Moc se omlouvám, že tato kapitola trvala tak dlouho, ale psaní mě netěšilo a všechno, co se mi povedlo napsat, se mi nelíbilo. Ale konečně jsem dokázala něco napsat, tak doufám, že i přes to dlouhé čekání se vám bude kapitolka líbit. 

****                                                                                                                                           Skotsko Fergus    

„Neslyšíte něco?" otázal se starostlivě nově krátce ustanovený laird, když ostrým pohledem prohledával blízké okolí.

Přestal si utahovat ze svého přítele, který najednou chápal, jak se zbavit povinnosti a škádlil se se svou ženou.

Ian ustal ve smíchu, protože k jeho smyslům něco proniklo. Nevěděl přesně, co to bylo, že ho to postavilo do pozoru. Možná zašelestění větru. Nebo tichý výkřik ptáka. Netušil, ale vždycky dal na svůj instinkt. Nikdy ho nezklamal a nejednou mu zachránil život. Veselí zmizelo z jeho tváře a usadil se mu na ní ostražitý pohled, kterým projížděl prostředí lesa.

Jeho otázka však Ferguse vůbec nezajímala, protože se zrovna nakláněl ke své ženě, a něco jí šeptal do ucha, zatímco ona se tiše smála.

„Fergusi! Zatraceně soustřeď se! Něco slyším!" vyjel na něj rozčíleně, protože už si byl jist, že se mu to jen nezdálo. Něco, co nepatřilo mezi lesní klid, dolehlo k jeho uším.

Jeho přítel se na něj uráčil pohlédnout až po několika napjatých minutách a teprve potom nevzrušeně pokrčil rameny, jako kdyby to gesto řeklo vše.

Ještě chvíli mlčel, než k tomu dodal: „Nyní je to tvoje zodpovědnost, ne má. Já jsem jen obyčejný Skot, a ne vůdce."

Ian na něj zůstal zírat. On si snad myslel, že žertuje, nebo že ho zkouší. Jinak by přece nebylo možné, aby s ním jeho prohlášení ani nehnulo. Tak rychle se zhostit nové role nemohl, vždyť bylo naprosto jasné, že si z něj neutahuje.

Tiše zaklel a zatnul ruce do pěstí. Něco slyšel. Byl si tím jist!

To už se na něj druhý muž pobaveně ušklíbl a dodal: „Starej se!"

Načež objal svoji ženu a zamumlal jí do ucha: „Proč jsem to jen nezkusil už dřív. Nic nedělání se mi zalíbilo."

Liliana se na něj zakřenila, když se k němu otočila. Nečekala, že se té role tak zhostí, ale nemohla říct, že by se jí to nelíbilo. Poslední úsek cesty byl neuvěřitelně pozorný, až si chvílemi nebyla ani jistá, jestli to není jen sen. V tom by si totiž dokázala představit, že jejího chotě přestane zajímat titul a bude mít oči jen pro ni a jejich dcerku.

Nyní mu věnovala usměvavý pohled, když ho cvrnkla do nosu a její rty se pootevřely.

„Asi ses bál, že by se ti to moc zalíbilo!" poškádlila ho něžně a pohledem zkontrolovala dcerku, kterou na svém koni vezla služebná.

Zdálo se, že se to holčičce líbí. Nevypadala, že by ji něco trápilo. Ležela ženě v náručí a očička jí kmitaly sem a tam. Žádný pláč, jen tiché pobrukování bylo slyšet. Liliana si přitom pohledu, oddechla. Hlavní pro ni bylo, že její dcerka se cítila v bezpečí a neplakala. Nezdálo se, že by se bála, nebo ji něco trápilo.

„Nejspíš!" odvětil s koutkem úst pobaveně zvednutým, když se k ní nahnul s jasným úmyslem získat její polibek.

Nestačil to však udělat. Žena mu položila prst na ústa a zavrtěla hlavou, což dávalo jasně najevo, že nic takového se konat nebude a její slova to potvrdily s konečnou platnosti: „Takže bys nyní mohl své dceři dokazovat svou náklonost i jinde než v naší komnatě."

„Bohužel, drahá, na to je ještě brzy. Sotva jsem začal poznávat krásy volnosti a na takový krok se ještě necítím," konstatoval suše.

Ta představa se mu ani trochu nelíbila. Jistě, nyní nebyl lairdem, ale to bylo jen na chvíli. Ovšem předvádění jeho dcerky před celým klanem by mělo trvalé důsledky, a to si ještě neuměl představit. Zatím si užíval pomyslné svobody a nechal svého přítele, aby se snažil. Nejspíš ho zkoušel tím, že dělal, jakože někde něco slyšel, aby ho provokoval. Jenže on se jen tak nenechá podvést...

Spokojeně se kolem sebe rozhlédl a užíval si, že nenesl za ostatní zodpovědnost. Nyní se o to musel starat jeho přítel. On se tím mohl jen bavit.

Jenže to si myslel jen do chvíle, kdy i on uslyšel něco, co do klidné krajiny nepatřilo. Rázem se přestal vychvalovat a z tváře mu zmizel náznak úsměvu. Odtáhl se od ženy a upřel chladný zrak do přírody.

Okamžitě pocítila tu změnu. Z jejího manžela zmizela lehkost a pobavení. Tvář se mu zachmuřila. Jediným pohybem pobídl koně do klusu, přičemž zrak mu bloudil všude okolo, než dohnali druhého muže, který se také tvářil vážně.

„Zdá se, že se před námi opravdu něco děje!" poznamenal s chladným pohledem, kterým se snažil proniknout temným lesem. Už si byl jist, že není něco v pořádku. Les sám ukazoval, že v něm již není bezpečno. Ptáci odlétali z korun větví, jako kdyby prchali. To nebylo dobré znamení.

Liliana se otřásla, když si uvědomila, že se doopravdy něco děje. Oba zachmuření muži byli dost jasnou odpovědí na její nevyřčené otázky. Něco se dělo. Přestalo tu být bezpečno. Už byl konec smíchu a škádlení. Znovu se její muž změnil ve vůdce, který myslí chladně a rozhodně. Pro potěšení a škádlení tu nebylo místo.

Snažila se také něco zaslechnout, ale ač se snažila sebevíc, neslyšela vůbec nic. Neměla tak vycvičené uši jako muži kolem ní.

I ostatní Skoti se přestali smát a škádlit. Stali se z nich vážní bojovníci, když chladnými zraky sledovali okolí. To jí na pocitu bezpečí nepřidalo.

„Co se děje? Kdo tam je?" vyhrkla vystrašeně a dožadovala se odpovědi od svého manžela.

