Jsem znovu v akci a dnešní díl bude jak zábavný, tak i napínavý. Takže si držte klobouky a pusťte se do čtení. Kapitola je zase extrémně dlouhá, ale rozdělit to prostě nešlo. Tak snad se vám bude líbit.

****

Jistě, když jí ten zákeřník strčil dceru do náručí, myslela si, že je konec. Chvíli po něm vrhala vražedné pohledy, zatímco když pohlédla na svou holčičku, její tvář se rozzářila úsměvem, a takhle se to opakovalo několik dlouhých minut. No, když si uvědomila, že tím očividně nic nezmůže, leda pobaví Briana, ustala.

Byla už téměř smířena s tím, že se prostě musí jednou podvolit silnějšímu, když se k ní přimotala služebná a prohodila tiše, přičemž jemně pohladila holčičku: „To se tak snadno vzdáte, má paní? Jedna výhružka vás porazí? Nyní je nejlepší možnost zjistit, jak na tom jsou. Jistě vás napadne, jak tohoto mladíka přelstít."

Liliana po ní vrhla překvapený pohled. Nic takového by od služebné nečekala. Nikdy se nijak zvlášť neprojevovala a najednou toto.

Jemně nadzvedla dcerku a zadívala se na její klidný spící obličej. Vždyť ona měla pravdu. Nikdy dřív by se nenechala něčím takovým zastavit. Byla možná rozmazlená, ale nikdo jí nemohl upřít to, že dostala do vínku pořádnou dávku tvrdohlavosti. Copak ji mateřství tak otupilo, že dál nebojovala a raději ustoupila?

Ne! Pořád si dokáže jít za svým a nyní ji její srdce nutí následovat svého muže. Musí se ujistit, že je v pořádku a nepotřebuje pomoci. I kdyby měla odpoutat pozornost jen holýma rukama, nebylo by to zbytečný!

Zamyšleně houpala dcerku a vymýšlela, jak se dostat pryč, aniž by vzbudila podezření. Bylo jasné, že ji bude hlídat víc než kdy jindy. Ovšem ona také nebyla žádná hloupá ženská. Musela na něco přijít. Na něco, co by mu nebylo podezřelé.

Hlavně se na něj nemůže usmívat a dělat, jak je vše v pořádku. To by okamžitě pochopil, že to na něj hraje. Rozhořčení je na místě. Sice hrozba svázání jí zrovna radost nedělala, ale určitě by ho nakonec přesvědčila, že něco takového by jí nemohl udělat.

Důvod proč by ji musel pustit mezi stromy... Jistě jich byla spousta, ale ji zrovna nic nenapadalo. Frustrovaně si povzdechla a políbila holčičku na čelíčku. Ta se měla. Nemusela se o svého tatínka bát, protože si ani neuvědomovala, že se něco děje. Měla se nejlépe.

„Snad se nezlobíte, má paní?" otázal se a jasně bylo poznat, že ji provokuje. No kde zatraceně je ten ustrašený mladík? Takhle se změnit. To je skoro nemožné.

Vrhla po něm vražedný pohled, který by ho skosil, kdyby to bylo možné. Muž se dokonce hraně uhnul na stranu, jako kdyby jí četl myšlenky a zazubil se na ni. Za tohle bude potrestaný! Já mu to spočítám! Na panství nedostane nic než kaši a že kaši Skoti přímo nesnáší, už za tu dobu stihla zjistit.

„Samozřejmě, že ne! Jak bych se jen mohla zlobit na tak milého mladíka?" konstatovala a ironie přímo odkapávala z každého jejího slova.

„Já si to myslel," odvětil a klidně si pohrával s dýkou, přičemž jí přestal věnovat pozornost.

Čeho se tu ještě dočká. Odvrátila se od něj a pohoupávala malou lady. Proč by ji jen mohl pustit dál do lesa? Nebo jak jeho dostat do lesa?

Zamyšleně hleděla na zem a pozorovala, jak vítr odhazuje trávu z jedné strany na druhou. Tráva vypadala, jako kdyby se bránila, ale vždycky nakonec byla poražena mocí silnější, než kterou sama vládla. Ještě několikrát se to opakovalo, než se ženě rozzářila tvář vítězným úsměvem. Měla to! To musí zabrat!

Musela zůstat nějakou dobu obrácená, aby neviděl změnu její nálady. Načež se zatvářila přepadle. Doufala tedy, že vypadá špatně, ale sama sobě si odpovědět nemohla. Musela to sehrát víc než dobře. Jedna chyba a bude mít po šanci. Pak by ji klidně i přivázal k tomu stromu. Muselo se jí to povést.

Zhluboka se nadechla a udělala vratký krok k služebné. Pak ještě jeden a přitom skrz řasy sledovala, co dělá Brian. Ten si jich nejdřív nevšímal, ale vzápětí po ní vrhl znepokojený pohled, když se zakomíhala ze strany na stranu.

„Má paní?" uslyšela hlas ženy a vzápětí ji uviděla před sebou. V jednu chvíli jí vložila dítě do rukou a v další po posledním vratkém kroku se hraně sesunula na zem. Dopad byl opravdu tvrdý, že stěží zadržela výkřik bolesti.

„Lady!" uslyšela výkřik muže a vzápětí ucítila, jak ji zvedl na svá kolena.

„Proberte se! No tak, má paní! Slyšíte mě?! Je vám dobře?" jeho hlas jí zněl příliš hlasitě v uších. Musel tak křičet? Vždyť potřebovala, aby zmizel.

Proto ochraptěle vydechla: „Vodu! Prosím!"

„Přines vodu!" houkl na služebnou.

Né! To né! Takhle to být přeci nemělo. On tam měl jít.

„Co když mě někdo přepadne? Musíte tam jít vy!" vyjekla ustrašeně druhá žena. Bůh jí to oplatí. Právě vše zachránila.

„Zatraceně! Ani se od ní nehněte!"

Ta slova znamenala její vítězství! Dokáže to. Povede se jí to. Napjatě naslouchala vzdalujícím se krokům a teprve, když je neslyšela, se opovážila otevřít oči.

Služebná na ni s obdivem hleděla, když jí pomohla na nohy.

„To bylo velice mazané!" poznamenala, ale víc se nesměly zdržovat. Liliana políbila Rosemarie a rozeběhla se na druhou stranu do lesa, než se vydal mladík. Nehodlala ho potkat. Jen, co zmizí mezi stromy, už ji nezastaví. Nemůže si dovolit tu nechat její dítě samotné.

S úsměvem doběhla mezi stromy a zvedla si sukně ještě víc, aby jí nebránily v pohybu. Pak kdo koho dostal, pomyslela si spokojeně, když odhrnovala větvičky, které jí bránily v pohybu.

Já jim ukážu. Nikdo mě nebude nechávat mimo dění. Já už se postarám, aby se Fergusovi nic nestalo.

Běžela dál a dál, než se musela vydýchat. Opřela se o strom a rovnou ze země popadla klacek, který působil, že snad něco vydrží. Mohla být spokojená. Měla zbraň a ti cizinci se mohou bát...

No to si myslela, než se ukázalo, že nestačí v lese jen tak bloudit, ale že by měl mít člověk nějaký cíl. Zdálo se jí, jako kdyby chodila stále v kruhu. Tu samou větev už viděla několikrát.

„Zatraceně!" zahuhlala, když se znovu rozeběhla směrem, o kterém si myslela, že by mohl být ten správný.

