Kapitola sice trvala trochu déle, ale za to bude velice dlouhá. Tak snad vám to vynahradí to čekání. Navíc na další kapitolu snad nebudete muset čekat takovou dobu, takže to je k tomu takový malý bonus. Tak ať se vám kapitolka líbí a užijete si ji. 

„Jak víte, že Rosemarie není dosud na panství, má paní?" otázal se Brian, když další den pokračovali v namáhavé cestě. 

Nebyl čas na zdržování, protože každá minuta či vteřina byla drahá. Obzvlášť když ani netušili, jestli do vesnice, kde se Alma narodila, nejeli zbytečně.

Mlčky vedle sebe ujížděli krásnou krajinou Skotska a územím, které již nepatřilo jejímu manželovi. Už je nechránila jeho pomyslná ruka, ale museli si počínat velmi opatrně, aby se jim nic nestalo.

Většinu dne projížděli lesy, ve kterých se žena vůbec nedokázala orientovat. Všechno jí připadalo natolik stejné, že sama by už dávno musela zabloudit, a právě v těchto chvílích byla opravdu vděčná za svého společníka. S ním se cítila v bezpečí. Věděla, že ji ochrání. Navíc se v temných zákoutích lesa vyznal mnohem lépe než ona sama.

Odhodlaně hleděla na cestu před sebou a napínala sluch, jako kdyby mohla zaslechnout nějaký zvuk, šelest, který by jí napověděl, kde se nachází její dcera. Doufala marně! Les kolem ní jí nedokázal poskytnout to, co jako matka potřebovala. Útěchu! Tu musela hledat ve svém utrápeném srdci.

Ani se na Briana neotočila, když klidně odvětila: „Protože ji unesla Alma a sama zůstala přímo v jámě lvové. Nezahrávala by si se svou pozicí. Musela si být jistá, že na ni nikdo nebude nic mít. Proto dítě bude daleko od panství, aby vypadala naprosto nevinně. A navíc víme, že tam s ní byl její spojenec, který Rosemarie dostal pryč, když mě omráčil."

Na tu chvíli se zarazila a ustala v mluvení. Připomínka její bezmoci, zaťala drápy do jejího srdce.

Rychle se však vzpamatovala a pokračovala: „Nenechala by nic náhodě, protože moc dobře zná mého muže. Ten by naši dceru našel za každou cenu, kdyby byla schovaná na panství. Klidně by zboural celý dům. O tom ani v nejmenším nepochybuji, Briane. Už to tam musel stokrát obrátit vzhůru nohama..."

Mladík se na ni po těch rozhodných slovech šokovaně zadíval. Byl tím velice překvapen, protože vůbec neuvažovala jako zoufalá matka. Ne, naopak. Její myšlenky odpovídaly mysli vůdce! Něco takového by nikdy nečekal a v duchu musel uznat, že tím lady získala jeho nekonečný obdiv.

„Takové nebezpečí by neriskovala. Proto mou dceru museli vynést jednou tajnou chodbou. To nemohlo být nic těžkého, protože od jisté doby všichni vědí o jedné, kterou se dovnitř dostal můj manžel. Nijak zvlášť jsme ji netajili, takže ji mohl použít naprosto kdokoliv," dodala po chvíli zamyšleného ticha a zhluboka se nadechla.

Nebylo lehké mluvit s takovým klidem. S každým slovem cítila vražednou touhu, vrátit se na panství a vymlátit odpověď z Almy. Jenže se obávala, že i kdyby chůvě hrozila smrt, nic by neřekla. Umřela by totiž s vědomím, že laird bude navždy věřit jí a za její smrt bude vinit Lilianu. To vědomí mladou paní tížilo na hrudi jako kámen. Nemohla se skoro nadechnout. Každý nádech byl těžší a těžší. Ach, Fergusi! Jak jsi mohl pošpinit naši lásku nedůvěrou? Co to pak mezi námi bylo?

„Ale, co když vaše dcera nebude v rodné vesnici Almy?" prohodil bystře mladík, protože si moc dobře uvědomoval, že jinou stopu nemají. Drželi se jediné možnosti a ta byla, že chůva nečeká, že ji někdo bude podezřívat.

Jen při představě neúspěšného návratu na panství, se mu udělalo zle. Laird ho zabije za to, že odjel s jeho ženou. Nebude ho zajímat, že mu držela zbraň na břichu. Rozcupuje jeho mladé tělo na kousíčky. Ztěžka polknul. Měl ze svého pána zdravý respekt. Nebyl zbabělec, ale chápal, že Fergusovi se musí z cesty, když chce člověk přežít. Mohl by svého rozhodnutí jet s lady litovat. Měl by. Avšak při pohledu na hrdě narovnaná záda jeho paní, která svědčila o bezmezném odhodlání, nemohl.

„To ani nečekám, že tam bude," odpověděla mu naprosto nevzrušeným hlasem, který postrádal jakékoliv emoce. City uzavřela ve svém srdci, dokud nebude vhodná doba propadnout jim. Nyní musela mít mysl volnou na plánování záchrany své dcerky.

Muž nevěřícně zavrtěl hlavou. Sakra, proč se divil? Vždyť lady ho dneska nepřestávala překvapovat. Odpovědí mu naprosto vyrazila dech. Mladá žena se na něj zazubila, když viděla úžas v jeho očích.

„Tak proč tam jedeme, má paní? Jsem čím dál zvědavější."

