„To už jsme přistáli?" zívl Valerian a posadil se. Cítil, jak k nim skrze sklo kabiny pronikalo světlo slunečních paprsků, které příjemně vyhřívaly celý prostor.

„Vypadá to tak," odpověděla zadumaně Val a protáhla se. „Aspoň můžeme jít na vzduch, potřebuju se trochu provětrat a –" zarazila se. „No, co to..."

Val si najednou uvědomila, že výhled před jejich strojem je jiný, než na jaký byla doposud zvyklá. Slunce ji již tolik neoslepovalo a ona tak mohla spatřit krajinu, která jako by vypadla z pohádkové knihy. Když se probrala z prvotního šoku, přihnala se ke dveřím, podobným těm „trezorovým", které znala z Místa, a bez jediného zaváhání vyskočila ven, aby tu senzaci zažila na vlastní kůži. Tehdy se její nohy dotkly země. Travnaté země. Zelené travnaté země!

„Jak je tohle možné?" vydechla s podivem.

Val zírala na okolí, a přitom se musela usmívat. Bylo zde teplo. Nikdy předtím nic podobného necítila. Musela si sundat kabát, aby se dokázala lépe srovnat s okolní teplotou. Celá se rozzářila a na moment zapomněla na všechny starosti, které ji ještě před chvílí trápily. Poklekla do trávy a zabořila do ní prsty. Tolik barev, tolik vjemů, tolik novoty.

„Tohle je... báječné!" obrátila se nadšeně ke KUŘEti, z jehož dveří již vykukoval Valerian. „Tohle musíte vidět, pojďte!" volala.

„Co se děje, Val?" zeptal se jí Valerian a opatrně seskočil na zem.

„Tohle místo," řekla a znovu se rozhlédla kolem. „Je nádherné, nikdy by mě nenapadlo, že něco takového existuje. Vždyť tu není sníh. To není možné, není tu sníh!"

„Neuvěřitelné, že?" zasmál se Valerian, kterého tato informace zjevně nevykolejila. „Tady bychom se měli Sdružení vyhnout."

Poté sebou trhnul. Byť okolí vládla příjemná teplota, tak mu po těle vyskočila husí kůže. Při vyslovení slova „Sdružení" se mu vrátily nepříjemné vzpomínky.

„Je všechno v pořádku?" vyrušila ho Val z proudu myšlenek. „A kde je vlastně Hek?" zaváhala a vrátila se zpět do lodi. To Hektorovi přeci vděčili za to, že bez problémů přistáli, no, ne? Val se rozhlédla po kruhové místnosti a tam ho spatřila. Válel se u řídící konzole a chrápal!

„Heku!" křikla po něm a vytrhla ho tak ze spánku. „Už jsme přistáli. Můžeš vstávat."

„C-co?" zamumlal Hektor na odpověď a znaveně si promnul oči. „Já nespím, nespím," řekl a instinktivně se chytil řízení.

„Jen klid, už jsme přistáli a, no, počkat!" vypískla. „Ty to nevíš? Ty nevíš, že už jsme přistáli?" vyhrkla, když si dala dvě a dvě dohromady. „Takže ty jsi celou dobu spal? Vždyť jsi slíbil hlídat autopilota a..." Val se zarazila a podívala se na řídící konzoli. „Řekni mi pravdu, Heku," povzdychla si. „Jsme tady fakt správně?"

„Asi... teda... já teď vlastně ani moc nevím," zamumlal Hektor na odpověď a nervózně se podrbal za uchem.

„Děje se tu něco?" zaváhal Valerian, který si stihl sehnat improvizovanou hůl z klacíku, díky které se mohl bez větších problémů pohybovat.

„Hek prospal přistání," naprášila ho ihned Val.

„Hej," osočil ji Hektor a pak se zarazil. „Můj šlofík je teď asi náš nejmenší problém," dodal a ukázal ven. Val se podívala jeho směrem a vykulila oči.

„No, co to," vydechla překvapením. Před jejich letounem se srotila skupinka lidí, která rozhodně nevypadala nijak přátelsky.

