Hektor se procházel po Místě a byl zlostí bez sebe. Jak mě tu mohli jen tak nechat? Zuřil. Konečně se mu naskytla příležitost všem ukázat, čeho všeho je vlastně schopný a on tu musel zůstat trčet. Naštvaně kopnul do hromady plné plechovek, která ještě čekala na odklizení. Spolu s dutým zařinčením plechu však zarezonovalo Místem ještě něco.

„Okamžitě s tím přestaň!" ozval se zdálky něčí hlas.

Hektor sebou překvapeně trhl. To jsem snad svým řáděním vyprovokoval ducha odpadků? Zalekl se. Myslel si, že ho tu Místňáci nechali úplně o samotě, ale zřejmě se pletl. Po chvíli mu došlo, kdo za jeho napomenutím stál a všechen strach z něj rázem opadl.

„Pardon, pane Citlivko!" křikl směrem k rozhlasové stanici, kde sídlil Ros. Takže tu nejsem zase tak úplně sám, napadlo ho. Pousmál se a do jedné z plechovek ještě jednou provokativně kopnul. Vypadá to, že má tam nahoře Ros schovaný nějaký výkonný dalekohled. Šmírák jeden.

Po chvíli se však znovu dostavila nuda. Ta trocha adrenalinu, která se k Hektorovi dostala díky velice přesvědčivé konspirační teorii o pomstychtivém duchovi, velice rychle vyprchala. Hektor si povzdychl a otráveně se sesunul k zemi. Jak ho ten klid nebavil! Opřel se zády o zeď něčího bydliště a zvedl hlavu. Svým pohledem hypnotizoval žárovky, které Místo udržovaly osvětlené. Snažil si ukrátit čas a nejlepší zábavou, která mu v tu chvíli vytanula na mysl, bylo přemýšlení nad tím, kolik energie asi Místňáci musí vyprodukovat, aby udrželi svůj domov v teple a světle. Fyziku měl vážně moc rád. Jeho sérii výpočtů však vyrušil nenadálý pohyb. Hektor koutkem oka zahlédl drobný stín. Zprvu tmavá a rozmazaná tečka se však velice rychle změnila na svižně cupitající čáru. A mířila přímo na něj. Hektor sebou prudce trhl ve snaze vyhnout se hrozícímu nebezpečí. Nadskočil, ale když spatřil pravou identitu nového návštěvníka, rychle se zase uklidnil.

„No fuj, tys mi dala," ušklíbl se, když zjistil, že se jednalo jen o krysu, kterou přilákaly zbytky v plechovkách.

Zvířátko zůstalo na Hektora jen tupě zírat. Zaměřilo se na něj svýma drobnýma očičkama a párkrát zaškubalo čumáčkem, jako by něco větřilo. Zřejmě bylo s něčím nespokojené.

„Tak teď fakt doufám, že se mi nesnažíš nic naznačit," pousmál se Hektor a nenápadně si přičichnul k oblečení. Přemýšlel, kdy se naposledy vykoupal nebo si alespoň vypral. Fakt, že si nemohl na nic z toho vzpomenout mu moc nepomáhal. Sakra, to už vážně smrdím i kryse?

„Soudit umí kdekdo," odfrkl nakonec. „Víš, co je mnohem nepříjemnější, než můj puch?"

Ozvalo se písknutí, jako by se s ním snad krysa snažila komunikovat.

„Tak já ti to teda povím," pokračoval Hektor, který to drobné zvíře považoval za svého vzorného posluchače. „Je to fakt, že tam nahoře probíhá bitka a já nejsem její součástí. Tohle se prostě nedělá! Nemůžou si sem někoho pozvat, a pak ho prostě odstavit. Řekni mi, Fou," obrátil se ke zvířátku, „kdy jsem tak změknul?"

Krysa ze sebe vydala další písknutí, tentokrát o něco slabší než to předchozí.

„Máš pravdu, asi to bylo při tom posledním útěku. Velice vydařeném, mimochodem. Kdybych od toho děravýho stromu rychle zmizel, třeba bych na ty Smrťáky nikdy nenarazil. Jenže já blbec se musel vracet. To mě stálo čas, víš? Zavřel jsem za sebou dveře, aby tyhle blby Sdružení nááááhodou neobjevilo a co z toho mám? Jen pokec s krysou. Bez urážky, jo?"

