Tentokrát taková vtipnější kapitolka a trochu oddechová. Tak snad se pobavíte a ještě k tomu je extrémně dlouhá. Tak pěkné počtení.

Když se uprostřed noci dozvíte, že muž vašeho srdce touží své chyby napravit a ke své dcerce se chová s něžnou opatrností, usnete jako, když vás do vody hodí. Už nemáte hlavu plnou zoufalých plánů a starostí. Najednou v ní máte šťastné myšlenky, jež se promítají do snů, které se vám tu noc zdají.

Liliana spala s klidnou myslí a bez bolesti srdce hluboce a dlouze. I když vysvitlo slunce nad obzor, ona spala dál. Sluneční paprsek, který do pokoje pronikl ji nemohl vzbudit. Jen ji zašimral na tváři a ona se ospale ohnala po neviditelném nepříteli, stále dokonale spící.

S tichým povzdechem se otočila na druhou stranu a zachumlala se pod teplou deku. Hodlala tuhle pozici ještě několik hodin neopustit, když v tom se nohou něčeho dotkla. Překvapeně se zarazila. To přece není možné! Předtím tam nic nebylo. Znovu natáhla nohu a nevěřícně vydechla. Něco tam bylo!

V šoku sebou trhla a rychle se otočila. Nejdřív rozevřela jedno oko a hned na to i druhé, když pochopila na, co se dívá. Spánek při tom pohledu odcházel s máváním pryč, když vytřeštěně zírala na svého manžela, který vedle ní klidně pochrupával.

Co tu sakra dělá? Jak se sem dostal? Když usínala určitě tu nebyl. Pamatovala si akorát, jak se rozplývala nad jeho staráním se o Rosemarie, ale rozhodně nic o tom, že by mu říkala, aby si lehnul vedle ní. Nic takového! V tu chvíli, kdy usínala, se k její posteli ani prstíčkem nepřiblížil!

„Fergusi!" rozčíleně vyjekla, jakmile se maličko probrala z ohromení. Rázem zapomněla na spánek, který ještě před momentem považovala za nejdůležitější věc na světě.

Nevěřícně vrtěla hlavou. Její muž se však ani nehnul, jako kdyby ji neslyšel, a proto do něj rozčíleně strčila. Tohle si žádalo vysvětlení. Odpustila mu, ale to neznamenalo, že jí okamžitě vleze do postele, jako kdyby se nic nedělo. To je nějaké pokání? Rozhodně ne. Znovu do něj šťouchla a mračila se na něj, jako kdyby ho tím snad mohla probrat.

Muž něco zahuhlal, ale přitom se ani nehnul. Byl jak spící medvěd. Do zavřených očí mu spadaly prameny vlasů a dělali ho mladším. Bez vrásek a mračení, působil tak nevinně.

S úsměvem si ho začala prohlížet. Tak dlouhou dobu k tomu neměla příležitost. Stále byl krásný a roztomilý, když spal a nechal spadnout masku tvrdého a nelítostného lairda. Najednou vypadal jako bezstarostný mladík...

To ovšem nic neznamená, probrala se rychle z vytržení. Odtrhla zasněný zrak od manžela. Nemůže přece zapomenout, že tu v prvé řadě nemá vůbec, co dělat! Žádné rozplývání! Neměl právo jí vlézt do postele a už vůbec se tu nemá válet ráno.

Znovu do něj šťouchla, ale tentokrát důrazněji a rozhodněji. Dokonce mu zacloumala i nehybnou paží, aby ho probrala ze spánku.

„Fergusi! Vstávej a to hned! Dávno je ráno a tohle není tvoje postel. Tady nemáš, co spát!" hučela do něj rozčíleně.

Nejenže jí spí v posteli, ale on se dokonce odmítá probudit. Jak neuvěřitelné!

Ovšem tentokrát její budící metody měly aspoň nějaký účinek. Manžel otráveně zabručel a otočil se.

„Liliano, potichu, drahoušku," zamumlal a se stále zavřenýma očima ji objal a přitiskl k sobě dřív, než tomu žena mohla vůbec zabránit. Načež zabořil tvář do jejích vlasů a znovu usnul. Jeho chrápání nyní měla přímo v uchu.

Neuvěřitelné! To snad není možný, pomyslela si rozčíleně. Ještě ji bude umlčovat. Pokoušela se mu vyvinout, ale jeho sevření nepovolilo. Ne, že by jí to bylo nepříjemné, to rozhodně ne. Na okamžik se k němu přivinula a užívala si jeho přítomnosti. Cítila se v pažích manžela v bezpečí. Mohla by se oddat spánku...

Takhle by to nešlo, přikázala si v duchu rozčíleně. Přece se nenechá takhle umlčet! Kdyby to nechala být, už nikdy by neměla u svého muže žádnou úctu!

„Pusť mě, a to hned!" vykřikla tak hlasitě, že konečně probrala svého drahého manžela. Přestal vypadat jako roztomilý mladík. Její výkřik ho vytrhl ze snění a on se lekl, až sebou trhl, přičemž zasyčel bolestí. Liliana se mu vytrhla a vrhla po něm pohled plný blesků.

„Maličká, copak ti nic neříká pojem, nechat mě vyspat? Víš, jak dlouho trvalo uspat Rosemarie?" zaskuhral, když si držel hlavu v dlaních, jak se uhodil o dřevěný konec postele.

Vůbec tak nemohl vidět její rozzlobený pohled.

„Kdo ti dovolil si lehnout do MÉ postele?" odsekla mu na to napruženě a jeho otázku naprosto ignorovala. Její měly přednost.

Ovšem právě svojí odpovědí, ignorujíc jeho mluvení, mu očividně zlepšila náladu. Zapomněl na horlivé probuzení a bolest hlavy, protože k ní zvedl obličej a rty se mu zvlnily v úsměvu.

To se jí ani trochu nelíbilo! Měl se tvářit kajícně a ne, aby mu oči jiskřily uličnictvím. Nic nešlo tak, jak by si to představovala. Muž se nepřestal usmívat, když se k ní naklonil a shrnul jí tak pokrývku až k nohám.

Ona si ji však hbitě vytáhla, až ke krku a schytala tak manželovo uchechtnutí předtím, než konečně promluvil s intonací plnou pobavení: „Nemohl jsem spát jinde, protože ty sama si mě tu chtěla. Volala si mě ze spánku. Nejméně třikrát si vykřikla mé jméno, a tak jsem tě musel uklidnit tím, že jsem tu s tebou zůstal a utěšoval tě, že se nemusíš bát."

Žena nevěřícně vydechla, když poslouchala ty jeho výmysly. Co to říká? To nemůže myslet vážně! Taková urážka! Ovšem i přesto, že mu nevěřila, ani za mák, cítila, jak se jí do tváří dere nachově rudá barva. Nesmysl! Nic takového určitě neudělala.

„Vymýšlíš si! Chtěla jsem spát. A to sama," odsekla naprosto a jednohlasně na odpor.

Její manžel si však z jejích slov nic nedělal. Místo odpovědi se k ní nahnul a pohladil ji s něžnou starostlivostí po tváři. Nestačila se ani pohnout, protože něco takového nečekala, a tak na něj jen zůstala zírat. Co to na ni zatraceně hraje?

„Bylas tak roztomilá. Úplně jsi mě objala a nechtěla pustit. Tak jsem musel zůstat," pokračoval s nezbednými jiskrami v očích.

Co to tu na ni sakra zkouší? To ji naschvál pokouší nebo co? Hlavou se jí honila jedna zmatená myšlenka za druhou. Vůbec ho nepoznávala. Choval se úplně neobvykle a ona se nemohla dostatečně rozplývat nad tou změnou. Kde je sakra zlost, když ji člověk potřebuje? Hlavně se nesmí nechat oklamat úsměvem. Něco zatím musí být. Přece se nemohl přes noc takhle změnit. To je nemožné!

