Konečně se mi povedlo kapitolu dopsat a upravit. Pracovala jsem na tom celý týden, a konečně jsem aspoň trochu spokojená, takže hip hip hurá! Snad se vám to bude líbit.

****                                                                                                                            Skotsko Fergus

Plesk!

Liliana se prudce probudila ze snu a s tichým výkřikem, který protl celou její komnatu, vyletěla do sedu. Těžce dýchala a dočista probuzená se snažila proniknout tmou kolem ní. S bušícím srdcem očima zkoumala každý detail jejího pronajatého pokojíku a hledala důvod, proč se tak náhle vytrhla ze spánku. První kmit věnovala dveřím a zalila ji úleva, když byly zavřeny a neviděla u nich žádný stín ani pohyb. Ovšem při pouhé představě, že by tam doopravdy někdo stál, se jí zmocnila hrůza. Vždyť u sebe neměla žádnou zbraň. Jak by se neočekávanému návštěvníkovi ubránila?

Tato myšlenka ovšem vzbudila v jejím srdci ještě něco dalšího. Jiný strach! S dalším vylekaným pohledem upřela zrak do míst, kam před usnutím uložila své jediné dítě. Zoufalýma očima nutila tmu ustoupit, až vylekané srdce s úlevou pokleslo. Její malá holčička klidně odpočívala v postýlce vedle té její. Ostře vydechla a nahnula se nad ní. Potřebovala se uklidnit a pohled na drobounké zlatíčko, byl ten správný lék na rozechvělé nervy. Rosemarie klidně oddechovala a oddávala se snění. Nic ji nevzbudilo ani nevylekalo jako její matku. Určitě se jí zdál nějaký pěkný sen.

Při tom pohledu se jí na rtech objevil lehký úsměv. Strach postupně utichal, a když ze tmy ani ze stínů nikdo nevyskočil, aby jí ublížil, přestala se bát úplně. Oknem v jednu chvíli pronikl paprsek měsíce a ozářil tak její tvář, na které byly vidět stopy slz, které po odchodu manžela vyplakala. Věděla, že nemůže jen tak přejít nedůvěru, kterou jí dal její muž pocítit. Jenže tolik toužila, aby se na vše dalo zapomenout jako tu noc, kterou spolu strávili v lese. V tu chvíli bylo jedno, kým byli. Tak proč nyní tak strašně bolelo, že jí nevěřil? Proč prostě nemohla vyhnat bolestivé vzpomínky z mysli a vrátit se do časů předtím? Protože jediný důvod, proč by jí v takovém případě nevěřil, by byl, že ji nemiluje, a to zjištění jí působilo největší bolest a pochybnosti. Co když ho svým chováním donutila něco takového přiznat, i když to tak necítil?

Plesk! Při tom zvuku sebou trhla a byly tak přerušeny její úvahy. Znovu ten zvuk! Nezdálo se jí to! Tohle ji probralo.

Nechápavě pohlédla k oknu. Byla si jistá, že odtamtud zvuk přišel. Vystrašeně hleděla do tmy v pokoji a bála se, kdo jen může za oknem být. Znovu se jí zmocnil strach. Přitiskla si pokrývku až k bradě a v duchu zanadávala, že u sebe nemá luk s šípem. To by si pak na ni jen tak někdo nedovolil. Co když...

Plesk! Plesk! Uslyšela hned dvě rány za sebou. Najednou se zarazila. S pohledem upřeným na okno, prozřela a něco si uvědomila. Poznala ten zvuk. Znělo to jako údery do okna. Někdo do něj něco házel. Nevěděla jak ani proč, ale byla si tím jistá. Možná předtucha nebo se potřebovala ujistit, že vrah nebude házet kameny do okna, aby na sebe upozornil. Její jistota jí dodala odvahu, a tak rozhodně zvedla bradu. Kdyby jí někdo chtěl ublížit rozhodně by na sebe neupozorňoval takovým to způsobem. Dostal by se sem nenápadně. Není důvod, aby se bála, ponoukala se v duchu. Nikdy nebyla zbabělá a nenechá nikoho, aby z ní udělal zbabělce. Rozhodla se jednat, a tak se také stalo!

Potichu vstala z postele, zkontrolovala, zda to malou nevzbudilo, a když zjistila, že ne, pokračovala po jedné noze k oknu. Nenápadně se naklonila k tabulce ze strany a zkoumala, zda něco uvidí, ale z toho úhlu neviděla nic jiného než tmu. Povzdechla si. Nejspíš jí opravdu nezbude nic jiného, než okno otevřít a vystavit se tak přímému nebezpečí. Ještě chvíli počkala, aby si to mohla rozmyslet...

Nestalo se tak. Proto se vyklonila z okna a zřela budiče spánku.

V tu chvíli se překvapeně zarazila a jen stěží zadržela výkřik, který se jí dral z hrdla, protože osobu stojící dole poznala. Dokázala by ji rozeznat i v té největší tmě i ve stínu, ve kterém stála se před ní neschovala. Srdce se jí rozbušilo jako splašené a strach odplul kamsi do neznáma.

