V dnešní kapitolce trochu odlehčíme atmosféru a připomeneme si, proč se tak rádi smějeme s našimi oblíbenými hrdiny. Tak si kapitolu užijte a ještě musím dodat, že nevím, jak nyní budu vydávat kapitoly.  Chtěla bych to stíhat stejně, ale opravdu nevím, jak to půjde. Tak snad vydržíte, i když budou některé vydané po delší době. 

  ****                                                                                                                                               Skotsko Fergus    

„Zastavíme," přerušil Fergus dlouhé ticho, které se rozprostřelo kolem celé výpravy. Nikdo neměl potřebu mluvit, či začínat rozhovor. Dokonce i Ian nežertoval a jen zkoumal okolí kolem sebe. Liliana sebou při těch slovech trhla a probrala se ze stavu podobném spánku.

Už na manželovi skoro visela, jak se jí zmocňovala únava. Stěží dokázala udržet oči otevřené, ale manželova slova ji na chvíli probrala.

Znamenaly další zdržení, a to přece nemohla připustit. Brian potřebuje jejich pomoc a oni se nesmí zdržovat. Je přece nadmíru nutné, aby pokračovali v cestě. Nemohou být daleko od vesnice. Jistě s lordem Lucasem nemohla ujet takovou dálku. Jenže než stačila ta slova vypustit z úst, zarazila se. Kolem nich už začínala být tma a téměř by nebylo vidět na cestu, kdyby nebylo svítícího měsíce. Muselo být už hrozně pozdě. Navíc jí nohou pulzovala bolest, a když se na ní nyní soustředila, ještě se vystupňovala. Už dál nemohla. Byla by jen na obtíž. I tak ji musel manžel nejspíš půlku cesty přidržovat, aby nespadla z koně. Když se nyní zhroutí, tak Brianovi nepomůže. Spíš by je tím ještě víc zdržela a pak by byla její vina, kdyby přijeli pozdě. Navíc i zvířata musela být na pokraji svých sil.

Proto se bez jediného protestu nechala obejmout něžnými pažemi svého muže. Nepotřeboval skoro žádnou sílu, aby ji lehce zvednul ze sedla a postavil před sebe na zem. Neudržela se však ani na zdravé noze a musela se o něj opřít, protože jinak by žuchla přímo na prašnou cestu.

„Mám tě, maličká," zamumlal, když si ji lehce nadhodil do náručí.

Vůbec se nezdál unavený. Neviděla na něm žádné příznaky. Bez námahy ji přenesl k místu, které bylo vybráno jako místo noclehu. Lilianě by v tu chvíli bylo jedno, i kdyby to bylo v trní. Byla vděčná, že už nemusí na koni ujet žádnou vzdálenost. Každý pohyb zvířete znamenal úder do zraněné nohy, a i když se snažila nadlehčovat, občas se to nepodařilo. V manželově náručí cítila úlevu. Nesl ji tak, aby ji v žádném případě neučinil bolest. Žena se k němu unaveně přitiskla a on ji opatrně položil na pléd, který už Ian iniciativně připravil.

„Odpočin si. Rosemarie je v dobrých rukou," dodal ještě, když se pokusila promluvit a zaprotestovat.

Okamžitě v jejích očích poznal starost o jejich dcerku a svými slovy ji zažehnal. Žena si ho chvíli unaveně měřila pohledem, ale když viděla, že svá slova myslí naprosto vážně, oddechla si. Znovu se položila na pléd. Chtěla mít svou drahou holčičku u sebe, ale byla příliš vyčerpaná než, aby se o ni dokázala postarat. Jen, co se zmátořím, postarám se o tebe zlatíčko, slíbila si v duchu a věnovala poslední pohled dcerce, načež se setkala s pohledem očí svého muže.

Ten jí ho ještě chvíli oplácel, než se odvrátil a zamumlal: „Dobře se vyspi, ať máš dost sil na další den, má drahá."

Liliana pokývla, ale to už se Fergus vydal za svými muži. Neměla dost sil nad čímkoliv přemýšlet. Její mysl byla stejně unavená jako tělo. Ani nedokázala počkat, až někdo udělá oheň, u kterého by se ohřála. Zabalila se do svého plédu a vyčerpaně se uložila ke spánku. V další chvíli se jí už víčka sama začala zavírat a ještě je ani nedovřela a už unikla do říše snů.

****

Fergus se postaral o oheň. S lehkostí sobě vlastní našel větve a klacky, u kterých si byl jist, že budou hořet. Netrvalo tedy dlouho a ozářil je první plamínek, který následovaly během několika minut další. Vzápětí už oheň vesele praskal a zdvihal se do výšky. Zdálo se, jako kdyby plamínky tancovaly, a přitom osvětlovaly malou společnost kolem nich.

Lairda se zadumaným výrazem, který se tvářil jako by v něm hledal smysl života, pak Iana, jenž prohledával brašny, zda v některé z nich nezbyla aspoň kapka pořádného moku. Malcolm zíral do dálky a ve stínech kolem nich hledal nepřátele.

„Bylo to náročné," ozval se Ian, když si sedl vedle svého přítele bez kapky piva. Už zbyla jen voda. Při jejím pití se tvářil přinejmenším tak, jako kdyby to bylo kyselé a nechutné zároveň.

„Liliana je hrozně bledá," dodal laird a vrhl pohled na klidně oddechující ženu.

„Došlo pivo!" prohodil jeho přítel suše v odpověď a ukázal mu, jak je to doslova prázdný.

„Hlavně, že máme vodu," odsekl Malcolm a sebral mu ji.

„Jsme Skoti, měli bychom pít pořádné pití," zadrmolil Ian.

„Poslouchá mě tu vůbec někdo?!" vyjekl vůdce, když viděl, jak se ti dva vraždí pohledy kvůli vodě.

Ian ji nechtěl pustit z ruky i přesto, že mu očividně nechutnala. Druhý muž se zase nehodlal jen tak vzdát. Měřili se vražednými pohledy a Fergus si povzdechl. Tohle jsou jeho muži? Ti nebezpeční Skoti? Chovali se spíš jako malé děti, pomyslel si rozčíleně. Hodlal je oba pořádně seřvat, ale než to stačil uskutečnit jeho nejlepší přítel ho překvapil. Najednou ustal v hádce a vzdal se pití. Mrskl jím po druhém muži bez jediného slova. Načež se od něj odvrátil a otočil se ke svému vůdci.

