Tak jsem tu znovu a s novým pokračováním Jak milovat Skota. Doufám, že se vám to bude líbit. Užijte si kapitolku.

Hned po porodu:

Liliana hleděla na každý detail obličeje své dcery a v očích se jí usadily slzy dojetí. Koutkem oka sledovala Ferguse, který seděl u ní, ale nehleděl na ni, ale na holčičku. Byla dojata láskou, kterou mu viděla v očích.

„Ehmm," přerušila naprosté ticho Maruna a sama vypadala nejistě, obzvlášť, když po ní její pán vrhl vražedný pohled.

Přesto se však nestáhla a pronesla tiše: „Má paní, měla byste si odpočinout. Jste unavená. Alma, chůva, se o miminko postará."

Liliana k ní zvedla oči a unaveně si povzdechla. Při pohledu na její krásnou dceru dokázala na chvíli ovládnout vyčerpání. Nyní však znovu pocítila bolest v celém těle. Potřebovala spánek jako sůl.

S něžným úsměvem se dotkla rty drobné tvářičky a tiše zamumlala: „Jen si maminka odpočine a bude u tebe, má milá."

Poté se obrátila na manžela a prohodila jemně: „Nechceš si naši dceru pochovat, můj drahý?"

Laird, který je do té chvíle pozoroval, zbledl jako stěna. Žena se nad tím zarazila, protože takovou reakci od manžela neočekávala.

Na tváři se jí objevil zamračený výraz, ale to už muž rychle skryl svůj nepokoj a prohodil klidně: „Má drahá, obě jste dnes velice unaveny. Dáme Rosemarie spát."

Neměla však čas zareagovat, protože to už se před nimi uklonila Alma. Její paní se na ni dlouze zahleděla, jako kdyby jí mohla vidět do duše. Chtěla, aby její dítě bylo v bezpečí, a proto musela vědět, že chůva se o ni dobře postará. Na okamžik Liliana sevřela holčičku pevněji a v očích se jí objevil strach. Byl to strach o její malou dívenku, která byla navždy uložena v jejím srdci. To ještě nikdy nezažila. 

Alma se nesměle usmála a prohodila tichým hlasem: „Má paní, nebojte se, postarám se o ni. Nikdo vám ji nevezme. Jen se o ni postarám, než si odpočinete."

Laird svou ženu jemně pohladil a pronesl šeptem: „Pohlídám ji. Je to běžný zvyk, že dítě má svoji chůvu, drahá. Nikdo nám naši dcerku nevezme."

Liliana se mu zadívala do očí, které vypovídaly jen o pravdě a žádné falši. Při tom pohledu její strach pomalu ustupoval. Znovu pohlédla na dítě v náručí a věděla, že by nepřežila, kdyby se Rosemarie něco stalo.

„Miluji tě, holčičko," zamumlala tiše a pak nechala Almu, aby jí ji vzala.

Na malý okamžik cítila takový pocit ztráty, až sebou překvapeně trhla. Skoro chtěla říci, aby jí ji vrátila, ale než to mohla udělat, zarazila se.  Upřela zrak na ženu, která získala tu čest, starat se o dceru vůdce klanu, a když uviděla  s jakou péčí dítě uchopila do náručí, uklidnila se.

„Je nádherná," vydechla tiše.

Manžel se na ni usmál, jemně jí sevřel ruku a sklonil se k ní. Na chvíli si hleděli zblízka do očí a mohlo se zdát, že si sdělují své nejniternější pocity.  Na tu chvíli byli jen oni dva a nikdo jiný pro ně neexistoval. Když byla chvíle porušena něžně ji políbil.

„Dnes jsi mě učinila šťastným mužem, má paní. Jsem na tebe ohromně hrdý," prohodil tichým a smrtelně vážným hlasem.

Jeho slova ji zahřála na duši. Něco takového slyšet od jejího bručouna, bylo dojemně sladké. Na tváři se jí rozzářil vyčerpaný úsměv, když dodal: „A nyní spi, drahá."

Liliana mu stisk ruky opětovala, ale  to už se jí oči samy zavíraly únavou, proto ještě zamumlala: „Zůstaneš tu se mnou, můj-"

Dál však domluvit nedokázala, protože únava se nenechala déle přemlouvat a prosadila své právo. Novorozená matka se dál bránit nemohla, a tak se propadla do vyčerpaného spánku. Fergus se sotva znatelně pousmál, když viděl, jak se jí rysy vyhladily ve spánku.

„Miluji tě, maličká," zamumlal, přičemž sledoval, jak Alma v propojené komnatě jejich dítě ukládá do kolébky.

 ****  

Liliana dojatě sledovala Rosemarie a jemně ji houpala na rukou.

