Jelikož je kapitolka déle, tak vás aspoň může potěšit, že je zase velice dlouhá. Tak to vám snad vynahradí dlouhé čekání a snad se vám to bude líbit. Přeji krásný zbytek dne. 

„Má paní, nejspíš to budete mít zvrtnuté. Obvážu vám to a nesmíte na to stoupat," pronesla kořenářka mile, když prohmatávala kotník mladé lady.

Liliana se snažila držet a neusykávat, ale jakmile pominulo nebezpečí, lupiči nebyli poblíž šibenice a její dcerka byla vedle ní, už nedokázala potlačovat bolest, která ji celou dobu mučila kdesi v pozadí. Úleva ji obklopila a ona jen chtěla spát a spát. Chtěla se z té noční můry probudit zpátky na jejich panství.

Nechtěla čelit důsledkům svých činů i činů svého muže. V euforii ze záchrany nikoho neviděla raději než Ferguse, jenže nyní se jí vybavovala jeho zrada, kdy věřil Almě víc než jí. Copak to tak bude vždycky? Když nastanou potíže, bude věřit někomu jinému? Dá se tomu potom vůbec říkat láska?

Těžce si povzdechla a zasyčela, když jí bolest projela celou nohou.

„Omlouvám se, paní," pronesla kořenářka omluvně.

Liliana se pousmála a zamumlala: „Té bolesti neujdu, paní. Takže si nemusíte dělat starost."

Obě ženy se znovu ponořily do ticha. Mladší při něm pozorovala kořenářku při práci, a proto si taky brzy všimla, že chce promluvit. S tichým smíchem pozorovala, jak se snaží mlčky pracovat, ale každou chvíli se zhluboka nadechla, jako kdyby něco chtěla pronést, jenže na poslední chvíli si to rozmyslela a vrátila se ke své práce.

To už to zraněnou začalo opravdu zajímat. Co jí asi může chtít říci, že se toho tak bojí? Konečně se druhá žena neudržela a ticho bylo přerušeno rozhodným hlasem.

„Váš manžel se netvářil moc mile, když odcházel. Jestli tomu mladíkovi něco udělá..." vyhrkla nesouhlasně žena a zadívala se jí do očí.

Na začátku se možná bála promluvit, ale jakmile to udělala, už to nehodlala brát zpět. Chtěla na svých slovech stát.

To se mladé lady líbilo. Zacukaly jí koutky úst při těch odvážných slovech. Věděla, že něco přijde, ale něco takového ji nenapadlo. Bylo osvěžující, že žena pronesla ty slova a nenechala si je pro sebe.

I když si Liliana nemyslela, že by si musela dělat takové starosti zrovna s tímhle. Její manžel možná vypadal jako hrubián, ale rozhodně by Brianovi, který jí pomohl, neublížil. Byl to jeho přítel, jenž mu ochránil ženu. Za to mu spíš poděkuje.

Sice byla pravda, že odchod nevypadal zrovna tak, ale ona věděla, že hned na chodbě se uklidnil. Slova jako, že někoho umlátí, rozhodně neznamenala, že by Brianovi ublížil. Prostě ze sebe jen potřeboval dostat ten pocit ohrožení, který svíral i ji.

„Nemusíte se bát. Můj manžel by nikdy mému doprovodu neublížil," poznamenala jemně a na chvíli zapomněla na starosti.

„On jen dělá, že se zlobí, ale má to nejzlatější srdce," dodala zasněně.

****

„Jak sis mohl zatraceně dovolit s mou ženou odjet?!" zařval Fergus rozzuřeně, když se postavil k Brianově posteli v hostinském pokoji.

Ten nebyl nijak velký, a když se do něj narvali tři velcí Skoti, nezbývalo už mnoho dalšího místa. Muž na posteli ovšem moc prostoru nepotřeboval. Neměl sebou nijak velké zavazadlo, takže velkou skříň by stejně nevyužil. Nyní ovšem ležel celý bledý na posteli a nemohl odvrátit zrak od svého rozzuřeného pána.

Vzduch zřídl a napětí jiskřilo ve vzduchu.

Brian vykulil oči a pohltil ho strach. Čekal sice, že ho jeho pán nepoplácá po zádech a nepochválí za dobře odvedenou práci, ale s takovým hněvem proti své osobě také nepočítal.

Těžce polknul a byl rád, že leží v posteli. Stát na nohou, mohlo by se stát, že by někdo viděl, jak se mu strachy klepou.

Nikdy neměl rád konflikty a obzvlášť ne s lairdem. Vždycky se snažil být tím nejzodpovědnějším, aby si na něj nikdo nemohl stěžovat.

Což se mu nyní nepodařilo. Pomohl lady a jeho pán nevypadal, že by mu za to chtěl poděkovat.

Kdyby zůstal na panství, rozhodně by se do takové šlamastiky nedostal.

Jenže při vzpomínce na výraz své paní ten den, si náhle něco uvědomil. Něco, co bylo důležitější než jeho strach z velitele. Udělal by to klidně znovu, aby zbavil ženinu tvář utrpení, které měl dosud vyryto ve své mysli.

Znovu by jí pomohl na cestě za malou holčičkou. Tohle byl čin, za který by se neměl stydět. Nikdy! Udělal správnou věc a neměl by toho litovat kvůli bezvýznamnému strachu.

Další pohled na lairda jím trochu otřásl. Přece jenom ten strach nebyl zase tak bezvýznamný, když na sobě viděl vraždící pohled.

„Vždyť je zraněný, buď rád, že žije, příteli. Měl bys mu poděkovat," přidal se na mladíkovu stranu klidně Ian.

Jeho slova však moc nezabrala. Muž se stále tvářil, jako kdyby se rozhodoval, koho zavraždí jako prvního.

Jenže mladík za sebe nehodlal nechat mluvit někoho jiného. Sám si to natropil, tak se s tím musí i sám vyrovnat. Hrdě zvedl hlavu a oplatil svému pánovi tvrdým pohledem.

„A co jsem měl dělat, když mi vaše žena mířila na srdce pistolí a byla odhodlaná mě zabít?" odsekl rozzlobeně, ale rázem se rozkašlal, a zasténal bolestí. Unikl hrobníkovi z lopaty. Musí odpočívat. Svalil se zpět a zhluboka dýchal.

„S pistolí? To ses nechal porazit ženou?" zahučel rozzlobeně vůdce. Copak je nic nenaučil? Žena by je přeci neměla přelstít. Měli by umět situaci uklidnit, a ne to vyřešit útěkem s jeho manželkou.