Zadíval se mu pevně do očí a hodil do ohně další klacek, než poznamenal: „Každý je unavený, ale tvá žena je i skleslá. Trpěla duševně i fyzicky. Do této chvíle byla v neustálém napětí, příteli. A stále mezi sebou máte nevyřízené záležitosti. Potřebuje na chvíli klid. Co kdybyste jen na tuhle jednu noc zapomněli na všechno, co se za poslední dobu stalo a užili si záři měsíce?" prohodil provokativně a zamrkal na něj spiklenecky.

Rozpřáhl ruce a ukázal mu, jaký prostor k tomu má. Měsíc, který na ně zářil, ho k tomu činu přímo pobízel.

„My se o tábor postaráme."

„Je vyčerpaná," odsekl muž a ignoroval jejich pobízení. Nemohl ji přece vzbudit, sotva usnula. Potřebovala se vyspat a určitě by mu nepoděkovala za vzbuzení kvůli měsíci.

„A ty ses nikdy předtím nebál, drahý příteli. Nechte vyříkání svých záležitostí na jindy. Zapomeňte tuhle noc na to, kým jste. Zapomeňte na starosti a užijte si kouzelnou noc. Někdy procházka při měsíčku dokáže divy, lairde," dodal Ian důležitě.

Dlouze si ho změřil vážným pohledem, než se zvedl, aby si vzal první hlídku.

„Jednou bys mě mohl poslechnout," slyšel ještě vůdce jeho tichá slova, než mu zmizel z doslechu.

Fergus za ním ještě chvíli hleděl, než hodil do ohně další dřevo. Rázem se z ohně zvedly jiskry a pustily se do nového kousku, kterým plameny ožily. Neupadly v zapomnění. To jsou, ale nápady, pomyslel si otráveně, ale pohled ze své ženy nespustil.

****

„Liliano? Maličká?" ozval se šepot a Liliana zasténala ještě ve spánku.

Copak ráno nemohlo ještě chvíli počkat? Jen malilinkatou chviličku, rozčilovala se vyčerpaně a odmítala otevřít oči.

„Ještě ne! Nejsem tady," zamumlala ze spánku a doufala, že tak získá dalších pár hodin, které by mohla využít tím nejlepším způsobem.

Když neotevře oči, tak si může představovat, že je stále noc, uvědomila si vzápětí geniálně. Její nový plán se jí okamžitě zalíbil. Bylo to nejlepší řešení, které ji mohlo napadnout a ona ho hodlala uskutečnit. Může tak spát, tak dlouho jak bude chtít.

„Drahá, otevři oči. Já vím, že tu jsi," uslyšela hned na to hlas svého manžela, a dokonce se jí zdálo, že zněl pobaveně.

Provokativně si přitáhla pléd ještě víc k tělu a zachumlala se. Jen ať si ráno počká. Ona ještě není připravená se vzdát spánku.

„Nevíš. Spím!" protestovala, ale i v jejím ospalém hlase byl znát smích. Její rty se zvlnily do úsměvu, ale oči stále držela zavřené. Dosud byla naděje, že ji spánek stáhne k sobě.

„Chci ti něco ukázat," ozval se znovu její manžel. Liliana si dál představovala svoji postel u nich doma. Tak měkoučká. Ach, jako kdyby tam zrovna ležela.

„Cos říkal?" zamumlala, když se probrala ze svých snových představ.

Nyní už smích slyšela opravdu jasně, když jí snový hlas jejího manžela opakoval svoji řeč. Ukázat? Nemohl by jí ukázat něco ve spánku? To by se jí náramně líbilo.

„A je už slunce vysoko nad našimi hlavami? Dřív oči neotevřu," zamumlala rozhodně.

Spánek se zdál tak lákavý. Volal ji k sobě a ona by ho tak ráda poslechla. Ještě jí chudáček nestihl říct všechno. Nesmí se nyní rozdělit, pomyslela si rozhodně.

„Jistě, drahá. Slunce mě doslova spaluje."

Spánku, sbohem, rozloučila se smutně, když si uvědomila bezvýchodnost své situace. Déle už nemohla předstírat, že tu není. S povzdechem ze sebe shodila pléd.

V další chvíli zamžourala jedním okem a nevěřícně vydechla, když kolem sebe uviděla jen černočernou tmu. To snad není možný, prolétlo jí hlavou, když zavřela oči a znovu otevřela. Stále měla před očima ten stejný pohled jako předtím.

Panebože, ona oslepla! To je příšerné, honilo se jí v hlavě, ale v tom zazírala pozorněji a jasně před sebou uviděla manžela. Jak je sakra možné, že vidí tmu, ale manžela taky? Sním snad stále?

Pomalu se probírala, a když uviděla na nebi jasně zářit měsíc, mohlo se srdce uklidnit. Byla naprosto v pořádku.

Nevěřícně se posadila a zazírala na manžela, který se na ni usmíval.

„Vždyť je tma! Tys mi sprostě lhal," vydechla rozčíleně a jako důkaz rozpřáhla paže, aby si uvědomil, že má pravdu. Ovšem muž nevypadal, že by se snad styděl za své chování. Dál se na ni usmíval.

„Jen trošičku, maličká. Jinak bys ty oči neotevřela," prohodil jemně.

V první chvíli mu chtěla vynadat, že ji tak vylekal, ale pak se pousmála. Měl pravdu. Kdyby řekl pravdu, neotevřela by je. Hraně mu zahrozila a on jen pokrčil nevinně rameny.

„Chci ti něco ukázat," dodal znovu.

To už ve svém snovém zajetí slyšela. Překvapeně sledovala, jak lehce vstal. Jakmile byl na nohou, natáhl k ní ruku, aby jí pomohl vstát. Bylo jen na ní, zda ji přijme nebo ne. Když na se něj zahleděla, uvědomovala si, že toho mají hodně k řešení, jenže na to v tuto chvíli nechtěla myslet a podle jeho nejistého výrazu ani on.

„Co kdybychom dnes zapomněli, kým jsme a byli tím, kým chceme být, Liliano?" dodal, jako kdyby jí četl myšlenky.

Žena hleděla na nabízenou ruku a zatvářila se rozčíleně. Neměla by se nechat tak lehce přesvědčit...

Měla by protestovat. Jenže byla unavená a nechtěla nic víc než milou společnost. Žádné hádky či prosby. Prostě chtěla strávit jen klidnou noc pod hvězdami. V tu chvíli se zatvářila rozhodně a věnovala mu klidný pohled.

Hned na to přijala jeho nabízenou ruku a prohodila: „Tak to jsem tuto noc víla, která je zvědavá, co jí chceš ukázat."

