Omlouvám se, že to tak trvalo, ale nechci to zkazit a snažím se to víc opravovat, aby to bylo lepší, tak to trvá. Konečně jsem s kapitolou spokojená, tak snad si ji užijete. Přeji pěkné počteníčko.

****                                                                                                                                                Skotsko Fergus

Dny pomalu plynuly, zatímco dál zůstávali v malé vesničce, kde neměli lidé žádnou úctu k Fergusovi a jeho titulu. Nemohl jim zapomenout jejich nedůvěru, když se snažil osvobodit lupiče. Ty jejich narážky, že on lairdem nemůže být! Stále v sobě pociťoval hněv a bylo to na něm dost poznat.

Ono nevšimnout si jeho zuřivé masky dost dobře nešlo, protože když na někoho narazil, věnoval mu vražedný pohled, a jasně tím dal najevo svoji zlost. Ovšem k jeho velkému šoku se na něj zmíněný místo odpovědi usmál a klidně pokračoval dál.

Předtím při záchraně lupičů ho natolik uráželi, že se mu ty slova zabodávaly ještě několik dní do hlavy a nyní snad dělali, jako kdyby se to nikdy nestalo! Neuvěřitelné! Jestli si ovšem mysleli, že on zapomněl tak to nikdy!

Takže nutnost dál zůstávat v hostinci se mu ani trochu nelíbila. Chtěl domů, kde jeho poddaní věděli, jak se k němu mají chovat. Nikdo by si nic takového jako ti vesničani zde nedovolil! Jeho muži na rozdíl od nich věděli, co to úcta k jejich vůdci je.

Kdyby šlo jen o něj, sbalil by se a okamžitě vyrazil k domovu. No, ale bohužel nešlo jen o něj...

Tudíž to byl v této chvíli pouhý sen. Ne, že by si neuměl prosadit svou. Samozřejmě, že uměl, ale dohadovat se se svou ženou a zatvrzelou léčitelkou, nebylo rozhodně nic jednoduchého. Ty ženy si pořád mlely svou.

Kořenářka mu dala jasně najevo, že by svého mužem okamžitým odjezdem ohrozil a mohl by také zhoršit manželčinu zraněnou nohu, kdyby ji musela moc namáhat.

Zatímco Liliana do něj hučela z druhé strany, že ji stále noha dost bolí, a navíc Rosemarie potřebovala také chvíli být na jednom místě. Přece s dítětem nemohli pořád někde uhánět. Jeho argument, že je to rozená Skotka a je to pro ni přirozené, shodila ze stolu, ještě než to dořekl s tím, že ji nějak rozbolela noha.

Obě ženy si stály tvrdě na svém, i přesto že jim vysvětloval, že Brian by cestu rozhodně zvládl, protože on sám ho zacvičil. Nějakého flákala by ve své družině netrpěl! Mezi jeho muži byli jen ti nejlepší, zvyklí na tvrdé podmínky!

Na to však jeho choť nasadila svůj sladký úsměv a prohodila: „Přece bys ho nechtěl ohrozit."

Jako kdyby neposlouchala. Neohrozil by ho! Jeho muži vydrží ty nejhorší podmínky. Ovšem ženy to očividně nemohly pochopit. Tvářily se na něj, jako kdyby snad svého poddaného hodlal zabít. K čertu!

To že někdo mohl jejich panství napadnout, zatímco tvrdnul v téhle díře, ani jednu z žen očividně nezajímalo!

Když je s tímto faktem seznámil a čekal, že okamžitě změní názor, jeho manželka se na něj shovívavě usmála a jemně pronesla: „Tví muži nedovolí, aby je kdokoliv porazil. Při představě tvého trestu určitě klan ubrání."

Manžel její narážku na strach jeho mužů z něj vůbec nepochopil, protože vzal její slova smrtelně vážně a naštvaně odsekl: „Ti lumpové určitě. Klidně se nechají porazit a já pak budu muset své vlastní panství dobývat zpátky!"