To už však jeho myšlenky přerušil mladík, který dál bránil své rozhodnutí. Nesmí se nechat zastrašit. Už ne!

Jeho ústa pronesla slova naprosto rozhodně bez jediného zaváhání: „Možná ženou, ale zoufalou, která právě ztratila dítě a také důvěru ve svého muže. Takže ano. Buď jsem ji mohl nechat jet samotnou a pochybuju, že by sem sama a ve zdraví dojela, nebo jsem ji mohl celou cestu bránit."

Ferguse jeho slova tvrdě zasáhla. Nebyly to věty, které by mohl jen tak přejít a dál na něj křičet. Jen stěží dokázal udržet svoji chladnou masku. I přes snahu se mu to úplně nepovedlo. Nedokázal tak úplně zabránit ostatním, aby viděli, jak mu zacukal koutek úst. To bylo znamení, které bylo víc než jasné. Bylo to zachycení jeho vlastní bolesti a viny.

Jeho muž měl pravdu! To on měl jet se svou ženou a podpořit ji. Jenže to neudělal. Zachoval se strašně.

Brian se zhluboka nadechl, aby překonal bolest, která do něj šila ze všech stran. Bylo to tím pohybem. Jeho tělo nebylo dost uzdravené, aby se tak moc vrtěl. Měl by jen ležet a doufat, že brzo bude moc vstát.

Proto ještě chvíli počkal, než si byl jist, že bolest odeznívá a teprve poté tiše zašeptal s očima upřenýma do lairdových: „Měl byste děkovat Bohu, že jste ji našel v pořádku a stejně tak svou dceru. Místo toho, abyste mě obviňoval. Já jí jen nabídl pomoc, kterou jste jí vy odmítl."

Ještě nikdy si nedovolil být takhle drzý ke svému pánovi, ale nehodlal se nechat seřvat, když při ochraně jeho krásné ženy skoro umřel. Už nikdy. Udělal to, co by udělal každý Skot. Pomohl zoufalé matce najít své dítě.

Dlouze se měřili pohledy, až ho odvrátil starší muž. Jeho obličej nevyjadřoval vůbec nic. Všichni čekali na nejhorší. Ian se dokonce o krok přiblížil k zraněnému.

Čekali křik, hrozby, příkazy, ale to co se stalo vzápětí, nikdo nečekal.

„Máš pravdu, Briane. Omlouvám se," pronesl po dlouhé době ticha muž a všichni na něj nevěřícně hleděli.

Čekali cokoliv jiného, ale omluvu rozhodně ne. Dokonce ani Ian neměl na jazyku nějakou průpovídku, aby ostatní rozesmál. V tu chvíli se mu lairda opravdu zželelo. Na těch slovech bylo poznat, jak si uvědomoval, co všechno mohl ztratit svou nedůvěrou ve svou milou.

„A děkuju, že ses o ni postaral," dodal s tím nejopravdovějším pohledem v očích, jaký u něj za poslední dobu viděli.

Brian, který čekal, že ho za to rozcupuje na kousíčky, se tvářil stejně překvapeně jako ostatní. I jeho výše postavený Skot překvapil. Nečekal, že se mu dostane omluvy a v tu chvíli u něj druhý muž stoupl ještě výš. Proto se rozhodl, že ho musí podpořit. Nezaslouží si přece za jednu chybu ztratit takovou ženu, jakou beze sporu byla lady Liliana.

„Tak za ní běžte a vysvětlete jí to. Zaslužte si její důvěru," dodal Brian vážným hlasem a pevně se přitom díval do očí druhého muže.

V ten moment si Fergus uvědomil, že mládenec, na kterého se díval, už není tím samým, který odjel z panství. Už to nebyl nejistý Skot, kterého všichni měli za nejméně schopného vojáka, ale stal se z něj muž. Výprava s Lilianou ho změnila a donutila dospět. Tu změnu si starší muž nyní prohlížel a musel si v koutku mysli přiznat, že cítil něco jako pýchu. Byl na něj hrdý, i když to tak cítit nechtěl.

Nemělo to tak být. Měl stát nad nimi a oni u něj neměli vidět něco podobného smutku, či lítosti. Jenže tyto pravidla padla už v té době, kdy si přivedl svoji krásnou manželku. Ta úplně změnila jeho pohled na svět. Donutila ho, uvědomit si, že není něco víc než jeho muži jen proto, že se narodil svému otci. Mohlo to být naopak a on by byl jen chudý švec.

****

Liliana něžně hleděla na spící dcerku a cítila neuvěřitelnou lásku přitom pohledu. Hruď se jí stahovala citem, který nemohla nazývat jinak než mateřskou láskou. Cítila se neuvěřitelně šťastná, že mohla ležet vedle dcerky a sledovat její drobné tělíčko, jak se poklidně oddává spánku. Její holčička klidně snila a ona hlídala její spánek, aby ho nikdo nenarušil.

Znovu byly spolu a ač nikdy vlastně nemohly být úplně bez té druhé, protože byly propojeny vláknem lásky mezi dcerou a matkou, až nyní se jedna druhé mohly dotknout. Rosemarie si ještě něco takového nemohla uvědomovat, protože byla moc malá, ale Liliana měla stále před očima sebe samu zuboženou a zoufalou bez jediného smyslu jejího života. Dny bez dítěte bylo to nejhorší, co se jí kdy stalo. Jen při té představě se oklepala. Nechtěla vzpomínat! Chtěla se radovat!

Nyní byly spolu v bezpečí a na ničem jiném už nezáleželo. Muž, který jim chtěl vzít jejich životy, byl mrtvý a nemohl jim tak víckrát ublížit. To bylo důležité stejně jako to, že už nikdy je nic nerozdělí. Jemně zvedla ruku a chtěla pohladit miminko po vláskách, ale na poslední chvíli se zarazila. Přece nevzbudí Rosemarie, kvůli své touze se ujistit, že se jí to jen nezdá. Za poslední hodinu to udělala nejméně popáté. Nemohla si pomoci, mysl dokázala mást ostatní smysly, ale dotek jí lhát nemohl. Přesto to nyní neudělala. Nesměla dívenku vzbudit. Potřebovala spánek a ona jí ho měla střežit jako to nejvzácnější na světě.

„Zlatíčko, už si navždycky v bezpečí," zašeptala a jen se dívala na tvářičku spící holčičky.

