Tak další kapitolka je na světě a snad si ji užijete jako ostatní. Chvíli mi to trvalo, než jsem ji napsala. Pěkné počteníčko

Liliana byla už od rána v kuchyni a chystala vše, aby se celá domácnost vrátila do dřívějšího stavu. Ovšem ani přitom nedokázala myslet na nic jiného než na svoji dcerku. Mária s Alicí si z ní kvůli tomu bezostyšně utahovaly.

„Má paní, co by za chůvu daly jiné matky?"

„Vždyť jste s ní strávila celý včerejší den!"

„Janet někdy nemá čas vůbec na nic, jak kolem ti její broučci lítají. Můžete jí chůvu někdy půjčit. Ta by za ni byla ráda," utahovala si z ní Alice a oči jí jiskřily smíchy, když se hbitě pohybovala po kuchyni a lehce si chystala věci k vaření.

Liliana se konečně probrala ze snění díky jejich narážkám. Zvedla k nim oči a přestala přerovnávat léčivé rostliny z košíku do košíku.

Obě si prohlídla a věnovala jim přísný pohled.

„Tomuhle říkáte, mé dámy, úcta ke své paní?" prohodila vesele.

Načež po nich hodila bylinkami a dodala: „Jsem matka, nyní už to nikdy nebude stejný. Navíc nechci, aby moje dcera znala jen chůvu."

Když však viděla, že chtějí něco říct, zvedla ruku a pokračovala: „Já vím. Takový je mrav, ale mám pocit, že když nemůžu být se svou holčičkou, může se jí kdykoliv něco stát."

Alice ji jemně poklepala po ruce a zamumlala: „Neustále s ní někdo bude, má paní, a vy s ní můžete trávit čas, kdy jen si vzpomenete. Je to vaše dcera a nic to nezmění."

Pak si však sundala z vlasů kousky bylinek a vložila jí je do dlaně.

„Ovšem musíte se věnovat i klanu a svému muži," vesele prohodila.

****

Liliana se při vzpomínce na jejich dobírání pousmála, když stála na prahu komnaty a sledovala chůvu s dítětem. Na okamžik zapomněla, kde vlastně je, a tak nestačila včas ustoupit do stínu, když se služebná otočila a uviděla ji. Rosemariina matka přistiženě ucouvla a v duchu si vynadala za svou neopatrnost.

Alma však jen sklopila zrak a pak prohodila mile: „Nevěříte mi, má paní?"

Liliana rozpačitě popošla do komnaty a rozhodila rukama.

„Nechtěla jsem tě urazit, Almo. Jen... nejraději bych všechny chvíle trávila se svojí dcerou," zamumlala.

„Samozřejmě vidím, že jsi vzorná chůva," dodala rychle, aby si snad nemyslela, že dělá něco špatně. Zatím to vypadalo, že se o dítě starala naprosto skvěle.

Mladá služebná si holčičku hbitým hmatem přendala na rukou a pousmála se.

„Nemusíte se přeci omlouvat, lady. Je to vaše dcera. Je milé vidět, že některé šlechtičny se o své děti i zajímají," pronesla a Lilianě se dokonce zazdálo na okamžik, že v jejím hlase zaslechla zklamání, ale když pokračovala dál, vykouřilo se jí to z hlavy.

„Klidně je nechají v rukou chův a nevšímají si jich. Nebožátka," dodala jemně.

„To je hrozné," zděsila se Liliana a jemně pohladila holčičku po tvářičce.

„Maminka je u tebe," zamumlala.

Alma jemně dala Lilianě dceru do náručí a ustoupila. Žena něžně pohupovala holčičku a pozorovala, jak na ni kulí oči. Byla naprosto roztomilá.

„Tak jaký jsi měla den, Rosemarie? Já jsem dělala povinnosti lairdovy manželky, ale to se dozvíš, až na to budeš dost stará, ale mohu ti říct, že zábava to je jen někdy," mluvila na dcerku, přičemž přecházela po komnatě.

