Tak kapitolka je na světě a snad se bude líbit. Bude rozhodně napínavá. Liliana i Fergus v dnešní kapitole zažijí opravdu těžké chvíle a uvidíme, jak se s tím poperou. Tak pěkné čtení.

„Když jste ti lupiči, musíte mi odpovědět na moji otázku. Kam byste schovali dítě, které jste unesli? Navíc je důležité, že sami jste zůstali na místě, kde se to stalo, aby na vás nepadlo podezření," otázala se Liliana, když pokračovali v cestě v doprovodu zločinců.

Její slzavé údolí udělalo svoje. Muži pokládali za čest, je doprovodit až na místo. Nenechali si to vymluvit. Chtěli jí pomoci ztrestat viníky a rázem zapomněli, co jim provedl její manžel. Z hlav se jim vykouřila touha se pomstít.

„To my nic takového nikdy neudělali."

„Jen šperky a peníze bereme."

„To je skoro čestné povolání."

Muži se začali okamžitě hájit. Vrhli po ní dotčené pohledy, ale ona jim jen věnovala nevinný úsměv.

Načež stejným milým tónem pronesla: „Ach, milí pánové, je mi jasné, že vy byste nic takového nikdy neudělali."

Lupiči se okamžitě hrdostí nadýmali a Brian jen zvedl oči v sloup. Jeho paní dokázala nemožné. Muži se snažili chovat co nejlépe a neustále se o ni zajímali a starali. Když se zachmuřila, nebo na ni dolehl strach a osamocení, snažili se ji rozveselit, až zíral. Úplně zapomněli, že ji chtěli držet jako rukojmí, aby se pomstili Fergusovi.

Kupodivu se ukázali jako správní Skoti a znalci okolí. Zpočátku si nemyslel, že je nejlepší nápad vzít je sebou. Měl obavy o svou paní. Byli to lupiči a od těch se nedalo čekat nic dobrého. Jenže se zdálo, že lady Liliana v nich vzbudila lítost nad svým osudem a rázem byli ochotní pomoci jí najít dceru. Byli to muži, kteří okrádali jiné, ale únos dítěte v nich přece jenom vyvolal opovržení a rozhodnutí viníky řádně potrestat.

Navíc se jim muselo nechat, že se v lesích vyznali mnohem lépe než on, což se mu dost těžko přiznávalo. Lehce je vedli lesem, ve kterém poslední týdny loupili. Jak neustále museli měnit místa, aby je nikdo nechytil, znali blízké okolí jako své děravé boty.

Proto pro ně nebyl problém je během jednoho dne dostat z lesa ven. Liliana, která už skoro nevěřila, že se odtamtud vymotají, sledovala světlo, které prosvítalo mezi stromy, s novou vlnou naděje. Dokonce pobídla koně do klusu, jak toužila vidět, jestli opravdu našli ztracenou vesnici.

Tudíž byla první, která projela mezi posledními stromy a dostala se pryč z lesa. Na tváři se jí rozzářil úsměv, když zjistila, že jsou na kopci. Nejlepší na tom však bylo to, že z něj měla přímý výhled na vesnici. Srdce jí zaplesalo neuvěřitelnou úlevou.

Zastavila koně a tělem jí projel adrenalin. Byla na místě. Utrmácená vyčerpaná, ale našla ji. Našla tu vesnici. S rychle bušícím srdcem ji sledovala z hřbetu svého koně.

Vypadala jako každá druhá. Domky s doškovými střechami, blízko sebe a už na dálku byli vidět lidé pohybující se v ní. Přesto však byla v něčem jiná než ostatní. Uvnitř sebe skrývala Rosemarie nebo jejího únosce a její matka nehodlala odejít, dokud nebude mít svou dcerku zpátky u sebe. Nedovolí únoscům, aby unikli.

Při pohledu na hledané místo, se zhluboka se nadechla, aby zastavila proud emocí. Co jen se za ty dny, kdy ji hledala, mohlo stát? Bojí se její holčička a hledá maminku? Ubližují jí? Její náruč se zdála tak prázdná, až jí usedalo srdce bolestí.

„Má paní?" vyrušil ji z neradostných představ tichý hlas Briana.

Na okamžik ještě zavřela oči, aby uzavřela strach a nejistotu hluboko do svého srdce. Jakmile se dokázala nadechnout bez bolesti, zadívala se na něj.

„Jaký je plán?" otázala se klidně. Ovšem v hlavě už sama vymýšlela tvrdou pomstu všem, kteří ohrozili její dítě.

****

Alice proběhla plným nádvořím a odvážně zadržela koně, na kterém seděl sám laird. Nevšímala si jeho vražedného pohledu a dál mu bránila v cestě vlastním tělem. Křečovitě svírala otěže a klidně snášela pohled jeho vzteklých očí. Za jiných okolností by couvla a rozdýchávala strach, který by se jí zmocnil. Jenže nyní nebyl čas na vlastní zbabělost. Nemohla dát najevo strach, který z něj měla, když ji vraždil pohledem. Dnes ne! Tento den to nebylo možné, protože šlo o všechno. Musela se pokusit pomoci své paní. Ta by pro ni udělala to samé.