„Liliano," promluvil muž, který dosud nejistě postával ve stínu, daleko od prstů nenasytného měsíce. Nyní však udělal několik kroků přesně do míst, kde ho ozářilo světlo. Jeho hnědé vlasy, mohutnou postavu a celého jejího manžela.

Tak ráda ho viděla! Nebyl to žádný zloděj! Ulevilo se jí, jenže neuteklo dost vody od chvíle, kdy ze své duše vypustila pocity a zrady, které cítila. Proč musel přijít už v noci? Proč ji nemohl nechat spát a uklidnit rozbouřené emoce? Přece si nemohl myslet, že se vše vyřeší během pár hodin? Jen tak a samo od sebe? Proč ji musel tak trápit? To jí nemohl dopřát aspoň chvíli o samotě, pomyslela si zkroušeně.

Musel ji týrat dalšími slovy, která ji budou zraňovat?

„Co potřebuješ, můj pane?" otázala se klidným hlasem, který ji stál spoustu sil.

Viděla, jak sebou manžel škubl, ale vzápětí to zmizelo, až si nebyla jistá, jestli se jí to jen nezdálo. Stál dole a vzhlížel k jejímu oknu s výrazem, který nedokázala rozluštit. Nevěděla, jestli se v jeho očích zračí smích nebo smutek nebo co ho k ní takhle pozdě přivedlo. Proč se rozhodl nečekat na svítání.

„Chtěl bych ti něco říct a byl bych rád, kdybys mě vyslechla, až do konce, maličká. Je to nesmírně důležité," konečně promluvil a ona pocítila mravenčení při doteku jeho hlasu na svém těle. Měl na ní takový vliv, že zapomínala na svou důstojnost.

„Nemůže to počkat do rána?" prohodila hraně nezaujatě, ale tělo se jí po jeho slovech roztřáslo nadějí. Bláhovou a jedinou. Znovu si ublíží, ale tolik chtěla, aby jeho slova našla jiné vysvětlení pro nedůvěru než málo lásky. Cokoliv jiného! Ta neposlušná kapička naděje, se jí rozlévala do celého těla a ona se tomu nedokázala ubránit. Nemohla to zastavit, protože tolik toužila po jeho lásce a objetí.

„Nemůže, Liliano! Dej mi, prosím, několik minut a nebudeš toho litovat," pronesl tak naléhavým tónem, že na něj jen zůstala zírat.

Byla temná noc při které hvězdy zářily a ukazovaly svou moc. Už neznělo ani vytí zvířat. Byla tak pozdní hodina, že celý hostinec byl zahalen do oparu ticha, které narušoval jediný muž, jenž stál pod jejím oknem a upíral na ni rozhodný pohled. Nic takového ještě nezažila. Její tělo ještě před chvílí volalo po spánku, bylo nyní naprosto probuzené. Krev se jí rozproudila v žilách a ta naivní naděje zadoufala. Musela slyšet, co jí chtěl říct.

Proto si povzdechla a odvětila: „Dobrá, Fergusi, můžeš mi říct, co chceš. Sejdu dolů..."

„Ne! Zůstaň, kde jsi. Nesmíš se namáhat. Jsi zraněná," přikázal jí tvrdě, a když po něm vrhla rozčíleným pohledem, klidně jí ho oplatil. O tomhle nehodlal diskutovat a ona se vlastně ani hádat nechtěla. Noha ji bolela a dlouhá cesta dolů ji ani trochu nelákala. V tomhle mohla ustoupit, aniž by to znamenalo, že se vzdává.

„Takhle všechny vzbudíme!" zaprotestovala, opírající se o okno, aby mohla většinu váhu nechat na zdravé noze.

„Tak ať! Mně to vadit nebude, drahá."

Překvapeně zamrkala. Nikdy by nečekala, že něco takového řekne. Vždycky si zakládal na tom, aby ho nikdo neviděl v nějaké nedůstojné pozici pro lairda. Dokonce ani nechtěl být s dcerou na veřejnosti a najednou toto. Jestli byla šokovaná? To bylo moc slabé slovo. Kolem ní se začínaly dít věci, které nechápala ani ona, ani nikdo ze spících hostů v hostinci.

Fergus dole nejistě přešlápl, odkašlal si, než konečně promluvil: „Vím, že jsem zradil veškerou důvěru, kterou jsi mi do mých rukou, kdy vkládala. Neodpustitelně jsem zničil vše, v co jsi věřila a za to se omlouvám. Vím, že omluva nespraví to, co jsem tě donutil cítit, ale chci, abys věděla, že mě to upřímně mrzí."

Liliana upírala doufající pohled na nejistého manžela. Jeho hlas zněl tak upřímně a omluvně, že měla, co dělat, aby zadržela slzy. Stála opřená o okno a pevně se držela za srdce. Prosím, ať jeho vysvětlení vyvrátí možnost, že ji nemiluje.

