Tak nejspíš nejdelší kapitola je na světě. Tak se snad někdy dočtete na konec.  Trochu jsem se rozepsala. Mimoto mě zajímá, jaká je vaše nejoblíbenější postava? Už jich tu máme opravdu hodně. Tak krásné počtení.

„Tak jak jste se rozhodli?" prohodil nevzrušeně muž, který se honosil nejvyšším titulem ze všech přítomných.

Promluvil tato slova při pohledu na shromážděné lupiče, kteří ho vytáhli ven z tepla hospody. Očividně se jim tam už tolik nelíbilo, což bylo způsobeno tím, že nechtěli potkat starého pána, kterého se pokusili okrást, a nakonec z toho vyšli jako vítězové. Stařec jim to však všem nemohl zapomenout a dával své nepřátelství okatě najevo. Mohutný Skot si toho sice vůbec nevšímal, ale jim to neušlo, a tak raději trávili čas jinde.

Vůdce okrádající bandy se zamračil a vystoupil před své muže, kteří se tvářili, jako kdyby byli na pohřbu. Ty zakaboněné obličeje mířily přímo na Ferguse, ale ten si z nich nic nedělal jako z většiny věcí ve svém životě. Zbytečně by se rozčiloval a na to měl moc dobrou náladu.

Dal jim na rozmyšlenou dokonce víc než jen jeden den, jak původně plánoval, protože mu jeho drahá choť s něžným úsměvem vysvětlila, že na takovéto závažné rozhodnutí potřebují delší dobu, tak se nechal přesvědčit a věnoval jim celý týden. Ovšem nyní už nehodlal déle čekat a chtěl znát jejich odpověď.

„Rozhodli jsme se, že vaši nabídku nemůžeme přijmout, lairde. Jsou to pro nás moc tvrdé podmínky," dostal ze sebe konečně vůdce lupičů a jeho muži souhlasně mručeli.

„Je to příliš tvrdý trest!"

„Je to naše přirozenost!"

„Nemůžeme se toho ze dne na den vzdát!"

„Vždyť už tady nesmíme krást a nedá se to skoro přežít!" vyjekl jeden ze zločinců zoufalým hlasem a přišel až před jejich odpůrce, načež pokračoval hlasem, ze kterého zaznívala hysterie: „Už jsem třikrát musel vracet věci, co jsem nevědomky ukradl! Byla to skoro jako fyzická bolest!"

A zase o krok ustoupil, jako kdyby se bál, že okrade dokonce i tohoto výše postaveného muže. Tohle potvrzení se potvrdilo, když si zoufale dal ruce za záda a obezřetně ustupoval.

„Jak myslíte. Pak se však na mé území vrátit nemůžete. Neohrozím své poddané. Spoléhají na mě a nemůžu jim zpět přivézt lupiče. Je mi líto. Takové byly mé podmínky," odvětil chladně muž, který určoval pravidla.

Dal jim na výběr a bylo jen na nich, jak se rozhodnou. Neměl jim, co jiného nabídnout, když se nechtěli vzdát svého „skvělého" řemesla. Když je dostal ze svého území, byl by hlupák, kdyby je pustil zpět. A to on rozhodně nebyl. Kdyby se vzdali lupičství, klidně by je přijmul do svého klanu, v tomto případě však museli zůstat na tomhle území.

Velitel zločinců se zatvářil zdrceně. Načež se rozhodl ještě neházet naději za krk. Rozhodně pokročil dvěma kroky až před lairda a pokusil se smlouvat: „Nešlo by, že bychom se vrátili a vy byste dělal, že o tom nevíte, pane? Drželi bychom se daleko od vašeho panství! Vůbec byste nevěděl, kde jsme!"

„Nenápadní bychom byli!"

„Nikdo by si nás s vámi nespojil!"

„Ani koutkem oka byste nás nezahlédl!"

Dušovali se jeden po druhém a rychle podporovali svého velitele. Dal jim naději a v očích jim zazářila naděje. Třeba by přece jenom měli šanci...

„Ne! To by nešlo! Nemůžu dělat, že o vás nevím, když vím! Buď se staňte kovářem, či podkoním..."

„No fuj!"

„Práce bléé!"

„Nikdy!"

„Dělá se mi zle!"

„Poctivá práce? Nikdy!"

Všichni se otřásli odporem, což muže před nimi dost pobavilo. Vypadali, jako kdyby si mysleli, že práce je něco špatného. A podle jejich výrazů to byl přesně jejich názor. Muž jen pokrčil rameny. Jejich smůla. Měli naději na klidný a bezpečný život, když nechtějí tak ne.

Zvedl ruku, aby přerušil jejich zhnusení, a když na něj upřeli vážné pohledy, prohodil: „Pak vám přeji hodně štěstí v tomto kraji. Ve vašem vlastním zájmu doufám, že se jen tak nesetkáte se zdejším lairdem. Ten je k takovým, jako jste vy ještě méně tolerantní než já."

Načež se otočil a udělal tři kroky zpět ke dveřím.

Než je však mohl otevřít, rozmyslel si to. Zarazil se a zůstal stát zády k nim. Když však promluvil, znělo to jako kdyby to říkal proti své vůli: „Pokud byste však chtěli můj návrh přijmout, víte, kde mě najít. Má nabídka platí stále."

S tím vešel do hostince a zmizel v něm.

****

Po týdnu mužovi kapitulace, konečně prosadil svou. Už mu nikdo nemohl odporovat! Dokonce i kořenářka nemohla nic říct, protože mladíkův stav už nebyl tak vážný a mohl jet na koni. Ne, že by se jí to líbilo, to rozhodně ne! Jenže neměla pádné argumenty, aby jeho počínání zarazila. Na jednoduchou otázku, zda muž může cestovat, nemohla odpovědět záporně, protože by lhala. Ovšem její dodatek, že by bylo lepší ještě počkat, zapadnul v lairdově rozkazu brzkého odjezdu. Víc se o ni nezajímal.

Dostal svou odpověď, a to mu stačilo. Avšak přece jenom se otočil na mladíka v posteli a otázal se ho chladně: „Můžeš jet na koni, Briane?"

Bylo to od něj zvláštní, když už měl pomyslné povolení od kořenářky, ovšem zase taková výhra to nebyla. Jeho zamračený a napůl vražedný výraz nedával moc možností k odpovědi. Mladý muž s obvazem kolem hrudníku to moc dobře věděl. Sice se cítil mnohem lépe než těsně po zranění. No, také předtím div neumřel. Avšak že by se chtěl několik dní vláčet v sedle, to se tedy říct nedalo. V posteli a v teple to bylo lepší, jenže výraz jeho pána mu dával málo možností. Buď řekne ano a laird možná zapomene na jeho odjezd s lady Lilianou, nebo řekne ne a rovnou může říct i ano, protože mu to připomene.

Tudíž neměl na výběr. Musel kapitulovat, ale i to se dalo udělat s bravurou. Proto pozvedl hrdě bradu a poznamenal: „Cítím se mnohem lépe, pane. Můžeme vyrazit, jakmile budete chtít."