„Ty, moje zlatíčko. Maminka se o tebe postará," mumlala tiše a sledovala každičký rys své drahocenné dcerky.

Stále nemohla uvěřit, že ji drží v náručí. Byla tak drobounká, až se bála, aby jí neublížila.

„Bude z tebe nádherná dáma, až vyrosteš, drahoušku," zamumlala jí do drobounkých řídkých vlásků a doprovodila to něžným polibkem.

Nemohla se na ni vynadívat. Načež zvedla hlavu a zpod vlasů se zadívala na manžela, který si u stolu leštil meč. Zdál se tou prací zcela zaměstnán. Ovšem ona si moc dobře všimla, že to bylo jen na oko, protože když dělala, že mu nevěnuje pozornost, pozoroval holčičku v jejím náručí.

Pousmála se a prohodila pobaveně: „Že chceš k tatínkovi, má milovaná?"

Potom se sklonila až k hlavičce holčičky a pisklavým hlasem zvolala: „Chcíí."

Liliana mrkla po manželovi, kterému přes obličej přelétl úsměv, ale pak pohled upřel na dítě a zamračil se.

„Myslím, že... vlastně jsem na něco zapomněl, maličká. Později," vyhrkl, vyskočil na nohy a rychle se vydal pryč.

Liliana za ním překvapeně hleděla. Nechápala, co se to s ním děje.

„Tatínek si ještě, miláčku, nevšiml, že jsi krásná, milá, dvorná, ale to napravíme," zamumlala děvčátku do vlásků.

Miminko, jako kdyby pocítilo odmítnutí otce, se pustilo do hlasitého pláče. Liliana vstala a začala křičící dítě v náručí houpat.

„On to tak tatínek nemyslel. Jen není ještě zvyklý, že jsi tu s námi. Stejně jako já tě hluboce miluje. Jen to neumí vyjádřit. Prosím, nebreč," mumlala překotně a snažila se podle rad, které jí dala Maruna, dítě uklidnit.

Fergus chodil po síni sem a tam, přičemž vždycky když se vrátil zpátky, rozčíleně zaklel.

Ian se za ním připlížil, a když se jeho přítel otočil, vykřikl: „Co tu děláš, brachu?"

Muž, jenž byl vylekán, otřeseně vyjekl a zůstal na něj zírat jako na ducha. Srdce mu skoro vyskočilo z hrudi. Zatraceně, vždyť je laird! Ten se přece nesmí jen tak něčeho leknout.

Šok se však záhy přeměnil na zlost, a proto rozzlobeně odsekl: „Proč se za mnou, zatraceně, tak plížíš? Lekl jsem se, Iane. To nemáš žádnou práci? Mám ti nějakou přidat?"

Přítel se na něj zazubil a odvětil: „No, takové přepadení, nebo nájezd bych bral, drahý příteli. Začínám si myslet, že jsi změkl. Kdy naposledy jsme v noci uháněli za křiku pryč? Ach, ten slastný pocit. Chybí mi to."

„Na přepadávání není ta správná doba a mimoto většinou jsem tě stejně musel dostávat z nebezpečí, protože sis nemohl odpustit noční procházku k nějaké dámě v jiném klanu," odsekl otec malé roztomilé holčičky napruženě, ale přece jenom se mu lehce zvedl koutek úst při té vzpomínce.

Ian nad tím však jen lehce mávl rukou a poznamenal: „Ale no tak, příteli. Já jsem jen chtěl, aby se ta děvečka nebála. Měl jsem starost o její zdraví. Pro všechny není nájezd zábava jako pro nás. Celá se třásla... "

„Dost! Podrobnosti slyšet, Iane, opravdu nemusím," přerušil ho pobaveně laird.

Ianovi zaskočilo smíchy, když ze sebe vyhekal: „Samozřejmě strachy!"

A pak už se smál naplno. Druhý muž po něm vrhl vražedným pohledem, ale i jemu zacukaly sotva viditelně koutky úst.

„Copak sis to o mně myslel? Měl bych se na tebe zlobit!" káravě pronesl Ian, ale přitom mu na tváři zářil široký úsměv.

„U tebe se dá čekat cokoliv."

„Ještě že se neurážím, jinak bys něco viděl, příteli," poznamenal Ian, načež se sám pro sebe zachechtal.

„Ale máš pravdu, tenkrát jsem si to dovolit mohl!" 

Načež zalétl pohledem k Alici, která se pilně otáčela kolem stolu a uklízela.

„A teď už jsi věrný jen jedné," prohodil výše postavený Skot vesele a pak temně dodal: „Bylo načase."