„Tak to nebylo! Neutahuj si ze mě!" zaprotestovala znovu a zašermovala rukama, aby ho odradila od dalšího doteku. Jak měla myslet, když jí záměrně rozptyloval? Manželův úsměv se ještě rozšířil, když jí zachytil jednu ruku v letu a políbil na hřbet.

„Po ránu jsi tak krásně rozcuchaná," dodal šeptem.

Zatraceně, co je tohle za taktiku? Měla se zlobit nebo ne? Tohle přece nebylo jeho normální chování. Copak se svět zbláznil, zatímco spala?

„Fergusi! Já vím, že to není pravda!" odsekla napruženě a sebrala polštář, který ji tlačil do zad, když uhýbala před manželem a sevřela ho v rukou.

„Říkala si, Fergusi, prosím! Prosím! Nenechávej mě tu samotnou. Tak jsem neodolal," dodal škádlivě.

To však byla poslední kapka pro šokovanou ženu. Ničemu nerozuměla, ale jedno věděla jistě. Nikdo si z ní nebude po ránu utahovat. Ani její manžel! Takže dřív než si mohl uvědomit, co má v úmyslu, ohnala se po něm polštářem a začala ho jím mlátit hlava nehlava.

Manžel schytal ohromeně dvě rány, než se k jejímu naprostému šoku rozesmál! Chechtal se jako blázen, zatímco ona ho ani trochu nešetřila. Z ní si utahovat nebude.

„Ty mě mlátíš polštářem? Chacha...," vydechl ohromeně, když se začal konečně ranám bránit.

„Jo! Já se totiž zlobím! Pořád!" odsekla a znovu se rozmáchla. Jenže v tu chvíli muž zachytil oběma rukama polštář, a tak na sebe přes něj zůstali hledět. Oba ho pevně svírali.

Žena ztěžka oddechovala, zatímco manžel se na ni vyzývavě usmíval, jako kdyby říkal, že ona bude první, kdo to pustí.

„Maličká, co kdyby si ten polštář odložila. Stejně mě s ním neumlátíš," přerušil ticho po nějaké době s potlačovaným smíchem.

On ho snad někdo doopravdy přes noc vyměnil. Takhle bezstarostného ho už dlouho neviděla. Vždyť by se měl kát ze svých činů, a ne ji zbytečně rozčilovat. Tohle snad musí být pořád sen. Jiné vysvětlení není.

„To by ses divil, co už se mi povedlo, drahý. Umlácení zvládnu taky," zašveholila sladce a ještě pevněji sevřela polštář. Ona rozhodně nebude ta, kdo ho pustí. Ona ne!

Manžel jí věnoval pobavené nadzvednutí koutků úst, když prohodil: „Přece se nebudeme prát o polštář, maličká. To je pod naši úroveň."

„Tak ho pusť a nebude to potřeba," odvětila s laškovným úsměvem.

Jenže její slova způsobila naprostý opak. Pro jejího muže se z toho rázem stala výzva, a to znamenalo, že se nevzdá, dokud nevyhraje. Byl přece laird a toho nesmí porazit žena, natož vlastní manželka.

Zajiskřilo mu v očích odhodláním a k její hrůze sevřel věc ještě pevněji. Oba se měřili vážnými pohledy a ani jeden se nechtěl pustit a tím prohrát.

Fergus se vzápětí pokoušel získat svou výhru tím, že se ji snažil přitáhnout k sobě. Liliana zaklela, když se trochu posunula dopředu, jak to nečekala. Ovšem když mohl být on zákeřný, proč by nemohla být ona? Proto zaryla prsty do polštáře s mnohem větší silou a pustila se do odboje! Se soustředěným výrazem začala polštář táhnout vší silou k sobě.

„Ty ho nedostaneš!" vypískla s čelem nakrčeným snahou zvítězit.

„Ty taky ne!"

„Je to můj polštář," argumentovala rozumně a odhazovala si z čela pramínek vlasů, který unikl dopředu a lechtal ji zákeřně na tváři.

Vyfoukla vzduch, aby ho donutila odletět na stranu. Jenže ten nezbeda vylétl a zase přistál na nose a ona měla, co dělat, aby nepustila polštář. Nejradši by ho pustila a dala pryč neposlušný pramínek, který ji trýznil svými lechtavými pohyby. Jenže to udělat nemohla. Přece neprohraje kvůli zatoulanému vlásku. Nikdy.

Sakra, ale když ono to tak lechtá! Ať jde pryč! Už to nevydržím, nadávala v duchu a snažila se ovládnout.

„Jsi s ním moc nebezpečná!"

„Nejsem! Kdybys nebyl v cizí posteli, nic bych s ním nedělala!" zaprotestovala a naznačila mu tak, že by se mohl omluvit, že si bez dovolení lehl k ní.

Ovšem manžel to tak úplně nepochopil, protože poznamenal: „Spala si, nemohl jsem se zeptat!"

„Taks mě měl probudit!"

„To bys byla protivná," prohodil uličnicky a trhnul věcí, kterou oba svírali v rukou. Dívka to však čekala, a tak ho sevřela ještě pevněji a zatáhla směrem k sobě. Ona se jen tak nevzdá. Tohle vyhraje!

„Ty mě s ním, má drahá, nebudeš mlátit," prohodil se smíchem a zatáhl s ještě větší silou, až se žena i přes své zapření posunula směrem k němu.

„A až získám polštář, získám i svou ženu," dodal pobaveně, když viděl její marnou snahu přetáhnout si to k sobě. Oba dobře věděli, kdo z nich má větší sílu, a to byl beze sporu Fergus. Jenže jeho žena zase byla mazanější.

Vyplázla na něj jazyk a odsekla: „Jen se neraduj předčasně, můj pane!"

Načež prudce pustila polštář, čímž spustila lavinu několika věcí. Zaprvé to její manžel nečekal, takže se ničeho nedržel a jelikož se posunul dost k okraji postele, bylo tak dílem okamžiku, že vykřikl a tápal po něčem, čeho by se chytil, ale samozřejmě nic nenašel, a tak spadl na zem.

Žena se při jeho výkřiku rozesmála zvonivým smíchem, zatímco manžel na zemi klel jednu nadávku za druhou. Lilianě vytryskly slzy smíchu, když si lehla na břicho a hlavu vystrčila nad podlahu.

„Jak roztomilé, že je laird na zemi," zašveholila, když na něj zamrkala a nohama vesele komíhala nahoru a dolů. V tomhle kole byla jasný vítěz a do sytosti si to užívala.

„Důstojnost dost klesá, drahý," dodala vesele.

Manžel se pomalu posadil a propálil ji pohledem.

„Jen počkej, maličká. Za to zaplatíš!" přísahal jí, ale žena se jen nahnula rukou k němu a cvrnkla ho do nosu.

„Jistě, můj pane," načež se mrštně překulila na druhou stranu postele a vyskočila z ní.

Nebyla však dostatečně rychlá. Než udělala dva kroky, dvě pevné a dobře známé paže se jí sevřely kolem pasu a přivinuly do náručí. Zapištěla a pokoušela se mu vyvinout. Jenže neměla jedinou šanci.

„Za to zaplatíš," prohodil se smíchem a k jejímu šoku ji začal lechtat. Nevěřícně vykvikla, ale pak se začala smát a pokoušela se uniknout jeho vraždícím rukám.

„Fe-rgusi, nech to-ho chacha," vypískla, zatímco pištěla, jako kdyby ji na nože brali, ale manžel neustal.