Ten ji ovšem nevnímal. Komunikoval s druhým mužem, zatímco ostatní se přesunuli tak, aby ženy a dítě byly uprostřed sevřeného útvaru. Chránili slabší pohlaví ze všech stran. Museli zajistit hlavně jejich bezpečí.

Pryč bylo škádlení a smích. Celou skupinu provázelo ostražité ticho. Všem docházelo, že před nimi je nějaké nebezpečí, a jelikož mezi sebou měli slabší pohlaví, tak se do neznáma nemohli jen tak vrhnout. To by bylo moc nebezpečné a ohrozily by ženy.

Fergus vážným pohledem sledoval cestu před nimi a nejspíš naslouchal okolním zvukům. Liliana se k němu přivinula ještě blíž. Nechtěla, aby to byla pravda. Žádné nebezpečí. Chtěla jen dostat svou rodinu do bezpečí. Copak toho chtěla tolik? Její zrak se upřel na poklad jejího života. Na její dcerku. Copak jí osud nedopřeje klidný život?

Znovu nemůže být odtržena od svého dítěte. Tentokrát už ne! Nedovolí, aby se jí cokoli stalo. Nikdo už je nerozdělí! Jejího dítěte se nikdo ani nedotkne. Leda přes její mrtvolu.

„Briane, zůstaneš tu s mou dcerou, ženou a služebnou. Nehnete se odsud, ať se děje cokoliv. Ručíš mi za ně vlastním životem! My s ostatními pojedeme zjistit, co to je před námi," rozhodl chladným hlasem její manžel a než se vůbec mohla nadechnout, lehce ji sundal z koně a pohladil po vlasech.

„Ochraňuj naši dcerku," zamumlal, když se jí vážně zadíval do očí.

Liliana těžce polkla, když si uvědomila, že už se dávno rozhodl. Nediskutoval. Jen jí to oznámil v jediné minutě, ve které neměla šanci se vzpamatovat. Rychle ho chytila za ruku a donutila ho, aby na ni shlédl z hřbetu svého koně. Naléhavost z jejího pohledu přímo čišela, když se mu dívala do očí.

„Vezmi mě s sebou! Nechci tu zůstat a nevědět, co se s tebou děje. Znovu se nechci bát, že nás osud rozdělí! Když tu budu čekat, zešílím starostí o tebe! Prosím! Brian se o Rosemarie dokáže postarat," vyhrkla hlasem plné zoufalé prosby a zvedla k němu oči plné vášně a odhodlání. Nechtěla čekat v tichu a strachu, zatímco jejímu muži se může cokoli stát.

„Nikdy! Jasně jsem řekl, že tu zůstaneš, maličká. Nemůžu se rozptylovat tím, že bych musel hlídat, kde jsi."

„Ani bys o mně nevěděl! Mohla bych pomoc!" dodala rozhodně a ukázala na sedlovou brašnu, přes kterou visel luk a šípy. Uměla se bránit. Zastřelila by kohokoliv, kdo by se k ní, nebo k němu přiblížil.

Ve svém horování ani nezaslechla přiškrcený smích Malcolma, který mu vyšel z úst při představě, že lady pojede s nimi a bude se jim snažit pomoci s lukem a šípy. Moc dobře si její umění pamatoval a nemyslel si, že by jim to pomohlo. Spíše naopak.

Její manžel o tom ovšem nehodlal diskutovat. Jen na ni upřel vážný pohled a rozkazovačně prohodil: „Věděl, až moc dobře! Každou setinu bych se musel bát, že po tobě někdo střelí, nebo sekne. Zestárl bych tak o dvacet let. Tudíž moje odpověď je jasná! Zůstaneš tu, a to je moje konečné slovo."

Poté zvedl zrak k Brianovi a klidně dodal: „Dávám ti to tu na povel, Briane! Tak to nezkaz!"

Víc nemusel říkat. Bylo v tom jasné poselství. Jestli zklame, ponese za svůj čin následky. Chladný pohled, který slova doprovázel, jim dodával patřičný důraz.

A tak, než se jeho drahá mohla vzpamatovat, aby také něco řekla, otočil koně a pobídl ho do klusu, aniž by jí věnoval další pohled. V krátké vzdálenosti ho následovali dva další věrní Skoti. Byli jako tiší a vražední jezdci. Ani se nenadála a už jí zmizeli z dohledu mezi větvemi stromů a keřů.

Liliana za nimi vystrašeně hleděla. Vždyť v té dálce se mohl skrývat kdokoliv. Možná další lord Lucas, který je chtěl rozdělit. Nebo někdo daleko horší. Kousla se do rtu a její oči dál sledovaly místo, kde naposledy viděla mizející postavy.

Předtucha, která ji pohladila jako vánek větru, ji zamrazila. Proč jen měla pocit, že se něco špatného stane? Vždyť jejího sebevědomého manžela nedokáže jen tak někdo porazit. Naopak to on dostane ostatní na kolena, aniž by se zapotil. Je víc než dobrý bojovník. Často se tím vychloubal, a nikdo proti tomu nemohl nic říct, protože to byla pravda.

„Má paní?"

Na něj si jen tak někdo netroufne. Už svým vzezřením působí hrozivě. Přesto, že to moc dobře věděla, nemohla svému srdci poručit. Třáslo se jí v hrudi strachy o muže, kterému dávalo všechnu svou lásku. Dobře si pamatovalo nedávný strach, kdy málem uvěřila tomu, že už nikdy neuvidí ani své dítě, natož manžela.

Otřásla se při té vzpomínce a pohledem znovu zabloudila mezi stromy. Jako kdyby mohla vidět skrz ně a poznat, že je její milý v bezpečí. Nic takového však nemohla. Nedokázala proniknout zrakem větvemi, ani nedokázala slyšet kopyta koní. Musela tu čekat v naprosté nevědomosti.

Kdyby tam byla s ním, mohla by mu pomoci. Bojovala by s ním a dohlédla na to, aby se mu nic nestalo. Jenže takhle musela tápat v nejistotě a bát se o jejich životy. Na vlastní kůži už poznala, jak jsou tyto lesy nebezpečné.

„Budou v pořádku, lady," pronikl k ní konečně hlas Briana, který stál za ní.

Ani nezaznamenala chvíli, kdy seskočil z koně a došel k ní. Byla tak zamyšlená, že nevnímala, co se dělo kolem ní. Byla příliš soustředěná na starosti, které si dělala o svého muže. Nyní se otočila se a zahleděla se na svého hlídače. Při pohledu na jeho jistotu vepsanou ve tváři mu chtěla opravdu věřit. Opravdu chtěla! Jenže Skotsko byla nebezpečná země a ona už se poučila, že bezpečí zde není samozřejmostí.