Než však mohla cokoliv dalšího udělat, ozvalo se zaklepání. Okamžitě strnula a zarazila se uprostřed pohybu. Zvuk, který pronikl do jejich malého království, byl jako nezvaný host. Zničil atmosféru dokonalého světa a nastal čas přijmout do něj i nevítané šrámy a trhliny. Žena se nejistě zadívala na dveře, které dosud byly zavřeny. Byly pomyslnou hradbou, která mohla hájit jejich svět.

Najednou měla úplně stažený žaludek a těžko se jí dýchalo. Její povznesená nálada ustupovala pomalu do pozadí, jako kdyby se chystala na krutý boj. A možná, že i to byla pravda.

Věděla, že za dveřmi nemohla být kořenářka. Ta u ní dávno byla a slíbila, že se za ní zastaví, až dalšího poledne, aby zkontrolovala její zraněnou nohu. Ani zločinci nebyli na pomyslném seznamu hostů. Ti ji hlučně přivítali mezi živými odpoledne, když se dostali přes zamračeného Iana, který na ni dával pozor. Jemu se sice jejich přítomnost ze začátku nelíbila, ale oni se jen tak nedali.

Všechny tyto možnosti byly vyloučené, ale Liliana stejně dobře, jako muž za dveřmi, věděla, kdo to je. Dávno jí to napovědělo bušení jejího srdce a dusivá nervozita. Nikdo jiný by na ni takto nepůsobil. K tomu všemu byl i poslední, kdo za ní nepřišel. Čekal na soumrak, stejně jako ona ho čekala za světla. Oba měli strach se znovu setkat tváří tvář jejich problémům. Už na ně nešlo zapomenout. Zapomnění bylo výsadou dětí, ale ne dospělých.

Sama nevěděla, jak by se měla chovat. Nikdy neviděla radši svého manžela než v té jámě. To by ho láskou klidně umačkala, jenže bez napětí a strachu se jí vrátilo, co se stalo na panství. V rozhodující chvíli, kdy měl stát za svou rodinou, dal přednost chůvě. Ta zrada stále bolela a vlastně ji nutila pochybovat.

Klepání se ozvalo znovu a ona se posadila na posteli. Nemohla věčně dělat, že tam není. To nebylo řešení. Musela znovu najít svůj hlas a být statečná. K tomu stačilo jen jedno. Jen promluvit. Bylo to přeci tak jednoduché.

„Liliano? Už jsi usnula?" ozval se vzápětí hlas jejího manžela a ona si nejistě skousla ret.

Slyšet jeho hlas bylo tak krásné. V tu chvíli, když pocítila tón toho hlasu na své kůži, by nejraději rozrazila dveře a vrhla se mu do náručí. Jenže něco takového nemohla udělat. Nemohla jen tak zapomenout na ten pocit bezmoci, který ji nechal pocítit.

Znovu otevřela ústa, aby odpověděla, ale z jejích rtů nevyšla ani hláska. Podle tónu jeho hlasu, se zdálo, že dneska by sem nevtrhl a nedožadoval se mluvení. Jenže ona přeci nikdy nebyla zbabělec a svého muže ze srdce milovala. Což bylo na tom všem možná nejhorší.

Kdyby to bylo jen domluvené manželství bez lásky, nemohla by se cítit tak zrazená jeho nedůvěrou. Jenže co je to láska bez důvěry? Je to vůbec láska?

Zhluboka se nadechla, věnovala poslední úsměv Rosemarie a tiše zavolala: „Jsem vzhůru!"

Rázem se dveře tiše otevřely a Liliana hleděla na manžela, který opatrně vešel dovnitř.

„Nevzbudil jsem tě?" otázal se a žena jen zavrtěla hlavou. Už nemělo smysl cokoliv předstírat. Museli mluvit na rovinu.

Nejistě postával u dveří a kdyby ho neznala jako nelítostného lairda, skoro by přísahala, že se chce dát na útěk.

„Jsem rád, že jste obě v pořádku. Kdyby se vám něco stalo... nepřežil bych to," pronesl po chvíli ticha rozhodně a musel si dokonce odkašlat, aby to vůbec dokázal doříct.

Dlouze se na něj zahleděla, než odpověděla: „Tvé dceři nic není. Nemusíš se bát. Je v naprostém pořádku, můj pane."

Cítila na sobě jeho pohled, když svůj odvrátila. Nemohla se dívat na ten zkroušený výraz. Pak by začala pochybovat, že je to opravdu tak, jak to poznala. Nevěřil jí, a to jedním slovem nenapraví. Nemůže tím zacelit ránu, která vznikla ve chvíli, kdy utíkala s Brianem. Kdy její srdce prahlo po důvěře a ujištění, že vše bude zase v pořádku.

„Liliano," zahučel tichým hlasem, který najednou poztrácel jeho jindy autoritativní nádech, ze kterého se vinula síla jeho osobnosti. Ne, nyní tam nebyl ani náznak. Jeho hlas byl zproštěný jakýchkoliv příkazů.

S bolestí v srdci mu naslouchala, a když ucítila jeho ruku na své, pomalu k němu zvedla oči.

Snažila se udržet neutrální výraz, aby nedokázal číst v jejích očích. Jenže to bylo tak těžké. Její zklamání a bolest při jeho nedůvěře, které ji zlomila skoro jako ztráta dcery, se jí zrcadlily v hlubinách očí.

„Mně ale záleží na vás obou," dodal důrazně a upřeně na ni hleděl, ale ona se odmítala poddat jeho pohledu. Nesmí se nechat okouzlit. Tentokrát ne. Tohle je moc vážné na to, aby to nechala jen tak.

„Jistě, jsem tvá žena, jinak by sis musel najít nějakou jinou," poznamenala chladně a jemně vytáhla ruku z pod jeho.

Fergus se po jejích slovech zatvářil nechápavě. Zdálo se, jako kdyby si manželka vytvořila jakousi zeď mezi nimi. Nemohl se přes ni dostat blíž. To vědomí ho vystrašilo.

Ne! Nemá strach! Jsem laird! Ten nesmí mít strach. Ale i přes tato slova cítil, že svou ženu ztrácí. Seděla před ním, ale i tak se zdálo, jako kdyby byla na míle daleko.

„Jinou bych si nevzal. Co to povídáš, maličká. Jsi jediná, kterou chci. Miluju..."dál se však nedostal.