„Až se mi omluvíš za to shození," prohodil nevzrušeně, zatímco ji lehce držel, aby mu neunikla a přitom lechtal.

„Nikdy!" vyjekla a pokusila se ho kopnout, ale muž hbitě uhnul. Se slzícíma očima se snažila dostat z jeho sevření, ale ničeho jiného než většího lechtání se nedočkala.

„Tak se vzdáváš?" otázal se s hlasem naplněným smíchem, ale dívka jen odbojně vykřikla své vzdorné ne a on začal nanovo. Dlouho se však vzpírat nedokázala. Lechtání se stalo nesnesitelným, když vypískla: „Dost! Vzdávám se!"

Rázem jeho ruce skončily utrpení a ona na nic nečekala a jedním táhlým pohybem se mu vytrhla. Chtěla udělat krok vzad, aby mezi nimi vytvořila mezeru, jenže si stoupla na zraněnou nohu a ta pod ní podklesla. S výkřikem se kolem sebe ohnala ve snaze se něčeho zachytit, ale když se ničeho nedotkla, připravila se na tvrdý pád.

Ten se ovšem nekonal. Těsně, než se mohla dotknout země, ji zachytil její manžel a sevřel v něžném náručí.

Oba zhluboka oddechovali a hleděli si do očí. Liliana si moc dobře uvědomovala blízkost svého muže a nemohla odtrhnout zrak od jeho. Bylo to, jako kdyby se zastavil čas. Bylo zapomenuto dovádění, které se k jejich postavení vůbec nehodilo a zůstali jen oni dva.

„Pořád se zlobíš, že jsem spal u tebe?" zašeptal téměř neslyšitelně.

Žena na něj bez dechu hleděla. Tohle na jejich vztahu milovala. Byly chvíle, které by nevyměnila za nic na světě. Chvíle, kdy nezáleželo na ničem jiném než na nich dvou a kdy i mrzutý laird dokázal najít jinou strunu ve svém nitru.

„Hodně," prohodila lehce žertovně,

Muž se k ní nahnul ještě blíž a v očích mu zajiskřilo.

„A nyní?"

Liliana se tiše uchichtla, když ho objala rukama kolem krku.

„Možná o maliiinko méně!" zamumlala s neodolatelným úsměvem, zatímco její drahý choť se zasmál.

Dlouze na ni hleděl, načež ji chytil pevnějším stiskem v náručí a přenesl zpátky k její posteli.

Než však mohla hraně zaprotestovat nad jeho chováním, odtáhl se od ní. Pak vstal a k jejímu naprostém šoku se sklonil a započal něco hledat pod postelí. To doopravdy nečekala a na chvíli tím byla zaskočena. Zvědavě pozorovala jeho skloněnou šíji a zamrazilo ji nadšením. Co tam jen může hledat? Na rtech se jí usadil úsměv, když se pohodlně opřela o ruce. Byla pořádně zvědavá, co na ni manžel chystal.

„Jestli se tolik stydíš, tak se nemusíš krčit pod postelí," poškádlila ho vesele.

„Ty uličnice!" zahučel, ale dál se štrachal pod postelí.

„Můžu tě už předem informovat, že je pod tou postelí víc špíny, než tvoje oči kdy viděly, drahý manželi," škádlila ho dál.

Načež vyprskla smíchy, když uslyšela hlasité zadunění a hned po něm následující sled těch nejhorších nadávek. Očividně někdo zapomněl, kde to vlastně je. Navíc nemusela být jasnovidec, aby si domyslela, proč asi nutně potřeboval zvednout hlavu.

To ji rozesmálo ještě víc. Bylo tak snadné jejího manžela rozčílit. Stačilo pár slov a už se začínaly blesky a hromy slétávat.

Netrvalo to však dlouho a smích ji přešel. Stalo se to ve chvíli, kdy se manžel konečně vyhrabal ven a postavil se před ni s jednou rukou za zády.

Žena ho napjatě pozorovala. Co jen mohl mít v té ruce? Smích už jí přes rty neutíkal. Poznala, že škádlení skončilo. Nastala doba vážných situací.

Když pak vytáhl ruku, ve které držel to nejúžasnější, co by tam kdy chtěla vidět, ohromeně vydechla. Něco takového rozhodně nečekala. V šoku hleděla na své ručky, do kterých jí manžel vložil ručně natrhané květiny.

„Pro tebe. Třeba se už nebudeš tak zlobit, maličká," pronesl po důrazném odkašlání, kdy si nejspíš chtěl nafackovat za ten naprosto strašný nápad, protože se tvářil, jako kdyby spolkl něco hodně kyselého.

Liliana na něj hleděla s dojemnou radostí. Přinesl jí květiny. On, který se tomu posmíval většinu dne. Co na tom, že ta květina vypadala zplihle, protože ji někdo očividně nedal do vody. Jenže to byly maličkosti. Nemohla mu to vyčítat. Nyní ne! Šlo o to gesto, které květiny v sobě skrývaly. Byla to snaha o zlepšení a toho si strašně cenila. Nechtěl vše nechat vyšumět a pak se vrátit do starých kolejí. Ne, nic takového. Opravdu se snažil změnit svůj přístup, až tak že se snížil k něčemu, z čeho si věčně utahoval.

Žena jemně sevřela květiny v rukou a s úsměvem si je prohlížela. Byly nádherné. Jakmile dokázala uvěřit, že se jí to jen nezdá, zvedla zrak a upřela ho na svého manžela. Ten ji ostražitě pozoroval a snažil se to skrýt za chladnou masku.

„Kdy si je nasbíral?"

Manžel se po jejích slovech nejistě ošil. Nejspíš to víc nechtěl rozebírat. Vždyť to bylo pro něj tak nedůstojné!

Jenže Liliana na něj hleděla s tak něžným výrazem a žádným smíchem, který by ho zaručeně rozzlobil, že nakonec zahučel: „Když Rosemarie usnula. Ian o tom neustále mele. Tak jsem to nasbíral, aby s tím dal pokoj."

Přesto, že to svedl na svého přítele, bylo ženě jasné, že nikdo a nic by ho k tomu nedonutilo, kdyby to sám udělat nechtěl.

„Děkuju, jsou nádherné," pronesla dojatě.

A opravdu na ni tak působily, i přesto, že byly téměř uschlé, celé od prachu a vypadaly, jako nejhorší květiny, které kdy držela v rukou. Jenže byly od Ferguse. Byla to od něj druhá květina, ale teprve tato byla jím i nasbíraná. Sám a dobrovolně ji natrhal. Nemohla mu proto vyčítat, že květině nedal vodu a očividně se mu ani nezdálo divné, že vypadala jinak, než když ji do pokoje přinesl.

To bylo fuk. Překvapil ji znovu a mile. Nahnula se k němu a políbila ho na ústa tak krátce, že než se vzpamatoval, znovu seděla dál od něj.

„Po tomhle už se snad ani zlobit nemůžu, můj pane," dodala šeptem a přitiskla si květiny na hruď, jako kdyby to byly ty nejvzácnější klenoty.

Načež se nechala obejmout jeho pažemi a společně pozorovali jejich nádhernou dcerku při spaní. Jako kdyby hluk ani neslyšela a chtěla dopřát rodičům čas na vrácení do starých dobrých časů. Liliana se šťastně přivinula ještě blíž k manželovi a stále svírala květiny.

„Máme nejkrásnější dcerku, že, drahý?" zamumlala, když se holčička jemně zavrtěla. Oba se nahnuli, aby ji uklidnili.

„To říkají všichni, Liliano. Takhle vypadají všechny malé děti," zabrumlal muž, ale ona věděla moc dobře, že i on si myslí, že je to nejkrásnější dítě.

