Tak jo. Čekal jsem na tuhle chvíli fakt dlouho. Miloval jsem ji už od školky, jenže jsem nejdřív musel dospět. Stát se pořádným chlapem, a ne ubohým mamánkem, kterým jsem byl... do včerejška. No nic, ale dnešek je novým dnem. Konečně přestanu jen zpovzdálí sledovat svoji milou jako bohyni na piedestalu. Vyslovím se a zvony začnou hrát jen nám. Bože, jak já už se nemůžu dočkat toho okamžiku.

Poprvé jsem si jí pořádně všiml na pískovišti ve školce, kde se věnovala velmi dámské činnosti, a to jezení písku. Dobře, přiznávám, tehdy jsem ještě úplně zamilovaný nebyl. I když něco na její puse, ze které padala zrnka písku jako kapky vody, přece jenom bylo. Dokázala se tvářit tak roztomile nevinně, že by jí to snad každý odpustil. Jenže mě to ještě tak nevzalo. Přece jenom nebyl jsem každý. Na mě její kouzlo zapůsobilo teprve ve chvíli, kdy si sama před mýma vyvalenýma očima zavázala tkaničky. Ano, to byla ona chvíle. Já vím, že se to zdá jako banální věc, ale já byl v té době ještě lempl, kterému boty zavazovala maminka.

A zavazovala mi je i v onu monumentální chvíli, kdy se přiblížila ona. Tehdy jsem ještě netušil, že mám mít nastražené oči a jen jsem popoháněl mámu, aby přidala a my mohli jít na hřiště. Ovšem v ten okamžik, kdy jsem zalétl znuděným pohledem naproti, kam se posadila, jsem ztuhl. Následně jsem zadržel dech a nevěřícně hleděl na její ruce, které neuvěřitelným způsobem porazily tkaničky, které jsem viděl jako zlého draka s nejméně čtyřmi hlavami. Ona si s nimi však lehce poradila, smotala je dohromady a ony vážně zůstaly v poloze, ve které je zanechala. To už jsem zíral s otevřenou pusou, ze které mi vzápětí vytekla slina a kápla mamce přímo do vlasů. Takže jsem se zamiloval ve stejný okamžik, jako se moje maminka zeptala: „Neprotéká vám tu? Káplo na mě!"

Od té doby to ve školce nebylo jako dřív. Už jsem se tam netěšil kvůli autodráze a hraní na babu s ostatními kluky. Ne, nemohl jsem se dočkat chvil, kdy ji budu moct sledovat zpoza stromů. Jasně, nezní to zrovna nejlíp, ale na moji obranu, byl jsem prostě stydlín a nic lepšího mě nenapadlo. Párkrát mě tam sice načapala paní vychovatelka, ale vždycky jsem z toho vybruslil s nějakou hloupou výmluvou, a když mě objevili kluci, uplatil jsem je naší měnou. Lístky trávy. Těch jsem měl dost. Takže si má vyvolená nikdy mého pochybného zájmu nevšimla, což mi tehdy vůbec nevadilo. Byl jsem tak spokojený.

Nyní jsem stál znovu na místě, kde to začalo. Na zahradě mé bývalé školky. Stále na ní bylo pískoviště, na kterém jsme se vyblbli. Houpačky, na nichž jsme ostatní houpali tak, až křičeli strachy, ale skluzavky, to už je jiná. Ty se nyní leskly novotou a ke zbytku se zrovna moc nehodily. S úsměvem jsem prošel dál, až jsem se pomalým krokem dostal ke keřům, za kterými jsem se schovával tolik hodin. Pobaveně jsem zavrtěl hlavou. Jo, tady jsem měl na pozorování své vyvolené to nejlepší prostředí.

Poté, co jsme se rozprchli do školy, už to nebylo ono. Zaprvé povinností jak blázen. Jako zkuste si lovit holky, když musíte přepisovat písmenka pořád dokola a ta stará můra učitelka pořád není spokojená. Dalším problémem bylo, že jsem jaksi nevěděl, kde přesně moje milá bydlela. Jako ne že bych neměl snahu. Naopak jednou ještě ve školce jsem to chtěl zjistit, ale maminka pro moji špionážní činnost neměla pochopení. Místo, aby hrála se mnou, dostal jsem na zadek za to, že zdržuju a musel jsem pomáhat babičce s pletením, a můžu vám říct, že to vážně nechcete! Málem mi upadly prsty, než se dostala dál, abych mohl zase kus odmotat.