Žena vzdorující lairdovi hrdě zvedla bradu a pronesla naléhavě: „Prosím, můj pane, pojďte se mnou. Něco mám! Je to životně důležité."

Když se na ni vůdce klanu zadíval dost skepticky a skoro se zdálo, že obrátí koně a klidně si odjede, dodala zoufale: „Věřte mi!"

Po těch slovech se zastavil a ostře se nadechl. Její slova pronikla skrz jeho tvrdou slupku. V obličeji mu zacukal sval, až se bála, že to přeci jenom přehnala. Byl to její laird. Měla držet jazyk za zuby.

Jenže v tuto chvíli nešlo o ni, ale o lady Lilianu. Musela to aspoň zkusit.

Pevně mu hleděla do očí a nehodlala je od něj odvrátit. Čekala! Uměla být dost trpělivá, když chtěla.

Provrtával ji tvrdým pohledem, ale žena se ani nehnula. Když viděl rozhodnost v jejích očí, kývl. Mohl ji vyslechnout. Seskočil z koně a snažil si nevšímat úlevy v ženiných očí. Společně s Ianem následovali ženu zpět do domu.

„Snad si mi neudělala koláč, má drahá," zažertoval její manžel.

Avšak když se mu od manželky dostalo jen kosého pohledu, raději nepokračoval. Nezdálo se, že by měla náladu na jeho vtipy, což se ho hluboce dotklo. Na něco takového nebyl zvyklý.

„Ani se na mě neusmála," zamumlal ke svému příteli.

Ten po něm vrhl jen znechucený pohled.

„Máme závažnější problémy, Iane."

„A to je to. To jsou tvoje problémy a stejně ovlivňují mě a mou ženu. Něco na tom bude špatně," zabrblal, zatímco doběhl svou ženu a plácl ji přes zadek.

„Iane! Sakra! Co to děláš?" vyjekla žena, když po něm vrhla nevěřící pohled.

Manžel se na ni uličnicky zazubil a prohodil laškovně: „Snažím se, aby ses uvolnila, drahoušku!"

Alice nevěřícně vypískla a zasyčela: „Copak si neuvědomuješ závažnost celé situace?"

„Samozřejmě, ale to neznamená, že se na mě ani neusměješ, drahá," odvětil bezstarostně Ian a nastavil tvář k polibku.

Žena rozpačitě zrudla, když viděla, jak se laird zachmuřil ještě víc. Šťouchla do manžela a vyhrkla: „Jindy, Iane!"

„Chci pusu nebo se odsud nehneme!" dobíral si ji s laškovným úsměvem.

Zabiju ho! Rozčtvrtím, vykoupu, až bude křičet strachy, opakovala si rozzuřeně v duchu po jeho slovech. Ona se tu snaží zachraňovat, co se dá a on? Myslí jen na hlouposti!

„Až se vrátí má paní, dostaneš pusu," odsekla a chtěla pokračovat v cestě. Měla toho všeho akorát dost. Skoro se nevyspala, jak se s Márií snažily získat důležité informace a on ji jen provokoval.

Neudělala však ani dva kroky, když se jí kolem pasu ovinuly pevné paže a ona se s tichým výkřikem, objevila v manželově objetí.

Už otvírala ústa, aby ho seřvala, když zamumlal: „Jsi krásná, když se zlobíš."

Tím ji tak rozhodil, že na něj zůstala zírat, a tak se nestihla nijak bránit, když ji něžně políbil. Darebák jeden, pomyslela si v duchu, ale to už se rozplývala v jeho náručí.

****

Jakmile stáli před kuchyní, Alice se zastavila a otočila se k nim s vážným až ustaraným pohledem. Pryč byla radost po polibku s Ianem. Znovu nastoupila na místo vážnost situace.

Oba je sjela smrtelně vážným pohledem, než zašeptala: „Prosím, jen mi věřte. Dělám to pro mou paní. Stačí, když vyslechnete, co uslyšíte. Nic jiného po vás nežádám."

Muži na ni upřeli zmatené pohledy, zatímco lairda se začínala zmocňovat zuřivost. Co to mělo sakra znamenat? Měl se tu schovávat a čekat, že třeba náhodou něco zaslechne?

Než se na ni však mohl obořit, otevřela dveře a zašeptala: „Zůstaňte tu! Buďte potichu a ani slovo."

Načež je tam nechala stát a vešla dovnitř. Oba muži se na sebe nechápavě podívali, ale ze svých míst se nehnuli. Fergus se sice chtěl vrhnout dovnitř, aby zjistil, co se to tu sakra děje, ovšem Ian ho chytil za ruku a donutil ho zůstat.