Ian se na něj bezstarostně usmál, mávl své ženě, která si ho okamžitě změřila podezřívavým pohledem a poznamenal: „Ale těch vzpomínek, Fergusi! Ty jsi měl vždy jednu ženu, ale když si vzpomenu já. Ach, chce se mi smát... "

Zasněně se usmál a pokračoval: „Žil jsem si jako král. Nemusel jsem se sklánět před žádnou vůlí. Mohl jsem mít, kolik žen jsem chtěl. Bianca s těmi rusými vlasy, Líza ta mi vždy upekla koláč, který se roztékal na jazyku... "

„Drahý? Kdo je Líza?" ozval se za ním vzápětí až moc klidný hlas Alice.

Fergus překvapeně zamrkal a teprve nyní si ženy všiml. Stejně tak na tom byl i jeho přítel. Ian na okamžik zavřel oči a zhluboka se nadechl. Načež se otočil ke své ženě s okouzlujícím úsměvem.

„Má milovaná, byla to moje služebná, která se o mně kdysi starala, když jsem tak nemohl ještě učinit já sám. Vzepřel jsem se jen co jsem mohl, ale už si našla místo v mém srdci, takže nezapomenu na její oběť... " horoval ze sebe jednu lež za druhou a  jeho přítel měl přitom, co dělat, aby udržel neutrální pohled.

Zato Alice si začala podupávat nohou a její obočí se zkrabatilo k sobě. Očividně svému muži nevěřila ani jedno slovo.

Načež ho mile přerušila: „Tak to, drahý, zkus ještě jednou a pravdu."

Ian po ní vrhl nechápavý pohled a nevinně se bránil: „To jest byla pravda pravdoucí, drahá choti."

„Můj milý Iane, dám ti jednoduchou otázku. Myslíš si, že jsem hloupá?"

Ian se zadíval na svou ženu a věnoval jí široký úsměv.

„Myslím si, že jsi nádherná, krásná a milá, Alice, a rozhodně ne hloupá," dodal po chvíli ticha galantně.

Alice se zapýřila nad tou chválou, ale vzápětí se vzpamatovala a prohodila: „Pak chci slyšet pravdu a ne výmysl."

Ian se na ni vesele zazubil a nedal najevo, že by ho nějak rozčílila svou nedůvěrou.

„Má krásná ženo, je vidět, že jsem tě již mnoho naučil. Tvá nedůvěra mi dokazuje, že jen tak někomu nenaletíš a máš naprostou pravdu! Lhal jsem," pronesl s rošťáckým úsměvem a oči mu zazářily smíchy.

„Tak já ti povím pravdu, Alice. Byla to má budoucí žena a naše zasnoubení trvalo již od kolébky. Tak si to přál můj otec. Byla to velice milá dívka," prohodil hlasem tak slavnostním, až se Fergus div nezakuckal smíchy.

Obzvlášť když věděl, že je to další lež. Ian byl prostě nepoučitelný. Nemohl přiznat pravdu. Raději pokoušel osud.

Alice ho dlouze pozorovala, než odvětila: „A proč sis ji nevzal, drahý?"

Ian nasadil naprosto dokonalý truchlivý výraz a zamumlal zkroušeným hlasem: „Bohužel než mohlo dojít k našemu sňatku... "

Dramaticky se odmlčel, než pronesl hraně zoufalým hlasem: „Odešla do kláštera. Pochopila, že bůh ji potřebuje víc než já. Byla to drtivá bolest, ale překonal jsem ji... "

Dál už to však muž s nejvyšším titulem nevydržel a vyprskl smíchy, přičemž si nevšímal vražedného pohledu, který po něm vrhl Ian. Větší hloupost už dlouho neslyšel.

„Lairde! Všechno si zkazil," šeptl směrem k němu a pak dodal hlasitě k Alici: „Z toho dítěte se zbláznil, má paní. Nyní se směje všemu."

Žena po něm vrhla rozzlobený pohled a pak chladně poznamenala: „Až ke mně budeš chtít být upřímný, Iane, víš, kde mě najdeš."

Načež se otočila a rozčíleně si to rázovala pryč. Její manžel zafuněl a otočil se na stále se smějícího přítele.

„Zatraceně, celý roky se ani neusměješ a zrovna v tuhle chvíli musíš vybuchnout smíchy? To mi děláš naschvál? Víš, jak si budu muset Alici dlouho usmiřovat?"

Fergus si z toho nic nedělal, když odvětil nevzrušeně: „I kdybych se nezasmál, snad nevěříš, že ti něco z toho tvá milá manželka uvěřila? Neuvěřila. Měl bys k ní být upřímný."

Ian se na něj zděšeně zadíval a vyhrkl: „Upřímný? Zbláznil ses, příteli?"