A to z jednoho jediného prostého důvodu, protože byla jeho. Jen to samozřejmě nemohl přiznat nahlas. Skoti přece své city nepřiznávají. To dělají jenom slaboši.

Tenhle postoj se však měl v brzku změnit, jelikož nejtěžší úkol byl stále před nimi. Udělat z lairda skotského muže, který dokáže věřit svému srdci.

****

Na tento úkol se Liliana vyzbrojila rozhodným úsměvem a několika pomocníky, kteří přímo dychtili po pomoci svému pánovi. Dny, kdy čekali, až budou moc Liliana s Brianem cestovat se ani lépe využít snad nemohly. Kdy jindy nebudou mít nic na práci? Jen, co se vrátí na panství, budou se muset pustit do práce, protože za dobu jejich nepřítomnosti se jistě nahromadila spousta problémů k řešení.

Však ona už se postará o to, aby její manžel našel své skryté já a důvěru jak v sebe tak i v ostatní. A že se přitom třeba trochu pousměje, možná i víc zasměje? Na tom nic špatného nebylo. Dělala to pro dobro jejich šťastného vztahu. Aby už nikdy mrak nedůvěry nevyrostl nad jejich hlavami. Potřebovali si důvěřovat, aby ve skotské divočině mohli vychovávat jejich dcerku. A k důvěře potřebovala muže, který dokáže věřit v sám sebe, a ne být jen povinován býti lairdem.

„Tak, co sis to na mě, maličká, přichystala?" prohodil dobromyslně, když zavřel dveře za odcházející kořenářkou, která mu sdělila, že cestování obou zraněných nepřichází v úvahu. Nejspíš byl rád, že odešla dřív, než vymyslel, jak by jí vynadal. Nyní na to zapomněl, protože se věnoval své krásné ženě.

Liliana se na něj pousmála z postele, kde něžně houpala svou dcerku.

„Bude se ti to líbit. Posílí to tvoji důvěru," prohodila záhadně.

Její muž se na ni dost skepticky podíval a opřel se o dveře. Jeho pohled jasně říkal, že o tom dost pochybuje. Kdy naposledy se mu nějaký nápad jeho milé choti líbil? Nikdy!

Jenže protestovat nemělo cenu. Chtěl se stát mužem, na kterého se jeho žena bude usmívat a díky tomu vymaže ošklivé vzpomínky z její mysli. To chtěl, a tak byl odhodlán podstoupit cokoliv, co si na něj Liliana vymyslela. Avšak už předem věděl, že nebude lehké cokoliv z toho přijmout, obzvlášť když si všiml, že její nálada byla výrazně lepší než jeho. Lebedila si na posteli a pozorovala ho zpod sklopených řas.

S povzdechem, že už déle její nápad nemohl odkládat, jestli kdy chtěl, aby zapomněla na to, co jí provedl, pronesl: „Tak, co to je, maličká?"

Věnovala mu zamračení, když dcerka začala poplakávat, ale díky lordu Lucasovi přece jen měla někoho na pomoc. Služebná, kterou získal lhaním na svou stranu, aby se o její dceru postarala, jim byla vděčná, že jí neublížili, protože to celou dobu podvědomě čekala, a tak hodlala splatit neexistující dluh tím, že malou holčičku hlídala. Lilianě se to z počátku nelíbilo, ale nikdo jiný s nimi nebyl, tak se na konec podvolila. Ovšem vždy s ní byl buď Ian nebo Malcolm. To byla její podmínka a díky tomu se cítila mnohem lépe.

Věděla, že se o ni sama nedokáže postarat celý den. Byla dáma, a tak nebyla vychována k péči o dítě. Na to měla mít chůvu, jenže jak měla ještě někdy věřit nějaké ženě? Svěřit jí to nejdražší, co má? Bála se, že bude stále podezřívavá, a navíc už předtím jí bylo zatěžko dcerku opustit i přesto, že to tak bylo správné. Možná osud, předtucha nebo prostě jen těžko nesla, vidět svou holčičku u jiné ženy. Nevěděla.

Ovšem tato žena se zdála být milá a pracovitá. Když jí dala Liliana najevo svou nejistotu jí dítě svěřit, neurazila se. Naopak přikývla, že chápe a navrhla, aby s ní pokaždé někdo byl. Tím ji dost zaskočila a dostala se v očích lady výš. Navíc, když Fergusova manželka sledovala, jak se o mladou Rosemarie zodpovědně a s rozvahou starala, začínaly se pochybnosti zatlačovat do pozadí.

Nyní služebná vstoupila dovnitř a Liliana jí jemně a s úsměvem předala svou dcerku.

„Co kdybyste s ní zůstala u Briana? Stejně musí zůstat ležet," dodala mile. Obě věděly, že to říká pro jistotu, ale druhá žena se neurazila. Naopak se pousmála a jemně přikývla.

„Však my toho kluka nemocného rozveselíme, že, Rosemarie?" zamumlala k pofňukávající dívence a žena se pousmála.

Tohle bylo jiné! S Almou si nebyla jistá, skoro hned, ale u této ženy, která se do toho všeho zamíchala spíš náhodou, žádný takový pocit neměla. Přesto jí hned dali možnost odejít, ale žena trvala na tom, že jim to vynahradí, aspoň tím, že pomůže, dokud tu zůstanou.

Liliana je sledovala, dokud se za nimi nezavřely dveře. Pak se obrátila k manželovi, který mezitím přešel k oknu a rty se jí zkroutily do uličnického úsměvu. Úkol, který vymyslela se mu líbit nebude. Tím si byla jistá, ale ona se na něj rozhodně těšila. Nemohla mu to přeci příliš usnadnit. Kdyby mu takhle lehce všechno prošlo, nevážil by si jí.

Tak škodolibá! To se mi líbí, křičelo podvědomí nadšeně a vnitřně se otřásala smíchy.

„Tak zaprvé..." začala a oči se jí ďábelsky zablýskly, když začala mluvit.

****

„Cože?" vykřikl laird nevěřícně, když mu jeho sladká ženuška dopověděla, co si to na něj vymyslela.

Ještě ke všemu dovnitř klidně nakráčel Malcolm s Ianem a vůdcem lupičů. Všichni tři měli na tvářích úsměvy. Jak jinak, že? Škodolibost vládne u Skotů. Tady to přímo bylo vidět. To snad ani nemohla být pravda.

Jenže lady jeho srdce se tvářila smrtelně vážně. Ani koutek se jí nezvedal v náznaku legrace. Klidně na něj hleděla a čekala. Své řekla a nyní to bylo na něm.

To snad není možné, pomyslel si Skot rozčíleně. Copak už nebyl potrestaný dost? Tohle je ještě mnohem horší, než si myslel. Udělal by cokoliv jiného, ale tohle ne!

Ian se klidně opřel o dveře, jako kdyby si myslel, že jeho pán vezme již brzo do zaječích a možná, že ani nebyl tak daleko od pravdy.

„Není na tom nic těžkého, Fergusi," prohodila mladá lady klidně, když přerušila tíživé ticho, ve kterém se muži lairda bavili a jen stěží schovávali úsměvy před svým pánem.

Obzvlášť skotský Casanova se nemohl přestat usmívat. Plán jeho paní se dozvěděl včerejšího dne a líbil se mu čím dál víc.

„Je to ohromně těžké, Liliano," zahučel a provrtával pohledem své muže, jako by je tím nutil odejít.

Jenže dnes ho očividně nikdo neposlouchal, protože se ani jediný muž nehnul. Jeho přítel se na něj dokonce pobaveně zazubil a tím ještě přiživil jeho hněv. On se mu dovoluje vysmívat. Ten jeden!

„Copak, drahý, nemáš, co bys pěkného každému řekl?" otázala se sladce jeho krásná žena a oči jí jiskřily smíchy.

