Perné chvíle prožívají, jak Liliana a Fergus, ale i další postavy.  Tak se začtěte a užijte si další díl, který bude plný nadějí, strachu a lásky.

****

Liliana kolem sebe slyšela jen ticho. Nevěděla, co se nad ní děje. Byla sama se svým strachem a hrůzou. Ticho kolem ní bylo děsivé, jako kdyby jí dávalo najevo každou vteřinu, kdy se nedokázala dostat ven.

„Pane Bože, prosím, zachraň mou dceru," mumlala už po několikáté.

Marné pokusy vyšplhat se nahoru už vzdala. Nedokázala se dostat tak vysoko, aby odtud mohla zmizet. Vždy po několika zuřivých potáhnutí sjela dolů, čímž si jen zhoršovala pulzující bolest v noze. Stiskla pevně rty a podívala se vzhůru. Ani paprsek neprosvítal její temnou kobkou. Za co si zasloužila toto vězení? Vždyť se vždy snažila všem pomáhat, a ne jim ubližovat. Ani Rosemarie nikdy nic nikomu neudělala, a přesto se ocitla v nebezpečí.

Žena stiskla ruce do pěstí. A Fergus, kde je mu asi konec? Dál věří Almě, a ne své ženě? Jak to mohl udělat? Ona ho miluje a on ji zklamal. A i tak by chtěla, aby se tu objevil a zachránil její dceru i ji. Chtěla by vidět jeho bručounský obličej. Dokázala si představit, jak by ji dostal ven a ona se k němu přivinula. Neodpustila by mu, ale byla by mu neuvěřitelně vděčná za záchranu.

„Ach, drahý, kde jen je ti konec?" zamumlala zoufale.

Tahle smrt bude pomalá a děsivá. Netušila, za jak dlouho nastane, ale věděla, že nastane brzo.

****

Malcolm v obležení vojáků jen zavrtěl hlavou. Neměl šanci se probojovat k jámě, kterou předtím viděli. Ti muži ho ještě naschvál hnali na druhou stranu. Ostře se do nich pustil a doufal, že je hbitě porazí. Stačilo by každého jen zranit, aby získal trochu času, a to by stačilo, aby lady dostal pryč.

Ian svého pána dobře slyšel, jenže těsně předtím vtrhl do stanu. Vylekal služebnou, která při pohledu na jeho meč málem omdlela.

„Prosím, neubližujte mi!" vyhrkla celá bledá.

Třásla se a oči měla vyvalené hrůzou. V rukou svírala křížek tak pevně, až jí zbělely klouby. Zdálo se, že jen zázrakem ještě neomdlela.

Muž si jí však nevšímal, vrhl se ke kolébce, a když pod peřinkou uviděl Rosemarie, která k němu spínala malé ručičky, ulevilo se mu. Vypadala, že jí nic nechybí. Neviděl nic, za co by rád lordovi uštědřil pár ran do břicha. Jemně ji zvedl do náručí a otočil se na služebnou, která se chtěla nenápadně odplížit ze stanu. Jedním rozkazem ji zarazil a pohlédl do její tváře plné strachu.

„Držte to dítě a jestli se s ním ode mě jen hnete, zabiju vás! Jasné?" vyhrožoval jí, když dal Rosemarie do jejího náručí.

Nerad to dělal, ale neměl na výběr. Nemohl bojovat a zároveň v rukou držet dítě. To by je zabili oba a jeho by ještě posmrtně dorazil laird.

Navíc, když viděl její vytřeštěný výraz, který dával jasně najevo, že nejspíš nebude spolupachatel lorda, nemyslel si, že by někam utekla. Vypadala, že se sama jen stěží drží na nohou.

Netrpělivě počkal, až třesoucí hlavou přikývla, že jeho slova slyšela. Zadíval se jí naposledy do očí, ale když v nich neviděl nic jiného než strach, rozhodl se, že už bylo dost zdržování. Jedním ladným pohybem, který by mu mohli závidět muži široko daleko vytáhl meč z pochvy a rozeběhl se z útočiště, pobít pár Angličanů. Kdy se mu to zase povede.

No... možná zase nechtěl zabít tolik nepřátel. Jakmile si ho všimli, už se na něj řítili. Hnalo se jich na něj upřímně řečeno víc, než předpokládal. I zvířený prach dával najevo své obavy. Zdálo se, že přímo čekali, až vyjde ven.

Když je tak viděl, těžce polkl. Vůbec jich neubylo. Co sakra Malcolm dělá? To si dává odpočinek? On tu zachraňuje lairdovo dítě. Všechno, abych si udělal sám, pomyslel si zachmuřeně.

„Sakra," zaklel, když ustoupil o další krok.

Musel chránit dítě i ženu a k tomu se na něj hnalo stádo těch tupounů. Už to nemohlo být horší. Muži se každým krokem přibližovali a spokojeně se usmívali. Mysleli si, že mají vyhráno.

„Mám problém, příteli, hlídám ti dítě! Nemůžu se roztrhnout," vykřikl nahlas jako odpověď na příkaz svého pána, který vydal už před nějakou dobou.