„Copak nevíš, co to znamená? Pokud ne, rád ti to osvětlím. Už tak dlouho prokazuješ ty mně vysvětlení, tak se toho pro jednou ujmu já. Upřímnost, to znamená, že řekneš tu událost, jak se stala, ovšem ne v tvé hlavě, ale doopravdy. Rozumíš?" utahoval si z něj a díky tomu zapomněl, proč do sebe předtím házel jedno pivo za druhým.

Manžel Alice se zašklebil a hodil do ohně klacík, s kterým si pohrával a odsekl uštěpačně: „Hlavně, že se ti mým trápením, zlepšila nálada."

Načež se k němu naklonil a dodal: „To si myslíš, Fergusi, že za svou chotí mám přijít a vyprávět, kde a s kým jsem si užíval života?"

A suše s pousmáním dodal spíš sám pro sebe: „Na to by nestačil ani celý večer!"

Načež se spokojeně uchechtl, když si vybavil vzpomínky na léta svého divokého mládí.

 Jeho pán ho poplácal po zádech, než konstatoval nevzrušeně: „Nemyslel jsem, že bys své ženě měl vyprávět o všech eskapádách života. To by rozhodně nebylo dobré. Ovšem stačilo by jí jen jemně sdělit, kdo byla ta žena, jejíž jméno zaslechla."

Načež odsekl: „Navíc použij ty svoje řečičky a Alice si ani na žádnou zlost nevzpomene."

Ian si něco zabručel. Možná to byl souhlas a nebo taky ne.

„Máš pravdu, věnuji jí pár úsměvů a bude znovu moje. Dokonce bych jí mohl vyřezat tu misku, co chtěla," zamumlal zamyšleně.

Zvedl prst do výšky a poznamenal: „Najdu pár květinek, které by beze mě stejně zhynuly a všechno bude, jak má být."

To už se mu zlepšila nálada a prohodil: „Měl by ses mi omluvit, příteli, že jsi to tak zkazil!"

Zafunění zlostí mu mělo dát jasnou odpověď, co si o tom druhý Skot myslí. Obzvlášť když mu i oči potemněly vzteky. Ian se však tím nenechal zastrašit. Možná si toho ani nevšiml.

Poplácal ho po zádech a dodal: „To byl humor, drahý příteli, tak mě přestaň vraždit pohledy. Samozřejmě ti to nemohu odpustit jen tak. Budu to mít u tebe!"

Když se laird přestal mračit jako potemnělá obloha, Ian se na něj pozorněji zadíval.

„Vlastně, můj drahý příteli, jak to, že nejsi s lady Lilianou a nerozkazuješ naší Rosemarie?" otázal se podezřívavě a jeho vlastní problémy byly rázem zapomenuty.

Rozčílení se vrátilo na místo, ale než mohl Iana nějak usadit, byl předehnán někým jiným.

„To by nás taky zajímalo, Iane!" ozval se za nimi po chvíli ticha jemný hlas Liliany.

Fergus se hbitě otočil a na okamžik ho uchvátil obrázek jeho ženy v náručí s malou dcerkou. Na moment byl naprosto okouzlen.

Liliana došla až těsně k němu, přičemž mu věnovala líbezný úsměv a ponoukala ho jemně: „Tvoje holčička by chtěla k tatínkovi do náručí. Nic jiného ji neutěší."

Rázem se v celé síni rozhostilo ticho a všichni upírali zrak na svého pána. Zatraceně, zaklel v duchu a upřel zrak na holčičku v manželčině náručí.

To se musí všichni dívat? Zrovna nyní? Zuřil a ostře prohodil: „Nemáte, co na práci?"

Muži se začali s brumláním sunout pryč, a ženy je pomalu následovaly, ale přitom ho stihly probodávat rozčílenými pohledy. Však on si je najde a uvidí, sliboval si rozzlobeně.

Jen manžel Alice si založil ruce na hrudi a s pozvednutým obočím čekal.

„Pro tebe to snad neplatí, Iane?" otázal se až moc klidně.

Přítel se na něj však jen zamrkal. Očividně se nechtěl nechat jen tak vyhodit. Vzápětí se otočil na Lilianu a s okouzlujícím úsměvem se otázal, zda si může dítě pochovat.

Mladá dáma už chtěla odmítnout, ale když viděla, jak se manželovi zaleskly oči vzteky, sladce se usmála a jemně vložila drobounký uzlíček do náručí skotského proutníka.

„Liliano? Co ji dáváš Ianovi?" vydechl zděšeně její manžel a vrhl se k přítelovi, jako kdyby mu ji chtěl vzít.

„On aspoň dává najevo nějaký zájem, můj pane," zamumlala a oči se jí zaleskly.

Fergus už už chtěl vzít dítě Ianovi z náručí, když v tom si představil řadu děsivých obrazů, co by se mohlo stát a ruce zase vztáhl pryč.