Zadívala se za něj a zrak jí padl na opuštěného koně. Kdyby se k němu dostala, mohla by jet za nimi a být nápomocná. Než však stačila vymyslet nějaký plán, mladík ji pobaveně přerušil: „Má paní, ani na to nemyslete. Nikam nepojedete! Váš muž mi nařídil, že zůstanete zde, a tak se také stane!"

Jako kdyby jí četl myšlenky. Zakabonila se na něj, ale on jí věnoval úsměv a klidně sevřel v rukou uzdu koně. Vypadal, jako kdyby si myslel, že se k němu s pozvednutými sukněmi rozeběhne a provaz mu vytrhne. No, nemohla říct, že by ji to ani na chvíli nenapadlo. Napadlo...

„Briane, no tak jen se koukneme z dálky, abychom...,"

„Ne!"

„Ani si mě nevšimnou! Co kdyby potřebovali odlákat pozornost?"

„Pak by to určitě nechtěli po vás, má paní," konstatoval suše a nedbal na úsměv, kterým se ho snažila obměkčit.

Najednou se zdálo, že je vůči jejímu kouzlu odolný. Dřív stačilo jedno kouzelné zamrkání a snažil se jí vyhovět. Nyní ho to vůbec neohromilo. Spíš vypadal, jako kdyby zadržoval smích. Nechápala, jak bylo možné, že se tak změnil během jedné jediné cesty.

„Naopak! Já si myslím, že by byli rádi, kdybych odvedla pozornost našeho nepřítele. Ženu by rozhodně nečekali a zaskočilo by je to, což by můj manžel mohl využít ve svůj prospěch," vedla si dál svou a nenápadně se posunovala ke koni služebné, která v náručí houpala její dcerku a zhluboka se nadechovala čerstvého vzduchu.

„Má paní, vy jste snad dospěla k závěru, že dokud jste tu nebyla, nic jsme nevyhráli? To si myslíte, že jsme se jen stěží udrželi naživu? Nabízíte svou pomoc, jako kdybychom nic nezvládli bez vás! Jak si myslíte, že jsme tu přežívali, než jste se objevila?"

„To by mě taky zajímalo, jak jste bez mé pomoci přežili," odsekla napruženě.

„Děláte stále ty samé chyby!" dodala zoufalým tónem, jako že nemá cenu mu něco vysvětlovat.

Mladík si z toho ovšem nic nedělal, jen jí s koněm zastoupil cestu, která směřovala k dalšímu volnému koni a otázal se pobaveně: „Chyby? A to jaké, lady? Hořím zvědavostí!"

„Nechcete pomoc od žen, přitom je to naprosto logické. Nepřítel by nikdy nevěřil, že je žena natolik inteligentní, aby je porazila!" vyhrkla se sebejistým výrazem. Byla si jistá, že ho svou odpovědí musela dostat do úzkých.

No... po dalším střetnutí jejich očí to tak ale moc nevypadalo. Mladík jen stěží zadržoval smích. No to snad ne! To nemůže myslet vážně! On se jí smál! Přitom mu právě sdělila strategii k nezaplacení. Neuvěřitelné. Tady se člověk nikomu nezavděčí.

Uraženě se od něj otočila, přičemž jí pohled znovu zabloudil mezi stromy a starost se vrátila s novou silou. Netušila, co se tam může dít. Co když to byla past? Byla naprosto odříznutá od místa dění, a to ji děsilo! Bylo to, jako kdyby se propadli do země. Kolem ní bylo mrazivé ticho, které přerušoval jen smích Briana, žvatlání její dcerky a konejšení služebné. Nic však neznělo jako výkřiky boje, nebo hlas jejího manžela. Prostě nic! Nedávali jí jediné znamení a ona se jen propadala do větší a větší nejistoty.

Copak nemohli v klidu dojet na panství a žít jen pro to, aby vychovali jejich dcerku? Opravdu toho chtěla tolik?

Zamyšleně sledovala vzdálenost od místa, kde stála až ke keřům, kde její manžel a jeho druzi zmizeli. V hlavě se jí honilo, zda by tam dokázala doběhnout dřív, než by ji dostihl její strážce. Kdyby využila okamžiku překvapení, možná by se tam ztratila. Jenže beze zbraně to bylo zbytečné. Nemohla by nikomu pomoci, kdyby vtrhla do bitvy neozbrojená. Jen by je všechny ohrozila.

Nenápadně se otočila, aby prozkoumala, kde je její luk a šípy. A teprve v tu chvíli si uvědomila, že jsou na koni, na kterém odjel její drahý choť. Tudíž byly naprosto mimo její dosah. Sakra! To se mohlo stát jen jí!

Byla beze zbraně a bez koně, což moc nadějně na záchranou misi nevypadalo. Spíš vůbec! No... sice by mohla v lese popadnout nějakou větev a nějak ukecat ty pronásledovatele, ale...

„Ani na to nemyslete, lady. Dohonil bych vás po pár krocích," ozval se za ní pobavený hlas Briana.

Rozčíleně se otočila a chtěla mu do očí tvrdit, že něco takového ji ani nenapadlo. Než se však stihla nadechnout, aby to pronesla, vložil jí do rukou Rosemarie. Překvapeně se zarazila a jakmile se zadívala do očí své malé holčičky, zapomněla na vztek a na svůj geniální plán.

Něžně sevřela dcerku v náručí a pousmála se. Nechtěla, aby z ní její dítě vycítilo strach o tatínka. Byla to tak hodná dívenka, celou cestu neplakala, jako kdyby tušila, že jedou domů. Jemně houpala Rosemarie v náručí, aby se cítila v bezpečí. Byla přece u své maminky, takže se nemusela ničeho bát. Ona by nedovolila, aby se jí něco stalo. To nikdy!

Po nějaké chvíli však zvedla hlavu a věnovala mladíkovi vražedný pohled.

„To bylo zákeřné! Já vím, že si to udělal naschvál! Víš, že Rosemarie mě tu spolehlivě zadrží," vydechla rozčíleně, avšak Brian si z toho nic nedělal. Za své chování se rozhodně nestyděl, protože jí věnoval křivý úsměv.

„Druhá varianta byla, má paní, přivázat vás ke stromu. Chcete snad zvolit tu?" pronesl uličnicky a ona jen vydechla nad tou opovážlivostí. Tohle byl úplně jiný mladík, než který s ní odjížděl do neznáma!