Ovšem je slušné odpovědět a dřív neměl čas, proto nyní učinil své povinnosti za dost. S upřímnou kritikou si byl jist, že se k té jámě jen tak nedostane.

Zhluboka se nadechl, nasadil svůj typický úsměv a vrhl se proti nepřátelům. Hodlal jim ukázat, co znamená potkat Iana. Vrhl se vpřed. Okamžitě pocítil radost z boje, která se ho vždycky zmocňovala, když se ponořil do střetnutí. Byl se svým mečem propojen. Dokázal se mrštně uhýbat a zároveň rozdávat rány, které nikdo nečekal, a to všechno hlavně a především se svým šarmantním úsměvem. Na to byl vždy nejvíc hrdý. Zakládal si na své výjimečnosti, ba přímo odlišnosti. Bojoval s novou vervou a jediným úkolem pro něj bylo se dostat k jámě.

„Tak ty by ses chtěl kouknout na miminko?" houkl na chlapa, co se pokoušel dostat k ženě za ním. Hbitě mu nastavil nohu a mečem ho plácl po zadku.

„Bohužel to dítě není na prohlížení každého blba," dodal, když se vrhl na dalšího.

Přitom ještě stihl houknout na ženu, aby se držela hned za ním a neprohlížela si přírodu. Okamžitě za něj přicupitala. Oči vytřeštěné hrůzou. Očividně se v boji nevyžívala, jako její ochránce.

„Bože, pomoz mi," šeptala zoufale a tiskla ke své hrudi holčičku.

Ian hbitě odrazil muže, který se po něm vrhl se dvěma zbraněmi.

„To že si zbabělec, dál nemusíš dokazovat," zahulákal na něj, když schmátl služku na stranu před novým nenasytou, který se s vervou chtěl pustit do boje. Jenže nečekal neúspěch, a tak když se vrhl po ženě, sletěl na zem, když ji Ian odstrčil.

„Ten nám tu, paninko, moc nepomůže," zažertoval, a pak prohodil sebevědomě: „Takže je dobře, že jsem tu já. Pomůžu místo něj!"

„Zmiz mi z cesty, dědku," houkl na muže, který na něm zkoušel, co umí. Jak se však ukázalo, zatím se toho moc nenaučil.

„Sakraaa! Dostaňte ji ven," uslyšel křik svého pána a při jeho zoufalém tónu ho zamrazilo.

****

Fergus bojoval usilovněji než kdy dřív i přesto, že měl zraněnou ruku. Jediná jeho myšlenka byla zachránit Lilianu. Jenže ten zatracený Angličan mu v cestě k jámě bránil vlastním tělem.

„Umře a bude to vaší vinou," provokoval ho Lucas chladně.

Chtěl, aby se laird přestal ovládat a stal se zranitelnějším, ovšem zdálo se, že se mu to nedaří. Sice byl zraněný, ale spíš to vypadalo, jako by ho to posilnilo než naopak. Muž se naopak zdál tak odhodlaný, že Lucas měl, co dělat, aby udržel zbraň v rukou.

I přes zranění se nyní zdál daleko silnější než lord. Jako by mu krev, která mu barvila košili, dodávala sílu.

„Dřív však umřeš ty," odsekl rozhněvaně a do svého útoku dal všechen zbytek sil, který dokázal vzbouřit a donutit k odplatě.

Hněv mu proudil celým tělem. Lucas o dva kroky klopýtl a meč se nad ním zachvěl, až oněměl hrůzou. Nedokázal takové síle vzdorovat. Už ne. Bylo pozdě!

Jeho nepřítel nemeškal! Využil své výhody. Jeden meč vylétl do vzduchu a druhý našel cíl, který hledal. Fergus se nahnul a lord neměl čas se smrtelné zbrani vyhnout. Mohl jen očima plnýma hrůzy sledovat, jak meč obyčejného Skota pronikl jeho tělem.

Lucas se na okamžik zatvářil překvapeně, když sklopil zrak na hruď, na které se mu rozšiřovala krvavá skvrna.

„Skote!" zasyčel, když klesl na kolena.

Laidr se nad ním zastavil a chladně pronesl: „Skot, který porazil mizerného Angličana. Nikdo nejsi a nikdy si nebyl. Jen obyčejný a prachmizerný ničema. Sbohem, lorde Lucasi."

„To se nemohlo stát," šeptal Lucas, ale jeho poslední slova už nikdo neslyšel. Nikdo ani netušil, kdy se jeho oči zavřely navždy. Jeho konec nikoho nezajímal.

Fergus už se v tu chvíli řítil k jámě bez jediného ohlédnutí. Ať není pozdě! Prosím, Bože! Nedopusť to. Ať je v pořádku. Ještě nikdy neběžel tak rychle a přesto se mu zdálo, že jde neuvěřitelně pomalu. Slyšel bušení svého srdce tak hlasitě, jako kdyby mělo vylétnout z hrudi. Jeho nohy se hbitě odrážely sem a tam. Kamínky odlétaly do všech stran, ale on je neviděl. Myslel jen na ženu, která byla tam dole. Dámu, kterou miloval celým svým srdcem. Bez ní si nedokázal představit svůj život. Bez ní byl nikdo.

