Další kapitola je na světě. Snad se bude líbit a vy si ji užijete společně se všemi oblíbenci.

****                                                                                                                                               Skotsko Fergus

„Zatraceně, pořád krvácí!" zaklel velitel lupičů, když se pokoušel Brianovi zastavit krvácení z hrudi.

On a jeho muži se nakonec probojovali zpět do hostince. Sice to chvíli trvalo, přece jenom tam nebyli zrovna moc vítání, ale povedlo se. Hostinského si vzali jako štít, a když mu vysvětlili, koho hledají, byl jim nápomocný. Vběhli do onoho pokoje, ale už bylo pozdě. Našli tam jenom zakrváceného muže, ale po lady nebyla nikde ani stopa. Vůdce se okamžitě vrhl k Brianovi a tím dokázal hostinskému, že mu jde o záchranu, a tak jim udělil ochranu svého jména. Donutil rozzuřený dav ustoupit.

Lupič půlku svých mužů poslal prohledat okolí a druhou, aby zavolali nějakou kořenářku, zatímco sám se snažil zachránit tomu mladíkovi život.

„No, tak zatraceně trochu mi pomoz," zanadával směrem k bledému muži, který ležel bez pohnutí před ním na zemi. Kdyby nebylo lehkého zvedání hrudi, nebyl by si jist, jestli ještě žije...

Obvázal mu ránu dalším útržkem ze své košile a pořádně přitlačil na ránu. Moc toho o léčení nevěděl, ale bylo mu jasné, že jestli nepřestane krvácet, neuzdraví se. Když uslyšel hlomoz a dupot na schodech, ulevilo se mu. Konečně pomoc.

„K čertu, co vám tak dlouho trvalo," vyjekl rozzuřeně a konečně se otočil. Ve dveřích stáli tři jeho muži, které poslal pro kořenářku.

„Kde máte tu bábu, vy idioti?" zařval na ně, aby se probrali a dál pevně držel na mladíkově hrudi košili.

„Pane, máme problém," vydechl jeden s vytřeštěnýma očima.

„Jako kdyby tohle nebyl," zamumlal si vůdce.

„Venku pro nás staví šibenici!"

„Chtějí nás zabít!"

„Jsme tu uvěznění!"

„Zemřeme jen, co vyjdeme ven!"

„Jsme mrtví!"

„Zabijí nás!"

Vykřikovali jeden přes druhého zoufale! Velitel si otřel zpocené čelo. To snad není možné!

„Zatraceně, uklidněte se! Hned! Jde tu o život toho mladíka! K čertu s těmi Skoty! Ať si sem klidně přijdou!" zařval, a když na něj zůstali oněměle zírat, dodal skrze zuby: „Vy dva tu zůstaňte a ty přiveď tu kořenářku, nebo ten mladík umře."

Mladík ztrácel barvu čím dál rychleji. Oči měl zavřené a pokožku potem navlhlou. Slabý dech dodával naději, že se ho povede zachránit. Musí přežít! Nenechá ho zemřít. Ne, potom co se postavil na jejich stranu v hostinci. Mohl je obětovat, ale on bojoval za jejich svobodu. To mu nikdy nezapomene. Udělá všechno proto, aby přežil.

Zvedl oči ke svým mužům, kteří se ještě třásli z toho, co viděli venku a zahřměl: „Nikdy jsme nebyli zbabělci! Ať si ji klidně staví. My se nenecháme polapit. Vždycky jsme se ze všeho dostali."

„Jenže tohle je opravdová šibenice, veliteli. Tak blízko jsme jí ještě nikdy nebyli!" vydechl jeden z jeho mužů s vytřeštěnýma očima.

„Chceš tu snad nechat toho mladíka vykrvácet? Mladíka, který se postavil na stranu zlodějů a ničemů? Opravdu?" zahřměl hlavní lupič a snažil se přitom Briana přivézt k vědomí.

Lupiči stojící ve dveřích se zadívali na raněného a jejich obličeje potemněly odhodláním. Nebyli zbabělci. Celý život se pohybovali na hraně zákona. Nevzdají se a budou bojovat do poslední chvíle.

„Máte pravdu, kapitáne. Ubráníme celou hospodu, když to bude nutné! A teď najdeme tu bábu," vyhrkl jeden a druhý souhlasně přikývl.

Velitel držící raněného si oddechl. Jeho muži měli zpátky svou bojovnost, a to bylo jediné, na čem v tuto chvíli záleželo. S tím že je chtěli popravit se budou muset vypořádat později.

„Tak kde je ten chlapec?" ozval se ženský rozhodný hlas a veliteli se ulevilo, když dovnitř vešla postarší žena.

Jedním pohledem přehlídla situaci a rozhodla se jednat. Nezdržovala se zdravením, ale rovnou klesla na kolena k nim.

„Ach, můj bože. Chlapec milý," vydechla šokovaně, když prohlédla zranění.