„To bys neudělal!" odporovala napruženě. Ovšem když se k ní s klidnou tváří začal přibližovat, už si svou odpovědí nebyla tak jistá. Ještě chvíli čekala, že se zastaví, ale když se tak nestalo, nejistě ustoupila.

„To si nedovolíš!"

Mladík se však zastavil až těsně před ní a prohodil nevzrušeně: „Kdyby to byla jediná možnost, jak dodržet rozkaz, pak ano. Váš muž mi přikázal, abyste byly v bezpečí, a to za každou cenu dodržím. Takže doufám, že mi to nebudete stěžovat."

Liliana ho rozčíleně pozorovala. Jeho tón byl pevný a jasný. Byla na něm vidět změna, kterou prošel. Dřív byl nejistý mladík, ale nyní se stal dospělým mužem. Za jiných okolností by mu to ze srdce přála, ale zrovna v tuto chvíli by se jí hodil dřívější Brian.

„Briane, než jsme se dostali na tuto výpravu, byl jsi jiný. Nyní jsi až otravně zodpovědný a rozhodný!"

„A za to vám patří můj dík, má lady. Kdybych s vámi neodjel, nemusel bych se rozhodovat o smrtelně důležitých věcech a nedonutilo by mě to, ze sebe dostat to nejlepší. Nyní už se nenechám ostatními zatlačovat. Jsem stejně dobrý jako ostatní bojovníci," prohodil vážně a uklonil se jí. Jistě přála mu, aby nebyl ve stínu starších bojovníků, ale proč zrovna nyní? Proč nemohl počkat s tímhle objevem, až budou zpět na panství?

Než se však mohla nad tím pořádně zamyslet, její dcerka tiše zanaříkala. V tu chvíli žena zapomenula na svůj hněv či problémy a měla oči jen pro svou malou roztomilou holčičku. Když nemohla pomoci svému muži, ani sobě samé, mohla se postarat, aby se její jediné dítě cítilo v bezpečí.

****

Ujíždět proti neznámému nebezpečí, které člověk neumí pojmenovat, není zrovna nejradostnější událost. Kdekdo by se toho děsil a pociťoval strach. To však nebyl případ mohutného Skota, který se znovu ujal vedení. Fergus ujížděl v čele a s chladnou rozhodností naslouchal okolním jevům. Na jeho odhodlané tváři nebyl ani náznak strachu. Byl rozhodnutý se nebezpečí postavit tváří v tvář a postarat se o to, aby se víckrát nic takového neopakovalo.

Nehodlal však padnout do nějaké pasti. Nemohl si být jist, že to není další pokus ho zabít, a proto hodlal postupovat opatrněji než dřív. Nechtěl, aby se nepřítel jen přiblížil k místu, kde čekala jeho žena. Musel tedy nejdříve prověřit situaci a pak se teprve rozhodnout, co udělá v dalším kroku.

Jakmile projel dalším křovím, které na něj i koně zaútočilo svými ostny, přerušil jeho počínání ostrý výkřik. Okamžitě prudkým pohybem zastavil koně a pohlédl směrem, odkud se zvuk ozval. Krev mu ztuhla v žilách. Tohle nebylo dobré! Vůbec! Bylo to slyšet až příliš živě.

Do té chvíli si mohl myslet, že jsou všichni přecitlivělí a slyší nebezpečí i tam, kde není. Jenže tento zvuk, který pronikl do nitra všech mužů a zarazil je svou naléhavostí, potvrzoval jejich nejhorší obavy. Před nimi byla žena v ohrožení, a to nebylo nic dobrého.

„Zdá se, že se zde opravdu něco děje," pronesl nahlas jejich obavy jako první Malcolm, jehož ruka nyní pevně svírala meč a oči byly plné odhodlání. Nikdo ze skotských pánů nehodlal tolerovat násilí na ženě. Ten, kdo si něco takového dovolil, se mohl bát jejich hněvu.

Bavič skupiny dovedl koně až k nim a jediný se stále usmíval i přesto, že ti kdo ho znali delší dobu, věděli, že za plamínky smíchu se hromadí vztek na netvora, který si dovolil vztáhnout ruku na něžné pohlaví.

Vesele se na ně zašklebil a nechal svůj humor zazářit: „Třeba to nebude tak hrozné. Můžou to být milí lidé."

Načež seskočil z koně a ostrým krokem se vydal kolem svého pána a zvíře vedl za sebou.

„Já se na to kouknu zblízka!"

„A co takhle si nejdřív poslechnout můj návrh?" zasyčel laird rozčíleně, když ho přítel naprosto přehlížel. To si nemůže dovolovat. On je znovu pánem a vůdcem. Jeho názor je ten hlavní.

„Můj je lepší. Takže mi nemusíš děkovat. Já se bez toho obejdu!" zavolal na něj se smíchem a pokračoval dál. Zatímco jeho velitel mu jen nevěřícně hleděl na záda.

„Neloudej se, příteli, musíme pomoci lidem v nesnázích," houkl na něj, aniž by se otočil. Jeho krok neztratil ráznost, i když tvář zářila úsměvem. Dokázal zabít nepřítele a u toho si z něj utahovat. Neuměl se nebavit, protože každý den mohl být posledním a on si chtěl užít každou minutu ze života, který mu byl dán.

„Hlavně, jestli to bude žena, co?" dodal za ním ironicky jeho veledůležitý pán.

Když ty slova slyšel známý sukničkář, neváhal zastavit svůj krok a otočit se na něj jen proto, aby se na něj zakřenil.

„Úplně si mi vzal slova z úst, můj pane. Ženy jsou tak vděčné za záchranu. Ne, jako muži. Ti jsou nevděčná čeládka. Ale ženy... ach, z té vděčnosti může člověk žít celé měsíce," povzdechl si zasněně. Tohle bylo jeho. Ženy, to téma bylo tak nevyčerpatelné. Už se těšil na vděčnost, která ho již brzo čeká. S pozvednutím koutků úst se věnoval své cestě za novým dobrodružstvím.

Fergus ho rozzuřeně pozoroval. On prostě neumí být vážný! Prostě ne! To je neuvěřitelné! Myslí jen na ženské.

Tudíž bylo jen dílem okamžiku, než pobídl koně do klusu a předjel svého muže o hodný kus cesty a teprve poté seskočil na zem. Chtěl mu srazit hřebínek, ovšem když se jejich oči střetly, nemohl se pokochat pohledem na naštvaného přítele, protože narazil jen na jeho vysmátou tvář.

Zafuněl zlostí. Zatracený Ian! Vždycky mu musí odporovat. Ať už slovy, nebo výrazy!