Jelikož přemlouvání nezabíralo, rozhodl se přitvrdit. Byl tu jediný muž a hodlal své právo využít.

Rozhodně se otočil na kořenářku, která si naprosto klidně rovnala své bylinky a vůbec si ho nevšímala.

Chvíli ji s hněvem pozoroval, než důrazně pronesl: „Jsem laird! A přikazuju vám, abyste urychlila tu léčbu. Musíme odjet co nejdřív!"

Jeho rozkaz konečně s ženou hnul. V jejích očích zahlédl kapku nejistoty. Přece jenom nebyla tak odvážná, jak se snažila předstírat.

Škodolibě se pousmál. Jak člověk použije titul, hned je všechno na té správné cestě, radoval se v duchu. Ta radost mu ovšem dlouho nevydržela, protože vážnost jeho slov porušila jeho milovaná, která se zakuckala smíchy a rychle se to snažila zakrýt kašlem. Ovšem zrovna moc se jí to nedařilo. Manžel po ní vrhl rozčílený pohled, protože se ho to dotklo, ale to už úplně protrhlo bránu jejího sebeovládání a začala se smát naplno.

To, že po ní vrhal vražedné pohledy, ji nedokázalo zarazit. Větu jsem pán světa slyšela tolikrát, že už se ani jinak zachovat nemohla.

Takže když se její drahý vyřítil ven z pokoje, nejspíš, aby našel někde pochopení, ještě stále smích nedokázala zarazit. Byl prostě dokonalý. Stále se držel starých zvyků, které ho dělali tím, kým byl. S úsměvem se dívala na dveře, za kterými zmizel. Vlastně dosáhla toho, čeho chtěla. Její manžel uznal nutnost ještě chvíli zůstat, aby se mohli všichni plně zotavit. Neměl radost a byl očividně proti, ale i přesto moc dobře věděla, že ještě nikam nepojedou.

****

Zločincům naopak nevadilo, že stále tvrdli v hospodě. Naopak je to snad těšilo, když už se je nikdo nesnažil oběsit. Znovu získali ztracené sebevědomí, otřepali se z děsivé události a vše bylo rázem zapomenuto. Jako kdyby se to nestalo. Užívali si piva, co hrdlo ráčí a klidně se bavili s dalšími osadníky hospody, kteří z toho takovou radost neměli. Přece jenom k nim byli podezřívaví. Sice se za ně postavil vlivný muž, ale člověk nikdy neví. Raději se otočili na svého souseda, aby s ním zapředli rozhovor a vyhnuli se tak natěšeným zločincům. Ti si toho nedostatku nadšení snad ani nevšimli a rozhodně jim to v rozhovoru nebránilo. Klidně mluvili k jejich zádům, jako by každou chvíli čekali, že se konečně s nadšením otočí.

Sem tam se někdo opravdu chytil, ale ve více případech se stávalo, že se dál bavili s někým jiným a je ignorovali.

Lupiči si z toho nic nedělali. Měli pivo a byli spokojení.

Dobře se bavili a užívali si své svobody a volnosti plnými doušky, až do příchodu rozčíleného lairda. Jakmile si ho všimli, žerty šly stranou a oni opustili společnost, ve které se v tu chvíli nacházeli. Potřebovali s ním totiž řešit velmi zásadní věci.

„Jak jste sám viděl, ochránili jsme vaši ženu, takže by se hodila jakási menší kompenzace," prohodil nevinně vůdce zločinců, když společně seděli u stolu, který byl v pozadí lokálu.

Dalo jim práci muže přesvědčit, aby si k nim přisedl, ale nakonec se jim zadařilo. Možná to bylo tím, že si absolutně nechtěli připustit, že je ten Skot rozčílený, anebo tím, že prostě jiné místo, než u jejich stolu nikde nebylo a on toužil jen potom, aby si mohl objednat pivo a spláchnout tak své rozčílení.