„Protože víme jednu důležitou věc. Udělala to Alma. Na tom vše stojí. To je naše stopa a z ní se dozvídáme další. Například, že to nemohla udělat sama. Což znamená, co, můj milý příteli?" rozmluvila se a na okamžik jí oči zazářily takovou nadějí, až se to dotklo mužova srdce.

Proto si chvíli ani neuvědomil, že na něj jeho paní vyčkávavě hledí a čeká na jeho vyjádření. Muž však žádné neměl, a tak jen nechápavě zavrtěl hlavou.

Jeho lady ho nenechala dlouho čekat a už dodala: „Že jí s tím musel pomáhat někdo, komu bezmezně věřila. Jde o čin, který se trestá na hrdle. To si musíme uvědomit, Briane. Není to něco nad čím by lidé jen tak mávli rukou. Ne, je to víc než vážné. Člověk do toho musí jít s tím, že když ho chytí, nedostane se z toho."

Významně se na něj zadívala, aby si tu situaci představil a Brian začínal pomalu ale jistě chápat, kam tím lady míří.

„Z toho vyplývá, že nikomu cizímu by věřit nemohla, protože by neměl důvod to dodělat do konce. Mohl by to kdykoliv vzdát a udat ji. Musel to tedy být člověk, který by ji nemohl zradit. Někdo, kdo s ní byl tak úzce spjat, že by udání z morálního hlediska udělat nemohl. A to je přesně a jedině rodina! To je to slovo. Pro rodinu se člověk obětuje, co to jde."

„Takže my nehledáme Rosemarie, ale její rodinu, abychom zjistili, kde všichni jsou..."

„A kdo bude chybět, bude v tom s ní," dodala Liliana rozhodně a oči jí zazářily rozhodností.

Muž překvapeně přikývl a v duchu obdivoval bystrost své paní. Uvažovala naprosto reálně i přes těžkou ztrátu, kterou utrpěla. Dnešní den měla na tváři chladný výraz, už ne strhaný a zoufalý. Ty ukryla hluboko pod povrch. Musela být silná, aby dokázala zachránit dcerku.

„Jenže, když budeme vědět, kdo chybí. Jak ho najdeme?" vyhrkl po dlouhé době Brian.

Žena se na okamžik zastavila a smrtelně vážným hlasem pronesla: „Těmi nejhoršími metodami, Briane! Kdo se opováží unést mi dceru, bude trpět!"

Načež popohnala koně do klusu a přes rameno dodala: „Do té doby ovšem musíme tu vesnici najít."

****

Alma si spokojeně mnula ruce. Šlo to víc než dobře. Dítě bylo v její moci a laird jí věřil víc než své ženě. Pěkně se o ni postarala. Bylo to tak snadné. Ten její výraz a snaha. Ach, ale proti ní neměla šanci.

Na okamžik však její výraz potemněl. Něco přece jenom nešlo, jak chtěla. Lady utekla z opevnění. S tím nepočítala. Na pár chvil se jí na čele vytvořila vráska. To byla komplikace. Co kdyby... Ne, to se nestane. Hledá jen jehlu v kupce sena.

Znovu se jí na tváři rozehrál úsměv. Byla v naprostém bezpečí. Spokojeně prošla kolem dětského pokoje, kde nyní nebyl slyšet žádný nářek, ale jen pusté ticho. Seběhla po schodech, a když šla kolem kuchyně, náhle ucítila ruce kolem pasu a na ústech mozolnatou dlaň. Nestačila, ani vykřiknout a už byla nešetrně vtažena dovnitř.

Neměla šanci se vysmeknout. Bránila se, co jí síly stačily, ale paže se pevně sevřely kolem jejího těla, až se nemohla ani hnout. Myslí jí probleskla panika, přičemž vyjekla do dusící dlaně, když byla nešetrně shozena na židli.

Co se to zatraceně děje? Kdo si to dovoluje? Křičela v duchu, a když ucítila, jak ji někdo pevně stáhl ruce dozadu, vyjekla strachy. Začínala se doopravdy bát. Mrskala sebou, co mohla. Jenže za to jen ucítila bolestivou ránu do hlavy, až se jí na chvíli zatmělo před očima.

Když se chůvě konečně povedlo zaostřit kolem sebe, nikoho tam neviděla. Jako kdyby se jí události předtím jen zdály. Jenže jeden důkaz zůstal. Byla pevně přivázaná k židli. Někdo jí provazy utáhl tak, že s nimi nedokázala i přes velkou snahu hnout. Nepovolily. Byly to moc pevné. Myslí jí projel strach. Nechápala, co se to děje. Tohle není přece možné.

Chtěla zakřičet o pomoc, ale v ústech měla roubík, takže z ní vyšlo akorát nesrozumitelné zaskřehotání. Nemohla se pohnout ani promluvit. Sakra!

„Když někdo lže, většinou následuje trest," ozval se za ní náhle tichý hlas, až jí po zádech přejel mráz. Tohle bylo více než děsivé. Tato nová situace se ženě rozhodně nelíbila.

Netušila, kdo za ní stojí. Hlas, který promluvil a vyděsil ji, nedokázala poznat. Vůbec neměla ponětí, uprostřed čeho se to objevila. Ovšem když se vzápětí kolem jejího krku omotaly dvě ruce a sevřely ji, zařvala hrůzou. Děsem naplněný hlas však nikdo v místnosti nemohl slyšet. Srdce jí bušilo jako splašené. Škubala sebou a snažila se uniknout. Někdo se ji pokouší zabít! Pomoc, křičela do roubíku, který spolehlivě zadržel každý zvuk, a tak ji nikdo nemohl slyšet a přiběhnout zachránit. Zjištění vlastní bezmoci, ji vyděsilo ještě víc.