„Tak kde je to dítě? Zopakuj to hodně hlasitě a jasně!" ozval se chladný hlas Alice, až oba muži překvapeně vydechli.

Takový hlas u ní nikdy předtím neslyšeli. Byl zbaven jakéhokoliv citu a navíc jen těžko se dalo poznat, že promluvila ona.

„Prosím..." vydechla druhá osoba, ve které vůdce klanu poznal Almu.

Fergus tiše zaklel a měl chuť vraždit. Přesně něco takového měl čekat. Zatracené ženské, prostě nemůžou uznat, že se spletly a dál obviňují jedinou podle nich podezřelou. Bože, za co mě trestáš.

Už se tam chtěl vrhnout, aby tomu učinil konec, ale Ian se mu postavil do cesty a tvrdým hlasem pronesl: „Vyslechneme to až do konce, jak chtěla má žena. Nevěřil si Lilianě. Vyhnal si ji do lesů jen s Brianem. Proto jí nyní dlužíš alespoň vyslechnout její přítelkyně!"

A zadíval se mu dlouze do očí. Nyní v nich nebylo ani trochu pobavení, ale jen vážný výraz, který mu říkal, že v tomhle neustoupí. Fergus, kterého stravovala vina, za to, že na svou ženu tak vyjel, ustoupil. Něco ho šimralo vzadu na krku, a kdyby nebyl tak odmítavý, musel by si přiznat, že byla jeho vina, že Liliana zmizela, kdo ví kde.

„Tak kde je? Dělej! Mluv nebo..." ozval se znovu hlas Alice.

„Une-sla jsem ji já... ale nevím, kde je... prosím věřte mi. Jen jsem mu to dítě předala."

V ten moment, kdy ty slova nejvýše postavený Skot slyšel, ohromeně vydechl. Tíha bolesti ho málem shodila na zem. Musel se opřít o zeď a na chvíli zavřít oči. Ona mu unesla dítě! Ta ženská, kterou bránil. Kvůli které nevěřil své ženě! Ženě, které tím ublížil. Pitomec! Idiot! Sprostě zaklel. Kvůli němu byla jeho žena tam venku, v nebezpečí. To on ji k tomu donutil.

Proč jí sakra nevěřil? Proč na ni křičel? Proč nemohl svou pýchu potlačit. Měl věřit srdci a ne se spoléhat jako obvykle na svůj rozum.

„Já ji zabiju!" zasykl, když ucítil ruku na svém rameni. Ian stál před ním.

„My je obě najdeme, můj příteli!" zašeptal rozhodně.

Druhý muž však jeho ruku odstrčil.

„Jenže tohle mi Liliana nikdy neodpustí. Sakra... ani sám bych si neodpustil. Vyhnal jsem ji přímo do nebezpečí. Jestli se jí něco stane..." odsekl zlostně a jen při představě, že by někdo jeho ženě ublížil, se mu zatmělo před očima.

„Jsem pitomec," zahuhlal a opřel se hlavou o studenou zeď.

Ta zatracená ženská ho dostala. Udělala z něj blbce a donutila ho porušit věrnost své ženě. Za tohle zaplatí.

S rozzuřeným výrazem odstrčil přítele na stranu a vstoupil do kuchyně. Nevnímal šokované pohledy Alice a Márie. Ani si nevšiml, jak druhá žena rychle schovávala nůž a pánvičku, aby si jich nevšiml. Pro něj byli neviditelné. Jeho oči byly upřeny na jedinou osobu v místnosti.

„Almo!" zařval a jeho hlasem přímo vibroval vztek.

Žena na židli zbledla jako stěna, jakmile se před ní vynořil laird, který měl vztekem zúženou tvář.

„Můj pane, oni mě tu svázali, a to naprosto bez důvodu," vyhrkla a pokusila se zahrát nevinnou.

Třeba přišel nyní a nic neslyšel, doufala v duchu. Když jí rozvázal, ulevilo se jí. Nyní dostanou, co proto ti, co si dovolili, ji takto ponížit. Se spokojeným úsměvem vstala a otočila se. Překvapeně zaznamenala, že na ni koukají Alice s Márií se škodolibými výrazy. To byly tyhle dvě? To snad není možný! Ty čarodějnice zatracené!

„Chci, abyste je potrestal za to, co mi udělaly," prohodila ke svému pánovi rozčíleně, ale v ten moment ji muž udeřil tak tvrdě, až zasténala bolestí a upadla na zem.

Šokovaně k němu zvedla zrak a strach jí sevřel vnitřnosti. V jeho očích nebyla jediná kapka slitování. Výraz muže byl naprosto zproštěn jakéhokoliv výrazu.

„Kde je mé dítě, Almo? Zeptám se pouze jednou a chci slyšet odpověď, jinak tě na místě zabiju," pronesl nevzrušeně a jen oči prozrazovaly celý vztek, který v něm planul.