Fergus seděl naproti nim s kamenným výrazem a ani koutek úst se mu nenadzvedl v náznaku úsměvu. Ne, jeho výraz byl naprosto chladný a nečitelný. Skoro jako kdyby byl socha. Rozhodně nebral za dobré znamení, že po něm něco chtěli. Sedl by si jinam, jenže všude jinde bylo plno a on přece neměl nejmenší důvod, aby se jim vyhýbal. On ne. To oni by se mu měli, co nejvíc vyhýbat, aby nezačal litovat, že jim pomohl ze šibenice. Avšak oni s ním očividně potřebovali debatovat.

Nevzrušeně upil výborného moku, než konečně promluvil: „Zachránil jsem vás před smrtí, to je myslím dostatečná kompenzace."

Jeden z lupičů si odfrkl a další nejistě vrhl pohled na velitele. Všichni moc dobře věděli, jak to s tou pomocí bylo.

Muž, který měl mezi zločinci výsadní postavení si změřil svého soka vážným pohledem, než poznamenal: „Myslím, že to nebyla tak úplně vaše zásluha ale lady Liliany. Bez ní byste pro nás nehnul ani prstem. Klidně byste nás nechal popravit..."

„Něco na tom bude, příteli. Běžně nezachraňuju zloděje, kteří si pověsit zaslouží. Za to se omlouvat nebudu," přerušil ho Skot chladně a naprosto bez výčitek svědomí mu řekl, co si myslel.

Několik zločinců těžce polklo, když si uvědomili, že by je doopravdy nechal pověsit. Dva si do konce dali ruku na krk, aby se přesvědčili, že kolem něj nemají znovu lano, které by je odvedlo na onen svět.

Jejich vůdce také lehce znervózněl, očividně rozhovor nešel tak, jak předpokládal. Zadumaně si změřil jejich zachránce pohledem, než našel slova a rozhodně se nadechl.

„Chápu, byli jsme pro vás nikdo. V tu chvíli jste neviděl důvod, proč bychom měli žít. Ovšem to období je dávno za námi. Nyní si moc dobře uvědomujete, že jsme vám zachránili ženu a jen díky ní jsme byli v té prekérní situaci. Takže nyní jako náhradu požadujeme, abyste nám povolil návrat na vaše území a my mohli žít své staré životy. Zde to byla jen otázka týdnů, než někdo pána tohoto území o nás uvědomí. Chceme zpět své staré životy!" pokračoval klidně okradač bohatých lidí.

Fergus jen zavrtěl hlavou. To si snad opravdu myslí, že mu můžou něco poroučet? Požadovat? Po něm? Tady v téhle vesnici je doopravdy všechno špatně. Jako kdyby si zde mysleli, že laird je nikdo. To je něco neuvěřitelného.

Projel si rukou vlasy a zakýval na ně prstem, aby se k němu naklonili.

Muži dychtící po zlatě to okamžitě udělali. Očividně si mysleli, že jejich společník začal chápat, po čem touží a chce jim vyjít vstříc. Všichni se tvářili nanejvýš nadšeně, když se k němu přiblížili.

Čekali na kladnou odpověď, když muž konečně šeptem promluvil: „To si opravdu myslíte, že si na své území znovu pustím zloděje a nechám své lidi dobrovolně okrádat?"

Když k jeho šoku lupiči naprosto samozřejmě přikývli, jako kdyby to bylo na denním pořádku, nevěřícně zavrtěl hlavou a pak chladně dodal: „Tak to ani omylem!"

A řízně se napil z korbele piva. To nikdy! To snad nemohli myslet vážně! Když se jich zbavil, byl by blázen, kdyby je pustil zpátky. A to on rozhodně nebyl!

„Ale, lairde, my nikomu neubližujeme. Je to dobré řemeslo!" vyhrkl vůdce těch neznabohů chlácholivě.

Bože, okrádání lidí je dobré řemeslo? Čeho se ještě dožije. To, že jednou udělali něco správného, neznamenalo, že je nechá vstoupit na své území, když se jich tak hezky zbavil. To teda ne.

„Dobré řemeslo? Že okrádáte lidi, kteří tvrdě dřou, aby něco vydělali? A vy si pak přijdete a ukradnete jim to bez větší námahy?"