Přešla až k oknu a vyhlédla z něj. Okamžitě její zrak upoutalo bojiště, kde cvičili muži a mezi nimi dívka okamžitě objevila Ferguse. Upřela na něj pohled a zasněně se pousmála.

Jemně nadzvedla holčičku a zamumlala: „Vidíš, toho největšího morouse, má milovaná? To je tvůj otec. Nejspíš se snaží ukázat, jak je skvělý laird."

A tiše se uchichtla. Dítě se zavrtělo, jako by s matkou souhlasilo a Liliana se ještě víc rozzářila. Přitom si všimla, že chůva odešla a ulevilo se jí. Nechtěla být pod dozorem. Jemně pohladila holčičku po vláskách.

„Maminka se o tebe taky umí postarat," zamumlala a pak dodala s očima jiskřícíma pobavením: „I když se to prý nesmí. Dámy se o děti nestarají."

Načež se vydala ke kolébce a jemně do ní dítě položila.

„Co kdyby ti maminka pověděla pohádku, Rosemarie?" zašeptala, když klesla vedle kolébky, ve které se dítě vrtělo.

Lehce kolébku houpala a přitom tichým hlasem začala vyprávět. Děvčátko však ne a ne usnout. Jen koukalo kolem sebe a tiše pozorovalo dění.

Liliana se usmála a zamumlala: „Dobrá, tak ještě jednu pohádku."

Dlouho pobyla se svou dcerkou a cítila, jako kdyby se jejich pouto matky a dítěte ještě víc prohloubilo, a to jí sevřelo srdce radostí.

„Má paní?" ozval se za ní náhle nejistý hlas chůvy.

Liliana se na ni překvapeně otočila, ale žena už k ní natahovala ruce.

„Je nejvyšší čas, aby šla mladá slečna spát. Navíc potřebuje nakrmit... " pronesla jemně a dál držela ruce natažené, aby jí naznačila, kdo se o dítě postará.

„Ráda bych uložila svou dceru sama, Almo," prohodila jemně a věnovala jí úsměv. Líbilo se jí, že se chůva tak stará. Ovšem ještě nebyla připravená se svojí dcerkou rozloučit.

„Lady, myslím, že byste to měla nechat na mně," odporovala žena jemně, ale přesto neohroženě.

Liliana se na ni překvapeně otočila. Myslela si, že jí to jasně řekla, že se o ni postará sama. Chtěla jí snad odporovat? To si nevážila svého významného postavení? Oči jí zajiskřily vztekem, ale než stihla promluvit a vyjasnit druhé ženě, jak se to má, chůva ji předběhla. 

Nejistě promluvila: „Takový je mrav, má paní, musíte se chovat jako manželka lairda a reprezentovat svého manžela. Mohlo by mu to uškodit."

Žena se prudce nadechla a za chvíli vydechla. Jak se opovažuje s ní tak mluvit. To je neslýchané, honilo se jí hlavou.

„Almo, myslím, že takovéto chování nestrpím. Je to má dcera a já sama uznám, co je vhodné a nevhodné. Pokud se rozhodnu svoji dceru nakrmit, tak to udělám."

Načež se zatvářila přezíravě a dodala: „Navíc sem nikdo nechodí, aby mohl vidět mé „prohřešky", takže bych byla ráda, kdyby sis to příště pamatovala."

Narovnala se a upřela na ni chladný pohled. Obě ženy se vraždily pohledy. Vyhrát mohla jenom nejsilnější z nich. První zrak odvrátila Alma. Liliana pocítila drobné zadostiučinění a lehce se jí zvedl koutek úst.

Načež chladně pronesla: „Dnes ti dovolím, aby ses o lady Rosemarie postarala, ale pro příště dbej na má slova."

Poté políbila dceru na čelo, jemně ji místo do ženiných natažených rukou položila do postýlky a s posledním pohledem se vydala pryč.