„To jsou, ehm, místní?" zaváhal Hektor při pohledu na domorodce. Jejich travnaté suknice a holé hrudníky na Hektora působily vtipným dojmem. To samé se však nedalo říci o špičatých kopích, díky kterým si získávali jeho respekt. Hektor měl tak právem obavy, že se z něj brzy stane špíz.

„Jde se," řekla Val a přešla ke dveřím.

„Co?" vyhrkl Hektor. „Jakože ven?"

V tu chvíli byl jeho plán jasný. Zabarikádovat se uvnitř. Uletět pryč. Ale Val měla zjevně jiný názor.

„Jde se," zopakovala svá slova důrazně a Hektor se s velkou nelibostí zvedl a následoval ji. Při výstupu zjistil, že kromě skupinky, která se jim shromáždila před čelním sklem, je domorodců mnohem více.

„Co chtít?" štěkl po nich jeden prcek, jehož svalnaté paže mohly ta Hektorova párátka strčit do kapsy.

To jsou tady snad fit i trpaslíci, zaváhal Hektor a pohledem sklouzl k Valerianovi, který se chopil slova.

„Terra 1?" zeptal se jich, a to i přestože neměl moc informací o Hektorově spacím prohřešku. Valerian zkrátka cítil, že je nutné tuto otázku položit.

„Tři," odpověděl mužík a výhružně na něj namířil kopí.

„Tak to jsme asi zabloudili," zazubil se Hektor na naštvaného prcka. „No, jo. To je vomyl. Tak my nebudeme na vobtíž a necháme vás tu s těma vašima špičatejma hračkama být," dodal a prstem odstrčil jedno z kopí, které mu začínalo narušovat jeho osobní zónu.

„Jít s námi," přikázal trpaslík. „Za král."

Val se rozhlédla kolem sebe, snad aby lépe zhodnotila situaci.

„Asi bychom s nimi měli jít," řekl Valerian mírně, jako by snad zachytil její zadumaný pohled. „Zatím neudělali nic, čím by nám ublížili."

„Souhlasím," přikývla.

„Cože?!" vyhrkl Hektor a domorodci poplašeně udělali krok dozadu, jako by před nimi měla vybuchnout sopka. „My s nima fakt půjdeme?" pokračoval o něco tišším hlasem. „Ale proč? Víte o tom, že do nich můžeme udělat víc děr, než mám já na ponožkách, že jo?" uchechtl se.

„Měli bychom jít s nimi, Heku," odpověděla Val jistým hlasem a gestem ruky ho pobídla, ať ji následuje.

„To ale není vodpověď na moji otázku," zamumlal Hektor otráveně.

„Fajn, chceš jasnou odpověď?" zašeptala. „Máš pravdu, můžeme je porazit, kdykoli budeme chtít."

„A proč je teda posloucháme jako bychom byli nějaký poslušný zvířátka?" pokračoval Hektor šeptem.

„Protože mě zajímá, jak je možný, že mluví naší řečí," odsekla.

Hektor se zarazil. Nikdy ho ani nenapadlo, že by mohli lidé mluvit jinou řečí než on. Sdružení patřilo k prosazovatelům jednoho celosvětového jazyka, a to Hektorovi přišlo přehledné. Kam přišel, tam mu rozuměli. Zde však docházelo ke konfliktu, střetávaly se tu dvě protichůdné tendence. Ti domorodci byli zřejmě Sdružením ovlivněni do takové míry, že se naučili nový jazyk, ba co víc, že možná úplně ztratili svou rodnou řeč. Na druhou stranu ale rozhodně nebyli pod vlivem Sdružení natolik, aby dodržovali jeho pravidla. Například na jmenovky tito lidé zcela jistě kašlali. Hektor by si rozhodně všiml, kdyby měl nějaký domorodec na kůži nalepeno třeba „Gustav". Ale nic takového tam nebylo.