„Ale my taky dřeme!" vyhrkl jeden ze zločinců důrazně. Zatvářil se dokonce dotčeně a byl div, že mu nechtěl ukázat puchýře, které při tom výborném řemesle získal.

„Však neokrádáme chudé! Ale bohaté!" bránil se jejich vůdce vehementně a tvářil se, jako kdyby byl rád, že to konečně uvedl na pravou míru.

„Tak to je hned jiná!" kousavě odsekl Fergus, ale oni očividně nepochopili jeho ironický podtón, protože mu horečně přikyvovali, nadšení, že to tak rychle pochopil.

„Takže bych se dnes a denně musel bát, že okradete mě, protože zrovna chudý nejsem. To se mi moc výhodné nezdá," poznamenal chladně, aby zchladil jejich nadšení, které se mu zdálo naprosto nemístné.

„To nééé, pane! Vy byste byl v bezpečí! To bychom si nedovolili," vyhrkl vůdce zoufale, když si uvědomil, že si svými slovy zrovna moc nepomohl a snažil se to dalšími rychle vylepšit, aby neztratili to, co už získali. Přičemž jeho muži se mu snažili pomoci hučením a dodáváním, že lairda by rozhodně neokrádali.

Bože, co jsem komu udělal, že mám tohle zapotřebí, pomyslel si mohutný Skot rozčíleně, když poslouchal jeden nesmysl za druhým. Nemohl mít prostě chvíli klidu. To by toho chtěl opravdu mnoho. Chtěl si jen dát v tichu korbel piva, ale to mu očividně nemělo být dopřáno.

„Tvá paní by je ráda odměnila," přerušil náhle jeho myšlenky veselý hlas Iana, který se za něj postavil, zatímco se zubil na číšnici, která běhala po hospodě.

„Mysli srdíčkem," dodal s uličnickými jiskrami, když se před ním zastavila boubelatá pomocnice hostinského. Rázem na tvář nasadil výraz, já jsem ten nejlepší a z jeho úst plynula jedna lichotka za druhou.

Jeho pán po něm vrhl vražedným pohledem, ale jelikož se pohled úplně minul účinkem, když jeho muž nabaloval tu ženskou, odvrátil se. Vrhl rozčílený pohled i na zločince, kteří ho s napětím pozorovali a čekali na jeho verdikt. Povzdechl si, tohle muselo skončit. Už se nechal zdržovat dost dlouho.

„No, dobrá. Dám vám návrh, který se neodmítá a uděláte jedině dobře, když ho přijmete. Lepší nabídku už nikdy nedostanete," začal chladně a nevěřícně hleděl do tváří, které hltaly každé jeho slovo s očima plnýma vzrušení. Nejspíš si mysleli, že mají vyhráno. Jenže to se mýlili. On se nenechá jen tak k něčemu donutit.

„Můžete se vrátit na mé území, ale musíte slíbit, že se budete živit poctivě, jinak do mé oblasti nevkročíte," dodal důrazně a všechny je přejel chladným pohledem.

Lupiči okamžitě sborově zasténali a začali protestovat. To není spravedlivé! Tohle je jejich život. Vždyť nic jiného neumí! Muž je dobře slyšel, ale nehodlal na jejich zoufalství brát ohled. Copak by byl dobrým pánem, kdyby nechal svůj lid okrádat? Přivřel by snad oči a doufal, že se nikomu nic nestane? To rozhodně ne!

„To nemůžete myslet vážně! Tohle je náš život!"

„Tak ho budete muset žít jinde," odvětil nevzrušeně muž výše postavený. Nehodlal se nechat jen tak zviklat. Měl zodpovědnost za své území a tihle lupiči by mu tak ještě scházeli na jeho panství.

„My nic jiného neumíme!" vykřikl jeden ze zločinců zoufale a málem se polil pivem, když se mu rozklepala ruka.

