Ještě ten večer se dali do vymýšlení plánu na záchranu Magdy. Nutno dodat, že šlo o velice náročnou činnost vzhledem k tomu, že se zde střetávaly dva naprosto protichůdné myšlenkové pochody. Hektorův plán byl prostý: prostě tam přijde a pak uvidí. Vyšlo mu to už jednou, vyjde to i znovu. K jeho překvapení však nikdo tuto strategii neschvaloval a Hektorovy „to pak nějak vyjde" argumenty se nestřetávaly s velkým pochopením. A i když se na chvíli zdálo, že by jeho improvizačnímu chaosu mohla být Val alespoň trochu nakloněna (vždyť sama něco podobného vlastně provedla u věže), Valerian byl neoblomný a vyžadoval alespoň částečnou organizaci.

Organizace, ušklíbl se Hektor v duchu, když to slovo zaslechl během jedné minuty snad stokrát. Nikdy jsem nic takovýho nepotřeboval. Proč měnit něco, co funguje?

Zabralo to dost času, více, než by bylo Hektorovi nebo komukoli jinému milo, ale nakonec společnými silami dospěli k řešení. Přišli s plánem, kde se kombinoval řád s chaosem. Byly tu jisté kroky, které měly být uskutečněny, ale k Hektorově spokojenosti tu bylo také dost prostoru k manévrování. A improvizaci. Stále byl přeci ten „volný muž", no, ne?

***

„Jak to myslíš, že tam musí být i ‚Malum'?" ozval se z vysílačky Matův překvapený hlas. Zdálo se, že ho Hektorova žádost velice šokovala.

„Prostě chci, aby na to místo dorazil i on," odsekl Hektor. „Musím snad pro to mít nějakej důvod?"

„U tebe má všechno svůj důvod, Hektore," procedil Mat mezi zuby. „Navíc si nemyslím, že bys byl v pozici, kdy si můžeš klást podmínky. A taky pochybuju, že by pan M všeho zanechal, a to jenom proto, aby se s tebou viděl."

„Můžeš mi věřit, že když mu řekneš o naší schůzce, tak nevodolá."

„Tak to chci vidět," ušklíbl se Mat, který si byl jistý svou pravdou. „A kde tě najdeme?"

„Útes Gam-něco-něco," řekl Hektor a otočil se směrem, kde stály Val a Kosia. „Jakže to bylo?" dodal šeptem.

„Gambaga Scarp," hlesla Kosia na odpověď.

„Jo, jasně, mám to." Hektor se znovu obrátil k vysílačce. „Je to Gambába Skap."

„Gambaga Scarp," opravila ho Kosia.

„Vždyť to říkám Gamsága –"

„Ne," zavrtěla hlavou. „Opakuj po mně, Hektore. Gam."

„Gam."

„Baga."

„Baga," zopakoval s vždyť-je-to-úplně-jasný výraz.

„Scarp."

„Scarp."

„Výborně! Gambaga Scarp!"

„Ganháma San!" zvolal po ní s neméně nadšeným tónem.

„Já ho asi zabiju," sykla Kosia směrem k Val. „To je takový pořád?"

„Pořád," přitakala Val s (dost možná) hraným utrpením.

„Takže Gambaga Scarp," ozval se z vysílačky Mat, který si stihl zapsat tu správnou, vyhláskovanou verzi. „Hej, ale to už není Terra 1, ale Terra... 3?" dodal překvapeně. „Jak jste se tam –"

„O tom bych se radši nebavil," přerušil ho Hektor. „A vyřiď Malíčkovi, že ho pozdravuju." S těmito slovy ukončil hovor a bylo hotovo. Když se Hektor ohlédl, spatřil na Valině tváři ustaraný výraz. Instinktivně se na ni zazubil. Nešlo o upřímný úsměv, spíše o všechno-bude-dobré pousmání, kterým se ji snažil uklidnit. A tím také zklidnit i sám sebe. Hektor věděl, že si zkrátka nesmí připustit, že by mohl jejich plán selhat.