„Byl jsem hlupák, když jsem ti nevěřil. Nyní už to vím, ale nebylo to tím, že bych tě nemiloval, Liliano. Tím ne. Nedokázal bych ti nikdy přiznat své city, kdyby to nebyla pravda. To tys mě naučila, jaké je to milovat někoho jiného. Dnes v noci jsem ovšem pochopil, proč jsem se zachoval, jak jsem se zachoval. Ani to mě neomlouvá, ale rád bych ti to vysvětlil."

Zvedl k ní rozhodný pohled, přešlápl a odhodlaně pokračoval ve své promluvě: „Už od mala mě učili, že když jsem laird, nejsem jím jen na chvíli, ale napořád. Neexistovalo, že bych byl prostě jen Fergus, jejich syn. Nebyla to role, měl jsem to být já. Laird má ovšem povinnost vůči klanu. Nemůže si dovolit poslouchat srdce. Ne, ten titul obnáší to, že se musím řídit rozumem. K tomu jsem byl vychováván. A v tu chvíli, kdy jsem zjistil, že je Rosemarie pryč a Alma do mě hučela ty svoje báchorky, jsem jí uvěřil. Pořád si byla proti ní a rozum mi potlačil hlas srdce do pozadí. Byl jsem zvyklý dát na rozum a nedokázal jsem poslechnout srdce. Všude kolem bylo ohrožení a já věřil rozumu. Vždyť jsem to tak dělal celý život. Byl jsem k tomu nucen tolik let. Srdce bylo v pozadí a nedokázalo prosadit svou vůli. Byl jsem lairdem, a tak jsem se tak choval. Nedokázal jsem dát srdci přednost před rozumem. Mrzí mě, že jsem ti tak ublížil, maličká. Nezasloužila sis to. Měl jsem dát přednost srdci a nenechat se svázat rozkazy. Vím, že to na tvém zklamání nejspíš nic nezmění, ale miluju tě! Celým svým srdcem. Nikdy bych v něčem takovém nelhal. Až s tebou jsem začal vidět, že je rozdíl mezi milovat a přežívat. Bez tebe nejsem nikdo. Budu se nyní snažit, abych už ti nikdy neublížil. Udělám všechno proto, abys mi odpustila. Nenechám se svazovat vzpomínkami. S tebou jsem se stal novým člověkem a za to bych ti chtěl poděkovat, drahá."

Liliana na něj skrz slzy skoro neviděla. Nemohla uvěřit tomu, co slyšela. Srdce jí bušilo jako o závod. Držela se za hruď a dojatě hleděla dolů na svého muže. Najednou si ho dokázala představit jako malého chlapce, kterému se nedostávalo lásky, ale jen příkazů.

Chudák, rozplývala se v duchu. Věděla, že je neustále lairdem, ale netušila, že je to tak hluboko zakořeněné. Netušila, že po něm rodiče ani nic víc nechtěli. Najednou v sobě pocítila zlost k jeho matce a otci. Chtěla je potkat, aby jim ukázala, že Fergus má city, které oni skoro zničili.

„Liliano?"

Jak měl dát přednost srdci, když ho vlastní rodiče učili, že se má řídit rozumem? Cítila, jak její zlost na manžela odplouvá kamsi do neznáma. Vždyť tohle nebyla jeho vina. Nevěděl, že by to šlo i jinak.

To jen tak zapomeneš na bolest, kterou ti jeho rozhodnutí způsobilo, nabádal jí vnitřní hlásek.

Jistě, že nezapomněla, ale jak mu to mohla vyčítat? Vlastně za to tak úplně nemohl. Byla to vina jeho rodičů a prostředí, ve kterém vyrůstal. Jeho otec a matka ho donutili vždycky dávat povinnost nad pocity či emoce.

Když to nyní necháš být, stane se to znovu, pokračoval hlas v ní. Ten, který si pamatoval zoufalý pláč, jenž se několik hodin z komnaty ozýval.

Prudce zatřepotala hlavou. Samozřejmě, že to nejde odpustit jen tak. Jenže nemohla necítit úlevu, když věděla, že to není tím, že by ji nemiloval. Miloval, a to jí vracelo barvu do tváří a nutilo ignorovat hlasy ve své hlavě. Svíravá bolest na srdci ustupovala nejistě a pomalu, ale přece jenom. Naděje přitvrdila a pohltila ji s novou silou.

Však ona ho naučí důvěřovat lásce a ne rozumu. Podstatnější pro ni bylo, že jí lásku oplácel. Ukáže mu, jak milovat celým srdcem a nenechá ho na pochybách, že kdyby chtěla, nemusela by mu odpustit.

„Liliano? Poslouchalas mě?"

„Ztichni, opilče! Lidi tu chtějí spát!" přidal se do jejich rozhovoru nový rozezlený hlas z okenice pod nimi. Žena to však téměř nevnímala. Byla ponořená do sebe a svých myšlenek, které jí vířily hlavou.