Kořenářka se ještě snažila něco namítnout a provázela mohutného Skota sveřepým pohledem a doufala, že si toho všimne a přehodnotí své rozhodnutí. No... to se samozřejmě nestalo. Ženu naprosto ignoroval, jako kdyby dávno odešla a jen uděloval rozkazy na zítřejší odjezd. Oči mu zaplály rozhodností.

Konečně pojedou domů a jeho klan bude mít zpět svého vůdce. Těch škod, které nejspíš na panství nalezne, bude dost. Uměl si to představit. Všechny je zapřáhne do práce, aby si nemysleli, že se všechno udělá samo. Musí vše připravit na zimu, aby je nikdo z nepřátelských klanů nemohl zaskočit.

Liliana jen s úsměvem sledovala, jak se manžel s chutí pustil do komandování. Konečně se dočkal a očividně nehodlal dopustit žádné zdržení. Je pravda, že se divila, že nakonec ustoupil jejich naléhání, ale byla za to vděčná. Noha už ji skoro ani nebolela a Rosemarie si užila dostatek času, aby poznávala svoji matku a bručounského otce.

Nevadil jí tedy brzký odjezd, jen se jí nelíbilo, že by jejich dcerka tak malinká a křehká měla absolvovat jízdu na koni. Vždyť miminko by mělo jet pohodlněji, a ne takhle nebezpečně.

Moc dobře věděla, že v Anglii dámy jezdily jedině kočáry, a to by byl nejlepší prostředek, kterým by její dcerka měla cestovat. Tam by byla v teple a v bezpečí. Když ovšem svému muži navrhla, zda by ho nesehnal, podíval se na ni, jako kdyby se zbláznila. Nemohl uvěřit tomu, co po něm chtěla. To určitě nemohla myslet vážně. Takhle ho příšerně urazit.

Musel se přeslechnout, jinak to nebylo možné, proto se otázal: „Co si říkala, maličká?"

Jeho tón nezněl obzvlášť mile, a když jeho sladká manželka s nevinným úsměvem po druhé pronesla to hrozné slovo, které se mu zaráželo až do břicha svou odporností, měl pocit, že se mu to musí zdát. To přece jeho choť nemohla myslet vážně!

„Liliano, jsme Skoti! Nejezdíme kočáry!" vyhrkl nechápavě a uraženě zároveň, přičemž poslední slovo skoro vyplivl, jako kdyby to byla nějaká nadávka.

„Proč ne? Vždyť jsou tak praktické!" prohodila nevinně. V této situaci by to bylo nejlepší. Její děťátko by díky němu mělo pohodlnou cestu, a to bylo přece to hlavní.

No... její manžel si to ovšem nemyslel, protože vypadal ještě rozzlobenější než před chvílí.

„To přece nemůžeš myslet vážně! Kočárem? Nikdy!" zaburácel nevěřícně. Načež začal přecházet sem a tam, jako kdyby chtěl rozchodit hněv, který se v něm zvedal. Moc se mu to avšak nedařilo, jelikož jeho oči kolem sebe stále metaly blesky.

Když si však všiml, že stále mají publikum, jedním ostrým rozkazem vyhodil na chodbu kořenářku, jež se nenechala dlouho pobízet a Brianovi také doporučil odchod.

Liliana se ovšem nenechala zastrašit. Znala svého muže velmi dobře a věděla, že se nemá čeho bát. Mohl pouštět hrůzu, ale nikdy by jí neublížil, proto se svého stanoviska nehodlala jen tak vzdát. Musela ho zkusit o svém rozhodnutí aspoň přesvědčit.

Dala si ruce v bok a rozhodně odsekla: „Ano, kočárem. Nechápu, proč se při tom slově tváříš, jako kdyby si měl každou chvíli omdlít. Pro Rosemarie by to bylo nejlepší. Copak nechápeš, že takové handrkování sem a tam není dobré pro naši dceru?"

Očividně to nechápal! Dál se na ni totiž díval, jako kdyby ho po jejích slovech všechno zabolelo. Jako kdyby do něj bodala jeho vlastní zbraní.

Ještě chvíli přecházel po místnosti, než se zhluboka nadechl a pak se jí to snažil svým chladným a rozhodným hlasem vysvětlit: „Skoti jezdí na koni. Prosím tě, drahá, kdyby nás někdo uviděl s kočárem, moje pověst zde by byla úplně v koncích a naprosto každý by si na můj klan dovolil. Tvůj návrh by byl naší ostudou. Rosemarie je moje dcera, správná Skotka. Tu cestu zvládne."

A tvářil se jako kdyby tím vše vysvětlil, protože se vrátil k připravování věcí na cestu. Byl si jist, že se o tom přestane bavit, když jí to rozumnými důvody vysvětlil, proč to nejde.

Žena houpala holčičku a vrtěla hlavou. To ho vůbec nezajímalo bezpečí jeho dcery? Myslel jen na svou pověst? Tak to teda ne! Takhle by to nešlo.

„V kočáře by byla ve větším bezpečí, a to by pro tebe mělo být hlavní, můj pane!"

Muž tiše zaklel a hodil na zem vak s věcmi, až to zadunělo. Teprve poté se k ní otočil a podrážděně ji přejel varovným pohledem.

„Prosím tě, už toho nech, maličká. Nejsme líní Angličané, kteří nejspíš neznají jízdu na koni. My na rozdíl od nich jezdíme na koních a ty blbosti jako kočáry tu nikdo nepoužívá. Bože, kočárem! Neuvěřitelné. Taková hloupost! Naše dítě něco tak strašného nepotřebuje! A tím končím toto hloupé povídání. Raději si zabal. Odjíždíme, co nejdříve," odsekl muž, zatímco kontroloval stav svého drahého meče, který měl na sobě nyní dost jizev obzvlášť po jeho prohýřené noci, kdy ho s opilým nadšením půjčoval kde komu.

„To ti víc záleží na pověsti než na pohodlí a bezpečí tvé dcery?" otázala se tvrdě Liliana, která se nenechala jeho chladnými slovy odradit a dál jemně houpala své zlatíčko.

Holčička na ni upírala bezelstný pohled, kterým si dokázala získat náklonost většiny mužů z klanu. Nebylo také divu, kdo by odolal tak rozkošné holčičce. Nyní však se zdálo, že cítí napětí, které bylo mezi nimi. Zdálo se to nemožné, ale něco v jejím pohledu ji v tom utvrzovalo. Stejně jako v tom, že by pro ni udělala všechno na světě. Byla její poklad, jenž bude opatrovat tak dlouho, dokud se o sebe nebude umět postarat sama.

Slyšela manželovo zaklení a leštění meče rázem ustalo. Ani nemusela zvednout zrak, aby viděla, že ji vraždí pohledem. Na rtech jí zahrál úsměv. Jen ať si nemyslí, že vždy bude po jeho. Nehodlala svou dceru vystavovat dalšímu nebezpečí, když tu byla i jiná možnost.

„Liliano, samozřejmě, že mně víc záleží na naší dceři. Jenže Skotsko není Anglie. To přece moc dobře víš. Copak si za dobu, co tu žiješ viděla nějaký kočár?" pronesl po chvíli muž, co nejklidnějším tónem. Snažil se ze všech sil ovládnout.