Ať už udělám cokoli, pomyslel si a zhluboka se nadechl. Musím. Bejt. Sebevědomej. Prostě musím. Ono to pak nějak vyjde. Vždycky to nějak vyjde.

***

A tak se Hektor ocitl na okraji útesu. Úplně sám. Měl na sobě své oblečení z Terry 4, až na to, že nyní bylo mnohonásobně čistší a voňavější. Prsty si přejel po hlavě, kde byly usazené jeho s Bouří nic nedělající brýle, a čekal. Stál nebezpečně blízko okraje, ze kterého kdyby slétl, tak by jistojistě nalezl svůj konec. Shlížel z útesu na zeleň, která po skále šplhala směrem k němu a Hektor měl pocit, že se po něm ty větévky a šlahouny natahují. A chtějí ho stáhnout dolů.

Zhluboka se nadechl a nervózně si skousl ret. To on přišel s touto schůzkou, byl to přeci jeho nápad. Tohle místo i čas. Chtěl, aby to vypadalo, že je zahnaný do kouta, že nemá kam utéct, ale opak byl pravdou. Hektor se ještě jednou nahnul přes okraj a spatřil husté zelené koruny stromů, které stínily pohled na zem pod ním. A na zádech se mu zhoupl dárek od Magdy. Najednou začal uvažovat nad tím, zdali neměl přeci jen dovolit Valerianovi více oné „organizace". Tohle je šílený, napadlo ho, když tam tak stál a nervózně přešlapoval z místa na místo. Tohle je fakt šílený!

Jak se v této situaci vlastně ocitl? Kdyby potkal své já z minulosti a pověděl by mu, kam se za rok dostane, jistě by mu nevěřilo. Řeklo by mu: „Že ty mě zase jenom taháš za fusekli, ty jeden fešáku?" A on by mu na to odpověděl jen: „Ne, ne, frajere, takhle to fakt bude. Budeš stepovat nad útesem s padákem na zádech a čekat, až tvůj ďábelský tatík dorazí s maminou, který půjde o kejhák."

„Tak tady ses nám schovával!" zasmál se za jeho zády Mat a vytrhl ho tak z proudu myšlenek.

Hektor cítil, jak to v něm vře. Myslel si, že to zvládne, že zachová klid, ale jak by mohl. Když se otočil, tak spatřil, člověka, který mohl za smrt jeho přátel. Před ním stál vrah. Prachsprostý vrah, špeh a sabotér. Hektor sevřel rty do tenké linky. V tu chvíli litoval, že se Mata nezbavili, když k tomu měli příležitost. Usmažit ho v kotli lokomotivy, nic jiného si ani nezasloužil.

„Ty," procedil Hektor mezi zuby trpce a nejraději by na něj rovnou skočil a pořádně mu zrenovoval vizáž. Nezabránila by mu v tom ani skupina Smrťáků, která se za Matem objevila, a neochránil by ho ani Jednička, jenž ho doprovázel. Hektor se však nakonec jako zázrakem ovládl. Pokud by nechal zvítězit emoce, tak by ztratil svůj strategický bod a vše by vzalo za své. A to nemohl dopustit, ne, když byla ve hře Magda. Musel držet pozici.

„Jsem rád, že jsi zvolil tuto možnost, Hektore," oslovila ho silueta, která se znenadání vynořila zpoza stínů. Byl to on. Vystupoval pod mnoha jmény: Malum, Malíček, Mistr Zlý Klobouk, ale Hektor ho v tu chvíli dokázal nazvat jen jako „on".

„Jasně, možnost," odfrkl mu Hektor na odpověď. „Ne, že bych tady měl moc na výběr," dodal s úšklebkem a soustředěným pohledem sledoval, jak Smrťák stojící vedle Maluma drží Magdu za paži. Ta měla na tváři ustaraný výraz. Doufala, že Hektor zůstane v bezpečí, a ne, že si k sobě zavolá Sdružení.