„Skoti si nic pěkného neříkají," odsekl zachmuřený vůdce a rozhlédl se po místnosti, jako kdyby snad mohl najít něco k pití. Bohužel se zdálo, že tam naprosto nic není. Jak typické! Něco takového nemohl říkat jen tak!

„No tak, Ian je přeci tvůj přítel, řekni třeba, že má pěkné vlasy," snažila se mu být nápomocná, i když stěží zadržovala smích nad jeho zlobou.

Odpuštění holt něco stojí a s tím se musí laird smířit, pomyslela si pobaveně. Její slova tentokrát muže probrala. Nevěřícně vykulil oči a vyhrkl: „Tobě se líbí jeho vlasy, Liliano?!"

Těžce si povzdechla, ale než stačila promluvit, jako naschvál se toho pustil Ian a odvětil nedbale, že se o ně mnohem víc stará, zatímco on je nechává růst jako dříví v lese. To lairda očividně moc nepotěšilo, protože mu zahrozil pěstí.

„Nelíbí, byl to příklad," zkoušela svá slova vysvětlit, ale ti dva už se předháněli, kdo komu řekne horší věc.

„Jsem milejší, hezčí i zdvořilejší!"

„Tss, zdvořilejší? Nikdy! Nemáš, co okouzlovat moji ženu!"

„Když si ji nehlídáš, tak co mi zbývá?" provokoval ho s humorem Ian dosud ležérně opřený o dveře.

Nemohl se nebavit provokováním svého přítele, který jako obvykle nepochopil, že jde o žert, protože to bral smrtelně vážně.

„Já jsem vyšší!"

„A já lépe stavěný," odpálil Ian škodolibě a Liliana jen hleděla na ty dva, zatímco se je snažila přehlušit a dodat, že mají říkat něco pěkného o tom druhém a ne o sobě. Ovšem ti dva ji odmítali poslouchat a mleli si to svoje dál a dál.

„Tak dost!" zařvala a konečně je přerušila, až na ni nevěřícně pohlédli.

„Nyní, můj pane, řekneš každému ze svých poddaných něco pěkného a pak oni tobě. Jestli ne, pak to nemá cenu a můžete se jít opíjet dolů," řekla hlasem tak chladným, že v tu chvíli by muži přísahali, že by dokázala zkrotit i divoké vlky.

Fergus se přestal mračit na svého zatraceného přítele a otočil se na ženu svého srdce. Věděl, co je v sázce, a i když mu odpustila, nemohla mu věřit. Měl by to napravovat, a ne se hádat. Měl by jí dokázat, že udělá všechno proto, aby o něm už nemusela pochybovat a on už nikdy nepodlehl rozumu místo srdce.

Nojo, jenže něco pěkného. Vždyť nic takového se mezi muži neříká. Pronést k Ianovi, že má pěkné vlasy? Fuj, jen ta představa byla strašná! Za to by se mu smál ještě rok a on by se propadl hanbou.

Zašklebil se při té představě.

Takže radši ztratíš naději na nápravu? A kvůli čemu? Smíchu, ponoukal ho hlas v jeho hlavě.

Zatracená kocovina, ta mě snad nikdy nenechá být, pomyslel si otráveně, když se podíval na svého přítele a odkašlal si.

No, tak nijak hrozné to snad nebude. Prostě něco řeknu a budu to mít za sebou. Liliana bude spokojená a já už to nikdy nevyslovím. Tak dobrá...

Něco pěkného!

„Tak dobrá. Iane...," otočil se na něj a přítel se nahnul ještě blíž, aby mu snad něco neuniklo.

To v lairdovi přiživilo hněv. On se jeho nesnázemi baví! Jak typické pro něj! Místo, aby mu byl nápomocný, se jen bavil. Ale on mu to spočítá, jakmile se vrátí na panství. Tam bude dřít od rána do večera a smích ho přejde!

Jenže když už začal mluvit, nemohl přestat a skončit to. Jeho žena na něj hleděla s takovou nadějí, že ji prostě nemohl zklamat. Musel se překonat a mluvit dál. Nechat slova plynout a nepřemýšlet nad nimi.

Lairdem bylo desetinásobně lehčí být než někým jiným, zahučel v duchu při své těžké zkoušce.

„Ehm... něco hezkého. No je toho tolik..."

Ian se na něj zazubil a uklonil se mu, když dodal: „Tak to klidně můžeš říci více věcí, že, má paní?"

A s neodolatelným úsměvem se otočil na Lilianu. Oba věděli, že to je pro jejího manžela těžký úkol, ale bylo to nezbytné. Proto se pousmála a klidně přikývla. Když ví víc pěkných věcí, klidně je může říct. Ian mu pokynul rukou a naznačil, že klidně snese víc chvalozpěvů než jen jeden pouhý. Přece jenom přátelé už nějakou tu dobu jsou.

Zatraceně, zaklel v duchu muž lapený do svých vlastních sítí. To si zase naběhl. Bože, něco pěkného. Copak jsou ženský, aby si museli říkat navzájem lichotky? Kdyby Ianovi řekl, že má pěkné vlasy, musel by se propadnout hanbou. Tak něco jiného. Neutrálního.

Rychle přemýšlel, zatímco Ian se na něj křenil.

„Tohle bych si měl někam zaznamenat, drahý lairde. Tento okamžik konečně pochopím, proč jen jsem tvým nejlepším přítelem," prohodil vesele, aby ho poškádlil.

Zabít je málo, zuřil Fergus, ale nahlas to říct nemohl. Nikdy. Dobře pro důvěru své paní udělá cokoliv. Prostě plácnu první věc, co mě napadne. Určitě to nebudou vytrubovat před celým klanem. To by je dřív zabil.

Zhluboka se nadechl a pronesl jako kdyby se chystal spáchat sebevraždu skokem z útesu: „Iane, obdivuju na tobě... ehm... opravdu hodně věcí. Ehm... třeba jak dokážeš vypít celou kvintu piva."

„Co? Tohle? Tomu snad ani chvála říct nemohu. Chci slyšet něco pořádného. Nějakou pěknou věc na mě snad obdivuješ," utahoval si z něj vesele. S tím málem se nehodlal smířit. Chtěl víc. Když už tak už.

„Iane," zavrčel varovně, ale když si všiml zamračení Liliany, zarazil se. Dobrá, dobrá. Však se ztrapnit může ještě víc. Co na tom? Nic!

„Tak dobře líbí se mi na tobě tvá oddanost, se kterou mě následuješ do nebezpečí, i přesto, že jsi proti tomu," vyhrkl v náhlém prozření. Vyhodil to ze sebe tak rychle, aby si to náhodou nemohl rozmyslet.

Liliana se pousmála. Konečně to ze sebe dostal. Řekl něco, co bylo opravdu důležité, a i Ian vypadal na chvíli zaskočeně, protože jako ona čekal, že se bude jeho velitel dál vymlouvat. Trochu vyvalil oči a zamyšleně pohlédl na muže, který pronesl doopravdy pochvalnou řeč. Na okamžik neměl slov natož legrácek. Pak se však vzpamatoval a popošel k příteli.

„Konečně tě mohu nazývat doopravdy přítelem. Kdybych nebyl Skot, téměř by mě to dojalo," pronesl vážně a roztáhl ruce.

„Pojď na mou hruď!" dodal se zábleskem uličnictví v očích.

Samozřejmě, že si nemohl odpustit ho trochu poškádlit. Mohutný Skot před otevřenou náručí uskočil, jako kdyby se opařil. Vrhl po druhém muži vražedným pohledem.