Nyní se nemohl rozptylovat tím zatracencem. Mohla to být past a oni všichni mohli během několika minut umřít a tohle by byla jejich poslední cesta. Musel se soustředit, aby zachránili ženu dřív, než bude pozdě. Na hádky si můžou udělat čas později, až se dostanou všichni do bezpečí.

„Nechte toho! Přestaňte! Zmizte!" jeho váhání přerušil táhlý výkřik a hned za ním následoval výstřel.

Tentokrát už nebylo možné váhat. Tady šlo o život. Někdo ohrožoval neznámou dámu pistolí. To už se nedalo odpustit. Byl to naprosto hanebný čin.

Všichni tři se setkali pohledy a na jeden zátah vytáhli meče. Rázem se z nich stali bojovníci, kteří nehodlali tolerovat násilí na ženách. Vtípky ustaly a nastal ještě větší spěch než předtím. Běželi a táhli koně za sebou. Nedbali na popínavé rostliny. Jen se prosekali k místu, kde bylo vidět ven z lesa. Jejich bystré oči zkoumali každý kousek, strom i rostlinu. Hledali cokoli, co by se dalo využít.

Fergus vrazil opratě koně Ianovi a rychle, tiše se prodíral dál. Musel zjistit, jak se situace vyvíjí. Nemůžou tam padnout bez rozmyslu. Tak by nepomohli vůbec nikomu.

Rozhrnul další větev a konečně viděl, co se na mýtině před ním děje. Se zachmuřeným výrazem pozoroval muže, kteří se hnali za ujíždějící ženou na koni. Ta byla skloněná nad hřbetem koně. Vypadalo to, že se k němu vinula ze zoufalství. Nejspíš neměla jinou volbu, jak se bránit napadání neznámých mužů.

Byl si skoro jist, že to po ní stříleli a k jeho úlevě se zdálo, že se netrefili. Nyní už nemají jedinou šanci. On jim ukáže, jak se vyjadřuje respekt k ženě, až budou litovat dne, kdy se zde ukázali.

Už se chtěl vrátit k ostatním, když v tom si všiml něčeho, co ho šokovalo. Teprve když se pořádně zadíval na ženu, všiml si, že před ní na koni někdo sedí. Někdo, koho chránila vlastním tělem. Znovu zaostřil a v tu chvíli poznal, že v jejím náručí se krčí chlapec.

Zatraceně, zaklel v duchu zděšeně, když si uvědomil, že je v tom namočené i takhle malé dítě.

Rychle spočítal, kolik tam je nájezdníků. Bylo jich nejméně sedm, což nebylo pro ně tři zrovna výhodné. Ovšem skoro nikdy nebojoval ve výhodě. Spíš to bylo vždycky naopak. Kdy naposledy to byl vyrovnaný boj? Pevněji sevřel zbraň v rukou, když se útočník snažil ženu udeřit. Zatnul zuby. Tak to teda ne. Za to zaplatí! Nikdo nebude beztrestně ohrožovat ženu a dítě.

Víc už nevnímal. Obrátil se zády a rychle se vrátil ke svým mužům. Vnímal jejich starostlivé výrazy, ale nenechal je promluvit. Nesměli se zdržovat. Čas nemilosrdně utíkal. Přejel je chladným pohledem, načež jim pochmurně sdělil nynější situaci a také plán, který hodlal využít.

****

Záchrana nevinných začala! Stačilo jedno prudké trhnutí uzdy, klapot kopyt a skok skrz lesní křoviny.

Rázem již jezdec s koněm byl vydán pohledu nepřítele, a společně s ním zazněl výkřik: „Stůjte!"

Laird věděl, že jeho hlas se musel rozlehnout po celém údolí, když s koněm přejel kopec a vystavil se tak zrakům neznámých neřádů. Moc dobře jeho křik slyšeli a okamžitě ustali ve svých pohybech a do jednoho zvedli zraky vzhůru, aby na něj zůstali ohromeně hledět. Nejspíš nečekali žádné potíže. Jejich výrazy byly změtí šoku, zmatenosti a vzteku. Nemohli pochopit, že je někdo vyrušuje. Vždyť nikdo nemá právo plést se do jejich věcí. Rozzlobeně hleděli na bojovníka, který se je opovážil vyrušit.

Tyčil se na koni a jasně si uvědomoval, že působí majestátným dojmem, a to také byla jeho výhoda. Rychlým pohledem přejel situaci. Žena i dítě už neseděly na koni. Naopak žena kolem sebe máchala klackem a chlapce držela za sebou. Bylo více než jasné, že to stihl v poslední možné chvíli. Na další váhání již nebyl čas.

Jedním pohybem vytáhl meč z pochvy, až se zbraň zaleskla ve slunci svojí majestátností, a s bojovým výkřikem se vrhl do jejich klubka. Nehodlal se zdržovat a něco jim vysvětlovat. Potřeboval moment překvapení a ten se mu zatím dařil přesně podle plánu. Muži pod ním na něj totiž zírali jako na zjevení, když se k nim se zbraní ruce a divokým výrazem blížil.

„Kdo jste? Co chcete?"

„K čertu!"

„Nějaký blázen!"

„Zmizte odsud!"

Vykřikovali vyděšení násilníci, když v naprostém ohromení sledovali, jak se na ně řítí neznámý mohutný Skot.

Zavládl mezi nimi chaos. Něco takového nečekali. Nikoho z nich by nikdy nenapadlo, že by se do jejich úkolu přimotal válečník, který vypadal, že v sobě moc pochopení nemá. Jindy by se nebáli nějakého ztraceného válečníka, ale Fergusův výraz působil tak chladným dojmem, že se jim strach zakousl do těla dřív, než se mohli vzchopit.

A přesně takový dojem vůdce klanu chtěl vzbudit. Potřeboval využít jejich zmatku a nechápavosti. Věděl totiž, že jakmile si uvědomí svou výhodu, bude to velmi nerovný boj. Cítil, jak mu tělem proudí adrenalin a vzrušení. Boj! Miloval ho. Cítit v rukou zbraň byl neuvěřitelný pocit a on si ho vychutnával až do dna. Byl připraven si vypořádat účty s těmito lotry a v boji si je pořádně podat. Jen ať zaplatí za ohrožování žen a dětí.

„Chyťte tu ženskou a dítě! Já se o něj postarám," zaslechl vzápětí rozkaz tmavovlasého muže se škaredým pohledem. Nejspíš to byl jejich velitel, protože se jako první dostal z šoku a strachu. Už se mu leskly oči a bylo jasné, že si uvědomil, že oni mají přesilu, takže se bát nemusí.

