Další kapitola je konečně na světě a snad si ji užijete. Bude plná napětí a odhalí nám nějaké to tajemství. Tak si ji užijte a snad se bude líbit.

„Napijte se. Bude vám lépe," zamumlal Brian ke své paní, když seděli v místní hospodě.

Lupiči se celou dobu nervózně ošívali, protože mezi tolika lidmi hrozilo nebezpečí, že je někdo pozná. Ovšem když jim mladík připomenul, že dovnitř chodit nemuseli, ihned se vzchopili. Oni prý musí hlídat lady.

Liliana upíjela vodu a nevšímala si nikoho kolem sebe. Byla uvězněna ve vlastních myšlenkách. Slzy jí dávno došly, ale místo nich nastoupila jakási otupělost. Všechno kolem se jí zdálo být v mlze. Bylo jí jedno, že byla v hospodě, kde by jako slušná dáma bez svého manžela neměla být. I přesto, že jí dali na hlavu klobouk a přes šaty kabát, bylo jasné, že nikdo nevěřil, že by byla muž.

Najednou se před ní objevil korbel piva. To ji tak překvapilo, že zvedla zrak a setkala se s Brianovým pohledem.

„Napijte se, lady. Pomůže to," pronesl klidně a ona na něj chvíli jen hleděla. Pivo jí mělo pomoci? Najít snad její dceru?

„Nechceš mě snad opít, Briane?" otázala se tiše, ale přece jenom se jí přes tvář mihl náznak úsměvu při té představě.

Muž, který ji celou cestu doprovázel, se na ni zakřenil a dodal spiklenecky: „Za jiných okolností bych si něco takového nedovolil ale nyní? Právě na to nastává ta správná chvíle. V dobrém moku naleznete zapomnění, má paní."

Jeho upřímnost ji pobavila. Věděla, že hrůza mladého Skota z jejího manžela je opravdová. Nikdy neudělal nic, co by ho rozzlobilo a ona věděla, že díky ní se dostane do největšího maléru, ve kterém kdy byl. Fergus bude zuřit, že s ní jel. Přesto se jí zdálo, jako kdyby na této cestě mladík vyspěl. Když nebyl ve stínu zkušenějších mužů, zdál se mnohem rozhodnější a sebevědomější. Opatrně položila prsty na plný korbel a pousmála se.

„Opíjet svou paní, že se nestydíš!" prohodila škádlivě a pak si trochu usrkla.

Nebylo by na škodu chvíli necítit bolest ze ztráty dcery. Chtěla otupit smysly a zapomenout. Prostě na nic myslet. Nemyslet na to, jak naprosto pohořela a ztratila naději na nalezení dcery.

„A kde budeme hledat nyní?" otázal se Brian jejich společníků, zatímco Liliana se zamyšleně dívala do piva, jako kdyby v něm mohla nalézt odpovědi.

„Měli bychom se poptat v okolí. Někdo musel vidět, jestli tu znenadání nebylo dítě, které nikdy předtím neviděli," pronesl moudře velitel lupičů a podezřívavě si prohlédl nově příchozí. Očividně se všichni zlodějové báli, že by je někdo mohl poznat.

„Mají pravdu. Nevzdával bych to. To, že o tom nic neví její matka, neznamená, že ani nikdo jiný. Počítali jsme s rodinou, ale je víc možností. Dokud to tu neprohledáme opravdu důkladně, zůstaneme zde," odvětil Brian rozhodně a oči mu zajiskřily rozhodností.

„To bude peněz."

„A šperků."

Zaradovali se dva lupiči upřímně, když prohlédli bystrýma očima zákazníky hospody. To, co viděli, se jim opravdu zamlouvalo. Někdo bohatý se určitě najde.

Dlouho jim však nadšení nevydrželo. Stačil jeden smutný pohled Liliany jejich veliteli a ten rázem ztratil stejně nadšený výraz jako jeho dva muži a zamračil se.

Udeřil ty dva nadšence a odsekl: „Nejsme tu kvůli kradení, pitomci. Lady potřebuje pomoc! Rozumíme si?"

„A ani trošičku, veliteli?" pokusil se jeden z jeho mužů dostat přece jenom povolení, ale to už na něj velitel namířil pistoli. Ten, který promluvil zmlkl, jako když utkne. Vzápětí se však uvolnil.

„Vždyť není nabitá," frajeřil, ale Brian se na něj zazubil a svěřil mu dobře střežené tajemství: „Nebyla, ale řekl jsem si, že nyní potřebujeme mít opravdové zbraně, tak jsem velitelovi dal pár nábojů."

Liliana se se smíchem znovu napila, když zločinec zbledl a zahuhlal, že jen myslel na jejich dobro a pak už jen vrhal nasupené pohledy po svých druzích. Žena se nenápadně rozhlížela z pod klobouku po lokálu. Bylo tam hodně lidí. Tady její dítě být nemohlo. V takovém prostředí...

Pozorovala muže, kteří tam byli. Jako kdyby jí mohl pomoci nějaký náznak. Bloumala a doufala.

„Musíme nenápadně zjistit kde, kdo bydlí a co se o něm ví," promluvil Brian rozhodně.