„Ztichni dědku! Když nebudeš zbytečně vstávat, možná usneš!" oplatil mu rozkazovačně Fergus.

„Ty bídáku! Jen počkej, až na tebe vlítnu!"

„Tak si pospěš, než tu usnu!"

A ona si myslela, že ji nemiluje. On jen nedokázal prorazit bariéru tolika let špatných rad. Společně to porazí. Jen mu musí ukázat, jak krásné je věřit tomu, koho milujeme. Že za to člověk získá tu nejkrásnější odměnu. Oči se jí znovu zalévaly slzami.

„Ach, Liliano. Neplakej, nechtěl jsem ti ještě víc ublížit... Sakra! Zase jsem to zkazil," uslyšela manželův hlas a chtěla vykřiknout, že jí naopak znovu dal naději.

Jenže než mohla vůbec promluvit, ozval se hlas z okenice pod ní: „Ještě k tomu jsi ji rozplakal. Tos nás všechny mohl ušetřit nočního buzení!"

„Ty se do toho pořád nepleť!" odsekl.

„Budu, když nemůžu spát!"

„Ve stoje se těžko spí!"

„Tss... starej se radši, ať ti žena nepláče!"

Liliana se dotkla rukou svých tváří, které se znovu máčely slzami. Já snad nepřestanu tento den brečet, pomyslela si, když si je stírala, aby svět kolem ní přestal být rozmazaný. Když konečně uviděla muže dole a v jeho tváři odpor k sobě samému, sevřelo se jí srdce. On jí přece neublížil. V tuto chvíli ne. Nyní jí vrátil naději, že ji miluje.

„Fergusi," vydechla sotva slyšitelně, protože hlas měla celý zadrhlý emocemi, které se v jejím nitru svářely.

„Ty jsi nějak chytrý!" odsekl její manžel k vykloněnému staříkovi, který mu hrozil svou starou holí.

„No, rozhodně mi žena po mých slovech nepláče!" briskně odvětil starý muž.

„Jsem laird!"

„A já papež!"

„To není pravda!"

„Fergusi!"vykřikla důrazně, aby upoutala jeho pozornost od hádky se staříkem.

Konečně ji uslyšel a přestal se věnovat pánovi v letech, který mu rozpaloval hněv v žilách. Utahoval si z něj a z jeho vzteku si nic nedělal. Spíš mu to na tváři prohloubilo úsměv. Laird odvrátil nasupený pohled od vykukujícího muže z okna a upřel oči na svou ženu. Rázem z jeho tváře zmizel hněv a nahradila ho nejistota.

„Možná bychom to měli vyřešit jinde," dodal vzápětí, když se mu ani trochu nelíbil pohled, kterým ho stařík propaloval.

„Pozdě! Už jsi mě stejně vzbudil, chlapče!"

Po těchto naprosto šokujících slovech, se dívka na okamžik zarazila. Něco takového nečekala. Chlapče? Opravdu to ten starý pán řekl jejímu manželovi?

V šoku z něčeho tak opovážlivého jí ze rtů uniklo zachichotání a vzápětí následovalo další. Nedokázala to zadržet. Poprvé slyšela, aby jejího manžela, velkého lairda, někdo oslovil chlapče. To bylo něco tak nevídaného, že to šokovalo i samotného Ferguse. Ten zůstal na vykloněného muže zírat, zatímco manželčino chichotání přerostlo v bouřlivý smích. Byla to jako lavina. Nemohla to zadržet, i přes vražedný pohled svého muže. Smích jí klokotal v hrdle a očisťoval ji od útrap a nacházel další cestu z kruhu bolesti. Smála se a smála. Nedokázala to zarazit.

„Liliano. To nebylo vtipné," zavolal na ni zamračeně její Skot, ale ona nepřestala. Nemohla poslechnout, protože smích ve jejích žilách nedokázala ovládnout.

Začala se smát ještě víc a za chvíli si všimla, že i manželovi zacukaly koutky úst. Nejspíš musela vypadat opravdu vtipně, když tam slzela smíchy, opřená o okno. Ale co. Bylo jí to jedno. Přišla úleva, a to bylo hlavní.

Cítila, jak její mysl zaplňují radostné myšlenky. Miloval ji! Jeho srdce bylo doopravdy oddáno právě jí. Tento starý pán dokázal to, o čem si většina Skotských poddaných jejího manžela mohla nechat leda zdát. Povedlo se mu ohromit lairda natolik, že neměl slov. Stačilo jedno jediné oslovení chlapče a nastal šokující okamžik. Velitel Skotů klapal pusou a přitom nevěřícně zíral na vykukujícího stařečka, který se na něj pobaveně usmíval.

Nemohlo ji nic víc pobavit. Najednou tíha ze srdce padala a smích se zdál stejně pěkný jako dřív.