Ze vzpomínek mě najednou vyrušil otravný zvuk mého mobilu, který začal vyřvávat: „Letní láska nečekaná..."

Prudce jsem sebou trhl a začal toho malýho zatracence hledat všude po kapsách, abych ho umlčel, než to někdo uslyší. Nepotřeboval jsem se zrovna tady ztrapňovat. Konečně jsem toho neřáda našel a stiskl tlačítko, které ho umlčelo.

„No? Co je?" zahučel jsem do něj.

„No, vole, kde seš? Vždyť už jsem ti to tu všechno připravil a ty nikde!"

To už jsem poznal hlas svého nejlepšího kámoše Lukáše. Ten mě vždycky podporoval. Věřil ve mně. Dokonce, když jsem se mu svěřil s dnešním plánem, se rozhodl mi v něm pomoci, jak nejlépe bude umět. Tomu se říká opravdový přítel.

„Jsem se zdržel. Za chvíli jsem tam."

To už mi do ucha začal vyřvávat, co všechno udělal a zda je to tak správně. Moc jsem ho však nevnímal, protože jsem si všiml dost divného pohledu od školníka, který stál ve dveřích školky. No, ani předtím nevypadal nadšeně, když jsem mu lhal, že si tu můj bráška zapomněl hračku, ale bylo mu to celkem fuk. Očividně, když tu nejsou děti, tak se bezpečnost zase tak nehrotí.

Každopádně jsem se rozhodl urychleně odejít a do telefonu pěl jen samé pochvaly na kámošovu pomoc. Věřil jsem, že Lukáš pro úspěch mé mise udělal všechno. Bude to dokonalé. Konečně přijde okamžik, kdy bude má dívka se mnou. Měl jsem nyní totiž skvělý plán, jak ji po těch letech získat. Neobsahoval nejmenší chybičku. Hodlal jsem svá nachystaná slova doprovodit velkým gestem, které mělo zaručit, že se nic nepokazí. Taky, co by se asi tak mohlo stát, že?

Takže ve škole jsme se tedy moc nevídali, ale já na ni ani tak nezapomněl. Proto, když jsem ji po dlouhých letech, tedy v době, kdy jsem byl na druhém stupni, znovu uviděl, má láska k ní zaplála celou svou silou. Co na tom, že to bylo na stadionu, kde běhala společně s dalšími lidmi v rámci atletiky. Co na tom, že jsem se zadýchával, už když jsem vyšel pár schodů? Další vývoj mých kroků byl naprosto jasný. Zapsal jsem se do toho zatraceného kroužku, donutil mámu koupit sportovní oblečení a s úsměvem na rtech jsem nastoupil na největší horor v mém životě.

Sice jsem pokaždé div nevyplivl plíce, ale měl jsem na očích ji. Krásnou a dokonalou bohyni mých snů. Vypadala daleko lépe než ve školce. Plavé vlasy jí spadaly na záda, modré oči zářily a na rtech hrál úsměv, i když právě uběhla osmistovku. To prostě nešlo neobdivovat, protože já tu vzdálenost sotva došel, zatímco kolem mě pobíhal trenér s píšťalkou, aby mě donutil k lepšímu výkonu. Myslím, že ani on nechápal, co tam dělám. Byl jsem nejhorší z celého jeho kroužku. Mně to však nevadilo. Hlavně, že jsem měl možnost se s ní třikrát týdně setkávat. Sice jsme společně nepromluvili ani slovo, kromě sborového „ahoj", ale z toho jsem si hlavu nedělal. Stačilo mi ji pozorovat a být jí na blízku. Nepřišel jsem si tam dělat kamarády. Ti nabouchaní sportovci by mě stejně nikdy nepřijali za svého. Viděl jsem ty jejich opovržlivé pohledy, ale vždycky jsem nad tím mávl rukou a dál sledoval, jak má milá skáče s úsměvem do písku.