Pak vzhlédla k muži, který zraněného držel v náručí a kývla na důkaz, že oceňuje jeho pomoc. Načež zaúkolovala zbylé dva muže a sama začala pracovat. Nebylo času nazbyt. Jestli měl mladík žít, musel dostat rychle pořádné ošetření.

****

Liliana cítila houpání nahoru a dolů. To jí dělalo s žaludkem psí kusy. Proč je vlastně na koni? Proč? Nechápala, ale dál držela oči zavřené, protože se zdálo, že to je nejlepší nápad.

„Pane! Někdo nás sleduje! Když jsme to vzali jinou cestou zpět, byli tam další stopy. Jedou přímo sem," ozval se vedle ní hlas.

Znovu zmateně zamžikala řasami. Co se to děje? Její mysl nechtěla odpovědět na její otázky.

„Skvěle. Jeďte dál a pak zaveďte koně do vody. Tam se jim stopa ztratí a budou si myslet, že jsme pokračovali vodou. My se schováme na začátku lesa. Takže po nás zakryjte stopy. Pak budeme pokračovat dál," odvětil hlas, který ji vrátil do přítomnosti. Hlas, jenž ihned poznala.

Paměť se jí v jednom okamžiku vrátila a pocítila naráz zuřivost a nepříčetnost. Lord Lucas! Ten zatracený chlap jí unesl dítě a nyní se snaží o totéž i s ní. To nesmí dopustit.

Dál držela pevně zavřené oči a snažila se dýchat, jako by spala, ale její mysl jela na plné obrátky. Musí něco udělat. Zachránit sebe i svou dcerku. Nenechá ho, aby jí sebral to nejvzácnější, co má.

Cítila změnu směru. Kůň okamžitě uposlechl rozkaz svého pána a ona ztěžka polkla. Říkali, že někdo jede za nimi. To je její naděje. Když na ně upozorní, zachrání ji a je nenechají uniknout. Pak z nich klidně vytluče, kde je její dcera. Klidně za to zaplatí životem.

Opatrně mrkla. Otevřela jedno oko a snažila se zorientovat. Zajížděli hlouběji mezi stromy a ona se zachvěla. Musí se dostat ven z lesa a křičet jako o život. Jen počkat na správnou chvíli. Tu, která jí zachrání život.

Skoro ani nevnímala bolest hlavy. Myslela jen na to, jak se dostat do bezpečí. Klidně ať jí třeští hlava do konce života, jen když bude se svou dcerou v bezpečí. Snažila se kolem sebe rozhlížet, ale ležela v takovém úhlu, že toho moc zajímavého neviděla. A otočit se nemohla. Okamžitě by se tím prozradila a její plán by ztroskotal.

Byla napjatá k prasknutí. Za pár minut se rozhodne o jejím osudu. Musí se jí to povést. Nevěřila, že je nechá lord naživu. V jeho slovech bylo tolik nenávisti, že v to nemohla ani doufat. Chtěl se pomstít klidně i přes mrtvoly. Nic ho v pomstě nemohlo odradit.

Nevěděla, kolik času uběhlo, než se vrátili i muži, kteří měli zahalit jejich stopy. Na jejich přítomnost byla upozorněna jen hlasitějším duněním, které značilo přijíždějící muže a jelikož nikdo nepanikařil, jiná možnost nebyla. Nikdo nemluvil. Bylo slyšet jen ticho rušené zvuky přírody. Nic víc. To čekání bylo strašné. Tak moc toužila vyskočit na nohy a rozeběhnout se hned. Jenže tím by ztratila jakoukoliv naději. Hned by ji chytili a o to víc by k ní byli podezřívaví. Už by žádnou další šanci nedostala.

„Už jedou," ozval se znovu cizí hlas a ona pocítila v celém těle odhodlání. Musí vyčkat a pak to provést. Nesmí to pokazit. Skoro nedýchala, aby jí nic neuniklo.

„Tak zmlkněte, pitomci. Neprozraďte nás. Nikdo tu o nás nesmí vědět," zasyčel Lucas.

Liliana ztěžka dýchala a snažila se uklidnit, aby to dokázala udělat. Počkala ještě několik vteřin, načež otevřela oči a vydechla. Teď nebo nikdy!

V jeden okamžik bezvládně ležela na koni a v další se sesunula na zem a stihla přitom svého věznitele udeřit loktem do břicha, až bolestivě zaklel a nedokázal ji zadržet. Na zem by spadla hodně bolestivě, kdyby se nezachytila uzdy. To ji zachránilo od bolestivého pádu. Muži byli jejím pokusem na moment tak zmateni, že na ni jen zírali. Ona však nehodlala čekat, až se vzpamatují.

Rychle se narovnala a rozeběhla se, přičemž ječela jako pominutá: „Pomóóóc!"

Běžela a vyhýbala se mužům. Naštěstí koně z jejího pobíhání tak znervózněli, že všichni měli, co dělat, aby se udrželi v sedle.