****

„Vypadá úžasně, když koná spravedlnost, co?" zašeptala Alice ke kuchařce.

„Jen kdyby to udělal hned a věřil naší paní," odvětila druhá žena tiše.

Obě souhlasně přikývly. Byla jejich zásluha, že laird konečně otevřel oči. Kdyby ji sem nedovlekly a nevylekaly k smrti, nikdy by nepromluvila a on by jí dál věřil. Byly prostě schopné. Jejich paní by na ně byla hrdá.

****

Alma na zemi zasténala bolestí a ostražitě hleděla na svého pána. Byla prozrazena. Ty mrchy ji do tohohle dostaly. Jinak by jí dál věřil a byla by v bezpečí. Za to zaplatí. To už se k ní Fergus sklonil. Lehce ji chytil za vlasy a prudce za ně zatáhl, až zasyčela bolestí.

„Chci to vědět hned! Mluv nebo ti vyříznu jazyk, rozpárám žaludek..." pronesl s chladnou zuřivostí.

Žena mu zoufale hleděla do očí a hledala náznak slitování. Žádný však nenašla. Těžce polkla. On ji klidně zabije! Klidně. Zmocnila se jí nová vlna hrůzy. Přece by ji nezabil, konejšila se v duchu. Když však vytáhl pistoli a přiložil jí ji na břicho, dech se jí v hrdle zadrhl.

„Mluv nebo je to tvůj konec," poznamenal chladně a natáhl kohoutek.

V ten moment se jí zamotala hlava hrůzou! On to doopravdy udělá. Bože, to přece nejde. Nemůže ji jen tak zastřelit! Ovšem, když prst na spoušti posunul ještě víc, uvědomila si, že to myslí smrtelně vážně. Je mu to jedno. Byla v pasti.

Než ho mohl posunout ještě víc, zaječela: „Né, prosím. Všechno řeknu! Unesla jsme ji a předala svému milenci. Nevím, kde s ní je. On mě... donutil to udělat."

„Jak se jmenuje? Kam unesl Rosemarie? No tak! Mluv!" pokračoval chladně a dál na ni mířil pistolí. Jedno chybné slovo a bez jediného váhání ji zabije.

****

Vždyť ona nechtěla umřít. Chtěla vidět znovu svoji matku a vidět její spokojený úsměv. Její milenec jí slíbil, že ji ochrání, když bude hrát podle jeho pravidel. Udělala, co chtěl a přesto jí laird mířil na břicho. Byla moc mladá na to, aby zemřela. Chtěla poznat všechny radosti života. Z oka jí vytekla jedna malá slza, když se rozhodla zradit svoji lásku pro záchranu vlastního života.

„Dobrá, řeknu vám to. Jen mě nezabíjejte! Prosím!"

„Mluv!"

„To jméno je..." začala mluvit přerývaným hlasem plným strachu, jenže než vůbec mohla vyslovit inkriminované jméno, byla zaražena. Nemohla promluvit, doříct to. To jméno z jejích úst nemělo být nikdy vysloveno.

V hrudi se jí rozlila neuvěřitelná bolest a před očima se jí objevila tma. Už nikdy neměla spatřit světlo světa. Temnota ji stáhla k sobě, v jednom jediném okamžiku. Zachytila jen stín u okna, než padla hlavou na zem.

****

Fergus nevěřícně hleděl na šíp, který trčel ženě přímo z hrudi. Ne, to přece není možné! Vrhl pohled po okně a uviděl stín, který se spolu s lukem a šípem zvedal.

„Iane! Najdi ho! Chyť ho!" zařval na svého společníka a sám začal třást s Almou.

„To jméno! Řekni mi ho! Dělej! Nesmíš umřít! Ne, teď!" křičel bez sebe zoufalstvím, když třásl tělem ve svých rukou. Nemohla být mrtvá. Přece ne! Ne, když mu chtěla říct, to jméno!

„Almo! Neopovažuj se umřít!"

Ženina hlava však jen bezvládně padla na druhou stranu a teprve v ten moment si všiml, že šíp trčí přímo z místa, kde je srdce. Výkřik, který se ozval vzápětí a rozezněl se celou kuchyní, bylo zavytí zoufalého člověka.

****

Alice s Márií ležely na zemi a sledovaly svou mrtvou sokyni. Po prvním šípu padly na podlahu, aby je další netrefil, ale nyní když si uvědomily, co její smrt znamená, se jich zmocnila bezmoc.

„Všechno bylo k ničemu!"

„Nic jsme nezjistily!"

Laird klečel na zemi a klel. Ač jí vyhrožoval smrtí, nedokázal by jen tak usmrtit ženu, ač už udělala nejhorší zločin. Chtěl ji nechat zavřít. Ne, zabít. Kdo mohl být tak krutý, aby zabil ženu, kterou zmanipuloval?