„Když někdo unese dítě, následuje smrt," ozval se znovu ten hlas a slovo smrt se do Almy zabodlo ostřeji než čerstvě nabroušený nůž.

Kdo to je? Vždyť nikdo nemůže vědět kromě lady, že to byla ona. Všichni jsou na její straně. Ukázala se tolika lidem, že nikdo nepochybuje.

„Kde je to dítě? Kams ho schovala, ty bídnice?" ozval se ten hlas opět až se otřásla. Přeci ji někdo musí najít a zachránit. Jsou v kuchyni. Tam je vždy hodně lidí.

Vzápětí zaječela do roubíku, když ucítila čepel nože na svých zádech. Na čele se jí začal perlit pot.

„Ten nůž je opravdu ostrý a já potřebuji odpovědi. Chci, abys pěkně nahlas řekla, že jsi nechala unést Rosemarie, až ti sundám roubík. Navíc uslyším z tvých zrádných úst, kams ji schovala. Rozumíš?"

Nahlas? Proč by to měla říkat nahlas? Nikdy! Nesmí se přiznat. Je to jen tápání v hlubokých vodách. Ten, kdo si tu hraje na spasitele, na ni nic mít nemůže a ona nesmí vše nyní pokazit. Zahuhlala do roubíku protest. V duchu však horečně přemýšlela. Musela se odtud dostat. Za každou cenu.

****

„Briane, ztratili jsme se, že?" prolomila Liliana po dlouhé době ticho, které kolem nich panovalo.

Připadalo jí, jako kdyby jezdili neustále v kruhu. Všechno vypadalo tak podobně a v dohledu stále žádná vesnice. Zmocňovalo se jí zoufalství. Její dcera byla tam venku a ona se k ní zatím nedokázala ani přiblížit. Je tu ztracená a její srdce svíral strach, že přijede pozdě.

Brian se k ní unaveně otočil obličejem a klidně odvětil: „Jsme blízko, má paní. Od té doby, co nám poradil ten stařec, vím kudy jet. Za chvíli se určitě dostaneme z toho lesa."

„Tady je, ale všechno naprosto stejné," vyhrkla zoufale a po tváři jí stekla slza plná hněvu a bezmoci.

Už toho měla dost! Byla na smrt vyčerpaná! V myšlenkách ji pronásledovaly ty nejhorší noční můry a bolest z dlouhé jízdy na koni se jí zabodávala snad do každého kousíčku jejího těla.

„Já už nemůžu! Nemůžu! Vždyť ani nedokážu najít jednu vesnici. Jak jsem si mohla myslet, že sama obelstím Almu a najdu své dítě?" vykřikla vzápětí a z očí se jí vyhrnuly slzy jako hrachy.

Bylo toho na ni moc. Dva dny jela v sedle, bolest ji ochromovala a srdce jí krvácelo kvůli jejímu dítěti a manželovi. Všechno se jí bortilo pod rukama. Už nedokázala city držet hluboko ve své mysli. Hráz byla protržena.

„Je to marné. Marné, zatraceně! Jako matka jsem zklamala. Dopustila jsem, aby se to stalo. Fergus měl pravdu, kdybych se víc snažila, naše dítě by bylo v bezpečí a já..." pokračovala hlasem plným zoufalství dál.

Bolest z jejích slov přímo prýštila. Protrhla obranu, kterou si vystavěla, aby byla schopná soustředit se na hledání své dcerky. Všechno se jí před očima rozpadalo.

To už k ní však dojel Brian a prudce ji chytil za ruku, až k němu šokovaně zvedla obličej překvapená jeho chováním.

„Má paní, vy jste ta nejstatečnější žena ve Skotsku. Dokázala jste věci, které by nezvládli skoro ani muži. Nyní to nesmíte vzdát. Jsme blízko. Najdeme lady Rosemarie a bude zase s vámi v bezpečí a pak vykonáme právo na Almě. Za své činy zaplatí, lady. A co se týče lairda. Toho ze srdce obdivuju, ale v tomhle pravdu neměl. Udělala jste víc, než jste mohla a on by měl pochopit, že důvěra nevzniká jen tak. Měl vám věřit! Nyní to nevzdáte! To nesmíte!"

Když ty slova slyšela, jen na něj zůstala v naprostém šoku zírat. Nemohla uvěřit, že všechno tohle jí řekl Brian, který se bál jejího manžela jako samotného čerta.

Byl celý rudý od vzteku a oči mu jiskřily odhodláním.

Dívka se upřímně usmála, když si mladý muž uvědomil, jak se svou paní mluvil. V tu chvíli zrudl a vzápětí zbledl hrůzou.

Vytřeštil oči a otevřel ústa, aby ze sebe vykoktal omluvu. Takhle přeci nemůže mluvit s lady Lilianou. Taková nehoráznost. Kdyby ho někdo slyšel, musel by se propadnout hanbou.

Ovšem než ze sebe mohl vysypat hory omluv, předběhla ho žena a dojatým hlasem pronesla jedno jediné slovo: „Děkuju."

Chtěla ještě něco dodat, když v tom muž pohlédl kamsi za ni. Na tváři se mu usadil ostražitý výraz, když si dal prst před ústa. Atmosféra souznění byla pryč. Brian už se neusmíval. Byl plně soustředěný, ruku položenou na meči. Žena ztuhla a očima rychle zkoumala okolí. Nic neslyšela, ale po zádech jí přejel mráz. Něco bylo špatně.