Lokál byl plný dýmu a rozverných mužů. Pro jistotu si ještě víc vrazila klobouk do čela, ale nepřestala si všímat hostů. Nečekala, že u nějakého stolu uvidí svou dceru, ale přesto při každém pohledu do určité části, nedokázala potlačit zklamání.

„A jak to chceš udělat nenápadně, ty hlavo! Začne jim to být divný."

„A co když nás někdo pozná? Uvědomuješ si, usmrkanče, že by nás mohli klidně pověsit?" ozval se velitel rozhodně a dívka po nich mrkla pohledem. Takže si nemohla nevšimnout, jak si všichni instinktivně dali ruku na krk, aby se ujistili, že jsou v bezpečí.

„Když se trochu upravíte a umyjete, budete vypadat úplně jinak," zapojila se do debaty jen tak mimochodem.

Po jejích slovech nastal mezi muži povyk. Začali hlasitě protestovat a vůbec se jim nelíbilo její strašné řešení. Všichni se zhrozeně odmítali jen přiblížit k vodě a umýt se. Vždyť by si mohli uhnat nějakou nemoc! Jeden přes druhého házeli důvod za důvodem, proč by to nemělo jít.

Liliana se rozesmála společně s Brianem při jejich hrůze nad jejím nápadem. Ještě stále jí na rtech hrál úsměv, když se zadívala ke dveřím a rázem se zarazila. Dveře do lokálu se otevřely jako už tolikrát za tu dobu, co zde seděli. Přesto to bylo něco jiného. Přestala vnímat hluk svých průvodců, jejich smích a nápady upadly do zadní části její mysli. Jen zpod klobouku hleděla na muže, který vstoupil dovnitř. V první chvíli ji na něj upozornil jen pocit, že je něco špatně. Nebylo to nic konkrétního. Na vcházející postavu tudíž hleděla mnohem bystřeji než na ostatní.

Prohlížela si ho, ale skrz dým v hospodě z něj moc neviděla. Měl na sobě dlouhý kabát a klobouk, který mu spadal do obličeje, a tak mu do něj nemohla nahlídnout, aby pochopila, proč byla jeho postavou tak přitahována.

Muž klidným krokem pokračoval k hostinskému. Jeho chůze naznačovala, že si je hodně jistý a rozhodně se jen tak něčeho nezalekne. Choval se jako pán. Když se na okamžik zastavil a dal se do řeči s nerudným hostinským, který v rukou držel dvě piva a cvrndal je na zem, stále ho pozorovala. Nechápala, proč si ho všímá víc než ostatních. Jen prostě musela. Nedokázala od něj odtrhnout zrak.

„Má paní? Lady?" uslyšela vedle sebe Brianův naléhavý hlas a tím byla tvrdě probrána z transu. Pouto bylo přetrženo a ona se s povzdechem otočila ke svým společníkům.

Věnovala jim úsměv a nevinně prohodila: „O čem byla řeč?"

Za jiných okolností by se byli zloději schopní pohádat proto, že je někdo neposlouchá, ale při pohledu na smutné oči dámy, které pomáhali, se nikdo neodvážil.

„Kde se usídlíme, lady. My sami bychom klidně přespali v nedalekém lese, ale to není vhodné pro dámu vašeho postavení. Takže několik by mělo zůstat zde a strážit vás, zatímco ostatní přespí venku," promluvil vůdce bandy lupičů.

Dívka mu věnovala milý úsměv, když konstatovala: „Se mnou si nemusíte dělat starosti. Do této doby jsem spala tam, kde vy. Nepotřebuju zbytečné pohodlí."

Pak jí zajiskřily oči zoufalou rozhodností, když dodala: „Jen musím najít svou dceru."

Muži zakývali na souhlas a spokojeně se usmáli. Tohle byla slova hodné ženy, kterou doprovázeli. Jiné dámy by nutně potřebovaly teplou postel, ale lady Lilianu to nezajímalo. Jediné, co chtěla, bylo držet svou dceru znovu v náručí. Klidně do té doby bude spát na holé zemi, když to nějak pomůže, ji najít.

Oči se jí zamžily smutkem. Každá drobnost jí dávala najevo, že stále nedokázala své dítě najít, a to ji pokaždé zabolelo. Proto uhnula pohledem, když si všimla, že po ní ti muži vrhli obdivný pohled a raději se opět napila z korbelu piva. Uzavřela se do svých chmurných myšlenek. Myšlenek na svou vlastní neschopnost. Nevnímala tak konverzaci kolem sebe ani nic jiného. Proto si uvědomila změnu atmosféry až po delší době než ostatní.

„A sakra! Průser!" vyrušilo ji ze smutných představ zaklení velitele lupičů.

Překvapeně zvedla zrak a nechápavě sledovala, jak zločinci rychle vstávali ze židlí. Vypadali, jako kdyby viděli ducha! Všichni do jednoho byli na smrt bledí.

„Co se to sakra děje?" vyhrkl Brian nahněvaně a měřil si je rozzlobeným pohledem.