Jakmile se dokázala nadechnout i bez smíchu, odkašlala si. Manželovy bystré oči se na ni okamžitě upřely. Přestaly se kolem nich vyskytovat vrásky smíchu a objevila se maska vážnosti. Přesto viděla, že je nervózní. I její tvář zvážněla. V duchu jásala nad tím, že ji miloval, ale temnější část její mysli ji zrazovala. Proč se raduje? Stále je tu holý fakt, že v rozhodnou chvíli jí nevěřil. Dal přednost chůvě. I přesto, že to mělo vysvětlení, to opravdu jen tak odpustí něco, co jí způsobilo takovou bolest a smutek?

Ztěžka polkla, všechno se v ní pralo. Srdce toužilo zapomenout na utržené rány a jen si užívat slov krásnějších než svítání a rozum ji nabádal, že když jen tak odmávne nedůvěru, nebude to dlouho trvat a znovu ji pocítí.

„Liliano?"

Ach Bože, proč prostě nemůže jen tak poslechnout srdce? Nechat se oblažovat jeho láskou? Povzdechla si a shlédla na muže pod sebou. Temnota kolem ní protknuta září měsíce, ji jakýmsi zvláštním způsobem uklidňovala, když si nechala myšlenky poletovat ve své vlastní mysli. Musela se rozhodnout, jaký postoj si vybere. Srdce jí bylo dobrým rádcem. V tu chvíli, kdy rozhodně zvedla bradu, aby promluvila, už věděla, jakými slovy promluví.

„Fergusi, nikdy se mi víc neulevilo, když ses mi dnes svěřil s tím, jak to cítíš. Tvá láska mi dodala sílu a já jsem šťastná, že i já mohu říct, že tě miluji. Jenže i přesto, že je to vina tvých rodičů, protože tě nutili být víc lairdem než kýmkoliv jiným, pořád je tu to, že jsi mi nevěřil. Nemůžu na to jen tak zapomenout, strašně mi to ublížilo."

Odmlčela se a zhluboka se nadechla. V záři měsíce viděla muže, kterého milovala. Proč se mu jen nemohla vrhnout do náručí a nechat se utěšit, že všechno bude v pořádku?

„Já potřebuji něco, co mě přesvědčí, že jsi ochoten mi věřit. Chápu, že to nejde jen tak. Potom co tě učili, to nikdo nemůže chápat víc než já. Jenže i já potřebuji ujištění, že se pokusíš mi začít věřit. Že se vzdáš své kontroly a necháš se vést srdcem. Moje odpuštění potřebuje čas. Chci ti pomoci objevit toho muže schovaného pod vrstvou hrdého a tvrdého lairda. Jen mě musíš nechat, abych ti pomohla."

Muži se po jejích slovech začala po tvářích rozlévat úleva. Slova vycházející z úst jeho ženy, které tak ublížil, byly jako lék na jeho unavené tělo. Dávala mu další šanci. Nevyběhla s ním a neřekla, že už mu nikdy nebude věřit. Ne! Dala mu šanci, aby si její důvěru získal a stejně tak, aby ukázal srdci volnou cestu, a ne bezpočet překážek. Kdyby nebyl Skot, a ještě k tomu pořádný chlap snad by mu i ukápla nějaká ta slza.

Musel si odkašlat, aby překonal příval lásky, který ho málem porazil. Dala mu naději a odpuštění. Věřila mu, že to může napravit. Udělá všechno proto, aby už nikdy nezpochybnil jejich lásku. Naučí se, jak se přestat řídit rozumem a dá na srdce, jen aby znovu viděl její oči naplněné bezmeznou láskou k němu. Znovu ji nesmí ranit svou nedůvěrou. Dosud měl před očima výraz její tváře ve chvíli, kdy věřil Almě víc než jí. Ranil svou ženu do hloubi duše. To se již nikdy nesmí opakovat.

S rozhodným přikývnutím, zvedl hlavu k ženě vyklánějící se z okna a zvolal: „Tentokrát už tě nezklamu, maličká. Miluju tě a udělám cokoliv, abych ti vynahradil, co jsem provedl. Dokážu ti svou důvěru, i kdyby to mělo trvat jakkoliv dlouho. Budeš se na mě moct znovu spolehnout."

Načež se odmlčel, projel si rukou vlasy a dodal rozhodně: „Chci, abys mi ukázala, kým jsem mohl být, kdybych věřil srdcem."

Poslední slova z jeho úst vyšla jako neuvěřitelně zranitelná. Když je dívka slyšela rozechvěly ji do morku kostí. Myslel to vážně! Toužil poznat své bezstarostné já a ona měla stejnou touhu. Co kdyby se setkala s mládencem, který prožil dětství v milující rodině? Byl by to vůbec on? Byla rozhodnutá ukázat mu život i bez těžkého kříže jeho titulu. Některé situace lairda potřebovaly, ale ne všechny a ona ho po nich provede.

„Společně to zvládneme," vydechla do studeného vzduchu, který kolem ní poletoval, zatímco muž stál dole pod ní. V tu chvíli se jí zdál zranitelnější než kdy předtím, a to ji svým způsobem dojímalo.