Vzdálenost k jámě se mu zdála nekonečná. Jako kdyby neukrajoval vůbec žádnou část cesty a jen stál na místě. Musí ji dostat ven. Musí!

Když konečně padl na kolena před zakrytou jámou, srdce ani trochu nezmírnilo bušení. Na nic nečekal a rychle začal odhazovat větve, které na to byly dané, pak chytil dřevo a začal ho zvedat. Nechtěl se zdržovat. Spěchal. Všechno mu padalo z ruky. Znovu se zapřel a pokusil se dřevo dostat pryč. No tak! Rychle. Nesmíš váhat.

Konečně ten kus odhodil za sebe a těžce se nadechl. Najednou neměl sílu se podívat dolů. Zmocnil se ho hrozný strach. Co když...

„Liliano?" zavolal dřív, než se odhodlal sklopit zrak. Nebyl přece zbabělec a nikdo ho z něj neudělá.

Na okamžik zadržel dech, když uviděl na dně zhroucenou postavu. Hlava se mu zatočila. Ne! Ne, to není možné! Ona musí žít...

„Liliano?!" zařval z plných plic a na nic víc nedbal a skočil do jámy. Jen těžko vyrovnal dopad a vrhl se k ní. V mžiku sevřel svou manželku v náručí a plácal ji po tvářích.

„Opovaž se umřít. Okamžitě otevři oči! To je rozkaz!" zoufale mumlal a líbal její tvář, vlasy. Kolébal ji a po tvářích mu tekly slzy. Nemohl přece přijít pozdě! Ne, to se nemohlo stát. Musí otevřít oči!

„Prosím, prober se! Miluju tě. Prosím! Tohle mi nedělej."

Svíral ji v křečovitým sevření. Bylo mu zle. Nedokázal přestat třást Lilianou a mumlat slova naplněná zoufalou prosbou. Když v tom ucítil pohyb. Nejdřív si myslel, že se mu to zdá. Nedokázal věřit další naději.

„Fer-gu-si?" ozval se však vzápětí její sotva slyšitelný hlásek.

Okamžitě ji pustil a zadíval se na ni. Její tvář byla strhaná, ale oči na něj upíraly nevěřící pohled. Něžně ji pohladil po tváři.

„Jsem tu, má nejmilejší. Už si v bezpečí. Nikdo ti neublíží," zašeptal ochraptěle a znovu ji objal.

V první chvíli se k němu zoufale přimkla naplněná radostí. Našel ji, zachránil. Opravdu se tu objevil a dostal ji z jejího vězení, které mělo skončit smrtí.

„Ach, Fergusi," vydechla sevřeným hrdlem, ve kterém zadržovala emoce. Byl tak skutečný, a tak s ní. Zachránil jí život.

Jenže její radost neměla dlouhého konání. Její mysl k ní rázem přivála realitu. Tak krutou a zraňující...

V tu chvíli, kdy si ji uvědomila, se od něj odtrhla a vyhrkla zoufale: „Co tu děláš? Jak to, že jsi mě našel?! Nesmíš tu být. Nesmíš!"

Manžel na ni nechápavě hleděl a pokusil se ji znovu obejmout, ale ona před ním uhnula. Nemohla uvěřit, že se to opravdu stalo. Přece nemůže být její dítě...

„Co se děje, Liliano?"

Ona však jen vrtěla hlavou. Nemohl přece zachránit ji. Měl vše obětovat pro jejich nádhernou holčičku. Vyrazila ze sebe výkřik plný bolesti, který se odrazil od hlíny a stoupal výš a výš. Cítila na svém těle ruce, ale nedokázala se jim uhnout. Nedokázala nic. Její mysl byla zmítána neuvěřitelnou bolestí.

„Liliano! Co se děje!"

Slyšela jeho hlas jako z velké dálky. Probrala se a chytila ho za košili a nahnula se k němu. Zírala na něj, ale i přesto ho doopravdy neviděla. Hleděla skrz něj. Nemohla si tak všimnout jeho pološíleného výrazu, jeho strachu, který ho svíral, když netušil, co se to s ní děje.

„Nééé! Néé, kde je Rosemarie? Kde je?" vykřikla zasažena bolestí.

Rozhlížela se a těkala očima kolem sebe. Její dítě musí žít. Musí. Její holčička. Jenže v její hlavě zněla krutá a nelítostná slova lorda Lucase. Slyšela je stále a stále do kola. Neodkázala je snést. Přesto je dál měla v hlavě. Přežít mohla jen jedna. Ona to být neměla. Ona ne!

„Jak si mohl? Jak sis mohl vybrat mě?! Měl si zachránit naši dceru," vyjekla a zoufale do něj zabušila. Cítila bolest v celém těle a motala se jí hlava, ale zoufalství jí dodávalo sil. Jak to mohl dopustit? Jak si mohl vybrat jí a zahodit tak život jejich malého sluníčka? Upřela na něj uslzený pohled, ale muž jí zachytil ruce a vážně se jí zadíval do očí.

„Poslouchej mě!"

„Jak si jen mohl?! Naše dítě!"

„Poslouchej! Rosemarie je v pořádku! V pořádku!" snažil se jí říct, ale ona ho nevnímala jen zoufale plakala a držela se kolem hrudi. Přišla o ni. Navždycky. O své jediné dítě.