„Co se děje, Briane?" zašeptala po dlouhé době mlčení, kdy se kolem sebe rozhlížela, ale nic nedokázala postřehnout.

Pro ni to byl obyčejný les. Nedokázala rozeznat zvuky, které tam patřily od těch, které narušovaly klid a mír lesních bytostí. Muž přestal zkoumat nejbližší okolí a lehce seskočil z koně.

„Někdo se k nám blíží a nejspíš o nás ví. Musíme se schovat. Už nejsme na našem území a tím pádem ani v bezpečí," odvětil, když přešel k ní a rychle jí pomáhal ze sedla. Lehce ji snesl na zem a pak se od ní odvrátil.

Oba tiše vedli koně dál do hlubin lesa a Liliana se jen modlila, aby je Bůh ochránil a nedopustil, aby se jim něco stalo. Musí najít svoji dceru. Nesmí ji zklamat!

Když se muž konečně zastavil, pronesl rozhodně: „Má paní, vylezte na tenhle strom a ať se stane cokoliv, neslézejte dolů, dokud neřeknu. Rozumíte?"

Překvapeně pohlédla na něj, pak na strom a zase zpátky. Rozhodně zavrtěla hlavou.

„Ne, zůstanu s tebou..."

„To je rozkaz!" odsekl Brian rozhodně a spojil ruce, aby jí pomohl dostat se na první větev.

Dívka na něj rozčíleně hleděla a toužila protestovat. Chtěla mu odporovat jako jeho paní, ale neměla šanci. Byl rozhodnutý, že bude po jeho. Viděla mu to na očích. V tomhle by neustoupil ani za nic.

Navíc už ani protestovat nemohla, protože i ona nyní slyšela dupot koní a zmocnil se jí strach. Nechtěla tu nechat mladého muže samotného. Vždyť ona ho do té situace dostala. Mohla za to, že je našli.

„Je to moje vina, že jsme v nebezpečí..." začala tiše, ale on jen zavrtěl hlavou.

„To by se stalo v každém případě. Takže prosím, lady!"

Chvíli se měřili vážnými pohledy, než se s jeho pomocí vyhoupla na první větev a začala šplhat na strom.

Brian zatím odvedl schovat jejího a svého koně, aby je neprozradil.

Čím výš byla, tím se cítila hůř. Nejenže stále nenašla ani tu vesnici, ale ještě je vystavila nebezpečí.

Vylezla na další větev, když uslyšela výkřik: „Stůj, jestli je ti život milý!"

Zarazila se s bušícím srdcem a shlédla dolů pod sebe. Uviděla Briana v obklíčení pěti mužů. Dech se jí zadrhl v hrdle při pohledu na jejich návštěvníky. Jejich vzhled dost napovídal, že si s nimi nechtěli jen tak popovídat. Vypadali nemilosrdně a jejich tváře nesly tvrdé pohledy bez špetky slitování. Nebyli to žádní gentlemani. Jeden z nich seděl na koni, přičemž v rukou držel pistoli, se kterou mířil přímo na mladíkovu hruď. Liliana jen stěží zarazila zoufalé zasténání.

Už to nemohlo být horší.

„Ale ale kohopak to tu máme?" ozval se muž, který musel být vůdce, když seděl na koni a jediný držel pistoli.

Brian na něj klidně hleděl. Vypadal skoro nevzrušeně. V tu chvíli jí téměř připomínal Ferguse. Ten by se totiž v takové situaci choval hodně podobně.

Bodlo ji u srdce při vzpomínce na manžela. Milovala ho a on ji obvinil. Byl proti ní a věřil prolhané Almě. Ukázal, kde je jeho loajalita a zatraceně to bolelo. Nedokázala to přenést přes srdce. K lásce by měla patřit důvěra.

„Chudého muže, který jede domů za rodinou," probral ji z přemýšlení chladný hlas Briana.

Pohlédla na něj a pak na muže, kteří stáli kolem něj.

„Nejdřív nám dej všechny cennosti a pak pokračuj za svou paní," pronesl chladně vůdce lupičů a máchl směrem k němu pistolí.

„Ach, asi jste zapomněl na to slůvko chudého. Nemám sebou vůbec nic," bavil se k dívčinu šoku její doprovod.

Vůbec se na něm nebyl vidět strach, a dokonce zahlédla, jak se mu na tváři mihnul úsměv. Skoro nevěřila svým očím. To mu bylo jedno, že na něj míří pistolí?

„Neutahuj si ze mě, nebo ti společně s mými muži ukážu, co se stane takovým lidem," ostře odsekl velitel, kterému se očividně nelíbilo, že jeho oběť nemá ani trochu strach. Trochu si poposedl v sedle a nejistě se ohlédl po svých druzích, kteří se jeho nesnázemi dobře bavili.

„A kde jste nechali své dámy? Opravdu za vámi neběžely?" pokračoval Brian nevzrušeně dál a dívka vůbec nechápala, o čem to mluví.

Vůdce vypadal stejně překvapeně jako ona, když se otázal: „Dámy? Jaké dámy?"

Brian se v tu chvíli zatvářil blahosklonně, když se o krok přiblížil k muži, který to tu vedl.

„Už jste zapomněl? Na ženy, které vám nalákaly muže do vody a vy jste je pak mohli krásně okrást. Už si vzpomínáte?"

Lupiči se na sebe vylekaně podívali, zatímco její společník je sledoval s lehkým pobaveným úsměvem na rtech. Ten se ještě prohloubil, když se mezi zločinci rozezněl šepot.

„Že bychom ho už někdy okradli?"

