by sis ho dát nabrousit. Za chvíli s tím neusekneš ani ruku. K čemu ti pak bude?" provokoval ho a vypadal, že ho snad i opravdově lituje. Lupič zrudnul vzteky a tím pevněji sevřel v ruce haněnou zbraň.

„Ty! Co si to dovoluješ říkat? Moje zbraň je kvalitní! Ty jsi ale zatracenec! Nebudeš mě urážet!" řval bez sebe vzteky a Ian se na něj jen bezstarostně zubil, jako by ho to tím víc bavilo.

„Dřív jistě byla, drahý příteli. Neříkám to, abych tě urazil, to by mě ani ve snu nenapadlo."

A nasadil nevinný úsměv, jako by neměl jinou starost než o jeho blaho. Načež se musel uhnout jeho reakci, která byla velkolepá. Ohnal se po něm tím zrezivělým mečem, a to pěkně zostra.

Ian lehce uhnul a vrtěl hlavou, když pohodil klackem a znovu ho chytil do rukou.

„Takhle útočit na bezbranného muže. Že se nestydíš, milý hochu!" zahučel. Přičemž káravě zvedl obočí a uchopil dřevo do obou rukou.

Muž už však byl rozlícen na nejvyšší míru. Nemohl se ovládnout. Útočil na něj znovu a znovu. Chtěl mu ze rtů smazat ten provokativní úsměv.

Ian se ovšem jen tak nedal. Obratně uskakoval ze strany na stranu a vždy na tu správnou. A jeho tvář stále zářila dobrou náladou. Věděl naprosto, co dělá. Bavil se a tím celou skupinku, která je pozorovala.

A když mu lupič přepůlil dřevo na dvě půlky s nezbedným úsměvem mu poděkoval. Boj tím ovšem neskončil. Lupič o to víc pokračoval ve svém úsilí.

Ian s klacky bravurně uskakoval, když v tom ho něco napadlo. Dobrých nápadů nikdy nebylo dost.

„Vidíš? Mám dva kousky. Jeden mám v pravý a druhý v levý, a když dám ruce za sebe, ve které je budu mít?"

Ukazoval mu obě poloviny dřeva a pak je rychlým pohybem strčil za sebe.

„Pravá nebo levá?" otázal se vesele a byl si moc dobře, že svého protivníka šokoval. Zůstal na něj nevěřícně zírat s otevřenými ústy.

„To snad nemyslíš vážně! Co to má být?" zařval rozčíleně, jakmile se vzpamatoval. Od té chvíle, co potkal tyhle Skoty, se nic nezdálo normální. Všechno bylo vzhůru nohama. I to, že tu v této chvíli byli, místo toho, aby okrádali nebohé poutníky.

„Bojujeme snad ne?" dostal ze sebe muž na hraně zákona zoufale, když se jeho protivník uhýbal ze strany na stranu.

„Když to už je taková nuda. Co zkusit něco jiného? No já nevím, třeba nějakou tu zábavu. Víš, co je ten pojem, že ano? Naštvaný na mě už stejně nejsi, takže si můžeme užít trochu té zábavy a pobavit se. A navíc to má další výhodu. Když vyhraješ, můžeš na mě taky „nechtěně" shodit dřevo," vyhrkl Ian vesele.

Obzvlášť při spojení, že už se na něj určitě nezlobí, lupič div nevybuchl vzteky.

„Jsem na tebe naštvaný!" odsekl rozzuřeně

Ian nad jeho slovy jen mávl rukou.

„Nejsi. Jen si to namlouváš, drahý chlapče. Tak pravou nebo levou?" a dál držel ruce za zády a uskakoval před jeho ranami.

„Já ti na nějakou zábavu kašlu, ty zatracený Skote! Bojuj jako chlap!"

„Tak pravou nebo levou? Nenech se prosit!"

„Meč do tebe radši zabodnu!"

„Takže se bojíš něčeho nového, to je smutné."

„Já se nebojím. Snažíš se odvést pozornost," zařval už skoro nepříčetně lupič. Začínal nesnášet ten jeho úsměv. Bylo to příšerně rozčilující. Tím víc měl chuť se s ním pořádně poprat!

Ian se naopak skvěle bavil. Věděl, že ho rozčiluje. To přesně chtěl. Chtěl sebe i ostatní pobavit, aby na chvíli všichni zapomněli na to, co se dozvěděli a jen se bavili podívanou před sebou. Nikdo nemohl vyhrát bitvu, když si nedokázal na chvíli odpočinout. Smích léčil neviditelná zranění, jako byla únava a psychické vyčerpání. Navíc přinášel víru v nemožné, a to potřebovali jako sůl.