To se tak úplně nepovedlo. Kdo mohl tušit, že když proběhla snad půl lesa, narazí na Briana. Šokovaně se zastavila uprostřed keřů a nevěřícně hleděla na jeho postavu klidně opřenou o strom. On tam stál, jako kdyby věděl, že tudy projde! To snad nemůže být pravda! To se jí přece nemohlo dít!

A to už si myslela, jak se tam začíná vyznávat. Věnovala mu vražedný pohled, když se k ní klidným krokem přiblížil. To už mu ale zašermovala před očima klackem, který si vybrala jako svou zbraň.

„Nevracím se! Nikdy!" prohodila dostatečně rozhodně a odhodila si vlasy z očí.

„Nebudu stát mimo! Musím vědět, co s nimi je!"

Mladík si těžce povzdechl. Kupodivu se ani netvářil, že by ji chtěl zaškrtit. Nejspíš ji na jednu stranu chápal, také by byl raději na poli, než aby se za ní honil, ale rozkaz lairda byl posvátný.

„Nijak jim nepomůžete! Oni to zvládnou sami. Jen byste tam překážela, má paní!"

Liliana po něm vrhla vražedným pohledem a zahučela: „Copak nechápeš, že potřebuji vědět, jak na tom je? Tahle nejistota mě zabíjí!"

Muž však byl nekompromisní. Nemohl porušit příkaz, a tak poznamenal rozhodně: „Musíme se vrátit!"

A poté ještě dodal, aby zahrál na strunu, na kterou jeho paní nedala dopustit: „Nechcete přece, aby někdo ublížil Rosemarie!"

V tu chvíli si žena uvědomila, proč si myslela, že ji nebude pronásledovat. Měl na starost její dceru. On ji tam nechal samotnou!

Při té představě na něj vyjela: „Jak jsi ji tam mohl nechat samotnou! Moji dceru! Taková nezodpovědnost! Okamžitě se vrať a jestli se jí něco stalo, tak si mě nepřej!"

„Kdybyste mi neutekla, neopustil bych ji, má paní," ušklíbl se a přiblížil se o další krok a snažil se natáhnout pro její zbraň.

Ona však před jeho rukou uhnula. Její zbraň jí rozhodně nevezme. Nikdy! Tak pracně si ji našla.

„Měl si za úkol ji hlídat!" odsekla a znovu ustoupila. Když on udělal krok dopředu, ona zase dozadu.

„A vás také. Tak mi to nekomplikujte, má paní!"

To už se po natáhnutí téměř dotknul její ruky, ale v tu chvíli se vzpamatovala a ohnala se po něm. Nemusela přeci ustupovat. Měla se čím bránit. Po jejím útoku překvapeně uskočil a teprve poté se zazubil.

„Snad mi opravdu nechcete ublížit tímhle... klacíčkem?"

Jeho paní však smrtelně vážně kývla a už po něm švihala hlava nehlava. Samozřejmě, že mu nechtěla ublížit, ale potřebovala, aby jí uvolnil cestu. Doufala, že si konečně uvědomí, jak je nebezpečná a vrátí se zpět. Ovšem jejich představy byly značně rozdílné, protože místo odchodu, se sehnul a ze země sebral jiný daleko větší a pevnější klacek. Při tom pohledu se zajíkla.

„To snad nemyslíš vážně, Briane! Proti ženě vytáhnout zbraň?!" vyjekla a zatvářila se rozdurděně!

On se na ni však jen zašklebil.

„Vždyť vy jste mě napadla. Musím se nějak bránit!" odporoval.

Žena se uhnula jeho ráně a schovala se za strom, kde rozvíjela svou teorii.

„Na ženu nesmíš vztáhnout ruku ani zbraň. V žádném případě! Taková drzost!" poučovala ho, když uskakovala za stromem ze strany na stranu.

„To se mám nechat umlátit klackem, má paní?" otázal se nevěřícně.

„Přesně to by gentleman udělal."

A poprvé se setkala její zbraň s jeho klackem. No, měla, co dělat, aby tu svou nepustila. Zafuněla námahou, když ji dostala z pod jeho a uskočila.

„Až se Fergus dozví, žes mě ohrožoval zbraní, to uvidíš ten vztek!" prohodila zlomyslně, když uskočila jen těsně před jeho ranou.

„A až zjistí, že jste mi utekla, to bude..." odvětil vesele.

Prevít jeden! Měl pravdu, Fergusovi se to líbit nebude! Ale co se dá dělat. On to časem pochopí. Jako vždycky jí odpustí! Prudce uskočila za strom před jeho ranou.

„Takhle se nikdo k lady nesmí chovat," vykřikla, když ji jeho větev minula jen o kousek.

Mladík se však na ni zazubil a konstatoval, že lady také neutíká jen tak do lesů. Jestli se vzdá, tak on odloží zbraň také!

Na to dostal jasnou odpověď. Žena se po něm ohnala svou zbraní, přičemž mu její hlas ohlásil, že to se nikdy nestane. Nikdy! Načež se jejich lesní zbraně setkávali pořád dokola. On zaútočil, ona uhnula. Lady zaútočila, on jí div nepřerazil klacek. Takže vzápětí bylo ženinou taktikou spíše uhýbat, protože bylo jasné, kdo by jinak získal výhodu.

„Ty odhoď větev! Tohle si ke své paní nesmíš dovolovat!"

Muž se znovu trefil do stromu, za který se schovala a odsekl: „Kdybych vás neměl na starost, má paní, tak bych si to nedovolil!"

To už se však dívka sehnula, sebrala ze země šišku a mrskla ji po svém útočníkovi.

Brian ji šokovaně zachytil a podržel v rukou. Zadíval se na ni tak nechápavým pohledem, až se žena rozesmála. Nemohla si pomoc. Vypadal, jako kdyby ji viděl poprvé v životě.

„To je šiška, milý Briane," poučila ho a rovnou mu hodila na hlavu dva další kousky, aby si je mohl ještě lépe prohlídnout.

„No to snad už ne!" zavrčel. To už však byla žena o kus dál a její smích zněl až k němu.

„Takhle se dámy nechovají!" zavolal za ní!

„Potom jim nemáš bránit v pomoci jiným."

Prudce se za ní vrhl a mumlal si kletby. Když ho minula další šiška, měl chuť zakroutit své paní krkem.

Liliana přeskočila další pařez a mrskla po něm svou novou zbraní. Sice minula, ale dobrý pocit ji neopustil. Nikdy netušila, že se dá v lese tolik věcí použít jako zbraň. To si musí zapamatovat, kdyby to někdy potřebovala.

Sebrala ze země další šišku a schovala se za strom a čekala, až se za ní přiřítí její protivník. Když už byl skoro u ní hodila ji po něm a popoběhla o kus dál. Naprosto přesně věděla, co dělá. Byla si jistá, že se takhle dokáže dostat k místu, kde byl její manžel a pak už ji pryč nedostane.

„Tohle chování se k manželce lairda nehodí!" vyjekl zoufale.

Žena však před ním kličkovala mezi stromy a házela šišky, které dopadaly vedle, ale snaha se jí upřít nedala. Když po ní však hodil on dvě nebezpečné potvory, musela uskočit, aby ji ani jedna netrefila. Už se očividně vzpamatoval z šoku.

„Nejspíš bych měla zopakovat, že po dámě se nic nehází, ale asi by to bylo zbytečné," zavolala na něj, ale když vykoukla ze svého úkrytu, nikde ho neviděla.