„Jak jinak by to věděl?"

„Ten mladík se mi ani trochu nelíbí!"

„Ticho, k čertu!" zahučel jejich velitel a sevřel pevněji zbraň, kterou na něj mířil.

„Když si tak veselá kopa, určitě budeš mít něco cenného!" prohodil chladným hlasem a zamával na něj pistolí.

„Tak se ukaž!" dodal rozhodně.

Brian se na něj zazubil a ukázal jednu kapsu a pak další.

„Ten meč se zdá drahý," prohodil velitel zamyšleně a kývl na jednoho z mužů.

„Je po mém otci," zaprotestoval Brian a uhnul se šmátrajícímu muži. Muž s pistolí se zatvářil lítostivě.

„To je mi líto. Já taky měl podobný od bratra," zavzpomínal, načež odsekl chladně: „Stejně bys ho jednou ztratil."

A jeho muž se začal s mladíkem o zbraň přetahovat. Nechtěl ho jen tak dát. Sakra! Měl ho odhodit ke koním, nadával si v duchu za svou chybu.

„Zdáš se mi povědomý! Takže jsme tě asi už opravdu jednou okradli," dodal vůdce zamyšleně, když ho při boji o meč pozoroval. Přivřel oči a přemýšlel.

„Tak byste mě měli nechat jít a soustředit se na jiné oběti," odvětil Brian klidně a dál držel v rukou meč a měřil si zlostným pohledem lupiče, kterému se zatím zbraň nepovedla získat.

„Opakování je matka moudrosti, hochu. Příště už hned odevzdáš své cennosti a budeme dobří přátelé."

Brian si odfrkl a konečně meč pustil. Ovšem udělal to tak nečekaně, až muž upadl na zem i s pokladem, o který tak usilovně bojoval.

Její doprovod se pobaveně zasmál. Vždycky si říkal, proč jeho pánovi všechno vychází. Nyní, když se choval jako on, měl nad těmi muži mimo zákon převahu. Byl to velmi uspokojivý pocit.

„Už vím, kde jsme se viděli," vyjekl najednou vůdce ohromeně a dívka v jeho hlase zaslechla i jakýsi potlačovaný hněv.

V tu ránu zločinec, který vzal jejímu doprovodu meč, nečekaně mladíka udeřil do břicha. Brian zasténal bolestí a klesl na kolena. Liliana si musela zacpat ústa, aby nevykřikla hrůzou. Situace se změnila. Pryč bylo škádlení.

Mládenec zasténal a zaklel. Tak tohle nejde dobře! Nejspíš si vzpomněl na Ferguse. Tohle se stávalo, čím dál nebezpečnější. Kdyby šlo jen o něj, ale na stromě byla Liliana...

„Zdá se, že už vím, odkud jsi, mládenče. Tuším, kde jsme se setkali, a proto tě ujistím, že pro tebe mám jiný úkol, než být jen okraden," odsekl velící muž rozčíleně, když seskočil na zem a ohnal se po něm.

Jenže na to už byl Brian připraven a uhnul se. Dostal se na nohy a připravil si ruce na boj. Byl jedním z mužů lairda Ferguse, a tak měl ten nejlepší výcvik. Nějaký lapka ho na kolena podruhé nedostane. Nyní už je připraven.

Oba stáli proti sobě a lupičovi muži kolem nich vytvořili kruh a povzbuzovali svého velitele.

****

Liliana si skousla ret při pohledu na situaci dole. Dělo se tam něco víc než jen okradení. Nemůže v tom Briana nechat samotného. Ztěžka si povzdechla a pak začala rozhodně slézat dolů. Oni možná používají hrubou sílu, ale ona je překvapí něčím mnohem lepším. Sice neuměla bojovat, ale v záloze měla něco lepšího.

****

„Jaký úkol, drazí přátelé?" zažertoval mladík i přes ránu do břicha.

Nesměl dát najevo znepokojení. Musí dělat, jako kdyby se nic nedělo. Hlavním cílem bylo ochránit lady. O nic víc nešlo. Udělá cokoliv, aby mohla pokračovat dál v cestě. Rozkoukal se kolem sebe. Bude je muset dostat pryč od tohohle místa, aby mohla dál hledat vesnici, než ji dožene.

Lupič se na něj zazubil a prudce ho udeřil, až mu div nevyrazil dech. Brian o krok ustoupil a vyplivl krev. Tohle začínalo být drsný. Po minulé zkušenosti se asi ti lupiči učili bránit. Rána byla pěkně tvrdá. Jenže on není jen tak nějaký chasník. Je voják, takže se asi bude muset začít víc snažit.

„Vyřídíš svému lairdovi, že tohle je jen maličkost za to, co mi udělal u vody. Kvůli němu jsme se stali vyhnanci a on za to zaplatí. Pro začátek jen tebou, později dalšími. Poznal jsem tě, byl jsi tam s ním," prohodil muž na špatné straně zákona a Brian v duchu zaklel.

Tak už to horší snad ani nemůže být. Odplata bude drsná. Jen kdyby u toho aspoň nebyla lady.

****

Liliana slyšela velitelova slova a šokovaně se zarazila uprostřed pohybu. Co s tím měl společného její muž? On někdy potkal tohoto lupiče? Co mu mohl provést? Odpověď na své otázky však neznala, ale jedno věděla. Musela pozměnit svůj už tak chatrný plán. Zamyslela se a vzápětí se jí na tváři rozehrál úsměv.