„Dobrá zřejmě si nepochopil pravidla, takže ti to řeknu ještě jednou. Když to uhodneš budeš na mě moci shodit všechno dříví, které jsem přinesl. Podotýkám, že tuhle pomstu bys měl brát všemi deseti," filosofoval usměvavější z mužů, přičemž po svém protivníkovi vrhal uličnický úsměv. A ani trochu mu nevadilo, že se musel uhýbat před jeho snahou ho zranit.

Pak však zvedl nabádavě prst a pokračoval: „Ale když prohraješ, konečně mi prozradíš tu vtipnou historku, jak vás honili duchové lesa a dovedli vás až k nám. Nevěřím totiž, že byste jinak své rozhodnutí tak rychle změnili!"

Lupič vypadal, že ho uškrtí na dálku. Meč v ruce se mu třásl vzteky, když si odfrkl. Co taky mohl čekat. Tady se nic nedělo, jak by mělo.

Zhluboka vydechl, otřel si orosené čelo a vzdal se snahy rozkrájet ho na kousíčky.

Naopak odhodil zbraň a prohodil chladně: „Tak se předveď, ale až ti budu na obličej házet dřevo, tak mě nepros o slitování. Nedočkáš se ho, já si to totiž hodlám pořádně užít."

A na tváři se mu objevil posměšný výraz, který sliboval sladkou pomstu. Druhého muže to ovšem nijak zvlášť nezasáhlo. Jen nevzrušeně pokrčil rameny a pustil se do díla. Znovu ukázal obě poloviny dřeva, které předtím schovával za zády a přepůlil je ještě na dvě.

„Ale měl jsem jen hádat!" vyjekl zločinec rozzuřeně.

Jeho společník hbitě přidržel čtyři kousky dřeva a poznamenal vesele: „Kdo váhá, má ztížené podmínky! Kdybys to, můj předrahý příteli, vzal hned, měl bys jen dvě. Takhle jsem zvýšil obtížnost!"

Po jeho slovech lupiči zmizel z tváře lehký úšklebek.

„Je to těžší, že ano? No, já ti to ještě zopakuju, ještě jednou. Aby si neřekl, že se tě snažím podvést," uklidňoval ho Ian, ale nezbedné jiskřičky říkaly pravý opak jeho slov.

Znovu mu předvedl své rychlé umění, pohodil všemi kousky a vzápětí zmizeli za jeho zády.

„Již můžeš hádat, příteli lupiči. Ukázal jsem ti to již podruhé. Je to jen na tobě, kterou řekneš."

A skrýval ruce za sebou, zatímco se usmíval.

Druhý muž ho sledoval vážným pohledem. Očividně se nechtěl ochudit o možnost hodit na něj náruč dřeva, protože se pekelně soustředil.

„Je zajímavé, jak se lidi soustředí, vždycky když se mi chtějí pomstít! Fascinující," zamumlal si sám pro sebe bavič celé skupiny nechápavě. Jako by jim snad ubližoval. Tss, on jen vždycky pomáhal. Nic víc než dobro nikdy nechtěl.

Ticho se prodlužovalo, až Ian protočil očima a poznamenal: „Na tom snad nic těžkého není!"

„Ale je!" odsekl vůdce lupičů a ignoroval rady svých mužů.

„Já bych řekl, že to má všechno v jedný ruce, pane!"

„To určitě, blbče, to by neudržel!"

„A jak ty to můžeš vědět?"

„Tak to je jasný ne?"

„To není!"

Bzučeli kolem něj jako v úle, až rozzuřeně zaklel, otočil se na ně a zařval: „Buďte zticha, idioti!"

Zločinci okamžitě utichli a s tichými slovy, jako nevděk, vybíjení si vzteku na nich, se odloudali dál od svého velitele. Zatímco muž s rukama za zády se rozhodl, být milostivý a poradit mu.

„Že nejsem urážlivý, tak ti napovím, příteli. Mám v jedné ruce víc dřeva, stačí se trefit do té správné ruky. Víc už ale napovědět nemohu. To by přestala být legrace."

Vůdce si těžce povzdechl a vyslovil svou odpověď a téměř ho zlomilo, když Ian vytáhl opačnou ruku se třemi klacky. Málem zařval vzteky. Taková možnost. Mohl mu to vrátit, ale zase byl tam, kde předtím. Prohrál!