Nejspíš to pro něj bylo, jako kdyby mu někdo chtěl uříznout ruku. Vůdce zločinců mrskl rozzlobeným pohledem po muži, kteří stanovil tak příšerné podmínky, ale s ním to vůbec nehnulo. Museli konečně pochopit, kdo tu určuje podmínky a oni to rozhodně nebyli.

„A co kdybychom vám dávali z každé loupeže určitou částku? Pak by to bylo výhodné pro obě strany," vyhrkl jeden z lupičů nadšeně, že našel nejlepší možné řešení.

Fergus to chtěl okamžitě zavrhnout a vynadat jim, že to je hloupost. Ovšem když viděl, jak se všichni pro ten nápad nadchli, rozhodl se jinak. Pivo si nejspíš už nevychutná, a tak by si mohl zlepšit náladu jinak. Ti lupiči potřebují lekci, aby pochopili, že jeho neuplatí.

Zatvářil se zamyšleně a drcnul do kecajícího Iana, který se až polil svým pitím a sklidil tak smích od ženy, kterou se snažil okouzlit.

„Zatraceně, Fergusi," zasyčel jeho přítel, když mu obsluha s tichým smíchem utekla. Jeho snaha byla nyní úplně k ničemu. Vrhl po svém příteli vyčítavý pohled.

Jenže jeho pán se na něj naopak zadíval s cukajícími koutky úst, což ho překvapilo a zarazilo to vyčítavá slova dřív, než vyšla z jeho úst.

Vůdce klanu se k němu naklonil a zamyšleně prohodil: „Co myslíš, kolik bychom si mohli vzít z každé jejich kořisti, aby se nám to vyplatilo?"

Ian na něj zůstal nevěřícně zírat, ale rychle se vzpamatoval, když si všiml jiskřiček smíchu v mužových očí. On žertoval. To mě podrž, skotský Bože! Jeho chladný pán si utahoval z mužů před nimi. Něco takového rozhodně nečekal. Spíš by očekával, že je seřve a důležitě odkráčí. Ovšem nemohl říct, že by se mu tahle nová taktika nelíbila. Naopak byl zvědav, co se z toho vyvine.

A jelikož uměl hrát mnohem lépe než druhý muž, rozhodl se do toho bez otálení pustit. Opřel se o stůl a přejel nadšené zločince jedním vážným pohledem, jako kdyby hodnotil jejich schopnosti.

„No, když se vážně zamyslím, tak z každé kořisti tak deset kousků a bude to dostatečná odměna za naše přimhouřené oči. Nemyslíš, můj pane?"

Laird se hraně zamyslel, zatímco velitel lupičů se rychle ohradil.

„To je moc! Někdy získáme sotva dva kousky! Pokaždé nezískáme, kolik bychom chtěli. Oběti vypadají bohatě, ale pak toho moc nemají!"

„A takové neschopné zločince máme podporovat?" durdil se Ian hraně a přeměřil si je znechuceným pohledem.

Začínal se skvěle bavit. Lupiči jim doopravdy věřili každé jejich slovo. Vůbec je nenapadlo, že si z nich jen utahují.

Ovšem chtěl se ukázat jako ten dobrák, a tak dodal: „Ale dobrá, chápu. Vždycky se to nepovede, že? Někdo uteče nebo má míň, než člověk čeká. Tomu rozumím, to je nepříjemné. Takže, co takhle. Z každé kořisti, kterou získáte nám dáte, to nejcennější. Jednu jedinou věc. A je to vyřešeno!"

Než se však zločinci mohli začít radovat, jak se jim to podařilo domluvit, laird mávl odmítavě rukou. Okamžitě v činnosti ustali a nejistě na něj upřeli zrak.

„Ovšem nejdřív potřebujeme záruku vašich schopností. Zatím jsme je nikde neviděli. Nebudu podporovat někoho, kdo ani krást neumí. To by pro nás nebylo ani trochu výhodné. Chci důkaz! A to přímo tady a teď."