Jeho žena mu nedovolila domluvit. V tu ránu se probrala a prudce zvedla hlavu, aby mohl vidět všechny emoce, které se jí zrcadlily v očích. Aby poznal sílu blesků, které po něm metala.

Její hlas byl stejně naplněný city, jako hlubiny její mysli: „Ty slova nemáš právo říkat, dokud je nemyslíš vážně. Nevěřil si mi. Věřil si chůvě místo ženě, o které se tvrdil, že ji miluješ. Takhle láska nefunguje, Fergusi. Lidé, kteří se oddají lásce tomu druhému klidně svěří život a já bych to udělala. Jenže tys v první zlomový moment popřel všechno, co jsi mi řekl. Tak mi ty slova neříkej. Ty falešné sliby!"

Její manžel na ni ztraceně hleděl. Cítil, jak se propast mezi nimi prohlubuje. Vzdalovala se mu a on litoval, že se sám zasloužil o to, aby ji udělal tak nešťastnou.

Vztáhl k ní ruku a vyhrkl: „Řekl jsem slova, která ti ublížila. Nechtěl jsem to tak. V tu chvíli toho na mě bylo moc. Prosím, Liliano, dej mi šanci..."

Dívka se jí však vyhnula a vrtěla hlavou.

„Ne, věřil si jí. Jí, ženě, která unesla naši dceru. Měl si věřit mě. Láska z nás dělá blázny, kteří věří tomu druhému, i kdyby to nebyla pravda. Ty mě nemiluješ!"

Ta slova ji málem rozdrtila, když je ze sebe dostala. Musela se zhluboka nadechnout, aby vůbec dokázala promluvit. Bylo to jako by rvala sebe sama na malé kousíčky. Jako by se vzdávala naděje na další nadechnutí.

Zvedla oči, které byly zatopené slzami a zašeptala: „Já tě k tomu nutila svou láskou, až si byl nucen si to namluvit. Je mi to líto."

Fergus jen vrtěl hlavou, když ji objal i přes její protesty a mumlal: „To není pravda, má drahá. Nikdy jsi mě nenutila. Prosím, můžeš mi to odpustit? Můžeme začít znovu?"

Liliana se mu vyvinula a jemně ho pohladila po vlasech, než zašeptala: „Já nemůžu! Nemůžu na to zapomenout. Je to jako znamení vypáleno do mé duše. Jak ti můžu důvěřovat, když ty mi nedůvěřuješ? Jak ti můžu dávat lásku, když ji při nejbližší chvíli odhazuješ?"

Pomalu ustoupila a její oči byly smutné.

„Jsme manželé. To se nikdy nezmění, ale moji důvěru, už jen tak lehce nezískáš, můj pane. Je rozlétlá na malé kousíčky."

„Měl by sis jít lehnout," dodala tiše a odvrátila se od něj.

Cítila pohled, kterým se jí propaloval do zad, ale nehnula se. I když se ze všeho nejvíc chtěla vrhnout do jeho náručí, vyplakat se mu do něj a doufat, že se dá na vše zapomenout. Jenže to udělat nemohla. Nemohla jednat proti svému srdci. Už ho nesměla vystavit nebezpečí.

„Liliano, udělám cokoliv, aby se důvěra vrátila," uslyšela za sebou jeho rozhodný hlas, až se jí roztřásla ramena.

Znělo to jako příslib. Skotský vůdce klanu byl zpět. Přesto se neotočila. Kdyby to udělala, už by neměla sílu zachovat si zdravý rozum. Když uslyšela tiché zavření dveří, přestala se ovládat a klesla na zem a rozplakala se.

****

„A ještě jednu rundu! Na mě!" zvolal Fergus a napil se z korbele piva.

Vypil ho až do dna. Seděl v hospodě a upíjel se. Nemusel na nic myslet a jen nechával zázračný mok, aby mu mizel v žaludku. K čemu je mu, že je laird, když žena, kterou miloval s ním nechtěla mít nic společného? S ním? Nezajímal ji jeho titul, ale jeho srdce.

„Měl by ses krotit, příteli, nebo jim tu všechno vypiješ," krotil ho Ian, který vedle něj pil teprve první pivo.

Ani trochu se mu nelíbilo, že se jeho pán opíjí. Nikdo to nedělal. Vždycky si dával pozor, kolik toho vypije, jenže dnes ne. Dnes jako kdyby ztratil zábrany.

Fergus na něj zamžoural a lokl si, než odsekl: „Proč bych nemohl?"

Načež chytil přítele za ruku a zahuhlal: „Proč bych nemohl? Když jsem ji ztratil? Svou vlastní vinou jsem sebral z očí ženy, kterou miluju, lesk. Svojí nedůvěrou. Tak proč bych se neměl opíjet?"

Jindy veselému druhovi bylo náhle líto muže, který nikdy nedával najevo strach či bezmoc, ale po dni, kdy zjistil, že roztříštil srdce své ženy, jeho zábrany padly.

„Tím, že se opiješ, její lásku nezískáš," prohodil klidně.

„Ale aspoň na chvíli zapomenu, Iane," odsekl a přiťukl si s opilci, kterým koupil další pití.

Ti se k jejich stolu po té velkorysé nabídce připojili. Nadšeně se s ním smáli a on jim oplácel stejně vřele. Tu tam byl zamračený vůdce. Bavil se s opilci jako s nejlepšími přáteli.

Ian jen nevěřícně vrtěl hlavou. Tohle ještě neviděl. I když se opili, když se narodila Rosemarie, nepil tolik jako dnes. Muselo ho opravdu hodně zasáhnout to, co udělal své ženě. Jedině takhle zažehnával bolest.

„Měli bychom jít spát, příteli," pokusil se ho odtrhnout od jeho nových kamarádů.

Jenže muž se na něj ani neotočil, místo toho po něm ti násoskové vrhli nelibé pohledy. Iana to pobavilo. Jako kdyby si z nich něco dělal. Oplatil jim jejich pozornost zazubením a vyvedl je tak z míry.

„Ženy nemají rádi opilce," dodal pobaveně, aby ho odpoutal od ukazování jeho meče těm neznabohům. Nikdy dřív svou zbraň nikomu nepůjčil, ale dnes ji klidně vložil do umaštěných rukou hostů v hostinci.

„Zdá se, že rezervovaný laird dneska oslavuje," ozval se za ním pobavený hlas.

Nejvěrnější muž skotského pána se otočil a překvapeně hleděl na velitele lupičů a jeho muže, kteří stáli za ním. Všichni mu věnovali pobavené úšklebky.