Žena věděla, že má pravdu. Nikdy kočár neviděla stoupat po skotských kopcích, ale to nic neznamenalo. Dny, které trávila projížděním Skotska by mohla spočítat na prstech jedné ruky. Když přijížděla a poté při hledání kněze a nyní na této nešťastné výpravě. Takže nemohla říct, že by toho z této země viděla nějak hodně. Nemohla tedy tušit, zda jiné klany už nepřevzali tento prostředek.

Zvedla k němu rozhodně zrak a prohodila: „Takže kdyby tu nějaký byl, seženeš ho?"

Muž zatnul zuby a projel si rukou vlasy. Ona ho chce snad opravdu zabít. On a kočárem? Bože, ta ostuda by se rozšířila jako požár a z jeho klanu by si všichni dělali legraci. Do smrti by na to celé Skotsko nezapomnělo!

„Jistě, drahá," zalhal pohotově, aby měl konečně klid. Chtěla odpověď a dostala ji. Takže snad bude konečně klid, pomyslel si otráveně.

„Tak se zeptej hostinského, zda neví, kde by se dal kočár pronajmout," zareagovala žena pohotově a provrtávala ho podezřívavým pohledem.

„To nikdy!" vyhrkl rozčíleně dřív, než si to vůbec promyslel. Jeho odpor k anglickým věcem byl zjevný.

„Takže ti víc záleží na tvé pověsti než na pohodlí tvé dcery! Já to věděla!" vkřikla žena vítězoslavně. Konečně to přiznal! Jeho reakce byla velmi zřejmou odpovědí.

Muž zoufale zasténal. Za co mě trestáš Bože? Proč jen musí být Liliana taková Angličanka? K čertu s tím, kdo vymyslel kočár. Pitomí Angličani! Je to všechno jejich vina. Jako ostatně všechno, pomyslel si Fergus zlostně.

„Pitomí Angličani," zahučel tiše, aby si ulevil, ale jeho drahá ho slyšela.

„Nechápu, co proti kočáru máš. Je to velmi pohodlný prostředek!"

„Je to hloupost, pro ňoumy jako jsou Angličani," odsekl napruženě a raději si zasunul meč do pochvy, aby neměl nutkání se s ním ohánět v blízkosti ženy a dítěte.

„Takže i já jsem podle tebe, drahý, ňouma?" otázala se sladce, ale oči jí jiskřily vzteky. To přehnal!

„Ne, ty jsi Skotka!" odsekl tvrdě!

„Jsem Angličanka a jsem na to hrdá," odsekla žena a raději položila holčičku do kolébky, aby ji nerozrušovala vlastním vztekem.

Manželovi div nevypadly oči z důlků po jejích slovech.

„To nemůžeš myslet vážně, Liliano!"

„Jsem hrdá Angličanka! Měl by sis uvědomit, že jí jsem!"

„Dávno jsi Skotka a na tvůj dřívější původ se snažím dávno zapomenout! Stejně jako na pitomé kočáry, kterými nikdy nepojedeme!"

„Já jsem jimi jezdila!"

„To mi ani nepřipomínej! Jímá mě hrůza, když si uvědomím, co ti ti neznabohové provedli!"

„Moje rodina je anglická!...,"

Dál se ovšem nedostala, protože její druh překonal třemi kroky vzdálenost, která je dělila a jedním pohybem si ji k sobě přitáhl, než se vůbec zmohla na další slova. Pak už promluvit nemohla, jelikož zchvátil její ústa zlostným polibkem. V obou hořel oheň vzteku. Liliana se mu nejdřív snažila vykroutit. Takhle to přece nemohl řešit, když ji nedokázal přesvědčit. Jenže...

Dlouho odolávat nemohla. Netrvalo dlouho a její ruce ho objaly kolem krku s něžnou odevzdaností. Rty se podvolily nádhernému polibku, který v ní pozvedával ty nejkrásnější pocity. Rázem byla zapomenuta hádka a její mysl se vyprázdnila. Nemyslela a prostě si jen užívala polibek, který jí bral dech.

Byly chvíle, kdy by ho nejraději zabila, ale převažovaly ty, kdy si uvědomovala, že pod drsným povrchem se skrývá něžné srdce, které to její umí rozehrát. Sice city nedával moc často najevo, přesto občas je dal poznat i lidem okolo sebe, což byly ty nejkrásnější okamžiky.

Právě proto se rozhodla, že ho musí naučit odhodit masku lairda, aby i ostatní poznali, jaký je skvělý muž. Při první příležitosti mu předestře svůj další plán, na zbavení jeho nutnosti býti stále pánem všech.

****

„Cože?! To nemůžeš myslet vážně, Liliano!" zařval její muž, když stáli venku u koní připraveni na cestu.

Její sdělení ho moc nepotěšilo. Spíš vůbec podle očí naplněných vztekem. Seznámila ho s úkolem, který ho měl zbavit obav, že chvíli někdo bude postrádat jeho větu: „Já jsem laird."

Manžel na ni nevěřícně hleděl po slovech, kterými mu oznámila, co vymyslela. Jistě nečekala úplné nadšení jako předtím, ale přece jenom si myslela, že už se s tím smířil. Očividně se spletla. Podle jeho vzteku, který mu cukal koutkem úst, se s tím ještě nesmířil. Ani jeho chladný pohled nezářil vděčností k mladé lady.

Ovšem ona věděla, že pod tím pohledem je víc, proto mu věnovala sladký úsměv a zazubila se na něj, když se k němu naklonila.

A zašeptala: „Já vím, že to zvládneš, můj drahý!"

Načež pohladila Rosemarie, která sídlila v náručí služebné, která se o ni celou dobu starala a rozhodla se jet s nimi, i když ji nenutili. Měla se od nich na konci cesty odpojit, aby pokračovala k domovu. Liliana za to byla ráda, protože by rozhodně nechtěla být na cestě sama na malou lady. Takhle měla pomocnici a hned byla spokojenější. Nemusela si dělat starosti. Jinak by se bála, aby se třeba cestou něco nestalo. Pak by třeba nevěděla, jak pomoci své malé holčičce. Takhle cítila větší jistotu, když na ni nebyla sama.

„Chtěl ses zbavit pocitu, že musíš být lairdem každý den. Tohle je nejlepší možnost, jak se to naučit," poznamenala tentokrát nahlas, aby ji slyšeli i ostatní.

Podržela holčičku, než služebná vylezla na koně a mezitím svou drahou maličkou políbila na drobné vlásky a pak ji druhé ženě do otevřené náruče podala.

„Jedeme cizím prostředím, to nemůžu..." začal protestovat její manžel nad tím šíleným nápadem, když znovu našel slova.

Ovšem jeho žena ho nenechala domluvit a nevzrušeně prohodila: „Ty snad nevěříš svým mužům tak, že bys jim svěřil vlastní život?"

Její otázka se palčivě zabodla do jeho vědomí. Měla pravdu. Musel jim věřit, jinak by se nemohl nikdy k nikomu otočit zády. Jenže proč zrovna Ian, pomyslel si rozzlobeně a frustrovaně.