Budu si na ni muset dát pozor, honilo se jí hlavou, když pomalu pokračovala po schodech dolů. Měla z ní špatný pocit. Vždyť jí málem dítě vzala násilím.

Ovšem jak nad tím přemýšlela, už si nebyla tak jistá, jestli to nebyla ona, kdo zareagoval přehnaně.

Možná byla jen přecitlivělá z toho, že nemůžu být neustále s Rosemarie, uklidňovala se. Chůva určitě jen chtěla plnit svoji povinnost a bála se, že když svoje schopnosti nebude moc dokázat, že by ji mohli poslat zpátky k matce. Liliana se v tu chvíli pousmála. Jistě to bude ono. Neměla na ni být tak přísná, pomyslela si shovívavě. Jsem prostě moc ochranitelská, pomyslela si vesele.

Přesto nějaký hlásek v hlavě jí nechával na pochybách. No, raději na ni budu dávat pozor, dodala si rozhodně v duchu.

****

Fergus cvičil své muže a nedbal na jejich posměšky.

„Je to kluk jako buk, pane."

„A ty šatičky přesně pro holčičku."

„Tak jste se trochu spletl, můj pane."

„Já sázel na kluka taky, lairde, příště se jim budeme posmívat my!"

Fergus těch posměšků měl akorát dost. Musel to poslouchat celý den. Místo, aby cvičili, jen žvanili.

Ostře zaklel a vykřikl: „Ticho, zatraceně! Mám toho dost! Ještě někdo se jen zmíní o tom, že to měl být kluk a bude synem smrti!"

A přejel své muže ostrým pohledem. Muži se přestali usmívat, Brian dokonce zbledl tak, že vypadal, jako kdyby měl každou chvíli omdlít.

„Takže Malcolme?" otázal se vůdce klidně a mečem udělal do vzduchu oblouk.

Skot se díval uhranutě na zbraň, která se v tu samou chvíli zabodla do země, až z toho těžce polkl.

„Něco jsme snad řešili, lairde? Nepamatuju si to."

Fergus spokojeně pokývl hlavou a čekal, zda někdo něco řekne dál. Kolem něj však panovalo ticho. Brian raději hleděl jinam, kovář si dobře pamatoval rozbitý stůl, a tak koukal do země, jako by tam viděl něco hodně zajímavého.

„Já si to pamatuju, můj předrahý příteli. Řešili jste, jak jsi naprosto selhal a nemohl sis připustit jinou možnost, než že to bude kluk a je to holka," ozval se náhle pobavený hlas a přerušil tak tíživé ticho.

 se pomalu otočil, aby viděl, jak se k němu blíží Ian s nezbedným úsměvem.

„Ty jsi neslyšel, příteli, tu větu o tom, že ten, kdo to znovu začne, bude synem smrti?" otázal se až příliš klidně laird.

Ian se ani nezastavil, jak se k nim blížil a s nevinným úsměvem prohodil: „To jsem musel v té dálce přeslechnout, Fergusi!"

Načež dodal provokativně: „Asi si to řekl hodně potichu."

Vůdce rozzlobeně zaklel a otočil se na přítele. Tak zatraceně moc ho rozčiloval, to snad ani nebylo možný.

„Tak se braň, jak umíš," dodal Fergus vzápětí.

„Myslel jsem svá slova smrtelně vážně."

Načež vytáhl jediným plavným pohybem meč ze země a ohnal se s ním po Ianovi.

Ten však nebyl žádný nováček. Znal svého pána, a tak hbitě uskočil a z pouzdra vytáhl svůj meč.

„Kdybych tě neznal, myslel bych si, že si potřebuješ zvednout sebevědomí, tím že mě porazíš," prohodil vesele a vůbec ne rozzlobeně.

Načež na něj sám zaútočil lehce a hbitě.

Laird jeho ránu odrazil a odsekl: „Já si sebevědomí zvedat nemusím. Jsem mnohem lepší, Iane."