„Chyťte tu potvoru!" zařval za ní její únosce.

Jenže ona se nehodlala vzdát. Tohle byla její poslední šance. Kličkovala mezi stromy a křičela až do ochraptění. Musí o ní vědět! Někdo sem určitě vjede! Vyhnula se pronásledujícímu muži a uskočila na druhou stranu. Za běhu ze země popadla klacek a mrskla ho za dalším pronásledovatelem.

Odpovědí jí byl bolestivý výkřik.

„Pomóóóóc," křičela stále dokola. Určitě ji projíždějící musí slyšet!

Jistě v dalším momentu projedou kolem ní a zachrání ji. To se musí stát, modlila se v duchu. Cítila za sebou pronásledovatele. Chtěla znovu vykřiknout, ale to už jí byly podraženy nohy a než se vůbec stačila nadechnout, svět kolem ní zčernal.

Ještě však zaslechla Lucasova slova: „Máš jediné štěstí, lady, že jste svou šanci využila dřív, než by nás to mohlo ohrozit."

****

Fergus sledoval stopy na zemi jako už několik hodin předtím. V duchu doufal, že to je naděje na dopadení únosce jeho dcery. Měli jasně vytyčený cíl, ale jakmile si všiml prvních stop, měl podezření, že by to mohl být ten po kom pátral. Proto změnili směr a vydali se po nich. A tak si po nějaké době všiml zamaskovaných stop, které vedly přímo do lesa. Někdo se ho pokoušel zmást. Chtěl je dostat na falešnou stopu. Takhle to mohl udělat jen amatér. Někdo, kdo to nikdy předtím nedělal. Bylo to schované tak nepořádně, že to na něj úplně křičelo. A to mu říkalo, že nemá, co dočinění se Skotem. Ti byli od malička vychováváni tak, aby dokázali beze stopy zmizet pronásledovatelům.

A mám tě, pomyslel si škodolibě. Věděl přesně kam povedou dál, ale nehodlal se za nimi hnát. Jen ať si myslí, že se jich zbavili. On se dostane před ně a konečně se seznámí s těmi, které sledoval. Popohnal koně do klusu a klidně jel rovně i přesto, že stopy vedly jinam.

Ohlédl se na své dva muže, kteří ho doprovázeli a většinou celou cestu vláli za ním. Ian očividně něco vtipného líčil svému druhovi podle toho, jak mu jiskřily oči a Malcolm se kolem sebe bystře rozhlížel. Očividně sledoval stopy jako jeho pán.

Jakmile ho dohnali, pronesl k nim rozhodně: „Neměňte směr. Jedeme rovně! Ani se nerozhlížejte!"

„Ale stopy vedou do lesa," vyhrkl Malcolm nechápavě.

„Jistě, nejsem slepý, ale taky chci své nepřátele překvapit, a ne se na ně vrhnout v první chvíli. Mohla by jich být přesila."

Ian se na něj zašklebil.

„Jistě, ti idioti si zvednou sebevědomí, když je mineme a pak je dorazíme, příteli. To je velice moudré rozhodnutí. Musím uznat, že..." dál se však nedostal, protože jak on tak i Malcolm s jejich pánem uslyšeli něco podobného výkřiku.

Muselo to být hodně daleko před nimi. Kdyby nebyli tak vycvičení, možná by to ani nezaslechli. Bylo to jako zašelestění. Něco se dělo daleko před nimi a v lese. Tam, kde nejspíš byli ti, co je sledovali.

Fergus pevně sevřel uzdu svého koně. Nutkání vrhnout se mezi stromy a zjistit, co to bylo za zvuk, bylo hodně silné. Jenže potřebovali na své straně výhodu a tohle mohla být past. Nemohli si dovolit se nechat hloupě dostat do nebezpečí.

„Někdo volá o pomoc," zamumlal Malcolm nejistě, když hleděl do lesa.

Laird ho však rozzuřeně okřikl: „Nedívej se tam! Chceš nás prozradit? Jedeme dál. Může to být past!"

A pobídl koně k větší rychlosti. Dostanou se před ně a už zjistí, kdo to potřeboval pomoci.

****

„Hlupáci," zachechtal se lord Lucas, když viděl, jak kolem nich muži bez povšimnutí projeli.

Ani se nerozhlíželi. Vůbec o nich nevěděli. Nesledovali je, jak si mysleli. Byla to pouhá náhoda, že jeli za nimi. Mnohem větší radost mu ovšem udělalo, že ty muže poznal. Byl to laird se svými druhy. Hlupák, minul svou ženu jen o takový malý kousek.

„Právě si prošvihl příležitost zachránit svou ženu, Skote," zašeptal chladnokrevně a spokojeně si zamnul ruce. Věděl, že jeho plán vyjde.

„Už se nikdy nesetkáte," dodal chladně a otočil se od výhledu na volné prostranství.

„Pokračujeme v cestě," pronesl ke svým mužům a sám se lehce vyhoupl na koně.