No, uvidíme, chlapče, kdo nakonec prohraje, pomyslel si skotský vůdce s chladným úsměvem, když k němu dojel a jejich zbraně se zkřížily. Oba po sobě házeli vražednými pohledy a oháněli se zbraněmi s jasnou snahou toho druhého zranit. Fergus se lehce bránil jeho ranám a přitom sledoval, co dělají ostatní. Nesměl dopustit, aby se dostali k ženě a tomu chlapci moc blízko.

„Neměl byste se plést do věcí, do kterých vám nic není," vykřikl jeho protivník nenávistně při další ráně.

„Berte to tak, že nenávidím pohled na sedm mužů, kteří si dovolují na ženu s dítětem," odvětil konverzačně a útočně po něm sekl, že měl jeho protivník, co dělat, aby uhnul.

To bylo přesně, co skotský vůdce potřeboval. Viděl, že se ostatní muži kromě jednoho, co se mu snažil dostat do zad a moc se mu to nedařilo, hnali za ženou. Uhnul s koněm a zapískal na prsty. Jeho protivník na něj nechápavě zíral, ale dlouho tápat nemusel. Než se nadál, z různých stran vyjeli tři muži lairda s krvelačnými zbraněmi v rukou a pustili se do boje.

„Zatraceně," zaklel muž bojující s ním, když si uvědomil, že nemají, co dělat jen s jedním, ale dokonce se čtyřmi. Na okamžik vypadal otřeseně, ale vzápětí se vzpamatoval.

Pevněji sevřel zbraň a znovu zaútočil jak mečem, tak i slovy: „Nás je víc. Nemáte jedinou šanci. Překvapili jste nás, to přiznávám, ale to vás nezachrání. Stejně vás porazíme. Padnete pro nic za nic. Je to uprchlice a náš pán ji chce zpátky, aby ji potrestal."

Načež najednou dodal laskavě: „My jen plníme rozkazy. Nechceme vám nic udělat. Je to uprchlice, musí být potrestána. Přece nechcete bránit zákonu."

Tak změna taktiky? Zajímavé! Jakože jsou na jedné lodi. Můžou si přeci pomoci...

No to nebylo nic pro Ferguse. Nikdy neměnil své rozhodnutí a už vůbec se nebratříčkoval jen tak s někým. Obzvlášť ne s mužem s tak podlým výrazem.

Zkřížil s ním znovu meč, až z něj odlétly jiskry a nastal čas na to, zkusit, kdo je silnější.

„Nebráním zákonu. Sám se přesvědčím, co je pravda a co lež. Teprve poté se rozhodnu, co udělám. Jsem výše postavený než vy. Jsem laird, zatímco vy jste nikdo! Takže když se teď vzdáte přestanu mít chuť vás všechny nabodnout na kopí. Být vámi rozmyslel bych si to!" pronesl nevzrušeně, přičemž stačil s koněm uhnout na stranu, když se na něj zezadu chtěl vrhnout další nepřítel.

Ten nečekal, že bude odhalen, takže prudce narazil do druhého muže a s výkřikem sletěl z koně a stáhl sebou svého vůdce.

To už však laird nesledoval a rozjel se na pomoc ženě, kterou se právě dva muži snažili naložit na koně. Poháněl svého oře, přičemž popadl z boty nůž a přivřel oko. Musel se trefit na první pokus. Další už nebude možný. Nesmí trefit ženu, což se zdálo téměř nemožné. Jak se s nimi prala, stále se měnily jejich pozice, a tak bylo těžší odhadnout správný čas na hod.

„A já vám říkám, že mečem se takhle nemáchá. Co to je za úroveň? U nás se vždycky sekalo takhle. Bože, ty dnešní výmysly," uslyšel vůdce klanu hlas Iana, který s veselým úsměvem bojoval na zemi hned se dvěma muži, a když kolem něj projel, ještě mu stačil zamávat, aniž by se tím ohrozil před nepřítelem. Ten si prostě uměl poradit, a to jen s úsměvem a veselými průpovídkami.

Fergus odrazil dalšího nepřítele, který se mu vetřel do zorného pole.

Ovšem druhého už nedokázal jen tak odrazit, a tak byl nucen seskočit z koně, aby se výpadu vyhnul. Shodil druhého muže sebou na zem a pevně sevřel prsty kolem jeho zbraně, kterou se mu snažil podříznout krk. Držel ji pevně a nutil svého útočníka, aby přestal usilovat o jeho život. Znovu se převalili a tentokrát byl dole laird.

„Neměli jste se do toho plést!" zasyčel muž, který se začal usmívat, protože si myslel, že má šanci na vítězství.

Mohutný Skot mu dal naději tím, že trochu povolil stisk, jako kdyby už nemohl, a zbavil ho tak opatrnosti. A pak když to nejméně čekal, prudce udeřil čelem do jeho. Nepřítelem to otřáslo, že zařval bolestí a jeho stisk okamžitě povolil.

Toho ihned využil, skulil ho nešetrně ze sebe a plochou stranou mečem ho udeřil do spánku.

„A je klid," zamumlal si, když se posadil a jen taktak se uhnul dalšímu, který se po něm z koně ohnal mečem. Uskočil a sebral ze země nůž, který mu upadl při zápolení a jedním hodem ho po něm mrskl.

Už se zdálo, že jeho zbraň zapadne v zapomnění, protože minula toho, komu měla být věnovaná, ale ještě tu byl Ian...

Ten vesele uhnul svému protivníkovi a bez problémů mezi tím chytil dýku do holých rukou a hodil po svém nepříteli.

„Díky, lairde. To jsem přesně potřeboval," zavolal vesele nazpátek.

To už si však vysoce postavený muž všiml, že ženu posadili na koně. Zaklel a vyskočil na nohy. Nesměl jim dovolit uniknout. Neměl však čím by je zarazil. Mečem by je nikdy netrefil. Rychle se rozhlížel kolem sebe, když v tom mu zrak spočinul na omráčeném muži.

Navíc nečekal a sklonil se k raněnému. Rychle ho šacoval a již vzápětí se mu v rukou zaleskla dýka. Lehce ji povážil v rukou a víc se tím nezabýval. Neměl čas myslet! Musel jednat. Načež se zvedl a jedním pohybem zbraní mrštil k muži, který se snažil s ženou ujet.