„Ach, ta pýcha. Znáš to moudro, příteli? Pýcha předchází pád. Jen aby se ti to nestalo," prohodil Ian pobaveně a jejich meče o sebe třeskly s novou silou, až od nich odletěly jiskry.

Oba muži se tak dostali blízko k sobě, zbraně u obličejů a dávali do svého útoku všechnu svou sílu. Ian se dál nepřestal usmívat, ale nikdo ho nemohl podceňovat. Dokázal už několikrát, jak jeho šarm ukolébá protivníka a on ho bez námahy skolí. Nevyplácelo se ho podceňovat, i když vypadal, že se jen dobře baví.

Ostatní muži stáli opodál a sledovali ten výjimečný boj.

Jak si tady má člověk udržet autoritu, když Ian si z něj naprosto nic nedělá. Za co mě bože trestáš? Poslouchal mě vůbec někdy? Ne, nikdy, zuřil v duchu.

Načež se po příteli vrhl s novou silou a hbitostí. Já mu ukážu, až ho spráskám jako psa, tak si na mě snad konečně přestane nadskakovat, letělo Fergusovi hlavou, když se mu hbitě uhnul a jejich meče do sebe s novou silou naráželi. Na chvíli převládl Ian, ale vzápětí měl převahu zpátky laidr.

„Ty se tak snadno příteli rozzlobíš," bavil se Ian, ale přece jenom bylo vidět, že tento souboj není tak snadný, protože se mu na čele objevily kapičky potu.

Ovšem ani toto mu nedokázalo smazat úsměv z úst.

Uhnul se další ráně a dodal: „Navíc si zapomněl, že tvé pohyby znám od té doby, co mě sem otec pustil. Vím, kdy nemůžeš, kdy jsi v nouzi.."

„A já vím, kdy tě tvoje neopatrnost donutí zmlknout," odsekl Fergus a udeřil do přítelova meče, takovou silou, že Ian měl, co dělat, aby ho udržel.

Šlachy na krku se mu natáhly tou námahou, ale on stejně zbraň nepustil. Zatnul zuby a dokázal odhodit ze svého meče lairdův. Na okamžik se ve velitelově obličeji objevil náznak úcty, ale stejně rychle jako se objevil, zmizel.

„Jak malí kluci!"

„Neuvěřitelné."

Vyrušily je náhle ze soustředění dvě až příliš známá zvolání. Oba rychle odhodili zbraně a vzápětí se otočili. U ohrady stála Liliana s Alicí, přičemž obě si je nesouhlasně měřily.

„Za to můžeš ty, Iane," zabručel při pohledu na manželčin naštvaný obličej.

Ian se na něj zakřenil a poplácal ho po zádech.

„To ty jsi chtěl ukázat jako pán tvorstva. Jen to vysvětli své drahé polovičce," prohodil přítel a lehce se vydal k manželce.

Fergus se ušklíbl a vydal se zamračeně k Lilianě. Nahnul se k ní, aby ji políbil, ale ona mu lehce uhnula.

„Co je, drahá?" vyhrkl nechápavě.

Jeho žena si dala ruce v bok a odsekla rozčíleně: „Co je, drahý? Ach bože, je to, že místo, aby ses choval jako laird, se zde předvádíš jako nějaký mladík! To nemyslíš na to, že by se ti mohlo něco stát? To chceš, aby tvá dcera byla bez otce?"

Fergus se hrozivě zamračil, ale toho si Liliana nevšímala, jelikož v ní vřel vztek, který toužil vyjít na povrch.

„Já už snad nejsem mladík?" dodal vzápětí a lehce se mu zvedly koutky úst.

Liliana se po něm ohnala a zaprotestovala, že řeší mnohem důležitější věci než jeho věk. Manžel se však jen opřel o ohradu a tvář mu zářila dobrou náladou. Po špatné náladě nebylo už ani stopy.