Ach, pomsta bude sladká, pomyslel si, když mu jeden z jeho věrných podal bezvědomou ženu. Zaplatí za to, že mu zničil život.

****

Liliana cítila pulzující bolest v hlavě a mohla za to děkovat jedině sama sobě. Bylo to skoro až k smíchu. Vždyť se za jeden den nechala omráčit už dvakrát. Nepovedlo se jí uniknout. Cizinci ji neslyšeli a žádná záchrana nepřišla! Pokusila se zachránit a zase se jí to nepovedlo. Hlava už ji snad ani víc bolet nemohla. Měla by otevřít oči a postavit se důsledkům svých chyb. Jenže na to nebyla připravená. Držel se jí strach. Kdyby zůstala doma, aspoň by ten parchant neměl i ji. Vždyť ona mu svou hloupostí vlezla přímo do pasti.

Oči svírala pevně zavřené a odhodlávala se k tomu, aby je otevřela a zjistila, kde je. Nechtěla to vidět. Nechtěla zjistit, co se jí stane. Jedno však věděla jistě. Rosemarie nedokázala zachránit. Zklamala. Jako matka. Nedokázala dostat své dítě z rukou šílence, ale jako hlupačka se mu do nich dostala i ona sama.

A Briana ohrozila na životě. Bože, prosím, nenech ho umřít za mou nerozvážnost, pomodlila se, ale vzpomínky na jeho tělo v krvi jí nedávaly velkou naději. Všechno zkazila. Měla...

Vlastně nevěděla, co měla udělat.

Po tvářích se jí rozutekly slzy, když pomalu otevřela oči, aby se postavila situaci, do které se svou hloupostí dostala. Nemohla se do nekonečna schovávat za zavřenýma očima.

Pomalu otevřela jedno oko a potom i druhé. Jak se postupně rozkoukávala, všímala si, že leží na měkké trávě uprostřed stromů, které ji obklopovaly kolem dokola. Navíc když se pokusila zahýbat rukama, nepovedlo se jí to, protože je měla pevně svázané vzadu na zádech. To ji vlastně vůbec nepřekvapilo. Po jejím pokusu o útěk už nejspíš nechtěl lord Lucas nic nechat náhodě. Díky tomu však pohasla malinká naděje na další únik z rukou únosce.

Tiše zaklela a na okamžik zavřela oči, aby uklidnila bolest v hlavě. Soustředila se na její zmizení, ale moc se jí to nevedlo. Jenže potřebovala myslet! Přece ho nenechá, aby jí zabil dítě a pak ji.

„Konečně jste se probrala. Už jsem si myslel, že jsem vás uhodil až moc," ozval se nad ní chladný hlas.

Opatrně se překulila a pohlédla na muže nad sebou. Ten si ji lhostejně prohlížel.

Oplatila mu tvrdým pohledem, než odvětila: „Kde je moje dcera, vy parchante?"

Muž smutně zavrtěl hlavou.

„Taková slova, drahá. Ach, to mě opravdu trápí. Taková mladá milá dáma jste byla, než vás dostal ten... Skot!" pronesl a opovržlivě si odfrkl, jako kdyby to bylo něco strašného.

Vztek, který se v ní hromadil poslední dny, konečně vyplul najevo. Už toho měla dost. Neustále její srdce svíral strach a ona už se nechtěla cítit bezmocně. Hněv ji úplně pohltil.

„Můj manžel je tisíckrát lepší muž než vy. Vy... se jen bojíte. Ubližujete nevinným osobám, jen abyste se pomstil za něco, co jste si způsobil sám. Jste mi odporný!" vykřikla rozzuřeně a v ten moment jí bylo jedno, co se s ní stane.

Za všechno mohla mužská pýcha. Kdyby jí nebylo, byla by doma s Rosemarie a její jediná starost by byla, aby se dcerce manžel nevyhýbal.

Lord Lucas se na ni dál klidně upíral pohled, jako kdyby nic neřekla. Zdálo se, že ji snad ani neslyšel. Kolem nich zavládlo dusné ticho. To však nevydrželo dlouho. Náhle se muž hnul neuvěřitelně rychle a nešetrně ji zvedl na nohy, až vyjekla strachy.

„Jak myslíte, má paní. Váš osud už stejně neovlivníte," pronesl chmurně a táhl ji za sebou i přes její protesty. Držel ji tvrdě, že jí ve svázaných rukou pulzovala bolest. Nedokázala se mu vykroutit a jen stěží se při jeho tempu udržela na nohou.

„Kde je mé dítě? Co jste jí udělal? Netvor! Jestli jste jí jen prstem ublížil, tak..." začala mu vyhrožovat, přičemž se jím nechala vláčet na nejistých nohou. Nedokázala ho zarazit, a tak ho musela následovat. Protesty byly vzhledem ke svázaným rukou více než chabé.

„Zmlkněte! Zatím žije, ale ne na dlouho," odsekl a popohnal ji mezi stromy dál.