Tenkrát jsem se tedy spokojil s jejím smíchem a tím být jí nablízku, aniž by věděla o mém zájmu. Holt jsem nebyl nejstatečnější. Ovšem dnes mělo být vše jinak. Konečně jsem se vzmužil. Už jsem se nechtěl schovávat. Naopak jsem toužil celému světu vykřičet to, co cítím. Takže jsem udělal první krok k lepšímu životu.

Zaprvé jsem se odstěhoval od mámy s tátou. Jejich slzy mě celkem znejistěly, ale pohled na pokoj plný plakátů s animáky mi jasně řekl, že takhle to vážně nejde, a tak jsem se odstěhoval do podnájmu ke svému nejlepšímu kámošovi. Začínala nová etapa mého studentského života a já ji chtěl otevřít společně s ní. Konečně jsem v sobě cítil dost odvahy na to jí vyjádřit své city.

Když dívka tenkrát skončila v atletice, myslím, že si mé plíce oddechly. Stejně jako trenér. Jen tak pro zábavu jsem tam chodit samozřejmě nehodlal. Ovšem poučen z našeho minulého rozdělení ve školce, jsem byl již chytřejší. Takže jsem si během těch terorů stihl zjistit, kde světlovláska bydlí. Proto jsem se nemusel bát, že se příště potkáme až v důchodu. I když... nebyla to úplně špatná představa. Mohlo by to být romantické setkání. Staříci s hůlkami sotva se držící na nohou v domově důchodců. Mohli bychom si půjčovat vyndavací zuby a jezdit společně na vozíčku... ale to už jsem se příliš zasnil.

Vraťme se zpátky. Přešel jsem tedy na střední, a naklonil si náhodu tak, abychom se společně potkávali v autobuse. Naprosto mi byl ukradený fakt, že jsem jezdil busem, který mířil úplně na opačnou stranu, než kde byla moje škola. Hlavně, že jsem ji mohl vidět. V praxi to vypadalo tak, že já seděl vzadu a ona vepředu. Vůbec o mně nevěděla. Byly to ty nejlepší roky. Mohl jsem ji pozorovat každý den. Její úsměv, houpavou chůzi a zlozvyk namotávání si vlasů na prst. No ani za tu dobu jsem se neodhodlal vstát a jít k ní. Vyjádřit se.

Nyní jsem však už tu odvahu měl. A tak jsem se naposled porozhlédl po místě činu a pomalu se rozešel směrem, kde se mělo všechno odehrát. Vždycky jsem snil o tom, jak udělám velké romantické gesto a pak budu dětem moct vyprávět, že jsem tak získal jejich mámu. A ta chvíle právě přicházela. Moje kroky mě pomalu ale jistě vedly k budově školy, kterou má vyvolená navštěvovala. Má budoucí dívka. Nemohl jsem se dočkat. Už dnes přestanu být osamělým šílencem a konečně si dám na Facebook, že jsem ve vztahu.

Podíval jsem se na hodinky. Už zbývalo jen pár minut, než jí skončí hodina a ona se v davu natěšených tupounů vyžene ven. A tehdy to začne. Už na dálku jsem na chodníku před ošklivou budovou školy viděl postávat netrpělivého Lukáše. Jakmile zabrouzdal očima mým směrem, mávl jsem mu, přičemž jsem letmým pohledem spokojeně zaznamenal, že splnil vše, co slíbil. Došel jsem k němu, plácli jsme si a rychle ještě ladili poslední detaily. Naše mumlání ovšem již vzápětí přerušilo zazvonění. Rázem jsem zvážněl a vzal si od kámoše, který mě poplácal po zádech se slovy „držím pěsti", mikrofon.