Věděla, že dělá správnou věc. Společně to zvládnou. Bude mu moci znovu důvěřovat a on začne věřit svému srdci. Stačí, když budou stát bok po boku, vše se spraví.

Jejich oči se setkaly v jasném pohledu, který vypovídal o úlevě po jejich promluvě i o nových nadějích. Rány sice nebyly úplně zahojeny, ale láska je obváže svými kouzly a zacelí bolístky. Měli naději, a to bylo to hlavní.

„Smím jít k tobě nahoru?" zavolal její muž a upíral na ni nejistý pohled, který ji bral tolik za srdce. Jindy by se dovnitř hrnul jako lavina, ale nyní chápal, že ona potřebuje prostor.

Věnovala mu láskyplný pohled, když zavolala dolů: „Můžeš do našich komnat, jakmile mi dáš jediný důkaz, že se snažíš mi věřit. Že se snažíš překonat pochybnosti, který si celý život měl. Chci vidět jednu jedinou snahu."

Manžel dole na ni dlouze hleděl. Jak jí to má asi dokázat uprostřed noci a pod dohledem dědka, který samozřejmě stále nezalezl do svého pokoje? Ovšem budiž mu přičteno k dobru, aspoň si své průpovídky nechal tentokrát pro sebe.

Tápavě se kolem sebe rozhlížel. Chápal potřebu jeho ženy mít důkaz jeho opravdové snahy. Jenže jak jí měl dokázat, že jí důvěřuje a že se znovu nebude opakovat jeho nedůvěra? Udělá vše, aby ji zbavil toho strachu. Zamyšleně začal podupávat nohou. Co by ji tak přesvědčilo, že jí věří a vždycky už bude.

„Chlapče, tvá žena čeká. Copak ji nedokážeš přinést jedinou oběť?"

Samozřejmě, že ten chlap nemohl mlčet. Místo, aby se snažil usnout, musel se dobře bavit jeho nesnázemi. Kdyby to byl jeden z jeho mužů, naložil by mu na zbytek života tolik práce, až by se z něj kouřilo jako z mourovatého.

„Takhle neusneš, příteli! To se ti povede, až konečně přestaneš poslouchat cizí hovory!" prohodil k němu temně.

Přičemž mu pohled zastavil na stromě, který stál nedaleko. V hlavě mu začalo poplašně hučet a on se snažil zarazit nápad, který k němu i přes jeho protesty začal promlouvat. Ne! Ne, to je šílenství! Vražda! Zapomeň na to! Odvrátil pohled a snažil se nápad z hlavy vytlačit, ale čím byla jeho snaha usilovnější tím víc se tam držel.

„Kdyby si tak neřval, tak bych neposlouchal!" uslyšel jako z dálky sarkastický hlas toho staršího pána.

Co to jen s lidmi v téhle vesnici je? Nemají žádnou úctu k lairdovi. Neuvěřitelné. S něčím takovým se za dobu, co byl tím veledůležitým mužem nesetkal. Prosekl vražedným pohledem staříka a moc dobře si přitom všiml, že se tím jeho žena baví.

Těžce si povzdechl. Měl jedinou možnou volbu, jak své ženě dokázat, že jí důvěřuje a že se pokusí poslouchat své srdce místo chladného rozumu. Věděl to už v tu chvíli, kdy ho ta sebevražedná věc napadla. Tohle ji totiž s naprostou jistotou přesvědčí a jeho nadosmrti poznamená. Jenže pro to, aby znovu viděl lásku v jejích očích to stálo.

Povzdechl si ještě jednou a pak zvedl hlavu, aby se setkal s doufajícím pohledem své nádherné manželky. Víc už nečekal a promluvil k ní: „Dobrá. Vím, jak ti to dokážu, maličká. Dám ti do rukou luk a šípy."

A dramaticky se odmlčel. Stařík očividně nechápal, co na tom je za důkaz, protože nechápavě vrtěl hlavou, ale jeho žena se rozzářila úsměvem a skoro by přísahal, že jí i zajiskřily oči škodolibostí, ale to se mu nejspíš jen zdálo.

Ještě chvíli na něj shlížela, než prohodila: „Myslím, že tenhle důkaz se mi líbí, můj pane. Ovšem ještě si mi neřekl, na co můžu střílet."

Její manžel nasadil na tvář úsměv hodný mučedníka a roztáhl ruce do šířky.

„Na jablko v mých rukou."

****

Liliana nejistě sestoupila ze schodů, zatímco nechala Rosemarie pod dohledem Iana, který se náhle v pokoji vynořil. Skoro ho podezřívala, že se celou dobu někde poblíž schovával, ale když ho z toho obvinila, jen jí věnoval klukovský úsměv.

„Ale, má paní, to bych si rozhodně nedovolil," zaprotestoval nevinně a naklonil se nad kolébkou holčičky.