„Ale drahá, vždyť to byl jen Ian," pronesl jako kdyby to vysvětlovalo vše.

„Ten mi nemůže ublížit."

„Mohli jste se zranit. To že jste přátelé... někdy... neznamená, že si nechtěně nemůžete ublížit," rozčilovala se dál.

„Jsem laird, Ian mi nesahá ani po kotníky," prohodil nevzrušeně a došel si klidně pro meč, který v první chvíli upustil.

„To nebylo pěkné, můj pane! Takhle mluvit o příteli," povzdechla si Liliana, ale to už se nad ní naklonil.

Zasekla se a oplatila mu pohled, přičemž jí lehce zacukaly koutky úst.

„Copak to děláš?"

„Snažím se tě rozptýlit, aby ses nezabývala zbytečnostmi," odvětil lehce.

Jemně jí oddělal pramínek vlasů, který jí spadal do očí a dodal: „Takže ti připadám starý?"

Liliana se smíchem zasténala a rozhodila rukama.

„To si ze všeho musíš pamatovat zrovna tohle, můj pane?"

Fergus se zamyslel, než odvětil: „Ostatní je tak zbytečné, maličká, že nemá cenu se nad tím zamýšlet."

Liliana se po něm se smíchem ohnala, ale manžel se ani nehnul a jen na poslední chvíli zachytil její ruku do své.

„Přece bys mi neublížila, maličká, co bys pak řekla naší dceři?" utahoval si z ní klidně a dělal, že nevidí její oči metat blesky.

„Že tatínek získal tu jizvu v boji s..."

„Divou saní," nenechal ji domluvit a přerušil ji.

Liliana rozčíleně zaklela a zahrozila mu pěstí. Najednou žertoval, aby zapomněla na to, proč je na něj naštvaná. Jenže to se mu nepovede!

Manžel se k ní sklonil, aby ji políbil. Viděla mu to na očích a vlastní dech se jí zadrhl. Měla by mu to dovolit, nebo mu ukázat, že ona jen ta nezapomíná? Než se však mohla rozhodnout, ozval se výkřik: „Lairde!"

Liliana se pousmála, když ustoupila a prohodila: „Mám také dost práce, navíc mě potřebuje naše dcera."

Načež nevinně dodala: „Přijdeš za námi?"

Manžel ji k sobě něžně přivinul a políbil, než ji od sebe oddálil.

„Jsem laird! Pamatuj si to, drahá. Musím jít příkladem."

„Však my to zvládneme i bez tebe, drahý, jen aby ti to nebylo líto."

Poté se s úsměvem a pozvednutými sukněmi vydala pryč.

****

Fergus se vydal za křičícím Malcolmem a naštvaně se na něj obořil: „Tak co se děje?"

„Boří se nám tahle hradba," nejistě prohodil.

„A co já s tím?" nechápal.

„No... ehm... asi to bude chtít opravit!"

Fergus nevěřícně upřel zrak na zmiňovanou hradbu a ironicky pronesl: „To zní jako dokonalý plán, Malcolme. A k čemu potřebuješ mé svolení?"

Když po něm muž vrhl nejistý pohled, dodal nevzrušeně: „Jsi tu od toho, aby zde každý byl v bezpečí, takže když uvidíš, že něco není v pořádku, co uděláš?"

Malcolm se vážně zamyslel a upřel zrak na pobořenou hradbu, takže nemohl vidět, jak jeho pán nevěřícně vrtí hlavou.

„No... asi by to měl někdo spravit."

„Správně, Malcolme," pochválil ho až moc klidně, načež ho tvrdě poplácal po zádech, až druhý muž zahekal a poznamenal rozkazovačně: „Takže buď tak laskav a zhosť se toho, drahý příteli. Večer to přijdu zkontrolovat a radím ti, aby to vypadalo jako nové."

„Ale já nejsem... " začal protestovat, ale když na něj druhý muž upřel chladný pohled, rychle dodal: „Hned se na to vrhnu."