Jedna noc, kdy nemusí nic řešit. Jen si užívat přítomnost muže, kterého miluje. Fergus se usmál, když přijal její ruku a vzápětí ji lehce zvedl do náručí.

„Věděl jsem, že tě přesvědčím."

Liliana si pobaveně odfrkla nad jeho sebevědomými slovy a pevně se ho chytila kolem krku.

„Kam mě to neseš, ty nafoukanče?" poškádlila ho, když sledovala, jak ji lehce nese cestičkou mezi stromy, na kterou jim svítil měsíc. Měsíc, který dokázal z temné noci udělat něco krásného a nádherného. Najednou se jí člověk nedokázal bát. Vypadala skoro přívětivě.

V jeho náručí se žena cítila naprosto spokojeně. Až tak jako už dlouhou dobu ne. Strach, nejistota z ní spadly a ona cítila jen klid a mír, který se jí rozhostil v duši. Najednou nemusela bojovat o každý nádech a srdce jí netrhala jedna bolest za druhou. Byl to krásný pocit a ona se rozhodla si ho vychutnat až do poslední kapky. Muž jí věnoval pousmání, když odhrnul z cesty další větvičku.

„To by pak nebylo překvapení, drahá."

„Nevím, jestli chci, aby to bylo překvapení," zapřemýšlela žena, jen aby ho poškádlila.

Zvědavě sledovala cestu. Měsíc jim na ni krásně zářil a ona byla unesena, jak kouzelně les v tom světle působil. Ani strašidelně ani nebezpečně. Ne, zdál se jako místo stvořené pro osamělé duše nebo duše propojené poutem lásky.

„Možná to není dobrý nápad..." začala, když si uvědomila, že mezi sebou mají spoustu nejasností, ale v tu chvíli se muž zastavil na místě a donutil ji, aby se na něj podívala.

„Tahle noc je výjimečná. V ní nejsi lady Liliana, ale jen Liliana a já též jen Fergus. Jen jednu noc. Prosím, Liliano nebudeš toho litovat," přesvědčoval ji rozhodně a ona při pohledu do jeho tváře osvětlené měsíčním svitem, najednou věděla, že má pravdu. Nebude litovat.

„Tak kým budeš ty?" dodala, když přikývla na souhlas. V očích se jí znovu rozehrály plamínky pobavení.

Manžel na ni zamrkal a vzápětí vstoupil keři do jiného světa. Liliana rázem přestala věnovat pozornost škádlení a ohromeně zůstala hledět na skály před sebou, ze kterých padaly provazce vody. Nikdy nic takového neviděla. Byla ohromena. Jen hleděla na ten úkaz, kterému měsíc dodával ještě více kouzelné atmosféry.

„To je nádhera," vydechla a natáhla ruku, jako kdyby se snad mohla dotknout kapky, která padala neuvěřitelnou rychlostí a pak dopadla do vody, ve které se během vteřiny ztratila.

Muž ji jemně postavil na nohy a stále přidržoval.

„Jaks to objevil?" otázala se okouzleně a naslouchala bušení vody při dopadu.

Kdyby věřila na jiné bytosti, dokázala by si tu představit čarodějnice skákající do vody a jiné tajemné tvory Skotska. Rozhlížela se s očima plnýma okouzlení.

„Narazil jsem na to kdysi dávno, když jsem podnikal výpravy s otcem. Když jsem to tu na radu Iana prohledal, uvědomil jsem si, že už jsem tu byl a napadlo mě, že by se ti tu mohlo líbit, maličká," dodal tiše a uchváceně pozoroval emoce hrající v manželčině tváři.

Stála a opírala se o něj, přičemž skoro zadržovala dech. Byla to nádhera a náhle bylo lehké věřit tomu, že na ničem nezáleží. Kouzlo noci ji polapilo do svých křídel. Obrátila svůj zrak na manžela a usmála se při zjištění, že ji pozoroval.

„Je to stejně úžasné jako jezero, ke kterému jsi mě kdysi vzal."

„A kde nás pronásledovali," zavzpomínal společně s ní.

„A kde si po mně chtěl hrozné věci," dodala se se začervenáním.

„Šlo nám o život!"

Oba se při té vzpomínce rozesmáli. Bylo pěkné vzpomínat na časy, kde byli bezstarostní a mnohem nerozvážnější. Nyní se tomu mohli jen smát, protože to byla jedinečná vzpomínka, na kterou nikdy nezapomenou a navždy zůstane v jejich srdcích.

Vzápětí ji usadil na pléd, který rozprostřel na skále, kde měli přímý výhled na provazce padající vody. Stále byli v zajetí vzpomínky na krásné jezero, které s tímto místem mělo hodně společného.

„Byli jsme tak mladí!"

„Tak nerozvážní!"

Liliana s láskou vzpomínala, jak na něj křičela, když se jejich útrapami skvěle bavil. Tenkrát neměli na starosti Rosemarie a celou dobu šlo jen o ně. Úsměv jí rozzářil tvář, když se mu stulila do náručí. Pocítila kolem sebe rázem jeho ochranu a sledovala ten nádherný přírodní úkaz.

Ticho, které se po nějaké chvíli rozhostilo, nebylo nepříjemné. Naopak bylo to ticho plné souznění. Nebylo zapotřebí slov, aby si mohli užívat přítomnost jeden druhého.

Když pak se jejich tváře objevily jen těsně od sebe, bylo dílem okamžiku, než se jejich rty střetly v polibku plném naděje, vášně a úžasu. Vše ostatní bylo zapomenuto. Skotové klidně oddechující nedaleko jejich místa, jejich malá dcerka spící pod bedlivým dozorem bdělého Iana.

Bylo to jako kdyby znovu byli na začátku vzájemného poznávání, kdy šlo jen o ně dva. O nic jiného. Žádné starosti je nemohli vyhnat z kouzla noci osvětlené měsícem.

„Tolik jsem se bál, že už nikdy nebudu moci udělat tohle," zachraptěl muž, jakmile se od ní odtrhl a nechal se sledovat ženiným zamlženým pohledem, když jí jemně odhrnul vlasy z tváře.

Dotek byl jako vánek větru. Liliana ho sledovala okouzleným pohledem, než něžně vzala do rukou jeho hlavu a znovu se zmocnila jeho úst. Polibek odstartoval první dotek, který následoval další krásnější a velkolepější. Provazce padající vody v tu chvíli byly zapomenuty. Pro dvě bytosti, které jim přišly vzdát hold, ztratili své kouzlo.