„Má paní. Podívejte se nahoru," ozval se náhle ostrý hlas Iana.

Nechtěla ho poslouchat. Nikoho nechtěla. Jenže najednou ji Fergus vzal drsně za bradu a zvedl tak její sklopenou hlavu.

„Dívej se," přikázal jí hlasem vůdcem.

Nedokázala tomu tónu uniknout. Neměla sílu se mu bránit. Nejdřív přes slzy neviděla vůbec nic, ale když se obraz začal rozjasňovat, ohromeně vydechla. To není možné! Obrázek, který před sebou viděla musel být sen. V Ianově náručí byla její dcera. Její malá drobná holčička, o které si myslela, že už ji nikdy neuvidí.

„Rosemarie," vydechla a natáhla ruku dopředu, jako kdyby se jí chtěla dotknout. Žije! Ona žije!

„Panebože," vyjekla a nechala se obejmout pevnými pažemi manžela, do kterých se rozvzlykala nekonečnou úlevou.

Pevně se k němu vinula, aby nezmizel. Bála se, že je to jen sen a pak se vše rozplyne a bude znovu sama ve tmě.

„Pššt, všechno už bude v pořádku. Už vám neublíží," konejšil ji laird a svíral v náručí silou, která značila rozhodnutí už nikdy nedovolit, aby se dostala do takového nebezpečí.

Žena mu do hrudi plakala úlevnými vzlyky. Její děťátko žilo. Obě byly v bezpečí. Svírala manželovu hruď, jako kdyby ji už nikdy nechtěla pustit. Zachránil je.

„Nemusíš se bát, maličká. Už vám nikdo neublíží," šeptal do jejích vlasů.

****

Když ji Fergus společně s oběma muži dostal z jámy, sesunula se na zem a vydechla. Nikdy se víc neradovala z doteku měkké trávy. Jemně se jí dotýkala a zhluboka se nadechovala čerstvého vzduchu, který útočil na její smysly. Už nemusela mít strach, že se nebude moc v jednu chvíli nadechnout. Už nebyla v temné díře, ale v bezpečí. Pomalu přicházela k sobě a začínala si uvědomovat svět kolem sebe. Bzučení hmyzu i tiché hlasy kolem ní, jenže jen jediný zvuk ji dokázal vytáhnout neskutečně rychle z jejího otupělého stavu.

Bylo to dětské zabrečení. V tu chvíli se prudce zvedla do sedu a očima vyhledala dítě v náručí jednoho z věrných mužů jejího manžela.

„Dejte mi ji!" vykřikla a zvedla ruce, aby se jí mohla dotknout. Její drahé dcery.

Malcolm k ní přiklekl v náručí s malinkou holčičkou. Jemně si ji od něj vzala a něžně ji k sobě přivinula. Tíha, která svírala její srdce, konečně povolila. Její dítě bylo v bezpečí, už jí nikdo neublíží. Obě byly v pořádku.

Rosemarie na ni zírala vykulenýma očičkama a ona jí pohled s láskou vracela. Cítila sílu, kterou čerpala z přítomnosti svého dítěte. Ten strach, který ji pronásledoval celou dobu, polevil. Už se nemusela bát, že už nikdy nepohlédne do očí drobné holčičky, jíž přivedla na svět.

„Nikdo mi tě nevezme. Zůstaneme navždy spolu," zamumlala do drobných vlásků.

Nejradši by ji láskou umačkala. Svírala ji, aby si mohla dokázat, že je v bezpečí a nikdo jí ji nevezme. Trvalo dlouho, než si ji oddálila na délku paží a pozorněji si ji začala prohlížet. Potřebovala se ujistit, že jí nebylo ublíženo.

Hledala na její tvářičce stopy jakéhokoliv zranění či strachu, ale s úlevou shledala, že jí Angličan neublížil. Mohla za to děkovat jedině Bohu.

Fergus si klekl k ní a obě je objal. V tu chvíli se dívka cítila v bezpečí. S láskou sledovala, jak muž pohladil svou dcerku po vláskách mozolnatou tvrdou rukou, která dokázala dávat rány, ale když se dotkla dítěte, nebylo něžnějšího doteku na světě.

Paže kolem ramen Liliany se napnula, když jí zašeptal těsně u ucha: „Bál jsem se, že už vás nikdy neuvidím."

Žena se k němu i s dítětem přivinula a užívala si pocit štěstí, který se jí zmocnil. Celá rodina byla v bezpečí. Už je nikdo nemohl ohrozit. Sice vzadu v hlavě se snažila probojovat dopředu jistá temná informace, ale ona ji zatlačila zpět. Nechtěla si tento okamžik ničím zkazit. Musela děkovat Bohu, že jim dopřál opětovné setkání. Mohlo se stát spousta věcí a dopadlo by to úplně jinak...

„Já se bála též," zamumlala sotva slyšitelně a políbila holčičku na čelo.

Dokázala by v tom objetí sedět spoustu dní a nocí. Jenže to nebylo možné. Věděla to stejně dobře jako Fergus.