Načež se vydal směrem k hradbě, ale Fergus ještě zaslechl jeho slova.

„Za chvíli klidně můžu pomáhat v kuchyni," brblal si pod nos rozčíleně.

„I to se může stát, když mě rozzlobíš," pronesl za ním nevzrušeně.

V ten moment se muž ohromeně otočil, když pochopil, že ho muž slyšel. Načež se vydal pryč, div že neběžel a v duchu na sebe křičel nadávky. Musím tu hradbu udělat nejlepší na světě, jinak mě opravdu laird umístí do kuchyně, hrozil se v duchu.

Mohutný Skot se za ním díval a vrtěl hlavou.

„Tady aby si musel člověk udělat všechno sám," zamumlal, než se vrátil ke své práci.

****

Uháněl na koni po boku se svými muži, kteří společně žertovali.

„To vám byly... " a ukázal obhroublým gestem Brian  a všichni se svorně zasmáli, zatímco Fergus se soustředil na cestu, ale i jeho koutky úst se zvedly v náznaku úsměvu.

Ian ho lehce dohonil a zajel s koněm vedle něj a poznamenal: „Netvař se tak hanebně zamračeně, drahý lairde. Odrazuješ pak dobrou náladu."

„Nejsme tu za zábavou," zahudral Fergus.

„Vždycky potěší dobrá nálada a oba to víme," škádlil ho než dodal: „Ovšem já tuším, co tě žere, příteli. Že tvá choť musí být bez tebe."

„Nepotřebuji být stále se svou ženou!" odmítl rázně.

Ian popohnal koně a předjel ho, než za ním zavolal: „To povím tvé paní, určitě se při tom pobaví jako já!"

„Opovaž se!" zařval Fergus, a když se ohlédl, uviděl, jak se jeho muži vesele smějí. To ho dostalo do varu úplně. Žádnou úctu k němu nemají. To je neuvěřitelné.

 Rozčíleně se na ně obořil: „Ticho!"

A rozjel se za smíchem a zády Iana.

Než ho však mohl dohonit, všiml si, že Ian zahnul úplně jinam, než kudy hodlal jet.

„Iane! Jedeš špatně!" zavolal na něj.

„Znám zkratku, laidre," přišla vzápětí bezstarostná odpověď.

„Cože?" zařval a popohnal koně do trysku.

Jakmile ho dohnal a donutil převést koně do kroku, otázal se klidně: „Co z mé části výkladu, kudy pojedeme, Iane, si nepochytil?" otázal se až příliš mile.

Ian se na něj zazubil a nevinně dodal: „Tenhle detail jsi, Fergusi, zapomněl rozebrat."

Načež se obrátil na ostatní s ústy od ucha k uchu.

„Že, drazí přátelé?"

Velitel se rozzlobeně také otočil a s pohledem, který by dokázal vraždit, čekal. Jeho muži na něj nejistě hleděli. Většina z nich neměla dost odvahy něco říci. Přece jenom jejich pán nebyl muž, který by se smířil s odporem.

První se vzmohl na slovo Malcolm. Byl hodně bledý a tvářil se, že by byl raději někdy pryč, ale i přesto všechno promluvil: „Ehm... myslím, že jste opravdu tenhle tak nerozebral, pane."

Ostatní vydechli nad jeho troufalostí. S úžasem sledovali, jak zareaguje majestátní Skot, ale než se to mohli dozvědět, přidal se i Brian se svým prohlášením.

„Má pravdu."

Fergus rozzuřeně zafuněl a upřel na něj vztekem naplněný pohled. To snad není pravda, hotová vzpoura! Mí muži mi drze odporují. Neuvěřitelné. Měl chuť je všechny na místě uškrtit, ale jelikož by některých přece jenom byla škoda, zavrhl to. 