Rozpřáhl ruce a ukázal po celém lokále. Oči mu škodolibě zajiskřily a jen stěží zadržel smích. Takhle dobře se už dlouho nebavil. Oni jim to věřili a na konci je čeká pořádný šok.

„Přineste mi šperk kohokoliv z tohohle lokálu a jsme domluveni. Ovšem nesmí vás chytit, jinak dohoda padá," dodal důrazně.

Lupiči se na sebe váhavě podívali. Přece jenom zde na tomto místě už pocítili téměř oprátku na svých krcích, takže se nezdálo, jako nejlepší nápad pokoušet své štěstí.

Na druhou stranu tahle příležitost už se nemusela opakovat. Byla to pro ně možnost vrátit se na bezpečnější území a druhá taková nabídka už se jim nenaskytne.

Takže neměli na výběr. Velitel zločinců přelétl pohledem své muže, musel vybrat toho nejlepšího, aby jim získal návrat domů. Po chvíli soustředěného přemýšlení ukázal na rudovlasého muže.

„Ty, Rodricku! Los padl na tebe. Neudělej nám ostudu!" pronesl vážně a poplácal muže po zádech.

Vybraný Skot kývl a pomalu se vydal do lokálu, zatímco jeho druzi se nenápadně rozmístili po okolí, aby mohli jeho čin sledovat, a přitom na sebe zbytečně neupozornit. Jeden zločinec se opřel o sloup, další si stáhl klobouk do očí, ale dírou v něm dobře viděl. Další si sedl k mladíkovi, který se moc nadšeně netvářil, ale kupodivu ho nevyhodil. Nenápadně tak všichni mohli sledovat, co se bude dít.

U stolu tak laird se svým mužem osaměli, protože se nikam nehrnuli.

„Ty si z nich utahuješ, co, Fergusi? Nikdy bys jim to nedovolil!" prohodil po chvíli pobaveně Ian.

Vrtěl hlavou, když dodal: „Nemyslel jsem si, že se něčeho takového dožiju. Jindy bys je seřval a nechal je tu v šoku sedět. Rozhodně by si se nebavil něčím, co stejně hodláš zatrhnout. Já nestačím zírat."

Po těch slovech se jeho pán začal tiše smát a nechal tak druhého muže jen v šoku zírat.

„Samozřejmě, že ne! Taková hloupost. Nechápu, jak si jen na okamžik mohli myslet, že bych nad tím doopravdy uvažoval. Ovšem proč se nepobavit, když se nechají tak lehce napálit!" prohodil tiše s pobaveným podtónem.

Vzápětí už se oba tiše pochechtávali, ale kdykoliv na ně nějaký zloděj vrhl zkoumavý pohled, snažili se tvářit smrtelně vážně.

Fergus se takhle dobře nebavil už dlouho, když hleděl na muže, který se rozhodl obětovat za ostatní. Nenápadně se rozhlížel po lokále a nejspíš hledal vhodnou oběť.

„Tohle hrozí dalším věšením," poznamenal vesele Ian.

„To, že jim nedovolím krást na svém území, neznamená, že se jich zde nezastanu. Nemám náladu poslouchat výčitky své ženy, kdybych je znovu dostal na šibenici."

„To by byla podívaná!"

Zločinec si vybral za svůj cíl staršího pána, který měl hlavu položenou na stole vedle svého poloprázdného korbelu. Zdálo se, že přebral nebo, že usnul. Tak snadná oběť, myslel si Fergus, ale jak se vzápětí ukázalo, nic nebylo tak, jak se na první pohled zdálo. Možná šance působily jednoduše, ale jakmile zlodějova ruka zajela do cizí kapsy kabátu, nastalo peklo.

Děda byl v tu ránu vzhůru. Čiperně vylétl na nohy a ohnal se holí po nepříteli. Zločinec natolik překvapen jeho chováním, schytal hned několik ran, až vykřikl bolestí a skotský vůdce s věrným společníkem měli, co dělat, aby nevyprskli smíchy nahlas.

„Ty neřáde jeden! Okradači poctivých lidí!"

„Ne! Ne! Já nechtěl..."