„Sakra!" zařval a zoufalstvím udeřil do podlahy. Jeho jediná stopa, jak najít své dítě a manželku, ležela v jeho náručí a mrtvá.

V tom se ve dveřích objevil uřícený Ian. Laidr k němu zvedl pohled plný naděje, ale jeho přítel jen bezmocně zavrtěl hlavou.

„Nedokázal jsem ho dohnat, ztratil se mi mezi domy. Malcolm se za ním vrhl, ale obávám se, že už je dávno pryč z našeho panství, pane."

Jeho pohled sklouzl na podlahu a dodal tiše: „Je mi to líto!"

****

Liliana pomalu procházela vesnicí. Na tom by se nezdálo nic divného, ale její vzhled působil, že na ni lidé, kolem kterých procházela, upírali zvědavé zraky. Nebo ji sledovali z pod sklopených řas. Každý její krok byl zaznamenán. Nohy měla bosé a vlasy zacuchané. Šaty na některých místech potrhané. Vypadala jako po boji. Šla se sklopeným zrakem a opírala se o hůl. Čekala na tu správnou příležitost.

****

„Ani trochu se mi to nelíbí," zabrblal Brian k mužům, kteří společně s ním sledovali lady.

Vůdce lupičů stojící na kopci vedle něj, pronesl pobaveně: „Tvá paní má odvahu. Myslím, že její plán nemá chybu. Nebuď tak ustaraný. Takové jsou ženské. My chlapi jsme tvrdí!"

Načež ho poplácal po zádech takovou silou, až druhý muž překvapeně zahekl. Přičemž měl, co dělat, aby po té ráně popadl dech.

„Co když tam na ni čekají a než se k ní dostaneme, tak ji zabijí?" vyjekl mladík rozhorleně.

Jen při té představě se mu udělalo zle. Za to by ho laird zabil. Nejenom to. On by ho vykuchal zaživa. Nic by z něj nezbylo. Při té představě mladík zbledl a znovu upřel zrak na svou paní.

„Její vzhled ji nejvíc chrání, hochu. Dává jí naději a pomocí něj působí nevinně. Nikdo nebude tušit nebezpečí, dokud nebude pozdě, mládenče. Pak tam vlítneme my a už z nich dostaneme, kde je to dítě," odvětil nevzrušeně hlavní lupič a jeho muži nadšeně vykřikli na souhlas.

Konečně pořádná akce! Ne, přepadávání starých babek. Naopak pořádný boj. To je ono!

****

„Paní? Paní? Co se vám stalo? Počkejte?" uslyšela náhle ženský hlas, který se za ní rozléhal.

Na tváři se jí mihl spokojený úsměv, když se zastavila a mladá dívka ji dohnala. V ten moment, kdy si stoupla před ni, měla na tváři znovu strhaný výraz.

„Koho hledáte? Já tu znám všechny, paní," vyhrklo to dobré děvče a dál si ji starostlivě prohlíželo.

Samo na sobě mělo prosté šaty a mašlí svázané vlasy do copu, nejspíš, aby jí při práci nepřekážely. Pihy kolem nosu jen dokazovaly, že je velice často na sluníčku. Vypadala tak mile, že se lady na okamžik zastyděla za to, že ji tak klamala. Jenže když si vzpomněla na své dítě, které bylo, kdo ví kde, zatvrdila se. Udělá pro záchranu Rosemarie cokoliv, když to bude nutné.

„Nesu vzkaz od Almy její rodině. Je to naléhavá situace. Jenže nevím, kde žijí. Jdu tak dlouho, že už ani nevím, kde jsem," vydechla tichým hlase, a sledovala dívčinu reakci.

Ta se po jejích slovech zamračila, ale potom se její tvář rozzářila úsměvem.

„Já vás tam dovedu, paní. Jste blízko. Bydlí v tamtom domku," prohodila nadšeně a ukázala na druhou stranu, než ze které dívka přišla.

Tělem jí projelo vzrušení. Konečně našla cíl, který hledala. Jednu ruku si strčila do kabátu, který přes sebe měla přehozený a pevně sevřela věc v kapse. Obepnula kolem ní prsty a uklidnila se.

****

„Moje pistole! Moje pistole!" vyjekl Brian, když si prohmatal pásek a celé kapsy. Pak začal hledat, zda mu nevypadla na zem. Rozzuřeně nadával. Dnešní den už nemohl být horší.

Lupiči ho pobaveně sledovali, ale ani jeden se nehnul, aby mu snad pomohl. Velitelovi dokonce cukaly koutky úst v úsměvu při jeho vyšilování.

„Kde sakra je? Zatracená zbraň!" mumlal si, když vstal a v očích se mu zablesklo, protože mu v hlavě probleskla další možnost. Ukázal na ně prstem. Nejdřív na vůdce a pak na další, než odhalil svoji teorii.

„Vy jste mi ji vzali! Kde je? Kam jste ji schovali?" obvinil je rozzuřeně.