„Neopovažuj se mě dotknout, Iane. Jinak tě vykážu ze svého území," zařval vražedně otřesený muž. Očividně mu nedošlo jako ostatním, že si z něj jen utahuje. Protože, když se Ian ještě přiblížil, vytáhnul meč.

„Stůj!" dodal důrazně a oháněl se s ním.

Liliana jen stěží skrývala pobavení a stejně tak dva další muži v místnosti. Bylo těžké se nesmát, když jejich velitel vypadal, že za chvíli zešílí.

„Fergusi," prohodila k němu, aby se nad ním slitovala. Jenže manžel ji snad neslyšel, protože jí neodpověděl.

„On si z tebe jen utahuje," dodala proto ještě jednou a důrazněji.

Přičemž Ian se nebezpečně přibližoval k naleštěnému ostří.

„To bys neudělal, drahý lairde. Oba víme, že jsem tvůj opravdový přítel."

„Zůstaneš jím jedině v případě, že se okamžitě zastavíš," odsekl muž zoufale a dál se po něm oháněl.

Copak toho šílence nic nezastaví? Nebude se s ním objímat. Nikdy! Už mu řekl něco tak odporně hezkého, že ho to skoro štípalo na jazyku.

„Ale no tak. Přece si to nepokazíš po tak pěkných slovech," pokračoval pobavený Skot a nevzrušeně se zastavil před ostřím svého pána. To se zastavilo a Fergus mu je vyčkávavě položil na krk.

„No tak už si přiznej, že by ti beze mě bylo na světě smutno," pokračoval dál. Očividně se sečné zbraně zrovna moc nebál.

„Konečně bych měl klid, Iane. Tak se přestaň chovat jako šílenec!" odsekl napruženě laird.

Jenže druhý muž se na něj bezstarostně zakřenil, jako kdyby neměl zrovna meč na svém krku. Ne, zdál se naprosto v pohodě na rozdíl od Malcolma, který byl dost bledý. On by svého pána nedokázal takhle vyprovokovat. Dávno by zmizel a doufal, že odplata nebude moc tvrdá. Jenže Ian byl z jiného masa. Znal lairda nejlépe a také věděl, co si může dovolit a co ne.

„Příteli, věř mi. To je jediné, co musíš udělat," dodal nevzrušeně.

„Žádné objímání!" odsekl laird rozzuřeně a stále meč nepustil.

Muž před ním se na něj díval očima plnýma smíchu a škubaly mu koutky úst, přesto se jeho hlas zdál víc než vážný.

„Důvěra je to jediné, co ti stačí," pronesl prostě.

Za co? Za co? Všichni se jeho potíži bavili. Byl laird nemohl se nechat objímat rozveseleným Ianem. To by ztratil svou tvář úplně. Jsou tvrdí Skoti a né žádné bábovky z Anglie.

Pak si však vzpomněl na svou nádhernou dcerku a povzdechl si. No, co už to snad nemůže být horší, než když mu řekl, co mu řekl. Proto na něj upřel rozzlobený pohled a kývl. To bylo jediné gesto, které ukazovalo jeho podřízení.

Ian se dál spokojeně usmíval, když muž sklonil zbraň a čekal, až k němu jeho přítel lehce došel. Chvíli si hleděli do očí, než Ian ke svému pánovi natáhl ruku. Fergus na ni chvíli hleděl, jako kdyby mu někdo vymazal paměť a on zapomněl, co to k němu natahuje. Ale potom od ní odtrhl zrak a zadíval se na svého muže oddaného v boji i mimo bojiště. Pár chvil se kolem nich vznášelo napjaté ticho, než laird přijal napřaženou ruku.

„A já si vážím tvého odhodlání ochránit svůj klan i za cenu vlastního života, lairde," pronesl vážně Ian.

Najednou Fergus nechápal, proč se těm slovům tolik bránil. Nechápal, proč to bylo tak těžký, když mladší muž je pronesl jistě a bez sebemenšího zaváhání. Nerozuměl svému váhání, když nyní viděl, že Iana nikdo za ta slova neodsuzoval. Zatímco u něj nutnost pronést ty slova znamenalo, že se cítil, jako kdyby ho někdo trhal na malé kousky.

Nedokázal tak lehce vyřknout slova, která mu otec nikdy neřekl. Nepochválil ho za něco. Jediné znamení, že se v něčem zlepšil, bylo poplácání po zádech. Jediný projev citu, který mu byl ochoten jeho laird věnovat. Rozhodně by svým mužům neřekl něco, na co by mohli být pyšní. To by je radši seřval za maličkost, jakou byla špína na košili, než jim řekl pochvalu.

Liliana s úsměvem sledovala, jak její muž přijal nabízenou ruku a v jeho pohledu se objevilo něco podobného dojetí. Sama byla víc než spokojená. Začínal věřit svému srdci, což nyní viděla na vlastní oči. Přísahala by, že v něm náhle zahlédla mladíka, kterým býval, a to jí vzalo vítr z plachet.

Říci tedy něco dalšího Malcolmovi a lupičům už nebyl takový problém. Jen se toho nedočkali ten den, ale až další. Fergus toho očividně měl dost, a tak vypadl ven a všem zakázal, aby za ním chodili. Že se k tomu nikdo nechystal, mu v kázání rozhodně nezabránilo. Sebral u výčepu pivo a už se hnal pryč z hospody.

„Myslím, že to nebude dlouho trvat a nebude to už ten morous laird," prohodil Ian k Lilianě, která zamyšleně sledovala uhánějícího manžela mizejícího mezi stromy.

„Taky se mi zdá, že začíná vystupovat ze svého drsného brnění," zamumlala a vyhnala je ven z komnaty. Noha už jí začínala dost bolet. Bylo načase dát svému kotníku odpočinek. V posteli se zachumlala a za pár chvil usnula.

****                                                                                                      Panství na hranicích Skotska a Anglie

Nana seděla ve své komnatě jako na trní. Hodiny ubíhaly a blížil se důležitý okamžik. Okamžik, který rozhodne o tom, zda uteče i s Liamem do bezpečí nebo padne při záchraně chlapečka zpět do hnusných rukou pána tohoto panství. Budou mít jednu jedinou šanci. Napětí, které ji svíralo, jí nedovolilo ani na chvíli zamhouřit oka. Nemohla si dovolit usnout a promeškat šanci, která se už nikdy nebude opakovat.

Na tomhle panství žila dost dlouho na to, aby věděla, že ani v noci a v tichu zde není bezpečno. Spíše naopak. Nebezpečí číhalo na celém panství, obzvlášť když měla dostat ven Liama a sebe. Zasmušile sledovala mihotající svíčku. Pomalu dohořívala, jako její naděje, že budou zachráněni. Nikdy předtím jejich plán nevyšel. Nikdy se nedostali za hranice panství. Vždy je stihl trest horší než smrt a záchrana nikdy nepřišla. Nikdo se o jejich malé panství nezajímal.

Rozčíleně zavrtěla hlavou! Ne, takhle nesmí přemýšlet! Musela věřit a pokusit se udělat všechno proto, aby do bezpečí dostala nevinné dítě. Ovšem při představě, že zde bude muset nechat mladou lady, která už zažila tolik bezpráví, se jí udělalo zle.

Pevně v rukou sevřela balík se všemi svými věcmi a tiše se začala modlit. Bude potřebovat velkou dávku štěstí a odvahy. Nesmí couvnout. Už je moc pozdě na to to vzdát! Felicity na ni spoléhá, a kdyby podlehla panice, zklamala by její důvěru. A to nesmí dopustit, vždyť toho společně zažily tolik, že se staly opravdovými přítelkyněmi. Tolikrát mladou lady utěšovala a ona jí zase dodávala odvahu, které se jí často nedostávalo. Byly si pro sebe oporou v dobách tak temných, že se nezdálo možné, aby se v nich objevil třeba jen paprsek naděje.