Zarazila se. Tady něco nehrálo. Nemohl jen tak zmizet. Určitě na ni zkouší nějakou novou taktiku. Ostražitě se rozhlížela a držela v rukou dvě posvátné šišky. Rozhodně se můžou ještě hodit. Nic se ovšem stále nehýbalo. Začínala si uvědomovat, že můžou být blízko těm, co za nimi jel její manžel. Mohli by být v nebezpečí...

Než však stihla rozvinout svou teorii dál, ucítila za sebou pohyb a vzápětí ji nekompromisně sevřely pevné paže. Žena by zařvala hrůzou, ale její výkřik zadusila již v počátku pevná dlaň, která jí překryla ústa.

Než mohla začít panikařit, ozval se Brianův hlas: „Vracíme se zpět! Bez diskuzí! A já vás přivážu k tomu stromu."

V první chvíli se jí ulevilo, že to byl on, a ne někdo jiný. Vzápětí se však vzpamatovala a snažila se mu uniknout.

„Takhle zákeřně! Že se nestydíš!" vykřikovala, zatímco se ji snažil muž udržet u sebe.

„Mám toho akorát dost! Jdeme!" odsekl a než vůbec mohla provést odvetné kroky, prudce ji chytil a přehodil si ji přes rameno.

Bolestivě vyjekla při dopadu, ale hned mu do nich začala bušit. Tak ponižující. Jak jí to mohl udělat? Byla jeho paní!

„Okamžitě mě pusť na zem! Hned. Přikazuji ti to!"

„Neslyším nic než tichý závan větru," poznamenal a naprosto si jejích řečí nevšímal, zatímco si vesele vykračoval lesem.

Žena mu rozčíleně udeřila do zad, aby si vybila svou frustraci. Ten jeden zatracenec! Už byla tak blízko!

„Takhle se nechová k dámě! Pusť mě dolů! Zatraceně Briane!" šeptala rozzuřeně, ale mladík dál pokojně pokračoval, zatímco ona se mu nedokázala vymanit. Zuřila! Jak si něco tak ponižujícího mohl jen dovolit?

Jelikož však ani nadávky ani snaha dostat se dolů nezabraly, zbýval jen potupný návrat přehozená přes rameno. Měla na něj ohromný vztek a dávala mu to při každém kroku najevo. Nejenže mu celou cestu spílala za jeho nezodpovědnost, že opustil malé dítě, ale navíc mu bušila do zad, co nejvíc mohla, ale ani to s ním nehnulo

Slova jí došla, jakmile se dostali zpátky a ona uviděla, že její dceru i služebnou ukryl do bezpečí. To už nemohla dál říkat svoje výtky. Opravdu se nejdřív postaral o bezpečí jejího dítěte a ženy. Nemohla mu křivdit, ale chválit ho taky nehodlala. Jen poznamenala, že to je jeho jediné štěstí. Jinak by se měl na co těšit.

Za pár chvil v ní zatrnulo, když ji postavil na zem u prvního stromu a přikázal jí, aby si k němu stoupla. To nemůže myslet vážně. Určitě žertoval!

„Jsem tvá paní. To neuděláš!" vyjekla a rozhodně si k němu nestoupla. Jestli si to dovolí, tak se z toho bude na panství zpovídat nejméně měsíc. To mu může už nyní slíbit.

Mladík si ji změřil vážným pohledem, až se bála, že to opravdu splní. Dokonce k ní vykročil, ale než našla dostatek hlasu, aby mu řekla další nadávky, stalo se něco, co rozhodně nečekala. Místo přivazování se náhle začal smát. Prostě vyprskl smíchy. Nevěřícně sledovala, jak se prohnul v křeči smíchu a nemohl přestat.

„Bože, chlapi," zamumlala si pro sebe, když ho obešla a přivítala se se služebnou.

„Nepovedlo se mi to," dodala šeptem k ženě.

Ta se pousmála a prohodila nevzrušeně: „Ale aspoň jste to zkusila, má paní, a byla jste tak blíž svému muži.

Obě ženy se na sebe podívaly pohledem plným souzněním. Poté jemně zkontrolovala spící holčičku a pousmála se. V nejkritičtější den spí jako zabitá.

To už přestal mladík hýkat a popošel až k nim. Liliana se chvíli bála, že to opravdu uskuteční, ale on se k ní jen naklonil a poznamenal: „Věděl jsem, že zkusíte utéct, vlastně jsem se na to těšil. Je pravda, že jste mě na chvíli vylekala. Ale už u vody mi došlo, že je to léčka."

Načež se na ni zazubil, a poté dodal: „Takhle jsem se nepobavil už dlouho. Za to vám musím poděkovat."

A poodešel ke svému koni, zatímco tam nechal stát šokovanou ženu. Tak on věděl, že uteče, i když jí vyhrožoval? Zatraceně! Od koho se to nové chování jen naučil?

„Jste neuvěřitelně předvídatelná," konstatoval pobaveně po chvíli naprostého ticha, kdy sledoval okolí, zda na sebe někoho neupozornili. Ovšem zdálo se, že větší ticho okolo už snad být nemůže.

Žena po něm vrhala hromy, blesky, ale nevydrželo jí to dlouho. Nemělo to cenu, když se tím jen bavil. Udělala všechno, co bylo v jejích silách, ale prostě jí nebylo souzeno dostat se za manželem. Bude muset čekat, i když ji to čekání zabíjí.

Posadila se na zem a vzala svou dcerku do náručí. Hned se cítila lépe. Nevěděla, jak dlouhá doba uběhla, od chvíle, kdy se vrátili. Natož aby tušila, kdy odjel její manžel.

Avšak nezdálo se to jako chvíle. Spíše naopak. Jako hodně dlouhá doba. A ještě delší čas uběhl od jejího potupného návratu a stále se nikdo nevracel.

„Trvá to nějak dlouho, co když se jim něco stalo?" prohodila Liliana nervózně.

Zdálo se jí to jako roky, co odjel její muž, zatímco holčička klidně usnula v jejím náručí. Brian se nevzrušeně opíral o koně a pozoroval okolí.

„Musíme přece zjistit, co je tak zdrželo!" nedala se žena a povzdechla si, když tím jen vyvolala úsměv na jeho tváři.

Proč jen musel najednou tak dospět? Vždyť v něm dřív měla spojence a teď naopak prokoukne všechny její taktiky. To je tak nespravedlivé. Jen chce pomoc, ale ne. Ženy prostě nemůžou. Jsou méněcenné.

Rozčíleně rázovala sem a tam, zatímco služebná dávno seděla v trávě a odpočívala. Jak jen mohla být tak klidná? Ona tu trnula hrůzou!

„Jen počkej, jestli potřebovali někoho s lukem a šípy!" zahrozila mladíkovi, ale ten se naopak vesele rozesmál, jako kdyby řekla dobrý vtip.

Taková nespravedlnost!

Pohlédla na sladce spící dcerku a vrásky starostí se rozplynuly. Byl zázrak, že holčičku všechna dobrodružství nepoznamenala. Byla stále tak krásná a hodná. I přesto se však už žena těšila, až budou doma a obě v bezpečí. Než bude Rosemarie velká, nikam se z panství ani nehne. Bude mít klidné vyrůstání, žádné takovéto jezdění sem a tam. V žádném případě!