Muži na něj upřeně hleděli a on chtěl, aby uznali svou chybu, ale pak nad tím jen v duchu mávl rukou. Nemělo to cenu. Očividně se rozhodli, že dneska si to můžou dovolit. On jim to vrátí, až to budou čekat nejméně.

„Ještě jednou zpochybníte mé velící plány a budu vás muset potrestat!" zahromoval tichým hlasem, který však v jeho mužích rozezněl vzpomínky na tresty jejich pána za dřívějších let.

Otřásli se. Nevyplácelo se provokovat muže s nejvyšším postavením v klanu. Ovšem na jediného Skota to žádný dojem neudělalo. Nebyl to nikdo jiný než Ian.

Ten se jen spokojeně usmál a zahlaholil: „Takže dnes vás, mí drazí přátelé, povedu já. Je mi potěšením."

Muži se k němu rozjařeně přidali, protože nebezpečí hněvu a potrestání bylo zažehnáno. Tudíž zase mohli dát najevo své nadšení. To že jejich pán zlostně zavrčel, jim jaksi uniklo.

„Tahle cesta se vám bude líbit. Už dřív jsem tam zažil plno nebezpečí," hlásal Ian s očima plnýma vzpomínek. Všem mužům bylo jasné, co tím myslel. Stačilo, že ho znali.

„A kde ne?" zamumlal si laird sám pro sebe.

Druhý muž ho však slyšel a pobaveně se uchechtl.

„Zase pravda, můj předrahý příteli. Ještě, že ty toho o mně tolik víš."

Fergus měl toho jeho pobavení tak akorát dost, proto popohnal koně a prohodil k nim: „Snad si nemyslíte, že tu budeme stát celý den? Jedeme!"

Muži okamžitě zajásali a Ian v čele se rozjel po cestičce mezi stromy.

Jakmile se skrz les dostali na rozlehlou mýtinu, skotský chlap překvapeně zamrkal. Tohle místo znal. Na okamžik se mu vrátily vzpomínky. Přímo ho omráčily. Už dávno myslel, že zapomněl. Jenže nyní mu bylo ukázáno, jak moc se mýlil.

****

„Ty mi nevěříš?" smála se dívka u jeho koně. Byla krásná a tajemná.

Neřekla mu své jméno. Zamračil se.

„Jak se jmenuješ?"

Dívka v lehkých šatech se jemně dotkla koňských nozder a oči jí zajiskřily smíchy.

„Možná jsem tajemná víla," zašeptala zvonivým hlasem.

A když se po ní natáhl, uhnula se smíchem.

„Víly nejsou, má tajemná," odsekl.

„Nebo tvá nevěsta!" dodala vesele, když tam jen tak stál a pozoroval ji.

„Pff, kdyby si byla má nevěsta, nebyla bys tak hubatá," pronesl povýšeně.

Dívka chtěla něco pronést, když se kousek od nich vynořila baculatá služebná.

„Lady, váš otec se o vás bojí. Musíme zpět! Vy jste mi dala!" vyhubovala jí s těžkým dechem, jak se za ní hnala.

Dívka mu věnovala úsměv.

„Já si tě najdu."

Načež se rozeběhla za služebnou.

****

„Ty jsi ale bručoun, Fergusi," škádlila ho žena něžně.

„Nikdo tě nenutil se sem vracet," odsekl mladík.

„Však si mě jednou vezmeš, jen se nyní bojíš," odvětila dívka naprosto bezstarostně.

„Kdy mi prozradíš své jméno? Už mě to nebaví!"

„Tak tebe to nebaví? Uvidíme!" prohodila klidně, když došla až k němu a jejich rty se setkaly.

****

„Jestli jsem z vážené rodiny, právě jsi mi zničil pověst, drahý," zašeptala dívka v jeho náručí.

Fergus se při jejích slovech zamračil.

„To tys mě svedla. Já ti nic nesliboval," pronesl chladně, ale přece jenom trochu zaváhal. Běžně nepřipravoval neznámé dívky o věneček.