„Vypadá to tak, že spíše chce zapomenout na to, jak ublížil sobě i své paní," poznamenal tedy po chvíli. Pomohli lady Lilianě, a tak se stali hodnými jeho odpovědi.

„Vypadá, jako muž, který si z něčeho takového nic nedělá," zahuhlal jeden z lupičů.

Ian se na něj zazubil a odvětil: „To je pravda, dřív si z toho nic nedělal. Dnes ho v takovém vztahu vidím poprvé. Nikdy nepůjčil svůj meč ani mně, natož aby ho ukazoval opilcům."

„Aspoň s ním bude zábava!"

„Co si zahrát karty?"

„Obereme ho o všechny peníze," vykřikl další z řady zlodějů, a když na něj všichni upřeli nesouhlasný pohled, rychle dodal: „Samozřejmě poctivě."

A tak netrvalo dlouho a všichni seděli u stolu a mastili karty. V tu chvíli lairdovi bylo naprosto jedno, že je hraje se zločinci. Skvěle se bavil.

„Ha, já z vás sedřu kůži," naparoval se, když sledoval svoje karty.

Odhodil další a zachechtal se. Tohle má v kapse. Nikdo z nich ho neporazí.

„Jistě, tak nám je, panáčku, ukaž a my ti pomůžeme," zvolal lupič s rozcuchanými vlasy.

****

V hospodě hluk neustal, ani když už hodiny odbily půlnoc. Spousta povalečů, zločinců tam stále byla a pozorovala dění u jednoho jediného stolu.

Kolem něj seděli zločinci společně s lairdem a všichni se pekelně soustředili na hru. Neustálé nové pití jim k tomu dost pomáhalo.

„Tohle mám v kapse," vyjekl vůdce zločinců nadšeně, zatímco ostatní jen zabručeli. Vůbec je to nevzrušovalo, protože to vykřikl už nejméně potřetí, a tak i těm nejopilejším došlo, že je to jen taktika. Chtěl je zmást.

„Kdybys to měl v kapse, tak si to dávno vyhrál," zazubil se na něj Fergus a zamyšleně pozoroval svoje karty a snažil se ignorovat Iana, který seděl vedle něj a neustále do něj něco hustil. I když pořád nevěděl, co. Nechtěl poslouchat. Jen si toužil užívat a ožebračit bandu opilců a zločinců, což byla opravdová legrace.

„Sakra, špatně na to vidím."

„Nemůžete mi říct, co ty karty znamenají," vykřikl další a všem jim ukázal karty, čímž se vyřadil okamžitě ze hry.

„Bože," vydechl nad tou hloupostí jediný muž, nosící titul, a poznamenal: „Tomuhle říkáte zábava? Vždyť to ani neumíte hrát."

„Nekritizujte, lairde. My aspoň dokážeme ženy okouzlit tak, že by se na nás ani nezamračili," zažvatlal malý lupič s kloboukem vraženým do čela.

Druhý muž se rozčíleně zamračil a nervózně skryl karty.

„Tss, zloději, ti nemají ani naději nějakou svolnou dívku najít!" vrátil mu úder stejně tvrdě.

„Stačí dát ženě květiny, usmát se a je vaše. Jenže to je moc slabý pro takové nóbl lidi," přidal se další zločinec odhodlán svého přítele krýt.

Fergus rozčíleně rozdrtil skrz zuby nadávku a Ian mezi tím slyšel něco, co se až moc podobalo „zatracený kytky". Jen stěží zadržel úsměv, který se mu dral na ústa. Vypadalo to, že to tu začíná ožívat tím správným směrem.

„Kytky! Bože, co s nimi máte? Ty nikoho neokouzlí," dodal nahlas a vzal si další kartu.

Tyhle debaty nesnášel. Za co. Pořád ty kytky. Z toho, aby se jeden zbláznil. Kdo by trhal kytky? Nikdo! Nikdy nikoho jako je on, neviděl takovou práci dělat. Copak nestačilo, že byl laird, a tak ty, které poctil svou přízní rozhodně nehladověly?

„Já ti to říkal. Ale ty si mě neposlouchal," připojil se i Ian, který do té doby nepromluvil, kromě toho, že ho sem tam zkritizoval za to, že moc pil.

Dneska na to měl nárok. V tomhle moku mohl nalézt zapomnění, kdyby na to ti ňoumové zase nepřivedli řeč. Copak se člověk nemůže opít tak, aby měl klid?

„Iane, tebe se nikdo neptal," zahuhlal k němu a lokl si piva. Třeba pak bude debata mnohem lepší.

„Ženský kytky milujou, fakt to nechápu," přidal se další opilec, aby přispěl svou radou a ostatní zahučeli na souhlas.

„Nebo taky mají rády, když jim lichotíte."

Fergus nevěřícně zíral, jak všichni odhodili karty a začali rozebírat další a další způsoby. Kde je ta zábava? On chtěl jen hrát a mít klid. Copak to nejde?

„Jó, lichotky, ty dělají divy," přidal se opilec, který dosud ležel s obličejem na stole, ale nyní se vymrštil s napůl zavřenýma očima, aby přidal svoji radu.

„Lichotky? To je hloupost, vzal jsem si ji, tak nepotřebuju ještě něco vymýšlet," zahučel jediný muž, který nechápal jejich nadšení.

Pevněji sevřel korbel a řekl si, že čím víc toho vypije, tím míň uslyší své společníky mluvit o hloupostech.

„No, vy to potřebujete nejvíc, pane," ozval se vůdce zločinců.

Něco takového se lairdovi nelíbilo. Zpochybňoval jeho autoritu, a to si nikdo nesměl dovolit. Obzvlášť někdo, koho zachránil před šibenicí.

„Nějaký lump mě nebude poučovat," odsekl a poprskal několik mužů pivem.

„Nejsem lump, lupičství je práce jako každá jiná," odvětil hrdě.

Byl pyšný na to, že byl zločinec. Dělal svou práci dost dobře. Uživil se tím a občas se tím dostával do nebezpečí. Nic víc si nemohl přát.

Tomu se mohl druhý muž jen zasmát a přesně to udělal. Tss, práce?

„To rozhodně není, zákon je proti vaší práci!"

„Ještě nepochopili její přínos," odsekl muž a už oba stáli na nohou a vraždili se pohledy. Muži okolo ztichli a pozorovali je. Byla to zajímavá podívaná. Zločinec proti lairdovi.