Náhle však zaslechla jakýsi hluk a nebyla sama. Okamžitě si všimla Briana, kterému zmizel úsměv z úst. Zvážněl a strčil obě ženy za dva koně, zatímco sám stál vpředu, aby byl první na ráně. Za každou cenu musel chránit ženy.

Ještě se na ně otočil a dodal: „Jestli vám řeknu jeďte! Okamžitě pojedete pryč. Já je zdržím. Někde se schováte, než pro vás přijedu."

A směrem k lady pronesl: „Žádné ale není!"

Žena však cítila, jak se jí srdce rozbušilo nadějí. Určitě to nebyl nikdo cizí. Musí to být oni! Jistě se už vrací!

Myslela si to, ale přesto v ní hlodala nejistota. Co když ale ne? Při představě unikání před dalším násilníkem se jí udělalo zle. Chtěla se vrátit na panství a rok řešit jen, co všechno bude potřebovat její dcerka. Nic víc.

Ovšem když se křovím prohnal Fergus, z ženy spadl všechen strach a nahradila ho nezměrná radost. Rychle předala Rosemarie služebné a už na nic nečekala. Pozvedla si sukně a rozeběhla se svému milému vstříc. Vracel se k ní živý a zdravý. To bylo všechno, co si přála. Žije a je v pořádku! Úleva, která se jejím tělem prohnala byla nezměrná.

Manžel seskočil z koně nedaleko před ní a roztáhl ruce, aby mu mohla padnout do náručí. Žena mu tam přímo skočila, div že ho neporazila.

„Drahý," vydechla mu do hrudi a zalykala se radostí. Už byl s ní, a to bylo hlavní.

Muž se nejdřív tvářil přísně. Takové chování se rozhodně nehodilo k ženě lairda. Ovšem když ho div neudusila, přidušeně se zasmál a sám ji k sobě ještě pevněji přivinul. Byl rád, že ji měl u sebe, v bezpečí. Svírat ji ve svých pažích, byl nádherný pocit.

„Maličká!"

„Měla jsem o vás hrozný strach," zašeptala, když zvedla hlavu a nechala se jeho rty ukonejšit. Byl živý a zdravý. To bylo hlavní. Pevně se ho držela, aby si byla jistá, že je s ní a nikam jí nezmizí.

„Kdybych tušil, že se ti bude tak stýskat, byl bych pryč častěji," uslyšela jeho tlumený hlas těsně nad svými rty, když konečně přerušil jejich polibek.

Něžně jí odhrnul vlasy z obličeje.

„Věděla jsi přece, že nás jen tak někdo neporazí," dodal vesele, a zatočil s ní ve svém náručí, až zapištěla a přitiskla se k němu mnohem víc.

Tak ráda se dívala do jeho nádherných očí. Viděla v nich i to, co její muž nevyslovil. Měl strach o ni i malou Rosemarie. Miloval ji stejně jako ona jeho. Tím si už po všech těch strastech byla jistá a její srdce se díky tomu div nesnažilo dostat z hrudi.

To už ji však něžně postavil na zem a otočil se na Briana, přesto však nesundal ruku z jejích ramen.

„Všechno v pořádku?" otázal se ho a stále jemně svíral svou manželku.

Mladík klidně přikývl.

„Tady se nic nedělo, můj pane. Byli jsme v naprostém bezpečí," poznamenal sdělovacím tónem. Byl z něj znovu válečník stejně jako z jejího muže.

Ten ho proklál vážným pohledem, ale když ani tak neuhnul a nezačal koktat něco jiného, spokojeně přikývl. Dal tak na vědomí, že mu to stačí. Pak mu však přes tvář přelétl úsměv, když políbil svou ženu do vlasů a otázal se: „A kolikrát se nám má žena pokusila jít na pomoc?"

Liliana se prudce nadechla při té otázce a hbitě se od něj odtrhla, přičemž se na něj zamračila. To snad nemůže myslet vážně. On se ho ptá na takové věci.

„No dovol, můj pane. Na to ti snad můžu odpovědět já sama," ohradila se dotčeně a poté poznamenala lehce: „Čekala jsem tu samozřejmě na tebe. Ani jsem se odsud nehnula!"

A hned na to se otočila, aby proklála rozhodným pohledem mladíka. Ať se ani neopováží něco říct.

Manžel však dál čekal na odpověď svého muže, jako kdyby ji neslyšel. Ten sprosťák jeden! Co si to dovoluje. Brian jen stěží zadržoval smích při pohledu na svou rozlícenou paní. Tohle rozhodně nečekala.

„V mysli hodně krát, ale jen jednou se jí povedlo dostat až do lesa, můj pane. Dokonce mě ohrožovala zbraní," prohodil upřímně a na ni šly mdloby. On si snad nevšiml, že ho vraždila pohledem. Rozčíleně vydechla, když to slyšela. Jejímu muži zacukaly koutky úst pobavením.

„Jakou zbraní?"

„Klackem, můj pane. A pak mi ještě vynadala, že já si ho vzít nemůžu," stěžoval si ten zrádce zatracený. Musel mu vykládat úplně všechno? Já mu to vrátím, jen co budeme na panství, rozhodovala se v duchu krvežíznivě.

Nechala je se pořádně vysmát, než si odkašlala a přerušila je tak.

„Chtěla jsem pomoci, na tom nic špatného rozhodně není," ohradila se a vraždila je pohledy oba.

Nehodlala jim to jen tak darovat, a tak Ferguse sladce popíchla, aby si neutahovali jen z ní: „Což jste očividně potřebovali, když vám to trvalo tak dlouho."

Po jejích slovech jim došel smích a manžel ji zmrazil pohledem, ale ona si z něj nic nedělala. Však ona mu dá, co proto. Jenže si nestihla vymyslet žádnou pořádnou pomstu, protože muž se nechtěl hádat. Toho dne ne. Byl rád, že jsou všichni v pořádku. Na hádky bude dost času jindy.

A tak ji lehce chytil a ztrestal ji tím nejněžnějším způsobem. Podvolil si její rty ve vášnivém polibku.

****

Liliana zamyšleně hleděla na neznámou ženu, ke které se tiskl malý chlapeček. Ještě před pár minutami o nich neměla ani tušení, ale nyní je měla před sebou. Neznala je, ale přesto se v ní vzedmula zloba, když si uvědomila, co by se stalo, kdyby se tam její muž a ostatní Skoti nevrhli.

Vždyť jim mohli ublížit. Jak vůbec mohli chtít napadnout a ublížit tak roztomilému a strašně malému chlapečkovi? To přece nemohli chtít. Oba nalezenci vypadali ušpiněně a unaveně. Museli ujet velkou vzdálenost, aby unikli jen o vlásek.

Bylo jí to líto. Nikdo si nezasloužil, aby mu někdo chtěl ublížit. Proto se k nim s Rosemarie v náručí pomalu vydala. Stejně neměla jinou práci. Ostatní se stejně starali, aby připravili oheň a celou společnost na spaní. Nebo si určovali hlídky, aby měli jistotu, že je nikdo další nenapadne.

Jakmile byla u nich, nejistě si odkašlala, protože se zdálo, že si jí ani jeden z hostů nevšiml. Rázem sebou žena trhla a zvedla k ní vyděšený zrak.

Liliana proto rychle vyhrkla: „Nechtěla jsem vás vyděsit."

Načež jí věnovala milý úsměv a pak přesunula pohled na klučinu, který po ní zvědavě pokukoval. Jeho pohled se míhal sem a tam. Chvíli sledoval neznámou paní a pak jeho pohled přitáhla Rosemarie.