Kolem ní panovalo takové hrobové ticho, že jí připadalo, jako kdyby se kolem ní hromadili duchové. Duchové, kteří jen čekali na příležitost, aby ji dostali do svých spárů. Jenže ona se jimi polapit nenechá. Bude bojovat o svou a Liamovu svobodu. Uteče před nimi. Netušila, jestli už nastala vhodná doba, ale právě to děsivé ticho jí napovídalo, že musí být trpělivá. Nesmí na poslední chvíli nic pokazit.

„Bože, prosím, stůj nad námi," zašeptala zoufale, ale než mohla pokračovat, to strašné ticho přerušil děsivý výkřik, při kterém až tuhla krev v žilách. Nejistě vyskočila na nohy vylekaná až do morku kostí, ale to už celý dům ožil.

S hrůzou naslouchala běžícím krokům a výkřikům zloby, nejistoty a strachu. Když jim naslouchala, uvědomila si, co to je. Je to její znamení. Bylo to tu. Ten správný okamžik, na který čekala. Věděla, že hra začala. Už není cesty zpět. Musela překročit práh dveří a vstoupit do světa, kde každé zaváhání znamenalo prohru, která se mohla stát horší než smrt. Opatrně se postavila na klepoucí se nohy a pevně sevřela uzlíček s věcmi.

Už nebyl čas otálet, proto se s hlubokým nádechem vrhla ke dveřím. Když už byla skoro u nich, náhle se otočila a naposledy se obhlédla po komůrce, ve které strávila tolik bezútěšných let. Na okamžik ji zaplavila naděje. Hluboká a syrová. Dostala se jí pod kůži a pak žena vyšla vstříc svému osudu.

Nedbala na strach a s největší opatrností proplouvala chodbami. Když zaslechla křik, zapadla do výklenku a jen doufala, že si jí nikdo nevšimne. A opravdu se s bušícím srdcem dostala, až do vyprázdněné kuchyně. Nikdo jí nevěnoval pozornost. Všichni se řítili jinam, takže lehce proklouzla do místnosti. Tam se vrhla ke komoře, kde se měli schovávat dva malí naprosto bezbranní chlapci, které musela za každou cenu zachránit.

„Chlapci. To jsem já, Nana," zašeptala, když vstoupila dovnitř, aby je uklidnila a oni se nebáli, že jsou to Rogerovi muži.

Když jí ovšem v první chvíli nikdo neodpověděl, dostala strach, že přišla pozdě a pán panství je našel, a proto ten pohyb venku. To néé! To se nesmělo stát! Ne potom všem!

Sevřelo se jí srdce, že zklamala svou lady, když v tom se ozval vyděšený hlásek: „Nano?"

Rázem se jí ulevilo a vběhla dál dovnitř, aby mohla v náručí sevřít malého chvějícího chlapečka.

„Neboj se, Liame. Dostanu tě pryč," uklidňovala ho šeptem, když se i s ním v náručí zvedla. Chlapeček se k ní pevně tiskl, jako kdyby ji už nikdy nechtěl pustit. Srdce se jí svíralo, když si uvědomila, jak se tu musel bát. Jenže to bylo nutné, aby vůbec kdy měli šanci uniknout. Něžně ho pohladila po vláskách, aby se přestal třást, načež se obrátila ke staršímu hochovi, který na ně nejistě hleděl.

„Vím, že tu máš rodiče, ale v tuto chvíli jsi u nich v nebezpečí. Je na tobě, zda utečeš s námi nebo se vrátíš domů. Ovšem musíš zůstat schovaný, jinak by tě lord potrestal. Je to zlý muž," pronesla důrazně.

Liam se k ní vystrašeně tulil a ona pocítila tu obrovskou zodpovědnost, kterou měla na svých bedrech. Nesmí svou paní zklamat. Musí je odsud dostat, jinak by neunesla, co by mohl lord tomuto drobečkovi udělat.

„A mama?" zašeptal Liam v jejím náručí a začal se rozhlížet kolem ní.

Hledal povědomou tvář, která mu vždycky věnovala úsměv a snažila se ho umačkat, až se mu to nelíbilo. Ženě se sevřelo srdce, když si uvědomila, že ho musí odvést od matky. Ještě pevněji ho k sobě přivinula, aby si dodala sil.

Poté těžce polkla a zamumlala konejšivě tu největší lež na světě: „Maminka za námi přijde za pár chvil, broučku. Musíme jít."

Načež se její pohled setkal s očima staršího chlapce, který stál u ní. Nemohla ho tu nechat. Vždyť ho Roger najde. Vždycky našel ty, co chtěl. I kdyby se schovával jednou by bylo pozdě. To přece nemůže dopustit.

Než však stačila promluvit, předběhl ji Angus, když pronesl: „Vrátím se k rodičům. Nikdo mě nenajde. To vám slibuji."

Hleděla na jeho hrdě vypjatou hruď a do očí se jí hnaly slzy při jeho odhodlání. Chtěl zůstat s rodinou.

„Budeš se muset schovávat pořád. Bude to strašné. Jednou se ukážeš a pán tě zabije! Pojeď s námi. Najdeme pomoc a zbavíme toto panství zlého pána," vyhrkla vzápětí rozhodně a jemně ho pohladila po vlasech.

Starší chlapec ovšem zavrtěl hlavou a o krok ustoupil, než dodal, že jeho rodina ho potřebuje, i kdyby jen schovaného kdesi v tajných chodbách. Maminka by se starostmi o něj utrápila, a to nesmí dopustit. Jeho pohled svědčil o pevném odhodlání. Po nedávné zkušenosti věděl, co ho čeká, když ho Roger najde, ale přesto byl rozhodnut zůstat. Nana na něj hleděla s obdivem a zoufalstvím. Byl tak malý a už se musel rozhodovat, zda dát přednost bezpečí nebo rodině. A on si bez zaváhání vybral rodinu.

„Dávej na sebe pozor, Angusi. Ať nad tebou Bůh bdí," zašeptala vroucně, když viděla, že jeho rozhodnutí nezmění.

Se slzami v očích ho pevně objala a pak s těžkým srdcem společně s Liamem opustila kuchyni. Nesměli se déle zdržovat. V tuto chvíli potřebovali veškerý čas, který jim bude dán.

Venku okamžitě uviděla chaos a louče, když se s malým chlapečkem schovala do stínu. Navíc všude pobíhali rozčílení muži. Dobře viděla, že brána není hlídána jako jiný den, ale přesto v její blízkosti bylo příliš mužů, kteří je mohli vidět.

„Nano, já se bojííím," zašeptal Liam a ještě pevněji se k ní přitiskl.

Žena ho něžně pohladila, jako kdyby tím mohla odehnat chlapečkův strach, a přitom bedlivě zkoumala situaci. Budou mít jen jednu jedinou příležitost. Musí se to povést. Všude kolem ní panoval zmatek. Muži běhali sem a tam. Potřebovala by se dostat do stáje, aby vzala koně a měli šanci ujet pronásledovatelům. Jenže vyjet mezi tu spoustu lidí na koni, by je rovnou odsoudilo k neúspěchu. Okamžitě by si jich všichni všimli a byli jim okamžitě v patách. I když...

Zamyslela se a vzápětí jí na rtech zahrál úsměv. Po dlouhé době to byl opravdu upřímný úsměv. Měla plán a velmi reálnou naději na útěk. Náhle se jí všechno zdálo lehčí. Vždyť muži měli dost starostí s napjatou situací, za kterou jistě mohla lady Felicity. O nich nikdo netušil. Stačí jen věřit a oni to zvládnou. S novým sebevědomím, něžně políbila chlapečka a rozeběhla se ke stáji. Její tvář byla plná rozhodnutí udělat vše proto, aby se odtud dostali do bezpečí.