Jenže slova, která pronesl, ji zadržela na místě. Prudce sebou začala mrskat a snažila se mu vyvléknout s větší razancí. Strach o dítě jí dodal větší sílu a ona ji vložila do vzteku. Povedlo se jí ho nakopnout do kolena, až zahučel bolestí a rozeběhla se s rukama svázanýma dopředu. Nedoběhla však daleko, když se před ní rozevřela vyhloubená jáma. Stačila před ní jen těsně zastavit a měla, co dělat, aby tam nespadla. Jen stěží vyrovnala rovnováhu. S hrůzou na ni hleděla, když ji muž dohnal. V tu chvíli už nestačila uniknout. Bylo pozdě. Nešetrně ji chytil a přitáhl k sobě. Uslyšela za sebou jeho odporný smích.

„Koukáte na své lůžko. Tady počkáte na manžela nebo na smrt, má drahá," pronesl chladným hlasem, a když se na něj nevěřícně otočila, uviděla na jeho ústech hrát ďábelský úsměv. To přece nemohl myslet vážně, prolétlo jí hlavou vyděšeně, jenže to už jí jedním tahem rozsekl pouta a v další moment ji tam nešetrně shodil.

Liliana zavřeštěla hrůzou, když ztratila rovnováhu a padala dolů. Se svázanýma rukama tomu nedokázala zabránit. Neměla se čeho chytit. Jen zavřela v letu oči. Jakmile tvrdě dopadla, zalapala po dechu. Bolest jí projela celou nohou, na kterou dopadla.

„Auuu," vypískla a zatmělo se jí před očima.

Vlna za vlnou jí bolest proudila do nohy. Měla, co dělat, aby to rozdýchala.

„Budeme se muset rozloučit, lady Liliano. Povinnosti mě volají jinam a já vám již nemohu věnovat svůj čas," zavolal na ni lord Lucas nahnutý nad jámou a bylo mu jedno, že si něco udělala s nohou. Ono to pro něj nemělo význam, protože nastával čas na něco mnohem horšího.

****

„Ještě ne!" zasyčel muž ukrytý v křoví a pevně zadržel druhého skrčeného společníka vedle sebe. Ten po něm vrhl vražedný pohled a oči mu jiskřily vzteky.

„Zbláznil ses? To chceš, aby ji dřív zabil?" odsekl v odpověď a znovu zamířil, tak aby měl muže na mušce.

„Ne! Nejdřív potřebujeme vědět, kde je to dítě!"

„Ale dřív..."

„Počkáme! Pak si můžeš zastřílet!"

Muži v křoví zmlkli. Mezi nimi se rozhostilo napjaté ticho. Byli jako lovci, kteří čekají na vhodnou příležitost. Museli být trpěliví, aby dostali to, co chtěli.

****

Liliana po něm hodila vražedným pohledem, když vyhrkla: „Nemůžete mě tu přece nechat! Prosím, nejsem váš nepřítel."

Pokusila se na něj zkusit své kouzlo, ale muž se jí jen vysmál. Už ho nezajímala jako žena. Nebyla pro něj důležitá, protože se stala nástrojem jeho pomsty. Dávno se rozhodl, co s ní udělá a ona nemohla udělat naprosto nic, aby mu v tom zabránila. Naopak se bavil tím, jak se snažila i přesto, že její snaha byla naprosto marná. Chtěl, aby ho prosila, protože jí to pak mohl hodit do obličeje. Nikdy neměl v plánu se jí nechat ovlivnit. Už dávno se rozhodl.

„Nepotřebuju oběť od ženy, která spí se špinavými Skoty. Váš manžel bude mít na vybranou. Buď zachrání vás nebo vaši dceru," pronesl vzápětí nevzrušeně, jako kdyby mluvil o počasí.

Jeho slova se do ní zabodla jako nůž a z úst jí vyšel výkřik plný zoufalství. Její srdce tlouklo jako splašené. Rty se pohybovaly v zoufalém výkřiku. Tohle přece žádná lidská bytost nemůže udělat. Rozdělit matku a dítě. Rosemarie nikdy nikomu nic neudělala. Nezasloužila si, aby ji někdo využíval ke své pomstě.

Kdyby jen stála v tuto chvíli vedle něj, vyškrábala by mu oči a vyrvala srdce z těla. Udělala by vše pro záchranu svého dítěte. Jenže ona neměla vůbec nic. Nic, čím by ochránila malou holčičku, kterou nosila ve svém srdci. Stála v děsivé jámě a byla úplně bezmocná. Z očí jí vytryskly slzy bezmoci.

Muž ji shora škodolibě pozoroval a bavil se jejím zoufalstvím. Pak však najednou zmizel z jejího zorného pole. Jakmile si toho Liliana všimla, zmocnila se jí ještě větší hrůza. Dokud tam stál, stále v ní planula aspoň malá naděje, že se vzpamatuje. Jenže, když odejde, jak zachrání své nevinné robátko?