****

„Snad jste se neurazili, pánové? Můj laird jen dělal svou práci. Lapky nikdo nemůže podporovat," odvětil Brian bezstarostně, jako kdyby nebyl uprostřed boje, který zatím jemně řečeno nevyhrával. Z tváře mu odkapávala krev, ale nedbal na to. Prozatím to nic nebylo.

Tentokrát se lupič vrhl hbitě dopředu a Brian pocítil, jak letí. Byl si jist, že mu někdo z jeho lidí musel podrazit nohu, protože jinak by se lehce vyhnul. Na poslední chvíli se překulil na stranu a minula ho pěst. Další ráně však uhnout nemohl! Přišla znenadání a hodně rychle. Ruka mířící mu na obličej se kolem něj mihla jako pták. Pokusil se ji zadržet a díky tomu se jejich ruce nesmiřitelně střetly!

Oba muži si hleděli do očí a snažili se získat nad tím druhým výhodu. Tvrdě si opláceli pohledy. Ticho se kolem nich vznášelo, jako kdyby si mezi nimi vybíralo vítěze. Zatímco ostatní muži kolem nich na ně hleděli s radostí z boje.

„Co se to tu děje, pánové?" ozval se náhle do ticha nevinně laděný hlas a přerušil vše kolem.

Lapkové se otočili a překvapeně zírali na Lilianu, která k nim mířila s pistolí v ruce a úsměvem na tváři. Jediný Brian zůstal ležet a na okamžik zavřel oči. Pak je otevřel a zadíval se na svoji paní, aby se ujistil, že se mu to nezdá. Bohužel... nezdálo!

„Prostě nemohla zůstat schovaná," zanadával tiše a zaklel, co nejvíc nadávek.

„Jeden jediný příkaz," zahučel, když se vyhoupl na nohy.

Bude muset změnit plán a dostat je odtud nějak jinak.

Liliana se na muže před sebou usmívala. Nehodlala dát najevo ani náznak svého strachu. Vůdce se na ni úlisně díval, když k ní o krok postoupil.

„Rozhodla jste se přestat schovávat, má paní?" otázal se nevzrušeně.

Žena si ho dlouze prohlédla a nasadila nesouhlasný pohled, až muž znejistěl a zadíval se na sebe, jako kdyby mohl odhalit, co se jí nelíbí.

„Rozhodla jsem se náš spor vyřešit civilizovaně," odvětila jemným hlasem.

Brian za vůdcem zasténal a dal si ruku přes oči. Tohle bude horší, než si dokázal představit.

Muži kolem něj se rozesmáli a on by se na ně nejraději obořil, ale jeho paní se zdála naprosto klidná. Hleděla na vůdce a na rtech jí hrál úsměv.

„Když jste konečně vylezla, dámo, myslím, že je vše vyřešeno. Řekl bych, že máme vše, co jsme chtěli. Jestli se nemýlím, musíte být lady, a když vás doprovází voják lairda Ferguse, budete nejspíš jeho žena..."

Dál ho však žena nenechala domluvit a zatleskala mu, což šokovalo nejen jeho, ale i ostatní lapky. Zírali na tu krásnou dámu div ne s otevřenými ústy.

„Výborně, dokonalá dedukce, milý pane. Ovšem jestli si myslíte, že mě a můj doprovod využijete jako rukojmí, budu muset odmítnout. Bohužel spěcháme a tohle zdržení by mohlo někoho stát život," pronesla sladce a věnovala mu sladký úsměv, až překvapeně zamrkal omámen jeho silou.

„Budete muset zůstat, lady. Já vás potřebuji víc. Váš manžel si pro vás přijde!" prohodil velitel, když se vzápětí vzpamatoval.

Liliana poodešla o krok blíž a dodala jen pro něj: „Myslím, že když se mu chcete pomstít, tak tímhle mu spíš pomůžete, protože jaksi utíkám od svého muže. Doufám, že to bude naše společné tajemství, pane. Jste mi velmi sympatický."

Přistoupila ještě blíž a prohodila: „Jelikož se lairdovi chcete pomstít, nebyla by lepší pomsta, pomoci mi, aby mě nenašel?"

A s úsměvem ustoupila a dál držela pistoli. Věděla, že sází všechno na pochybnou informaci, ale musela se o to alespoň pokusit. Když proti nim nemohla bojovat mečem, musela lstí a smyslem pro pomstu. Nyní se jí hodilo, že se zlobili na Ferguse.

Brian se naklonil k mužům vedle sebe a prohodil: „Ta ženská nedokáže poslouchat. Takové jsou všechny."

Lupiči s mračením přikývli na souhlas.

Velitel si ji zamyšleně prohlížel a ona mu pohled naprosto klidně oplácela.

„Nemyslím si, lady. Naopak, když mu napíšeme, že máme jeho ženu, nebude nám vděčný. Bude strachy bez sebe a ten pocit se mi rozhodně zamlouvá," prohodil nevzrušeně a sám pozvedl pistoli, aby s ní zamířil přímo na srdce dámy před sebou.

Její ochránce zalapal po dechu nad tou urážkou. Vrhl se dopředu, aby oddělil svou paní od nebezpečné zbraně, ale byl nešetrně zadržen zločinci. Nemohl ji ochránit. Vztekle zasykl.

„Opovaž se jí jen dotknout, parchante! Jinak tě vlastnoručně zabiju," vyjekl zuřivě, když se snažil dostat ze sevření několika paží.

Liliana se však dál usmívala, jako kdyby jí bylo jedno, že na ni míří zbraň. Jen pokrčila rameny a projela si rukou rozcuchané vlasy.