Pocítila první nájezd cizího vyrušení, když Ian nejistě promluvil do ticha, do kterého se společně ponořili: „Není to tu bezpečné. Mohl by se tu někdo objevit. Měli bychom jet, lairde."

O to víc se přitulila k manželově hrudi. Nechtěla ty slova slyšet. Nechtěla se realitě postavit tváří tvář. I její muž na okamžik znehybněl a jen jeho rychlý tlukot srdce jí dal vědět, že přítele slyšel. Ani on nechtěl, aby se mezi ně vetřela skutečnost. Jenže byl laird. Netrvalo tedy dlouho a odtáhl se od ní i dcerky. Chtěla ho k nim znovu přitáhnout, ale i ona si uvědomovala, že by to nic nezměnilo. Už se rozhodl.

„Můžeš chodit?" otázal se manžel, když se postavil na nohy.

„Asi ne. Nejspíš jsem si s nohou něco udělala, jak jsem se snažila dostat ven," zamumlala a dala dceru Ianovi, načež se o něj opřela a postavila se na obě nohy.

Hned na to se však se zasyčením zakymácela, protože jí nohou projela ostrá bolest a nespadla jen díky jeho rychlým reflexům. Na poslední chvíli ji zachytil a nadhodil si ji do náručí.

„Dobrá, ponesu tě," zamumlal jemně. Objala ho kolem krku a snažila se zapomenout na bolest v noze, která o sobě začala díky její snaze znovu upozorňovat.

Hbitě s ní došel k čekajícím koním a usadil ji do sedla. Žena sevřela otěže, aby lépe udržela rovnováhu a její pohled sledoval její holčičku, kterou v náručí držel Ian.

„Iane, podej mi Rosemarie," zavolala na něj.

Zmíněný muž se ohlédl a vrhl pohled na svého pána. Její manžel hbitě došel až k ní a pronesl: „Pojede s Ianem a služkou."

„Může jet se mnou! Jsem její matka!" nechápala a vrhala na něj rozčílené pohledy.

„Já se o svou dceru postarám," vyhrkla a natáhla ruce k služebné, která se vedle Iana stále slabě třásla.

„Jsi vyčerpaná, Liliano!" zaprotestoval její manžel nevzrušeně. Otočila se na něj a oči se jí zableskly vzteky.

„Riskovala jsem vše, abych ji našla, chci, aby byla u mě!" odsekla rozzuřeně.

Muž jí však pohled klidně oplatil a poznamenal nevzrušeně: „Nechci, aby si naši dcerku upustila, až usneš. Takže má odpověď je ne a tím končíme!"

Načež se pokusil vyskočit na koně za ní, ale žena mu to znemožnila, že se mu posunula do cesty. Fergus se vrátil na zem a zašklebil se.

„Moje odpověď je ne! Naše dcera je v bezpečí, nic se jí nestane!"

„Má ji žena, co ji tu držela!"

„Donutil ji k tomu Lukas, maličká, a mimoto jede s Ianem. Nespustí ji z očí. Takže mě nech se posadit za tebe. Nehodlám tu strávit zbytek dne. Lesy vždy nebývají bezpečné. To bys po své výpravě měla vědět!" pronesl lehce.

Chvíli se měřily pohledy, ale žena po chvíli musela uznat, že je naprosto vyčerpaná a tepání v noze jí také na svěžesti nedodalo. I když bylo těžké nemít svou dceru u sebe, musela dát za pravdu svému muži. Mohla by jí ublížit, a to bylo to poslední, co by chtěla udělat.

První odvrátila pohled ona. Nemělo smysl se s ním hádat. Stejně bude po jeho a když si přiznala, že je to dobrý nápad, neměla důvod se s ním dál měřit. Fergus se spojeně usmál a chtěl vyskočit za ni. Ona se však znovu posunula jen proto, aby ho podráždila. Na tváři se mu už objevil netrpělivý výraz, když mu věnovala úsměv.

„Kdybych zrovna nebyla opravdu vyčerpaná, nikdy bych nesouhlasila," dodala důrazně, aby pochopil.

Muž blahosklonně přikývl a naznačil rukou, že potřebuje místo, aby si mohl sednout za ní. Zadívala se na něj, ale potom se posunula dopředu.

„Jsem laird, takže bys splnila můj příkaz tak nebo tak. Jenže jsem laskavý, a tak jsem ti dovolil tuto malou vzpouru, drahá," zamumlal jí těsně u ucha.

„Tyrane," zamumlala v odpověď.

Než však mohl pobídnout koně do klusu, ozval se Malcolm: „Kde je vlastně Brian? Vždyť jsme si mysleli, že odjel s lady!"

Liliana rázem zapomněla na radost z toho, že se dostali ze smrtelné pasti všichni v pořádku. Do těla jí pronikl chlad při vzpomínce na poslední pohled na Brianovo nehybně ležící tělo. Bodlo ji u srdce. Strach se vrátil v plné síle a také pocit provinění.

Jak jen mohla zapomenout? Na mladíka, který kvůli ní riskoval život. Nechala ho tam v kaluži krve. Měla se prát, dokud by jí nedovolili ho ošetřit. Měla se víc snažit. Měla udělat vše proto, aby ho zachránila. On se o ni postaral a ona se mu takhle odvděčila. Místo, aby okamžitě vyjeli, myslela jen na sebe. Jak byla hloupá.