Dokonce tu otázku nevědomě pronesl nahlas a také na ni dostal naprosto jednoduchou odpověď: „Protože je jediný, kterého tvé vražedné pohledy nezastraší, můj pane."

Zasmála se a pak se k němu přiblížila. Natáhla se na špičky, přivinula se k němu a něžně ho políbila.

„Copak ty se toho bojíš? Co může být lepšího? Předat odpovědnost někomu jinému a užívat si cestu jen se svou ženou? To se ti nezdá lepší než vše hlídat?" ponoukala ho tiše s očima zářícími pokušením. V tu chvíli působila naprosto neodolatelně a Fergus ji hbitým pohybem zvedl za jejího vypísknutí a pevně držel v náručí.

„Jestli mám tenhle tvůj úkol přežít, má drahá, budu potřebovat víc tvé náklonosti," zabručel s povzdechem a ona se ho pevně chytila kolem krku a zamrkala na něj. Být v jeho náruči rozhodně nebylo nic proti jejím námitkám. Přiblížila se ještě blíž k jeho tváři a políbila ho na čelo.

„Tohle je lepší, můj pane?" zašeptala rozverně.

Muž si ji k sobě ještě pevněji přitiskl a pak se zmocnil jejích úst s něžnou rozervaností. Byl to nádherný polibek, který měl sílu větru deště i slunce. Plamen vášně a lásky nevyhasl, naopak se rozhořel s mnohem větší silou.

Když se od ní konečně odtrhl zamumlal: „Tohle bylo lepší."

Načež ji posadil na koně a sotva se žena natáhla pro otěže, vyhoupl se za ni. Překvapeně sebou trhla, ale než mohla zaprotestovat, protože s tímhle rozhodně nepočítala, dodal jí do ucha zlomyslně: „Máme málo koní. Nedá se nic dělat."

A moc dobře slyšela smích znějící v jeho hrudi, protože ona i všichni okolo viděli koně, který tam naprosto nevyužit stál. Bylo jasné, že měl sloužit jako její průvodce, ale manžel se na poslední chvíli musel rozhodnout jinak.

„A co tamten, můj pane?" prohodila laškovně.

Její muž se tím směrem ani nepodíval, když dodal chmurně: „Ten je pro lairda, ale ten už svého má, že ano Iane?"

Na konci zvýšil hlas, aby ho přítel dobře slyšel. Ten se na něj zazubil, protože byl srozuměn s novým úkolem, který mu dával právo celé výpravě velet. Měl se stát vůdcem celé skupiny, zatímco Fergus jen obyčejným Skotem. Co víc si kdy mohl přát?

„Měl bys přestat zdržovat, příteli! Nemám rád, když někdo neposlouchá mé příkazy. A to ty očividně neděláš. Copak jsem neříkal, že chci být do hodiny pryč? A samozřejmě tu stále jsme i přes můj rozkaz. Neuvěřitelné. Tady aby si člověk všechno dělal sám. Doma ti budu muset připomenout, kdo je tu laird," pronesl afektovaně nově zastupující nejvyšší muž.

Napodobil tón svého pána tak dokonale, že žena jen stěží zadržela smích, který se jí dral na rty, zatímco za sebou cítila, jak se její drahý napnul. Očividně také zaslechl podobu, ale nebral to jako něco vtipného. Spíše by podle jeho pevného stisku hádala, že to bral jako něco opravdu strašného. Z něj si přece nikdo nemůže utahovat. Uměla si představit, že něco takového se mu zrovna honilo hlavou.

Tohle bude ještě zajímavá cesta.

„Takhle se mnou mluvit nebudeš!" vykřikl Fergus, jakmile ovládl vražednou touhu někoho zabít.

Jeho klid mu ovšem dlouho nevydržel. Vzápětí totiž uviděl, jak Ian pobídl koně do kroku a ostatní následovali jeho příkladu, aniž by se třeba zeptali jeho, zda je už čas vyrazit! To snad není možný. To si opravdu myslí, že je tak nahraditelný? Ani se ničemu nediví a neotáčejí se po něm? To nemůže být pravda.

„Jsem laird! Ten může vše!" konstatoval nevzrušeně Ian přesně, jak by to pronesl její muž.

Bylo vidět, že svého přítele opravdu dobře zná, když ho tak lehce napodoboval a přiváděl k zuřivosti. Nejzábavnější na tom ovšem bylo, že její drahý si nejspíš ani neuvědomoval, že ho tak briskně napodobuje a rozčiloval se jen proto, že tohle si přece mohl dovolovat jen on.

Ian si dal dokonce tu námahu, že se po svých slovech na ně otočil a zakřenil se na svého rozzuřeného bývalého pána.

„Ty mě musíš poslouchat, Fergusi. Nestrpím neposlušnost!" dodal škodolibě přes rameno. Bylo tak lehké druhého muže provokovat. Nemusel se ani moc snažit a objekt jeho škádlení už byl rudý a oči mu jiskřily vzteky.

Její manžel si mumlal nadávky, než konečně zařval: „Já nemusím nic! Ty mě máš poslouchat..."

Nezdálo se, že by mu nový úkol nějak dobře šel. Nedokázal svou roli jen tak přenechat svému drahému příteli. Pořád myslel jako ten hlavní a podřídit se mu ani trochu nešlo.

Liliana si povzdechla, když se od něj odtáhla, aby ji náhodou nebouchl rukou, kterou rozčíleně máchal ve vzduchu.

„Nikdo mi nebude říkat, že jsem neposlušný! Mně ne! Nikdy!" pokračoval ve svém vyřvávání, aby dal všem dostatečně najevo, že takhle to dál nejde.

Při tom ještě stihl pobídnout koně do klusu, až se Liliana celou vahou naklonila dopředu, jak to nečekala, a mohla být ráda, že ji v tom hněvu zachytil. Také se mohlo stát, že by ji nechal spadnout, nebo by si ani nevšiml, že už před ním nesedí.

Takže se tím zachránil od jejího vzteku, který by po pádu jisto jistě následoval. Takhle jen zírala, jak ujíždí za Ianem. Takže by se dalo říct, že zatím ještě neměl její úkol žádné výsledky.

Vypadalo to, že mu musí zkusit ještě jednou promluvit do duše. Jinak její snaha vyjde na zmar a ničeho nedosáhne tímto pokusem.

„Drahý, tak se trochu snaž. Zapomeň aspoň na chvíli, že to ty jsi vůdce. Prostě si představ, že jsi obyčejný Skot, který má zodpovědnost jen za sebe. Nech Iana, ať se stará. Ty si můžeš užívat. Teď nejsi laird. Nemusíš se starat o bezpečnost...,"

„Nenechám si přece nadávat!" přerušil ji rozčíleně.

Samozřejmě, že vnímal jen to nejméně důležité a ostatní přehlédl, jako kdyby to ani neřekla. To ho totiž na rozdíl od popichování mladšího muže, nijak netrápilo.

„To nikdo nedělá," konstatovala suše a pro jistotu nedodala, že na to tu je spíš on.