Hektora začala nahlodávat vtíravá myšlenka. Možná, že nebyl vězněm Místa, ale spíše své hlavy. Začínal se považovat za ztracený případ. Už jen to jméno, které svému novému mazlíčkovi dal. Fou. Původně to měl být Fousek, ale nakonec to zkrátil na tři písmenka. Tři tak moc typická písmenka, která k Místu zkrátka patřila. Hektor si zadumaně položil hlavu do dlaní. Netušil, co se během jeho rozhovoru s hlodavcem dělo na povrchu a možná to tak bylo lepší. Sice pro něj byla tato akce novinkou, ale pro většinu Místňáků šlo jen o rutinu.

Val si s ostatními vypěstovala jakési návyky, které všichni do puntíku dodržovali. Na jednu stranu si ušetřili spoustu trápení a váhání, protože znali dopředu všechny své budoucí kroky. Zavedené jednání spoustu věcí ulehčilo, ale mělo to háček. Místňáci se na svůj fungující plán začali možná až nezdravě spoléhat.

***

Seskupení jedněch z nejvyšších hor, které mohla Terra 4 nabídnout, se hrozivě tyčilo nad přilehlým lesem a působilo nebezpečným až zrádným dojmem. Jako by se schylovalo k něčemu velkému. Valina skupinka se již nějakou chvíli skrývala v korunách stromů a hlídala sjezd z pohoří. Jednalo se o úzkou stezku, která jako jediná umožňovala Smrťákům bezpečný průjezd.

Druhá jednotka, která byla vedena Adou, v mezičase stihla natáhnout na zem několik sítí. Tento trik se jim již mnohokrát osvědčil. Skútry Sdružení najedou do zamaskované pasti a Místňákům pak stačí jen trhnout provazy a zvednout je do vzduchu. Valina skupinka hbitě přeběhne z větví stromů přímo do sítí a shodí Adovým lidem drahocenný náklad Sdružení. Většinou vše proběhne velice rychle a odboj se zvládne vrátit do bezpečí dříve, než se kdokoli ze Smrťáků stihne rozkoukat.

S tímto plánem v hlavě vyčkávala Val již nějakou chvíli. Nervózně sledovala sjezd z hory a čas od času vyslala směrem k Adovi úzkostný pohled, jen aby se přesvědčila, že i pro něj si Smrťáci dávali na čas. Minuta míjela minutu, ale stále se vůbec nic nedělo. V okolí panoval mrtvolný klid, který by někdo možná nazval tichem před bouří. Každý Valin sval byl napjat v očekávání. Ruce se jí mírně třásly, zato dech zůstával stále klidný. Snažila si nepřipustit nervozitu a soustředit se jen na jedno. Špicovala uši a hledala zvuk, který tak důvěrně znala. Hučení motorů. A po chvíli jej konečně zaslechla. I přesto, že byly skútry stále daleko, z nějakého důvodu byl jejich rachot hlasitější než kdy předtím. Zadívala se do dáli a spatřila tenké komíny kouře, kterých bylo více, než byla zvyklá. Velikost Smrťáckého konvoje ji zaskočila. Touto bohem zapomenutou oblastí obvykle projíždělo jen několik skútrů, nyní jich bylo mnohonásobně více. Zahlédla Adův znepokojený pohled a věděla, že oba myslí na totéž. Možná by měla tuto akci odvolat. Jeho oči přímo křičely, aby misi zrušili. Aby nechali sítě sítěmi, a pro jistotu se stáhli.

Val se zhluboka nadechla a rozhodla se zariskovat. Přesně jak by to udělal i její otec, kdyby tu s ní mohl být. Zabojuje. Nevzdá to. Kde by byla, kdyby z každé výzvy vycouvala jen pro to, že vše nebylo zrovna podle jejích představ? Sledovala, jak se Smrťáci pomalu blíží a najíždí do připravených sítí. Několik z nich se okamžitě vzneslo do vzduchu, ale tím to skončilo. Skútrů přibývalo, sítí nikoli. Bylo jich zkrátka příliš mnoho. Místňákům se povedlo odstavit jen zlomek, zbytek stihl přibrzdit u sjezdu z hory a nenajet do jejich připravené pasti.