****

Liliana hleděla na spícího manžela a nechtěla, aby svítání pokračovalo. Nechtěla, aby musela čelit dalšímu dni. Už nebude moci utéct do temné noci a odložit zradu, kterou nosila ve svém srdci. Milovala svého muže celým srdcem, ale nemohla jen tak zapomenout na nedůvěru, kterou jí dal najevo. Potřebovala vědět, že se na něj může spolehnout.

„Nespíš, maličká?" ozval se Fergus chraplavě a ona na něj zaostřila.

Pozoroval ji zamyšleným pohledem. I on viděl, že měsíc nahradilo slunce, a to znamenalo vrátit se zpátky do světa problémů, smutku, ale i naděje. Konec přišel neuvěřitelně rychle. Sotva si užil manželčina úžasného smíchu a nádherného nutkání být s tím druhým. Jenže to bylo v noci. To, co nocí začalo, jí také skončilo.

Liliana se opatrně postavila na nohy a moc dobře si uvědomovala upřený pohled svého manžela. Jenže na problémy nešlo zapomínat napořád.

Proto si narovnala šaty a pronesla rozhodně: „Tohle neznamená, že bych zapomněla. Nyní však musíme najít Briana. To je hlavní."

„Liliano," pokusil se ji zastavit, ale žena klidně odvětila: „Prosím, Fergusi, jde o život Briana. O našich problémech si promluvme, až budou všichni v bezpečí."

Laird na ni upíral pohled a uvědomoval si, že žena, kterou miloval, a kterou zradil se před ním znovu uzavírá. Nechtěl už nikdy vidět v jejích očí takové zklamání. Zklamání, které jí způsobil on. Musí udělat vše proto, aby získal zpět její důvěru. Nyní viděl, že s ní nehne. Tak tedy dobrá, najdeme Briana, ale pak si promluvíme a on už najde způsob, jak napravit svou chybu.

„Dobrá! Pojedeme," pronesl rozhodně a popadl ze země svůj pléd.

****

Když před nimi konečně Liliana uviděla vesnici, málem se rozplakala úlevou. Bylo jí jedno, že noha jí pulzovala bolestí při každém kroku koně. To bylo v tu chvíli vedlejší. Musela najít Briana. Musela vědět, že žije.

„Támhle je!" vykřikla ochraptělým hlasem a nutila svého muže, aby koně hnal rychleji.

„Ten kůň to dlouho nevydrží," prohodil Fergus.

„Už tam skoro jsme," odsekla a úpěnlivě upírala pohled na domky, které jí byly dobře známé. Byla tam sice jen jeden den, ale přesto se jí vryly nezadržitelně do hlavy. Zažila tam hrůzy, na které nemohla jen tak zapomenout.

Jak se blížili, začínala ustupovat panika. Najde Briana a všechno bude v pořádku. Někdo se o něj určitě postaral.

„Neměli bychom vjet jen tak do vesnice, kterou neznáme," poznamenal náhle Fergus a prudce zarazil koně. Vždyť nevěděli, co tam na ně může čekat.

Žena jen stěží zadržela výkřik zoufalství. Byli tak blízko. Byli na dohled. Proč jen nemohli dál? Vždyť jsou ti nejlepší bojovníci a v té vesnici jsou jen prostí lidé. Ti by jim neublížili. Ovšem představa rvačky v hospodě jí to trochu vymlouvala. Tam se jakési nebezpečí opravdu objevilo.

„To byste vesničany neporazili, kdyby se na vás vrhli? A já vždycky myslela, jak jste neporazitelní," prohodila škádlivě.

Všichni tři se okamžitě začali naparovat, dokonce i jejímu manželovi přejel po rtech pyšný úsměv.

„To je pravda! Mě jen tak někdo neporazí!"

„Tss, tebe každý, ale já bych klidně zvládl deset Angličanů," naparoval se Malcolm sebevědomě.

Po těch slovech se Ian zamračil a odsekl: „Tss, deset? Já dvanáct klidně s jednou rukou za zády! Angličani jsou naprostí tupci!"

Když to však dořekl, tiše zaklel, když si uvědomil, co to pronesl. Omluvně se usmál na svou paní.

„Samozřejmě, kromě vás, má paní!"

Liliana se na něj usmála, ale než stačila odpovědět, přestal její manžel mlčet a také se zapojil do konverzace.

„Já vím, o co ti jde, drahá," poznamenal vzápětí s již vážnou tváří. Nyní na ní nebyl už po úsměvu ani památky. Znovu nastoupil vážný laird.

„Nikdo se na nás přece bez důvodu nevrhne. Co když tyhle minuty rozhodují o životě Briana? To je opravdu chcete promrhat?" zaútočila na ně rozhodně a hodlala si stát na svém. Nemyslela si, že by na ně někdo jen tak zaútočil. Neměli by důvod. Nic jim neudělali. Jen přijeli do vesnice hledat zraněného mladíka. Na tom nebylo nic špatného.

Ian se ošil a kousavě poznamenal k příteli: „Proč se vždycky po promluvení tvé ženy cítím tak bídně?"

„Protože si to moc bereš, Iane," odvětil laird pobaveně.

„Když ona mluví tak přesvědčivě," dodal Ian s pokrčením ramen.

„Navíc má pravdu, přece jen jsme Skoti. Ničeho se nebojíme," přidal se do debaty Malcolm, kterému přímo zářily oči odhodláním. Nejspíš dokonce doufal, že s někým budou moc bojovat, aby jim ukázal své bojové umění.

Fergus oba své druhy přejel vážným pohledem a povzdechl si. Jako obvykle tady přímo před jeho očima vznikala vzpoura a jeho titul nikdo nebral na vědomí. Propíchl rozzlobeným pohledem svoji ženu. Proč se nemůže jako jiné ženy leknout a souhlasit s ním?

Po jejím odhodlaném opětování pohledu, se ušklíbl. Protože by to ani nebyla jeho žena. Úplně zkazila muže, kteří mu měli být oddaní. Akorát si ho neváží. To si budou muset vyjasnit a hodně rychle. On je tu vůdce! On rozhoduje.

„Tak jak, lairde? Proneseš k nám pár slov?" poškádlil ho Ian, vědom si zlosti svého pána.

Laird po něm vrhl vražedným pohledem, ale místo odpovědi pobídl koně do klusu. Nehodlal nic vysvětlovat. Měl toho tak akorát dost a také si uvědomoval, že kdyby sebou nevezli Lilianu a jejich dítě, vůbec by neváhal. Dokáže si uhlídat, co mu patří. Jeho žena mu jemně vzala ruku do své a stiskla. Věděla, že ji v tom nenechá. I on sám měl o svého muže určitě obavy, jen to nedával na sobě tak znát jako ona.