Víc říct nestihla, protože dohnali nového vůdce, který je sjel nesouhlasným pohledem a hraně si posteskl: „Tak dobrý bojovník si, hochu, ale ta poslušnost! To opravdu není dobré! Jsem tvůj pán a ty mě musíš poslouchat! Jasně jsem ti nařídil, že máš jet vzadu! Víš, co znamená opuštění pozice? Jistě, že víš. Doma probereme tvůj trest!"

Fergus na něj zůstal po těch slovech nevěřícně hledět. Jeho přítel mu právě slíbil trest? Jemu? To se mu snad zdá. Ten jeden! Na panství bude mít takové galeje, jaké ještě nezažil. Místo, aby dával naprosto zbytečné tresty jemu, má se starat o důležitější věci!

„To tvůj trest probereme!" vztekle odsekl zamračený muž. Hněv mu koloval v krvi, že se nemohl pořádně soustředit.

Takže v první chvíli ani nevnímal, jak se k němu žena přivinula.

Věnoval jí pozornost, teprve když s povzdechem zašeptala: „Nesmíš si to brát tak osobně. Nejsi nyní laird! Nemáš už tu povinnost. Jsi volný od těch zbytečných povinností. Snaž se, prosím, si to aspoň představit. Zkus si uvědomit, jak se chová Ian a dělej to samé. On přece také nechce být tím hlavním. Chovej se jako on!"

„Ale on si moc..." začal, ale ona ho nenechala ani tu námitku doříct. Bylo potřeba, aby to vzala do svých rukou, jestli to, kdy mělo vyjít.

Proto tvrdě dodala: „Nejsi laird! Nemusí tě nic z toho zajímat, drahý!"

Vypadalo to, že prostě nemůže jen tak přestat být pánem celé situace. Byl tak dlouho v téhle póze, že snad nic jiného neznal. Možná, že o jejích slovech doopravdy uvažoval, ale jeho snaha byla pryč v momentě, kdy nový pán klanu zvolil jinou cestu, než kterou by její manžel jel. V tu chvíli, kdy si uvědomil, kam míří, zapomněl na snahu a nechápavě vrtěl hlavou.

Ještě chvíli nechal usazený výraz nechápavosti na své tváři, než zařval na vesele se smějícího Iana vpředu: „Tudy ne! Jedeš špatně! Touhle cestou nikdy nejezdíme. Vždycky naše cesta vede lesem. Je to bezpečnější!"

Odpověď mu přilétla téměř okamžitě poté, co dal najevo své stanovisko: „Neremcej a jeď tudy, příteli. Já jsem laird a rozhodl jsem pro tuto cestu. Moje slovo je zákonem, tak si to uvědom!"

Bývalý vůdce sprostě zaklel a pro sebe si zavrčel, že ho zabije dřív, než se to povede jemu. On by tudy rozhodně nejel! Tahle cesta byla naprosto příšerná. Ale on věděl, co to tu jde. Dělá mu to naschvál. Jen, aby mu odporoval. Vždyť on vůbec neví, co je to být tím, na koho všichni spoléhají.

„Prostě ho nech být. Jsou to nyní jeho starosti," snažila se mu jeho drobná žena domluvit, ale obávala se, že tentokrát její plán nemá ani tu nejmenší šanci na úspěch.

Pokud tedy nebrala za úspěch to, že Ian a Malcolm s Brianem se víc než dobře bavili chováním jejich pána. Ian se ani nesnažil svou dobrou náladu maskovat, ale zbylí dva muži přece jenom smích schovávali za záchvat kašle.

Její druh prostě pořád myslel jako vůdce. Ani na okamžik o sobě neuvažoval jako o prostém bojovníkovi, který na svých bedrech nemá starost o ostatní. Pořád vše sledoval očima toho hlavního.

„Nemůžu! Vždyť on jím vůbec neumí být."

„A ty zase vůbec neumíš nebýt lairdem! Zkus se chovat jako Ian. Co vždycky dělá?" vyjekla zoufale, když se na něj znovu už po několikáté otočila.

Jet s ním na koni nebyl nejlepší nápad, avšak neměla jaksi na výběr. Manžel si prosadil svou, ale v tu chvíli netušila, že se bude muset otáčet každou chvíli. Z toho ohlížení ji už bolel krk, a navíc její taktika zatím vůbec k ničemu nebyla.

„Nic nedělá! Neposlouchá mě a tahá se se ženskýma. To zvládnu levou zadní, chovat se jako on," odfrkl si nakrknutě a pobídl koně k většímu spěchu.

Jedou úplně špatně. To je tak, když podlehne takovým nápadům. Je vůdce nebude jezdit vzadu jako ten nejnemožnější Skot.

„A zapomněl si, že si ze svého pána věčně utahuju!" dolehla k nim pobavená odpověď Iana.

Fergus si jen odfrkl a dojel ke svému příteli. Ten však nasadil smrtelně chladný výraz a poznamenal, že mu něco řekl a to, že má jet vzadu. Tak ať okamžitě poslechne jeho slova, která jsou tím nejdůležitějším.

Liliana si byla jistá, že její drahý znovu udělá to co, udělal tento den už tolikrát předtím, protože se nedokázal odvázat od své důležitosti...

Jenže to se nestalo. Muž náhle přestal její pas svírat, jako kdyby z ní chtěl vymáčknout duši. Naopak jeho tělo působilo, jako kdyby se uklidnilo. Přestala za sebou cítit jeho rozčílený dech a nemusela čekat dlouho, než uslyšela jeho slova pronesena úplně jiným hlasem než za celou dobu jejich jízdy.

„Ale jistě, drahý lairde. Máš pravdu. Vepředu rozhodně nepotřebuju být. Musím přece okouzlovat ženský," pronesl hlasem, který zněl tak krásně bezstarostně a uličnicky.

V tu chvíli zněl opravdu skoro jako Ian. Liliana se na něj musela otočit, protože nevěřila vlastním uším. Opravdu slyšela dobře? Slyšela! Už nebylo pochyb, protože, když se na manžela zadívala nevěřícím pohledem, pobaveně zvedl koutek úst v náznaku uličnického úsměvu.

Dočasný vůdce se tvářil stejně překvapeně jako ona. Nic takového rozhodně nečekal. Ono nebylo divu, když dosud její drahý jen láteřil a nedovolil si nechat svůj titul stranou.

Ovšem veselejší z mužů se z šoku rychle probral, jelikož si nehodlal nechat úžasnou zábavu ujít. Když se jeho přítel konečně odhodlal odhodit své chladné komandování, mohlo to být ještě zajímavé. On totiž také uměl svého přítele dobře předvádět. Cvičil to hodně let a nyní se mu to mohlo hodit.

Zhluboka se nadechl a hned na to rozčíleně vyjekl: „Ty mě vůbec neposloucháš, Fergusi! Máš jet vzadu, a ne myslet na ženský. Na ty zapomeň. Jsem tvůj pán a přikazuju ti to!"

Avšak její manžel si očividně hru na Iana začal užívat. Jeho tvář už nebyla zamračená a rozčílená. Naopak se mu na ní sem tam objevil úsměv, obzvlášť když nevzrušeně prohodil, že jsou přátelé, tak jistě pochopí malé zdržení, a dokonce na něj i zamrkal.

Přítele tím vyvedl z míry tak moc, že se přestal usmívat a uraženě odsekl: „Takhle se nikdy nechovám!"