„Nebude ti vadit, když tě po předchozí zkušenosti prohledám, že ne?" řekl Malum, a aniž by čekal na odpověď, přešel k němu o něco blíž.

Hektor polkl. Chtěl udělat krok dozadu, ale to by mu došla pevná půda pod nohama a on by se zřítil dolů.

„Posluž si," řekl nakonec a poslušně rozpažil ruce v naději, že ho Malum jen prošátrá kvůli zbrani (nebo útočné krysce).

Jenže ono ne.

„Nový batoh?" zeptal se ho zakladatel Sdružení s jistou zvědavostí.

A sakra. Hektor na jeho dotaz jen vytřeštil oči, čímž nevědomky Malumovi prozradil, na co se soustředit.

„Sundej si ho," přikázal a natáhl k němu ruku.

Tohle asi nebude jenom obyčejná prošátrávačka, pomyslel si Hektor trpce. Bylo na něm vidět, s jakou nelibostí mu svůj padák předává. Jeho hluboké povzdychnutí muselo být slyšet až na druhý konec světa.

Malum si od něj batoh převzal a poté přešel o něco blíže k okraji útesu, ze kterého se zamyšleně podíval dolů. A Hektor v tu chvíli odolával pokušení ho z té skály shodit. Bylo by to tak snadné, zbavil by se jedné z největších hrozeb, které ve svém životě měl. A stačilo k tomu tak málo.

Jenže kromě vzteku v sobě Hektor dusil i silný smutek. Tak moc silný smutek. V tu chvíli potřeboval veškerou svou sílu jen na to, aby se vůbec udržel na nohách a nedal průchod slzám. A tak to jediné, co nakonec Hektor dokázal bylo tiše stát za zakladatelem Sdružení a střídavě hypnotizovat zem společně a Malumova záda.

Po chvíli se Malum opět otočil k Hektorovi a vrátil mu padák zpět do rukou. To ho šokovalo, překvapeně žmoulal batoh a netušil, co si o tomto činu má myslet.

„Padák ti tu je k ničemu," oznámil mu Malum po předávce.

„Cožeto?!" vyhrkl.

„Máš u sebe velice dobrý model, to jistě," vysvětlil svá slova, „ale aby fungoval, předpokládá se, že budeš v mnohem větší výšce. Padáku chvíli trvá než..."

„...se otevře, to vím," doplnil ho Hektor zamyšleně. „Ale je to jenom chvilka. Potřebuju takovejch sto metrů..."

„...no, spíše sto padesát," převzal od něj Malum pomyslnou štafetu. „A pokud je odečteme od výšky tohoto útesu, tak ta vzdálenost od země, která ti zbude..."

„...mi nebude stačit!" zvolal Hektor s neskrytou radostí v hlase, že na to přišel.

„Přesně tak," přikývl Malum spokojeně. „A tvá zbraň?" změnil téma a znovu k němu natáhl dlaň.

„Jo, to..." Hektor polkl a odhrnul si kabát, čímž odhalil prázdné pouzdro od koltu. „Žádnou nemám," dodal sklesle.

Greg mu ji už nevrátil. Hektorovi bylo v tu chvíli opravdu do breku, a to nejen proto, že by mu chyběl jeho věrný kolt (který měl vážně moc rád), ale kvůli tomu, že mu chyběl právě Greg. A Ada. Tom. Ros. Tina. Chyběla mu i ta tři „děcka", Jonáš II., Levá, Pravá. Vzpomínka na ně ho stále bolela, rána byla příliš čerstvá. Jaká zrůda by zabila děcka, pomyslel si trpce.

Malum si všiml změny v Hektorově výrazu, ale nijak to nekomentoval. Jen zamyšleně nakrčil obočí a poté si gestem ruky od jednoho ze Smrťáků vyžádal zbraň. S ní mlčky došel až k Magdě.

„Počkat!" vyhrkl Hektor, který původně naivně doufal, že mu Malum tu zbraň dá, aby byly jejich šance vyrovnané. „Co to děláš?!"