Při pohledu na ošacení těchto lidí Hektora zalil pot. Ne, že by měl strach, spíše si uvědomil, že Terra 3 je opravdu teplým místem. Kde to teda vlastně jsme, pomyslel si a nešťastně si povzdychl. V tu chvíli litoval, že nedával při Magdině domácí výuce pořádně pozor. Kdyby ji poslouchal, jistě by poznal, na jakém kontinentu se to vlastně ocitli. Zeměpis byl ale bohužel jeho slabou stránkou.

Takže Terra 1 je Amerika, začal si Hektor v hlavě oprašovat své znalosti. Terra 2 netušim, Terra 3 nevim, Terra 4, tam jsem doma, Terra 5, tam jsou ty jedovatý potvory... a ... jak že se to tady jenom jmenovalo? Hektor se zadumaně rozhlížel po okolí a nejistým krokem klopýtal, jako by snad čekal, že na něj některý z těch stromů třeba vyštěkne odpověď.

„Afrika," ozval se vedle něj Valerian.

„Co?" znejistěl Hektor.

„Jsme v Africe," doplnil se. „To jsi snad chtěl vědět, nebo ne?"

To není možný. On určitě není člověk, ale nějakej stroj!

„J-já," zakoktal.

„Musel jsi ve spánku změnit destinaci," pokračoval Valerian. „A teď jsme místo v Jižní Americe... v Africe."

„No, je možný, že jsem třeba posunul páčku trošku doprava," zamumlal Hektor.

„Prý doprava," ušklíbl se Valerian.

„A vy mě za tohle nebudete chtít zabít? Protože vaši kámoši se o to už párkrát pokusili," zazubil se na něj Hektor. „A bylo to za menší věci než za únos na blbej kontinent."

„Je to vítaná změna," pronesl Valerian s lehkou dávkou pobavení. Za pomoci své hole zvládl dodržet směr skupiny a do nikoho nevrazit. Zato Hektor se jen pletl pod nohy a měl pocit, že osobě před sebou ukope paty.

„Chtěli jsme se schovat před Sdružením a tady... No, řekněme, že ani mě by toto místo nenapadlo," zasmál se.

„Berete to ňák sportovně," ušklíbl se Hektor. „A jak to, no, děláte?"

„Co myslíš?"

„To divný čtení myšlenek, jak to děláte?" vyzvídal Hektor.

„Divný čtení myšlenek?" zopakoval po něm s úsměvem.

„Já to myslím vážně!" bránil se. „To, jak jste věděl, jak se jmenuju a teď, když jste prostě najednou řekl ‚Afrika'. Já taky umím házet slova kolem sebe. Třeba tyčinka! Tyčinka, jo, ale to neznamená, že na ni teď myslíte."

„To říkáš, protože máš teď hlad, co?"

„No, tohle!" vyhrkl Hektor, ale než stačil pět další slova chvály, tak ho Valerian zarazil.

„Slyšel jsem, jak ti kručí v žaludku. A taky jsme už nějaký čas nejedli, za tím žádné čtení myšlenek nehledej," vysvětlil. „A tvé jméno? To vím jen díky tomu, že tě tak Val několikrát oslovila. Nejsou to žádná kouzla."

„Nevěřím. A co teď s tou Afrikou, no?" nevzdával se Hektor.

„Jenom odhad," řekl Valerian zamyšleně. „Slyšel jsem ten povzdych a tvé klopýtání. Zjevně tě něco trápilo a v tuhle chvíli to s největší pravděpodobností bude, kde se nacházíme."

„Jste fakt talentovanej," řekl Hektor uznale.

„To si nemyslím, spíš se snažím vnímat. Když člověk přijde o zrak, tak se o něm říká, že je slepý, což ale není zase taková pravda. Člověk nevidí jen očima, víš?"

Ta poslední věta byla řečena ve vší vážnosti a Hektorovi z nich přeběhl mráz po zádech. Valerianova slova působila více jako hrozba než jako nevinné oznámení.

Najednou se celá skupina zastavila. Valerian se opřel o svou hůl, zatímco Hektor vrazil do lidí před sebou.

„Sakra," zaklel a oklepal se. „A co to zase..."

Tohle je fakt divnej svět, dodal Hektor v duchu, když spatřil, kam je domorodci přivedli.