„Neustále! Ženský sem a ženský tam," odsekl Fergus s neskrývanou škodolibostí, že ho dokázal na okamžik zbavit toho provokativního úsměvu, který mu lezl na nervy.

„Tss, to není pravda!"

„Ale je," hádal se její muž škodolibě a oba se měřili rozzlobenými pohledy.

Ovšem známý svůdce žen si to nehodlal nechat jen tak líbit. Hrdě se narovnal a v hlavě si našel další argumenty, kterými ho mohl udolat, načež se do něj s novou silou pustil: „Ty zase jen přikazuješ a víc tě nezajímá!"

A s dalším nádechem pokračoval: „Neustále slyšíme laird sem a laird tam. Jsem pán světa a víc mě nezajímá. Bereš se tak vážně, že je to strašný! Jsi namyšlený!"

„To nedělám! Používám to jen v nejnutnějších případech!"

„Tak to tím pádem je nejnutnější případ každou chvíli!"

„Ty mizero!" zasípal Fergus nad tou urážkou.

„Ale no tak. Teď jsem lairdem já! Nesnesu, abys mě urážel!" popíchl ho Ian pobaveně a musel s koněm hbitě uhnout, protože se po něm ohnal její manžel. Unikl jen tak tak.

„Konec! Už jím nejsi. Tohle nemá cenu!" zařval Skot, který měl před sebou svou ženu.

„Ale má. Dokud lady Liliana neřekne jinak, budeš mě poslouchat! A já řekl, abys jel vzadu!"

„Já tady rozkazuju!"

„Už ne!"

Oba se odmlčeli, aby popadli dech po těch všech možných urážkách, zatímco Liliana se vymanila z manželova sevření a hbitě seskočila na zem. Měla toho akorát dost, skoro ohluchla, když jí do ucha řval jednu nadávku za druhou. Na manželovu nechápavou otázku, co to dělá, odvětila, že než, aby slyšela z nejbližší vzdálenosti jejich hádku, půjde radši pěšky.

Ovšem místo toho, aby se jí muž omluvil, jak čekala, vrhl naštvaný pohled po Ianovi a konstatoval: „Vidíš, cos provedl! Kvůli tobě chce jít Liliana pěšky!"

Za co mě, Bože, trestáš, pomyslela si po těch naprosto mylných slovech a odvrátila se od nich. Pomalu začala postupovat vpřed. Zatím se její plán nevyvíjel ani trochu podle jejích představ. Pohádat se stačili řádně a chvíli to i vypadalo, že jejího milého přestal titul zajímat, ale jen si to pomyslela, vrátil se v plné síle zpět.

Udělala sotva pět kroků a už se vedle ní objevil kůň. Ani nemusela zvedat zrak, aby poznala, kdo na něm sedí. Rozhodně pokračovala dál. Nehodlala sedět uprostřed válečného pole.

„Opravdu chceš jít pěšky, maličká?" uslyšela nejistou otázku.

Po ní by ho snad něčím vzala po hlavě. Nejenže se jí nehodlal omluvit, ale on si snad i myslel, že se na tuhle vycházku vydala jen tak. Aby si snad protáhla nohy. To snad ani nemohl myslet vážně! Příšerné. To má za to, že se mu snaží pomoci.

Po těch slovech přidala do kroku, ale samozřejmě mu nemohla ujít, když jel na koni. No, aspoň to zkusila. Jen ho tím ovšem pobavila. Popoháněl koně stejně, aby byl na její úrovni. Vrhla na něho rozzlobený pohled, ale on se na ni jen zazubil, zatímco ostatní byli už byli daleko před nimi.

Proto se zarazila a dala si ruce v bok. Počkala až zarazil koně a pak s očima jiskřícíma vzteky prohodila: „Měl bys být vepředu, nemyslíš?"

Přičemž ani nečekala na odpověď a pokračovala dál. Pohled směřovala k zemi a rozhodně ne ke svému natvrdlému manželovi. Tomu nehodlala věnovat ani mrknutí oka. Byla rozhodnutá raději směřovat zrak na zem, aby věděla, kam šlape. Nechtěla si znovu nohu zmrzačit. Už takhle jí v ní začínalo trochu tepat bolestí. Neměla by ji tak přepínat, ale nyní nemohla ustoupit. Místo toho dávala jednu nohu před druhou a byla zvědavá, co se od něj dozví tentokrát.

Čekala jeho odpověď typu, že ho ona zdržuje a on by dávno byl vepředu, nebýt jí.

Avšak nic takového neuslyšela. K jejímu úžasu se stalo něco jiného. Než se vůbec pořádně nadechla, kůň se na místě zarazil, a to ji donutilo zvednout zrak. Její muž lehce seskočil a přešel k ní. Chvíli si hleděli do očí, ale pak ji jemně objal kolem pasu a nahnul se k ní div, že se rty nedotýkal jejích rtů.

„Měl, ale dnes nejsem pánem výpravy, takže si můžu dovolit zaostávat se svou ženou," zašeptal tiše a ona na něj zůstala vyjeveně hledět. To myslel vážně? Najednou mu to bylo jedno? Po takové době její snahy?

„Tomu se těžko věří, můj pane," poznamenala klidně a nevzrušeně mu hleděla do očí. Ona se ho nebála.

Muž se na ni pousmál, a když oba zaslechli Ianův řev, že se nemá loudat, jelikož laird nesnáší opozdilce, čekala, že nasedne na koně a vyřítí se za ním.

Tak se však nestalo, její muž sice zatnul zuby, jako kdyby trpěl, ale když se střetl s jejím pohledem, maličko se uvolnil a koutek úst se mu dokonce povedl malinko nadzvednout jako v náznaku pobavení.

„Myslím, že bych si jednou mohl užít Ianovi svobody. Den, kdy mě poslechl snad ani neexistuje, maličká," poznamenal natolik upřímně, až se žena pobaveně rozesmála.

Načež jí k jejímu šoku nabídl rámě. „Mohu tě doprovodit, má paní?"

Byla ohromena, ale také neuvěřitelně potěšena. Začínalo to vypadat, že opravdu přestává potřebovat nutně být tím hlavním. Nedbal na posměšky a nadávky svého přítele a pomalu ji vedl za svými muži, přičemž kůň poslušně klusal vedle nich. Manžel jí opatrně pomáhal přes různá úskalí a naprosto nevzrušeně ignoroval přítelovy narážky.

„Pocítila si někdy, jak je tu cítit svoboda, maličká?" ozval se náhle její manžel.

Přerušil ticho, které nebylo ani trochu nepříjemné. Nejistě na něj pohlédla a zavrtěla hlavou. To už se však muž zarazil a otočil ji k sobě zády, až se zachichotala: „Co to na mě chystáš, drahý?"

Muž však jen držel ruce na jejích ramenou, než jí jemně nařídil: „Zavři oči, maličká!"

„Nevím, jestli to stojí za to leknutí," poškádlila ho a cítila teplo z jeho rukou, jak se jí rozestupuje po celém těle. Smích ji přešel a nejistě polkla.

„Jen mi věř."