„Je náhoda, že jsem byl ještě vzhůru. Nemusíte se o dceru bát, má paní," dodal rozhodně, a tak se vydala dolů.

A když jí pak manžel pomáhal, aby nezatěžovala nohu, nebyla si jistá, jestli je nejlepší dostat do rukou zbraň po takové době necvičení. Ano, chtěla ho potrestat a jeho nápad s lukem a šípy byl přímo geniální, ale trefit se do jablka v jeho rukou? Tak to bylo opravdu hodně riskantní.

Nejistě od manžela převzala milovaný luk a šíp. S úsměvem to potěžkala a nadlehčila si nohu, aby se o ni neopírala. Tak ráda z něj střílela. Tolik společných vzpomínek měli. Obzvlášť ty, kde všichni utíkali, protože se jejích schopností báli. Vzpomínala si i na tu chvíli, kdy ji manžel raději zamkl v komnatě, jen aby nestřílela.

Lehký úsměv jí zkřivil rty. Tohle byl od něj opravdu velký krok. Dobrovolně jí dal nebezpečnou zbraň do rukou a hodlal jí důvěřovat až tak, že ho může i nechtěně zranit.

Její manžel si klidně v rukou pohodil jablkem, které musel někde sehnat i přesto, že byla tak pozdní hodina. Liliana sledovala, jak ovoce vyletělo do vzduchu a pak zpomaleně padalo zpět do jeho zhrublých rukou.

Panebože! On jí chtěl věřit ve střelbě luku s šípy? Dech se jí skoro v hrdle zasekl.

„Fergusi, mohl jsi přece vymyslet něco bezpečnějšího," uslyšela výkřik Iana z okna.

„Třeba ty kytky! Kdy konečně uznáš, že je to mnohem jednodušší než většina tvých nápadů?" dodal jeho přítel znovu.

Jenže její manžel se klidně postavil nedaleko od ní a sebevědomě se na ni usmíval. Najednou na jeho tváři žádný strach neviděla. Jindy se rozčiloval, nadával nad její nešikovností, ale tentokrát ne.

„Klidně si vystřel na tu kupku sena, maličká. Ať si to zkusíš," prohodil k ní jemně a ona stále nechápala, jak tohle bylo možné.

On jí chtěl opravdu věřit. Na tváři se jí mihl úsměv, když si vzala šíp a vložila ho do luku. Cítila se krásně volně, jako kdyby byla někde na volné louce a vítr jí čechral vlasy. Natáhla luk a zadívala se na kupu sena, která se krčila nedaleko od ní. Skoro jako kdyby se bála, že se do ní doopravdy trefí.

Žena se zhluboka nadechla a soustředila se. Byl to tak osvobozující pocit, znovu v rukou třímat svou oblíbenou zbraň. Zaměřila se pohledem a prstem držela šíp, takže nemohla vidět manželův výraz, když konečně vystřelila. Jeho úsměv dost pohasl a pobledl, když střela přeletěla hromadu a zapadl do studny, kde si ještě v nedávno máchal hlavu.

„Tak dobrá. Tohle bude drsný," zamumlal si, ale když se k němu žena otočila s uličnickými jiskrami v očích, nasadil úsměv.

Hlavně se usmívat. Určitě se příště trefí dostatečně bezpečně. Půjde přece o jeho život. Ianův pozdrav Bohu po její střele, mu ovšem moc naděje nedával.

„To bylo slušné, nemyslíš, drahý?" zažertovala Liliana sladce a čekala, až začne hromovat nad její neschopností. Vždycky to tak bylo, že je to jednoduché a podobně, ale tentokrát se tak nestalo.

K jejímu šoku jí však věnoval klidný pohled a lehce staženým hlasem poznamenal: „To... ehm... bylo skoro k cíli."

Načež si znovu pohodil jablkem, ale nyní mu spadlo na zem, protože ho nedokázal zachytit. Byl nervóznější než ona. Žena se sladce pousmála. Může ho aspoň poškádlit. Když nic jiného.

Sledovala ho, jak poodešel a pak si dal do obou rukou jablko. Liliana si ho zamyšleně prohlédla a prohodila: „Možná by to chtělo dát ty ruce doleji."

Jen stěží zadržela smích, když muž zbledl při posunutí rukou víc dolů. Zamyšleně to sledovala a dodala: „Ne, ne. To je pořád málo. Víc dolů. Tam mi jde lépe mířit."

„Liliano," zasténal, ale i tak udělal, co po něm chtěla.

Viděla, jak svírá rty pevně k sobě, ale nic neřekl. Opravdu byl odhodlaný jí dát šanci vystřelit.

„Nemusíš se bát, můj pane, však mě znáš, mířím přesně," dodala hraně vážně a moc dobře slyšela Ianovo odfrknutí. Nejspíš s ní nesouhlasil.