„Přínos? A jaký? Že vystrašíte počestné cestující? Nebo že využíváte zbraně, aby jen tak někde neležely?" vysmíval se mu Fergus.

Nejspíš by dnes i uvítal nějakou rvačku. Pořádně by mu to rozpoutalo adrenalin v žilách a na někom by si mohl zchladit svou zlost a vinu. Jenže na ni nikdy nedošlo, protože zločinec v sobě ještě chvíli zadržoval hněv, než o krok ustoupil. Přihlížející nechápavě hleděly na ten krok. Nikdo nechápal, co se to děje.

Jenže zločinec se pomalu nadechl, aby se uklidnil a střelil pohledem po svých druzích a jejich vůdci. Ten klidně zavrtěl hlavou a dál v rukou svíral karty, jako kdyby se nic nedělo. Bylo to jako tajné znamení.

„S mužem, který mi zachránil život, se dám do souboje jedině, až bude naprosto střízlivý, můj pane. Proto mě omluvte," prohodil k užaslému protivníkovi, a když kolem něj procházel, dodal: „I my, zločinci, máme něco jako čest!"

A s tím zmizel z lokálu. Tam na chvíli nastalo naprosté ticho. Každý zíral na druhého a nikdo nevěděl, co říct.

Fergus jen nevěřícně hleděl do korbele s pivem. Něco takového nečekal, a tudíž ho to velice vykolejilo. Jenže jakmile bylo ticho přerušeno a všude se zase rozléhal smích a křik, pustil se do dalšího pití a zapomnění.

****

Fergus se vypotácel z hospody a opřel se o studnu. Hlava se mu motala a chvíle rozjaření dávno zmizely. Už se nedokázal smát jako v hospodě. Bezstarostně, jako kdyby se nic nedělo. Možná za to mohl studený vítr nebo tma, která kolem něj pletla kouzelné sítě.

„Zatraceně," zaklel rozčíleně a v další moment strčil hlavu do vědra, které vytáhl ze studny. Okamžitě na jeho smysly zaútočil neuvěřitelný chlad, až mu po celém těle vyskákala husí kůže. Odhodlaně však dál zůstával v mrazivém objetí. Třeba se aspoň konečně probere.

Když pak s táhlým výkřikem vyzvedl hlavu z vědra, odhodil si mokré vlasy z čela. Byl zvyklý na zimu. Skotsko nebylo nejpříjemnější země, kde by snad bylo pořád teplo. Mohl se koupat v jakémkoliv rybníku i v té největší zimě, ovšem po požití tolika alkoholu se mu zdálo, jako kdyby se měl každou chvíli proměnit v rampouch a už se nikdy nehnout.

„Léčba šokem. Ach, jak rád vidím svého starého lairda," ozval se za ním pobavený hlas a on se nemusel ani otáčet, aby věděl, kdo to je. Zavřel oči a soustředil se na zimu, která se snažila prolézt všemi jeho kouty.

„Myslím, že být opilým lairdem, se mi líbilo víc," poznamenal stále zády ke svému příteli.

Ian si klidně sedl pod studnu a zachechtal se.

„V některém ohledu se mi po něm doopravdy bude stýskat, příteli. Třeba až můj chladný nekompromisní přítel zjistí, že jim nechal meč po pradědečkovi. To nastane teprve ta pravá zábava."

Vůdce klanu sebou při těch slovech trhl, ale díky tom pohybu ho ještě víc rozbolela hlava, a tak ji znovu ponořil do ledové vody.

„Jo, příteli, nechal a s jakou radostí. Takhle rozdavačného jsem tě ještě neviděl. To si budu muset někam zaznamenat," provokoval ho přítel dál a bohužel, i když měl Fergus ponořenou hlavu, stále slyšel, co tam nahoře říká.

Vyplul s hlavou nahoru a zahučel: „Ještě slovo a hodím tě do té studny, Iane. Copak nemáš soucit?"

„Tys ho se mnou snad někdy měl? Vždycky si mě hned hnal něco dělat!"

„To určitě ne!"

„Říkám, že jo!"

„Ty si vždycky tak vymýšlíš!"

„A ty ze sebe děláš svatého," odsekl Ian pobaveně.

To už po něm vrhl jeho pán rozzlobený pohled a sesunul se na zem vedle něj. Seděli vedle sebe a nemluvili. Hleděli jen na nebe, které bylo prozářeno stovkami hvězd.

„Víš, líbil se mi bezstarostný Fergus,"poznamenal přítel po chvíli ticha.

„Nemohl bys chvíli mlčet? Třeští mě hlava!"

A znovu nastalo ticho, které jen občas přerušovalo zafrkání koní ve stáji nebo zavytí psů.

„Ale opravdu, příteli. Kdy naposledy ses takhle bavil? Jen tak bez závazků?"

„Jestli nezmlkneš, začnu se bavit hned!"

„A čím?"

„Tím, že tě rozsekám na kousíčky!"

„Ale vždyť nemáš meč!" poškleboval se mu Ian. Druhý muž prozkoumal prázdný opasek a pak v činnosti ustal. Neměl dost sil, se rozhlížet okolo. Čím méně hlavu zvedal, tím to bylo lepší.

„To jsem rád, že jsi mi to připomněl, ale měl by sis uvědomit, že pořád jsem tvůj pán."

„Opilý!"

„A co?!"

„No, že opilý laird se nemusí poslouchat," škádlil ho vesele jeho druh a kreslil klackem do hlíny, aniž by se na něj podíval.

Nemusel. Věděl přesně, jak se muž tvářil. Zrudly mu tváře vzteky a musel zatínat ruce do pěstí.

„Pořád jsem laird!"

„A to tě baví?" vyhrkl náhle druhý méně opilý Skot.

Ta otázka, jako kdyby zarazila hněv, který mu klokotal v těle. Baví? Nikdy ho to nebavilo. Tak to prostě bylo. Už když byl malý kluk, byl vychováván k tomu, aby se jím stal. Proto se tak musel i chovat. Nebylo to jen na chvíli, musel se tak chovat pořád. Nemohl si dovolit, být na chvíli někým jiným. Bylo mu do hlavy vtloukáno, že to je úděl na celý život, a tak se tomu musí podřídit.

Výše postavený Skot před sebou náhle viděl své dětství, které bylo jen o cvičení a snažení se být nejlepší. Nikdy mu to však nevadilo, proč by mělo. Nevěděl, že by to mohlo být i jinak.