Jen co vypustil smrtící zbraň, zapískal a rozeběhl se za nimi. Nemusel čekat dlouho a stejně jako nůž našel svůj cíl v zádech nepřítele, který stačil jen nevěřícně zachroptět, jeho kůň našel svého pána, jenž se na něj lehce vyhoupl a už uháněl za ženou, která vyděšeně křičela, když na ni padl mrtvý muž. Zvíře také znepokojilo nehybné tělo na jeho hřbetě. Nejdřív jen pofrkával, ale když se břemena nezbavil, zaržál a postavil se na zadní.

To už je Fergus dostihl a zachytil padající ženu dřív, než ji mohl pohřbít kůň či mrtvý muž. Jedním pohybem ji přetáhl za sebe.

Víc se nezdržoval a už s ní uháněl pryč od mrtvého. Cítil křečovitý stisk na své hrudi, jak ho žena svírala. Tiskla se k němu jako tonoucí stébla.

Otočil se na ni a vážně se otázal: „Jste zraněná?"

Žena za ním se nejspíš třásla strachy, když zašeptala: „N-e."

Po jejích slovech se mu ulevilo. Aspoň, že jí nestačili nic udělat. Za to by zaplatili ještě horším hněvem než nyní.

To už se však rozhlédl po bojišti a rázem jeho tvář zkameněla. Situace se vůbec nevyvíjela dobře. Sice většina jejich protivníků ležela na zemi zraněna nebo mrtva, avšak z toho se radovat nemohl, protože vůdce bandy těch zloduchů před sebou svíral chlapce a na krku mu držel meč.

Parchant, zaklel v duchu, když vedl koně blíž k ohnisku střetu. Nemohl ho nechat, aby dítěti ublížil. Nenechá ho vyhrát. Za ubližování nevinným bude potrestán.

Ihned pocítil chvíli, kdy si žena chlapce také všimla. Její ruce kolem jeho pasu ztuhly a na záda mu dopadlo její zděšené zalkání. Načež se pokusila seskočit z koně, ale muž odhadl její krok dřív, než ho provedla, a tak ji stačil zarazit. Pevně ji za sebou přidržel a otočil se.

„Prosím! Musím mu pomoci!" vydechla hrdlem staženým strachem a svírala ho, tak pevně, až jí zbělely ruce námahou.

Byl bez sebe hrůzou. Viděl jí to na očích. Bála se o chlapce. Nic jiného ji nezajímalo. Klidně by tam vtrhla, jen aby ho dostala do bezpečí. Tím odhodláním mu připomněla jeho ženu. Byla stejná. Pro Rosemarie by udělala všechno na světě. Jenže nyní by to svou aktivitou jen zhoršila. Proto jí pevně sevřel ramena a zahleděl se jí pevně do očí.

„Copak jsem už nedokázal, že vám ani chlapci nechci ublížit? Věřte mi! Nic se mu nestane," pronesl chladně a s výrazem se kterým doma uděloval rozkazy.

Nesmí dovolit, aby se tam hrdinně vrhla a ten parchant měl pak všechny trumfy v rukou. To nedovolí. Jestli se ten budižkničemu myslí, že ho přelstil, tak to se mýlí. On už mu srazí řemínek. On je laird a nenechá se jen tak někým porazit. Nikdy!

Žena se na něj dlouze zahleděla a v očích se jí zrcadlily všechny obavy, starosti a nedůvěra. Bála se důvěřovat cizinci, ale neměla na vybranou. Vždyť měl pravdu, vrhl se do boje, po kterém mu nic nebylo. Nemusel to dělat. Riskoval kvůli cizí ženě a dítěti. Víc už nepotřebovala vědět, aby přikývla a nechala to na něm.

Muž odhodlaně dojel k Ianovi a vrhl po něm jedním znepokojeným pohledem.

„Nemůžeme nic dělat, když ho takhle drží," zamumlal nejistě jeho jindy veselý přítel. Kolem úst měl nyní vrásky starostí. I jemu dělala starost nynější situace.

„Jeden hod by nepomohl?" otázal se Fergus, ale druhý muž zavrtěl hlavou ještě dřív, než to dokončil.

„Ne, jen by si toho všiml a stihl by chlapci ublížit," zahučel.

Tohle nebylo dobré. Ani trochu. Měli sice jen jednoho soupeře, ostatní se snažili dostat na nohy, ale moc se jim to nedařilo, ale on měl chlapce. Byl to jeho triumf. Věděl, že nebudou riskovat zranění dítěte.

„Okamžitě mi vydejte tu ženu a já tomu chlapci neublížím," vykřikl nepřítel sebevědomě, protože si byl jist své výhody. Nyní stálo štěstí na jeho straně. Ti zatracení bojovníci musí splnit jeho rozkazy. Cítil, jak se mu šíří moc po celém těle. Byl v bezpečí, a dostane pro, co přišel a bude odměněn. Svým zraněným společníkům nevěnoval jediný pohled.

Laird si povzdechl a hodil otěže svého koně Ianovi, načež seskočil na zem.

„Myslím, že sám víte, že to nemohu udělat, protože jim stejně hodláte ublížit," konstatoval, když se k němu začal přibližovat s prázdnýma rukama. Meč na začátku odhodil nevzrušeně do trávy.

Potřeboval, aby se jeho sok cítil bezpečně a udělal chybu.

Muž se přestal vítězně usmívat a začal těkat pohledem mezi lairdem a ostatními. Začal být nervózní. Ten velký Skot se nezdál vůbec pokorný, i přesto že on sám držel zbraň. Horní ret se mu zachvěl. To vůbec nešlo, jak chtěl.

„Jen plním příkaz svého pána. Mám je oba přivést zpět! Vy jste nás bezdůvodně napadli!" vyhrkl odvážně, ale ruka se zbraní na chlapcově hrdle se mu začínala třást. Už si nebyl tak jist, že je ve výhodě.

Manžel Liliany se klidně sunul krok za krokem blíž s rukama nad hlavou.

„Váš rozkaz byl jim ublížit? Tato žena volala o pomoc, a i kdyby utekla z panství, má na to právo. Zde nejsou otroci, ale svobodní lidé, a když se rozhodnou odejít, je to jejich věc. Proto slyšte toto, beru tuto ženu i dítě pod svou ochranu," pronesl klidným hlasem, ale nespouštěl zrak z chlapcova hrdla.

„Jestli uděláte ještě krok, zabiju ho!" vyjekl muž chladně, ale když si Fergus všiml jeho zaváhání, byl si jist, že ho nezabije. Nejspíš dostal rozkaz přivézt kluka v pořádku.

To byla výhoda pro ně, i přesto že neměli nikoho v záloze, kdo by se mu dostal do zad a skolil ho. Všichni stáli před ním a nemohli ho obejít, aniž by si toho nevšiml.