Smrťáci ze svých vozidel rychle utvořili půlkruhovou formaci a přešli do protiútoku. A problémy nedělali jen ti na zemi, bitka se strhla i v sítích. Řidiči skútrů se pomalu zmátořili a Valin plán se jí tak bortil před očima. Věděla, že nezvládnou odolávat příliš dlouho. Jeden ze Smrťáků v síti se na ni vrhl a ona jej bez zaváhání chytila a srazila přes okraj dolů. Výška, ze které spadl byla však dostatečná, aby způsobila slušný bolehlav. Toto drobné vítězství ovšem nic neřešilo.

„Ústup!" křikl Ada své skupince a gestem pobídl Val, aby udělala to samé. Ta přikývla. Jenže se něco pokazilo. Všichni by se jistě stihli dostat do bezpečí, kdyby jim to nezkomplikoval jeden Smrťák. Byl zřejmě nováčkem a pokoušel se udělat dojem na ostatní členy Sdružení. Vylezl na jeden z blízkých stromů a ve snaze ubránit náklad vystřelil. Mělo to být jen pro výstrahu, jenže jeho ruka se tak třásla, že místo do prázdného prostoru namířil přímo na Val. Ta zaslechla jen ránu, a ucítila, jak s ní někdo trhl. V další moment ležela v síti. Instinktivně si přiložila ruku na hrudník, aby zastavila případné krvácení. Jenže rána nebyla nikde k nalezení. Natočila hlavu a spatřila svého zachránce. Byl to Tom. Skočil před ni a sám se vystavil ráně.

„Mate!" křikla na mladíka, který něco vytahoval z jednoho ze skútrů. Vypadalo to jako krabička bonbónů. Zřejmě se ani on nechtěl svého úlovku vzdát bez boje a menší úlovek měl značit jeho vítězství. Jakmile ho však Val zavolala, svůj lup tam zanechal a rozeběhl se k ní.

„Odvedeš ho se mnou do bezpečí," pokračovala. „Ostatní se přidají k Adovi a odvedou pozornost.Ústup" pískla a celá její skupinka svižně seskákala ze stromů a dala se na útěk. Všichni Smrťáci se za nimi okamžitě pustili. I přesto, že se někteří členové Sdružení hnali na svých vozidlech, nedostihli je. Odboj dobře znal místní terén a zamířil k jednomu ze vzdálených vstupů, který byl skryt v nejhustší části lesa. Tudy by stěží dokázal prorazit člověk, natož stroj. Alespoň něco Val vyšlo tak jak mělo.

***

„Pořád si myslím, že mě měli vzít s sebou. Ty snad ne, Fou?" obrátil se Hektor na krysu, která ho už nějakou chvíli ignorovala a nyní si zaujatě myla tlapky.

„Vidím, že se mnou souhlasíš. Takové publikum já rád," pochválil hlodavce, když vtom zbystřil. Z jedné z chodeb se ozýval ruch. To už jsou zpátky? Zvědavě se přiblížil ke zdroji zvuku a zahlédl siluetu belhající se směrem k centru.

„Hej!" křikl na stín a ten zpozorněl. Netrvalo dlouho a Hektor i přes přítmí chodby poznal, o koho šlo. „Ty budeš ten Mat, že jo?" oslovil mladíka natočeného k němu zády. „Kde jsou ostatní? A co to táhneš?"

„Do toho ti nic není. A vůbec, d-dej mi radši pokoj," odsekl nevrle.

Hektor se však nedal tak snadno odradit a přešel k Matovi blíž. Všiml si, že s ním byl ještě někdo další.

„No tak počkat, není to... Cos mu proved?!" rozlítil se. „Mluv!"

Mat by mu nejraději sdělil nějakou peprnou odpověď, ale na to neměl dost síly.

„J-já ho jenom odnáším na ošetřovnu," vykoktal znaveně. Tomova váha na něj zřejmě nemile působila.

„Nesmysl, prý odnáším, spíš se s ním taháš jako s ňákým pytlem. Půjč ho sem," prohlásil Hektor nekompromisně a přehodil si bezvládnou paži přes rameno. Děsilo ho, jak moc bledý v ten okamžik Tom byl. Asi mi na té optimistické opruzenině přeci jen ždibíček záleží, pomyslel si, když odhodlaně zamířil na ošetřovnu.

„A víš vůbec kudy máš jít?" zeptal se ho Mat jízlivě.