„Musím něco vyřídit," zamumlal a chtěl, co nejrychleji zmizet.

„Utíkej, dokud můžeš, ale tvoje dcera nebude čekat," zašeptala, když ho zachytila za ruku a donutila, aby se k ní otočil.

Manžel na ni nejistě pohlédl, ale rychle se jí vytrhl a hnal se pryč.

Liliana za ním smutně hleděla. Vůbec nechápala, co se to s ním děje. Nevyznala se v něm. Přece každý musí Rosemarie po prvním pohledu milovat. Jen co si ji pochová, uvidí, honilo se jí hlavou, když hleděla do míst, kde její manžel zmizel.

Vzápětí obrátila zrak na nejlepšího přítele svého muže, který na holčičku šišlal a dělal na ni obličeje, až měla sama, co dělat, aby nevyprskla smíchy. Ovšem jakmile si muž všiml, že je někdo svědek jeho chování, tak se ihned zatvářil naprosto vážně.

Liliana neřekla nic a jemně si od něj převzala dcerku, přičemž Ian v tu chvíli sám vypadal skoro jako dítě, kterému brali hračku. Rychle se však vzpamatoval a nasadil svůj švihácký pohled.

„Co je s mým manželem?" otázala se ho, dřív než se mohl dostatečně vzpamatovat.

Muž už skoro otvíral ústa, aby své paní odpověděl, když se ozval zvuk těžkých kroků a pomalé údery hole o zem a vzápětí se vedle nich objevil Gruag se svým bezzubým úsměvem. Liliana se na něj srdečně usmála. Toho starce měla opravdu ráda. Vždy na ni byl moc milý a oba byli tak trochu cizinci mezi lidmi v klanu.

„Gruagu... " vydechla, ovšem dál se nedostala, jelikož holčička ze starce neměla stejnou radost jako její matka a místností se okamžitě rozezněl její křik.

Ian se nevychovaně rozesmál, protože mu byla naprosto jasná příčina brekotu dítěte a prohodil k holčičce: „Lady Rosemarie, začínáš se mi líbit, čím dál víc."

Načež věnoval podivínovi pokývnutí a vzdálil se. Stařec se klidně usmívala pozoroval svou paní, jak uklidňovala holčičku. Z toho, že byl nejspíš důvodem jejího breku si nic nedělal. Naopak vypadal, že se tím baví. Nevzrušeně čekal, až Liliana kouzelnými slůvky ukonejšila dítě.

„Má paní, dejte mu čas. Laird čekal chlapce a najednou tu má křehkou dívenku. Nejspíš se bojí, aby jí neublížil. Musíte mu ukázat, že v jeho rukou se jí nemůže nic stát. Jakmile ji jednou vezme do náručí, zamiluje se do ní," pronesl stařec s úsměvem.

Ian se najednou objevil vedle ní, takže očividně moc daleko neodešel a vložil se do toho.

Zatvářil se odmítavě, když vyhrkl: „Náš pán a bát se?? To rozhodně není možné! Vůdce Skotů se ničeho nebojí!"

Liliana se však už spokojeně pousmála. Konečně pochopila důvod, proč se její milovaný choval tak zvláštně. Proto rychle oběma poděkovala a nechala je tam stát. Ian vypadal, že je v naprostém šoku, zatímco stařík se jen usmíval.

Žena se rychle vydala zpátky do komnaty. Už věděla, co udělá. Na rtech jí hrál uličnický úsměv. Její manžel nemá šanci.

****

„ Zatraceně, Liliano!" ozval se řev laidra, když pozdě večer vešel do své komnaty a nikdo tam nebyl.

Prudce proto přešel ke spojovacím dveřím. Jedním rozmáchlým pohybem ruky je rozrazil a vešel dovnitř do místnosti, kde měla být chůva s dítětem. Když se tam však ocitl, ke svému šoku viděl, jak si na posteli v klidu sedí jeho žena.

„Co to sakra znamená?" rozčiloval se.

Liliana však naprosto nevzrušeně houpala svou dceru v náručí.

„Pššt. Vzbudíš ji!" napomenula ho tiše, aniž by k němu zvedla oči. „Usnula teprve před chvílí."

„Kde je chůva?"

„Řekla jsem jí, že se dnes o dcerku postarám a poslala jsem ji za Alicí. Hodlám tu spát s dcerou," prohodila a poté konečně zvedla oči k manželovi. Na okamžik se měřili pohledy, než zamumlala: „Nechceme tě však rušit, proto přespím zde. Dobrou noc, můj pane."

A odvrátila od něj pohled, aby ho upřela na svou holčičku. Fergus byl dokonale zmatený. Hleděl na sklopenou hlavu své ženy, která si ho vůbec nevšímala!