Zadívala se mu do očí a něžně zašeptala s vroucí vděčností: „Děkuju."

****

Jakmile vjeli do vesnice, okamžitě začal litovat, že ho přesvědčila, aby v cestě pokračovali. Cítil nebezpečí na sto honů. První domky byly úplně vylidněné, za to ze středu vesnice se ozývaly výkřiky až k nim. Něco se tu dělo a očividně nic dobrého.

„Sakra," rozčíleně zaklel a kdyby jen mohl tak by okamžitě otočil koně a odvezl by svoji rodinu do bezpečí.

Jenže na to už bylo pozdě. Nemohl to udělat, aniž by neztratil tvář před svými muži. Nebyli zbabělci jako jiní Skoti, a tak se nemohl jen tak otočit a odjet do bezpečí. Nikdy! Liliana se zvědavě nahnula dopředu a chtěla zjistit, co se v tak malé vesnici může dít.

„Jen najdeme Briana a vypadneme odsud," pronesl rozhodně ke svým mužům, kteří přikývli na souhlas. I oni ostražitě pozorovali okolí. Nebezpečí k nim přímo válo ze všech stran.

Pomalu jeli prázdnou vesnicí a čím víc se blížili k jejímu středu, tím víc k nim doléhaly rozvášněné výkřiky. Manžel si ji k sobě pevněji přitáhl a ona neprotestovala. Také se jí ten hluk vůbec nelíbil. Nedokázala si ani představit, co by se tam mohlo dít.

Co když nikdo stále nenašel Briana? Místo toho tu křičí, zatímco on tak nemůže zavolat pomoc a je tam sám a bezmocný. Ta představa otřásla celou její bytostí. Modlila se, aby to nebyla pravda. Někdo určitě v hostinci musel zůstat. Někdo ho našel. Prostě musel!

Když vyjeli z pozadí posledního domu a dostali se na náves, šokovaně zarazili koně. Liliana nechápavě hleděla na výjev před jejíma očima. Scenérie se změnila od té doby, co tu byla naposledy. Náves již nebyla prázdná. Naopak přes dav vesničanů, kteří hlasitě vykřikovali jeden přes druhého, viděla jakousi dřevěnou stavbu, která sotva stála a nemohlo být pochyb o tom, co to je. Dech se jí zadrhl v ústech při pohledu na provizorní šibenici.

„Zabte je!"

„Nic jiného si nezaslouží!"

„Konečně budeme v bezpečí a naše rodiny taky!"

Vykřikovali vesničani v rukou různé zbraně, jako by se báli, že jim zábava uteče dřív, než si ji pořádně užijí. Liliana je však přestala vnímat v ten moment, kdy přes hlavy shromážděného davu uviděla muže, které čekal tento ponurý konec. Muže, které moc dobře znala. Nevěřícně vtáhla dech do plic a zakuckala se.

„Zdá se, že tu někdo má hodně napilno."

„Že my vždycky musíme přijít k té nejlepší zábavě?"

„Je tu dáma!"

„Jistě, je to opravdu hrozné," opravil se Malcolm, ale ona jejich řeči nevnímala.

Nevěřícně hleděla na velitele lupičů, jak jde se svázanýma rukama před svými druhy. Hledala očima mezi zločinci, jestli tam s nimi není i Brian, ale nikde ho neviděla. Očima rozšířenýma hrůzou sledovala, jak je vedou k šibenici. Vždyť oni v téhle vesnici byli jen kvůli ní! Kvůli ní je chytili. Snažili se jim pomoci. Obětovali se pro ně. Rychle se otočila v sedle a nedbala na bolest v noze.

Zadívala se na manžela a zašeptala prosebně: „Prosím! Zabraň té popravě! Prosím!"

Fergus překvapeně zamrkal po jejích slovech, ale pak klidně odvětil: „Nejsem v našem kraji. Nejsem zde lairdem. Nic tu mé slovo neznamená. Jsou to zločinci. Dali se na to s vědomím, že je to může připravit o život..."

„Já tě, prosím..." vydechla a prosebně ho chytila za košili.

„Ti muži mi zachránili život! Doprovodili mě sem s Brianem. Popraví je mojí vinou. Fergusi, dlužíš jim to za mou ochranu! Prosím!" pokračovala dál usilovně, ale to už mu vytrhla otěže a pobídla koleny koně do klusu. Vjela mezi lidi, kteří začali zděšeně uhýbat a přitom kolem lítaly nadávky nehodné uším dámy.

„Liliano," zasyčel Fergus, když jí sebral otěže a zarazil koně.

Ale to už oslovila dav lidí, přestože se na ni upřely nevraživé pohledy: „Zastavte, milí lidé, popravy!"

„Je opravdu skvělý vjet mezi rozzuřený dav a říci mu, aby ustal v činnosti," poznamenal pobaveně Ian ke svému pánovi.

„Jsme tři a jich...no dost. To netuším, jak je porazíme," dodal Malcolm, když si prohlížel dav, který si je nevraživě měřil pohledem. Očividně nikdo z nich nebyl rád za vyrušení uprostřed jejich zábavy.

„Klid, jsem laird. To je zastaví," odsekl Fergus a pak jen nevěřícně hleděl na dva své muže, kteří se pobaveně rozesmáli, jako kdyby řekl nějaký dobrý vtip.

Liliana však znovu promluvila: „Nesmíte popravit tyto muže. Přece nechcete ublížit mužům, kteří mají stejný nárok na život jako vy."

Dav znovu rozzuřeně vyjekl a metal po ní blesky. Vzadu za nimi však zahlédla překvapený pohled velitele lupičů. Zamrkala na něj. Já nenechávám v nouzi muži, kteří mi pomohli, naznačila mu ústy, ale pochybovala, že jí rozuměl. Nyní musela hlavně zastavit tu popravu. To bylo hlavní.

„Nemají na život nárok!"

„Jsou to zloději!"

„Okrádali nás!"

Křičeli jeden přes druhého. Tlustá kuchařka ji vraždila pohledem, přičemž v rukou stále držela slepici, kterou nejspíš chtěla zabít, než se stala tahle velká událost. Vedle ní stařec ožil, když viděl možnost se vzbouřit a připomenout si jaká byla jeho mladá léta.

„Jistě! To nepopírám," dodala k úžasu všech dáma, která mezi ně vjela a za ní se na ně hrozivě mračil mohutný Skot.