Sklonila se k němu i s holčičkou v náručí a s úsměvem pronesla: „Těší mě, že tě poznávám. Jsem lady Liliana a tohle je Rosemarie."

Chlapec se na ni nedůvěřivě díval, ale pak pohlédl na miminko v jejím náručí a vypískl: „Jé, ta je malinká!"

Ta upřímná dětská reakce Lilianu rozesmála. Bylo to tak bezprostřední, že to bylo krásné. I ustaraná žena se pousmála.

„Je ještě malinká. Ty jsi byl taky," pronesla s úsměvem, ale chlapec se hrdě narovnal a protestoval: „Takhle malé jsou jen holky!"

„Ty jsi byl větší?" škádlila ho a byla ráda, že jeho tvář předtím smutná se rozzářila a tváře mu zčervenaly.

„Byl! Mnohem věčí!" vyhrkl, ale oči od holčičky neodtrhl, zatímco Liliana se zadívala na ženu.

„Nepotřebujete něco? Vypadáte vyčerpaně. Chcete přinést trochu vody?" otázala se jí starostlivě. Ta žena musela prožít něco opravdu strašného. Vypadala, jako kdyby na ramenou držela tíhu celého světa.

„To byste byla hodná, má paní. Máte krásnou holčičku," zamumlala Nana vysíleně.

Mladá lady se pousmála a zavolala na Iana, který ostatní honil do práce, zatímco sám nic nedělal: „Dones něco k pití a k jídlu našim hostům."

Načež se otočila zpátky a dodala: „A vy máte krásného chlapečka. Jak se jmenuje?"

Klučina však v tu chvíli odpoutal pohled od toho malého stvořeníčka, které na něj kulilo oči a vyhrkl: „Liam! Maminka tu s námi není."

Smutek zastřel jeho rysy, když se obrátil na svůj doprovod.

„Kdy se objeví maminka, Nano? Chci maminku!"

Liliana překvapeně hleděla na ty dva. Takže to nebyla maminka? Pak kdo to byl? Snad ho neunesla? Na okamžik se zarazila! Jenže když viděla, jak se k ní klidně stulil, uklidnila se. Má ji rád, musí mu být blízká. Žádný únos.

„Maminka za námi ještě nemůže," slyšela ji zašeptat a byla čím dál zvědavější, co se to zde děje. Nic nebylo, jak by mělo.

Byla by tam zůstala déle, ale holčička o sobě dala vědět a rozkřičela se. S omluvou vstala a vydala se ke služebné, která dívenku lehce vzala a šla se o ni postarat. Polní podmínky pro dítě nebyly dobré.

Dnes už nemohli nic zjistit o jejich hostech. I když její manžel se do toho chtěl okamžitě pustit, ale Liliana ho zarazila. Jemně ho chytila kolem pasu.

„Nech je vyspat se. Potřebují to," zašeptala mu něžně.

Muž se zahleděl přes její hlavu na ženu u ohně a na chlapečka, který jí spal na klíně.

„Musíme vědět, co se to tu dělo!" odsekl a pokusil se ji obejít. Jeho choť se však vždycky postavila do cesty, až rozčíleně zaklel. Jistě mohl by použít sílu, ale to nechtěl. Zarazil se, když nepřestala.

„Vyspat se můžou i potom, co mi řeknou, co to bylo," pronesl k ní rozhodně.

Ona však proti němu stála s rukama v bok.

„Copak nevidíš, že už spí. Chlapeček určitě a té ženě se každou chvíli zavírají oči. Přece je o to nepřipravíš, zítra se dozvíš, co se tu dělo, ale dnes už ne," pronesla rozhodně a upírala na něj vážný pohled.

„Ráno může být pozdě. Co když budou pryč?" odsekl napruženě. Nikdo mu nebude rozkazovat, co má dělat. Ani jeho žena ne.

To už se k němu Liliana přivinula a zamumlala: „Pak tě bude hřát dobrý skutek, který si vykonal."

A než mohl odpovědět, nechala své rty, aby mu smazaly námitky z úst. Muž neprotestoval a sklonil se k ní, aby polibek prodloužil.

„Ty čarodějnice," vydechl jí do úst, když se od něj odtáhla.

Pousmála se na něj, ale to už ji lehce chytil a nadhodil si ji do náručí. Káravě na něj pohlédla skrz řasy, ale nevypustila ani hlásku, když ji nesl pryč od bezpečí ohně. Místo toho se ho pevně chytila kolem krku a rozptylovala ho, že nešel rychleji než pomalým krokem.

Dávno zapomněl na vyptávání, nyní se soustředil jen na ženu, kterou ze srdce miloval.

****

Něžně se vinula k spícímu manželovi a cítila se šťastná. Jeho ruka jí ležela přes bok a ona se tím víc cítila v bezpečí. Jak jen rychle zapomenula na zlost, že ji tam nechal. Stačil polibek a byla ráda, že ho má. Co na tom, že leželi na zemi a jediné, co je dělilo od půdy byl pléd. Byli spolu, a to bylo hlavní. Když se podívala na druhou stranu uviděla stíny služebné s Rosemarie. Měla u sebe všechny, které milovala. Spokojeně se přivinula blíž ke svému milému. Ten jen něco zabručel a přitáhl si ji k sobě blíž, ale za celou dobu se neprobudil. Musel být vyčerpaný.

Vůbec jí nevadilo, že nemohla spát, aspoň si mohla užívat jeho blízkost, aniž by o tom věděl. Mohla vidět jeho tvář s bezstarostným výrazem. Jindy by neměla šanci ho zachytit, protože ho skrýval za chladný pohled. Nedokázal se tak úplně oddávat radosti jako Ian, který se bavil snad celý život.

Na ústech jí zahrál úsměv. Jak jen ho milovala. To už uslyšela tiché zanaříkání a okamžitě zpozorněla. V další moment jemně a opatrně zvedla manželovu ruku ze svého boku a položila mu ji na jeho břicho. Nad tím tahem se tiše zachichotala. Až bude objímat sám sebe, to se pobaví.

Pak se však už tiše vydala k místu, kde dál od ostatních ležela její dcerka. Jak se přibližovala slyšela čím dál hlasitější pláč. Okamžitě se jí sevřelo srdce starostí.

„Má paní, to jste nemusela. Postarala bych se o ni," zašeptala služebná, když uviděla lady, jak se sklání nad svou dcerkou.

Vzala ji do náručí dřív než její matka a na vysvětlenou dodala: „Už by potřebovala postýlku a klid domova. Dochází nám pro ni věci."

To Liliana chápala, byly už dlouho na cestě a holčička by neměla vyrůstat uprostřed stromů. Něžně dcerku políbila na čelo a k služebné dodala: „Snad se tam již brzo dostaneme."

A sledovala, jak se žena zručně stará o malou lady. Vykouzlilo jí to úsměv na tváři. Stále se strachovala, aby ji snad neunesla, ale čím dál častěji se ukazovalo, že to jsou jen její bláhové představy.

Ještě chvíli je pozorovala, a když už dívenčin hlásek slábnul, vydala se napít vody, než se konečně trochu prospí. Tiše našlapovala kolem spících mužů, a i když nikdo nevstal, byla si jistá, že o jejím pohybu dobře vědí. Lehce se dostala ke koni a konejšila ho s rukou na nozdrách, aby nevzbudil ostatní a vzala si z vaku láhev na pití.