Co to dělají pitomci? Vždyť na ně jen upozorní. Musí být nenápadní, zuřil v duchu. Dlouho však tápat nemusel, protože vzápětí než někdo z nich mohl promluvit, se celým sálem rozlehlo zařvání, až se skleničky na stole zakývaly.

„To jsou ti zločinci. Ti neznabohové, co nás okrádali poslední měsíce!"

Muž, který se tak hlasitě ozval, se rozhodně rozhlédl po hospodě. Načež zvedl do výšky pergamen, který musel někde strhnout a v tu chvíli žena pochopila, proč muži vypadali tak bledě. Oni na tom byli nakresleni! Byli to jejich podobizny.

Liliana sledovala gentlemana, který to křičel celý rudý od vzteku a rozčíleně na ně ukazoval prstem. Na jejich stůl se tak upřela všechna pozornost, protože nebylo pochyb, na koho ukazoval. V hospodě se rozlehlo děsivé ticho. Pryč byl smích a nadávky.

„Vypadá to, že máme problém," konstatovala suše, když Brian s povzdechem vytáhl meč.

Zločinci na něj překvapeně pohlédli a vůdce poznamenal: „My se o to postaráme. Sejdeme se u těch stromů."

Brian přikývl, jako že rozumí, ale ještě dodal k jejich doprovodu: „Ale nejdřív vám trochu pomůžu. Vy jste pomohli nám a já nezapomínám, když kvůli mně někdo riskuje život."

V ten moment, kdy si s velitelem pohlédli do očí, byly jejich výrazy poznamenaný vzájemnou úctou. Lupiči pochopili, že Brian je jen tak v nouzi nenechá, jako on věděl, že jí i jemu pomůžou, co budou moc. Nyní už nebyli nepřátelé, ale něco víc.

Navíc nebyl čas, protože muži sedící v hospodě se rozhodli vzít spravedlnost do vlastních rukou. Jsou tu přece lupiči? Tak hrr na ně! Vyskákali na nohy a se zbraněmi se na ně vrhli. Hodlali dostat ty zplozence pekla a učinit tak spravedlnosti za dost.

Mladík si přehodil meč z ruky do ruky a ostře jí nařídil: „Držte se za mnou, má paní."

Lady ani nic jiného neměla v úmyslu. Když hleděla na muže v hospodě, kteří se na ně hnali, rozhodně neměla zájem se nechat zmrzačit. Luk s šípy stejně nechali venku, navíc by ji k nim ani Brian nepustil, takže neměla žádnou pořádnou zbraň, se kterou by uměla. Proto se jí bezpečí za mladíkovými zády zdálo více než lákavé.

Postupovala opatrně za ním, a když překračovala hekající muže, snažila se, aby se jich ani nedotkla. Brian se oháněl mečem naprosto lehce a byl pro protivníky dost těžkým soupeřem. Proto se muži víc hnali na známé zločince, kteří se pokoušeli dostat ke dveřím. Ti stejně byli jejich hlavním cílem.

Vykukovala mladému ochránci pod ramenem a sledovala boj, při kterém řinčely a narážely do sebe nejrůznější zbraně. Dokonce od nich i občas odlétaly jiskry při prudké ráně.

„Říkala jsem, že se měli umýt," prohodila vzápětí, když ji musel strhnout za sebe a omráčit útočníka, který se na ni zezadu vrhl.

„Bože," uslyšela v odpověď jenom jeho zamumlání a na okamžik se jí mihl na tváři úsměv.

Ten však vzal za své, když si znovu všimla neznámého, kterého předtím sledovala. Stál na prvním schodu a očividně mu bylo fuk, jestli se tu zabijí. Opilecká rvačka byla nejspíš pod jeho úroveň. Jenže v tu chvíli pro ni bylo důležité něco úplně jiného. Konečně totiž uviděla jeho obličej, který přestal zakrývat klobouk. Obličej, který ji naprosto šokoval a ona na něj zůstala hledět vytřeštěnýma očima.

Jako kdyby do ní uhodil blesk. Ostře se nadechla a šokovaně zamrkala. Muž ji nemohl ani vidět ani slyšet, proto se jí vzdaloval, zatímco ona byla v šoku. To není možné! Co tu dělal? Vždyť byl zapřísáhlý Angličan.

Sledovala ho omámeným pohledem, dokud jí nezmizel z očí. To nemůže být náhoda! Muž, kterého si myslela, že už nikdy neuvidí, je na místě, kde hledá svou dceru! Tolik náhod najednou! Nemůže ho nechat odejít bez vysvětlení! Nemůže!

Skoro nechápavě se nechala Brianem zatlačit do rohu. Stále měla v očích šokovaný výraz. Nesmí ho nechat zmizet! Potřebuje slyšet odpovědi!

Dál už nečekala, uvolnila se svému ochránci, a když po ní vrhl rozzlobeným pohledem, zasyčela: „Je tu muž, kterého znám. Je z Anglie! To nemůže být náhoda. Musím se k němu dostat. Hned! Než zmizí!"