Já to věděl! Neměli jsme jim věřit. Celou dobu jsem to říkal! Jsou to zloději. S pachtováním s nimi nemohlo vzniknout nic dobrého! Jenže lady ho nechtěla poslouchat. A tady to máme! Ukázalo se to v tu pravou chvíli.

„Okamžitě mi ji vraťte! Nebo uvidíte... " pokračoval rozčíleně, ale muži dál vypadali naprosto nevzrušeně, jako kdyby si z jeho slov nic nedělali.

To ho jen ještě víc rozčílilo, proto když viděl, že vůdce chce promluvit, předběhl ho a dodal: „Nechci slyšet žádné výmluvy. Tohle je životně důležitá akce. Nesmí se nic ale vůbec nic pokazit! Jde tu o životy... "

To už ho však vůdce lupičů plácl po zádech a přátelsky se na něj zakřenil.

Zatímco další lupič si mu stoupl po bok a pronesl tiše, aby to slyšel jen Brian: „Nechtěli jsme ti kazit proslov. Byls dost poučnej, chlape."

„A no tu pistoli ti ukradla ta slečinka. Mysleli jsme, že to víš," prohodil druhý muž stojící vedle něj.

Mladík se na něj ohromeně obrátil. Znovu se dotkl místa, kde chyběla jeho zbraň a nejistě polkl.

„To jste si mysleli, že o tom vím a jen dělám, že o krádeži nemám ani tušení?" dostal ze sebe ohromeně a přeletěl po chlapech, kteří okrádali pocestné, nechápavým pohledem. Vzápětí ho ještě prohloubil, když mu na jeho otázku nedbale přikývli.

To snad není možný, pomyslel si rozzlobeně. Zatracená lady! Jak jí má pomoc, když mu ukradne zbraň a dělá si, co chce?

„I slepý by si všiml, že mu někdo bere zbraň."

„Bylo to tak očité!"

„Musel jsem se třikrát odvrátit, aby bylo věrohodný, že jsem si ničeho nevšiml, jinak bych na sebe určitě upozornil."

Mumlali zločinci jeden přes druhého. Jejich slova Briana jen ještě víc rozzlobila. To si jako mysleli, že je neschopný? To ho nemohli upozornit místo, aby dělali, že se nic neděje? Rozčíleně od nich poodešel a nakopl nejbližší kámen.

Na kopci kolem nich byli jen samé stromy, které jim však právě skýtali potřebnou ochranu před zvědavýma očima vesničanů. Oni dolů viděli, ale kdyby je chtěl zahlédnout někdo zdola, musel by se opravdu zaměřit na stromy, aby si jich mezi nimi všiml. Bylo to skvělé krytí.

„Ehm... mladíku?" přerušil jeho uklidňování velitelův hlas.

Najednou mu chtějí něco říct, ale předtím jen mlčeli a dělali si z něj legraci. Proto ho rozčíleně ignoroval. Jenže, když tam muž stále stál, nevydržel to dlouho.

Po chvíli se otočil a chladným hlasem se otázal: „Co se děje? Jdete si do mě rýpnout?"

Velitel té zlodějské bandy naklonil hlavu na stranu a zamyšleně si ho prohlídl, načež přešel až k němu.

„Nic si z toho nedělej, synu! Mně by to také neřekli, kdyby se mi to stalo. Rádi si z ostatních utahují. Nyní to hoď za hlavu. Máme naléhavější problém!" uklidnil ho muž vesele a přátelsky se na něj usmál.

„Co máme za potíže?" otázal se smířeně s nejhorší možnou možností. V tomhle složení se ani nic jiného čekat nedalo.

„Ale myslel jsem, že nám má dát lejdy znamení a my půjdeme za ní."

„A to se snad nestalo?" nechápal Brian a už byl znovu ve střehu.

Dokonce kolem lupiče prošel a zadíval se z kopce do míst, kde před chvílí viděl svou paní. Nemusel se dívat dlouho! Nikde ji neviděl.

„Kde je?" nechápal, když se na něj muži skoro blbě podívali.

„Zašla do nějakého domu."

„Cože?! Zatraceně! Zabiju ji! Měla počkat na nás!" zařval Brian a rozeběhl se z kopce.

Zločinci se po sobě zadívali a pak upřeli zrak na velitele. Ten ještě chvíli sledoval uhánějícího mladíka. Amatér, pomyslel si, když dal pokyn svým mužům.

****

Když stála před domkem, kde žila Almina rodina, na chvíli se zastavila. Hleděla na dveře, které sotva držely, tak aby jejich obyvatele chránily před chladem i nezvanou návštěvou a nebyla si jistá, zda dělá dobrou věc. Celá chalupa působila dojmem, že každou chvíli spadne a ona tam chtěla jen tak vtrhnout...