Odkašlal jsem si a otočil se čelem k budově. Napjatě jsem sledoval první studenty, kteří se snažili rychle dostat ze školy. A ve chvíli, kdy první z nich prudce otevřel vstupní dveře, jsem ukázal Lukášovi zdvihnutý palec. Rázem se všude kolem rozezněla burácející hudba a já se spokojeně usmál. Jo, tohle bylo přesně ono. Běžící studenti ustali v pohybu před budovou. Zůstali na mě nevěřícně zírat. Já se však toho všeobecného zájmu nezalekl. V duchu jsem klidně odpočítával, abych začal včas a nezkazil svůj triumf. To už jsem zahlédl v davu světlé vlasy a melodie přešla do místa, kde jsem se směl napojit, a tak jsem spustil zpěv na plné pecky. Zpíval jsem jako o život píseň, kterou jsem sám sepsal a vymyslel. Můj hlas se rozezníval po celém prostranství a já upíral zrak jen na jedinou osobu. Nic jiného jsem okolo sebe nevnímal. Ani smích ani pošťuchování. Tohle gesto jsem si připravoval čtvrtinu svého života a hodlal jsem ho splnit do písmene. Má vyvolená vyvalila oči a čím déle jsem zpíval, tím víc vypadala, že omdlí. Doufal jsem, že to je tím dojetím. Proto jsem ještě přidal na hlase a dodal další část svého velkého gesta. Pomalu jsem se rozešel davem s očima upřenýma do jejích. Zastavil jsem se až těsně před ní. Já se usmíval jako šílenec, zatímco ona zmateně mžourala očima. Určitě očima oslepenýma láskou.

A v ten okamžik jsem si rozepnul mikinu, pod níž jsem měl triko s nápisem MILUJU TĚ, ANNIE, a klekl si na kolena. Byl to velkolepý závěr mého gesta. Prudce jsem oddechoval, trochu se mi motala hlava, ale nikdy jsem nebyl šťastnější. Dál jsem upíral zrak na svou vyvolenou a ignoroval posměšky, které poletovaly všude okolo.

„To je magor!"

„Mentál!"

„Tak to bylo trapný!"

„Jaj, kretén."

Záleželo mi na jediném člověku a jeho názoru. V představách jsem si tento den projížděl tolikrát, že už jsem to ani nedovedl spočítat. Možná to bylo i víckrát než padesátkrát, což by předčilo můj oblíbený film 50x a stále poprvé. Před očima jsem úplně viděl, jak mi má vyvolená padne kolem krku, zatímco všude kolem nás bude znít dojatý potlesk přihlížejících. Bylo to prostě velkolepé...

To už Annie otevřela ústa, aby promluvila a já rychle zahnal všechny myšlenky. Tuhle chvíli jsem si nemohl nechat ujít. Tak moc jsem se těšil na její první slova, která budou určena jenom mně. Sledoval jsem, jak se jí ústa formovala do slabik a napjatě nastražil uši, aby mi nic neuniklo: „Si normální? Co si myslíš, že tu předvádíš? Jen mě ztrapňuješ! A vůbec! S tebou bych nechodila ani za milion let!"

Poté mě bez dalších slov obešla a vyrazila rázným krokem pryč. Nechala mě tam v prachu cesty naprosto zdrceného. Tohle bylo horší než moje nejhorší noční můry. Nedokázal jsem tomu uvěřit. Ona mě nechtěla. Její pohled byl tak chladný a nevraživý. To přece nebyla moje Annie, ta kouzelná bytost, do které jsem se zamiloval. Ona by něco takového neřekla. Naopak by byla dojatá tím, co jsem pro ni udělal. Vždyť to bylo přímo životní gesto!

„Kámo, no tak vstávej! Prostě to nevyšlo. Nebyla ta pravá. Pojď, radši půjdem domů," ozval se vedle mě najednou Lukášův hlas.

Zmateně jsem zamrkal a zvedl k němu zrak. Chvíli jsem hleděl na jeho nataženou ruku a váhal. Takhle to přece neskončí! Ne, musela se vrátit. Určitě si to zase rozmyslí. Můj pohled s nadějí zaletěl směrem, kterým odešla. Jenže v těch místech se pořád nikdo neobjevoval. Ač jsem tam hleděl několik dlouhých minut, které doprovázel škodolibý smích ostatních. I ten však pomalu ustal a lidi se začali rozcházet. Měli toho dost. Už je to nebavilo.