Mladík se po jejích slovech překvapeně zapotácel a jen stěží odrazil dalšího muže, který se na něj vrhl. Na poslední chvíli se uhnul ráně a tvrdě udeřil do nepřítelova meče, až mu vyletěl z rukou. Ten na něj nevěřícně zazíral, než se dal na zběsilý útěk. Zase tak moc o výhru nestál, aby se na něj vrhl beze zbraně. Brian odbyl dalšího a vážně se na ni zadíval.

„Máte pocit, že má prsty v únosu vaší dcery?" otázal se tvrdě a upřeně se jí zahleděl do očí.

Její odpověď byla životně důležitá. Měla dát jejich snažení nový směr nebo zanechat ten starý.

„Něco uvnitř mě si je jisté, že tu není náhodou. Myslím, že ví, kde je moje dcera!" dodala rozhodně po chvíli přemýšlení.

Nemohla ho nechat ujít bez odpovědí. Věřila, že je to zázrak, na který tak dlouho čekala. Mladík kývl a rozhlédl se po jejich doprovodu, ale zločinci se nějakým zázrakem dostali ven a vzali s sebou i půlku osazenstva hospody. Sakra! Potřebují jejich pomoc.

„Jestli budeme čekat zmizí a nic se nedozvíme," vydechla za ním stejnou obavu, která mu svírala hruď.

Musel se rozhodnout nyní a sám. Buď půjdou najít zločince nebo vejdou do nebezpečí sami. Ani jedno se nezdálo jako nejlepší možnost. Jenže na rozhodnutí neměli hodiny, ale pouze minuty.

Naposledy sekl po dalším opilci, který ještě neměl dost boje a pak prohodil dost hlasitě, aby ho slyšel zbytek nepřátel.

„Proč jsme se vlastně začali prát?" otázal se hlasem, který byl naplněn nechápavostí, se kterou vrhl i pohled po vlastní zbrani. Když viděla ten výraz, měla, co dělat, aby se nerozesmála.

Muži se zarazili a podívali se na sebe. Jeden se povážlivě naklonil na stranu, když poznamenal: „No...ti zločinci!"

„Zločinci? Jací zločinci?" hrál naprosto nechápavého, dokonce odhodil meč, jako by se o něj popálil.

„No, přece ti, co se hledají," vyhrkl nápomocně jeden ze zůstávajících a zašklebil se. Na tváři se mu rozehrál výraz, který říkal, co jen to je za blbce.

„A vy ste za ně bojoval!" vykřikl další škodolibě. Nejspíš byl rád, že mu mohl sdělit tuto novinku.

Brian nasadil zoufalý pohled a zvedl oči ke stropu.

„Ach, já bojoval za zločince? No to snad ne! Taková ostuda. Musím se před vámi hanbit! Já myslel, že je to běžné bojovat jen tak proti sobě. Že to patří k utužování dobrých vztahů. Můžete mi odpustit, pánové?" dělal ze sebe dál hlupáka, až si žena byla jistá, že na tohle přeci nemůžou skočit.

Vůbec nezněl jako blbec. Nemohli přece něčemu tak chatrnému věřit. Vždyť s nimi celou dobu bojoval a navíc oba seděli se zločinci. Všichni je tam viděli! Na to jen tak nezapomenou.

Omyl! Očividně si neuvědomili, že Brian a ona přišli do hospody s hledanými zloději, protože odložili zbraně. Nejspíš si řekli, že přece jenom není tak nebezpečný, když nevěděl, za koho to bojoval. Rázem zmizela dusná atmosféra.

„Chlape! Ty jsi ale vůl!" vykřikl jeden a ostatní se k němu se smíchem přidali a rázem popadli korbely, aby jeho blbost zapili.

„Sami jsou hlupáci," zamumlala, když nechápavě vrtěla hlavou nad tím obrázkem.

Zase se chovali, jako kdyby se nic nestalo. Klidně hráli karty, popíjeli a hlasitě se smáli. Muž před ní jí však neodpověděl a tahal ji pryč dřív, než si někdo uvědomí svou chybu. Jejich jediný štěstí nejspíš bylo, že v hospodě zůstali ti opilejší než střízlivější. Nehodlali však tuto výhru jen tak zahodit.

Když doběhli ke schodům, zarazili se ve svém spěchu při pohledu na schovávajícího hostinského. Ten vylezl ze své skrýše a na svou obranu pronesl: „Nenechám se zranit, když už mi ničí majetek!"

„Nikomu to neřekneme," zašveholila dívka a věnovala mu sladký úsměv. Starší muž překvapeně zamrkal.

„Potřebujeme vědět, jaký pokoj si vzal váš poslední zákazník," dodala jemně a zamrkala na něj řasami.

„Ehm... nevím, jestli bych měl..." začal koktat, ale ona si z toho nic nedělala. Jen mu položila ruku na předloktí a zatvářila se smutně.

„Nikomu to neprozradíme. Nějak si nás náš přítel v tom hluku nevšiml."

Hostinský dlouho nedokázal odolávat ženinu úsměvu a za Brianova mračení jim prozradil číslo osudného pokoje. Trvalo to jen pár minut. S posledním úsměvem se s ním rozloučili. Načež se rychle dostali do horního patra, kde byli místnosti na spaní. Každým krokem, kterým se blížili, dívce srdce bušilo jako splašené. Ať už bylo její nejasné podezření pravdivé nebo ne, musela to vědět.