„Víš, Hektore, nedalo mi moc práce zjistit o tobě jednu věc," řekl Malum a namířil zbraň na Magdu, která přitom nehnula ani brvou. „Nenávidíš mě," pokračoval Malum. „A to hodně, že je to tak?"

„Tak ne, že bys mi pro to nedával dostatečnej důvod," odfrkl.

„Tohle pro mě není snadné," řekl Malum a jeho prst sklouzl ke spoušti. „Ale nedáváš mi tady na výběr. Teprve až když ztratíš někoho, koho vážně miluješ, tak mě pochopíš."

„Teprve až když někoho ztratím?" zopakoval po něm Hektor ukřivděně. „Copak jsi mi toho už nesebral dost?" vyhrkl a cítil, jak se mu po tváři koulí jedna hořká slza.

„O čem to–"

„Mluvím?!" přerušil ho vztekle. „O tom masakru v Americe, vo tom tady mluvím! Zlikvidovali jste všechny moje přátele. Zmasakrovali jste je!" vyhrkl a sevřel ruce v pěst. Přesně to byl jeden z těch momentů, kdy litoval, že nemá své brýle. Pokud by na Terru 3 měla někdy dorazit drsná sněhová Bouře, bylo to právě teď.

„Je to pravda?" obrátil se Malum k Matovi, který stál vedle Jedničky a v tu chvíli ze všech sil přemýšlel, jak z této situace ven.

„Říkal jsem vám," pokračoval Malum smrtelně vážným tónem, aniž by čekal na jejich odpověď, „že máte ten odboj nechat být."

„Chtěl jste Hektora," začal Jednička. „A ten tam nebyl, takže jsme byli nuceni provést určitá opatření."

„Neuposlechli jste mě. Něco takového nemá omluvu."

„Ale, pane –" začal Mat, jenže svou větu nedokončil.

„To nemá omluvu," sdělil jim chladně. „Nedodrželi jste rozkazy, dopustili jste se Terrazrady. Odveďte je," přikázal Smrťákům, kteří moc dobře věděli, co mají dělat.

Hektor celou scénu sledoval se zmateným pohledem. Najednou už vůbec ničemu nerozuměl. Takže on za tím nestál?

„Tohle jsem nechtěl," obrátil se poté Malum opět k Hektorovi.

„Pravda, ty mi chceš vzít jenom Magdu," odsekl mu se znatelnou ironií v hlase.

Co na tom, že byli viníci potrestáni, stále tu byla tato nevyřešená záležitost. A Hektor byl rozhodnutý bojovat za svou maminu až do úplného konce.

„Jiná možnost tady není," pokračoval, stále ještě mířící na Magdu.

„Ale je!" protestoval. „Nikdo další už umřít nemusí! Prostě to vyhlásíme jako remízu a bude!"

„Remíza," ušklíbl se Malum. „Ta se nedá udržet věčně. Sdružení a odboj jsou dva protichůdné postoje, které nemohou koexistovat. Jedna strana nakonec vyhraje, a ta druhá zanikne."

„Jako by snad Sdružení mohlo někdy zaniknout," odsekl Hektor. „Vždyť máte ty kouzelný brejle. Můžete si přivolat Bouři, kdykoli chcete. Jste teď nepřemožitelní. Víc už Sdružení k výhře nepotřebuje, ne? Už vyhrálo," povzdychl si. „Sdružení vyhrálo, tak teď už ji, prosím, pusť."

Při slovíčku „prosím" se mu roztřásl hlas. Hektor si přišel jako ubožák, ale bylo to nutné. Klidně ať vypadá nemožně a pateticky, to pro něj bylo to nejmenší. Hlavně, když se Magdě nic nestane. Když se mu vrátí a on ji bude moct opět obejmout.

„To si opravdu myslíš?" ušklíbl se Malum a vytáhl volnou rukou z kapsy svého kabátu brýle. Hektor je hned poznal, byly to opravdu ony, jeho věrné, Bouře přivolávající brejličky. Zálibně se na ně podíval a na jeho tváři se objevilo viditelné zklamání, když je Malum vrátil opět do kapsy.