Musím najít Rosemarie! Unesla jí dítě! Její rodina o tom musí vědět. Nejsou tak nevinní, jak se zdají. Nechce nikomu ublížit. Jen potřebuje odpovědi.

Pootočila se a zahleděla se na kopec, kde nechala Briana s lupiči. Věděla, že jakmile její doprovod zjistí, že mu vzala zbraň, bude zuřit, ale tohle musela udělat sama. Donutí tu rodinu říct, kam schovali její dceru. Musí to udělat. Odhodlaně se nadechla a v kapse sevřela ukradenou pistoli, načež zabušila na dveře. Tímto krokem vložila svůj osud do svých rukou. Už nemohla couvnout. Ať se stane, co se stane, bude zodpovědná za vlastní činy. Pro svou dceru by udělala všechno.

Rozhlédla se po okolí, aby se zbavila znepokojujících myšlenek. Očima bloudila po klidně pracujících vesničanech, kteří netušili, že někde tu je ten, kdo jí unesl dceru. Kolem ní vládl až znepokojivý klid. Za zády uslyšela konečně nějaký zvuk. Nejspíš se někdo konečně rozhodl jít se podívat, kdo to je.

Dál očima přejížděla obyvatele vesnice. Sledovala, jak se věnují každý svému řemeslu, jak občas děti zlobí rodiče. Všechno na ni dýchalo takovou poklidnou atmosférou. Žili si svým životem a nezdálo se, že by je něco znepokojovalo. Netušili, že mezi nimi žije únosce dětí. Měli vlastní starosti.

„Paní? Co potřebujete?" vyrušil ji z jejích myšlenek najednou milý hlas.

Liliana sebou vylekaně trhla. Na okamžik zapomněla, co tu má za úkol. Nyní se však znovu plně soustředila. Zhluboka se nadechla, aby uklidnila zběsile tlukoucí srdce a otočila se. Žena před ní se na ni nejistě dívala a čekala, až promluví.

Při pohledu na bezelstně vypadající dámu staršího věku s milým úsměvem, dívka těžce polkla. Něco takového nečekala. Celou rodinu chůvy si představovala úplně jinak a její matku obzvlášť. Čekala, že bude vypadat jako Alma, ukáže svou proradnost a její tvář bude nečitelná. Že bude skrývat emoce a ne, že je bude všem ukazovat jako na dlani. Vypadala tak neškodně a zranitelně.

Při laskavém výrazu, který se ženě objevil na tváři, se jí vše začalo hroutit pod rukama. Pečlivě vymyšlený plán se trhal na malé, a ještě menší kousíčky. Byla připravená je donutit mluvit. Celou tu rodinu ženy, která ji chtěla připravit o dítě, ale nebyla schopná ublížit někomu tak milému. Čekala ostřílené lháře. Chladné masky na tvářích, a ne takovou zraňující otevřenost.

V představách přesně věděla, co by nyní měla udělat, ale ve skutečnosti se nemohla dívka odhodlat, aby ukázala pistoli a donutila ji říct, co ví.

„Pojďte dál. Vypadáte zničeně," ozvala se žena znovu.

Liliana se při pohledu na její bezelstnou nabídku, ve které nebylo nic víc než jen snaha pomoci, málem zhroutila. Měla to být zlá, zákeřná žena a ona měla udělat vše, aby zachránila svoji dcerku. Jenže... jak to mohla udělat?

„Paní? Jste v pořádku?"

V ten moment nejistě přikývla a nechala se dovést dovnitř. Nemohla se bránit. Její nitro svádělo tvrdý boj a ruka omotaná kolem pistole se jí rozčílením klepala. Jakmile vešly dovnitř, začala se nenápadně rozhlížet. Domek se zdál opuštěný kromě ženy, která jí pomáhala dovnitř. Měla by vytáhnout pistoli a udělat to, co chtěla... Jenže nemohla. Představa, že by se ženin dobrosrdečný výraz změnil na strach z ní... To nemohla dopustit.

„Vy tu žijete sama, paní?" otázala se, když konečně dokázala promluvit, tak aby se nebála, že ji třes hlasu prozradí. Zeptat se mohla. Musela zjistit, co ví, ale tou nejjemnější možností. Nechtěla jí ublížit. Svědomí se kroutilo při té možnosti.

„Ach, manžel zemřel před rokem a dcera žije na jiném panství. Moje drahá Alma se vypracovala. Jsem na ni velmi pyšná, v životě dokázala víc než kdy já. Nikdo jiný už mi nezbyl. Je to moje poslední radost. Tady, ale žiju sama," mile odvětila žena a rychle začala uklízet poházené věci po zemi.

Na chalupě bylo poznat, že žila sama. Měla uklizenou většinu věci, které denně nepotřebovala. Ostatní byly různě umístěné po malé místnůstce.

„A dcera vás často navštěvuje?" otázala se Liliana jakoby nic a prsty se jí sevřely kolem zbraně schované před očima Alminy matky.