„Vy, počkáte tady! Jdu tam první," zarazil ji její ochránce, když se vrhla ke správným dveřím.

Lehce ji zadržel a zadíval se jí přímo do očí.

Chtěla se s ním hádat, měla toho tolik na jazyku, když muž tiše pronesl: „Nevíme, co na nás za těmi dveřmi čeká. Nechci, abyste se objevila uprostřed nebezpečí. Půjdu první, a když uslyšíte cokoliv podobného boji, utečete pryč. Je to jasné, má paní?"

Liliana se mu hluboce zadívala do očí a poté přikývla. Měl pravdu, vůbec nevěděli, do čeho jdou. Když se však obrátil, aby šel, zadržela ho.

Pohlédli si do očí a teprve poté zašeptala: „Dávej na sebe pozor, Briane!"

Mladík se pousmál a kývl. Načež jeho výraz ochladl. V ruce sevřel meč a vydal se ke dveřím. Liliana za ním se strachem hleděla. Když vzápětí prudce vtrhl do pokoje a zmizel v něm, zadržela dech. Nyní se rozhodne, zda její tušení bylo pravdivé nebo ne.

Stála u zdi, když uslyšela křik a rány vycházející z hostinského pokoje, kde Brian zmizel! Vyděšeně se zarazila uprostřed kroku! Byla zasažena hrůzou! Hluk bitky k ní doléhal z velké blízkosti. Museli ho přepadnout. Možná jich tam je víc. Děs se jí pevně držel a zarazil ji na místě. Pamatovala si Brianova slova. Měla by utéct, ale nedokázala zvednout nohy. Jako by byly připoutány na místě, a když už se dokázala pohnout, na okamžik se chtěla vrhnout mládenci na pomoc.

Ovšem než se vůbec mohla rozhodnout, co udělat, byla stržena na stranu a její křik byl ztlumen rukou v rukavici. Liliana zaječela a prudce se začala kolem sebe ohánět! Snažila se neznámému útočníkovi vytrhnout! Uniknout! Vymanit se! Bojovala jako lvice.

„Uklidni se! Nebo ti zlámu ruku," zasyčel jí hlas u ucha a zkroutil jí i přes protesty ruku dozadu, až vyjekla strachy. V ruce jí to bolestí doslova pulzovalo.

„Rozumíš? Jestli ano, tak kývni!"

Dívka se o to usilovněji bránila, ale bolest ji vzápětí přinutila udělat, co po ní chtěl. Strach, který ji ochromil od hlavy až k patě, se ještě zhoršil, když ji vtáhl do pokoje a ona na zemi v kaluži krve uviděla nehybného Briana. Zavřeštěla hrůzou, vymanila se padouchovi a padla vedle něj na zem.

„Vy vrazi! Zloduši, pitomci!" ječela, když pohladila mladíka po nehybné tváři.

Zmocnila se jí hrůza. Kolem něj bylo tolik krve. Rychle se snažila nahmatat, jestli žije. Jakmile uviděla, že se mu hrudník pravidelně zvedá, ulevilo se jí. Jenže ani tak neměl vyhráno, ztrácel pořád další krev. Musí ho někdo okamžitě ošetřit. Natrhla si sukni, aby mu to aspoň obvázala a zamezila tak vykrvácení.

„Ten, kdo vniká do cizích pokojů si nic jiného nezaslouží, lady Liliano," ozval se hlas, který už spousty měsíců neslyšela a už ani neměla. Hlas, který myslela, že je okouzlující, než se zamilovala do svého muže.

Po zádech jí při těch slovech přejel mráz, když zvedla zrak a setkala se s chladným pohledem lorda Lucase. Ten si ji chvíli zamyšleně prohlížel chladným pohledem. Jen kývl a už ji jeden z jeho mužů nešetrně i přes její protest vytáhl na nohy. Žena se vyškubla muži, co ji zvedl a hrdě se narovnala.

Věnovala Lucasovi odtažitý pohled a bez jediné emoce pronesla: „Do cizích pokojů, kde jsou únosci malých dětí!"

Muži se zablesklo v očích překvapením, ale pak se jen zachechtal.

„Jste bystrá. Ovšem já spíš čekal vašeho drahocenného manžela. Kdo by si pomyslel, že jste tak zdivočela, lady."

„Unesl jste mé dítě, vy padouchu! To jste si myslel, že budu čekat na zázrak?" vyhrkla nevěřícně, a když prohodil, že každá anglická lady by to udělala, věnovala mu povýšený pohled a odvětila: „Pak je dobře, že jsem skotská žena."

Její odpověď ho na okamžik překvapila. Něco takového nečekal. Ani si nemyslel, že by se mohla tak změnit. Už to nebyla neschopná dáma.