Okamžitě ucítila, jak si ji k sobě manžel otočil. Její oči byly v šoku, když na ni udeřil: „Kde je Brian? Jak mohl dopustit, aby se ti tohle stalo? To tě doprovodil a jen tak si ujel?"

Ta tvrdá slova pronikla jejími myšlenkami a zvedla zrak. Věnovala manželovi nevěřícně pohled. Nemohla pochopit, jak tomu mohl jen na okamžik věřit. Vyvlékla se mu a seskočila z koně dolů a jen stěží se udržela na zdravé noze.

„Co to sakra děláš?"

Žena se mu podívala do očí a vykřikla zoufale: „Jak jen můžeš těm slovům věřit, Fergusi? Copak neznáš Briana? Myslíš, že by mě tu jen tak nechal. Nenechal. Nikdy! Chránil mě vlastním životem..."

Při svém projevu zvedla plamenný zrak a důrazně vyjekla: „On mi od začátku věřil!"

To byly temné myšlenky, kterým nechtěla dát průchod. Nechtěla myslet. Chtěla si užívat, že jsou všichni v pořádku. Jenže to nebylo možné. Viděla, jak manželovým pohledem probleskl jiný cit, ale přes slané údolí pořádně neviděla.

Po tvářích jí tekly slzy, když pokračovala: „Lucas ho zranil. Krvácel, strašně moc. Byl tak bledý! Nedokázala jsem mu pomoci. Já ho tam nechala... Jestli umře tak to bude moje vina..."

Překotně mluvila a čím dál víc zvyšovala hlas, jak se jí zmocňovala hysterie. Byla za to zodpovědná. Kdyby za lordem nešli, byl by stále s ní a zdravý. Ve svém rozpoložení ani nevnímala tři šokované tváře, které na ni upíraly zoufalé pohledy.

Byl to jejich přítel, mladý kluk, ze kterého si všichni utahovali a brali ho jako někoho, kdo je až za nimi. Fergus si prohrábl vlasy. Měl na něj nejdřív vztek, že ujel s jeho ženou, ale ten ho cestou přešel a byl rád, že neujela sama. Představa, že ujíždí lesy plnými nepřátel, ho děsila mnohem víc.

Lehce seskočil z koně a vtáhl svou ženu do objetí.

„Ty jsi udělala, co jsi mohla. Vždyť tě Lukas unesl," mumlal, aby ji uklidnil.

„Nemyslela jsem na něj! Jen na sebe! Jak jen jsem mohla," odvětila zoufalým hlasem. On se za ni obětoval a ona na něj klidně zapomněla. Co to byla za člověka?

„My ho najdeme. Určitě se o něj někdo postaral," pronesl Fergus rozhodně.

„A kdo asi?" vypískla.

Moc dobře si vzpomínala na situaci, která tomu předcházela. Byl tam zmatek, nikdo ho nemusel najít. Co když tam sám krvácel a umíral? Dech se jí zadrhl v krku.

„Musíme jet! Musíme! Hned!" dostala ze sebe.

Manžel vyskočil na koně a lehce ji dostal před sebe. Muži po sobě vrhli temné pohledy, načež pobídli zvířata do klusu.

****                                                                                                  Panství na hranicích Skotska a Anglie

Felicity se snažila vypadat, co nejklidněji, když v kuchyni popadla košík s bylinkami a hbitě si sedla. Musí působit, jako že o ničem neví. Jinak svého syna nezachrání. Nesmí dovolit, aby se k němu Roger jen přiblížil. Když už mu vyhrožuje něčím takovým, není v její moci, aby ho ochránila.

„Má paní, on to pozná," zahučela vedle ní nervózně Nana, která vrhala pohledy na místo úkrytu a pak zase zpátky na lady.

Tohle bylo šílenství. Jakmile sem pán vpadne, najde obě děti a bude to o to horší. Obě je na místě zabije! Ne, to by neudělal, pomyslela si pochmurně. Ji by nezabil, pro ni měl vždy něco lepšího.

Lady ovšem zvedla hrdě hlavu, na změnu plánu už bylo pozdě. Byla rozhodnutá.

Zadívala se na chůvu a chladně poznamenala: „Nepozná."

Načež se k druhé ženě naléhavě naklonila a zoufale zamumlala: „Copak to nechápeš? Musí uvěřit. Jedině tak můžeme Liama zachránit."

Přiblížila se k ní ještě víc a snažila se ignorovat blížící se křik: „Tohle je jediná šance, jak dostat mého syna z tohohle panství temnoty! Poslední a jediná šance. Když ho nenajde, tak ho odsud dostaneme, protože už nikdo nebude tušit, že by tu mohl být."

To už se ovšem od ní odtrhla a vzala do rukou bylinku, protože kroky, které jasně směřovaly k nim, se blížily velkou rychlostí.

„Má paní!"

„Jen bojuj," pronesla tiše Felicity a po dlouhé době se pousmála, když si přejela jizvu na předloktí.