„To nemůžete udělat! Nesmíte odejít! Vraťte se," zaječela hlasem naplněným trýznivým zoufalstvím.

Vzápětí se však lord znovu objevil nad dírou a ona okamžitě utichla, protože v náručí svíral Rosemarie! V ženě v první chvíli převládla úleva a nepopsatelná radost. Po dnech doufání konečně viděla svou dcerku, která se zdála živá a zdravá. Ten pohled ji málem složil. Celým tělem jí proudila úleva. Nic se jí nestalo. Děkuju, Bože, pomodlila se vděčně. Oči se jí zaplnily slzami při pohledu na dítě lásky.

„Rosemarie! Mé dítě!" zašeptala a zvedla ruce v náznaku obejmutí. Ten pocit, že jestli ji okamžitě nebude držet v náručí, umře, byl neuvěřitelně intenzivní.

„Dejte mi ji! Jsem její matka. Nemůžete mě od ní odloučit," vyjekla se zoufalstvím v hlase, aby na něj zkusila zapůsobit rodičovskou láskou. Jenže on byl jako z kamene. Jen se jí vysmíval, jak tam držel její dceru. Věděl, že jí tím ještě víc raní.

V tu chvíli, kdy si uvědomila, že výsměchu nebude konec, se v ní něco zlomilo. Nemohla ho nechat odejít se svou dcerou. Už ne. Podruhé jí ji nesmí odnést. Musí za ni bojovat. Proto nedbala na bolest v noze a vrhla se na stěnu jámy. Hodlala se dostat jakýmkoliv způsobem nahoru a vyrvat mu ji z jeho chladného náručí. Holýma rukama se snažila zachytit hlíny a vylézt nahoru, ale výsledek byl stále stejný. Vždy dopadla zpět na dno s trojnásobně větší bolestí nohy.

„Váš manžel rozhodne o osudu své rodiny, lady Liliano. Vše bude záležet jen a jen na něm. Jedno je však jisté. Svou dceru už nikdy neuvidíte, proto se s ní rozlučte," odvětil chladně, když sledoval její marné pokusy se vyšplhat nahoru.

Po těch slovech se Lilianě ze rtů vydral nelidský zvuk plný trýzně a utrpení. Padla na kolena a po tváři se jí koulely slzy.

„To nemůžete. Nemůžete," šeptala pořád dokola jako kolovrátek. Klečela v půdě a nechávala celým svým tělem prostupovat příval ledového strachu.

Pak však pronikl jejím zoufalstvím paprsek naděje. Slabý závan na záchranu toho nejdůležitějšího v jejím životě. Bylo to zoufalé jednání a její poslední možnost. Jenže dcera pro ni byla vzácnější než její život. Byla jejím vším.

„Počkejte!" vyhrkla, když ho viděla i s dcerou odcházet. Nejspíš se dostatečně nabažil svým vítězstvím a hodlal s tím skoncovat.

Na okamžik se zastavil a pohlédl na ni nevzrušeným výrazem. Musela se nadechnout, aby mohla vůbec učinit slova, která chtěla pronést.

„Vraťte Rosemarie jejímu otci. Ať jsem to já, koho nestihne zachránit. Jen, prosím, neubližujte mé dceři," vydechla s těžkým srdcem.

Musela obětovat svoji naději na záchranu, aby měla vůbec šanci její drobná holčička. Muž na ni překvapeně upřel zrak. Zdálo se, že ho šokovala. Něco takového nečekal. Nejspíš muž tak chladný jako on nedokázal pochopit, jak by se někdo mohl obětovat pro jiné.

Chvíli na ni jen zíral, než zavrtěl hlavou a pronesl: „O tom, ať rozhodne váš muž. Bude to jeho zodpovědnost."

Načež se od ní chladně odvrátil a pronesl ke svým mužům: „Zakryjte to."

„Nééé!" zaječela, když ustoupil i s její dcerou, „Vraťte mi ji! Nesmíte mi ji vzít! Nic jsem vám neudělala! Vraťte se!"

Křičela až do ochraptění, zatímco se na ni snášela tma tmoucí.

****

„Pořád chceš čekat?" ozval se muž v křoví a ruka se mu třásla napětím, když sledovali, jak cizinci rychle zadělávají jámu.

Druhý muž se otřásl hrůzou, když si uvědomil, co měl ten padouch očividně v plánu. Chtěl mu dát na vybranou a on by si musel vybrat jednu z nich. Na okamžik zadržel dech. Zmocnila se ho zuřivost. Ten parchant! Za tohle zaplatí. Jeho smrt si užije! Bude trpět, jako nechal trpět jeho a Lilianu. Ještě bude prosit o smilování.

Kdyby se tak nevyznal v lese, nenašel by je včas. Nevšiml by si stop ani úhybného manévru a ztratil by je. Minul by je a nezjistil, kdo to udělal ani proč.