Chtěl ji srazit slovy na kolena a ublížit jí. Musela zaplatit stejně jako její muž. Než však mohl něco udělat, rozmyslel si to. Rozhodl se, že čas na mluvení skončil. Bylo třeba jednat. Proto jí místo slov ukázal malou dečku a jí se zmocnil neuvěřitelný vztek. V hlavě se jí rozbušilo jako na povel. Jen ona věděla, co to znamená. Nenávist jí vyšlehla z očí, když hleděla na věc, kterou měla u sebe Rosemarie, než byla unesena.

„Proč jste to udělal? Kde je má dcera? Kam jste ji schoval?" zaječela rozčíleně a bezhlavě se na něj vrhla.

Nemyslela, jen konala. Chtěla, aby trpěl! Aby zemřel v nekonečných bolestech. Pokusila se ho uhodit do břicha, ale muž se jí lehce vyhnul a pak jen mávnul na druhého, který ji tvrdě chytil a držel v drtivém sevření. Zasténala bezmocí a snažila se mu vytrhnout.

Lord Lucas si těžce povzdechnul, když na ni upřel chladný pohled.

„Takhle se dáma nechová, má drahá. Opravdu mě mrzí, co ti ten odporný barbar provedl, ale už se nemusíš bát, já ho dostanu!" pronesl nevzrušeně a natáhl se, aby ji pohladil po tváři, avšak dívka se po něm zuřivě ohnala zuby. Ucukl a zamračil se.

„Můj manžel vám nic neprovedl! Tak proč jste sakra unesl mou dceru? Proč?! Vždyť jste si mě ani nechtěl vzít!" zaječela zuřivě.

Když ji náhle tvrdě udeřil, až se jí málem otočila hlava, zasténala bolestí. Krev se rozstříkla po podlaze. Její ret byl roztržen stejně jako emoce v jejím srdci.

Spokojeně se na ni usmál, když prohodil: „Neprovedl? Váš manžel mě do slova a do písmene zničil. Pomluvil mě po celém Londýně. Nikdo se nechtěl se mnou zahazovat po jeho lžích. Upadl jsem ve společenskou nenávist. Došly mi peníze a žádná dceruška neměla dovoleno se mnou promluvit. Kvůli němu jsem musel začít shánět peníze jinak. Stát se tím, čím jsem celý život opovrhoval. Zničil mi život a já mu ho zničím též. Proto jsem se dvořil té hloupé huse Almě, abych dostal k sobě to mimino. Dál už ji nepotřebuji, protože laird už nikdy svou dceru neuvidí..."

„Je to i má dcera! Mé dítě! To nemůžete udělat," vyjekla dívka zoufale při pohledu na fanatický lesk v mužových očí. Chtěl se pomstít!

„Ani vás neuvidí, má drahá, když jste nemohla zůstat mimo. Využiju vás, aby ještě víc trpěl a pak ho zabiju, až to bude nejmíň čekat."

Lilianě přeběhl mráz po zádech, netušila, že Fergus něco takového udělal. Nikdy jí nic neřekl. Jenže nyní musela dostat sebe i svou dceru pryč.

Znovu se pokusila vykroutit ze sevření, ale když s mužem, jenž ji držel nehnula, zoufale dodala: „Nechte si mě a Rosemarie dostaňte domů. Prosím. Je to jen nevinné dítě!"

Muž se na ni zamyšleně zadíval a pohladil ji po tváři, až se otřásla odporem a měla, co dělat, aby neuhnula. Jenže nemohla. Potřebovala ho přesvědčit, aby pustil její dítě. Rosemarie se musí dostat do bezpečí.

„Nabízíte své tělo? Tak hluboko jste klesla, lady? Jsem otřesen," odvětil nevzrušeně a povýšeně jí zvedl bradu.

Dívka mu pohled drze vracela, když však viděla jeho chlad, sklopila ho na zem. Pohled na Briana jí ještě dodal. Vypadal ještě bledší než před okamžikem. Krev kolem něj se o to víc zdála výraznější. Jestli rychle něco neudělají, zemře! To nesmí dopustit. Musí ho zachránit.

Proto odhodila zbytky hrdosti a zaprosila: „Nechte mě ošetřit můj doprovod a on vrátí Rosemarie domů. Prosím! Potřebuje ošetřit, jinak umře. Krvácí! Prosím!"

Jenže to byl jen výkřik do tmy. Lucas jí už nevěnoval pozornost, protože náhle dovnitř vtrhl další muž. Na ni ani nepohlédl a rovnou se vrhl ke svému pánovi.

Ten na něj pohlédl se zdviženým obočím, a tak ze sebe muž ihned vysypal: „Pane! Ti muži, co tam byli s nimi, se vrátili a hledají ji a jeho! Musíme zmizet. Sice je sem nechtějí pustit, ale... "

Lord Lucas sprostě zaklel, a Liliana děkovala Bohu, že lupiči neutekli daleko. Sevřelo se jí srdce, když si uvědomila, co kvůli nim riskují. Můžou je zabít, ale oni se přesto vrátili.

To už se však anglický lord usmál. Ten úsměv se jí ani trochu nelíbil. Působil děsivě až odporně. Nechápala, jak si kdy mohla myslet, že je krásný. Nyní viděla všechno zlo, které z něj přímo sršelo.