Ian ho klidně objal i přes jeho nadávání a povídal mu, ať si z toho nic nedělá. Někdy prostě není šance na výhru. Načež mu dal ránu do zad a dodal, že takhle to byla větší legrace. Druhý muž si to nejspíš nemyslel, protože ho od sebe odstrkoval a v očích mu plál vztek.

„A teď bychom si mohli dát nějaký dobrý mok, abyste nám mohli popovídat o vašem dobrodružství!"

****

Historka lupičů byla nejenže nesmírně zajímavá, ale také poučná. Přivedla muže na nápad, jak se dostat na panství Felicity, aniž by je hned u brány zastřelili. Všem bylo jasné, že je jich na rovnocenný boj málo. Nemohli dojet pro posily, protože se nemohli zdržovat. Každý den zdržení znamenal menší naděje na záchranu. Tak bylo rozhodnuto, že to budou muset zvládnout sami.

Nový plán byl riskantní a nebezpečný. Závisel na spoustě maličkostech, které se mohli pokazit. Jenže jiný neměli. Museli věřit, že se jim to povede přesně, jak to plánovali. Kdyby se tam museli probojovat, v tak málo lidech by neměli sebemenší naději.

Bojovali hodně bitev, ale přesto to tentokrát vůdce Skotů cítil jinak. V hrudi necítil radost z nadcházejícího boje jako jindy. Tentokrát ne. Dělal si starosti. Nechtěl zklamat svého syna. Nechtěl dopustit možnost, že by nemuseli uspět. Představa, že by musel synovi oznámit, že nedokázal zachránit jeho maminku, se mu zdála děsivá.

Vyslechl několikrát za sebou co nejvíc detailů, které jim žena mohla dodat a dlouho o tom s ostatními debatovali dál od žen. Sice se jim to nelíbilo, ale tentokrát i Liliana poslechla jeho rozkaz. Jen se mu zadívala do očí a vrátila se s Rosemarie ke služebné. Když se objevilo svítání dalšího dne, měli plán dopilovaný do všech detailů. Mohl skončit buď výhrou, nebo prohrou. To už bylo na osudu, jaké karty jim připraví.

Fergus se těžce zvedl z místa, na kterém proseděl dlouhý čas debat. S posledními pokyny rozpustil své muže. A sám se vydal za svítání k místu ležení své ženy. Už jim moc času nezbývalo. Jejich osud se brzo naplní.

Předtím ovšem musel udělat ještě jednu věc. Potichu přešel kolem ohně, až k ležení svých dam. Rosemarie spala se služebnou o kousek dál od jeho manželky. S úsměvem chvíli pozoroval její bezstarostnou tvář ve spánku. Nechtěl ji budit, ale bylo to nutné. Proto si k ní klekl a jemně ji políbil do vlasů.

Liliana ani neotevřela oči, když si přehodila pléd přes hlavu a zamumlala: „Ještě spím!"

Pousmál se. Miloval ji. Její úsměv, vlasy, odhodlání či houževnatost. Byla jeho duší.

„Maličká, já vím, že jsi vzhůru. Musíme si promluvit," dodal něžně a pohladil ji po paži, která jí vykukovala z pod plédu.

Jeho manželka zasténala a zahuhlala rozespale: „Víš, že tyhle slova nikdy neznačí nic dobrého?"

„Já vím, má milá, ale myslím to vážně."

Žena pootevřela jedno oko a odhrnula pléd. Načež se na okamžik zazubila.

„Takže ani když ti nabídnu místo vedle sebe, nepřijmeš?" poškádlila ho, když se mu zahleděla do očí.

Muži se nadzvedly koutky úst, když se nahnul a políbil její rty. Podlehl touze ji sevřít v náručí, než se bude muset vrátit do reality. Sevřel ji ještě pevněji, jako kdyby ji už nikdy nechtěl pustit z náručí.

Ona mu polibek vracela celou svou bytostí. Byl to polibek, který je oba okouzlil a zároveň rozesmutnil. První se od ní odtrhl muž a něžně ji od sebe odtáhl.

„Opravdu si musíme promluvit, Liliano!" dodal jemně.

„Kdybys mě tu nelíbal, dávno bych vstala," odvětila mu se smíchem a vstala ze svého místa, načež se zabalila do plédu.

Ještě koutkem oka zkontrolovala spící holčičku a pak se s ním vydala dál od ohně kolem kterého seděli mlčenliví muži. To neznačilo nic dobrého. Ve své dlani svíral její drobnou ručku a ona si užívala jeho doteku. Byl to ten nejkrásnější pocit, být s ním.

Jakmile byli dostatečně daleko, aby je nikdo neslyšel, zastavil se a ona uviděla, že jeho tvář je zvrásněna starostmi. Neschovával před ní, jak se cítí a ji to dojalo. Věřil jí. Neskrýval před ní city.