„Už je ten čas!" pronesl chladně a v hlase mu vibroval hrozivý vztek. Nikdo nebude ohrožovat jeho rodinu! Nikdo.

Načež vytáhl z pochvy meč a pronesl k Malcolmovi za nimi: „Jdeme na to. Dostaň se jim do zad. Nesmí uniknout."

Pak se otočil na Iana a pronesl: „Ty se postarej o mou dceru."

Oba jeho poddaní přikývli a v očích se jim zaleskl příslib pomsty. Nikdo nebude beztrestně ohrožovat ženu a dítě. Oni se už postarají, aby za to draze zaplatil. Pistole zmizeli a nahradili je meče. Mocné zbraně, které rozhodnou o životě a smrti.

****

Ohromeně padla na dno a slzy se jí koulely po tvářích, Ohromeně sledovala, jak muži položili dřevěný čtverec a tím ji uzavřeli do úplné tmy. Zmocnila se jí hrůza. On ji tu nechá. Tady ji její manžel nikdy nenajde. Slyšela šustění a uvědomila si, že se to snaží zakrýt.

„Prosím! Nenechávejte mě tu! Prosím!" zařvala bez sebe hrůzou v naprosté tmě. Bolest v noze zesílila a ona se zoufale opřela.

Tohle musí být jen zlý sen. Určitě se jí to jen zdá. Jakmile se probudí bude se s Rosemarie a Fergusem doma pošťuchovat. Bude se na něj sice zlobit, ale všichni budou v bezpečí.

Slzy se jí tlačily do očí a pomalu, jako kdyby chtěly ukázat její situaci, dopadaly do hlíny a zanechávaly tam tak svůj naprosto jasný otisk. V hrudi se jí rozrostlo zoufalství. Do této chvíle měla stále jakousi naději. Jenže ta posledním zvukem odchodu mužů padla. Neměla, jak se odtud dostat, byla tam uvězněná.

Tady ji nikdo nenajde. Umře tu! Nejhorší však byla myšlenka na Rosemarie. Musí se z toho dostat. Fergus jí musí dát přednost před ní. Prostě musí! I když ji tím odsoudí k...

Těžce polkla. V té tmě nebylo těžké pochopit, že nemá jedinou naději.

Přesto zvedla obličej vzhůru a zaječela ze všech sil: „Jsem tady! Prosím, najděte mě!"

Byl to poslední marný pokus, který však učinit musela. Poslední naděje, že někdo její křik uslyší a pomůže jí. Jinak ji najdou až...

Z hrdla se jí vydral vzlyk, když rozčíleně se pokoušela nějak dostat nahoru. Opřela se do hlíny a snažila se zachytit, tak aby se posunula vzhůru. Ovšem po natáhnutí ji čekal pád na zem a bolest v nohy ji udeřila tak silně, až omdlela. Bránila se tomu, jenže nemohla. Upadla do nevědomí a její poslední myšlenka, byla, že musí šetřit kyslík.

****

Fergus klidně vystoupil ze svého úkrytu, který byl uprostřed shluku keřů. Muži, kteří ho uviděli, jen ohromeně vyvalili oči, když sledovali vyjít z křoví hromotluka s nádherným až nebezpečně vypadajícím mečem.

Rázem ustal jakýkoliv pohyb a napětí by se dalo krájet, když nově příchozí zvolal: „Znovu se potkáváme, pane, a stále mám chuť vás zabít. Čím to jen bude?"

Lord Lucas sebou trhl a nevěřícně vykulil oči na Skota, který se k němu naprosto sebevědomým krokem blížil. To nemohla být pravda! Ne, tak dokonale to vymyslel. On tu nemohl být! Měl tápat ve vesnici a ne tu stát před ním. Vždyť ho dokonale zmátl. Měl jít falešným směrem.

„Co tu chcete? Nevím, co ode mě chcete," odvětil chladně a doufal, že si jich všiml náhodou nyní a ne předtím, když jeho ženu shodil do jámy. Ještě třeba není nic ztraceno.

Skot se na něj vražedně usmál, když se znovu ležérně přiblížil a jedním ladným pohybem vytáhl meč z pouzdra. Ten zazářil na slunci a dal tak znamení k boji či obraně. Už nebylo pochyb, že tohle není přátelské setkání.

Lucasovi muži se vrhli dopředu s bojovým výkřikem, aby svého pána ochránili. Ovšem než mohli splnit svou povinnost, objevilo se před nimi další překvapení. Muž nebyl totiž sám. Jako stín se z lesa vynořil další bojovník s ďábelským úsměvem a stejně ostrou zbraní v jisté ruce.

„Hola hola, pánové, kdopak mi to tu rozzlobil lairda? Někdo bude asi bit," zvolal vesele Ian, když na ně zamrkal.

Jeho příkladu následoval Malcolm, který se vzápětí objevil za zády překvapených mužů.