„Hlavně už střílej! Ať to máme za sebou," vydechl ztěžka její druh. Tohle bylo větší peklo, než si myslel. Nikdy se dobrovolně své ženě nestavěl do rány a už chápal proč. Tohle bylo horší, než stát tváří tvář nepříteli. Tam si byl aspoň jist svými šancemi.

„Už jdu na to, drahý," prohodila vesele. Popadla další šíp a zamyšleně si ho prohlédla a pak místo, kam se měla trefit. Stále jablko držel na místě, které určila. Chtěl jí věřit. Rozum by mu dávno řekl, že je to šílenost, ale on se ani nehnul. Stál tam jako socha, což jí dalo přesně tu odpověď, po které ze srdce toužila. Věřil svému srdci, že ho nezraní.

„Zavři oči," zamumlala dojatým hlasem, ale nemohl ji slyšet. Řekla to moc potichu. Proto si odkašlala a pak pronesla svoji žádost ještě jednou. Viděla, jak manžel zalapal po dechu. Něco takového nečekal. Dívala se mu dlouze do očí a byla zvědavá, co udělá. Zda provede, co chce, nebo konečně uzná porážku.

„Má paní, mějte s ním prosím slitováním. On se zbláznil. Chce se nechat zastřelit za to, co vám udělal. Mějte s ním slitování," vykřikoval Ian po jejích slovech. Očividně jejím schopnostem stále moc nevěřil a nebyl ochoten riskovat krk svého pána.

Vrhla jeden pohled přes rameno na vyklánějícího muže a pobaveně na něj křikla: „Chceš ho snad, milý Iane, vystřídat na jeho místě?"

Nejlepší přítel lairda zbledl a uhnul víc do okna, když rychle vyhrkl: „Je mi líto, má paní. Ehm... jéé, Rosemarie brečí. Bohužel ji musím utišit."

Načež zmizel z okna jako pára nad hrncem. Fergus se nad tím ušklíbl. Tak takhle ho jeho přítel zachránil. Počkal, až se k němu žena otočila a pak k jejímu naprostému úžasu zavřel oči a dál v rukou svíral jablko, které se nyní zdálo jako ten nejsvětější symbol.

Liliana ohromeně hleděla na manželovu důvěru. Na svou mušku by si nevsadila ani ona sama. Vlastně ji vždycky bavilo, že se trefovala tak špatně, až byla ostatním pro smích. Bavila se tím stejně jako oni a měla pocit, že kdyby se jí někdy povedlo trefit cíl, nemohla by být šťastnější.

Zamyšleně natáhla tětivu a upřeně se zadívala na jablko, které bylo jejím cílem. Bylo tak strašně malinkaté. Bylo proti mohutnosti jejího manžela naprosté nic. Vlastně už dostala důkaz, který po něm chtěla. Tohle byla snaha o důvěru. Nikdo to nemohl vědět lépe než ona. Proto spustila luk a pomalu se vydala ke svému muži.

Stále měl zavřené oči. Nemohl ji vidět. Stále očekával každou chvíli bolest. Nesmím otevřít oči. Nesmím! Musím to vydržet! Bože, to je taková doba.

Takže když se Liliana sklonila a zakousla se do jablka, manžel šokovaně rozevřel oči a nechápavě na ni zůstal hledět. Žena se na něj zazubila.

„To jablko je tak šťavnaté," poškádlila ho a pak se mu opřela o hruď, než dodala: „Tímhle činem jsi mi dokázal, že mi věříš. Děkuju ti za to. Mám naději. Klidně by ses nechal střelit, jen abys mi to dokázal. Nic odvážnějšího jsem již dlouho neviděla."

Když ji pak donesl do komnaty, ze které se Ian taktně vytratil, něžně ji postavil na zem a pevně objal, jako kdyby ji už nikdy nechtěl pustit.

„Už tě nezklamu," zamumlal do jejích nádherných vlasů, jakmile ji k sobě pevněji přivinul.

„Nezapochybuju," dodal důrazně a naklonil se k ní, aby ji políbil. Měla to být chvíle smíření a nových nadějí. Jenže jim nebyla dopřána. V tu chvíli, kdy jejich rty dělila malá štěrbinka, se komnatou rozlehl pláč.

Liliana na okamžik ztuhla, jako kdyby nemohla uvěřit, že je něco takového vůbec možné. Načež se opřela čelo o manželovo. Jejich děťátko jim dávalo vědět, že ona také potřebuje objetí.

„Třeba zase usne," zamumlal s nadějí Skot.

A jako v odpověď se malá holčička rozplakala ještě hlasitěji.

„Tak asi ne," zamumlal otráveně, ale žena moc dobře věděla, že to jen hraje.

Protože v další chvíli ji políbil na čelo a sklonil se nad svou dcerkou. Moc dobře si všimla úsměvu na jeho tváři, když se zadíval na malou holčičku. S vervou sobě vlastní se pustil do těžkého úkolu mladou dámu uspat. S úsměvem se posadila na postel a dala odlehčit své noze a se zářivým úsměvem pozorovala tatínka s dcerou.

****