Stál jsem uprostřed rozvalin. Všude kolem mě byl oheň a těla s meči a jinými zbraněmi. Jakási síla mě táhla směrem od zvuků boje. Které se jinak nesly všude kolem. Moje tělo jakoby bylo přibito ke kusu prkna. Nemohl jsem se ani hnout. Jediný co jsem mohl, bylo se rozhlížet kolem sebe.

Vymlácená okna ležela mezi sutinami. Na praporcích vlály bílé vlajky s modrobílým vějířem v popředí. Většina z nich potrhaná nebo ohořelá. Všude byly vidět zvuky boje a skázy. Bylo to jako noční můra.

Síla mě dotáhla na malý pácek kde stálo pět lidí. Tři ženy a dva muži. Žena s blon vlasy ke mě promluvila. „Nemáme moc času Schochi-sama. Jestli vás dostanou, bude s klanem ámen.“ pronesla naléhavě. Nebyl jsem schopen mluvi. Zato hlas místo mě promluvil se znalým sičivým přízvukem. „Ano..klan Mashiba je na pokraji zániku...“ souhlasil. Jeden z mužů, starší, promluvil: „Co budeme dělat?“ opět se zhostilo ticho. „Tajemství našeho klanu zachovám, utvořte kolem mě kruh.“ řekl syčivý hlas. „Ne pane! To nemůžete!“ zaútočila druhá z žen. „Co se pak stane s námi?“ zhostilo se ticho, které vyrušoval jen zvuk boje a ohně v povzdálí. „Je tu jediná možnost. Uteče, najděte další vesnice a začleňte se k nim.“ pronesl hadí hlas. „Dochází nám čas!“ naléhal druhý z mužů, rozhlížíc se kolem.

Všichni kolem mě utvořili kruh. Prakticky současně se kouslu do palce a započali se složitou technikou. Těsně před tím než jí však dokončili vpadlo na místo několik mužů a zaútočilo na ně. Mé tělo se rozmáchlo a jeden z mužů odlétl pryč. „Rychle!“ vykřikl hadí hlas. V tu ránu všichni plácli rukou o zem a kolem mě se vznesl prach, písek a kouř. Poslední co jsem zahlédl byl pohled dívky, směřující mým směrem. Z postřehu jsem spatřil její pohled, byl v něm strach. Něco říkala, rty se jí ostře hýbali. Nerozluštil a ani jsem už nic nezahlédl.

Zahalila mě tma a tu jsem se probral.