Došel až k ní a ona se snažila vymanit z pevného sevření, které ji drželo na místě, když prohodil: „Pěkně se vyspěte, lady."

A než si stačila uvědomit, co chce dělat, udeřil ji do brady takovou silou, že se bezvládně sesunula do připraveného náručí s poslední myšlenkou na Rosemarie a Briana.                  

 ****                                                                                                          Panství na hranicích Skotska a Anglie

Když konečně objevila, kam odvlekl její dítě, zarazila se uprostřed kroku. Stáli u kováře a v objetí dvou strážců se cukal malý Angus, syn jednoho nejvěrnějšího muže jejího otce. V žaludku se jí usadil kámen jako hrom. Ani trochu se jí to nelíbilo. Zůstala stát v pozadí a ustrašeně pozorovala svého syna, kterého za ruku držel Roger.

„Tady uvidíš, co se dělá s lidmi, kteří kradou, synu. Rozumíš?" ozval se chladný hlas jejího manžela a ona se otřásla. Hrůza, že je v přítomnosti Liama, jí způsobila mrazení v zádech. Bylo to velmi špatné.

„A-no, pane," zamumlal její chlapeček uplakaným hláskem. Úplně ze slov dítěte slyšela strach a nejistotu.

Sevřelo se jí srdce bolestí. Její chlapeček se měl usmívat a jeho otec by ho měl objímat. Tohle nebyl obrázek, který by ráda viděla. Tohle byla noční můra každého jejího dne.

Obviněný chlapec v objetí strážců plakal a prosil o smilování, až Felicity usedalo srdce. Copak tohle nikdy neskončí? To utrpení strach a zoufalství? Jak někdo může chtít ublížit dítěti? Životu darovaném bohem?

„Prosím, já jsem ne-chtěl, prosím!" štkal nebožák a snažil se vytrhnout nezlomným strážcům, ale proti jejich síle neměl naději. Drželi ho pevně. Nikdy by ho nepustili. Jejich pán je měl skvěle vycvičené. Byli mu oddáni do morku kostí. Nehnulo s nimi nic. Ani malý chlapec v jejich paží.

Její manžel se otočil na syna a promluvil chladně: „Dokážeš mi, že jsi můj syn a potrestáš tohohle mizerného okrádače? Nic jiného než useknutí ruky si nezaslouží!"

Felicity jen stěží zadržela zděšený výkřik. To nemůže myslet vážně! Chce z jejího syna udělat krutého a bezcitného člověka, jako je on sám. Vždyť je to ještě dítě! Nevinné robátko, které nosila pod srdcem, aby ho zachránila a ne zničila.

„Otče," zašeptal vyděšeně Liam a jeho oči střílely z otce na neznámého kluka a zpátky. Nechápal, co se tu děje. Proč po něm otec něco takového chtěl? Měl strach. Nejradši by se rozběhl pryč a někde se schoval, dokud by na něj otec zase nezapomněl.

„Zloděj jako zloděj. Všem patří, co si zaslouží. Dáš rozkaz k jeho potrestání," pronesl nevzrušeně Roger a položil mu ruce na ramena.

„Dokaž, že jsi hoden býti mým synem."

Felicity se otřásla po těch slovech. Měl to dokázat bezcitným činem, který mu navždy zničí duši a nikdy už nebude bezstarostným dítětem. To je příšerné.

„Prosííím, já už to nikdy neudělám," vyděšeně prosil Angus, který měl zmáčenou celou tvář slzami zoufalství a byl tak bledý, že jeho kůže působila dojmem, že je průsvitná. Rty se mu klepaly hrůzou a tělíčko se chvělo nad krutým trestem.

„Liame, očekávám, že splníš můj rozkaz," prohodil Roger, aniž by si všímal proseb druhého chlapce.

Byl chladný jako obvykle. Utrpení mu dodávalo pocit převahy a moci. Chtěl všem dokázat, že nikdo nemá šanci mu uniknout. Felicity se rohlédla po klidném nádvoří a rychle hledala něco, čím by dokázala zachránit své dítě. Nemůže dovolit, aby mu Roger takhle ublížil. Nikdy!

„Otče, prosíííím," zašeptal Liam a snažil se obrátit, ale jeho otec ho držel pevně. Nepustil ho. Nechal ho dívat na staršího chlapce, než si syna otočil k sobě.

Drsně ho vzal za bradu, načež pronesl: „Jestli to neuděláš, budeš muset přijmout jeho trest, synu. Vyber si!"

Felicity zbledla a musela se opřít o dřevo, aby neupadla. To přece nemohl myslet vážně. Vždyť to byl jeho syn! Jak mu něco takového mohl říct? Chtěl Liamovi uříznout ruku? To nemohl myslet vážně. Je to jeho dědic. Zhluboka dýchala, aby nezačala zvracet.

Její mysl se začala uklidňovat teprve, když se její oči pološílené hrůzou zastavily na vozíku plném sena. V tu chvíli se v jejích očí rozlilo odhodlání. Nedovolí, aby zničil duši jejímu synkovi. Ochrání ho, co to půjde.