„Nano..." mumlal klučina uplakaně, ale ona ho jen tiše napomenula a pokračovala dál.

Lehce se vyhýbala poskokům jejich pána. Znala tohle nádvoří velmi dobře, a i pohyb stráží. Dnes tu byl sice chaos, ale přesto si svou cestičku našla. Když se někdo moc přiblížil, schovala se za sud či povoz. Přičemž tiše uklidňovala chlapce, který se bál.

„Liame, dostanu tě do bezpečí, ale jen s tvou pomocí. Jsi už přece velký hoch," tiše k němu mumlala, když se tiskla k povozu, který byl plný sena, až na ně kousky padaly.

Museli se tímto způsobem vyhnout jednomu muži na stráži. Jak se tam tak krčila, modlila se za to, aby se spěchající poskok nešel kouknout za vůz. To by byl jejich konec. Okamžitě by byli odhaleni.

„Já sem! Velkej Liam!" vychloubal se chlapeček a jeho ústa se vzdorovitě stáhla do úzké linky. V tu chvíli vypadal mnohem starší než na svůj věk a chůvě problesklo hlavou, jestli tohle náhodou nezdědil po svém otci.

„Ty, můj obříku," zamumlala jemně, když se opatrně zvedla, aby prozkoumala situaci.

Zdálo se, že muž, jenž ji donutil, vyhledat útočiště, je dávno pryč. Pro jistotu situaci zkontrolovala rovnou dvakrát a teprve, když si byla jistá, mohli pokračovat dál. Čím déle zde zůstávali, tím pravděpodobnější bylo, že je chytí. Jenže touha po svobodě byla silnější než strach či obavy. Navíc vědomí, že matka dítěte, které svírala v náručí, se pro ně obětovala, jí dodalo sil, aby je dokázala provést jedním nebezpečím za druhým. Když se dotkla vrat do stájí, skoro omdlela úlevou. Dokázala to! Dostala se tam, aniž by si jí někdo všiml a nyní mohla provést svůj plán. Plán, který je měl vyvést z tohoto pekla ven.

****

Na nádvoří byl sice stále povyk, ale někteří ho nevnímali a hlídali si své pozice. Vysoký kudrnatý muž stál u brány i přesto, že ostatní se poddali zmatku, který nastal. Jenže on nemohl své místo opustit. Kdyby to udělal, jeho pán by ho zle potrestal. Již několikrát lordův hněv poznal, proto se nehodlal nechat znovu chytit. Sledoval muže, jak vbíhali do domu a zase zpátky. Něco vážného se tam dělo, ale i tak nemohl opustit své místo.

A právě proto, že zmatek kolem téměř nevnímal, první zaznamenal jiný hluk, který v křiku a běhání skoro zanikl. Nechápavě svraštil obočí a rychlým pohledem přeletěl celé nádvoří, na které ze svého místa viděl.

Co to jen je, divil se, protože nic nepatřičného nezahlédl. Všude kolem něj byl povyk, ale ten očekával a nic jiného mu smysly nezbystřilo. Byl zmatený. Jeho intuice ho ještě nikdy nezklamala, ale nyní by si byl skoro jistý, že ho jeho výborný sluch klame.

Už to chtěl nechat být a soustředit se na chaos kolem něj, když zvuk uslyšel znovu. Ozval se, ale tentokrát s mnohem větší intenzitou než před malou chvílí. Pozorně se na to soustředil. V tuto chvíli už si byl jistý, že se mu to nezdá a panstvím otřásá zvuk, který se do tmy a chaosu nehodil. Pozorně naslouchal, když se mu rozšířily oči překvapením. Náhle mu to secvaklo a on v jediné vteřině pochopil, co mu jeho mysl říkala, už když to slyšel poprvé.

Nepochyboval, že se nemýlí, když vykřikl, aby varoval své druhy: „Koně! Řítí se ven! Koně!"

Nikdo ho však neslyšel v hluku, který provázel hašení požáru. Nikoho by za nic na světě nenapadlo, že se ve stejnou chvíli s ohněm stane ještě něco horšího. Muži běhali od studny k domu. Takže nemohli slyšet jeho zoufalý křik. Byl moc daleko od ostatních druhů. Byl v osamění se zoufalým poznáním, že se na ně žene další katastrofa. Nemohl se rozeběhnout pryč ani znovu zařvat, protože se to náhle stalo!

V jeden moment bylo nádvoří prázdné od všech zvířat a v ten druhý, se ze stáje vyřítilo stádo koní. Prorazily dveře, které je nutily být poslušni zlým lidem a vrhli se mezi naprosto šokované muže. Ti jen vteřinu nevěřícně hleděli na peklo, které se na ně řítilo a v další chvíli už odhazovali džbery s vodou a skákali do bezpečí. Jediné, na co dokázali myslet, bylo nenechat se udusat těmi potvorami. Stádo koní se hnalo dál a nechávalo za sebou šťastné pány Skoty, kteří před nimi uskočili, ale i chudáky, kteří si hrozby všimli příliš pozdě na to, aby se dokázali zachránit.

Muž u brány na to nevěřícně třeštil oči a v rukou držel meč tak pevně, až mu div nevypadl. Viděl své druhy padat jako jablka ze stromu a nedokázal je varovat. Jenže v tuto chvíli si uvědomil ještě horší skutečnost. Oni už to měli za sebou, ale on ne. S konečnou platností si uvědomil svůj úděl. Rozzuřená zvířata se hnala přímo k bráně, k cestě za svobodou a mezi ní stála jedna jediná osoba. On sám. V jedné jediné vteřině se musel rozhodnout, co udělá. Když ustoupí, pán ho potrestá za opuštění jeho místa, ale když zůstane hledět do děsivých uřícených očí těch ďáblů, nepřežije dnešní noc.

„Ne, to ne!" zoufale vydechl, když na poslední chvíli zvolil mučení z rukou svého pána a uskočil před kopyty nezastavitelných koní. Nemohl jim stát v cestě za svobodou. Jeho smrt by je nezastavila.

Tvrdě se udeřil do boku při bolestivém pádu a hlava se mu zabořila do hlíny. Byl napůl omráčen bolestným dopadem, že nemohl vidět něco naprosto nečekaného, co však jeho pán z bezpečí své komnaty až příliš dobře viděl a džbán mrštěný o zeď se roztříštil stejně jako jeho nekonečný hněv! Zřel to, že uprostřed stáda na jednom koni seděla chůva, která pevně svírala Liama, aby v té rychlosti nespadl.

„Drž se pevně," rozkázala chlapci, když se hnali s koňmi pryč.

Vstříc svobodě a naději. Nikdo je nebude moc pronásledovat, protože nebudou mít koně. Žena se spokojeně pousmála a naposledy se otočila a dávala pozor, aby nespadla. Zvedla pohled k okenici, ve které tušila, že je její paní. Smutek ji ovládl, když si uvědomila, že ji tu nechá napospas rozlícenému manželovi.

Naposledy sklonila hlavu v náznaku tiché úcty a zamumlala: „Dostanu vás do bezpečí, má paní, a to za každou cenu."

Načež se s posledním mávnutím otočila vstříc útěku a nově vznikající naději. Opravdu se dostali ven! Jsou v bezpečí!

Stráže na hradbách nedokázaly jejich útěku zabránit. Neodkázaly bránu zavřít. Bylo to tak nečekané, že jim nezbývalo nic jiného než s hrůzou pozorovat nebezpečné stádo koní, jak mizí pryč.

Nikdo nedokázal shon koní zastavit. Kdyby se jim někdo postavil do cesty, živý by z toho nevyšel.

****