Stejná slova, která po něm chtěla ona sama. Neměla jediný důvod, proč by mu nevěřila. Viděla neobyčejnou snahu, která jí dodávala pocit štěstí. Proto se zhluboka nadechla a zavřela oči.

„Vše splněno," zažertovala s ústy zvednutými v náznaku úsměvu. Za zavřenými očima byl svět náhle jinačí. Jako kdyby zapomněla, kde je. Jediné, co ji drželo v realitě byly ruce na ramenou, ze kterých se linul žár.

„Zhluboka dýchej a poddej se zemi. Stačí se uvolnit a ona sama k tobě přijde se svobodou. Neměla si dosud příležitost se s ní seznámit. Skotsko je země plná kouzel, legend a úžasu. Člověk, který tuto zemi miluje, nikdy nelituje. Svou hrdostí k národu se mu vrací pocit svobody. Stačí jen naslouchat. Přestaň poslouchat zvuky kolem, nahlédni pod povrch."

Slyšela jeho hlas z velké dálky, jako kdyby se od ní vzdaloval, a přesto jeho ruce jemně držící její paže byly jasným důkazem, že ji neopustil. Jeho slova jí způsobovala tančení po celých zádech. Měla nechat být Ianovy výkřiky stejně jako funění koně.

„Ponoř se do krásy skotského kraje, maličká. Poznej, jaké to je, patřit k této zemi. Měla bys znát zemi, která je nyní i tvým domovem. Měl jsem ti to ukázat již dávno," slyšela jeho tichý hlas.

Zhluboka se nadechla a začala vnímat lehký vánek, který jí jemně hladil po vlasech a pomalu zvedl jeden pramen a za ním další. Pocítila jeho nenechavé prsty i na tváři, a to jí vykouzlilo náznak úsměvu.

„Svoboda je cítit z každého kousku země. Každý lísteček vypráví vlastní příběh. V lese žily a tančily lesní panny a čarodějnice, které prováděly očistné tance..."

Žena ho však nejistě přerušila: „Ty tomu věříš, drahý? Ty, který jsi srdcem i tělem lairdem?"

Nechtěla, aby to vyznělo, že si z něj utahuje, ale byla jeho řečí dost překvapena. Něco takového by od něj nečekala.

Cítila, jak za ní zabublal smíchy, než poznamenal: „Nevěřím na víly či čarodějnice, ale tohle vyprávění je díky nim údernější. Ovšem to, že ucítíš svobodu této země, tomu věřím. Několikrát jsem se o tom přesvědčil na vlastní kůži. Kdyby se to nestalo přímo mě, nikdy bych tomu nevěřil, ale takhle nemohu pochybovat o svém rozumu. To s těmi vílami do mě cpe Ian už několik let."

Načež dodal a ona v jeho hlase postřehla pobavení: „Ženy jsou těmi báchorkami prý okouzleny, tak jsem se rozhodl to zkusit."

Jeho upřímnost byla dokonalá. Sám odmítal, že by tomu věřil, ale chtěl to na ni zkusit. Svým způsobem se cítila polichocena, že se obtěžoval poslechnout radu přítele i přes svou nevíru. Navíc jí to přišlo dojemné, protože něčemu z toho věřil a podělil se s ní o to vědomí.

Chtěla se soustředit a třeba doopravdy poznat, co váže tohoto vážného muže zrovna k této zemi, proč ne třeba k Anglii.

„Myslíš, že kdyby ses narodil v Anglii měl bys k ní stejné pouto jako ke Skotsku?" pronesla zamyšleně ještě v opojení svých smyslů. Jak měla zavřené oči, dobývaly se na ni dojmy, které by jinak nepostřehla. Zhluboka se nadechovala a vzduch se zdál voňavější a krásnější.

„Tss... nikdy! Angličané jsou slaboši! Jezdí si těmi svými kočáry a neví ani, jak se drží něco podobného meči," odfrkl si do té nádherné atmosféry její muž a v jeho hlase se dalo poznat dotčení.

Nemusela dlouho dedukovat, aby jí došlo, co se ho dotklo. On a Angličan? To je drzost. Koutky úst se jí zvedly v náznaku úsměvu, který on nemohl vidět.

Přestala se však zabývat hlasy kolem ní. Chtěla také pocítit pocit svobody. Muselo to být hodně silné, když to přesvědčilo i jejího nevěřícího manžela. Nikdy necítila k Anglii něco podobného tomu, co popisoval. Narodila se tam, a to bylo jediné pouto mezi ní a její zemí. Kdyby se to však stalo jinde, líbilo by se jí tam.

„Prostě se uvolni a naslouchej. Nic víc. Otevři své srdce a věř."

Chtěla mu kousavě naznačit, že on něco takového stěží, kdy udělal, ale neřekla to. Nechtěla pokazit chvíli, kdy si dovolil upustit od svého chladného postoje lairda. Dovolil jí nahlédnout do svého nitra. Musel Skotsko opravdu milovat, když dokázal cítit takovou svobodu země.

Opravdu přestala vnímat současnost a ponořila se do přírody kolem sebe. Napjatě očekávala něco zvláštního, ale stále se nic nedělo. Pořád slyšela to, co předtím a nic nového. Copak málo naslouchala? Nebo nevěřila v sílu Skotska? Líbila se jí země, ve které žila. Nenarodila se zde, ale hodlala zde vychovat svou dcerku a ač chladné počasí nebylo vždy vlídné, milovala ty krásné kopce, nekonečné lesy, které jen díky nedávnému dobrodružství měla šanci lépe poznat.

Zrovna začínala cítit, že by se mohlo něco stát, když se ozval řev: „Fergusi! Nebudu to opakovat desetkrát! Nebudeš se tu ulejvat!"

Nadskočila leknutím a rozevřela oči dokořán. Takže si všimla, jak se její muž zamračil a znovu ho začal chytat vztek.

„Jsem laird a mě musíš poslouchat," hučel nově jmenovaný muž nedaleko od nich a očividně se skvěle bavil.

„Lairde, klid. Nejdřív si zařídím, co potřebuji a pak se ti budu věnovat," pronesl k jejímu ohromení její manžel naprosto nevzrušeně.

V jeho hlase nebyl znát žádný vztek. Šokovaně na něj pohlédla, ale to už ji objal kolem pasu a přivinul k sobě.

„Musím si užívat, dokud můžu, můj pane. Ovšem ty by ses měl věnovat svým povinnostem," pokračoval nevzrušeně, pak s ní došel až k němu a věnoval mu uličnické zamrkání.

„Já se k tobě připojím, až si vyřídím vlastní povinnosti."

A k ohromení jeho diváků se na něj zakřenil a ohnul svou ženu přes ruku a něžně políbil.

„Já ti ukážu, laird se musí poslouchat! Přestaň myslet na ženský a věnuj se svým povinnostem," durdil se hlasitě Ian.

Ale když mu druhý muž nevěnoval žádnou pozornost, pobídl koně a pokračoval v cestě, zatímco se na jeho tváři pomalu, ale jistě utvářel úsměv. Konečně se zdálo, že se jeho přítel snaží nechat své postavení plavat.