Načež poté pronesla rozhodně: „Jenže i přesto, že se stali zločinci, jejich srdce jsou plné dobroty. Když mi unesli dceru, nabídli mi pomoc a pomohli mi se sem dostat v bezpečí. Vešli sem i přesto, že věděli, co se může stát. Obětovali se, aby mi pomohli najít moji malou holčičku. Myslíte si, že by chladní zloději někdy něco takového udělali? Nikdy! Na místě by mě okradli a mnohdy i něco horšího. Copak vám tohle neukazuje jejich zlatá srdce?"

Ian se naklonil k lairdovi a prohodil tiše, zatímco jeho paní měla ten proslov: „Víš, co tě čeká viď? Budeš se za ně muset postavit. Jak já se na to těším. Co bys neudělal pro svou krásnou ženu, že?"

A pobaveně se uchechtl. Oba moc dobře i na tu dálku poznali zločince, které vyhnal ze svého území, na jiné, kde věděli, že to nebude pro ně lehké. Kola osudu se točila opravdu špatným směrem.

Lidé na dámu upírali nevěřící pohledy. Nechtěli, aby tato zábava skončila. Vždycky to pro ně bylo jednoduché. Kradli? Tak patří na šibenici a nyní jim tahle dáma narušovala jejich pohled na svět.

„Jak můžeme vědět, že je to pravda? Že jste si to zrovna nevymyslela?" houkla mladá dívka s nepřátelskýma očima.

Liliana všem věnovala milý úsměv a pronesla jemně: „Jistě, že nemůžete vědět, zda mluvím pravdu. Nemám to, jak dokázat, kromě mého vzhledu, který dokazuje, že jsem byla postavena nepřízni osudu. Budete mi muset věřit."

„Tss, věřit?" vykřikl další hlas znechuceně a dav se k ní posunul o další kousek.

Fergus ji pevněji sevřel a povzdechl si. Věděl, co musí udělat a už vůbec mu nepomáhal Ianův pobavený smích.

Narovnal se a zvolal chladným hlasem plným autority: „Nyní věnujte pozornost mně, mí drazí Skoti. Jsem laird Fergus a jako takový se vám zaručuju za ty muže. Jsem jim zavázán za jejich pomoc mé ženě v této těžké době. Možná že začali jako zloději, ale v nejhorší situaci ukázali, že mají..."

V tu chvíli se zasekl. Nedokázal to doplnit. Měl oslavovat lupiče? Proč? Nejradši by je tam nechal, jenže manželčin úsměv, který mu věnovala stál za to. Bylo v něm dojetí i nekonečný vděk.

„Dobré srdce, chtěl dodat můj pán," dořekl za něj Ian a jen stěží zadržoval smích, při lairdově znechuceném pohledu.

Rozhodně si to nemyslel, natož něco takového říkat na veřejnosti? Nikdy. Pak zmizí všechna úcta. Lidé nyní pohled přesunuli z jeho paní na něj a nepřívětivě si ho prohlíželi.

„Laird? A co s tím?"

„Co říkal?"

„Pořád nemáme žádný důkaz!"

„Jo a jak víme, že to nejsou jen nějací potulní herci?" vykřikl další a ostatní sborově zahučeli na souhlas.

To ovšem neznali muže, se kterým měli tu čest. To že se do toho nechtěl zapojovat, vzalo nyní za své, když ho označili za někoho tak nedůstojného. Hrůzostrašně se napřímil a jeho obličej se zahalil do oparu hněvu.

„Potulní herci?! To snad ani nemůžete myslet vážně!" vyjekl rozzuřeně a seskočil z koně, až lidé kolem zalapali po dechu.

Nečekali, že by se jim takhle vydal vstříc. Liliana na svého manžela hleděla a byla dojatá jeho snahou zachránit zloděje.

Ian k ní popojel a zamumlal: „Víte, že to nedělá nyní kvůli nikomu z nás? Ale kvůli tomu, že ranili jeho hrdost, že?"

Žena se na něj zazubila a něžně pohladila dítě v náručí chůvy, než dodala se zábleskem v očích: „Jistě. Copak si, Iane, myslíš, že neznám svého muže? Hned jsem to poznala, když mě málem umačkal vzteky. Ovšem, když dostane lupiče do bezpečí, tak mi tento způsob nevadí."

Načež dodala spiklenecky: „Myslíš, že by si všimli, kdybychom se proplížili dozadu a osvobodili je?"

Ian vrhl pohled dozadu a pak zpět na svou paní. Rozhodně by si všimli, kdyby tu náhle nechali jen lairda hádající se s nimi. Vrhl po ní káravý pohled, ale Liliana jen nevinně pokrčila rameny a ústy naznačila, že to byl jen nápad. Věděla, že to zamítne, ale aspoň to zkusila.

Pak však vrhla pohled na hospodu a zmocnil se jí nepokoj. Stále nikde neviděla Briana. Odpovědi neležely na zemi a ona je potřebovala zjistit. Navíc věděla, kde je může najít. Jedině a pouze v hospodě.

„Jak jste si mohli myslet takovou hloupost? Jsem laird a moje slovo má větší váhu než slovo vás všech," hřměl její manžel uprostřed lidí, kteří před ním dokonce i couvali.

„Tak to dokaž!" vykřikl někdo odvážně.

„Copak laird jezdí jen se dvěma muži a ženskými?" odfrkl si někdo další a nebýt všeho, co Liliana zažila poslední dobou a tepající bolesti v noze, asi by vyprskla nahlas smíchy.

„Chceš dokázat, kdo jsem? Copak nepoznáš vysoce postaveného Skota, hňupe?" zařval a už se pomalu přestával ovládat.

Vždycky si ho všichni vážili a tihle vesničani dělali, jako kdyby nikdy neviděli lairda. Taková neúcta. Měli by se ho bát a už dávno propustit ty zločince, aby se nemuseli déle zdržovat.

„Vždyť máte bahno po celých kalhotách. Laird by určitě vypadal upraveněji," poznamenal děda, který se opíral o hůl a očividně už špatně viděl, podle jeho mžourání. Ovšem skvrn si všiml. Rázem se všechny pohledy upřely na kalhoty muže mezi nimi.

„Nesmíme se zdržovat! Musíme najít Briana!" zašeptala Liliana ustaraně k Ianovi, když viděla, že její manžel má situaci pevně v rukou. Zločinci žili, a to brala jako úspěch.

Ian se však dál díval před sebe a křenil se.