„Jak myslíte, ale už jsem začínala věřit, že je ve vás víc než to, že kradete! Ale bohužel jsem se mýlila," dodala jen tak mimochodem a posadila se do trávy.

Velitel nejistě zamrkal a nechápal, co tím ta ženská chtěla říct. Zmateně se poškrábal na hlavě a vrhl pohled po svých mužích. Jenže ti nevypadali o nic chytřejší než on.

„Tady máte všechny mé cennosti, abyste vše udělali správně," dodala chladně a hodila po něm náhrdelníkem a prstenem, načež odvrátila zrak.

„Klidně nechte jedno dítě zemřít kvůli své chamtivosti. Myslela jsem, že jste uvnitř gentlemani," mumlala dál s odvrácenou hlavou.

Lupiči nechápavě zírali na lady, která je ignorovala. Pak obrátili zrak na svého velitele, který v rukou držel šperky, ale vůbec necítil uspokojení jako obvykle. K čertu s tou ženskou, pomyslel si, když si získané klenoty schoval do kapsy od kabátu. Poté sklopil zbraň, jelikož si jí stejně nevšímala.

Úplně ho zmátla. Nevěděl, co má dělat. Ta žena si ho naprosto nevšímala a něco si mumlala sama pro sebe. Normálně by si ji nechal jako rukojmí, aby se laird smažil ve vlastním potu. Jenže nyní nevěděl, co dělat.

Liliana se k němu znovu otočila a zasyčela: „Jestli se mé dceři něco stane, budete za to moct vy."

A pak zrak znovu odvrátila.

Muž nechápavě pohodil rameny a zadíval se na své muže. Ti však raději upírali zrak kamkoliv jinam než na svého vůdce. Nechtěli by být nyní na jeho místě. Nervózně se ošívali. Tato situace jim nebyla ani trochu příjemná. Běžné přepadení dnešního dne nešlo vůbec podle plánu. Vše bylo špatně už od samého začátku.

Najednou se lady začaly třást ramena a vzápětí uslyšeli tiché vzlyky. V tichu lesa navíc zněly příliš hlasitě. Muži do jednoho zasténali a odvrátili zrak.

„Slzy jsou zlo."

„Nedokážu se dívat na slzy žen. Hrozně mě to dojímá."

„Ženy vždycky brečí, aby nás ovládli!"

„Nás žádné slzy nerozhází!"

„No, je mi těžko, když je vidím."

„Jsme zločinci, slzy nejsou nic!"

Mumlali všichni lupiči mezi sebou a snažili se ovládnout. Byli přece tvrdí muži. Navíc se je snažil i velitel dostat do latě, když je probodl zlostným pohledem se slovy, že jsou přeci zločinci a ty nedojmou žádné slzy. Ovšem, když jeden klidně oznámil, že bohužel se ze slz také většinou rozbrečí, jen nad tím mávl rukou. Tady vysvětlování očividně bylo k ničemu.

Vůdce věnoval lady zamračený pohled, ale když se na okamžik střetl s jejíma očima, otřásl se. Viděl v nich takový zármutek, až ho to sebralo a dodalo mu to pocit, že je vinný.

Jenže on přeci nic neudělal. No... jen ji přepadl. To dělal často. Na tom nic špatného nebylo. Tak by neměl cítit vinu, ale to ticho kolem něj mu říkalo pravý opak. Ta žena hledala své dítě. Sebrali matce potomka! To bylo kruté i na něj!

„Pane, měli bychom jí pomoci!" ozval se tiše jeden z jeho mužů, když se odvážil stoupnout vedle něj.

Velitel se na něj ostře zadíval a odvážlivec se zase hned stáhl s mumláním, že to byl jen nápad.

„Má pravdu. Jsme zplozenci pekla, odsouzenci, kteří nemají šanci na nový život, ale nikdy bychom nedrželi matku od dítěte," přidal se další tiše.

A ostatní souhlasně zabručeli. Mysleli si to samé. Proto také uvolnili kruh, ve kterém byl Brian sevřen. On toho ihned využil a vrhl se ke své paní.

„Jste v pořádku?" zamumlal starostlivě, přičemž vrhl po lupičích vražedný pohled. Rozplakat jeho paní, za to zaplatí! Neřádi!

To už se k němu dívka obrátila obličejem a jemně mu sevřela ruku ve své.

„Nezkaz to, Briane!" pronesla tichým hlasem a vzápětí se na něj zazubila.

Šokovaně na ni zůstal hledět, když uviděl ten šibalský úsměv. Při pohledu na něj mu něco došlo. Ohromeně zalapal po dechu, když si uvědomil, že tohle měla celou dobu v úmyslu. Žena znovu nasadila zoufalý pohled a vrhla ho po lupičích, kteří se po něm znepokojeně ošili.

Načež se otočila zpět k němu.

„Zoufalé časy vyžadují zoufalé činy," zamumlala tiše a s dalším slzavým pohledem na lupiče, dodala: „A máme doprovod lupičů, takže se nás nikdo nepokusí přepadnout!"

****                                                                                           Panství na hranicích Skotska a Anglie

Felicity něžně pohladila synka po vláskách a přitiskla ho k sobě. Z jeho objetí čerpala sílu na další den, hodinu či minutu. S ním dokázala zapomenout na svět kolem ní.

Liam jindy z objetí utíkal, protože se mu zdálo, že pusinkování už bylo dost. Dnes se však kupodivu nechal objímat déle než obvykle. Díky tomu se ženě mihl na tváři úsměv.

„Dneska mamince neutečeš, zlatíčko?" poškádlila ho něžně a zatahala ho za drobné ručičky.