„Víš, že musíme udělat vše proto, abychom zachránili Liamovu maminku, viď?" začal jemně a dál ji hladil po ruce, kterou svíral.

Žena s pohledem do jeho očí přikývla a jemně podotkla: „Nic jiného bych od tebe ani nečekala, drahý."

Muž kývl a pocítil hrdost na svou ženu. Věděla, že musí, a i když asi neměla radost nad návratem Felicity, nezakazovala mu to. Podporovala ho v tom.

„Bude to nebezpečné, Liliano. Může se stát, že budeme přemoženi, není nás dost..." začal, ale žena mu položila prst na ústa. Překvapeně se na ni zadíval, ale ona se na něj klidně dívala.

„Nic takového nechci slyšet, Fergusi. Nemůžu tě ztratit. Bylo by to jako ztratit srdce. Jsi ten nejlepší bojovník. Uděláš všechno proto, aby to dopadlo dobře. Bůh tě bude ochraňovat a já také. Pojedu s vámi. Budu ti stát po boku. Budeme nebezpečí čelit společně."

A když viděla, jak se mu na rty derou protesty, dodala rozhodně: „Tentokrát nebudu čekat mezi stromy. Už ne. Nedokážu nic nedělat a jen čekat. Prosím. Tentokrát už ne!"

A v očích se jí zaleskly slzy. Nedokázala by čekat, jak to dopadlo. Potřebovala pomoci. Možná se to zdálo sobecké, ale ona jen nemohla unést představu, že se mu něco stane a ona u toho nebude. Nebude tomu moc zabránit.

Muž ji něžně pohladil po tváři a dlouze se jí zadíval do očí. V nich bylo všechno. Strach, láska i frustrace. Ukazoval jí, co se v jeho nitru dělo. Pevně jí sevřel ruce a zabalil je do svých velkých dlaní.

„Nyní mě poslouchej, má milovaná. Já vím, že tu nemůžeš jen tak čekat. Jenže s námi nemůžeš. Hned by mě zabili, protože bych hledal v davu jen tebe. Musíme tam jít sami..."

Když však viděl, jak ho chce přerušit, mávl rukou, čímž ji zarazil, a tak pokračoval: „Ale nezůstaneš tu jen tak sedět. Potřebujeme tvoji pomoc. Budeš mít stejně důležitou roli jako my. Potřebuju, abys s Brianem jela k nejbližšímu klanu a přesvědčila jeho vůdce, aby nám vyrazil na pomoc. Potřebujeme posily, ale my už čekat nemůžeme. Jestli budeme, už bude pozdě. Je to jen na tobě, maličká."

Zhluboka se nadechl a koutky úst mu kmitly vzhůru, když dodal: „A bude to hodně těžký úkol, protože zrovna s tímhle klanem jsme na kordy. Jejich vůdce mě nemůže ani cítit a já ho zrovna taky nemiluju. Musíš použít všechen svůj šarm, abys ho přesvědčila! Jestli se ti to totiž povede, máme mnohem větší naději než nyní."

Liliana na něj zůstala hledět. Opravdu ji nenutil zůstat skryta mezi stromy a dovolil jí, aby jim pomohla? Čekala, že bude muset křičet, rozčilovat se, aby ji vzal s sebou, ale on udělal ještě něco mnohem lepšího. Věřil jí natolik, že jí svěřil stejně důležitý úkol, a to sehnat posily.

Podezřívavě se na něj podívala.

„Myslíš to vážně, Fergusi? Není to jen nějaký žert?" otázala se nejistě, ale muž si ji k sobě přivinul a vážně zavrtěl hlavou.

„Vím, že nesnášíš čekání. Vždycky nám chceš pomoct. Nyní ti dávám šanci, abys to udělala."

Žena se k němu celým tělem přivinula a do očí se jí tlačily slzy. Konečně ji nechal být potřebnou. Musí to zvládnout. Musí je přemluvit, i kdyby to bylo to poslední, co na světě udělá!

„Děkuju! Udělám všechno, abych tě nezklamala!" zamumlala mu do hrudi a ona cítila, jak ji sevřel a zahuhlal: „Ty mě nikdy nezklameš. Možná nebude možné ho přesvědčit. Nemáme zrovna přátelský vztah!"

Žena k němu zvedla zrak a stoupla si na špičky, aby ho mohla políbit.

„Po mém promluvení do duše budete nejlepší přátelé!" prohodila uličnicky a nechala jeho ruce vklouznout pod její šaty.

****