Když jí odpovídal, ani se na ni nepodíval: „Jistě, to musíme! Chacha! Všichni se mu dívají na kalhoty! Bože, smiluj se nad nimi, nebo je porazí hněv našeho dobráka."

Liliana se na něj znechuceně zadívala, ale on to nevnímal. Dobře se bavil. Kdyby ji na srdci netížil osud mládencův, také by se skvěle bavila. Jenže už nemohla. Strach, že tenhle čas ubíhá Brianovi, ji vyděsil. Zločinci zatím byli v bezpečí, když je rozptyloval její manžel.

Proto sklouzla z koně a musela se přidržet, aby ovládla bolest v noze. Načež se začala prodírat davem a musela se zachycovat lidí okolo, aby neupadla na zem. Ti se sice rozčilovali, ale nesnažili se ji zadržet. Nyní se všichni soustředili na toho rozčilujícího se muže.

„Jsem laird, který musel zachraňovat svoji paní ze spárů zločince, proto je logické, že nemůžu mít nejlepší oblečení," slyšela za sebou rozzlobený výkřik jejího manžela.

„Ne, to znamená, že jím nejste! Nikdy jsem svého lairda neviděl neupraveného. Nikdy!" vykřikl kdosi a ostatní přizvukovali tomu, jenž promluvil.

Opřela se o studnu a snažila se vydýchat bolest. Každý krok byl utrpení a hospoda se zdála tak daleko. Chvíli si odpočinula a pak odhodlaně pokračovala.

Když se konečně opřela o dveře, skoro děkovala Bohu. Noha jí bolela jako čert.

Za sebou stále slyšela hněvivý hlas jejího manžela: „Tak to jste ho mockrát neviděli! Když člověk zachraňuje životy, tak nemůže zůstat bez špíny!"

„Náš by určitě zůstal!" zvolali lidé oddaně.

„Sakra, neřešíme můj vzhled, ale abyste propustili ty muže," zařval laird zmateně a frustrovaně.

Měl toho tak akorát dost. Proč jen se musel dostat do takové absurdní hádky? Vždyť je na první pohled jasné, že je laird. Nevidí to jen ti, co nechtějí.

„Až dokážete, že jím jste, budou propuštěni," ozval se rozhodný hlas a dívka zašla do hospody.

Okamžitě se kolem ní objevil dým a ona měla, co dělat, aby se rozkoukala. Musela se opřít o stěnu, aby na chvíli oddechla své noze a očima hledala hostinského. Všimla si ho až po nějaké chvíli, když se vynořil z temného kouta. Zhluboka se nadechla a rychle mu vstoupila do cesty.

Když ji uviděl okamžitě se zarazil, ale dřív než mohl promluvit, vyhrkla: „Kde je ten mladík, co tu byl se mnou? Co se s ním stalo? Byl zraněný!"

Hostinský na ni ještě chvíli zíral jako na ducha, ale pak ji odtáhl do kouta, až jí cukalo bolestí v noze.

Teprve tam ji pustil a pronesl: „Leží nahoře. Ti lupiči se vrátili a přivedli kořenářku. Ovšem nyní je chtějí popravit. Musíte to zarazit. Víte, že je to kvůli vám a tomu mladíkovi. Obětovali se..."

Dívka ho však nenechala domluvit. Úleva jí proudila každým kouskem jejího těla a ona by se snad i rozplakala. Žije! Brian žije! Pane na nebi, děkuju, pomyslela si zbožně.

„Ach bože, kde je? Můžu ho vidět?" vydechla a zadívala se na něj. Spadl jí kámen ze srdce, muž, který jí pomohl žil. To byla radostná událost. Konečně tíha, která ji táhla k zemi, zmizela.

„Je v tom samém pokoji, ale, dámo, venku se je zrovna chtějí popravit," pronesl rozhořčeně a provrtával ji vyčítavým pohledem.

Žena mu ovšem věnovala šťastný úsměv, když kolem něj prošla a přes rameno prohodila: „Slyším vás dobře, hostinský. Nemusíte se bát. Situaci venku má pod kontrolou můj manžel, laird Fergus. Nikdo dnes nebude popraven, o to se osobně postará."

****

„Já vám ukážu, kdo jsem! Všem vám to ukážu," rozzuřeně vykřikl a vyndal meč z pochvy. Několik lidí blízko něj vykřiklo leknutím a o krok ustoupili.

„Tak co? Kdo se chce přesvědčit o mém postavení?" zařval a zamáchal zbraní kolem sebe, přičemž se snažil nevnímat Ianův smích, který mu zněl hned za zády.

Ten bastard se mu smál místo, aby mu pomohl. Naštěstí zločinci díky tomu byli v bezpečí, to by mu Liliana dala, kdyby je oběsili, zatímco by se s nimi hádal.

„To že umíte bojovat nedokazuje, že jste laird!"

„To spíš dokazuje opak! Laird se nikdy nebije, to za něj dělají jeho muži," prohodila žena s kuřetem v rukou.

No to snad ne! Najednou jako kdyby všichni přesně věděli, jak se má chovat správný laird. On je laird hodně dlouho, takže ví mnohem víc než oni! Měl chuť je všechny do jednoho rozsekat na kousíčky. Jemu se posmívat nebudou! Za to zaplatí!

„Laird je nejsilnější bojovník v klanu, což byste měli vědět, když je tak dobře znáte!" odsekl rozhněvaně a zatnul pěsti.

Jak má jednat s lidmi, kteří ho úplně podkopávají? Co z toho má? Přece se s nimi nebude dohadovat? To je pod jeho úroveň.

Prudce zamával zbraní a chladně prohodil: „Jsem laird Fergus a je mi jedno, zda mi věříte nebo ne. Ti muži odejdou se mnou. Nikdo mě nezastaví. Zachránili život mé rodině a tím si zasloužili být ušetřeni."

Načež se vrhl dopředu, nedbajíc protestů. Lidé mu uhýbali z cesty, tedy kromě mladíka, který v rukou svíral klacek. Ten mu z cesty neuhnul a lid měl rázem nového hrdinu.

„Stále jste nic nedokázal!" vyhrkl hrdina a lid se za něj nadšeně postavil.

Fergus toho měl plné zuby. Jak s těmi lidmi má mít trpělivost, když JEMU nevěří, že je laird? Neuvěřitelné. Kdyby to byli jeho poddaní, tak by viděli, jak by s nimi zatočil. To už by si navždy zapamatovali, kdo je jejich pán. Tohle by si jeho muži nikdy nedovolili.