Budu bojovat! Už se nevzdám a nebudu jen doufat, že se stane zázrak. Tentokrát odsud své dítě dostanu za každou cenu. Aspoň on se musí dostat do bezpečí. Nemůžu dovolit, aby mu ublížil. Jemu ne, pomyslela si rozhodně, když mechanicky přerovnávala bylinky. Musela působit naprosto věrohodně. Nesmí vzbudit ani náznak podezření. Když to sehraje dobře, její syn bude ukryt před očima toho násilníka a pak už ho ven dostane lehce.

„Kde jééé?!" ozval se řev, který už byl blíž, než si myslela a na okamžik zavřela oči, protože ji přepadl strach.

Bylo by jednodušší být poslušnou ženou a mohla by to přestát bez nejhorších zranění. Jenže, když si uvědomila, že by musela přihlížet, jak ten chladný muž ubližuje jedinému důvodu, proč žila, nemohla to udělat. Na to svého chlapce moc milovala. Musí udělat cokoliv, aby ho odsud dostala a pak...

Pak ať se děje vůle boží.

Když se dveře do kuchyně rozlétly, vyděšeně nadskočila a leknutím jí vypadl košík na zem, i přesto, že něco takového očekávala. Přesto se otřásla hrůzou, když měla čelit své volbě. Musela lhát, tak jak nejlépe uměla.

Nevěřícně pohlédla na svého manžela, který s tváří staženou zuřivostí vpadl do kuchyně. Za ním se jako stín táhl Marque a ona se otřásla odporem. Nebyl snad ani lidská bytost. Byl to odporný parchant...

Své nesympatie ovšem musela mírnit. Nyní musela lhát a lhát tak úspěšně, že tím dá šanci útěku svého syna. Nasadila nechápavý výraz a pomalu se postavila na nohy.

„Stalo se něco, můj pane?" otázala se s obezřetně sklopenou hlavou.

Dvěma kroky byl její drahý choť u ní a nešetrně ji zvedl, aby mu hleděla do očí. Podezřívavě si ji prohlížel, jako kdyby ji dokázal přistihnout u lži. Jeho dotek v ní vzbuzoval odpor, který jen stěží maskovala. Kdyby to však dala najevo, byla by patřičně potrestána.

„Kde je můj syn, Felicity? A chci odpověď slyšet opravdu rychle nebo se neudržím," pronesl chladně, až se zdálo, že se v místnosti ochladilo ještě víc.

Jenže ona se nehodlala nechat nachytat, nemohl jí nic dokázat. Jen doufal, že to byla ona. Žádný důkaz neměl, kdyby ano. Dávno by ji uhodil.

Proto nasadila na tvář zmatený pohled a začala hra na kočku a myš. Musela tahat za provázky a nenechat se chytit při hře, při které byl její manžel mistr. Dokázal by odhalit její lži, kdyby nebyla dostatečně odhodlaná tomu dát vše.

Zmateně na něj hleděla, když prohodila: „Můj syn byl s vámi, můj pane. Vy jste mi ho odvedl! Copak si to nepamatujete?"

„Nedělej ze mě hlupáka, drahá, nebo uvidíš!" zasyčel a drsně ji chytil za vlasy a zvrátil jí hlavu dozadu, až vyjekla bolestí.

„Víš, moc dobře, co umím," zašeptal jí odporně jízlivým hlasem těsně u ucha.

Žena se otřásla. Opravdu věděla, co umí. Za život s ním poznala víc násilí než kdy předtím a z některých ran osudu se málem nevzpamatovala, a právě proto nemohla dopustit, aby Liam musel snášet jakoukoliv ránu jako ona.

I přes bolest si uchovala na tváři nevinný výraz, když stěží zašeptala: „Odešel s vámi! Vy jste mi ztratil dítě?"

Ránu čekala. Opravdu ji čekala, ale bolest byla stejně trýznivá jako kdyby ji překvapila. Když spadla na zem, jen stěží zadržela vzlyk. Musela být silná. Nesměla podlehnout. Radši ona než Liam.

„Vím, žes to byla ty! Tys omráčila dva strážce a dostala pryč ty chlapce," zakřičel bez sebe zlostí a hodlal ji nakopnout.

Chtěl z ní pravdu vymlátit. To byl totiž nejúspěšnější prostředek. Před ranami všichni raději vyklopili, co věděli.

Nestihl to však udělat, protože se jeho žena vzpřímila a aby ji slyšel jen on, vydechla pokorně: „Na něco takového bych neměla žaludek! Vím, co byste mi udělal! Já své dítě neviděla!"

Muž se zarazil a kopnutí ji minulo. Bylo to jen o vlásek, a přesto všichni věděli, že to nebylo nepozorností. Takhle to přesně zamýšlel. Kdyby se chtěl trefit, tak by se to stalo. Změnil svůj úmysl, protože tón jejího hlasu, byl pokorný jako vždy když šlo o toho chlapce. Vždy byla ochotná se za něj obětovat. Zamyšleně se na ni zadíval.

„Pane, já bych jí nevěřil. Pro své dítě by klidně zemřela. Kdo jiný by to byl?" úlisně našeptával Marque a ona by ho v tu chvíli nejraději zabila.