„Vypadá to, že někdo je na špatné půdě. Tohle je Skotsko a ne Anglie," zvolal rozhodně a lehce držel ruku na meči, který měl stále zastrčený za opaskem. Zdálo se, že tedy není připraven na boj, ale ti, co ho znali lépe, věděli, že tento postoj je vražedný.

Lord Lucas rozčíleně obhlédl situaci. Takhle si to rozhodně nepředstavoval. Mělo to být úplně jinak a rozhodně ten zatracený Skot tu neměl vůbec být. Zuřil, když v tom se mu na tváři rozhostil úsměv.

„To si, Skote, opravdu myslíš, že mě porazíš se dvěma muži? Mí věrní tebe i tvé druhy lehce porazí. Když už neuvidíš ztrátu své dcery ani manželky, budu tě muset zabít. Změna plánu. Za zničení mé pověsti ovšem zaplatíš," poznamenal chladně.

Když už tak už. Změna plánu. Rozhlédl se okolo a sám vytáhl meč. Nehodlal se jen tak vzdát.

„Zabte je!" křikl na své muže nevzrušeně a zuby se mu blýskly ve zlomyslném úsměvu.

Měl třikrát víc mužů než ten zatracený laird. Nemají nejmenší šanci, uklidnil se v duchu, když se sám se zbraní v ruce vrhl na muže, kterého ze srdce nenáviděl.

Mezi vůdci se rozhořel zuřivý boj. Meče o sebe třeskly a rázem bylo jasné, že síly jsou vyrovnány. Ač se to nezdálo, lord Lucas se zbraní uměl zacházet víc než obstojně.

„Zabiju tě, Skote, a budeš umírat bolestivou smrtí, abys zaplatil za každý kousek mého zničeného života," prohodil pobaveně, když se otočil a v otočce se po něm rozmáchl.

Ovšem druhý muž to čekal a lehce se tomu vyhnul. Nehodlal se nechat zabít Angličanem. Nikdy! To by se musel hanbou propadnout! Hodlal ho srazit na kolena a rozdrtit na prach. S novou vervou odrážel jednu ránu za druhou. Ten zmetek ještě pozná sílu hněvu lairda. Zaplatí za vše, co mu provedl. Ještě bude prosit, aby ho nezabíjel.

„A nejlepší na tom bude, že se přece jenom dočkám odplaty!" prohodil znenadání Angličan a následoval třesk za třeskem.

Zbraně po sobě šly jako vrazi. Nebylo mezi nimi místo na oddych. Oba byli skvělí bojovníci a tím se souboj dostával na novou úroveň. Ani jeden z nich se nehodlal vzdát, a to bylo poznat na každém jejich kroku. Jejich jediná touha byla porazit toho druhého. S ničím menším se nesmíří.

„Co tím myslíš? Lehce tě porazím, a to bude tvůj konec," odsekl druhý muž a mrštně se mu uhýbal.

Zatím nezaútočil. Hodlal to udělat, až tehdy, kdy to bude druhý bojovník nejméně čekat. Přece jenom to byl dost schopný šermíř, čímž se situace prodlužovala. Musel být chytřejší a mrštnější, aby ho dostal na lopatky. Nikdy nečekal, že by Angličan uměl aspoň trochu dobře s mečem. Nuže, spletl se, ale i tak nemá šanci nad ním vyhrát. To nikdy.

„Protože než spolu dobojujeme, dojde vaší ženě kyslík a umře. Zvítězím!"

Lilianin manžel se ohromeně zarazil, když do jeho vědomí slova plná jedu našla svou cestu. Jeho mysl nevěřícně odporovala, ale soustředění bylo pryč. Na okamžik přestal vnímat soupeře před sebou. To přece nemohla být pravda, pomyslel si, když vrhl rychlý pohled k jámě a sprostě zaklel.

Ta chvíle, kdy nevnímal Angličana před sebou, byla jeho největší chyba. Druhý muž nezaváhal, nedal mu oddych, ale naopak využil své výhody. Udělal výpad, který mířil sebejistě lairdovi na srdce. Jeho bídná ruka byla odhodlaná se trefit a tím vyhrát svou pomstu.

Za jiných okolností by Skot ránu odrazil ještě v letu, ale chvíle váhání mu to znemožnila. Všiml si až pozdě jeho podlosti a stačil pouze zbraň odvrátit od srdce, ale i přesto mu meč zajel do ruky. Zaklel bolestí, když se zbraň zabořila do kůže a krev po něm stékala na zem.

„Ty parchante! Zabiju tě!" zařval a posilněný bolestí se na něj vrhl s novou zuřivostí.

Tentokrát už se jen nebránil, naopak útočil s rychlostí šelmy. Musel se stát stejně podlým jako nepřítel, aby ho porazil jeho vlastními zbraněmi. Představa, že se je jeho žena v ohrožení, mu dodalo nových sil. 

Snažil se muže zahnat do kouta, přičemž křikl na své muže: „Dostaňte lady Lilianu ven! Hned!"

****