„Budeš spát jako vždycky v naší komnatě!" rozkázal rozhodně.

„Já i s Rosemarie nebo nikdo."

Muž došel až k ní a zvedl jí bradu. Liliana mu oplatila jiskřivý pohled a nehodlala se vzdát.

„Tohle se na lairda a jeho ženu nesluší!" pronesl tiše.

„Pak jak říkám, my se s malou vyspíme zde," odvětila dívka a vyškubla mu bradu.

Manžel tiše zaklel a projel si rukou vlasy. Nerozuměl tomu, co to do jeho ženy vjelo. Byl unavený z celého dne, kdy pracovali na opevnění a těšil se na klid a mír se svou chotí. Místo toho zde našel toto.

„Dobrá dnes přespíme zde," pronesl po chvíli naprostého ticha rozčíleně, ale k tomu ještě pro jistotu dodal: „Ale jen tento den. Pak s ní bude chůva."

Liliana ani nekývla ani neodpověděla, jen jemně položila holčičku do kolébky a políbila ji na čelo. Poté se obrátila na zamračeného manžela. Ten se pousmál a jemně si ji přitáhl k sobě na postel.

Zvedla hlavu, a když se ji pokusil obejmout, jemně odtlačila jeho ruce. Manžel jí věnoval ohromený pohled, ale ona se na něj pousmála a pohladila ho po tváři.

„Byl to náročný den," zamumlala, když se od něj odkulila.

Načež se přikryla pokrývkou a otočila se k němu zády.

Fergus rozčíleně zůstal sedět. Jeho manželka si klidně šla spát. Zatracené ženy!, zanadával v duchu rozzuřeně. Člověk netuší, co si s nimi počít.

Vzápětí se po jadrné nadávce položil se vedle Liliany. Jemně ji objal a přivinul k sobě do náručí. S tichým povzdechem se mu do ní stulila a on se spokojeně usmál, když ji políbil do vlasů. Chvíli jen poslouchal manželčino klidné oddechování, než zavřel oči a sám se ponořil do snů.

Sotva však usnul, už ho ze spánku vzbudil křik, který rval ušní bubínky.

Vylekaně vyskočil na nohy, jako by se chtěl na nečekaného vetřelce vrhnout, když si uvědomil, že to není nájezd, ale pláč jeho dcery. Pomalu se mu vrátil tlukot srdce do klidného tempa. Zatracený pošetilec, nadával si v duchu. Leká se úplně zbytečně.

Nahnul se nad svou ženu a zamumlal: „Rosemarie brečí!"

Liliana se však ani nehnula a dál klidně spala. Laird se zachmuřil a nejistě mrkl ke kolébce. Brekot ustal. Tak to nebylo nic vážného, pomyslel si a nadšeně se sunul ke své půlce postele, když to začalo nanovo. Křik snad s ještě větší intenzitou.

„Liliano! K čertu, ona brečí!" vyjekl do tmy v komnatě a zatřásl manželčiným ramenem.

Liliana se konečně pohnula a obrátila se k němu. Něžně ho pohladila po tváři a rozespale zamumlala: „Tak ji pochovej. Pak bude spát."

Načež znovu usnula. Skot stál nad ní a jen nevěřícně kroutil hlavou. No to snad není možné. Má se starat o jejich dítě a klidně se oddává dřímotě.

Vzápětí se nejistě se naklonil nad kolébku a přikázal řvoucímu dítěti: „Spi! To je rozkaz!"

Liliana ležící zády k manželovi jen stěží do polštáře zdusila smích.

Holčička se jako na vzdor rozplakala ještě dvakrát víc. Muž tam nad ní stál a sám vypadal jako dítě, které si neví rady.

„No, tak ji vezmi do náručí," zoufala si tiše Liliana, když se opatrně otočila a sledovala manželův boj.

Jakmile se však po ní otočil, zavřela oči a snažila se pravidelně oddechovat, i když by nejraději vyskočila a holčičku sama utěšila.

„Pššt! Nemáš žádnou disciplínu. Řekl jsem spi! Tak mě poslechni... "

„Jsem laird," zamumlala Liliana ve stejný moment, kdy to i on dopověděl.

Dítě ale titul moc neohromil, protože brečelo stále víc a víc.

„Zatraceně!" zaklel a zavolal na Lilianu: „Pořád brečí!"

Dívka se unaveně otočila, jako kdyby ji napolo probral a zamumlala: „Usne jen, když ji pohoupeš, prosím, jsem moc unavená."

Načež dodala, aby ho pobídla k činu: „ Snad se nebojíš malého dítěte. Stačí jí podržet hlavičku a nic se nestane. Udělej to!"