Ian ještě chvíli pozoroval vraždění mezi lairdem a vesničani, načež si řekl, že zábavy bylo dost. Lehce se smíchem seskočil z koně a postavil se za svého pána.

Rozhlédl se kolem sebe a vzápětí zvolal: „Nechtěl jsem vám do sporu mluvit, protože takhle dobře jsem se nepobavil už dlouho."

A zazubil se na nejbližší děvečky a vehnal dokonce červeň i do tváří stařenky nedaleko od nich.

Muži po něm sice vrhali vražedné pohledy, ale on jen mávl rukou a směle pokračoval v proslovu: „Ovšem nyní už není čas zdržovat se malichernostmi. Proto vám zde přímo před vašimi zraky mohu odpřisáhnout klidně na svou smrt, že tenhle bručoun je laird. Velmi tvrdý a vy jste ho právě pořádně rozzuřili."

Načež smrtelně vážně dodal: „Copak nevidíte ty rysy váženého muže?"

A zachechtal se.

Jeho pán se na něj zuřivě obrátil a o krok se vrátil, než zasyčel: „To si to nemohl říct dřív?"

Ian ho vesele poklepal po rameni a poznamenal: „To bych přišel o tu největší zábavu, příteli."

„Copak nechápeš, co všechno bys nám ušetřil? Musíme najít Briana," zasyčel jeho přítel rozzuřeně a kdyby neměl zrovna jiné starosti, pořádně by na něj zařval.

Neměli čas se tu zdržovat a přitom museli. Obzvlášť ho ovšem naštvalo, když po slovech jeho druha nastal v davu šepot, při kterém si je zamyšleně prohlíželi, než jeden muž zvolal: „Taková přísaha nemůže být pronesena nevážně. Proto jsou nyní zločinci ve vašich rukou, ovšem jestli se tu někdy objeví, už je od šibenice nic nezachrání."

Dav vykřikl na souhlas a Ian do toho prohodil: „Už nemusíme spěchat s hledáním. Poté, co tvoje žena vešla do hospody, kde hledala Briana, už nemusíme. Řekl bych, že když se nevrátila s křikem ven, že tam není, ho musela tedy objevit. Proto máme spoustu času!"

Fergus se nevěřícně otočil a jeho pohled utkvěl na koni. Nikdo na něm neseděl. Nevěřícně se podíval ještě jednou, ale naskytl se mu stejný pohled. Jeho žena tam rozhodně neseděla.

„Sakra, a pročs ji nezarazil?" prohodil k němu rozzlobeně.

Ian se na něj zazubil, když odvětil: „Všiml jsem si toho, až když byla skoro u hospody. Musel jsem se rozhodnout, zda ji budu následovat nebo si užiju zábavu, když nikdo nevěří, že jsi laird. No... vybral jsem si zábavu, protože jsem věděl, že ho tam určitě najde."

****

Liliana se vyštrachala do schodů a u těch správných dveří se zarazila. Najednou nevěděla, zda chce jít dovnitř. Co když je na tom Brian špatně, co když ji za to viní? Což by dělal plným právem. Ztěžka se nadechla a zaklepala.

Víc už neváhala a vešla dovnitř. Jakmile na posteli uviděla mladíka, o kterém se bála, že je mrtvý, s barvou ve tváři, usmála se.

„Briane," vydechla nadšeně a vrhla se k posteli.

Mladík otevřel oči, a když nad sebou uviděl svou paní, chvíli ani nevěřil vlastním očím. Vždyť ji ten lord unesl. Unesl a on s tím nemohl nic dělat. To je nejspíš další horečnatý sen. Jeho vlastní podvědomí ho trýzní, že zklamal svou paní a pána. Až to zjistí laird, zabije ho. Nic jiného se ani nedalo čekat.

„Briane," opakovala halucinace.

Tohle je trest za to, že se poddal a nebojoval usilovněji. Nyní ho bude strašit až do jeho smrti.

Liliana hleděla na jeho šokovaný pohled a naklonila se nad něj a vážně pronesla: „Nejsem sen, Briane! A ty neumíráš. Vypadáš mnohem líp, než když jsem tě viděla naposled!"

„Vy mě budete strašit věčně?" vydechl sotva chraplavým hlasem a ona se rozesmála úlevou.

Žije! Zachránili ho! Nenechali ho umřít. Její mysl konečně byla osvobozena od pocitu viny. Tak se bála, že umřel její vinou, ale on byl před ní živý, a i když zraněný, dostatečně živý.

„Nejsem halucinace, Briane! Věř mi, a to je rozkaz. Věř mi!" nařídila mu.

Mladík se pokusil víc nadzvednout a podíval se na ni vážněji. Dokonce se i uhodil do paže, až zasykl. Ovšem vzápětí se jeho oči rozzářily pochopením.

„Má paní, jak to, že tu jste? Vždyť on vás unesl. Nemohl jsem nic dělat..." mluvil překotně, ale prudkým pohybům se vyhýbal.

Liliana se úlevně usmála a prohodila: „Ty jsi udělal, vše cos mohl, Briane. Tak jsem se bála, že mou vinou zemřeš. Našel mě Fergus a vysvobodil."

„Laird je tu?!" vykřikl a trhl sebou při bolesti, která mu projela celým tělem, ale přesto jeho oči sledovaly celou místnost. Nikoho tam však neviděl.

„Je venku. Zachraňuje lupiče a ty by ses neměl tak namáhat!"

„Namáhat? Už nemusím dělat nic. Laird mě přijde zabít, jen co venku skončí se zločinci. Všechny nás nechá pověsit ve vězení za nohy a bude nám dávat kázání za kázáním," vyhrkl mladík s vytřeštěnýma očima.

Liliana se jen zasmála.

„To by nikdy neudělal. Fergus ocení, že jste mi pomohli," odporovala jemně.

„To ocení leda před vámi," zahuhlal a odtáhl si košili od krku.

Jeho pán je blízko. Uměl si představit, jak bude zuřit, jen co manželku uklidí někam, aby to neslyšela. Vždycky byl poslušen jeho příkazům, právě aby se nedožil podobné situace. Jenže tentokrát nemohl udělat, co by měl. Musel pomoci své paní a kdyby se měl rozhodnout znovu, udělal by to samé.

„Jsem chlap!" zamumlal, aby si dodal ztracené sebevědomí.

„Cos říkal?" otázala se dáma a ještě víc se k němu naklonila.

Věnoval jí úsměv a odvrkl, že nic, ale v duchu se posilňoval mnohými zakleními.