Kukadla, která se na ni vzápětí upřela byla plná uličnictví.

„Umačkáš mě, maminko," zasténal naštvaně, ale ona věděla, že to nemyslí vážně, protože se k ní ještě víc přivinul.

Cítila na sobě jeho tělíčko a něžně ho políbila do vlásků. Byl její jedinou radostí.

„Tatínek dneska hodně křičel," zamumlal chlapeček po chvíli a ona rázem pochopila, proč se k ní tak vinul.

Starostlivě ho k sobě přitiskla. Načež mu zvedla hlavičku a vážně se mu zadívala do očí.

„A na tebe, Liame?"

Dítě zakroutilo hlavičkou a zašeptalo: „Nana mě hned odvedla."

Ženě se po těch slovech pořádně ulevilo. Ještě že tak. Nechtěla raději ani vědět, co by Roger udělal, kdyby ho v tu chvíli zahlédl. Určitě byl opilý, a to by mu klidně mohl i ublížit. V oparu chlastu neznal nikoho. Kdo mu přišel pod ruku, bez rány nezmizel. Agrese u něj v těch chvílích byla naprosto běžná. Ještě, že s jejím synem byla Nana.

„To je dobře, Liame. Tatínek měl nejspíš špatný den," snažila se ho uchlácholit.

Načež vrhla pohled na hračky a vyhrkla nadšeným hlasem, který ze sebe dostala jen velice ztěžka: Co kdybychom..."

Dál se ovšem nedostala, protože dveře se rozlétly a udeřily do zdi.

Felicity sebou vylekaně trhla. Pohled na manžela ji vylekal. Skoro nikdy sem nechodil. A ten jeho úsměv. To nevěstilo nic dobrého.

„Můj pane?" zamumlala pokorně, když vstala ze země a chlapeček se jí dál s očima vyvalenýma strachem držel za sukni.

Manžel si ji pohrdlivě prohlížel, ale pak se odvrátil a jeho zrak zůstal na Liamovi. V ženě se vše sevřelo. Ne, jejímu dítěti nezačne ubližovat! Nikdy!

„Synu, konečně nastal čas, aby ses začal učit od svého otce. Přece z tebe nechceme mít ženskou."

A věnoval jí opovržlivý pohled. Felicity ani nemukla ani nehnula brvou. To by jen podnítilo jeho touhu ubližovat jiným. Držela dál sklopené oči a jemně hladila synka po zádech. Zájem jejího manžela o Liama se jí ani trochu nelíbil.

„Tak se pusť ženské sukně a pojď za mnou, Liame. Dneska mi dokážeš, že jsi hoden být mým synem," pronesl chladně Roger a dívku z jeho slov zamrazilo.

„Není na to ještě moc malý, můj pane?" pokusila se zaprotestovat s co největší pokorou.

Věděla, že by měla raději mlčet, jenže šlo o Liama. On byl její všechno. Musí ho udržet v bezpečí.

Manžel na ni upřel svůj chladný pohled a došel až k ní. Žena měla, co dělat, aby strachy necouvla. Na poslední chvíli se však ovládla a nehnula se. Kdyby ustoupila, jen by mu udělala radost, a to nechtěla v žádném případě dopustit. Využil by její slabost proti ní.

„Ty mi snad odporuješ, ženo?" zašeptal tiše a než se nadála, udeřil ji tak tvrdě do tváře, až spadla na zem a druhou ránu dostala od země.

„Mamííí!" vypískl zděšený dětský hlásek, ale pak jen slyšela pláč, když ho chytil Roger, než se k ní mohl vrhnout.

„Jdeme. Tvá matka se neumí chovat."

Načež vynesl křičícího synka pryč a ji tam nechal ležet s pramínkem krve, který jí odkapával ze rtu. Motala se jí hlava a hučelo jí v ní. Přesto se nemohla poddat své bolesti.

Né! Mého syna, ne, zoufala si v duchu, když se se zasténáním posadila.

„Má paní, ach bože," vykřikla přibíhající chůva. Pomohla své paní na nohy a pevně ji držela, aby nespadla, když se pod ní podlomily nohy.

„Ten..." začala mluvit, aby ze sebe dostala všechna sprostá slova, ale dáma si dala prst na ústa. Musely být opatrné.

„Kam šli? Kam? Nedovolím, aby z něj udělal zrůdu, kterou je on sám," zašeptala rozhodně, když se dostatečně sebrala.

„A jak tomu chcete zabránit?" otázala se Nana smutně a oči jí zářily stejnou bezmocí jako její paní.

Žena si však otřela krev a opřená o ni, hledala ztracenou rovnováhu.

„Tím, že ho odsud dostanu!" pronesla šeptem a oči jí zajiskřily rozhodností.

„Už tolikrát se to nepovedlo."

Lady se však usmála s chladnou odtažitostí.

„Jenže tentokrát tu zůstanu. Čekají útěk nás obou. Nikdo nevěří, že bych nechala utéct jen Liama. A přesně to udělám. Jedině, tak bude mít šanci na šťastný život."

Načež upřela žhnoucí oči na Nanu.

„A ty půjdeš s ním! Dovedeš ho do bezpečí!"

Chůva ohromeně vydechla, jak zpracovávala slova své paní. Nemohla uvěřit tomu, co slyšela, a tak zašeptala zoufale: „Když tu sama zůstanete, tak vás za to zabije."

„Tak ať, ale můj syn bude mít lepší život než jeho matka," dodala chladně, když se vydala hledat syna.

  ****