Víc nečekala a rychle se rozeběhla. Měla jen několik minut na to, co plánovala. Po cestě popadla zapálenou pochodeň a ve stínech se plížila k povozu. Musela se dostat, co nejblíž, aby se dokázala trefit. Měla jen jednu šanci, než si jí někdo všimne.

Krok za krokem. Zdála se jí to jako věčnost a měla strach, že přijde pozdě. Jakmile byla blízko, natáhla ruku a mrštila hořící pochodní směrem k senu. Jen, co si byla jistá, že se trefila, schovala se za první dům. Nesmí o ní nikdo vědět. Vykoukla a pousmála se. Mise splněna. Všichni se hnali k místu, kde již seno hořelo a plameny se zdvihaly do nebe. Mezi nadávajícími muži byl i její manžel. Víc nepotřebovala.

Nenápadně se vracela a jen se modlila, aby se jí to povedlo. Muselo, jinak to dopadne hodně zle. Jestli, kdy manžel zjistí, kdo to udělal...

Vplížila se zpět do kovárny a ze země popadla meč. Potřebovala zbraň. Její manžel nebyl hlupák. Rozhodně nenechal své oběti sám. A měla pravdu, když se vynořila za zády hlídačům, kteří před sebou měli chlapce.

„Pitomci! Kdo to udělal? To jste museli dávat tu pochodeň tak blízko?" slyšela v pozadí zuřivý hlas Rogera. Budou padat hlavy!

Potichu se k nim zezadu blížila a pevněji sevřela svoji zbraň. Buď teď nebo nikdy!

„My jsme kolem nešli pane!"

„Prostě to najednou zahořelo!"

Felicity se tiše nadechla, načež stojící těsně za nimi, udeřila prvního muže, který vyjekl bolestí a sesunul se na zem.

„Co to..." vyhrkl druhý, ale nestačil se otočit celý a už byl zasažen stejnou ranou jako jeho druh. Oba zůstali ležet v bezvědomí na zemi a na ni se upíraly dva páry vyděšených dětských očí.

Okamžitě odhodila meč a vrhla se ke svému synovi, který se stále třásl. Něžně ho objala a uklidňovala.

„Už se nemusíš bát, zlatíčko. Neboj se," mumlala, když ho vzala do náručí a pak se obrátila na druhého chlapce.

„Pojď s námi."

Angus na ni upíral vystrašený zrak. Moc dobře věděl, že je pánova manželka. Mohla ho jen v lákat do další pasti. Jenže při pohledu na omráčené muže o tom zapochyboval. Zachránila mu život. Proto se rychle hrnul za ní.

Díky povyku na nádvoří se lehce dostali do domu a ona je vedla do kuchyně. Když tam vkročila, Nana šokovaně vyjekla. Obzvlášť když s ní viděla dva chlapce, kteří vypadali jako po boji. Vrhla se ke své paní.

„Pán na to přijde, lady. On to zjistí," vydechla chůva. Vůbec se jí to nelíbilo.

Felicity však na její slova nedbala, vedla chlapce a nesla svého syna dál. Její hlas zněl rozhodně.

„Na nic nepřijde!" pronesla odhodlaně.

„Když se schováme s chlapci, pochopí..." vyhrkla chůva zděšeně a pomodlila se.

Její paní však hbitě je vedla do zadní části kuchyně. Nenechá manžela, aby zničil jejího chlapce. Nikdy! Ochrání ho jako vždycky předtím. I když za to trpět, její dítě se nestane cílem manželových útoků.

„My se neschováme. Budeme dělat, že o ničem nevíme," odsekla a otevřela komoru, kde bylo uskladněno jídlo a vtáhla je dovnitř. Byly tam regály zaprášené od prachu a úzká cestička, po které se šlo. Potraviny některé novější, jiné staršího data. Bylinky to tam provoněly.

Něžně pohladila syna po hlavičce a zamumlala: „Mám tě ráda, Liame. To si pamatuj. Nikdo ti neublíží, když tomu budu moc zabránit. Ovšem nedokážu to sama. Pomůžeš mi?"

Jemně ho postavila na zem a jeho ruce se jí dál snažily obejmout.

„Mamíí. Prosím, nechci to udělat," šeptal zoufale.

Žena si k němu klekla, odhrnula mu vlásky a něžně ho políbila na čelo.

„Když zůstanete tady potichoučku, nic se vám nestane. Jen se nesmíte ani hnout. Vlezte si za tyhle police a za žádných okolností nevylejzejte, dokud pro vás já nebo Nana nepřijde! Rozumíš?" mumlala rozhodně a hlazením ho uklidňovala.

„Nechoď, mamíí," šeptal chlapeček a ještě se k ní víc přivinul. Nemohla déle čekat. Jestli to mělo vyjít, musela jít.

Odtáhla se od něj a přikázala mu: „Udělej to, Liame! Hned!"

Malý kluk na ni zoufale hleděl, ale už mlčel. Nejspíš si konečně uvědomil závažnost situace. Proto ho vzala do náručí a přenesla za police a druhého kluka pošoupla k němu. Načež je oba zahalila starým pytlem, ale předtím jim zopakovala, aby se ani nehnuli.

 ****