Jenže když viděl, s jakou láskou se Liliana zajímala o jejich dceru a na chůvy se dívala, jako na obtížný hmyz, viděl ten rozdíl. Jeho matka se o něj nezajímala. Jen, když ho chtěla někomu předvést a otce nezajímalo nic jiného, než aby dokázal kohokoliv porazit. Že by mu snad někdy řekl, že ho má rád, to by se radši bodl.

„Fergusi?" vyrušil ho ze vzpomínek Ian nejistě.

Očividně si všiml dlouhého ticha, a to se mu ani trochu nelíbilo. Jeho pán v tu chvíli vypadal tak ztraceně, jak ho ještě nikdy neviděl.

„Co když ji opravdu nemohu dát lásku, kterou potřebuje?" vyhrkl náhle.

Ian na něj překvapeně pohlédl, a když uviděl na jeho tváři něco podobné zoufalství, uvědomil si, že jeho přítel se opravdu bojí, že by se to mohlo stát.

„To není pravda, Fergusi a ty to víš. Ty svou ženu miluješ a taky moc dobře víš, pročs jí nevěřil," odvětil přítel klidně.

Druhý muž se na něj zadíval a znovu zavzpomínal na svůj život. Vždy a jedině v něm bylo hlavní to, že byl laird. To po něm všichni chtěli. Otec, matka, dokonce i jeho muži, kteří to dělali spíš nevědomky. Kdy naposledy byl prostě jen obyčejný Skot? Nejspíš už hodně dávno. Zvedl pohled a setkal se s přítelovýma očima.

„Ani nevím, jaké to je, nebýt chvíli laird," zahučel nejistě a znovu upřel zrak na hvězdy na nebi.

Rozhostilo se mezi nimi ticho, než ho přerušil méně opilejší muž: „Tak bys měl své ženě dát šanci, aby pochopila tvé jednání. Neměl by ses před ní tak uzavírat. Jedině ona ti dokáže ukázat, že lairdem nemusíš být neustále. Stačí jí jen dát důvěru a sto násobně se ti to vrátí."

Opilejší muž na něj pohlédl a prohodil uštěpačně: „Víš, že si otravný, i když jsem opilý? Vždycky jsem si myslel, že se třeba staneš zábavným."

****                                                                                                       Panství na hranicích Skotska a Anglie

Felicity seděla v zamčené komnatě a nemyslela na bolest celého těla. To jako kdyby mizelo kdesi v neznámu. Ne, držela ruce sepjaté a modlila se, aby jejího syna nenašli. To jediné pro ni mělo cenu zlata. Liam musel být v bezpečí!

Z útržků rozhovorů před jejíma dveřmi věděla, že jen pár mužů prohledává celé panství, mnohem víc jich odjelo pryč, přesně jak doufala. Dokázala v manželovi vzbudit pochybnosti.

Věřila, že děti v komoře na jídlo neodhalí, když se jedno z nich neprozradí. Bála se, že se začnou bát, a tak udělají něco, co zmaří záchranu. Jenže syn jí slíbil, že tam zůstane a ona věřila, že se bude snažit slib dodržet stůj, co stůj. Dělá to všechno pro něj a jeho lepší budoucnost.

Zmatek, který nyní musel ovládnout panství se hodil k tomu, aby z něj někdo doopravdy utekl. Obzvlášť, když budou očekávat akorát její únik za svým dítětem. Rozhodně ne útěk dětí, které tu dávno nemají být.

Celé tělo ji bolelo od ran na těle, ale myšlenka na osvobození Liama jí dodávalo sílu na bolest zapomenout. Nemohla si dovolit podvolit se jí. Nyní ne. Musela zůstat ve střehu, protože kolem ní se děly věci, které poprvé ukázaly, že hradby mají i trhliny, a to byla jejich jediná příležitost.

Ona sama měla jediný úkol čekat. Věděla, že se něco stane a nesměla se poddat lítosti nebo snad pochybnostem.

Slyšela, jak se stráže přede dveřmi smějí a bodlo ji u srdce. Ty muže nezajímalo, co by jejich pán se svým synem udělal. Jen plnili rozkazy, jako bezduché loutky. Copak neměli svědomí? Nebylo jim jí a Liama líto? Tolik příkoří zažila na panství, které bylo dřív rozzářeno radostí a nadějí.

Jen doufala, že Nana brzo dostane možnost se k chlapcům dostat. Sice ji taky budou sledovat, ale ne moc dlouho, když ona je bezpečně pod zámkem. Myslí si, že bez ní se nic nestane, a tak přestanou být ostražití. Manžel si myslel, že o ní už ví všechno, že už má na ni všechny páky. Jenže ona ho hodlala přelstít. Tentokrát se jí to povede a zachrání své dítě.

Hlasitý smích ji vyrušil z temných myšlenek. Zatřepala hlavou a zasykla bolestí při tom pohybu. Měla by si odpočinout, aby nabrala sílu na další kolo. Víčka se jí pomalu zavírala, i když se tomu bránila. Musela přece čekat. Jenže když bolest přestávala být tak hrozná, oddala se spánku s radostí. Byla to úleva.

„Má paní? Lady?" probudil ji ze spánku naléhavý hlas.

Felicity se vylekaně vyhoupla do sedu a rukama se kolem sebe ohnala. Co když ji někdo přišel konečně potrestat, než však mohla někomu ublížit, poznala Nanu.

S úlevou ji chytila za ruku, aby nespadla zpátky na nepohodlnou postel. Vzápětí pohlédla na zavřené dveře a uvědomila si, že by tu neměla být. Překvapeně na ni pohlédla.

„Jak ses dostala přes stráže, Nano?"

Chůva se posadila vedle ní a důrazně na ni upřela zrak, který jí jasně dával najevo, že mají maximálně pár minut na sdělení všeho podstatného. Nebylo potřeba dalších slov. Vždyť bylo jedno, jak se dokázala dovnitř dostat, hlavně že zde byla. Ženu zaplavil pocit ulehčení a naděje, když chytila chůvu za ruce a pevně je sevřela, jako kdyby v rukou svírala plamínek naděje a nechtěla ho uhasit.

Rychle si svou návštěvu prohlédla, aby odhalila, zda je v pořádku. Bála se, že bude mít nějaké rány jako pozdravy od jejího manžela, ale k její úlevě se zdálo, že je naprosto bez zranění. Nezraněná a na tolik odvážná, že se dostala k ní do komnaty.