A já tam stále klečel. V prachu cesty společně se zlomeným srdcem. Těžce se mi dýchalo. Život byl tak nespravedlivý. Tolik jsem se snažil, aby to bylo dokonalý, a stejně to bylo k ničemu. Prudce jsem sevřel ruce do pěstí. Měl jsem zlost na celý svět, a hlavně na ni za to, že moje city nemilosrdně pošlapala a jen tak si odešla. Těžce jsem polkl a konečně přijal nabízenou ruku. Jako náměsíčný jsem se nechal odvést od místa svého ponížení. Tohle byl konec. Konec romantiky v mém těle.

„Hej! Hej, počkej," ozval se za námi náhle nečekaný hlas. Dívčí. To ani jeden z nás nečekal. Já ho dokonce chvíli považoval za halucinaci a chtěl pokračovat dál. Naštěstí mě Lukáš duchapřítomně zadržel. Zamrkal jsem při jeho pevném sevření a začal se pomalu obracet.

O půl minuty později jsem nechápavě hleděl na nejistě se tvářící dívku s brýlemi a rozpuštěnými vlasy, která se k nám hnala. V první okamžik jsem na ni chtěl zavolat, aby mě nechala být, že už nechci slyšet žádné posměšky, ale než jsem něco takového stihl houknout, něčeho jsem si všiml. Najednou totiž zpomalila a k mému lehkému pobavení, které se prodralo skrze clonu zoufalství, jsem zaznamenal, jak se podívala do strany, jako kdyby se rozmyslela. Sledoval jsem její vnitřní boj. Už jsem si myslel, že se otočí a uteče, když v tom se zhluboka nadechla a rozešla se k nám. To už jsem byl vážně zaujatý, co mohla chtít. Říkal jsem si, že zklamání ze sebe můžu dostat klidně až za pár minut.

Dívka se přede mnou zastavila a její modrá kukadla byla tak vyvalená, že jsem od nich nedokázal odtrhnout oči. To už ale tiše promluvila a já si v první chvíli myslel, že jsem se přeslechl: „Mně se tvoje gesto moc líbilo. Nikdy jsem nic krásnějšího neviděla."

„Líbilo?" vysoukal jsem ze sebe nechápavě. Zatřásl jsem hlavou. Vážně něco takového řekla? Podíval jsem se nevěřícně na Lukáše, který vypadal, že je ve stejném šoku jako já. „Vážně řekla líbilo?"

To už se zachichotala a já k ní kmitl hlavou. Už jsem úplně čekal, že řekne, že to byl vtip. Obrňoval jsem se proti tomu, ale ona jenom zopakovala: „Myslela jsem to vážně. Bylo to krásný. Jen jsem ti to chtěla říct, aby sis... z těch posměšků nic nedělal. Aspoň jeden člověk tvé gesto ocenil."

Poté, jako kdyby řekla příliš, vyvalila oči a lehce zčervenala. Obrátila se na patě a ještě křikla: „Já už musím." A chtěla zmizet jako pára nad hrncem.

Jenže to jsem nemohl dopustit. Ne po tom, co právě řekla. A tak jsem ji rychle chytil za ruku. Pobaveně jsem sledoval její ohromení, se kterým se otočila zpět. To už má ústa vyhrkla: „Nechtěla bys někam zajít? Můžu ti tam povyprávět, jak dlouho jsem tohle gesto chystal."

Dívka se překvapeně zamračila a já tak začal podvědomě očekávat odmítnutí. Přece jenom dnes už to tím směrem jednou směřovalo. Tak proč by ne podruhé. Než jsem se však mohl zahrabat do své deprese, její tvář se rozzářila úsměvem a ústa se zformovala do naprosto úžasného ano.

V tu ránu jsem v duchu ječel a tancoval radostí, zatímco navenek jsem zachoval výraz pohodáře. Společně jsme se pak rozešli směrem od školy a já dělal každý krok s rostoucí nadějí, že třeba příště bude moje gesto směřováno na tu správnou osobu.

Za obrázek děkuju úžasné @majkaBeni:3