„Vážně si myslíš, že stačí toto?" pokračoval Malum ostře. „Že víc už Sdružení k výhře nepotřebuje?" zopakoval jeho slova.

„A... A ne snad?" zaváhal Hektor.

„Ne," zavrtěl zamítavě hlavou. „A i kdyby Sdružení vyhrálo, tak já, Hektore, já jsem prohrál."

„Cože? Ale..."

„Říkal jsi, že jsme vyhráli a já si to také celá léta myslel," pokračoval Malum. „Roky a roky jsem žil v přesvědčení, že jsem vyhrál, jenže jsem se spletl. Od chvíle, co jsi vkročil do centrály, ne, už od chvíle, co jsem se dozvěděl, že se u někoho ty brýle objevily, tak přesně tehdy jsem věděl, že jsem prohrál. A asi není nutné dodávat, jak nepříjemný pocit to je."

„Ale proč –"

„Už jenom to, že ti musím říkat Hektore je dostatečným důkazem mé porážky, nemyslíš?" přerušil ho Malum a jeho ruka se zbraní se lehce roztřásla. „Mrzí mě to," obrátil se k Magdě a v tu chvíli bylo Hektorovi jasné, že musí jednat.

„K zemi!" zavelel směrem k Magdě a sám padl do trávy. To byl jeho signál. Signál ukončující „ono to nějak vyjde" fázi a uvádějící do pohybu jeden z plánovaných kroků.

Pravdou bylo, že skok s padákem byl Hektorův plán A. Prohodit pár slov, najít výmluvu, aby se dostal k Magdě blíž a pak s ní skočit a doufat, že to oba ve zdraví přežijí. Když však tento záměr sdělil Val s Valerianem, dostalo se mu rázné zpětné vazby ve stylu „tohle je velice špatný nápad" a „už to nepij, Heku". A nyní Hektor děkoval vyšší síle, že je měl při sobě.

„Nejsi v tom sám," slyšel v hlavě Valin hlas a ve stejnou chvíli s velkým vžúmem vylétlo nad útes KUŘE. „Takže teď se seber a zaúkoluj nás." A přesně to Hektor udělal. Zaúkoloval je.

Pád na zem možná působil jako žabařský signál, ale stačil. Dal jeho V(al)V(al) pomocníkům dlouho očekávaný pokyn a ti, celou dobu tiše čekající pod útesem, skryti před nenechavými zraky hustými zelenými korunami stromů, se dali do pohybu.

„Pojď!" křikl Hektor na Magdu, která, stejně jako ostatní členové Sdružení, ještě stále ležela na zemi. Po jeho slovech však neváhala a společně se přikrčeni přemístili k jejich odvozu. Valerianovo zařízení způsobovalo silný vichr, který držel ostatní zpátky. Přesně, jak měli v plánu.

„Zase on?" zamumlal Malum pro sebe, když si domyslel, kdo sedí na místě pilota.

„Pojď!" Hektor zopakoval svůj příkaz, tentokráte těsně před KUŘEtem. Poslal Magdu před sebe a teprve když měl jistotu, že byla v bezpečí, tak ji následoval. Ještě předtím se však otočil. Zvědavost ho přinutila ztratit několik drahocenných vteřin, a to jen proto, aby mohl spatřit, jak se Sdružení vyrovnává s jejich pastí. A překvapivě se vzchopilo rychleji, než měli v plánu. Někteří Smrťáci již stáli na nohách, s čímž Hektor nepočítal. To bylo zlé, oni po nich mohli začít střílet. Mohli je zastavit, zabránit jim v útěku. Jenže se tak překvapivě nestalo. I přes silný vichr, který stále ještě držel část Sdružení u země, stál Malum již napřímený a zdviženou rukou dával svým zaměstnancům signál, aby nestříleli. A Hektor nechápal proč. Neměl by se je snažit zastavit? Samozřejmě, že ano! Tak proč nic nedělá? Proč. Nic. Nedělá?