Jen, co to dořekla, předstírala, že znovu upadla do spánku. Ve skutečnosti ho však široce rozevřenýma očima sledovala. Pevně svírala ruce v pěstech. Tak to udělej! No tak, drahý, křičela v duchu. Měl to být rozhodující moment.

Fergus se nahnul nad kolébku, a dívce nad ním i nad dítětem usedalo srdce.

„Tak spi! Pláčem si nic nevymůžeš, dcero!" rozkazoval dál.

Lilianě zacukaly koutky úst nad jeho zoufalstvím, které přímo čišelo z jeho slov. Přesto to musel aspoň zkusit, místo aby dal na její radu. Stál tam v měsíčním světlem u postýlky a v tu chvíli ničím nepřipomínal lairda.

Vypadal naprosto nejistě, zatímco její holčička plakala jako o život. Trhalo jí to srdce. Už už se rozhodla, že tenhle nápad vzdá a sama ji utěší. Posadila se, když v tom se manžel náhle sehnul do kolébky. Ustala ve všech pohybech a jen čekala.

„Nechci ti ublížit," mumlal starostlivě a Liliana byla dojata jeho péčí.

„Nikdy jsem si nemyslel, že budeš tak malá."

Načež dodal brumlavě: „Chlapec by byl určitě větší."

„Nikdy jsem v náručí dítě neměl," nejistě mumlal dál, jako by ji chtěl utěšit nebo možná spíš sebe.

Liliana jen stěží zadržovala slzy, když zamumlala: „Nikdy bys jí neublížil. Tvé ruce jsou velké, ale dokáží ochraňovat."

Neslyšel ji, ale opatrně uchopil dítě do náručí a vzápětí Rosemarie držel v náručí. V jeho tváři se objevil úžas, když na ni pohlédl zblízka a pocítil celou váhu jejího tělíčka na svých rukou.

Čirý šok mu prozářil obličej, když dítě přestávalo v jeho náručí brečet.

Holčička na něj hleděla obrovskými kukadly a on byl omámen. Srdce se mu sevřelo nepředstavitelným citem a dojetím.

Dítě v jeho náručí leželo, jako by jinde ani nikdy nechtělo být. Hleděli na sebe a ticho kolem nich bylo nekonečné. S ochranářskou opatrností svou dceru držel u sebe a začínal si uvědomovat, že takový pocit nikdy nezažil. Ohromeně ji houpal v náručí a nechápal, jak se toho mohl bát. Byl naprosto uchvácen.

„Jsi nádherná, dcero," zamumlal.

Dítě si ho prohlíželo a mlčelo. Jen zavrnělo a ručičkami zahýbalo.

Hrdý Skot uchváceně sledoval každý její pohyb. Váha dítěte na jeho rukou byla neuvěřitelná. Zdálo se mu, že právě získal důvěru holčičky.

„Samozřejmě jsem se nebál, držet tě v náručí, ale musím říct, že jsem to zvládl velmi dobře," dodal domýšlivě a vypnul hruď.

Na okamžik se mu zdálo, že zaslechl smích, ale když se znovu zaposlouchal nic neslyšel.

„Jistě, chtěl jsem tě vzít do náručí hned, ale laird má hodně povinností, dítě," poučoval ji, jako by se chtěl očistit od toho, že se bál své dcery.

Dítě mu sevřelo prstíky palec a on jen vydechl. Cítil se jako by ho nic nemohlo zadržet, aby udělal všechno proto, aby jeho holčička byla šťastná.

Mohl by se do dívenčiných očí dívat klidně celou noc, ale dítě začínalo být neklidné a on nechtěl, aby začala znovu brečet. S jemnou opatrností, která kontrastovala s jeho velikostí a mohutností, se kterou dokázal zabíjet jednoho nepřítele za druhým, položil dcerku do kolébky a přikryl ji.

„Nedovolím, aby ti někdo ublížil, Rosemarie," zašeptal tiše a rychle se ohlédl k posteli, aby se ujistil, že to náhodou nevidí Liliana.

K jeho šoku však jeho žena seděla na posteli a oči měla zalité slzami.

Rychle nasadil nabručený výraz a prohodil: „Nemohl jsem tě vzbudit, tak jsem to musel udělat! Příště vzbudím služku, tohle se na mě nehodí!"

Dívka se však jen zvonivě zasmála, vyskočila na nohy a vrhla se mu kolem krku. Jen na poslední chvíli ji zachytil.

„Ty lháři, já vím, že ti učarovala a že by si ji nosil v náručí klidně celý den. Jen se nedělej," vyhrkla vesele.

Manžel ji sevřel v náručí a suše poznamenal: „To rozhodně ne!"

Liliana k němu zvedla rozzářené oči.