„...nemusíš se ničeho bát. Už jsme v bezpečí," náhle k ní přilétl kousek rozhovoru, pronesený tichým hlasem.

Zamyšleně se rozhlédla kolem sebe. Nemohl to být nikdo jiný než Nana. Jiná žena tam spát nemohla. Ulehčeně se znovu napila. Nejspíš konejšila chlapečka.

„...musíš být silný. Je to důležité, Liame. Slibuji, že udělám všechno, co bude v mých silách, aby už ti nikdo neublížil."

Znovu si lokla, a i když nechtěla naslouchat, neubránila se těm slovům a věnovala jim pozornost. Věděla, že by neměla poslouchat cizí rozhovory, ale ani to ji neodradilo. Znovu si lokla a jemně pohladila zvíře po hřbetu.

„... tvůj tatínek nedovolí, aby se ti něco stalo. Laird Fergus je silný muž a nikoho k tobě nepustí..."

Dál však už žena neposlouchala. Šokovaně upustila vodu na zem a třeštila oči do tmy. To nemůže být pravda! To nemůže být syn jejího manžela. Těžce se opřela o koně, jako kdyby hledala oporu. To se jí musí jen zdát. Roztřeseně pohodila vlasy a zhluboka dýchala.

Ta slova se jí vracela s železnou pravidelností. Nemohla znamenat nic jiného, než že je Liam syn jejího muže! Bože, on jí to neřekl. Klidně dělal, že je vůbec neznal! Zapíral je před ní. Tak proto se tak dlouho nevraceli. Musel si s nimi přece promluvit, protože tady jen naléhal, aby mu řekla, co se stalo. Lhal jí, že je nezná! Ten mizera zatracený! Nechal ji, aby tápala v nejistotě.

Měl syna! Bylo to přímo ohromné sdělení. Je na něj určitě hrdý. Ona ho jen zklamala. Dala mu dceru a po tak dlouhé době. Přesto však jí to měl říct. Byla by v šoku, jako zrovna nyní, ale i tak to chtěla vědět.

Ten ještě uvidí, co to znamená, jí neříct takovou důležitou věc. Rozčíleně sebrala vodu a vrátila ji na místo, načež vyrazila svižným krokem k jejich ležení. Žádný spaní! Ona mu ukáže. Najednou byla dočista probraná, když se hnala k lóži svého muže. Jakmile tam byla, zamračila se na něj, když viděla, jak mu září na ústech spokojený úsměv. Tak tomu je konec. Na klidnou noc zapomeň, pomyslela si, když si sundala svůj pléd a začala s ním mydlit spícího lairda.

„Jak si jen mohl? Ty jeden zatracenče! Koukej vstávat!" hučela na něj a bylo jí už jedno, jestli někoho vzbudí nebo ne. Hodlala si vybít svou zlost na tom, komu patřila.

„Co se to děje?" zahuhlal stále spící muž unaveně.

„Co se děje? Co se děje? To se ptáš mě, drahý?" odsekla mu a švihla ho další ranou.

„Zatraceně," zahučel a zvedl ruce, aby se mohl bránit. Otevřel však zatím jen jedno oko.

„Liliano, vždyť je noc. Běž spát. Vyřešíme to ráno," zahučel a chytil konec plédu a dal si ho pod sebe, načež chtěl znovu spokojeně usnout.

To si myslel, že bude čekat do rána? To nikdy!

„Vstávej! Hned si promluvíme, ty lháři!" vyjekla a snažila se mu pléd vytrhnout, ale on ho držel pevně.

„V noci se nemluví, drahá, ale spí," zamrmlal z polospánku.

V tu chvíli však dívka pléd pustila, protože to očividně nepomáhalo a vrhla se na něj rovnou svou vlastní silou. Začala ho mydlit oběma rukama.

„Jak mám spát, když mi neřekneš nejdůležitější věci! Jak ti mám důvěřovat!" pokračovala rozzuřeně a využívala jeho neochotu se konečně probudit.

„Doufám, že tohle je jen sen, jinak budu opravdu rozzuřený," zahučel a už odevzdaně otevřel obě oči a jen těsně uhnul před její další ranou. Jeho drahá manželka se toho rozhodně nebála a její ruce mrštně udělovaly jednu ránu za druhou.

„Liliano, co se sakra děje, že to nepočká do rána?" otázal se už opravdu rozezleně, když jí chytil jednu ruku a snažil se polapit i druhou.

„Co se děje? Co myslíš?!" odsekla a začala trhat trávu a házela ji po něm.

„To bys měl říct ty mě!" pokračovala zuřivě.

Muž na ni nevěřícně hleděl, když ho trefila první dávka trávy. Musela se zbláznit. Jiné vysvětlení nemůže být. Co ji to zatraceně posedlo?

„Já? Netuším, co to do tebe vjelo, Liliano! Vzbudíš celý tábor!" prohodil nabroušeně a snažil se ji shodit k sobě dolů, ale jeho drahá choť mu lehce unikala a neustala v házení všeho možného, co našla na zemi.

„Netušíš?" zaječela hystericky společně s posledním trsem trávy.

To už se mu ji povedlo shodit na zem a sevřít ruce nad hlavou. Zuřivě po něm metala hromy blesky a snažila se mu vyvléknout, ale její druh byl již dokonale probuzen a nedovolil jí to.

„Uklidni se, Liliano! Co se stalo?" otázal se rozčíleně. Měřili se vražednými pohledy, než žena zaječela zoufale: „A co fakt, že máš syna? To si mi hodlal říct kdy?!"

Načež se přestala bránit a jen ho vraždila pohledem, takže dokonale viděla jeho reakci na svá slova. Manžel šokovaně vydechl a nevěřícně na ni zůstal hledět.

„Já a syna? Žádného nemám, Liliano!" vyhrkl nechápavě. Co to povídala. Kdyby měl syna, tak by to snad věděl ne? A on o ničem takovém neví. Má jen Rosemarie.

„Ale máš! Nedělej hloupého! Liam je tvůj syn! Takže už přestaň dělat, že nic nevíš!" odsekla rozčíleně. On si snad myslel, že mu tu jeho hru uvěří? Znovu mu začala bušit do hrudi, aby ho ze sebe shodila.

„To se za něj tak stydíš? Nebo mě hodláš vyměnit za jeho matku? Tak už zatraceně něco řekni! Víš, jaký to pro mě to bylo zjistit to naprosto náhodně!" zaječela a po tvářích se jí rozutekly slzy.

Co když už ji nechce a chce se vrátit k té ženě, co mu dala dědice? Co když ji miloval a teprve poté se tak uzavřel?

„Liliano, já o ničem nevím. O žádném synovi! To se ti muselo něco zdát!" vyhrkl rozhodně.

Než však mohl pokračovat, ozval se nejistý hlas Nany: „Lairde, vaše paní říká pravdu. Liam je váš syn."

V tu chvíli ustal jak pohyb rozlícené dámy, tak i jeho. Ohromeně se ohlédl na ženu, která na něj upírala vážný pohled. Hleděl na ni a z jejích očí mohl vyčíst, že si nedělá legraci a každé své slovo myslí smrtelně vážně.

Šokovaně se svezl na kolena a hleděl na malého chlapce, který se schovával za ženinou sukní. Tak on má syna? Ale jak to? To přece není možné! To by musel vědět.