„Dobrá, už se ani nehnu! Ovšem tohle je dost zbabělé chování. Ohrožovat dítě se mi nezdá správné. Měli bychom si o čest, kdo ženu a dítě doprovodí, zabojovat. To by bylo čestné konání. Myslím, že je to dost dobrá nabídka. Jistě, mohl bych nechat některého ze svých mužů, aby vám proklál krk nožem, ale jsem milostivý a dávám vám tuhle šanci," pokračoval nevzrušeně a sledoval ho pohledem, ze kterého jeho nepřítel nemohl nic vyčíst.

Než však mohl druhý muž promluvit, Fergus zaznamenal pohyb v lese za vyděračem. Zamrazilo ho. Kdo to může být? Vždyť všichni jeho muži byli s ním. Neměl nikoho v záloze. A kdyby byl někdo v lese, tak by jim snad pomohl dřív ne?

Zamyslel se a vzápětí ho něco napadlo. Myšlenka mu prolétla hlavou a dech se mu zadrhl. Ne, to by neudělala! Určitě ne! Přikázal jí neopustit dítě a úkryt. Jistě by se jen tak nevrhla do nebezpečí. To by neudělala!

Ovšem jaká je pravděpodobnost, že je tam někdo cizí? Nové ohrožení? Skoro žádná. Kdyby ano, dávno by jim pomohli, nebo zmizeli. Pravděpodobnější by byla přítomnost jeho neposlušné ženy.

„Nic by po mně nehodili, protože by tím ohrozili to dítě. Nejsem blbec. Mě jen tak neoklamete. Takže nyní mám pro vás návrh já, nebudete nás pronásledovat a já ho nezabiju," vyhrkl muž s hranou odvahou.

„To jsem si nemyslel, že jste zbabělec," odvětil Fergus nevzrušeně a v duchu zuřil, že se tam v lese pohybovala nejspíš jeho žena.

Jen co pomine nebezpečí, tak jí pořádně vyčiní. Ta si týden nesedne! Takovou neposlušnost nebude trpět! Co ji to zatraceně napadlo? Proč jen mě nikdy neposlechne? Copak je to tak těžké?

„Je mi jasné, že ta vaše šance by byla výhodnější pro vás. Já raději zmizím aspoň s chlapcem. Můj pán si tu ženu najde sám," dodal důrazně a na okamžik vrhl slibující pohled na ženu, která se až otřásla hrůzou a jen ruka Iana ji zarazila, aby se nevrhla za chlapečkem.

„Vydržte!" uklidňoval ji druhý Skot, který jí věnoval chlácholivý úsměv.

Když se muž začal sunout pozadu pryč od nich, nikdo z nich se ani nehnul. Museli mu dát pocit vítězství, aby nečekal zradu. Teprve až uvěří, že má naději, mohou zasáhnout. Navíc jim v lese mohla pomoc Liliana. Byl si skoro jist, že je to ona. Nikdo jiný to být nemohl.

Jakmile zloduch dosáhl na úroveň prvního stromu, přes ústa mu přelétl vychytralý úsměv. Byl si jist úspěchem stejně jako Malcolm, který v rukou držel dýku. Tu hodlal na pokyn svého pána vypustit, jakmile bude zbraň dál od chlapcova krku.

Nic takového ovšem udělat nestihl, protože se stalo něco nečekaného. Naprosto všechny to překvapilo. Sledovali muže, jak se posouval pozadu do lesa, když v tom se náhle zapotácel, a dřív, než se skácel na zem, byla mu z jedné strany vytržena zbraň a z druhé chlapec. Muž padl na zem s nechápavým výkřikem, který po ráně pěstí ustal, protože omdlel.

Stalo se to tak rychle, že i laird zůstal jen zírat. To snad ani nemohlo být možné. Ale bylo...

V tu chvíli, kdy se z lesa vynořili jejich staří známí, si uvědomil, že svou ženu tentokrát obviňoval neprávem. Ulevilo se mu. Byla tedy stále s Brianem a v bezpečí.

„To jsme se jich na dlouho nezbavili," slyšel za sebou mohutný Skot Malcolmovo zaskuhrání a musel se jeho nedostatku nadšení usmát. Z lesa se k nim totiž blížili lupiči, se kterými se rozloučili jen před několika dny.

Na rtech se mu usadil úsměv, když se jeho pohled střetl s vůdcem té zlodějské bandy, který nesl otřeseného chlapce.

Zloděj sklonil hlavu na důkaz jeho úcty a poznamenal: „Zdá se, že bez nás byste si neporadili, že, pane. Přišli jsme v pravý čas."

„Měli jsme plán, než jste se tam přitočili," poznamenal chladně. Rozhodně jim nepotřeboval zvětšovat sebevědomí, dokud nezjistí, co je donutilo jet za nimi.

„To jste si dlouho své lupičství neužili, pánové. Tak brzy jsem vás nečekal," dodal škodolibě a převzal od zloděje chlapce. Ten měl celé tváře mokré od slzy a nyní upíral nejistý pohled na mohutného Skota.

„Bojovníci nepláčou!" přikázal mu laird tvrdě a ignoroval přítelovu poznámku, že jemu ho rozhodně dávat neměli.

Klučina na něj hleděl a vypadal, že se rozpláče ještě víc. To se však nestalo, jako kdyby ho právě ten ostrý tón probral a on přestal natahovat a otřel si nos.

„Já neblečím!" ohradil se bojovně a vyšpulil bradu, aby ho ten obr nemohl urážet. On nebyl žádný mrňous!

Fergus spokojeně pokynul hlavou. Takhle se mu to líbí. Pláč nikdy nic nespravil. Jen ať se snaží být bojovníkem už v tak mladém věku. On svého syna bude cepovat od narození. Bude to bojovník tělem i duší.

Načež ho dal do náručí ženě, která k němu vztahovala zoufalé paže. Nejspíš se potřebovala ujistit, že to doopravdy skončilo a je v bezpečí. Sevřela ho v náručí a rozplakala se úlevou.

„Ach bože, tolik jsem se o tebe bála vzlyk... vzlyk.... Vzlyk," rozeštkala se a vinula ho k sobě víc a víc.

Laird se od nich otočil a prohodil k lupičům, kteří tam nejistě stáli.

„Když už jste tady, můžete nám pomoci přivázat ty, co jsou jen zranění ke stromům. Možná budeme mít později nějaké otázky," přikázal jim chladně. Později bude čas na to, aby zjistil, proč se za nimi vydali.

Nyní ho už poháněla touha sevřít svou ženu v náručí a políbit dcerku na čelo.

****