„Máš snad jinou dámu?" otázala se smutně.

Fergus nad tím jen mávl rukou a odsekl: „Mám na starosti důležitější věci než ženské. Vezmu si první, co uvidím."

Jemně ho políbila a dodala: „Budu tam!"

„Třeba si vezmu nějakou hezčí dámu, která se nebude chovat vyhýbavě jako ty. Jsem laird."

„Ty jsi ale nabubřelý," prohodila klidně.

Nezaváhala. Byla si jistá tím, co chtěla.

Od toho dne už ji však znovu neviděl. To bylo před třemi lety.

****

„ Pane můj?" vyrušil ho Brianův hlas a vzpomínky na dívku, jejíž jméno nikdy neslyšel, se rozplynuly jako mlha nad horami.

Vynořil se a zpět se už nešlo vrátit, musel zůstat v přítomnosti. Ani nevnímal, že sebou trhl a konečně pohlédl na mladíka, který ho vyrušil, když na něj promluvil.

„Copak beze mě nedokážete udělat naprosto nic?" zabručel hněvivě.

„Jen se tě, lairde, ptal, zda zastavíme u potoka nebo ne," prohodil nechápavě Malcolme.

Stále ponořen ve zbytcích vzpomínkách si rozčíleně projel vlasy rukou a zhluboka se nadechl. Nechtěl vzpomínat. Ta doba je dávno za ním.

„Omlouvám se, Malcolme. Zastavíme, koně by si měli odpočinout."

„Nemáš horečku? My a zastavovat? Neuvěřitelné!" ozval se Ianův hlas, když lehce přivedl koně vedle jeho. Nejspíš, aby mu ukázal svůj ohromený výraz.

Fergus po něm vrhl vražedným pohledem, ale přítel se na něj jen klidně zazubil.

„Možná bych tě tam mohl, Iane, utopit," zabručel tiše, ale dotyčný ho samozřejmě slyšel.

„Milý jako vždy, drahý příteli."

Načež seskočil z koně.

****

Panství na hranicích Skotska a Anglie

„Kde zase ta zatracená ženská je?" zařval Roger de Balanik a prudce udeřil do stolu.

Jeho muži souhlasně zahučeli. I oni měli hlad. Něco takového nemohli přece tolerovat.

„Už jsem tu, můj pane," vyhrkla Felicity a hnala služebné, aby rychle položily jídlo před jejího pána.

„To ti to trvalo," zasykl muž a nešetrně ženu chytil za cop a zatáhl za něj hrubě, až se ženě z hrdla vydral bolestivý výkřik.

„Prosím," zašeptala.

Muž si ji přitáhl ještě blíž a prohodil chladně: „Víš, jak nesnáším, když něco není včas, má milovaná. Ať už se to neopakuje."

Načež ji od sebe odhodil jako nepotřebnou věc a pustil se do jídla. Žena rychle zadržela slzy, které se jí draly do očí. Ne, nedá před ním najevo svoji bolest. Nedá mu najevo, jak trpí. Hrdě pozvedla bradu a zůstala stát.

Muž se po ní ohlédl a příkře vyhrkl: „Snad si nemyslíš, že za tvoji opovážlivost dostaneš jíst? Vrať se do kuchyně k děvečkám. Až tě budu potřebovat, zavolám."

„Jsem tu paní," pokusila se vzdorovat.

Roger se však jen krutě usmál a prohodil vesele: „Chceš, abych se podíval na zoubek našemu synovi, drahá?"

Felicity okamžitě zbledla a rychle sklopila zrak.

„Udělám, co říkáš, ale Liama se ani nedotkneš," odsekla a rychle se vydala pryč.

„Je to můj syn, s ním si budu dělat, co chci. To si pamatuj, drahá," zavolal za ní chladně a bez jediného náznaku milosti.

Žena se otřásla strachem, ale neohlédla se. Věděla, že na to přesně čeká. Nedá mu to zadostiučinění.

****