„Já tě zmaluju, že tě ani vlastní máma nepozná!" řval stařík a hnal se za lupičem, který už vyděšeně uhýbal před bolestivými ránami, protože se probral z šoku.

Laird se div neudusil smíchy při té podívané. Člověk by neřekl, že takový starý pán má tolik sil a odhodlání.

Ovšem když na rozesmáté muže zločinci vrhli podezřívavé pohledy, oba se snažili zachovat vážné výrazy. Pak se však mohutný Skot zvedl a přešel k veliteli lupičů, který se znepokojením sledoval svého ubohého muže.

Počkal, až mu věnoval zloděj pohled, než pronesl: „Tak se mi zdá, že budete muset přijít s jiným návrhem, příteli. Hodlám na své území pustit jedině počestné lidi."

Načež se od něj odvrátil a chtěl si konečně vychutnat pořádnou dávku dobrého moku, jedno pivo nestačilo, potřeboval víc. Pobavil se už dost a dokázal srovnat ty lumpy do latě. S ním si zahrávat nebudou.

To už se vedle něj objevil Ian a poznamenal: „Měl bys ses aspoň postarat o to, aby je nikdo nezabil. Jinak tvá lady znovu uzavře své dveře!"

A se smíchem uskočil před jeho pravicí a plácl hostinského posilu po zadku, až se po něm rozčíleně ohnala. Ovšem, jakmile se nalepila na jeho neodolatelný úsměv, rázem na zlost zapomněla a zamrkání mu oplatila s jasným příslibem. Ian se jí uklonil a galantně jí pomohl s prázdnými korbely.

Fergus za ním zíral, ale neodešel. Z úst mu vyšel povzdech. Ten zatracenec měl pravdu, to on by to měl rok na talíři, kdyby je nechal uprostřed nebezpečí.

„Ani se nemůžu pobavit," zamumlal rozčíleně, ale otočil se a na okamžik mu přelétl úsměv po rtech, když viděl, jak se zločinci brání, ale děda a pár dalších po nich vrhají vražedné pohledy.

„Krást se nevyplácí," prohodil si sám pro sebe škodolibě, ale pak se rázným krokem vydal k nim.

Někdo to musí urovnat. Rázně roztrhl kroužek mudrujících hlav a se zamračeným výrazem se otázal: „Co se tu děje?"

Muži okamžitě upřeli zrak na něj a jeho mohutnou postavu, ale stařík se jím nenechal jen tak zastrašit, a to hned ze dvou důvodů. Zaprvé to byl ten samý, co mu kecal do usmiřování s Lilianou a za druhé nezapomněl, že zločinci tu byli s ním.

„Chlapče, ty se do toho raději nepleť!"

Fergus rozzlobeně stiskl zuby k sobě a zanadával v duchu, že museli okrádat zrovna jeho. Doufal, že už ho nikdy nepotká a neuvidí. Staříček se ovšem nyní nechtěl svého vzdát a požadoval exemplární potrestání. Oběsit tu sebranku jednu! Nic jiného si nezaslouží, mlel rozhořčeně.

„Ale, pane, copak vám něco ukradl?" přerušil ho stroze a proklál ho pohledem.

Muž ukázal na kapsy, ale v nich samozřejmě nic nechybělo, protože zločince zmlátil dřív, než si vůbec mohl škrtnout.

„Nedostal se k tomu, ale..."

„Jak si můžete být jistý, že vás chtěli okrádat, když vám nic nevzali?" pronesl zadumaně a s otázkou se rozhlédl po svém publiku.

Muži se okamžitě začali škrábat na hlavách, mumlat si výmluvy a najednou nevěděli. Vždyť tomu pánovi opravdu nic nechybělo.

„Tss, cítil jsem jak mi jeho nenechavé ruce zaplouvají do kapsy! Kdybych se nebránil, okradl by mě!" bránil se ostře a propaloval ho vražedným pohledem.