„Jak by mohl být mým synem? Vždyť o něm nevím," prohodil v úžasu. Chtěl to všechno popřít, ale...

„Je váš syn, je to syn lady Felicity, kterou jste dřív znal. Setkávali jste se v lese u hranic vašeho panství. Nikdy vám neprozradila své jméno. Nemám pravdu?" pronesla žena rozhodně a Liliana sedíc na zemi hleděla z manžela a zpátky na ni.

On opravdu nic nevěděl? Netušil, že zachránil svého syna? Těžce oddechovala, když sledovala, jak muž hluboce přemýšlí. Jeho čelo bylo zvrásněné přemýšlivými vráskami.

„Vzpomínáte si na ni? Jednou už nepřišla, že ano?" pokračovala žena usilovně a v ten moment si Liliana všimla, jak se v tváři jejího muže mihlo poznání.

Opravdu to byla pravda. On o ničem nevěděl. Netušil, že je podruhé otcem. Kdo však byla žena, která mu povila dítě a on ji víckrát neviděl?

Co když ji miloval a teprve poté se z něj stal takový bručoun? Dolehla na ni nová realita. Ten malý klučina a jeho matka jí můžou vzít muže, kterého milovala. Už nešlo o to, že jí to neřekl. To nemohl, protože to nevěděl. Jenže co když bude chtít žít se svým synem a jeho matkou?

Těžce se jí dýchalo. Tolik novinek najednou. Už zmizel vztek, který ji popadl ve chvíli, kdy si myslela, že jí neřekl o dítěti. Nyní se v ní usídlil strach. Tohle bylo daleko horší. Obrátila se na patě a rozeběhla se pryč. Potřebovala být o samotě, aby dokázala strávit, co se dnes dozvěděla.

„Liliano!"

Nedbala na výkřik svého manžela. Neotočila se. Sám měl, o čem přemýšlet. Jen utíkala dál a dál. Do bezpečí.

****

„Znal jsem kdysi dívku, co by mohla odpovídat vašemu popisu, ale to nic neznamená! Proč bych měl věřit, že je to můj syn? Mohla ho mít s někým jiným. Kdyby ho měla se mnou, mohla klidně přijít. Nenechal bych ji v tom!" odsekl laird rozčíleně. Takhle si noc rozhodně nepředstavoval. Nejdřív byl málem umlácen a vzápětí se dozví, že netušil, že je otcem. Projel si vlasy roztřesenou rukou. Bylo toho na něj moc.

Sakra, jak je vůbec možné, že o svém synovi nevěděl? Kdyby byl jeho, tak mu to musela přijít přeci říct.

Žena si těžce povzdechla, když prohodila: „Od toho dne, kdy jste ji viděl naposledy, jsme nesměly opustit panství. Teprve nyní se nám povedlo uniknout. Přísahám na svůj život, že je Liam váš syn."

„To by mohl říct každý. To není žádný důkaz," konstatoval chladně.

Jak mohl věřit jen tak někomu? Vždyť tuto ženu viděl poprvé v životě. Všechno bylo tak neuvěřitelně zmatené. Po dlouhé době znovu slyšel o divožence, se kterou se sházel. O dívce, o které si myslel, že zmizela bez jediného slova rozloučení. Felicity, celé ty roky netušil její jméno, a právě to ho na ní lákalo. To tajemství dělalo jejich setkávání zajímavějším.

Konečně se po letech to jméno dozvěděl, zároveň společně s tím, že má syna.

„Pane, já vám přísahám! Lady Felicity mě poslala za lairdem Fergusem a to jste vy. Jste jeho otec. Prosím, věřte mi!" prosila žena zoufale, když viděla jeho chladnou tvář.

Jindy veselý Ian vážně položil ruku na přítelovo rameno a počkal, až na něj pohlédne.

Setkali se nezvykle vážnými pohledy, než pronesl: „Ty víš, že mluví pravdu. Ten klučina vypadá přesně jako ty, když si byl mladší. Je to tvůj syn a ty to víš!"

Načež mu sevřel rameno na znamení podpory. Jeho slova byla definitivní. Nebylo před nimi úniku.

Měl syna!

****                                                                                  Panství na hranicích Skotska a Anglie

Tolikrát tu tvář viděla, tolikrát byla nucena se na ni dívat a pociťovat strach. Jenže tentokrát navzdory stažené rozzlobené grimase, nic takového necítila. Cítila naopak jakési smíření. Jako kdyby nastala poslední bitva, která vše rozhodne.

„Ty mrcho! Lhala jsi mi do očí!" zařval muž a vrhnul se k ní s rukou zabalenou do pěsti. Bylo naprosto jasné, co má v plánu, a přesto se žena nehnula.

Jako kdyby jí nohy zarostly do země. Už se nedokázala ani bránit, ani prosit. Období pokory skončilo. Jen klidně hleděla do tváře netvora a čekala, až vykoná, pro co přišel.

Už ji víc zlomit nemohl. Její oči samy mluvily jejím příběhem, když se neskrčila a neprosila. Tolikrát prosila za sebe nebo za syna, ale nikdy to nepomohlo. Dnešní den byl ale jiný. Už se nehodlala krčit.

Muže tím dokonale zaskočila. Vždy každý křičel, prosil a omlouval se i za neexistující věci. I jeho žena to dělala, ať chránila sebe nebo toho malého kluka. Jenže tentokrát prostě jen čekala.

To ho zarazilo! Miloval strach vepsaný do tváří lidí, kteří věděli, že je potrestá. Jenže její byla dokonale nehybná jako socha. Zmátla ho. Vždy se před ním krčila, jak tedy bylo možné, že se ani nehnula a její oči mu hleděly až do duše?

„Myslíš si, že tě nepotrestám, protože neprosíš, má drahá? Tak to si nemysli. Tvrdě zaplatíš za svůj vzdor k mé osobě. Zapomněla si snad, co tě už potkalo?" zařval zlostně a pevně ji chytil za ramena a zatřásl s ní, jako kdyby byla hadrová panenka.

Vztek v něm znovu rostl, když ani nevypískla bolestí, ale jen mu mlčky hleděla do očí. Co to na něj zatraceně zkouší? Myslí si, že změknul? Tak to nikdy.

Prudce ji udeřil přes tvář, až bolestivě zasténala a nespadla jen díky tomu, že se stihla chytit okna.

„Zaplatíš za vzdor, Felicity! Tvrdě a nekompromisně. A jakmile mí muži přivedou zpět Liama, budeš pozorovat i jak trpí on, kvůli tobě!" pronesl chladně a hleděl na ni s povýšeným výrazem.

Zaplatí oba, že se pokusili ho obejít. Prudce ji strhl na zem, až vykřikla bolestí, ale neprosila. Nebránila se. Jen se složila na zem a nechala jeho nohy, ruce, aby jí působily bolest. Její rty nepromluvily jediné slůvko pomoci. Rukama si chránila hlavu, ale nehnula se. Jeho ústa se zkřivila nenávistí.

„Tak ty neprosíš? Ale to bys měla, drahá. Jinak nepřestanu!" zasyčel při dalším úderu do břicha. Žena zasténala, ale přesto pozvedla hlavu a na tváři se jí objevil úsměv. Opravdu ona se na něj usmívala. Ret měla roztržený od jeho rány, ale přesto se usmívala.

„Už nikdy prosit nebudu!" pronesla chladně.

To ho dostalo do varu. Ona se mu vysmívala! To si myslí, že jí neublíží? Je tak naivní, po takové době.