„Ty to popíráš? Potom co jsem dnes viděla?" škádlila ho něžně.

„Kdyby sis tvrdohlavě, maličká, nestála na tom, že to zvládneš, nemusel bych to být já, kdo Rosemarii utěšil. Ty sis klidně spala i přesto, že ses měla o svou dceru jasně postarat a ..." rozhorlil se, ale dívka ho pustila a obešla, přičemž když se nahnula nad kolébku poznamenala: „Postarala bych se, ale chtěla jsem, aby ses jí přestal vyhýbat. I když jsi vysoce postavený muž, tak to neznamená, že se nemůžeš o svou dceru starat. Chápu, že na veřejnosti se možná nesmíš své dceři věnovat, ale zde, vevnitř, můžeš."

Načež když viděla jeho šok, dodala: „Chci, abys jí dával lásku najevo, staral se o ni a je mi jedno, co si o mně, kdo pomyslí. Nechci, aby si naše dcera pamatovala chůvu. Ne, chci, aby si pamatovala, jak jsem s ní byla já a ty, můj pane."

Muži v dalším okamžiku blesklo v očích poznání, když vyjekl: „Tys jen dělala, že spíš, Liliano! Chtěla si, aby se stalo přesně tohle! Ty intrikánko!"

Liliana před ním uskočila a pobaveně se zasmála.

„Měl by ses utišit, můj pane, nebo vzbudíš naši dceru!"

„Tys to naplánovala!" ostře odsekl, ale opravdu hlas ztišil, i když vztek v něm plál pořád stejně.

Liliana se na něj pousmála a pohladila ho po tváři, než prohodila klidně: „Nemohla jsem dopustit, abys svým strachem přišel o tenhle okamžik."

„Stačilo to prostě říct, maličká," dodal nabručeně.

Liliana se uchichtla, a když po ní vrhl vražedný pohled, prohlásila vesele: „Říct, drahý? A co bylo to, že jsem ti naši dcerku přinesla až pod nos?"

„Před celým klanem!" zaprotestoval.

„Který pak odešel!" odvětila vesele. „Prostě ses bál, Fergusi!"

A pak když hodlal zaprotestovat, zvedla ruku do vzduchu a jemně pronesla: „Nemůžeš, aspoň připustit, že ses bál? Jednou v životě? Podle mě to není slabost, ale odvaha přiznat slabost."

Načež s něžným úsměvem dodala šeptem a přitom na něj zamrkala řasami: „Já to dokonce považuji za přednost. Pak bys byl pro mě ještě přitažlivější, můj Skote."

Nechala doznít svá slova, po kterých na ni ohromeně hleděl, a pak se vydala k posteli.

„Přeji ti dobrou noc," zamumlala otočená k němu zády, když se soukala do postele.

Náhle však ucítila na rameni ruku a pomalu se otočila. Manžel stál za ní a vypadal neuvěřitelně nejistě.

„Snad bych se mohla jít konečně vyspat," konstatovala klidně a pozvedla tázavě obočí.

Manžel si odkašlal a pak vyhrkl rozčíleně: „Máš pravdu! Bál jsem se! Nikdy jsem si nemyslel, že to bude holčička. Navíc je tak malá! Bál jsem se, že bych jí mohl ublížit, a to bych si nikdy neodpustil."

Liliana ho pevně chytila za ruku a věnovala mu sladký úsměv.

„Nikdy bys jí neublížil. Jsi neuvěřitelně citlivý muž a já vždycky věděla, že bys jí nedokázal ublížit. Naopak tvá síla ji bude vždycky chránit. Budeš skvělý otec! A já tě za tohle přiznání miluji ještě víc než kdy dřív," pronesla vážně.

V ten moment ji manžel uchvátil do náručí a políbil.

Jemně ji položil na postel a znovu schvátil její rty. Liliana ho chytila kolem krku, když se ozvalo brečení. Manžel ztuhl a ona se pobaveně zasmála, když se z ní skulil.

„Holčička vidí, jaké nekalé úmysly se mnou máš," pošťouchla ho a sunula se z postele ven.

„Já? To ty mě svádíš," vrátil jí to a jemně ji zatlačil zpět do postele. Liliana se zavrtěla.

„Musím ji uklidnit..."

Manžel jí položil prst na ústa a dodal: „Já se o to postarám, drahá. Jak jsi řekla, tady mě nikdo nevidí, tak mohu svou dceru uklidňovat."

Jemně ji zabalil do pokrývky a dodal: „Ty si odpočiň."

Liliana se za ním dívala, jak jistým krokem šel ke kolébce. Nyní v jeho postoji nebyl ani náznak strachu či nejistoty. Byl zpátky rozhodný muž. S posledním pohledem, jak se její manžel sklání do kolébky, zavřela oči.