Jenže Fergus ho nehodlal nechat vyhrát. Kdokoliv jiný by měl šanci, ale tenhle děda, co si z něj utahoval, potřeboval lekci. Musel poznat, kdo je to laird!

Nasadil na tvář shovívavý úsměv a poznamenal: „Takže žádný důkaz nemáte. Je to jen vaše myšlenka. Já vám můžu říct, že jste vypadal jako mrtvý, jak jste tam ležel, a tak tento chrabrý muž se chtěl ujistit, že jste stále mezi námi."

Načež se mluvící muž rozhlédl okolo sebe a zvolal: „Vlastně je to hrdina, jediný se obával o vaše zdraví! Měl byste mu děkovat!"

Opilci se dají snadno zmanipulovat obzvlášť, když v sobě mají víc než jeden korbel piva. Takže se hlas lidu tentokrát přesunul na stranu toho rudovlasého chlápka. Vždyť on měl pravdu! Ten mladík od zlodějů byl hrdina. Obával se o život starého muže. Rázem se smýšlení změnilo a všichni začali poplácávat šokovaného lupiče po zádech. Muži, co ho zadrželi, ho pustili a oklepávali mu špínu z košile. Jen jeden muž s tímto nebyl spokojen.

„Tak to né! On lže! Vždyť to jsou zločinci! Copak jste zapomněli, že nás tu okrádali? Snažil se mě okrást!" vyjekl napruženě stařík a jako poslední důkaz dodal: „Proč by mi sáhnul do kapsy, kdyby mě zachraňoval?"

Aha, takže tento protivník není tak hloupý jako ostatní. No, dobře. Však já tohle vyhraju, pomyslel si laird. Už nešlo o zločince ani o nebezpečí, ale jen o to, aby tomu staříkovi ukázal, že má větší vliv než on, a tak nemá nejmenší šanci ho porazit. Neprohraje! Nikdy! Šlo o hrdost a na tu byl hodně háklivý.

Chladně se zadíval do protivníkových očí, ten ovšem svým pohledem neuhnul. Hrdě ho opětoval.

„Jistě, jak milé osočovat muže, který se dal na cestu spasení z jeho dřívějších hříchů. Nedáváte jim jedinou šanci, že by se kdy mohli napravit. Obviňujete bezhlavě a bez důkazů. Copak tito muži nemají nárok na nápravu? Nemohou dostat druhou šanci? Já myslím, že mohou," pronesl hlasitě a přejel přítomné chladným pohledem.

Na to už stařík neměl odpověď. Jen zoufale klapal pusou, aby něco řekl, ale nevyšla z něj ani slabika.

„Jistě! Už předtím jsme jim dali šanci!"

„Takže bychom ji jim bez důvodu neměli brát!"

Vykřikovali nadšeně návštěvníci hospody a víc je to nezajímalo. Začali se rozcházet, a jak bylo jejich zvykem, hodlali ukončení sporů zapít dalším pivem či vínem.

Fergus se odvrátil od opilců a rázně se vydal ven z lokálu. Už se pobavil dost a vyhrál nad tím staříkem. V půlce cesty ho ovšem dohnali lupiči a velitel na něj upřel klidný zrak.

„Děkujeme za záchranu, a že jste kvůli nám lhal," pronesl vážným a oddaným pohledem. Očividně si stále myslel, že jinak by je nechal na svém území krást. Pobavený muž mu to ovšem nehodlal vymlouvat. Však on na to jednou přijde sám.

Ovšem měl pro ně přichystané ještě jedno překvapení.

Klidně pokývl hlavou, než chladně odpověděl: „Já nelhal. Očekávám, že se dáte na spasení. Tohle byla vaše poslední krádež. Najdete si počestnou práci. Můžete o tom dnes popřemýšlet a zítra mi sdělit, co byste chtěli na mém území dělat."

Načež mu potřásl ohromenou rukou a vyšel z dusné atmosféry. Jakmile za sebou neslyšel křik a opilecký zpěv, rty mu rozvlnily úsměvem.

„Velmi úspěšný den," zamumlal si sám pro sebe a vyšel ven.

****