Když pokračovali v cestě Fergus s Ianem se zdravili jednou narážkou za druhou a cesta v přátelské atmosféře rychle utíkala.

****                                                                                                      Panství na hranicích Skotska a Anglie

S úlevou se sesunula na zem, poté co uviděla Nanu s malým chlapcem uprostřed stáda koní projet bránou a mizet v dáli. Viděla i jak se žena otočila, aby se s ní rozloučila, ale to už nesnesla. Padla na zadek a opřela se o stěnu.

„Děkuji, Bože," zašeptala a nevnímala, že je celá zašpiněná od kouře z toho, jak odvracela pozornost ohněm od svého syna a jeho chůvy.

Po něm dávno nebyla ani památka a ona byla přesunuta do jiné komnaty, aby nemohla působit další problémy. Nikdo ji nepotrestal, protože věděli, že jejich pán si to s ní vyřídí velmi brzy. Místnost byla strohá a temná. Nezůstalo v ní vůbec nic kromě špinavého slamníku. Při pohledu na něj se zašklebila. To si snad myslí, že nedostatek pohodlí ji zničí? Když ji nezdrtil život na tomhle panství, tohle ji na lopatky nepoloží. Dávno nepotřebovala přepych k tomu, aby se naučila přežít.

Naopak poprvé za tu dobu, co byla ženou Rogera se cítila klidná. Liam odjížděl do bezpečí, pryč od hnusných rukou jejího manžela. Už mu její muž nikdy neublíží. Nebude si na něm moc dokazovat své sebevědomí. Její syn bude kdesi v dálce žít, aniž by kdy musel prožít hrůzy, které by ho čekaly zde.

Byla tak šťastná, že se vše povedlo. Do poslední chvíle tomu nevěřila. Už tolikrát nevyšlo, co vypadalo tak nadějně. Jenže tentokrát měly štěstí. Povedlo se to! I přes malou naději se jim povedlo vyjet z tohoto strašného panství. Byli na svobodě a Roger na ně neměl žádnou moc. Nikdy jim neublíží.

Konečně se mohla rozplakat úlevou. Mohla se přestat obávat, že se něco stane a nepovede se to. Tentokrát ne! Její dítě je pryč a v bezpečí. Už nikdy se nebude muset bát. Nana se o něj postará. Věděla, že ano. Jinak by ji s ním nenechala odjet. Avšak za ty roky poznala, že její přítelkyně udělá všechno proto, aby se dostali do bezpečí. Obětovala by pro něj život. Stejně jako ona.

Aspoň oni dva se dostanou do bezpečí, kde nikdo nikomu jen tak neubližuje. Za to děkovala Bohu.

Ticho kolem ní pro ni dneska bylo úlevou. Znamenalo to, že je opuštěna a nikdo jiný není v nebezpečí. Nyní mohla jednat jen sama za sebe. Už se nemusela bát o nikoho jiného než o sebe. A to po těch letech byla krása.

Konečně se mohla přestat krčit před nenávistným mužem. Mohla se mu postavit, protože tentokrát ohrozí jen sama sebe, a to jí nevadilo. Ve chvíli, kdy nechávala Nanu s Liamem ujíst, věděla, že své dítě nikdy neuvidí vyrůstat, ale vědomí, že je kdesi u hodných lidí, jí dávalo naději, že aspoň on se dožije šťastného konce. Pro ni takový skončil již před lety.

Za tu dobu se z ní stala jiná osoba, než jakou bývala.

Slyšela křik a řev. Očividně si pán panství vyléval vztek na svých mužích, že nechali uprchnout ty dva. Jeho hněv byl nemilosrdný, ale nelitovala je. Bylo jí jedno, co jim udělá, stejně jako jim celou tu dobu bylo jedno, co on udělá jí. Jak ji potrestá, jak ji poníží.

Seděla na zemi a nevnímala zimu, která se do ní zabodávala z kamenné zdi. Vlastně to vítala. Udržovalo ji to vzhůru, a to potřebovala. Nyní nemohla spát. Již brzy za ní jistě přijde její muž a ona musí být připravená. Nesmí usnout.

Unaveně si přejela po jizvě na ruce a oči se jí na okamžik rozzářily při dávno zasunuté vzpomínce. Kdysi štěstí znala. A nemyslela si, že by se jí mohlo stát, že by žila tak, jak žila poslední roky. Kola osudu byly proti ní. Už dávno na osud nenadávala. Pochopila, že je to marné. Někteří holt měli v osudu lepší život než jiní. Kdysi věřila, že i ona bude mít šťastný život, ale byla tvrdě poučena, že ona pro něj vybrána nebyla.

Liam však jo. Její milované dítě má naději prožít šťastný život a nic víc si přát nemohla. Nesnesla by, kdyby mu Roger ublížil a ona mu nemohla pomoc.

Před zavřenýma očima si svého chlapečka představovala. Když byl malé miminko, když pak povyrostl. Byl okouzlující a dával jí tak důvod dál bojovat za každé nadechnutí. Byl tak nevinný a hodný. I přes prostředí chladu a temnoty jeho oči zářily radostí, jakmile byl s ní. Dokázal ji rozesmát a dodat jí odvahy.

Ani nevnímala, kdy jí po tvářích začaly téct slzy, jen se soustředila na vzpomínky plné radosti z každého dne, který mohla prožít se svým synem. Vzpomínky byly to jediné, co zůstane v jejím srdci do konce života.

Slyšela hlasité kroky i přesto, že už dusání botou slyšela tolikrát. Nyní se napjala. Oči upřela na dveře. Jako kdyby tušila, komu boty patří i přesto, že klapot zněl mezi dalším pobíháním. Avšak její tělo si bylo jisté tím, kdo se k ní blíží. Ty kroky znala. Bála se jich. Byly předzvěstí strachu a hrůzy.

Dech se jí na okamžik zadrhl. Srdce se jí rozbušilo rychleji. Strach se jí šířil celým tělem.

Už si říkala, že se bát nebude. Přesto její tělo reagovalo jako každý den těch nekonečných let! Nemohla třas uklidnit.

„No tak," zamumlala, aby se sebrala.

Nyní přece musí být ta silná. Musí se postavit a bojovat. Už tím nikoho neohrozí. No tak!

Pomalu se rukou opřela o zmrzlou zem a ani nevnímala chlad, když si klekla a pak vstala. Narovnávala se ve stejném rytmu, jako zněl klapot bot. Nechtěla, aby ji nalezl sedět na zemi jako zlomenou ženu.

Nikdy!

„Za to zaplatí!" otřásla se, když uslyšela řev muže, který byl majitelem kroků, které sledovala a naslouchala jim. Dobře ho znala! Ale nejraději by ho nikdy nepoznala! Nenáviděla ho.

Zničil jí život. Všechno zničil!

Nyní už jen čekala. Stála hrdě narovnaná a odhodlaná. Nebude se před ním krčit strachy. Tentokrát už ne! Napjatě čekala, až konečně uslyší zvuk zvedané závory. Přímo po tom dychtila, aby už to měla za sebou. To čekání, než kroky dospějí k jejímu vězení, bylo nekonečné...

A pak se to stalo, závora byla odsunuta a dveře se se zavrzáním otevřely.

****