Nechala by ho vykrvácet a už nikdy by nemohl nikomu ublížit. Roztrhala by ho na malé kousíčky a sledovala by jak z jeho očí uniká život. Pevně sevřela ruce do pěstí, aby ovládla své myšlenky. Nikdo nesměl použít její bolest proti ní. Nikdo! Kdyby se jednomu nebo druhému postavila, odsoudila by tak sebe a své dítě k smrti. To nemohla dopustit.

„Kde je mé dítě?" vyhrkla zoufale a vrhala na oba vystrašené pohledy. Musela je přesvědčit o svém strachu o něj.

„Co jste mu udělali?!" vykřikla.

Cítila na sobě chladný pohled manžela, který ji zkoumal. Hledal jakýkoliv náznak, že lže, jenže ten mu nemohla dát. Nesměla!

Vrhla se ke svému manželovi a oči jí metaly blesky, když vykřikla: „Kde je můj syn!"

Muž si ji chladně prohlížel, když zvedl pistoli a bez varování ji zamířil na Nanu, která jen stěží pozorovala, co se to tam odehrává. Dech se jí zadrhl v krku, když uviděla zbraň mířící na její srdce. Strach ji úplně ochromil.

„Přestaň hrát to divadlo, má drahá, a řekni mi, kde je Liam, nebo se budeš dívat, jak tvoje chůva vykrvácí přímo před tvýma očima. Chci slyšet odpověď," pronesl chladně a nevzrušeně mířil na druhou ženu.

Felicity se zdálo, jako kdyby se znovu opakovala historie, jako už tolikrát předtím. Vyděšeně hleděla na zbraň a na ženu, která se jí stala přítelkyní i přesto, že v těchto zdech nic takového nemělo místo.

„Ale já opravdu nevím, kde je mé dítě. Vy jste mi ho odvlekl!" vyjekla zoufale. Musela hrát dál. Riskovala všechno, ale tohle mohla být naděje pro jejího syna.

„Co když vám utekl z brány a je někde venku sám?" vyhrkla v rychlé snaze odvrátit katastrofu. Kdyby se vrhli na hledání za branami, možná pak by dokázala dostat syna nepozorovaně ven, protože by o něm nikdo nevěděl. Proto by ho pak zde nikdo nečekal.

„Budu počítat do pěti a jestli mi neřekneš, kde je, chůva zemře!"

Ty slova se jí zabodly do hrudi jako ostře nabroušené meče. Bylo to buď chůva nebo její dítě. Za svůj mladý život měla před sebou tolik voleb a žádná nikdy nedopadla dobře. Naopak každá jí sebrala kousíček duše.

V tom jí hlavou probleskl plán, který zase hned zmizel. Bylo to bláznivé a nejspíš až zjistí, že je to lež, ji umlátí, ale byla odhodlaná to zkusit.

Zvedla hrdě bradu a prohodila domýšlivě: „Tak dobrá chcete pravdu, můj pane? Máte ji mít."

Když se na ni zadíval, v jeho pohledu byla jen ledová nelítostnost. Okamžitě přestal mířit na klepající se chůvu a vrhl se k manželce. Hbitě ji popadl nešetrně za ruku a přitáhl ji k sobě.

„Tak kde je ty, zatracená ženská?" vyhrkl a svíral jí ruku tak bolestivě, až zasykla.

Vlny bolesti jí proudily do těla. Jako kdyby stačil už jen kousíček na to, aby její kost praskla. Hlavně, však že už nevěnoval pozornost klepoucí se Naně.

„Myslíte, že mi můžete způsobit ještě takovou bolest, kterou bych neznala?" prohodila filosoficky a upřeně se mu zahleděla do očí.

„Klidně mě rozdrťte na padrť, ale mému synovi už nikdy neublížíte," dodala šeptem.

„Kde je zatraceně?!" zařval bez sebe zlostí a prudce s ní smekl na zem, až se bolestivě uhodila o stůl do hlavy.

Kolem očí se jí začaly houpat hvězdičky, ale i přesto klesla na zem a vítězoslavně zasyčela: „Je pryč! Dostala jsem ho ven z panství. Už mu nikdy neublížíte. Nikdy!"

„Néééé! To není možné!" zařval a prudce ji udeřil botou, až hekla bolestí, ale nepřestala se usmívat.

„Už nikdy se ho nedotknete!" zašeptaly její rty skoro bezhlesně, když se noha stále vracela. Ochranně se schoulila do klubíčka. Musí to vydržet.

„Prohledejte celé panství od shora až dolů. Hned! A zbytek pošlete do lesů," přikázal chladně a ji nešetrně zvedl.

„A ji odveďte do její komnaty. Nikdo k ní nesmí a žádné jídlo. Já ji naučím."

Ještě se k ní přiblížil a dodal šeptem: „Pořád mám tebe a ty svého syna nikdy neuvidíš, i když ho najdu. Budu ho navždy držet od tebe."

Felicity se otřásla hrůzou, ale už bylo pozdě, za nic na světě by necouvla. Stejně už nikdy svého malého chlapečka neuvidí, když to vyjde. Ale aspoň bude v bezpečí.

„Třeba si tam vzpomene, co je to úcta k manželovi!" prohodil chladnokrevně ke svým mužům.

****