Což také znamenalo, že ji nejspíš nehlídají tak moc, jak si mladá lady myslela, že budou. To byla výhoda pro ně a ony ji musí využít! V následující moment se k ženě důrazně nahnula a donutila ji, aby se na ni podívala.

„Viděla jsi Liama a toho druhého chlapce? Nenašli je, že ne?!"

Chůva se na ni konejšivě usmála a poplácala ji po ruce, aby uklidnila její třes. Celým tělem jí při té otázce projížděl strach.

„Nenašli, i když jakmile začali prohledávat komoru, měla jsem na krajíčku. Naštěstí však Liam ani nemukl. Jsou v pořádku. Postarala jsem se o ně, má paní. Jenže, co bude nyní? Rogerovi muži se rozjeli po okolí. Hledají všude."

Felicity si oddechla, že je její synek v bezpečí. Třas pomalu ustával, stejně jako se uklidnilo její bušící srdce. To bylo jediné na čem záleželo. Jeho štěstí bylo to nejhlavnější. Když slyšela ženina slova, zaplálo v ní odhodlání. Nemohla čekat na to, až ji manžel pustí z komnaty. Ne, to už by mohlo být pozdě.

„Odjelo hodně mužů, Nano?" otázala se ženy klidně, přičemž v hlavě už se jí rodil odvážný plán.

„No, hodně mužů poslal pryč, ale..." Felicity ji však nenechala domluvit a rozhodně ji přerušila: „Takhle prolomená obrana už nikdy nebude, Nano. Nebudou opatrní jako předtím. Tohle je naše jediná příležitost. Jiná už nebude. Jestli se to nepovede, tak už nikdy. Musí to být dneska v noci."

Chůva na ni nevěřícně vykulila oči a vydechla vzduch v plicích. Nemohla uvěřit slovům, která od mladé lady právě slyšela. Slova, která v sobě měla jasný vzkaz.

„To je sebevražda, jestli nás chytí..." nedopověděla však své prohlášení, protože jí došel hlas. Nedokázala svou myšlenku ani dokončit. Jen při té představě ji po celém těle zamrazilo. Obě si uměly dokonale představit, co by se stalo, kdyby je chytili.

Jenže to už Felicity klesla z postele na zem a dál jí svírala ruce, jako kdyby to byly poslední stébla, které ji můžou zachránit před pádem.

Hleděla na svou přítelkyni, a přitom rozhodně mumlala: „Nikdo nic nečeká. Rozhodně ne dnes v noci. Já jsem tady zavřená, a tak to nikdo nebude čekat! Musí to být dnes. Už odvolal hledání Liama na panství, že?"

„No ano, ale..."

„Žádné ale! Odlákám pozornost! Ty mi jen na svůj život přísahej, že uděláš všechno proto, aby se můj syn dostal do bezpečí. Slib mi, že ho dostaneš pryč a zajistíš mu lepší život než tady. Prosím tě o to, jako svou přítelkyni," dodala hlasem plným zoufalé trýzně.

Musela nechat své dítě jít, aby měl šanci žít lepší život než ona. To uvědomění jí působilo neskutečnou bolest, ale při vzpomínce, jak necitelně se k němu Roger choval, se ovládla. Slzy a zoufalství mohlo počkat, až bude její syn daleko od hrozeb a násilí. Nyní musela být ta silná! Dělala to pro něj, aby měl šanci žít v láskyplném prostředí, a ne prostředí chladu a nenávisti.

Nana po těch slovech zalapala po dechu a zvedla obličej ke své paní. V očích jí hrála hrůza s šokem. Nebylo možné, aby úmysl špatně pochopila. Byl vepsán mezi řádky dostatečně jasně.

Zoufale zavrtěla hlavou, když vykřikla: „Nenechám vás tady, lady."

„Musíš! Pokaždé mě kontrolují, když se vymění. Kdybych šla s vámi, nevyjeli byste ani z brány. Potřebujete náskok a já vám ho dám."

„Nemůžu vás opustit a nechat vás tu samotnou!"

„Musíš!" odsekla Felicity chladně. Tohle byla jediná naděje pro její dítě a ona nedopustí, aby se to nepovedlo. Nikdy!

Poté na okamžik sklopila hlavu a v tu chvíli v jejích očích nebylo pevné odhodlání ale zoufalství. Byla v očích vepsána neskutečná bolest, která ji mučila kvůli rozhodnutí, které musela učinit. Neměla na výběr, musela obětovat možnost, že někdy uvidí svého chlapce vyrůstat v muže. Musela ho nechat jít, aby mohl prožít život s nadějí.

Znovu zvedla tvář a setkala se s chůvy zoufalým pohledem. Chvíli obě mlčky pozorovaly jedna druhou, než lady našla sílu znovu promluvit: „Je to jediná možnost, kterou máme, Nano. Když je dostaneš ven z panství beze mě, máte naději, že se dostanete do bezpečí a už vám nikdy neublíží. Se mnou byste žádnou šanci nikdy neměly."

A pak se jí dlouze zadívala do očí, když dodala: „A ty to moc dobře víš, Nano!"

To už však jejich tichou konverzaci přerušily hlučné hlasy a rázné kroky. Stráže se vracely na svá místa. Konec jejich setkání byl na dohled. Felicity rychle přítelkyni popadla za ruku a dovlekla ji ke dveřím.

„Budeš mi chybět," dodala šeptem, když ji Nana pevně objala a ona jí zoufalé objetí vrátila. Byla to chvíle souznění dvou mučených duší. Byla to zoufalá tužba, nemuset se rozdělit.

Navíc však nebyl čas, vteřiny neodmyslitelně ubíhaly, stejně jako se blížily hlasy. Proto Felicity otevřela dveře dokořán. Než však jimi mohla druhá žena projít, chytila ji za loket a zoufale dodala: „Řekni Liamovi, že ho miluju z celého srdce a nikdy na něj nezapomenu."

V očích se jí objevily slzy při pomyšlení, že se se svým synem nebude moci ani rozloučit. Rvalo jí to srdce na kusy, jenže to byla jediná možnost. Nechala slzy kanout po tvářích, když ji vystrčila ven.

Obě ženy na sebe naposledy pohlédly pohledem plný trýzně, než Felicity dodala: „V noci udělám rozruch. Je to vaše naděje."

Bez dalšího pohledu zabouchla dveře a zhroutila se na ně. Z hrudi jí vyrazily zoufalé vzlyky, které jí vycházely přímo ze srdce.

****