Měla by ji vytáhnout a použít, aby získala potřebné informace. Měla by to udělat!

„Moc často ne. Má velice důležitou práci, ale snaží se mi posílat, co se dá," promluvila žena při uklízení, a dokonce se při práci otočila, aby jí věnovala úsměv.

Lilianě se sevřelo srdce při jejích slovech. Byla tu tak osamělá a jediné, co měla, byla pýcha na to, že to její dcera někam dotáhla. Navíc z jejích slov se zdálo, že Alma se vzorně stará o svou matku. Nic z toho neznělo jako chůva, kterou poznala. Ta se jí snažila, co mohla uškodit, aby mohla unést její dceru. Matka o ničem nemohla mít tušení. Leda, že by byla tak dobrá v předstírání, ale to se jí nechtělo věřit. V jejích očích nebyla žádná faleš, jen upřímnost a starost.

Zatraceně, tohle byla jediná stopa! Kde jen najdu svoji dceru? Co budu dělat? Lámala si hlavu. Musí tady něco být, co by mi pomohlo! Prostě musí!

Zoufale se rozhlížela po světnici a chytala se jako tonoucí každého stébla. Byla tu jen matka Almy. O nikom jiném žena nemluvila. To bylo zatraceně málo. Musela mít komplice. Měl být z rodiny, ale když jí zbývala jen matka, kdo to mohl být?

„Paní, mohu vám nabídnout aspoň něco k pití?" přerušila ji žena ustaraně.

Něco k pití? Ne, ona potřebuje odpovědi! Nutně. Zmocňoval se jí neklid. Celou cestu se upínala k tomuto momentu, a nakonec se ukázalo, že je to jen další slepá ulička. Byla beznadějně vzdálená od své dcerky, a to pomyšlení ji ubíjelo. Zadupávalo do země. Do očí se jí nahrnuly slzy zoufalství. Všechno bylo k ničemu! Nic nedokázala, jen málem ranila tuto hodnou ženu. Ta přece za chyby své dcery nemohla.

„Vy pláčete? Něco vás bolí, paní?" vyhrkla zděšeně majitelka domku a vrhla se k ní.

Liliana na ni upřela zoufalý pohled a chtěla jí vše říct. Rozbít jí iluze o dceři, která nebyla taková, jakou ji znala. Jenže to nemohla. Ublížila by tím jen jí. Nikdo jiný tu nežil. Byla to skoro fyzická bolest, když se postavila na nohy a stiskla překvapené ženě ruce.

„Vaše dcera může být ráda, že má tak skvělou matku," pronesla tiše.

Načež ji tam nechala stát s očima překvapeně otevřenýma a vydala se pryč. Její nohy jí odmítaly poslušnost. Měla, co dělat, aby se nesložila na zem před tou ženou. Těch několik kroků ze dveří bylo nejtěžších, které kdy udělala. Při každém se chtěla otočit a přiznat, co Alma udělala a žádat o pomoc. Už viděla, jak se ženiny sny a naděje hroutí, proto se přinutila udělat další krok.

Jakmile otevřela dveře a zavřela je, sesunula se na ně a z hrdla jí vyrazily zoufalé vzlyky. Bariéra emocí se sesypala a ona se oddala zoufalství ze zmařené naděje. Kdyby jen dokázala být tak chladná a využít milující matku, možná by měla naději svou dceru dostat do bezpečí. Jenže ona nedokázala jako matka matce říci, že její dcera není tak dokonalá, jak si myslela. Vzlyky jí vycházely až z hloubi duše. Její jediná naděje mizela v dáli. Ani nevnímala, že ji někdo objímá, jen se oddávala pláči.

„Má paní, neplačte! My Rosemarie najdeme. Za každou cenu i kdybychom museli celé Skotsko obrátit vzhůru nohama," uslyšela tichý hlas Briana, který ji nesměle objímal a snažil se ji utěšit.

Zvedla hlavu a přes slzy na něj pohlédla.

Viděla v jeho tváři starost, a tak se mu vrhla kolem krku a zašeptala: „Co když ji nikdy nenajdu? Almina rodina to nemůže být! Její matka je ta nejhodnější bytost, kterou jsem kdy poznala. Nedokázala jsem jí zkazit iluze."

Zavzlykala a dodala: „Já... prostě jsem nemohla."

Muž rozvážně přikývl a poté vážně promluvil: „Má paní, udělala jste tu nejsprávnější věc. Neublížila jste jí i přesto, že sama jste zasažena bolestí. To z vás dělá dobrého člověka."

Jeho slova ji však neutěšila, jen ještě víc rozplakala.

„Máme na tu bábu vlítnout, vašnosto?"

„My už ji donutíme mluvit!"

„Ať nepláče! Jen ať nepláče!"

Slyšela kolem sebe spoustu hlasů a pak se najednou ocitla ve vzduchu. Překvapeně vyjekla a pevně se chytila Briana kolem krku.