Rozzuřeně ji vytáhl na nohy a přirazil ji ke zdi a chytil pod krkem.

„Vysmíváš se mi? Myslíš si snad, že když tu není ten pacholek, že máš navrch, drahá?" zasyčel a přitlačil na krk.

„Mohl bych tě rovnou zabít, copak si zapomněla, jaký jsem?" poznamenal nevzrušeně a dál ji svíral. Žena se mu snažila vyvinout, jak jí docházel dech, ale to už uvolnil sevření.

„Tvůj život je v mých rukou, takže by ses měla starat o to, abych byl spokojený."

Po těch slovech ji pustil, až se bez opory složila na zem. Znechuceně ji pozoroval. Byla tak slabá a bezmocná, ale přesto se před ním neplazila. To se však brzy změní. Již za pár chvil uzná, kdo má její život ve svých rukou. Nehodlal jen tak skončit. Chtěl ji trýznit a způsobit jí bolest. Měl na to právo. Znovu se mu vzepřela a dostala z panství jeho syna. Za něco takového zaplatí. Nenechá ji, aby si myslela, že si může dělat, co chce. To nikdy.

Žena se stěží držela na nohou, na které se vyhrabala i přes bolest v těle. Nehodlala se před ním krčit. Už ne. Liam i Nana jsou v bezpečí, už nikoho nemusela chránit. Mohla si dovolit ohrozit sama sebe. Stejně věděla, že k tomuhle jednoho dne dojde. Byla naprosto klidná. Věděla, že její syn bude v bezpečí se svým otcem, a to pro ni bylo hlavní.

Klidně čelila jeho nemilosrdnému pohledu, když ji zatáhl za vlasy, až bolestivě zasténala. Působil jí bolest a než se mohla vzpamatovat, vytáhl z opasku pistoli.

Na okamžiku se jí při pohledu na zbraň zatmělo před očima. Musela se zhluboka nadechnout, aby se uklidnila. Chtěla žít, ale zároveň nedokázala unést další dny v tomto stavu.

Věděla, proč ji vytáhl. Chtěl, aby se rozklepala a konečně prosila o milost. V první chvíli to opravdu chtěla udělat. Bála se. Pociťovala však strach od chvíle, kdy věděla, že přijde a ona bude trpět. Žila ve strachu tak dlouho, že už si ani nevzpomínala na dny, kdy byl svět prozářený smíchem. A právě to ji donutilo, zadívat se na zbraň v jeho rukou jinýma očima. Proč by se jí vlastně měla bát? Nemohla jí přinést nic horšího, než zažila. Vlastně by ji mohla vysvobodit z tohohle pekla jednou pro vždy. Ona pro ni byla vysvobozením. Strach pomalu ustupoval do pozadí, zatlačován jejím přáním.

To už ji namířil na ni a dál ji pevně držel vlasy v hrsti.

„Už budeš prosit, že?" zahučel chladně.

Ovšem ona to neudělala. Naopak vykřikla i přes bolest, kterou jí působil, ohnivě: „Konečně! Konečně to udělejte! Stiskněte spoušť, čekám na to. Udělejte to, co chcete. Já to přímo vítám. Zabijte mě. Zastřelte. Zmáčkněte spoušť!"

Neprosila o život! Naopak ho přímo vyzývala, aby spoušť zmáčknul. Chtěla, aby to skončil. Bylo by to pro ni vysvobození.

V rychlosti, že ji ani nestačil nic udělat, mu sevřela ruce kolem pistole a klidně si ji namířila na místo, kde jí tlouklo srdce. Přitlačila si tam zbraň a pohlédla mu do očí.

„Tak to udělejte!" vydechla a její hlas byl plný zoufalství a prosby. Nechtěla už nic než usnout navždy!

„Ubijte mě! Už mi je to jedno! Udělejte to a pak už budu volná," pokračovala tichým hlasem, který v sobě skrýval všechna možná příkoří, která zažila za svůj krátký život.

Muž na ni zíral jako na zjevení. Jeho pohled kmital mezi ní a zbraní. Vzápětí se však probral, vytrhl jí pistoli a zařval:

„Myslíš, že z toho tak lehce vyvázneš? Nikdy! Tebe nezabiju. Můžu však místo tebe zabít tvé poddané. Budou trpět a umírat jen kvůli tobě!"

„Tak ať! Už tu dávno nejsem paní! Nemůžu to ovlivnit!" zasyčela chladně. Načež se mu zadívala do očí a plivla mu mezi ně.

„A mám pro vás ještě jednu novinku! Pořádně se podržte! Byl jste hlupák. Liam nikdy nebyl vaším synem! Byla jsem těhotná dřív, než jsme se poprvé potkali," zasyčela nenávistně a oči se jí zablyštěly v napolo šíleném úsměvu.

Prozradila mu tajemství, které před ním skrývala celou tu dobu. Konečně mu to mohla vrátit. Ponížila ho.

„Obelstila jsem vás! Nikdy jste nepochyboval o mém těhotenství. Už tenkrát jsem se vám smála, jak jste hloupý. Liam má štěstí. Jeho otec je lepší člověk než vy," pokračovala opovržlivě, zatímco na ni muž nevěřícně hleděl. Vypadal jako by do něj udeřil hrom. To přece nemohla myslet vážně!

Na chvíli zaváhal, a to se mu stalo osudným. Žena toho využila. Prudce se na něj vrhla a šla po zbrani. Chtěla mu ublížit, jako on ubližoval jí! Chtěla, aby trpěl! Aby nemohl doufat v dobro!

Muž to nečekal a zakolísal, čehož využila a zbraň odlétla daleko od nich, zatímco oni spadli na zem. Byl to bolestivý dopad, ale dívka dopadla na muže. Oči jí zářily náhlou zuřivostí. Už nebude oběť! Znovu ne!

„Vychovával jste cizí dítě! Dítě, které nebylo vaše! Jaký je to pocit?" zasyčela nenávistně a všechny emoce, které uzavřela do svého nitra, všechny křivdy, které musela přežít vypluly najevo!

To už ji muž uchopil za vlasy a zařval: „Ty mrcho! Za tohle zaplatíš a ten kluk taky, jen co ho mí lidi přivedou zpět."

„Kdo je ten parchant, jeho otec?"

Tvrdě ji ze sebe shodil a dostal pod sebe. Žena se bránila, škrábala, ale on byl silnější.

„Kdo to je?!" zařval ji do obličeje a tvrdě ji uhodil.

Felicity se však nevzdávala. Jako kdyby jí obklopil nový příval sil, udeřila hlavou o hlavu tak tvrdě, až se jí málem zatmělo před očima. Udržela se však a jakmile povolil sevření dostala se zpod něj a k jeho šoku mu sevřela krk.

„To se nikdy nedozvíte! Budete žít navždy v nevědomosti!" zasyčela nenávistně a zesílila své sevření na jeho krku.

„Mrcho!" zasyčel skrz vzduch, načež ji prudce shodil a tím uvolnil svůj krk. Její ruce musely pustit svůj cíl, když spadla na zem.

Bolestivě zasténala, jak se uhodila, ale to už její oči uviděly nedaleko ležet zbraň. Jednala impulzivně. Vrhla se k ní ve stejný okamžik jako Roger.

Stačilo jen pár vteřin a komnatou se rozezněl výstřel, který otřásl zdmi temného domu a po něm následoval dopad těla na zem.

****